Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-03 13:00:01

Češka, která urazila Brežněva: Věra Čáslavská si nebrala servítky a soudruhům ukázala, co si myslí

Letní olympiáda se nezadržitelně blíží a stejně jako v minulých letech i tentokrát se bude ke sportovním oválům, stadionům, hřištím, bazénům i tratím v přírodě či na moři upínat pozornost většiny světa. Bylo tomu tak i v říjnu roku 1968, tedy v roce, který byl pro naši zemi doslova tragický. Tehdy se na olympiádu vydala i Věra Čáslavská.  Pro Hanku Maškovou, kterou obdivoval svět, si smrt přišla příliš brzy. Tlak okolí a dřina ji dohnaly k pokusu o sebevraždu Číst více Olympiáda v Mexiku Po zdánlivém chvilkovém uvolnění utažených komunistických poměrů přišla ledová sprcha v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy. V takové atmosféře odjížděla na olympijské hry do Mexico City československá výprava, včetně gymnastky Věry Čáslavské, která za svůj život podle webu českého olympijského týmu nasbírala celkem 140 medailí. Ta zatím jistě neplánovala, že se domů vrátí pro jedny jako hrdinka, pro druhé jako vyvrhel – a navíc jako čerstvě vdaná paní.  Vítězka nad všemi V době zmiňované olympiády bylo gymnastce šestadvacet let a její kariéra byla na samém vrcholu. To ostatně potvrdila i svými výkony pod pěti kruhy, kde zvítězila hned ve třech disciplínách, jednou brala stříbro individuální a jednou týmové. To všechno by bylo jen k pochvale jak od jejích fanoušků, tak i od strany a vlády. Jenomže Věra Čáslavská měla (jak můžeme vidět i na záběrech v dokumentu z Archivu Z České televize) svůj jasný názor na „bratrskou pomoc“, kterou nám přijeli poskytnout s tanky a obrněnými transportéry jen pár týdnů před olympiádou naši sousedé. A podle toho se Věra Čáslavská také zachovala.  Osudová (a poslední) prostná Jedna z jejích zlatých medailí, ta, kterou vybojovala v prostných, měla dostat již navždy zvláštní vůni odvahy, odporu a také obdivu. Co se tehdy stalo? Zatímco i v téhle disciplíně Věra Čáslavská nemohla najít přemožitelku, zdálo se už nemožné, aby sovětská sportovkyně opět zůstala až za Československem. A tak se tehdy podle všech zpráv porota hodně snažila, aby našla dost bodů, které by mohly zástupkyni našich tehdejších okupantů postavit alespoň vedle Čáslavské na nejvyšší stupínek. Stalo se, obě byly zlaté.  Nešťastný krok ve špatné době V jiné době by to patrně nevyvolalo takové pozdvižení jako právě tehdy, ve chvíli pro náš národ tak bolavé. A tak v momentě, kdy začala hrát sovětská hymna, sklonila a mírně odvrátila Věra Čáslavská hlavu od své soupeřky. Jindy by si toho snad ani nikdo nevšiml nebo by tomu nevěnoval pozornost, ale tentokrát šlo o velké gesto. Gymnastce tahle jemná demonstrace vlastního názoru vynesla na jednu stranu obrovský obdiv značné části národa, ale na stranu druhou také zavržení nejen od sovětských, ale i našich představitelů.  Dana a Emil Zátopkovi: pár, který pojilo mnohem víc než datum narození. Medaile, rekordy, ale i životní trápení Číst více Urazila i Sověty Gesto Věry Čáslavské se muselo dotknout i samotného Leonida Iljiče Brežněva, tehdejšího nejvyššího sovětského představitele. Byl to totiž před olympiádou právě on, s nímž Čechoslováci konzultovali vhodnost účasti našich sportovců na mexické olympiádě. V zájmu zachování zdání posledních zbytků suverenity nakonec odjeli, ale sovětští atleti z toho radost neměli. I kvůli Věře Čáslavské se stali jen jakýmsi doprovodem té nejlepší. A to pro ně nebylo dobré vysvědčení. Navíc ono výmluvné gesto vše jen umocnilo.  Konec kariéry přišel rychle Věra Čáslavská se tedy ani příliš nedivila, když po návratu domů zjistila, že komunisté rozhodně nepovažují za vhodné, aby pokračovala ve své hvězdné sportovní kariéře, natož aby vyjížděla do zahraničí. Mexická olympiáda tak ukončila její aktivní kariéru, ale národ na její výkon a odvahu nezapomněl. Právě dnes 3. května by gymnastka oslavila 84. narozeniny. Zemřela ale již v roce 2016 ve svých čtyřiasedmdesáti letech.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem.

