Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-22 09:10:08

Václav Noid Bárta se pochlubil svým starým novým autem. Je to luxusní bavorák z devadesátek

Václav Noid Bárta se pochlubil svým novým starým autem, podle jeho slov je to výsledek toho, že v poslední době trpí „nějakou sentimentální nostalgií“. Koupil si totiž v poslední době chalupu, kterou prodali jeho rodiče, před rokem si pořídil trojkového bavoráka a teď k tomu přidal ještě dalšího staršího bavoráka. Pořídil si podle mnohých jedno […]

Čas načtení: 2025-05-13 15:00:10

Nabídka Start ve Windows 11 mohla vypadat úplně jinak. Microsoft se pochlubil zvažovanými návrhy

Windows 11 letos dostanou přepracovanou nabídku Start Její vývoj zabral několik měsíců, Microsoft se pochlubil snímky některých prototypů Některé návrhy jsou velmi odvážné, nakonec ale redmondští zjevně zvolili konzervativnější cestu Microsoft minulý týden představil novou podobu nabídky Start pro Windows 11, která se dočká ostrého nasazení někdy koncem letošního roku. Redmondští v nové nabídce jednak proměnili přístup k seznamu všech aplikací, kromě toho k ní připnuli postranní panel obsahující nejdůležitější informace ze spárovaného smartphonu. Microsoft se na svém blogu pochlubil procesem, jak novou podobu navrhoval, a také ukázal několik pracovních návrhů z průběhu vývoje. Přečtěte si celý článek Nabídka Start ve Windows 11 mohla vypadat úplně jinak. Microsoft se pochlubil zvažovanými návrhy

Čas načtení: 2024-04-06 12:00:01

Od startupu k technologické ikoně? Šéf značky Nothing se pochlubil prodejními čísly

Za tři roky fungování se společnosti vizionáře Peie podařilo prodat více než tři miliony produktů  Kromě tria modelů sluchátek se jednalo také o tři modely smartphonů s futuristickým designem  Letošní rok bude pro Nothing nabitý, brzy se můžeme těšit na představení dalších sluchátek i dvou dalších telefonů Carl Pei po odchodu z firmy OnePlus ke konci roku 2021 oznámil spuštění svého nového projektu v podobě značky Nothing. Na trh tato společnost vstoupila se svým prvním produktem v podobě sluchátek Ear (1), nyní je již ale portfolio produktů mnohem širší. Zakladatel Pei se nyní na „Xku“ pochlubil překonáním mety 3 milionů prodaných produktů. Přečtěte si celý článek Od startupu k technologické ikoně? Šéf značky Nothing se pochlubil prodejními čísly

Čas načtení: 2024-05-10 08:41:39

Režisér Tomáš Magnusek hubne, ale má šest kilo nahoře: Ukázal snímek, jak aktuálně vypadá

Sympatický podnikatel ve filmovém průmyslu Tomáš Magnusek se před dvěma měsíci pochlubil, že se chce opět dostat do kondice a shodit přebytečné kilogramy. Pro ŽivotvČesku.cz prozradil, že jeho hlavní motivací je nová role ve filmu. Po dvou měsících ale nedosáhl známý režisér kýženého výsledku, ba naopak přiznal, že má šest kilo nahoře. "Je to furt dokola. Teď mám zase šest kilo nahoře, ale hubneme," přiblížil Magnusek, jak na tom je aktuálně s váhou. Na sociální síti Instagram se pochlubil snímkem, který ukazuje, jak aktuálně vypadá.

Čas načtení: 2024-09-10 15:03:57

Leoš Mareš má rozbitý Rolls-Royce Cullinan. S videem s rachtajícím motorem se pochlubil na instagramu

Úspěšný moderátor Leoš Mareš vlastní Ferrari a Rolls-Royce, ale právě britský vůz ho včera zklamal. Na Instagramu se podělil o video, na kterém motor jeho auta nevydává zrovna zdravý zvuk. V listopadu 2019 se objevily první fotografie Leoše Mareše s jeho novým vozem. Tehdy si pořídil úplně nový bílý Rolls-Royce Cullinan, se kterým během uplynulých […]

