Modelka Natálie Jirásková poprvé oficiálně potvrdila rozchod s Adamem Mišíkem, o kterém se již několik týdnů spekulovalo. Stalo se tak poté, co byl zpěvák přistižen s influencerkou Marií Roseckou. „V mojí nové dívčí single éře,“ napsala dcera moderátorky Ivy Kubelkové pod své žhavé snímky.
Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35
Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta
Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.) Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů. Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský. To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.) Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“ Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů. Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát. Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction} Autorka je spisovatelka.
\nČas načtení: 2025-05-28 05:00:00
Iva Kubelková má po starostech s krásnou dcerou: Natálka už má jiného!
Moderátorka Iva Kubelková (48) má o jednu starost méně! Vztah její dcery, modelky Natálie Jiráskové (20), a zpěváka Adama Mišíka (28) je sice oficiálně minulostí – minimálně jeden z nich si už ale našel náhradu. A ne, idol mnoha dívek a žen Adam to není!
\nČas načtení: 2025-07-21 17:40:55
Modelka Natálie Jirásková poprvé oficiálně potvrdila rozchod s Adamem Mišíkem, o kterém se již několik týdnů spekulovalo. Stalo se tak poté, co byl zpěvák přistižen s influencerkou Marií Roseckou. „V mojí nové dívčí single éře,“ napsala dcera moderátorky Ivy Kubelkové pod své žhavé snímky.
\nČas načtení: 2024-04-25 13:00:01
Herečka Jiřina Jirásková žádala pro kamarádku smrt. Manžela podváděla a potratila
Láska Jiřiny Jiráskové a Miloše Formana netrvala dlouho, bylo to spíš takové studentské pobláznění. Vydrželi spolu necelých šest měsíců. Něco jiného už to ale bylo s Vlastimilem Brodským, se kterým se herečka potkala na vinohradské scéně. Chybělo málo a vzali se. „Tradovalo se, že s ní byl jen proto, že si myslel, že je příbuznou spisovatele Aloise Jiráska. Jestli je to pravda, nevím. Každopádně se s ní rozešel prakticky u oltáře, když se odkázal na nemocnou babičku a vzal do zaječích,“ usmíval se Pavel Rousek. Faktem je, že v té době už byl Brodský zadaný, s tanečnicí Boženou Křepelkovou měl syna Marka. Nevěru jí odpustit nedokázal Další vážný vztah už ale Jirásková až k slavnostnímu „ano“ dotáhla. S Jiřím Pleskotem to nejprve vypadalo na velkou lásku, která bude trvat věčně. Jenomže herečka byla dost přelétavá a zamilovala se do charismatického Jiřího Valy. Problém byl v tom, že ten byl ve vztahu s Jiřinou Švorcovou a nehodlal na tom nic měnit. „Dokonce ani ve chvíli, kdy mu paní Jirásková řekla, že s ním čeká miminko. Opustil ji a herečka šla na potrat.“ Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Obě tyto události (nevěra a potrat) však měly devastující účinek na její manželství. Jiří Pleskot jí nehodlal nic odpouštět, takže se nakonec rozvedli. Přes to všechno zůstali v kontaktu a byli přáteli. Jirásková tak byla, pokud šlo o hledání pana dokonalého, opět na začátku. Muž jejího života V šedesátých letech to dala dohromady s režisérem Zděňkem Podskalským. Jejich vztah utužilo natáčení komedie Světáci, kterou on režíroval, a ona tam hrála jednu z hlavních rolí. „Zase ale padla na zadaného chlapa. Navíc jeho manželka Tamara Podskalská pocházela z tehdejšího Sovětského svazu,“ vysvětloval Rousek. Případný rozvod by mohl znamenat její vyhoštění do rodné země, což Podskalský nechtěl dopustit i proto, že spolu měli syna. „Byl láskou mého života. Mohla bych o něm mluvit několik měsíců, a stejně bych mu pořád zůstávala strašně moc dlužná,“ vyznala se Jirásková ve své autobiografii. Pravdou bylo, že manželství režiséra bylo v troskách a on si v podstatě dělal, co chtěl. Nakonec spolu žili, i když, jak se to vezme. „Každý měl vlastní byt a navštěvovali se, částečně spolu byli, ale vlastně nebyli.