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-27 13:00:01

Osudové rány herečky Gabriely Vránové: Od emigrace sestry až po krutou diagnózu

Bylo to, jako když dítěti vezmou nejbližšího člověka, popsala v pořadu České televize svoje tehdejší pocity Gabriela Vránová, pro kterou byla po dlouhé desetiletí scéna Divadla na Vinohradech druhým a mnohdy i prvním domovem. Pak ale přišly do divadla finanční problémy a starší herci se museli se svými místy v souboru rozloučit. Herečka tuhle dobu nesla velmi těžce.  Bolest legendární herečky Termerové: Málem přišla o manžela, rakovinu nechtěla přijmout Číst více Poválečné rodinné útrapy Nebyla to ale rozhodně první životní rána, která Gabrielu Vránovou i celou její rodinu potkala. Už jako dítě se musela vyrovnávat se zatčením dědova bratra, který byl jako kněz osočen z protistátní činnosti a uvězněn na dvacet let. Domů se podíval až těsně před smrtí. To spolu s dalšími problémy v tehdejším režimu mělo také velký vliv na hereččina otce, kterého se podle svých vlastních slov v některých chvílích až bála. Až později pochopila, jak složitý život vlastně její rodiče vedli.  Sestra odešla do Ameriky Další velkou zkouškou pro všechny kolem ní byla pozdější emigrace nejmladší dcery v rodině Miriam, jež se narodila osmnáct let po své slavné sestře Gabriele. Její odchod nikdo nečekal, a tak není divu, že to s jejími blízkými tak říkajíc zamávalo. Stejně jako těžká nemoc a nakonec i úmrtí hereččina bratra Jaroslava, který jí byl z celé rodiny nejbližší.  Nemocná psychika i tělo Nikdo se tedy nemůže divit, že ve chvíli, kdy padla jedna z posledních jistot v jejím životě, se začala propadat do depresí. Pomohl jí tehdy její manžel a rodina, ale co naplat, ztrátu milovaného divadla nemohla jen tak překonat. Nejenže brzy poté přišly zmiňované psychické problémy, které se dají v takovém případě jistě čekat, ale došlo i na srdce, jež dokonce potřebovalo pomoci kardiostimulátorem. Ani to ale bohužel nebylo ještě všechno.  Nešťastnou Janu Šulcovou ničila nevěra, alkohol, nemoci i diváci. Rodina ji pohřbila pod cizím jménem Číst více Přicházely další nabídky Jak se později ukázalo, o herečku s projevem křehké víly, jak zmiňuje dvojka.rozhlas, projevily zájem další scény i filmaři. Přijímala nabídky, ale stále se jí stýskalo po „jejím“ Divadle na Vinohradech. Určitě si neuměla představit, že by se na jeho jevišti ještě někdy objevila. Zázrak se ale stal v roce 2012 po nástupu Tomáše Töpfera na post ředitele. Byl to právě on, kdo Gabriele Vránové nabídl zpět její židli v herecké šatně. Přijala, jinak se ani rozhodnout nemohla.  Krutá diagnóza Jen o pár let později si úžasná herečka vyslechla krutou diagnózu. Šlo o rakovinu tlustého střeva, se kterou se statečně prala, a snad by ve svých více než pětasedmdesáti letech dokonce zvítězila, kdyby ji v roce 2018 nezradily ledviny. Právě na jejich selhání v červnu tohoto roku zemřela.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Démonickému herci hrozil ve vlasti vojenský soud a neblahý osud. Predraga Bjelace zachránil až otec.

Čas načtení: 2024-06-23 09:17:26

Tři roky od kauzy s marihuanou. Teď se mistryně světa na stovce může těšit na OH

Mistryně světa v běhu na 100 metrů Sha'Carri Richardsonová si jako vítězka americké kvalifikace zajistila na nejkratší trati start na olympijských hrách v Paříži a může se těšit na premiéru pod pěti kruhy. Odbýt si ji měla už před třemi lety v Tokiu, tehdy ale jako velká favoritka na zisk zlata těsně před začátkem o účast přišla kvůli pozitivnímu testu na marihuanu. V Eugene v sobotu zvítězila v nejlepším čase této sezony 10,71 sekundy před Melissou Jeffersonovou (10,80) a Twanishou Terryovou (10,89).

Čas načtení: 2024-07-30 21:21:00

Vítězka kvalifikace Satková: Zůstávám nohama na zemi. Holky mají rezervy

Přišla, viděla a hned zvítězila... zatím v kvalifikaci. Debutantka Gabriela Satková po své podařené olympijské premiéře v peřejích nicméně raději tlumila přehnaná očekávání.