Čas načtení: 2024-10-03 07:00:01

Západní auta a telefony Putinových prominentů: Stejně jste se inspirovali Ruskem

Shaman je jeden z nejznámějších ruských zpěváků. Mladík s blonďatou hřívou je v zemi extrémně oblíbený a protežovaný režimem Vladimira Putina, protože mu jde bez jakýchkoliv okolků na ruku, a když je třeba složit protiválečný song, propagandisté vědí, že Shaman vždy vyhoví. Tak jako s písničkou Jsem Rus, se kterou ovládl tamní hitparády, samozřejmě za velké podpory Putinova režimu. Jak to ale vypadá, Shaman není Rus úplně se vším všudy. Rád totiž zřejmě porušuje sankce na dovoz západního zboží. Kadyrov se pochlubil Teslou s kulometem na střeše. Lhal, že mu vůz poslal Musk Číst více V jeho ruce můžou fanoušci často vidět nejnovější iPhone, vozí se v luxusním Mercedesu a Shaman používá i další výdobytky prohnilého Západu. Pokrytectví? Nikoliv, v jednom z pořadů v ruské televizi totiž zpěvák bravurně vysvětlil, že i za telefony či luxusní auta dluží Evropa právě jeho zemi. Jak je to možné?   Bez Čajkovského a Bulgakova by iPhone nevznikl „Někteří z mých kritiků mě obvinili z toho, že jsem Rus a mám americký telefon, německé auto a tak podobně,“ líčí Shaman výtky diváků, které dostává. „Je to velmi lehce vysvětlitelné, když si uvědomíte, že možná stvořitelé těchto amerických telefonů nebo jiných technologií byli inspirováni pracemi Čajkovského, když ten telefon vytvářeli. Nebo to možná byla díla Dostojevského nebo Bulgakova, kteří jsou známí po celém světě,“ přihazuje jako zkušený propagandista, který by si ve svých myšlenkových veletočích nic nezadal třeba s Vladimirem Solovjovem. „Možná by bez podobných uměleckých děl takové technologie ani nevznikly,“ fantazíruje dál Putinův umělec. „Zkuste o tom přemýšlet. Nevíme, jak to všechno bylo a čím tihle lidé byli inspirováni,“ obhajuje používání telefonu, který si Rusové nejen nemohou kvůli sankcím legálně koupit, ale mnozí z nich si ho kvůli hospodářské situaci země ani nemohou dovolit. Video s neuvěřitelnými výmluvami umělce sdílel expert na ruskou propagandu a bývalý poradce ukrajinského ministra vnitra Anton Geraščenko na síti X. Zlatý kulomet místo iPhonu: Obtloustlý syn Kadyrova vládne zbraněmi Číst více iPhone má Solovjov i Lavrov Není to poprvé, co byli ruští prominenti nachytaní, že používají techniku Západu, kterou jindy s oblibou kritizují. Výše zmiňovaný Vladimir Solovjov čte své protizápadní projevy ze zbrusu nového iPadu a na rukou nosí Apple Watch, nedávné video Sergeje Lavrova zase ukazovalo ruského ministra zahraničí s nejnovějším iPhonem patnácté generace. Zdá se, že tihle papalášové mají ze svých vlastních pravidel výjimku. Kadyrovovi vypnuli Teslu na dálku Podobná kauza se rozvířila také kolem čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova. Ten se nedávno pochlubil, že mu Elon Musk poslal Teslu – a to hned nový model Cybertruck, o kterém jsme psali zde. Musk to okamžitě popřel a zdálo se tak, že Kadyrov, který se zbrusu novým autem proháněl po Grozném, si ji navzdory sankcím opatřil sám. Před několika dny se však sám Kadyrov nechal slyšet, že mu jeho Teslu Elon Musk na dálku vypnul. Společnost Tesla to odmítla komentovat.

Čas načtení: 2024-10-07 16:17:41

Aničku chtějí jako modelku, chlubí se Richard Chlad svou manželkou. Ta ukázala nadupaný dekolt

Manželé Chladovi už za měsíc oslaví roční výročí svatby - tedy alespoň té neoficiální, která se uskutečnila na romantických Maledivách. Mezi značně věkově rozdílným manželským párem to jiskří stále. Známý milovník luxusních vozů Richard Chlad se pochlubil manželkou Annou, která se nechala na jedné z akcí s manželem vyfotografovat v obtažených legínách a krátké bundičce. Zámožný podnikatel se pochlubil, že jeho ženu oslovují módní návrháři i fotografové, aby jim stála modelem. Outfit à la hosteska na závodech okomentoval pro ŽivotvČesku.cz. módní stylista Kája Pavlíček.