“ Vydrželo jim to však krásných sedmadvacet let. Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky Číst více Leží vedle své lásky Když Podskalský zemřel, herečka nejednou zalitovala, že nikdy neměla vlastní děti. Měla kolem sebe přátele, ale ti rodinu nenahradí. „Ne všichni ji zbožňovali. Když byla v padesátých letech ředitelkou vinohradského divadla, odsoudila Jiřinu Štěpničkovou coby nepřítele tehdejšího režimu. Žádala pro ni trest smrti. I když se za to později mnohokrát omluvila, tento škraloup jí hodně lidí nikdy neodpustilo. Zrada kamarádky zkrátka nebyla nic, nad čím by se mávlo rukou,“ objasnil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Poslední roky života trávila ve společnosti Aleše Cibulky, byli naladěni na společnou vlnu. Síla jí však ubývala, stejně jako její pověstná energie. „Tvrdila, že chce usnout a neprobudit se. Na začátku roku 2013 se jí touha po pokojném odchodu ze světa vyplnila. Její hrob je na hřbitově v Malenovicích vedle Zdeňka Podskalského. Jen o kousek dál odpočívá Jiří Pleskot.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho.
Čas načtení: 2009-01-18 22:29:00
Hlášení městského rozhlasu z 16.ledna 2009: Firma KTS Ekologie Zastávka upřesňuje termíny svozu domovního odpadu ve Zbýšově. V úterý se bude svážet čtvrť Sička a Majrov, dále ulice Sportovní od křižovatky ke stadionu, ulice Jiráskova, P. Bezruče, Školní, Komenského a B. Němcové, ve středu ostatní části Zbýšova. Tajemník MěÚ Rosice vyhlašuje výběrové řízení na funkci referent odboru stavebního úřadu. Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření nebo středoškolské vzdělání stavebního zaměření a 2 roky praxe v oboru, znalosti stavebního a správního řízení, výborná znalost uživatelské práce na PC, řidičský průkaz skupiny B.Přihlášku se strukturovaným životopisem, výpisem z evidence rejstříku trestů, ověřenou kopií dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání a souhlasem s nakládáním Vámi poskytnutými údaji zašlete na adresu Městský úřad Rosice, Palackého nám. č. 13, 665 01 Rosice, nebo předejte osobně na podatelně úřadu nejpozději do 26. ledna a obálku označte heslem „Výběrové řízení“. Kontaktní pracovník: ing. Krupica, tel.: 546 492 181.Další výběrové řízení je vyhlášeno na funkci referent odboru územního plánování.Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření, výhodou architekt, urbanista, orientace v pořizování územních plánů, výborná znalost uživatelské práce na PC. Termín nástupu dle dohody. Přihlášky s požadovanými náležitostmi zasílejte na MěÚ nejpozději do 4. února. Kontaktní pracovník: ing. Ferda, tel.: 546 492 188. Městské kulturní centrum Zbýšov oznamuje, že nominace na SPORTOVCE ZBÝŠOVA za rok 2008 můžete posílat na adresu MKCZbysov@seznam.cz nejpozději do 15. 2. 2009.Kategorie - mládež do 18 let, ženy 19-35 let, ženy nad 35 let muži 19-35 let, muži nad 35 letNominovat můžete jak jednotlivce, tak oddíly či družstva, kohokoliv ze svého blízkého okolí nebo ze svého kolektivu. K nominaci je třeba poslat krátký popis dosavadních významných úspěchů, kopie fotografií, diplomů apod. Více informací na t.č. 546 210 546 nebo osobně v MKC na ulici Jiráskova 540. Slavnostní vyhlášení proběhne 15. března v 17.00 hod. v sále kina Horník.