Čas načtení: 2024-10-19 15:28:00

Sparta po dvou nezdarech zvítězila, Plzeň zvládla duel o třetí místo s Baníkem

Sparta ve 12. kole první ligy zdolala doma Liberec 2:1 a v nejvyšší soutěži zvítězila po dvou porážkách. Pražané brzy vedli po brance Tomáše Wiesnera, po změně stran srovnal Marios Purzitidis, ale v 79. minutě zařídil obhájci titulu výhru střídající Lukáš Haraslín. Olomouc přišla o výhru v Hradci Králové v nastaveném čase, když po chybě brankáře Stoppena vyrovnal Griger. Dukla díky brankám útočného dua veteránů Mešanovič–Řezníček udolala v záchranářském duelu Pardubice 2:1. Jakub Řezníček stou brankou vstoupil do Klubu ligových kanonýrů. V boji o třetí místo nezaváhala Plzeň, která veze tři body za výhru 3:1 z Ostravy.

Čas načtení: 2024-11-30 08:00:00

Shiffrinová v boji o 100. výhru ve SP upadla, Klaebo potvrdil dominanci ve sprintech

Mikaela Shiffrinová ve 2. kole obřího slalomu v Killingtonu upadla a skončila v ochranných sítích. Americká hvězda tak přišla o šanci na 100. vítězství ve Světovém poháru. Ve Vermontu zvítězila Švédka Sara Hectorová. Sprinty klasickou technikou ve finské Ruce ovládli Johannes Hösflot Klaebo a Johanna Hagströmová, mezi sdruženáři triumfoval po téměř šesti letech Johannes Rydzek. Roman Koudelka skončil v kvalifikaci skokanů až na 57. místě, závod vyhrál Němec Pius Paschke.

Čas načtení: 2025-01-18 00:00:00

Soutěž o nejlepšího baristu? Zkušené matadory porazila brigádnice

Teprve 19letá baristka Antonie Nebeská přišla do jedné z kaváren řetězce Costa Coffee jen na brigádu. Ale postupně ji práce s kávou naprosto pohltila. Natolik, že se pustila i do vymýšlení vlastních kávových nápojů. S jedním z nich se přihlásila do soutěže o nejlepšího baristu řetězce. A rovnou zvítězila.

Čas načtení: 2025-02-22 15:50:00

Arsenal utrpěl ránu v titulových ambicích, padl s West Hamem. Aston Villa obrala Chelsea v závěru

Po patnácti kolech v Premier League přišla porážka. Druhý Arsenal prohrál proti West Hamu s Tomášem Součkem v sestavě 0:1 a klopýtl v závodě o titul s Liverpoolem. Jediný gól dal Jarrod Bowen. Aston Villa otočila vývoj domácího utkání s Chelsea, zvítězila 2:1 a poprvé po pěti kolech naplno bodovala. David Moyes oživil Everton, který bodoval i v šestém utkání v anglické lize v řadě. Toffees ale mohli vytěžit daleko víc. O dvoubrankové vedení s Manchesterem United v 26. kole přišli v rozmezí sedmi minut a po výsledku 2:2 se dělily body.