Čas načtení: 2024-10-19 08:15:21

Diváci se nemohou od Netflixu odtrhnout, tráví na něm překvapivé množství času

Netflix se v rámci finančních výsledků za 3. kvartál roku 2024 pochlubil se zajímavými informacemi Mezi ně patří například počet nových předplatitelů či čas, kolik stráví v průměru divák na Netflixu denně Kvartální počet sledujících možná streamovací platforma zveřejňuje naposledy Streamovací platforma Netflix patří mezi ty nejpopulárnější na světě. Ačkoli důvodů bychom jistě našli mnoho, mezi ten nejpodstatnější bude bezesporu patřit kvalita nabízených filmů, seriálů a dokumentů, často z vlastní produkce. Kromě finančních výsledků za třetí kvartál letošního roku se Netflix pochlubil také se zajímavou informací, kolik průměrně času stráví jeden divák na jeho platformě. Podle streamovacího giganta jsou to přibližně dvě hodiny každý den. Přečtěte si celý článek Diváci se nemohou od Netflixu odtrhnout, tráví na něm překvapivé množství času

Čas načtení: 2025-02-02 08:00:10

Extrémní popularita Applu! Na světě má přes 2 miliardy aktivních zařízení

Apple se pochlubil celkovým počtem aktivních zařízení Těch je po celém světě více než 2 miliardy Oproti loňskému roku dokonce došlo k nárůstu Jak zjistit popularitu nějaké značky? Možností je více, od průzkumu mezi spotřebiteli, až po čísla prodejů. Jednou z těchto metrik je v případě technologických firem také počet aktivovaných zařízení. Ve zkratce se jedná o přístroj, který byl vybalen z krabičky, je přihlášen do sítě a nějakou chvíli používán. Díky tomu lze přibližně odhadnout, kolik zařízení koluje mezi lidmi a kolik jich je aktivně využíváno. S tímto číslem se pochlubil nyní také Apple, což v jeho případě dává velký smysl, neboť řada uživatelů vlastní více zařízení od giganta z Cupertina, především díky jeho propracovanému ekosystému. Přečtěte si celý článek Extrémní popularita Applu! Na světě má přes 2 miliardy aktivních zařízení

Čas načtení: 2025-02-20 19:33:20

30 a 50 let. Emil Zajac z VyVolených ukázal, jak zestárl

Před dvěma lety vyhlásil někdejší účastník reality show VyVolení Emil Zajac válku své nadváze. Už začátkem loňského roku se pochlubil o třicet kilogramů lehčí postavou a dodnes si váhu udržuje. "Zrovna jsem v posilovně, držím si váhu 92 kilogramů," pochlubil se pro ŽivotvČesku.cz sympatický Emil, který je už řadu let řidičem z povolání - jezdí kamionem.

Čas načtení: 2013-10-22 21:10:27

Apple představil nejlehčí tablet iPad Air. Zdarma dá OS X Mavericks

Po pěti týdnech čekání od představení nových telefonů iPhone se Apple pochlubil i novými iPady. Podrobně představil nový operační systém OS X Mavericks, který bude pro všechny majitele Maců zdarma. Inovací a zlevnění se dočkaly i MacBooky Air a Pro. A nový Mac Pro zvládne i 4K video.

Čas načtení: 2021-06-18 00:00:00

Nová kolekce Pavla Berkyho na soupeřce MasterChef Česko

Ač je Pavel Berky, bronzový účastník poslední řady MasterChef Česko stále velmi zaneprázdněný vařením a aktuálně hlavně přípravou své první kuchařky, našel si čas i na své původní povolání – módu. Na svých sociálních sítích se pochlubil novou kolekcí větrovek, které jsou dle slov jeho fanoušků je ...

Čas načtení: 2024-02-13 09:46:00

První technický pohled na Aston Martin AMR24

Aston Martin v pondělí představil vůz pro sezónu 2024. Je to vůz, který jsme zatím mohli poznat nejlépe, protože tým se v průběhu dne pochlubil fotografiemi z prvních jízd v Silverstonu.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-09 14:40:51

Cancelio Rowlingová!

