EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Podle Polské tiskové agentury jde o jeden z největších objevů konvenční ropy v Evropě za poslední desetiletí.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2025-01-07 12:06:00
Důrazné varování Fedu: Investiční rizika převyšují zisky, trhy jsou zranitelné!
Americký Fed bije na poplach, ocenění akciového trhu je přemrštěné a vyvolává vzpomínky na dot-com bublinu z roku 2000. Je tržní korekce na spadnutí? Článek Důrazné varování Fedu: Investiční rizika převyšují zisky, trhy jsou zranitelné! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2012-10-09 00:00:00
Grily a grilování aneb sezóna v žádném případě nekončí
Grilování se stává stále oblíbenějším způsobem přípravy pokrmů. A není se čemu divit, protože výhody oproti klasickému pojetí jasně převyšují. Grilování je společenskou záležitostí. Jen máloco dokáže tak člověka potěšit jako sešlost s rodinnou či s přátelí společně s dobrým jídlem. Jídlem opravdu vý ...
Čas načtení: 2015-12-21 23:45:00
4 důvody, proč se při výběru zdroje tepla přiklonit k tepelným čerpadlům
Nabídka tepelných čerpadel v České republice disponuje stále více sofistikovanými výrobky, které svým výkonem, nároky na údržbu či životností výrazně převyšují čerpadla, která byla k dostání na trhu před cca 10 lety. Pojďte se s námi tedy dnes podívat, jaké jsou hlavní důvody k tomu, proč se při výb ...
Čas načtení: 2015-07-07 17:25:31
Hyperinflace je stav, kdy inflace přesáhla 100 procent během po sobě jdoucích let. Ovšem často označuje i dění na trhu, kdy měna ztrácí velmi rychle hodnotu a lidé se jí snaží směnit za jinou stabilnější měnu anebo komodity. Často jiná stabilní měna nahrazuje lokální měnu. Ceny zboží a služeb stoupají tak rychle, že převyšují množství … Pokračování textu Hyperinflace The post Hyperinflace appeared first on Ekonomika Online.
Čas načtení: 2021-02-22 21:30:00
Jak ušetřit za tonery do tiskárny?
Tiskárnu má doma téměř každá domácnost. Čas od času si každý potřebuje vytisknout něco do školy, práce apod. Obyčejná tiskárna je dnes poměrně levnou záležitostí, základní modely pořídíte třeba za tisícovku. Horší je to s náplněmi do tiskáren, ty kolikrát převyšují cenu tiskárny. Hledáte možnosti, ...
Čas načtení: 2020-05-26 05:57:49
V pondělí 25. května u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát. Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v roce 2008, první hlavní líčení proběhlo v roce 2013 a údajně způsobená škoda činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení 25. května proběhlo bez její účasti. Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek. Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí. Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila. Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu. Obžalovaní připomněli strašlivé dopady dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení. Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila. Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení. Čili odchází vinna, ale bez trestu. U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc připadla podle rozvrhu práce. Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila. Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení. Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno. V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-03 10:00:59
Prezident republiky trpí utkvělou představou, že hlavní nectností českého soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila. Daleko významnější jsou přitom jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení. Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od roku 2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z roku 2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba směřovala k soudu v roce 2011, první zprošťující rozsudek pochází z roku 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v roce 2008, činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k „ping pongu“ nevidím. Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v roce 2008. „Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1. stupně k novému projednání. Po třetím zprošťujícím rozsudku nařídil odvolací soud změnu senátu prvního stupně. Bývá „v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou, a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc. O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce. Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let. Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka. Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky – na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39
Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum
Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici. Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa. Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti. Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021. Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli. Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér. Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy. V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli. Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa. Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující. Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů. Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení. Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá. Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech. Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze. Jak budete oslovovat nové publikum? Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí. Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme. Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení! Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38
František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová
Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich. Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách. Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody. Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti). {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo. Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem. Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče. A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové. Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne. Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace. Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili. Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction} František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.
Čas načtení: 2024-02-15 16:30:00
Stanjura: Na strategické investice bude potřeba navíc až 420 miliard korun
Česká republika bude v horizontu pěti až šesti let potřebovat zajistit finance na strategické investice ve výši 350 až 420 miliard korun. Po jednání Vládního výboru pro strategické investice to uvedl ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Podle premiéra Petra Fialy (ODS) je evidentní, že potřeby investic převyšují možnosti státu.
Čas načtení: 2024-02-20 22:45:48
V Česku už zase chybí strojvedoucí, ukazují data od dopravců. Nepomohl ani růst mezd, odchody silné generace šedesátníků totiž převyšují možnosti náboru – a i ten slábne. Personální podstav může některým firmám komplikovat i plány na expanzi,...