Čas načtení: 2019-10-07 08:25:25

Debata o přechylování není záležitostí jazyka, ale ideologie

Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku? Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“ Boj proti mýtu Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N.  Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“ Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohu se jmenovat, jak chci  Dalším silným argumentem je tvrzení, že člověk má právo jmenovat se, jak chce. „Svoboda volby je však u nás – přinejmenším v otázce jmen – setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, ‚emotivní‘ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit,“ napsal ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý v Deníku Referendum. Volání po svobodě jmen ovšem nějaké mantinely mít musí. „Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ‚Hrmtzvfffgggjkmdndll‘ nebo ‚)€‘. Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic,“ napsal na webu Literarky.cz publicista Štefan Švec. Jeden nechce být úplně jízlivý, ale nedávno měl dohru příběh dívky, kterou rodiče chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, za což jim úřady dítě na chvíli dokonce odebrali. „Šestnáctiletá dívka z Klatovska odešla dobrovolně z domova, aby mohla chodit do školy. Její rodiče totiž žijí nekonvenčním způsobem života a dceru do lavice nepustili. Vědomosti tak nabírala jen při domácím vzdělávání, které ale nebylo dostačující,“ napsal loni o této dívce v únoru server iDnes.cz. Ironický úsměv pak v tomto kontextu vzbuzuje věta jedné české spisovatelky ve facebookové diskusi: „Z neobvyklýho jména si dítě může udělat přednost, s tuctovým jménem se člověku docela těžko prosazuje.“ Jak Češi „komolí“ jména cizinců Snahy o nepřechylování příjmení žen-cizinek se ve veřejné diskusi objevily už před třiceti lety. „V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají,“ napsala Miloslava Knappová roku 1992 v Naší řeči.  Jenže český jazyk vlastně „komolí“ kdekoho a kdeco (Nejezdíme snad do Paříže? A na druhou stranu – opravdu zahraniční průvodci používají slovo Praha?). Dnes už nepoužíváme jméno Vilém Shakespeare, ale jiné takové adaptace se vžily a stále se užívají, jak za všechny svědčí Karel (správně Karl) Marx, Bedřich (správně Friedrich) Engels a Vladimír (správně Vladimir) Iljič Lenin. A nemusíme sahat jen mezi revolucionáře, i když je v současnosti snaha počešťovat cizí jména menší než v minulosti, stále mluvíme o královně Alžbětě (ovšem zároveň o princi Charlesovi, což bude jednou pro autory historických knih malý oříšek). A cizí jména „komolíme“ už tím, že je skloňujeme, a to samozřejmě nejen u žen. Nepřechylovat cizí ženská příjmení se snaží časopis Respekt a jde mu to. Ovšem na druhou stranu jeho texty ukazují všechna úskalí nepřechylování, především fakt, že příjmení pak nelze skloňovat, což s sebou nese potřebu dál přidávat k němu další slova. Ostatně to navrhuje jako jedno z řešení i Jan Chromý: „Mohly by vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. (…) V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.“  Jako teorie je to pěkné, nicméně v praxi narazíte na obtíže, které nikomu mimo akademickou sféru a rozumbrady na facebookových diskusích nepřijdou na mysl. Tím může být třeba titulek, na který máte právě tři slova. Když napíšete Allen porazila Hulsenovou, je váš problém vyřešen za pár vteřin. Pokud nesmíte přechylovat, je Allen porazila Hulsen vyloučeno, neb nevíme, která kterou porazila. Určitě to lze nahradit titulkem Clara Allen vyhrála, leč tím čtenáře ochudíte o informaci, že zvítězila nad svou největší soupeřkou. (Mimochodem, v knize Kultura genderově vyváženého vyjadřování lingvistka Jana Valdrová spolu s dalšími píše: „Nejsou-li označováni muži křestními jmény, bylo by nevhodné takto označovat ve stejném mediálním produktu ženy“. Jeden by řekl, že to situaci dále komplikuje…) A pokud nepřechylování rozšíříme ve větším měřítku na česká příjmení, tak bych nechtěl být editorem bulvárního deníku, který čtenáři musí na první straně jasně oznámit, že Gott miluje Vondráček. A fakt, že se ve škole budou muset učit, že věta „Novák s Peškovou šly“ může být správně, svým vnukům nezávidím (jistě se to ale objeví jako argument, proč y/i v příčestí minulém zrušit). Mluvíme, jak nám zobák narostl S masivním nepřechylováním ženských jmen zkrátka český jazyk zatím nepočítá. Určitě existují možnosti, jak tento problém vyřešit, ale ty jsou – přiznejme si – ne úplně praktické. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat,“ řekla v roce 2013 tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, když návrh na možnost nepřechylovat česká ženská příjmení připravila ODS. A to vystihuje celý problém nejlépe. Nikdo z rodilých mluvčích neřekne, že Allen porazila Hulsen nebo že mu volala Novák. Všichni použijí český jazyk tak, aby jim co nejpřesněji a nejsnadněji umožnil říci druhému člověku podstatnou informaci. „Odborné instituce i média by měly napřít své úsilí směrem k hledání cest, jak respektovat právo na odlišnost a zároveň využít bohatý jazykový potenciál češtiny. Je na čase si uvědomit, že zejména ve světě médií jsou kreativita a rozmanitost výhodou,“ napsala před deseti lety Helena Skálová z Gender Studies, o.p.s. Jeden si spíše myslí, že máme využívat kreativitu rodilých mluvčích. Až se v běžném jazyce objeví náznaky řešení, jak problémy s nepřechylováním ženského příjmení snadněji vyřešit, bude cesta otevřena.  {/mprestriction}  Autor je novinář.