Spisovatelka Rowlingová je signatářkou dopisu volajícího po svobodě slova, který vyšel v časopise Harpers. Mezi dalšími lidmi, kteří jej podepsali, je Salman Rushdie, člověk, po jehož životě svého času šli fanatici poštvaní Chomejním. Také Garry Kasparov, představitel ruské opozice, se připojil. Asi můžeme směle říci, že tihle dva jsou lidé, kteří vědí, co to znamená „mít vážné problémy“. Ale k dopisu a k reakcím na něj někdy jindy. Dnes je čas na ukázku toho, proč vůbec takové dopisy vznikají. Miliardářku Rowlingovou není snadné zlikvidovat, na to je její dílo moc lukrativní, než aby se jej vydavatel vzdal. To ale neznamená, že si neschytala svoje, na sociálních sítích i mimo ně. Jakkoliv si o některých jejích akcích myslím svoje, za to, že je nyní terčem, ji lituju. Poslední kolo žraločí hostiny se rozjelo, když Rowlingová začátkem června tweetnula poněkud sarkastickou poznámku směřující k tomu, že „lidem, kteří menstruují“ by se třeba mohlo říkat „ženy“. V reakci na to ji strhali někteří herci z filmové série o Harrym Potterovi a potterovská internetosféra začala řešit, jak s autorkou naložit. Slíbil jsem vám překlad jedné vzniklé rezoluce, tady je. Jedná se o prohlášení serveru MuggleNet, jedné z největších (ne-li vůbec největší) online komunit pro fanoušky Harryho Pottera, která existuje už od roku 1999. Provozovatelé serveru v něm shrnují svoje postoje a opatření k autorce Harryho Pottera a jejím názorům na gender. Trigger Warning: Předem varuji, že jde o silné kafe a blicí pytlík se může hodit. Nuže, vychutnávejte si ZÁVAZEK, který si na sebe administrátorský tým MuggleNetu naložil ve jménu inkluzivity a bezpečí a kterým se pochlubil zbytku světa. Originál zde. NÁŠ ZÁVAZEK Po více jak 20 let se komunita fanoušků Harryho Pottera rozrůstala a sílila a my jsme pyšní na to, že jsme měli příležitost slavit, učit se a růst společně s tolika lidmi. Právě ten moment, kdy naše komunita vstupuje do třetího desetiletí, si J. K. R. zvolila k tomu, aby se přihlásila ke škodlivým a vyvráceným názorům na to, co znamená být trangenderovou osobou. Jsme znechuceni faktem, že si pro tyto výroky zvolila měsíc, kdy se pořádá Pride, a období, kdy se celý svět snaží zúčtovat s rasovou nespravedlností. Toto zneužití jejího vlivu a výsadního postavení k útoku na osoby na okraji společnosti považujeme v rozporu s poselstvím přijetí, tolerance a vzájemné podpory, které nacházíme v jejích knihách a které jsou tolik vyzdvihovány komunitou fanoušků Harryho Pottera. Ačkoliv je obtížné vystoupit proti někomu, jehož práci jsme dlouho obdivovali, bylo by špatné nepoužít naši platformu k tomu, abychom snížili míru škod, které napáchala. Naše stanovisko je jasné: transgenderové ženy jsou ženy. Transgenderoví muži jsou muži. Nebinární osoby jsou nebinární. Intersex osoby existují a neměly by být nuceny žít v binárním světě. Stojíme po boku fanoušků Harryho Pottera z těchto komunit, a ačkoliv nesouhlasíme se špatným zacházením, kterého se JKR dostalo poté, co zveřejnila své názory na transgenderové osoby, musíme odmítnout její názory. Byli jsme svědky toho, jak nespočet lidí využilo knihy o Potterovi a související díla k tomu, aby prozkoumali svoji vlastní identitu a šířili přitom lásku a porozumění. Víme, že je to stále možné, a že chceme být i nadále součástí tohoto hnutí. Zavazujeme se k tomu, že budeme v naší komunitě odvádět dobrou práci a nadále pozvedávat a stavět do středu pozornosti lidi, kteří jsou na okraji společnosti, a přispívat k pozitivní