Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-24 11:53:37

Maďarsko a Slovensko mají nedostatky ohledně právního státu, hlásí EK

V Maďarsku a na Slovensku přetrvávají významné problémy ohrožující boj proti korupci, nezávislost médií či fungování občanské společnosti. V každoročním hodnocení stavu právního státu v členských zemích EU to uvedla Evropská komise (EK). Podle její místopředsedkyně Věry Jourové státy zcela či částečně splnily dvě třetiny (68 procent) doporučení vydaných v roce 2023. I když došlo ke zlepšením, v některých členských zemích podle EK přetrvávají obavy a situace se dále zhoršuje.

Čas načtení: 2025-07-09 15:31:42

Právní stát v EU v roce 2025: Problémy ve střední Evropě přetrvávají

Evropská komise v úterý představila každoroční zprávu o stavu právního státu v zemích EU. Zatímco Maďarsko drží dlouholetý kurz a situace v oblasti vlády práva v zemi je neutěšená, Polsku Komise po krocích nové vlády připisuje dílčí pokroky. The post Právní stát v EU v roce 2025: Problémy ve střední Evropě přetrvávají appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2014-05-12 00:00:00

Jaké jsou trendy pro plavky 2014?

Konečně jsme se dočkali! Plavková sezóna už začala a upřímně vám řeknu, že se je na co těšit. Mnohé trendy z let minulých stále přetrvávají, ale máme tu i nové módní ,,hitovky". Nepůjde zde o střih plavek, který víceméně závisí na typu postavy. Pro neohrožené ženy jsou tu bikiny, pro ty nesmělé jedn ...

Čas načtení: 2023-08-16 07:26:54

Následky bouří mohou v atmosféře Saturnu přetrvávat stovky let

Obrovské planetární bouře se na Saturnu objevují zhruba jednou za 20-30 let. Nejsou tak výrazné jako na sousedním Jupiteru, který se chlubí Velkou červenou skvrnou, přesto už bylo na Saturnu pozorováno šest bouří. Nejnovější z nich začala v roce 2010 a její vývoj zachytila orbitální sonda Cassini. Nový výzkum nyní ukazuje, že následky takových bouří přetrvávají pod hustými oblaky hluboko v atmosféře planety po desítky let.

Čas načtení: 2018-07-15 21:15:00

Alergie na roztoče: Nepříjemná, ale řešitelná záležitost

Jaro je už dávno pryč, nicméně u mnohých z nás přetrvávají nepříjemné stavy spojené s alergiemi. Už to jistě nebude kvetoucími stromy a pylem, nýbrž něčím, čemu jsme vystavení stále. Touto nepříjemností je bezesporu bytový prach, který prostě doma ve větším či menším množství máme. Jeho součástí jso ...

Čas načtení: 2012-08-07 15:00:00

Bolest žaludku – jaké jsou příčiny?

Každý z vás jistě někdy zažil nepříjemné, tupé bolesti v oblasti žaludku, které ne a ne přestat. Vzali jste si ibalgin, paralen, wobenzym, jedlou sodu, ale bolesti přetrvávají dlouhé hodiny? Pak byste měli zjistit příčinu, která může být i velice banální. Z občasných letmých bolestí žaludku si nedě ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:56