Čas načtení: 2019-08-26 17:29:01

Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. První zastavení

Sbalit, aniž byste věděli, kam pořádně jedete a na jak dlouho, není úkol zase tak těžký. Za předpokladu, že máte základní informaci: prvním cílem bude Španělsko. Prověřená lokalita zvítězila nad jinými lákavými nabídkami. No, „zvítězila“ asi není to přesné slovo. „Řecko ne, Tenerife,“ jásám s myšlenkou, že se konečně podívám na Kanáry, v Puertu de la Cruz je kurz španělštiny, a to je jedno z kritérií. Přesto, když se Miroslav vytasí s nápadem letět na Kubu, pláču radostí škola neškola. Pravda, je tam sice období dešťů, takže cena za zájezd slezla na letošní minimum, ale na internetu píšou, že slejvák přichází jen večer. „Kvůli pár dnům volna se mi nechce letět tak dlouho,“ zabíjí zanedlouho sny Miroslav. Objednáváme hotel ve francouzském Nimes, mám radost, že se podíváme do San Tropez. Jenže další pracovní povinnosti nás zastihnou ještě pár hodin před odjezdem. Vyrážíme rovnou z redakce a je jasné, že do 1370 km vzdáleného cíle to nestihneme. A v pondělí už mi začíná kurz v městečku Roses. „Vezmeme to přes Curych,“ mění trasu Miroslav a oželí tak jeden zaplacený nocleh. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyla, a tak se těším. Těší se i syn Mireček, který v Curychu studuje. Do města dojedeme celkem bez problémů za sedm hodin (sic! Ještě dvě hodiny a byli bychom na Kubě!). Navigace ukazuje k hotelu, ale pak začne přepočítávat. Honí nás, mrcha, kolem a kolem, jednosměrka střídá jednosměrku v uličkách plných cizokrajných restaurací. Miroslav vyráží navázat „styk s místním obyvatelstvem“. Nedaří se. Jeden neví, druhý mluví italsky, třetí neví… A pak má můj muž ten spásný nápad: změní číslo popisné za lomítkem za číslo před. Hodinu po příjezdu do Curychu konečně dorážíme do hotelu. „Vy ale máte ubytování objednané až na zítřek,“ dorazí nás recepční. Už nám v minulosti dvakrát uletělo letadlo, ujel vlak a teď, pro změnu, propadne druhé ubytování? Mladík za pultem je nadmíru ochotný. Snaží se dovolat na rezervační systém, aby nám vrátili platbu a nahradili ji tou dnešní. Jenže telefon vyhrává melodii a vzteklý a unavený Miroslav mává kreditkou a vykřikuje, že už chce být na pokoji a ať se na to recepční vykašle. Snaživý muž to ale nevzdává, proti vrtochům svých hostů je zřejmě odolný a taky slyší mou intonaci, když svého muže napomínám, ať vydrží pět minut. Ten snědý chlapec ale ví, jak na to. Jednou rukou trpělivě drží sluchátko, druhou Mirkovi podává klíče od garáže. Manžel odchází zaparkovat...  Drama ale pokračuje. „Už to chtěli zrušit, ale nemohli se vašemu muži dovolat,“ mračí už se recepční. Miroslav je zřejmě v té garáži! Zanedlouho se ale vrací a směje se na mě. Rezervace je vyřízená. Jenže zatímco my už máme kde přenocovat, auto, kterému přezdíváme Červenej, je na tom o poznání hůř. „Garáž jsem našel, ale čip nefunguje,“ oznamuje Mirek. To už se zapojí i druhý recepční a vyráží na pomoc s náhradním čipem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} O deset minut později už sedíme se synem Mirečkem v jeho oblíbené restauraci. Asi nemusím dodávat, že zcela vyřízení. Ano, představovala jsem si večeři v centru Curychu. Místo toho jsme někde na okraji, v liduprázdné ulici, jíž dominuje zadní východ z kina. V jedenáct hodin už nikdo z nás (kromě mladého Mirečka) nemáme sílu jet dvacet minut tramvají do centra plného lidí, kteří přišli na slavnosti, jež se prý konají jen jednou za tři roky. „To nevadí, zítra se podíváme do Lucernu,“ navrhuje syn a ukazuje mi fotky nádherného starého mostu. Víte ale, že „zítra může být všechno jinak“?

Čas načtení:

Druhé kolo parlamentních voleb: Francie v patové situaci

Druhé kolo hlasování v předčasných parlamentních volbách ve Francii skončilo v neděli senzačními výsledky. Navzdory všem předpovědím zvítězila koalice levicových stran „Nová lidová fronta“, která, jak uvedl deník Monde s odkazem na předběžné údaje ministerstva vnitra, získává v parlamentu 179 křesel. Na druhém místě je blok prezidenta Emmanuela Macrona „Společně“ – 165 mandátů. A strana Marine Le Penové „Národní sjednocení“, která přesvědčivě zvítězila v prvním kole, se umístila na třetím místě se 143 mandáty. Na konci druhého kola tedy žádná ze stran nezískala v Národním shromáždění absolutní většinu, což znamená, že k vytvoření vlády bude třeba sestavit koalici, což je vzhledem k ostrým rozdílům mezi třemi hlavními politickými silami, které získaly většinu hlasů, velmi obtížný úkol.

Čas načtení:

Druhé kolo parlamentních voleb: Francie v patové situaci

Druhé kolo hlasování v předčasných parlamentních volbách ve Francii skončilo v neděli senzačními výsledky. Navzdory všem předpovědím zvítězila koalice levicových stran „Nová lidová fronta“, která, jak uvedl deník Monde s odkazem na předběžné údaje ministerstva vnitra, získává v parlamentu 179 křesel. Na druhém místě je blok prezidenta Emmanuela Macrona „Společně“ – 165 mandátů. A strana Marine Le Penové „Národní sjednocení“, která přesvědčivě zvítězila v prvním kole, se umístila na třetím místě se 143 mandáty. Na konci druhého kola tedy žádná ze stran nezískala v Národním shromáždění absolutní většinu, což znamená, že k vytvoření vlády bude třeba sestavit koalici, což je vzhledem k ostrým rozdílům mezi třemi hlavními politickými silami, které získaly většinu hlasů, velmi obtížný úkol.