změně na našich fanouškovských platformách. Toto nechť je začátkem našeho obnoveného závazku sloužit komunitě kolem Harryho Pottera z více uvědomělého úhlu pohledu než dříve. Na této stránce vás budeme pravidelně informovat o našich snahách povznést náš obsah a přiblížit ho širší škále fanoušků, stejně jako o způsobech, kterým můžete finančně přispět. Pokud jste trans-osoba a potřebujete pomoc, naléhavě vás žádáme, abyste zavolali horkou linku Trans Lifeline. Jedinou starostí MuggleNetu je vytvoření bezpečné komunity, ve které se všichni cítí vítáni. To znamená i nadále vytvářet všestranný obsah a provádět takové změny, aby příslušný obsah byl dostupný těm, kdo o něj stojí, a nebyl vnucován těm, kdo ne. Součástí našeho obsahu bude i nadále práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět (série Cormoran Strike, kniha Ickabog) a aktivitu její charitativní nadace, Lumos. Nebudeme již psát o aspektech jejího osobního života (například zisk ocenění, životní úspěchy, tweety, které se netýkají kouzelnického světa, dary charitám, právní záležitosti, politické komentáře nebo názory). Abychom vytvořili inkluzivní prostor nejen pro naše čtenáře, ale i pro naše pracovníky, od žádného dobrovolníka MuggleNetu nebudeme vyžadovat, aby pracoval s obsahem, který jej znepokojuje, ani jej k tomu povzbuzovat. Navíc, po konzultaci s našimi dobrovolníky ze všech týmů, jsme se rozhodli zavést následující pravidla, která upravují naši publikační činnost, s okamžitou platností: Webové stránky Tato pravidla se týkají úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv z médií a všech dalších příspěvků. Od této chvíle nebudeme… umisťovat kamkoliv odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazovat na stránky J. K. Rowlingové, používat titulní obrázky s podobou J. K. Rowlingové, v nejvyšší možné míře omezíme používání jména J. K. Rowlingové v úryvcích z článků. Tato pravidla se týkají stránek a jejich uspořádání v navigačním menu: Existující odkazy na nákup byly odstraněny. Kategorie J. K. Rowlingová a její podstránky (Cormoran Strike Series, The Casual Vacancy) byly odstraněny z přehledu zpráv, který se objevuje na první stránce tohoto webu. Menu “J. K. Rowlingová” bylo přesunuto z hlavního navigačního menu do položky “Svět mudlů”, aby se neukazovalo na čelní stránce, ale aby si jej čtenáři stále ještě mohli vyhledat. Sociální sítě Tato pravidla se týkají našich účtů na sociálních sítích, což zahrnuje Facebook, Instagram, Pinterest, Tumblr, Twitter a YouTube. Nadále již nebudeme postovat ani sdílet: odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazy na stránky J. K. Rowlingové, fanouškovská díla, memy, fotografie a další obrázky s podobou J. K. Rowlingové, citáty J. K. Rowlingové na témata, která se netýkají kouzelnického světa. obsah týkající se jejího díla mimo kouzelnický svět. Články týkající se práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět už nebudeme sdílet na našem Facebooku ani Instagramu. Všechny tweety, které se budou týkat zveřejnění úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv a dalších textů týkajících se J. K. Rowlingové nebo jejího díla mimo kouzelnický svět, budou označeny tagem #JKR, aby si je uživatelé Twitteru mohli snadno skrýt. Neustále se snažíme dělat to, co je pro naši komunitu nejlepší, takže tato pravidla se časem na základě zpětné vazby od našich spolupracovníků a čtenářů mohou změnit. Chcete-li zanechat zpětnou vazbu, použijte prosím následující formulář. Jakkoliv