Čas načtení: 2024-04-12 16:01:00
Mladá Boleslav - Kvůli rekonstrukci vodovodu a kanalizace budou uzavírky v Máchově ulici a okolí
V souvislosti s rekonstrukcí vodovodu a kanalizace bude od 15. dubna do 9. června úplná uzavírka v ulici Máchova od ulice Jiráskova po ulici Palackého, v květnu budou následovat částečná uzavírka ulice Máchova od ulice Jiráskova po třídu V.
Čas načtení: 2024-07-04 05:02:00
Adam Mišík (27) o dceři Kubelkové Natálii: Je to má osudová žena, beru to vážně!
Iva Kubelková (47) byla ozdobou sobotní přehlídky Beaty Rajské na filmovém festivalu v Karlových Varech. Zatímco si moderátorka akci užívala s mladší dcerou Karolínou (15), manželem Georgem Jiráskem a nastávajícím zetěm Adamem Mišíkem (27) v publiku, její starší dcera Natálie (19) zářila na mole.
Čas načtení: 2024-11-28 10:52:00
Když Vánoce, tak v pyžamu! U Kubelkové už to holky rozbalily
Jaká máma, taková dcera! A v případě Ivy Kubelkové (47) to platí hned dvojnásob. Její krásu a vlohy pro modeling totiž nepodědila jen starší Natálie (20), ale už i mladší Karolína (16). Každá je navíc úplně jiná!
Čas načtení: 2025-04-18 05:00:00
Dcera Kubelkové Natálie otevřeně: Rozchod s Mišíkem byl na spadnutí!
Už to jsou tři roky, co Natálie Jirásková (20) randí se zpěvákem Adamem Mišíkem (27). I když jejich vztah vypadá idylicky, tak stačilo málo a už by netvořili pár.
Čas načtení: 2025-04-19 15:00:00
Rána pro horňáky! Vnadná dcera Kubelkové Natálka řekla dost
Když se před šesti lety poprvé objevila coby modelka na přehlídce Beaty Rajské, všem spadla brada z jejích bujných vnadů. Bylo víc než jasné, že Natálie Jirásková (20) zdědila velká ňadra po své mamince Ivě Kubelkové (47).
Čas načtení: 2025-05-06 16:36:00
Rošáda v impériu Kellnerové: Končí šéf PPF Šmejc. Kdo ho nahradí?
Novými generálními řediteli skupiny PPF se stanou od července finanční ředitelka Kateřina Jirásková a ředitel pro investice Didier Stoessel. Jiří Šmejc skončí jako generální ředitel skupiny PPF v červnu, kdy mu vyprší jeho tříletý mandát domluvený v roce 2022. Šmejc a Jirásková to dnes oznámili na setkání s novináři.
Čas načtení: 2025-05-23 14:20:00
Mišík a krásná dcera Kubelkové: Rozchod!?
Patří k těm stabilnějším párům českého showbyznysu, teď to ale vypadá, že dcera Ivy Kubelkové (48) Natálie Jirásková (20) a zpěvák Adam Mišík (28) už spolu nejsou! Co spekulacím nahrává?
Čas načtení: 2025-05-24 05:00:00
Mišík a Jirásková: Čím si prošli, než přišel konec?
Úspěšný zpěvák a talentovaná modelka – Adam Mišík (28) a Natálie Jirásková (20) působili jako ideální pár českého showbyznysu. Teď to ale vypadá, že po třech letech jejich vztah dospěl ke konci. Co za tím stojí? Byl to věkový rozdíl, tlak veřejnosti, rychlé společné bydlení nebo snad nová známost?
Čas načtení: 2025-06-07 05:00:00
Natálie Jirásková po konci s Mišíkem: Zase šťastná! Kdo ji zasypává růžemi?
Dlouho chodila se zpěvákem Adamem Mišíkem (28). Tomu je však podle různých zdrojů z jejich okolí konec a zdá se, že modelka Natálie Jirásková (20) je znovu zamilovaná.