Čas načtení: 2024-07-30 15:59:00

Ve třech na olympijské planši. Šermířka zápolila v sedmém měsíci těhotenství

Když ve vyrovnaném souboji s Američankou Elizabeth Tartakovskou zvítězila, přemohly ji emoce. Ne, egyptská šermířka Nada Háfizová se nestala olympijskou šampionkou, „jen“ zvítězila v prvním kole ženské šavle. Poprvé pod pěti kruhy prošla dál. Ale v sedmém měsíci těhotenství! Jistě i proto dávala najevo tak silné dojetí.

Čas načtení: 2024-08-24 22:46:13

Barcelona je v La Lize zatím stoprocentní, Bilbao porazila 2:1

Barcelona v druhém kole španělské La Ligy přivítala na svém hřišti Athletic Bilbao. To v prvním kole remizovalo s Getafe 1:1, zatímco Barcelona na úvod sezóny porazila Valencii 2:1. V zápase proti Bilbau dominovala minimálně v držení míče, protože na to zvítězila 63 procent ku 37 procentům. V ostatních herních aspektech byla hra však již vyrovnanější. Na střely Barca zvítězila těsně 9:8 a ve statistice očekávaných gólů nasbírala 1,42 bodu, zatímco Bilbao nasbíralo 1,22 bodu.

Čas načtení: 2024-09-01 19:00:00

SESTŘIHY 7. kola: Výhru Boleslavi řídil Kušej, Sigmu spasil Kliment

Sobotní program 7. kola Chance Ligy začal soubojem Českých Budějovic proti Bohemians. Dynamo získalo první bod v sezoně za remízu 0:0. Stejným poměrem dopadl i zápas Jablonce se Slováckem. Sparta uspěla na hřišti Hradce Králové 2:0. V neděli se hraje pět dalších utkání. Olomouc díky dvěma gólům Jana Klimenta 2:2 s Baníkem Ostrava, Dukla vybojovala remízu 0:0 v Karviné. Mladá Boleslav po obratu zvítězila v Teplicích 2:1. Slavia v Edenu uspěla proti Pardubicím a zvítězila 2:0. Na závěr kola se střetnou Liberec a Plzeň. ONLINE přenosy a SESTŘIHY ze všech duelů sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-09-01 21:06:00

V Německu se konaly zemské volby. Favority jsou nacionalisté z AfD

Šest milionů obyvatel východoněmeckých spolkových zemí Saska a Durynska v neděli volilo do zemských sněmů. A podle prvních předběžných výsledků zvítězila v Durynsku nacionalistická strana Alternativa pro Německo (AfD). V Sasku pak skončila druhá, jen těsně za křesťanskodemokratickou CDU. Pokud se předběžné výsledky potvrdí, bude to poprvé od druhé světové války, kdy v německých zemských volbách zvítězila strana hlásící se k nacionalismu.

Čas načtení: 2025-01-04 20:46:00

Zlín utrpěl nejvyšší porážku v ročníku na ledě Poruby, hattrickem se blýskl Razgals

Poruba přehrála ve 34. kole první hokejové ligy vedoucí Zlín vysoko 7:1. Hattrickem a asistencí přispěl k debaklu lídra lotyšský útočník Frenks Razgals. V čele tabulky může zlínské hokejisty v neděli předstihnout druhý Vsetín, který před domácí dohrávkou s třetími Litoměřicemi ztrácí dva body. Po čtyřech porážkách se radovala Jihlava, která zvítězila 2:0 nad Pardubicemi B. Kolín zaznamenal osmou prohru za sebou, na domácím ledě nestačil na pražskou Slavii. Třebíč zvítězila v Prostějově 4:2.

Čas načtení: 2025-02-09 19:51:51

V kosovských volbách zvítězila strana premiéra Kurtiho, ukazují první odhady

Kosovo volilo v parlamentních volbách, místnosti se uzavřely úderem 19. hodiny. Z odhadů televize Klan Kosova vyplývá, že zvítězila strana Sebeurčení premiéra Albina Kurtiho, získala 32,8 procenta hlasů. Vítězství této levicové strany se očekávalo, ve volbách před čtyřmi lety drtivě zvítězila. První výsledky hlasování se očekávají v noci na pondělí.