náš závazek vůči této komunitě se po výrocích J. K. Rowlingové soustřeďuje na inkluzivitu, rádi bychom také upozornili na to, že následky z domácího násilí, kterému čelila, jí i nadále zjevně působí trauma. Je naším nezměnitelným postojem, že domácí násilí není přijatelné v žádném vztahu, bez ohledu na gender, bohatství nebo právní stav. Pokud jste vy, nebo někdo, koho znáte, v takové situaci, prosím vyhledejte pomoc na Národní horké lince pro domácí násilí. Byznys postavený na díle Rowlingové nevadí Konec ZÁVAZKU, přátelé. Pokud tě, čtenáři, někdy postihnou chvilkové iluze o lidské povaze, vrať se k tomuto ZÁVAZKU, přečti si jej a vezmi v potaz, že toto sepsali a zveřejnili lidé, kteří si podle všeho mysleli, že dělají dobrou, záslužnou a morálně správnou až nezbytnou věc. A že to byli lidé z našeho kulturního okruhu, ne nějací kvílející fanatici z paštunského pohraničí, jejichž jedinou školou byla madrása založená Talibanem. A že na ně při psaní této šílenosti žádný soudruh Berija nemířil nabitým mauserem. Uvidíš, jak rychle tě ty iluze zase přejdou. Vlastně si přestávám být jist, zda se nad ty Talibance ještě vůbec můžeme nějak vytahovat, když naše kultura začíná produkovat tohle. Ty pasáže o tom, jak už nadále nebudou sdílet a publikovat obrázky s podobou J. K. Rowlingové, smrdí opravdovým středověkem na sto honů. Jenže na rozdíl od Talibanců je zplodili lidé, kteří vyrostli v relativně liberálním a vyspělém světě a nejspíš nevěří v to, že by je za zobrazení Rowlingové nějaký mstivý Bůh po smrti shodil do pekel a tam je armáda chechtajících se ďáblů věčně koupala v kotlích vařící smůly. Tuhle obavu bych byl schopen aspoň trochu pochopit. Tohleto… no comment. Opravdové chucpe je přitom skutečnost, že MuggleNet není čistě amatérský web, ale firma (for-profit), která má e-shop a vydělává na prodeji zboží, které by bez Rowlingové a její tvorby vůbec neexistovalo. Kdyby byla autorka jenom trochu mstivá, využila by teď svého copyrightu a začala by jim komplikovat život. Leč vypadá to, že spoléhají na to, že mstivá není (Rowlingová je vůči své fandovské komunitě tradičně vstřícná, zejména ve srovnání s firmami typu Walt Disney.) Že ta nevyslovitelná osoba, jejíž obličej a jméno nesmí již nadále hyzdit úvodní stránku webu, bude zároveň natolik hodná, že jim nebude narušovat byznys. Všimněte si v této souvislosti těch velmi pragmatických výjimek ohledně nákupních odkazů na díla z kouzelnického světa. Tak daleko zase svatý hněv nesahá. To by mohlo poškodit prodeje na jejich vlastním e-shopu, který je tohoto zboží plný a nejspíš i plný zůstane. Ještě bych rád okomentoval jednu věc, totiž celkový tón textu. Je ohromně přeslazený, demonstrativně pečující o lidi na okraji, nabízející jim starostlivě kontakty na horké linky, kdyby se jim snad něco dělo, přímo narvaný pozitivními slovy jako láska, porozumění, vítání, bezpečí. A hned vzápětí přeskakuje ke strohému seznamu represivních opatření vůči konkrétní osobě, která vypadají a znějí jako rozsudek nějakého Volksgerichtu. Mám-li zabrousit do potterovského světa: něco takového by mohla napsat Dolores Umbridgeová, k níž tato hysterická afektovanost kombinovaná s banální krutostí sedí úplně dokonale. Nevím, jestli jste ty knihy četli; ale Umbridgeová mi přišla jako daleko realističtější podoba Zla než příliš šablonovitý Voldemort. No, tak poslední dobou to vypadá, jako by se nám slečna Dolores množila geometrickou řadou…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 08:30:23