Čas načtení: 2025-06-19 05:00:00
Jirásková po údajném rozchodu: Prchla do Japonska! Na měsíc, bez Mišíka
Ze všech stran zní hlasy o tom, že se Natálie Jirásková (20) a zpěvák Adam Mišík (28) rozešli. Ani jeden spekulace nevyvrací a modelka navíc frnkla až do Japonska! Za vším je prý smlouva, kterou podepsali.
Čas načtení: 2025-07-05 10:46:00
Adam Mišík po rozchodu s Natálkou: Ve Varech ve varu s jinou kočkou!
Před třemi roky byli nejbujnějším párem karlovarského festivalu. Letos je ale všechno jinak. Adam Mišík (28) a Natálka Jirásková (20) se podle informací Blesku rozešli, a tak spolu kolonádu nebrázdí.
Čas načtení: 2025-07-18 14:20:00
Dcera Kubelkové Natálka po rozchodu s Mišíkem: Svádí v růžové!
Po údajném rozchodu s Amadem Mišíkem (28) má modelka a starší dcera Ivy Kubelkové (48) Natálie Jirásková (20) napilno. Nejdřív vyrazila na měsíc do Japonska a teď chytá bronz v Itálii!
Čas načtení: 2024-02-15 10:10:00
Náš host: Hospic sv. Jiří v Chebu oslaví v sobotu 17. února deset let své existence
Hostem Alena Votavová, ředitelka a Blanka Jirásková, zdravotní sestra.
Čas načtení: 2009-01-14 21:30:00
Nominace na SPORTOVCE ZBÝŠOVA za rok 2008 posílejte na adresu MKCZbysov (zavinac) seznam.cz nejpozději do 15.2.2009. Soutěžními kategorie jsou následující:mládež do 18 let,ženy19-35, ženy nad 35 letmuži 19-35, muži nad 35 letNominovat můžete, jak jednotlivce, tak oddíly či družstva kohokoliv, ze svého blízkého okolí nebo ze svého kolektivu.K nominaci je třeba poslat krátký popis dosavadních významných úspěchů, kopie fotografií, diplomů apod.Více informací poskytneme na tel.546 210 546 nebo osobně v MKC na ulici Jiráskova 540 (nad knihovnou). Slavnostní vyhlášení proběhne dne 15.3.2009 v 17.00 hodin v sále bývalého kina Horník.autor: Martina Švancarová
Čas načtení: 2020-06-22 06:31:56
Sto let divadla Říše loutek připomíná výstava v Domě u Zlatého prstenu v Praze
Letos v září oslaví divadlo Říše loutek, jehož zakladatelem byl akademický sochař Vojtěch Sucharda, 100 let své existence. Při té příležitosti pořádá Muzeum hlavního města Prahy výstavu v domě U Zlatého prstenu, která představuje historické loutky, rekvizity, ukázky dekorací a kostýmů doplněné dobovými fotografiemi. Mnoho z nich veřejnost doposud neměla možnost vidět. Přesně 26. září 1920 se poprvé rozhrnula opona a loutky Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové zahrály pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A pak se hrálo každou sobotu a neděli. Toto nové divadlo se jmenovalo Divadélko V říši loutek v Bubenči a sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Hrály se pohádky, ale také Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna či Shakespearův Večer tříkrálový. Divadlo brzy získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo, které bylo nabídnuto souboru Říše loutek. Do nového působiště se soubor přestěhoval na podzim 1928 a pod pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil architekt František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou všemožným technickými zařízením. O divadle se psalo s nadšením jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné hry patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. Ve světově unikátním prostoru kukátkového jeviště a hlediště v Městské knihovně hraje Říše loutek dodnes. A nevynechala ani jedinou sezonu. I když se původně hrálo jen s marionetami – tedy loutkami voděnými shora –, začaly se časem na scéně objevovat také maňásky a javajky. Vojtu Suchardu později vystřídal v principálské funkci akademický sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků. Výstava představuje nejen loutky, ale také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit i kostýmků. I loutky totiž mají svou garderobu a ta vytvořená Annou Suchardovou-Brichovou patří k unikátním souborům. Výstava v domě U Zlatého prstenu, Týnská 630/6, potrvá do 31. ledna 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50
Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online. Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“ 2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“ 3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“ Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“ 2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“ 3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“ Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“ 2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“ 3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“ Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“ 2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“ 3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.” Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“ 2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“ 3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“ Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“ 2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále. 3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“). To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“ Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“ 2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“ 3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35
Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta
Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.) Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů. Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský. To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.) Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“ Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů. Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát. Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction} Autorka je spisovatelka.