Čas načtení: 2024-02-29 15:00:00
Česko je stále na světové špici v konzumaci alkoholu, kouření tabáku mírně klesá v mladších věkových skupinách ve prospěch méně rizikových alternativ, rekordní počet úmrtí na předávkování alkoholem, společenské náklady stále převyšují výběr daní, chybí prostředky na prevenci a léčbu.
Čas načtení: 2024-02-29 14:00:00
Česko je stále na světové špici v konzumaci alkoholu, kouření tabáku mírně klesá v mladších věkových skupinách ve prospěch méně rizikových alternativ, rekordní počet úmrtí na předávkování alkoholem, společenské náklady stále převyšují výběr daní,
Čas načtení: 2024-03-01 12:04:00
Lístky na Liverpool za desítky tisíc. Sparta důrazně varuje před překupníky
Už příští čtvrtek odehraje pražská Sparta velký zápas. Na Letné přivítá v osmifinále Evropské ligy Liverpool a pochopitelně se očekává vyprodáno. Stejně jako téměř vždy v utkáních podobného ražení ale chtějí této situace využít překupníci. Ti na černém trhu nabízejí možnost navštívit zápas Sparty se slavným soupeřem za ceny, které mnohonásobně převyšují ty oficiální…
Čas načtení: 2024-03-15 06:32:40
Megahit Barrage vyjde česky díky TLAMA games
Žijeme ve zlatém věku deskových her. Vychází jich opravdu nepřeberné množství, a to nejen v zahraničí, ale také v české lokalizaci. A opravdu málokdy je některá z nich špatná. I přesto jsou stále vydávány hry, které svojí kvalitou konkurenci vysoce převyšují a vyšplhají se díky tomu na špici žebříčku nejlepších her všech dob dle serveru BoardGameGeek. Článek Megahit Barrage vyjde česky díky TLAMA games se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-03-17 18:37:00
Okruh u Barcelony i nadále bojuje o svoji budoucnost. Do modernizace investuje 50 milionů eur
Přestože má okruh u Barcelony smlouvu na pořádání závodů F1 jistou jen do roku 2026, chystá investice, které převyšují hodnotu jedné miliardy korun.
Čas načtení: 2024-04-15 09:15:00
Získali jsme bilion - V porovnání příjmů z rozpočtu EU vůči odvodům Česká republika výrazně vydělala
V porovnání příjmů z rozpočtu EU vůči odvodům Česká republika výrazně vydělala. Jedním z důležitých argumentů podporujících členství České republiky v EU je možnost využívat finanční prostředky z Evropských fondů, které dlouhodobě převyšují objem
Čas načtení: 2024-05-10 15:47:11
4 novinky iPadu Pro, které nemá ani MacBook Pro
Apple nám všem ukázal, jak dokonalé tablety umí a že jsou ty právem vrcholem celého segmentu. Jeho nové iPady Pro navíc v mnohých ohledech převyšují i MacBooky Pro. Tou poslední věcí, která jim ale chybí k dokonalosti, je možnost spustit na nich macOS. A toho se asi nikdy nedočkáme. Čip M4 Je diskutabilní, jak výkonný a užitečný čip M4 na iPadu ve skutečnosti bude, ale stále je […]
Čas načtení: 2024-05-29 06:05:02
Brněnskou zoo čeká v příštích letech velká modernizace
Brno, 29. května 2024 - V Zoo Brno dojde v příštích letech k přípravě nebo realizaci ambiciózních projektů. Finančně tyto investice převyšují stovky milionů korun. Celkově se zmodernizují dvě expozice – ledního medvěda a voliéry dravců. Zoo Brno společně s městem Brnem plánují vytvořit nový tropický pavilon, expozici hrošíka liberijského a expozici pro jelena milu. Současně se připravuje i výstavba nového vstupu z Kníniček a modernizace tradičního vstupu. Celý článek...
Čas načtení: 2024-06-07 10:56:38
Třetina obyvatel ČR budou senioři. Ministerstvo shrnulo důvody změn v důchodech
Česko čeká výrazná demografická změna. Narůstá podíl lidí starších 65 let, naopak ubývá dětí. Navíc u těch, kteří nyní vstupují do prvního zaměstnání, převyšují jejich budoucí důchody nad tím, co odvedou do systému. Aby bylo dosaženo rovnováhy, muselo by se za současných podmínek výrazně zvýšit sociální pojištění. Informace o očekávaném demografickém vývoji shrnula zpráva o stavu důchodového systému, kterou poslalo ministerstvo práce (MPSV) do připomínkového řízení.