Jan Kameníček: Procity (ukázka z knihy)

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“   Ukázka z knihy: 1.Upřímně řečeno, můj pán byl vždycky podivín. Stále do sebe zahloubaný, zavřený od rána do večera ve své pracovně, obklopený svými knihami. Knihy miloval, několik hodin denně četl.            Všechny jsou i teď narovnány v dlouhých řadách, všechny ve stejné vazbě s knížecím znakem na hřbetu. Vím to, jednou týdně utírám v jeho knihovně prach. I teď, když tu pán již není.            V knihovně je Lope de Vega, oblíbená pánova kniha Cervantesův Don Quijote, tu knihu četl mnohokrát, také Baconova Nová Atlantida, Pascalovy Myšlenky, Eschenbachův Parzival, Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Michelangelovy Verše a dramata Shakespearova, Jonsonův Alchymista a O svobodě křesťana od Luthera nebo Jak dojít k věčnosti od jistého Franceska Busoniniho.            Žil vždycky sám, to musím říci, do mého příchodu o něho pečovala chůva, která letos, v prvním měsíci roku, zemřela na stáří; dožila se osmdesáti sedmi let. Ona mu vařila, po její smrti jsem se staral o pána já sám.            Nemůžu říci proti pánovi ani jedno špatné slůvko, i když je mně nepochopitelné, proč se choval celých patnáct let, co jsem ho znal, tak podivínsky. S nikým se nestýkal, nikdo ho nenavštěvoval. Těch patnáct let probíhalo stále stejně, stále ve stejném pomalém tempu a ustálených zvycích.            Ráno jsem pánovi – tedy přesněji v jedenáct hodin, protože pán pracoval dlouho do noci – přinesl snídani. Potom pracoval do tří a byl podáván oběd, obyčejně vařené maso nebo silný vývar s bílým pečivem, to měl nejraději. Potom znovu do práce, kdy seděl až do večera v hlubokém křesle a přemýšlel, v osm hodin lehká večeře a pak jsem měl již volno, pán mě nepotřeboval. Musím říci, že od osmi hodin večer jsem obyčejně zaléval v létě zahradu nebo v zimních měsících jsem si třídil svoji sbírku minerálů. Tak to s pánem šlo každý den, kromě středy odpoledne, kdy se projížděl na koni dvě hodiny po rozlehlém parku, který patří k sídlu.            Peněz jsme měli hodně, pán musel být velice bohatý, ale o velikosti jeho majetku nikdo nic nevěděl. Nevím, proč se rozhodl pro takový způsob života, nevím, co ho nutilo trávit celé dny v pracovně mezi svými knihami a baňkami a křivulemi. Prý, říkal Hansi, pán chce vynalézt elixír života. Možné to je, jednou se mi svěřil, že by se chtěl stát… nesmrtelným. Musel to být geniální člověk, ten můj pán, v osmi letech, říkávala chůva, složil skladbu pro cembalo, ve dvaceti namaloval portrét své matky, obraz visí v pánově pracovně, ve třiceti napsal pětisetstránkový román.            Navždy si ho budu pamatovat jako člověka menší postavy, pronikavého pohledu tmavých očí, s delšími dozadu sčesanými vlasy, on totiž nikdy nenosil paruku.            Už je podzim, venku v parku padá listí ze stromů. Chodím prázdnými pokoji, občas utřu prach nebo otevřu některé z oken, aby se místnosti provětraly. Stále víc a víc jsem přesvědčený, že se ta změna s mým pánem udála ve chvíli, kdy jsem ho jednoho lednového rána v tomto roce zahlédl rozčíleného v jeho pokoji…            Vstal jsem ten den jako vždy, v půl sedmé, oblékl se, rozhodnutý jít do města na nákup, jak mi přikáže chůva. Vešel jsem v přízemí do haly a uviděl jsem chůvu ve dveřích kuchyně, jak se sepjatýma rukama hledí nahoru ke schodišti. Dříve než jsem stačil popřát dobrého jitra, zaslechl jsem duté rány, třesk rozbíjeného skla a výkřiky. Nerozhodoval jsem se dlouho a vyběhl po schodech k pánovu pokoji. Zaklepal jsem. Vevnitř se rozléhaly hlasy, jako by se hádaly. Chvíli bylo ticho, zaklepal jsem znovu a ozval se další výkřik.            Pomalu jsem otevřel dveře. Na stole, na koberci, na židlích s vysokými opěradly byla spousta rozbitého skla. Páchlo to tu spáleninou. Pán seděl nebo spíš ležel v hlubokém křesle, s očima vytřeštěnýma ke stropu a něco si šeptal.            Došel jsem k němu a naklonil se nad jeho tvář.            „Musím to dokázat,“ šeptal, „musím to dokázat…“            Pomohl jsem mu vstát a dovedl ho k posteli, jež stála v nejtmavším koutě pokoje, tedy proti oknům, která teď byla zatažena závěsy. Pán ihned usnul. Zhasl jsem svíce na stole a vyšel ven z pokoje.            Od toho dne se pán velmi změnil. Byl ještě zamlklejší, chodil tiše s rukama za zády po chodbách, a když pár dní po této příhodě chůva zemřela, šel jsem za rakví jen já sám. Pán mě o to prosil, řekl, že nemůže jít, že smrt… nenávidí. Ano, tak to řekl.            