Čas načtení: 2019-09-24 18:21:49
Kniha měsíce podle Literárních novin – Alois Jirásek: Staré pověsti české
Sveřepice, brť, varyto, čechle, krzno, hace. To jsou prý důvody, proč dnešní česká mládež odmítá číst Staré pověsti české tak, jak je Jirásek napsal, protože jim nerozumí a dává přednost nesčetným převyprávěním v moderní češtině. Jirásek přitom psal texty pro sešitová vydání u Vilímka v devadesátých letech 19. století a záměrně svůj styl archaizoval vzhledem k jazykové hladině své doby, protože usiloval o zdůraznění monumentálnosti a vznešenosti starých dějů. Starobylost patří k vlastnostem všech fundujících ság a Staré pověsti české nejsou nic jiného. Národ z nás nedělá jazyk, ale stejné příběhy, které si společně vyprávíme a na které vzpomínáme. Současné komunikační technologie způsobují, že navzdory všeobecnému sdílení je skutečně sdílené narace stále méně, což citelně rozkolísává sebeidentifikaci české populace, jež se v identitární panice na jedné straně ježí proti migrantům, na straně druhé by se ráda uchýlila pod vlasteneckou lípu, jenže vůbec neví, co by si tam sama se sebou počala. V prestižní České knižnici vyšly Staré pověsti české už jednou v roce 2001. Letošní reedice v Nakladatelství host je upravená, za ediční přípravu převzal odpovědnost Karel Komárek, který je spolu s Jaroslavou Janáčkovou také autorem komentáře, a vědeckým redaktorem byl Mojmír Otruba. Kanonizační rituál připomíná poslední věta komentáře: „Naše vydání nabízí text věkovité přitažlivosti, nikým nezkomolený, k tichému osobnímu čtení.“ Z textologického hlediska stojí za připomenutí, jak s Pověstmi zacházel Zdeněk Nejedlý. V ediční poznámce čteme, že při jiráskovské akci, kterou po roce 1948 inicioval Klement Gottwald, se Nejedlý ujal redakce a jeho zásahy byly dvojího druhu. „Jednak jde o úpravu časových údajů vzhledem k době vydání (…), jednak – a to je mnohem nápadnější – byly přepracovány historické reálie týkající se pobytu německého obyvatelstva na českém území.“ Letitá a generace obepínající přítomnost některých textů Pověstí v našich školách posunula vnímání tohoto Jiráskova díla o onen pedagogický stupínek výš nad běžnou historickou beletrii. A týká se to nejen celku díla samotného Jiráska, například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého se s popularitou Starých pověstí českých nemohou měřit, i když jejich básnická hodnota je průkaznější. Popularita Pověstí však bohužel nemá mnoho společného s jejich skutečným čtením. Do jakého kulturního kontextu nové vydání vlastně vstupuje? Není možné nepostřehnout, že ortodoxní textová příprava díla už sama o sobě kontrastuje s obecně klesající citlivostí k jazykovému projevu. Kromě toho se formují stále výrazněji kritické pohledy historiků na české 19. století, které dějinnou produktivitu obrození znatelně zeslabují a které se soumračnou přísností přehodnocují kvalitu české kultury. Projevuje se to například akcentací její tehdejší závislosti na kultuře německé vedoucí až k epigonství, v zeslabování významu Boženy Němcové nebo téměř totálním mlčení o Jaroslavu Vrchlickém. Hospodské ironizování Jiráska v tomto kontextu už ani nezabolí, protože z něj čpí až příliš nápadně naprostá neznalost. Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Staré pověsti české, a to 25. 9. od 18 hodin v Klubovně Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1. {loadmodule mod_tags_similar,Související}