Čas načtení: 2025-03-19 07:00:01

Punková bohyně Debbie Harry: láska, drogy, rokenrol a zpívala dur i moll

Byla dobrá studentka a rodiče z ní určitě chtěli mít intelektuálku a neplánovali, že by z ní mohla být umělkyně. Talenty se ovšem rozvinuly a Debbie Harry začala koketovat s hudbou. Stala se z ní zpěvačka. „Moje postava Blondie byla nafukovací panenka, ale s temnou, provokativní a agresivní stránkou,“ vyjádřila se slavná punkerka. Jak se zrodila rebelka Její pop punkový soubor Blondie prošel mnoha bouřlivými zvraty. Několikrát se v kapele rozkmotřili a kromě toho se uskupení párkrát obměnilo. Za všemi proměnami kapely se skrývaly drogy a sex. Zpěvačka Debbie Harry si s Blondie prožila své. Byl to život plný sexu, drog a rokenrolu, a kdo nefetoval, zůstával pozadu a zůstal sám. „Byla to škola punkrocku. A to, že byla ekonomika tak špatná, byla dobrá věc, protože bychom nikdy nemohli udělat to, co jsme udělali,“ nechala se slyšet zpěvačka. Sinéad O’Connor. Holohlavá rebelka a její bláznivé kousky Číst více Než se z ní stala punková princezna a miláček fotografů, byla to docela plachá a zasněná dívka z New Jersey. Její adoptivní rodiče ji hluboce milovali a její sláva je doslova šokovala. Nevlastní táta pracoval v oděvním průmyslu a máma byla ženou v domácnosti. S uměleckým vzděláním pro Debbie se v rodinném rozpočtu nepočítalo, a tak se do toho obula sama na vlastní pěst. A prorazila. „Líbí se mi, že jsem na stěnách ložnic fanoušků a pomáhám jim zabavit se. Sex je to, co dělá všechno. Sex je důvod, proč se lidé hezky oblékají, češou si vlasy, čistí si zuby a sprchují se,“ tvrdí Debbie. Trable s láskou V hloubi srdce byla a je romantička, která stále hledá lásku. Lásku na celý život bohužel nenašla a ani děti jí nebyly dopřány. Snad za to mohl výběr milenců s násilnými sklony. Zlom v lásce nastal, když potkala kytaristu Chrise Steina, který se stal nejen jejím milencem, ale i kamarádem a spřízněnou duší, a dokonce obchodním partnerem. Společně si prošli závislostí na heroinu, nemocí a hladovými léty. Rozešli se v dobrém a dodnes jsou přátelé. V době, kdy spolu ještě žili na hromádce, se udála nepříjemná aférka v jejich bytě. Do jejich útočiště vnikl psychopat, který ukradl Steinovy kytary a Debbie znásilnil. „Myslím, že jsem se spíš styděla, než bála,“ svěřila se. Tehdy ji mrzela víc ztráta kytar než nehezký sexuální zážitek. Maďarská rocková Omega byla za socialismu jako zjevení. Laser show, stylizace a skvělá muzika Číst více A jak je na tom punková princezna dnes? Táhne jí sice již na 80 let, ale vypadá pořád skvěle. Drogová léta na ní nezanechala zásadní stopy a z její nenalíčené a nezaměnitelné tváře vyzařuje pop punková autorita. Žije v New Jersey ve skromném domě, kde jí společníky dělají čtyři psi. „Nechci znít jako stará dáma se psy. Ale jsou vtipní. S domácími mazlíčky získáte hodně zábavy. Když jich máte víc, fungují jako kolektiv,“ vyznává se.  Vždycky tvrdila, že snění je zdarma. Některé sny ji pronásledovaly a ona nad nimi nakonec zvítězila. Zvítězila na kokainovým a heroinovým sněním, které si užívala třeba s Davidem Bowiem a Iggym Popem. Dostala i filmové příležitosti, měla sólové projekty, a dokonce si vysloužila maskota v podobě panenky Barbie Blondie. „Nerada přebývám v minulosti. Něco uděláš, když budeš mít štěstí, poučíš se z toho a půjdeš dál,“ filozofuje Debbie. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lovci lebek: elita mezi kriminalisty hledá pohřešované. Pár jejich případů.

Čas načtení: 2025-04-05 12:40:00

Rekordní počet běžců na Pražském půlmaratonu. Neslavil Keňan, hattrick Vebra i prvenství pro hráčku squashe

Pražský půlmaraton má nekeňského vítěze. Raduje se Rodrigue Kwizera z Burundi, který sice zaostal za rekordem závodu přesně o půl minuty, ale čas 58:54 je národním rekordem. Ve finiši předběhl favorizovaného Keňana Isaiu Kipkoeche Lasoie. Mezi ženami zvítězila Keňanka Lilian Kasai Rengeruková za 1:05:27, takže ani mezi ženami nebyl pokořen traťový rekord. Potřetí za sebou byl z Čechů nejlepší Patrik Vebr, mezi ženami zvítězila Michaela Čepová.