Najednou, po několika týdnech, naším zámečkem začala znít hudba. Pán přehrával cosi na cembalu, které jsme spolu s Hansim přenesli z hudebního pokoje. Hrál hodiny a hodiny, byl jsem rád, z pokoje totiž zmizely všechny ty podivné křivule a byl tam také čistší vzduch…            Jak zbytečně jsem se v těch dnech radoval, jak jsem se mýlil! Myslel jsem si, že se pán zklidnil, proto už netráví dny a noci nad tím elixírem, bylo jasné, že ho nevynalezl, protože jinak by se byl patrně pochlubil nebo by mi to alespoň naznačil. Ale to jeho věčné hraní na cembalo naznačovalo jakési podivné napětí, které se šířilo celým sídlem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jednou v noci mě probudil šramot v mém pokoji. Tiše jsem se nadzdvihl na loktech a hleděl mžouravě do tmy. Jakýsi stín otevřel moji skříň s oděvy. Chvíli se ve skříni přehraboval, potom se tiše z pokoje vytratil. Ráno jsem zjistil, že mi zmizel starý kabát, klobouk a jedna stará paruka, kterou jsem stejně již nenosil.            „V našem zámku straší, pane,“ řekl jsem ten den pánovi.            „Straší?“ podivil se a sklonil tvář nad klávesy, „co si to vymýšlí, Joachim…“            „Nějaké strašidlo mi v noci ukradlo paruku, pane,“ řekl jsem.            „Tak,“ řekl pán a zapreludoval několik tónů, „a co to tedy má na hlavě…“            „A také mi to ukradlo kabát a klobouk, jsem zcela okraden, pane.“            „Už po tom nepátral, Joachim, nedělal si s tím těžkou hlavu, koupí si klobouk nový,“ a znovu udeřil do kláves.            Náhle se ke mně obrátil: „Nechce, Joachim, abych mu zahrál, co jsem zkomponoval?“; a než jsem stačil kývnout hlavou, začal hrát.            Myslím, že to bylo krásné, rozumím trochu hudbě, hrál jsem v mládí na loutnu, pán byl umělec.            Uvažoval jsem, když pán hrál, zda můj klobouk nemohl vzít Hansi, který se staral o pánovy koně, a také jsem to pánovi řekl, když dohrál. Předtím jsem však krátce pohovořil o pánově hudebním umění.            „Hansi?“ přemýšlel. „Proč by to dělal? Ne, už nad tím nepřemýšlel, Joachim,“ a pán se usmál, „možná že to byl jen sen…“            Uklonil jsem se a vyšel na chodbu. Prohledal jsem znovu skříň, podíval se i do cestovního kufru pod postelí.            Sen to nebyl, pán se mýlil, kabát, paruka a klobouk opravdu zmizely… Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, poté krátce působil v Československém rozhlase. Od roku 1980 je ve svobodném povolání. Pochází z významné kulturní rodiny jak z matčiny, tak otcovy strany a mezi jeho příbuznými figurují jména jako Josef Fanta (architekt), Marie Fantová (provdaná Breinlová, novinářka a překladatelka), Eva Horlivá (překladatelka), Dagmar Hochová (fotografka) či Vladimír Hoppe (filozof). Tato skutečnost sehrála v životě Jana Kameníčka významnou roli a v mnohém se odrazila také v jeho textech. Zpočátku psal povídky, a společně s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem rozhlasové hry či televizní scénáře s hudební tematikou. Začal publikovat časopisecky, jeho první rukopisy vyšly samizdatově. Častým tématem Kameníčkových próz byla zejména v počátcích jeho literární kariéry hudba či výrazné osobnosti světové hudební scény jako Johann Sebastian Bach či Ferenc Liszt. Později začala převažovat existenciální témata, literární kritikou byl často označován za pokračovatele klasických existencionalistů. Oficiálně debutoval v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 novelou Rekviem za kantora Bacha. Od té doby vydal několik povídkových souborů, novel, románů a experimentálních próz. Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran.

Čas načtení: 2024-02-17 08:47:41

Účes Jaromíra Soukupa pohledem módní policie. Lev salonů z Barrandova se vyladil a vypadá lépe než po hlavičkách od Bejra

Mnozí mají stále v paměti boxerský duel Jaromíra Soukupa a Aleše Bejra. Kdo čekal pohledný pěstní šerm, musel být zklamán. Podivná bitva mediálního magnáta a samozvaného »psychopata« skončila v úvodním kole. Již jen poloviční vlastník televize Barrandov vyhrál po diskvalifikaci youtubera, který ho několikrát nedovoleně hlavičkoval. Na tváři Soukupa ale zbyl šrám. Jenže uplynulo pár týdnů a ze Soukupa je opět fešák . Navíc svůj vzhled - vlasovou image - aktuálně »vyladil« v barber shopu, jak se pochlubil na svém sociálním profilu. Pro ŽivotvČesku.cz podnikatelovu novou vizáž zhodnotil ostřílený módní guru Kája Pavlíček, a to v roli módní policie.