Čas načtení: 2025-04-27 15:20:00

Neapol využila další ztráty Interu Milán a vede Serii A, Como se zachránilo

Lídr italské fotbalové ligy se mění. Poté, co Inter Milán prohrál druhý zápas za sebou, tentokrát 0:1 před vlastními fanoušky s AS Řím, vede tabulku Neapol. Ta zvítězila na svém stadionu 2:0 nad FC Turín a na římského rivala má tři body. Třetí Bergamo doma jen remizovalo se sestupem ohroženým Lecce 1:1. Juventus porazil Monzu 2:0 a v neúplné tabulce poskočil na čtvrté místo zaručující účast v Lize mistrů. Fiorentina zvítězila nad sestupem ohroženým Empoli 2:1 a zůstala v kontaktu s pohárovými příčkami. Nováček z Coma doma zvítězil nad Janovem 1:0 a zajistil si účast v Serii A i pro příští ročník. AC Milán přehrál Benátky 2:0. Za poražené odehrál 64 minut Daniel Fila. 

Čas načtení: 2025-05-02 10:00:00

Proč v Anglii volebně vítězí ultrapravice

Vítězství  ultrapravicové strany Reform UK ve čtvrtečních volbách: barometr rozčarováníObvinění, že vládnoucí  labouristé slibovali změnu, ale přinášejí stále totéž, vypovídá o znepokojených a rozzlobených voličích napříč politickým spektrem Neexistuje nic takového jako „bezpečné“ parlamentní křeslo. Loni v červenci labouristé zvítězili ve volebním okrsku Runcorn a Helsby s většinou 14 696 hlasů a získali více než 50 % hlasů. Tento týden tam prográli a zvítězila tam strana Reform UK. Dramatické výkyvy v doplňovacích volbách nejsou ničím novým a často jsou přehnaně interpretovány. Kdyby labouristé získali o sedm hlasů více, výsledek v Runcornu by byl jiný a příběh, o kterém se nyní  ve Westminsteru bez dechu vypráví, by měl jiný nádech. Ve stejný den však Reform UK získala desítky křesel v komunálních radách a pohodlně zvítězila v nově vytvořeném starostenském úřadu ve Velkém Lincolnshiru. Vzestup této ultrapravicové strany je skutečný.

Čas načtení: 2024-02-17 23:02:51

Lewandowski nadvakrát. Proměnil opakovanou penaltu a Barcelona vyhrála

Barcelona ve 25. kole španělské fotbalové ligy díky opakované penaltě v nastavení zvítězila na hřišti Celty Vigo 2:1 a upevnila si třetí místo před Atléticem. Madridský celek porazil doma Las Palmas vysoko 5:0 a po dvou zápasech se dočkal plného bodového zisku.

Čas načtení: 2024-02-16 16:37:00

Ledecká na vítězný trénink nenavázala. Po nemoci skončila sedmnáctá

Vynucená pauza způsobená nemocí Ester Ledecké skončila a česká lyžařka už je opět v závodním kolotoči. Ve sjezdu švýcarské Crans Montaně si připsala sedmnácté místo, když předtím v jednom z tréninků skončila sedmá a druhý dokonce vyhrála. Zvítězila domácí Lara Gutová-Behramiová, která díky triumfu navýšila svůj náskok v čele Světového poháru.

Čas načtení: 2024-02-18 06:47:22

Fanoušci do půl těla, pyro a putovní brýle. Derby pod můstkem bavilo, i když hokej zrovna vidět nebyl

Návrat do historických dob, kdy moderní arény ještě zdaleka nestály, má něco do sebe. Zápasy hrané pod širým nebem vždy přinesou kouzelný závan nostalgie. Jinak tomu nebylo ani v německém Klingenthalu, kde pod skokanským můstkem v západočeském derby poměřily síly Karlovy Vary a Plzeň, která nakonec zvítězila 5:2.

Čas načtení: 2024-02-17 23:00:00

Opakovaná penalta spasila Barcelonu, rozhodl Lewandowski. Atlético zabralo

Barcelona ve 25. kole španělské fotbalové ligy díky opakované penaltě v nastavení zvítězila na hřišti Celty Vigo 2:1 a upevnila si třetí místo před Atléticem. Madridský celek porazil doma Las Palmas vysoko 5:0 a po dvou zápasech se dočkal plného bodového zisku.

Čas načtení: 2024-02-17 17:00:00

SESTŘIH: Olomouc – Hradec 0:0. Tyč trefil Novák, nucené střídání gólmanů

Fotbalisté Olomouce remizovali doma v 21. kole první FORTUNA:LIGY s Hradcem Králové bez branek. Počtvrté za sebou tak na hřišti Hanáků skončil vzájemný zápas v nejvyšší soutěži nerozhodně. Sigma zvítězila v jediném z posledních devíti kol a klesla na šesté místo. Východočeši zase vyhráli v jediném z minulých osmi ligových duelů a jsou třináctí.

Čas načtení: 2024-02-17 16:22:00

Barcelona díky opakované penaltě v nastavení porazila Celtu Vigo 2:1

Madrid - Barcelona ve 25. kole španělské fotbalové ligy díky opakované penaltě v nastavení zvítězila na hřišti Celty Vigo 2:1 a upevnila si třetí místo před Atléticem. Madridský celek porazil doma...