STUDIE: Léčba potravinových alergií a anafylaxe související s potravinami

AbstraktVýznam Odhaduje se, že v USA trpí alergií na bílkoviny v potravinách způsobenou IgE 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Potravinové alergie vyvolané IgE mohou způsobit anafylaxi a smrt. Opožděná, IgE zprostředkovaná alergická reakce na potravinový sacharid galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal) v mase savců postihuje v USA odhadem 96 000 až 450 000 jedinců a v současnosti je hlavní příčinou anafylaxe související s potravinami u dospělých.Pozorování V USA se více než 90 % potravinových alergií vyvolaných IgE podílí 9 potravin - korýši, mléčné výrobky, arašídy, stromové ořechy, ryby, vejce, pšenice, sója a sezam. Arašídy jsou v USA nejčastější příčinou smrtelných a téměř smrtelných anafylaxí souvisejících s potravinami, následují stromové ořechy a korýši. Míra úmrtnosti na anafylaxi způsobenou potravinami se v USA odhaduje na 0,04 na milion obyvatel ročně. Stále častější příčinou potravinové anafylaxe zprostředkované IgE je alfa-gal syndrom, který je spojován s kousnutím klíštětem. Séroprevalence senzibilizace na alfa-gal se v jihovýchodní části USA pohybuje od 20 % do 31 %. Samostříkací adrenalin je lékem první volby při anafylaxi související s potravinami. Základem léčby IgE potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Objevují se nové imunoterapeutické přípravky k desenzibilizaci na jednu nebo více potravin, přičemž v současné době je v USA schválen jeden přípravek pro perorální imunoterapii k léčbě alergie na arašídy.Závěry a význam potravinové alergie podmíněné IgE, včetně opožděné alergické reakce na červené maso způsobené IgE u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. ÚvodV USA trpí potravinovými alergiemi na bázi IgE odhadem 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Alergické reakce související s konzumací potravin pomocí IgE mohou způsobit kopřivku, zarudnutí očí, ucpání nosu, otok orofaryngu, dušnost, a dokonce anafylaxi během několika sekund po vystavení alergenu. Úmrtí v důsledku anafylaxe související s potravinami jsou vzácná (0,04 úmrtí na milion osob ročně). Tento klinický přehled shrnuje epidemiologii, patofyziologii, klinický obraz, prevenci, diagnostiku a léčbu potravinové alergie zprostředkované IgE a anafylaxe související s potravinovou alergií způsobené potravinovými proteiny a potravinovými glykany, konkrétně galaktózou-α-1,3-galaktózou (alfa-gal) při alfa-gal syndromu. Syndrom alfa-gal je alergické onemocnění spojené s klíšťaty, které se často projevuje jako opožděná reakce po požití masa savců. MetodyV databázi PubMed a Cochrane Library jsme vyhledali původní anglicky psané studie o epidemiologii, patofyziologii, klinickém obrazu, diagnostice a léčbě IgE zprostředkované potravinové alergie a anafylaxe související s potravinovou alergií publikované v období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2023. Další články jsme identifikovali na základě přehledu odkazů na relevantní články. Upřednostnili jsme randomizované klinické studie; metaanalýzy a systematické přehledy; pokyny založené na důkazech; a rozsáhlé, populační, vysoce kvalitní observační studie. Identifikovali jsme 126 zpráv: Zjistili jsme: 8 randomizovaných klinických studií, 7 metaanalýz, 3 systematické přehledy, 60 observačních studií (longitudinální, průřezové, série případů, kazuistiky), 8 pokynů založených na důkazech, 8 odborných konsenzuálních pokynů, 1 právní předpis, 17 narativních přehledů (5 s odbornými doporučeními), 6 předklinických základních vědeckých zpráv a 8 základních vědeckých přehledů.PatofyziologieVývoj potravinové alergie začíná fází senzibilizace, kdy se u vnímavých jedinců po kontaktu s potravinovým bílkovinným antigenem, střevem, dýchacími cestami nebo kůží vytvoří potravinově specifické IgE protilátky. Není jasné, proč se u některých lidí projeví senzibilizace na potravinové alergeny a vyvine se u nich klinická alergie, zatímco u jiných ne; možná vysvětlení tohoto stavu byla zkoumána jinde.Druhá fáze vývoje potravinové alergie nastává, když jsou senzibilizovaní jedinci znovu vystaveni potravinovému alergenu. Alergen se váže současně na více potravinově specifických komplexů IgE-IgE receptorů a tyto komplexy se zkříží na bazofilech a žírných buňkách (fáze alergického efektoru). Toto zkřížení vyvolává rychlé uvolnění zánětlivých mediátorů (histaminu a proteáz, včetně tryptázy), alergických a zánětlivých cytokinů (IL-4, IL-6 a tumor nekrotizujícího faktoru), destičky aktivujícího faktoru, leukotrienů a prostaglandinů. Tyto mediátory vedou ke zvýšené cévní propustnosti, slizničnímu a podslizničnímu edému a hyperreaktivitě hladkého svalstva, což vede k rychlému rozvoji kopřivky, angioedému, sípání, bronchokonstrikci, nosní hyperreaktivitě, střevním křečím, bolesti břicha a anafylaktickému šoku.Na rozdíl od alergie na potraviny a bílkoviny jsou alergické reakce na savčí produkty (červené maso) u alfa-gal syndromu spojeny s IgE na sacharid, galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal). Typicky se u lidí po expozici dietnímu masu savců a mikrobiálnímu alfa-galu ve střevě vytvářejí alfa-gal specifické protilátky IgG, IgA a IgM, ale non alfa-gal IgE. V USA je vznik alfa-gal specifických IgE spojen s expozicí alfa-gal ve slinách klíštěte osamělého (Amblyomma americanum) (obrázek 2). K dalším druhům klíšťat spojovaným s alfa-gal syndromem patří Ixodes holocyclus, Amblyomma sculptum, Ixodes ricinus a Haemaphysalis longicornis.Na rozdíl od rychlého nástupu příznaků u alergie na bílkoviny v potravinách se příznaky alfa-gal syndromu často objevují 2 a více hodin po požití masa savců, i když u některých pacientů se mohou ojedinělé gastrointestinální příznaky objevit dříve než za 2 hodiny. Důvody opožděného nástupu alergických příznaků u alfa-gal syndromu nejsou zcela objasněny.Epidemiologie, běžné potravinové alergeny a přirozená historiePodle populačního průzkumu v USA z let 2015-2016 má 10,8 % dospělých a 7,6 % dětí podle vlastního vyjádření potravinovou alergii podmíněnou IgE. Nejnovější odhady séroprevalence potravinově specifických IgE protilátek u dětí dosahovaly v případě alergie na arašídy 9 % (údaje z Národního průzkumu zdraví a výživy z let 2005-2006). Ne všichni pacienti s protilátkami IgE specifickými pro potravinové alergeny mají příznaky, proto jsou odhady séroprevalence často vyšší než odhady prevalence potravinové alergie na základě vlastního hlášení nebo klinického potvrzení.K riziku IgE zprostředkované potravinové senzibilizace a alergie mohou přispívat genetická náchylnost, změny mikrobiomu, expozice kůže detergentům a expozice znečišťujícím látkám. Dětský ekzém je nejsilnějším rizikovým faktorem potravinových alergií. U ekzému podporuje narušená, zanícená kožní bariéra alergickou senzibilizaci při vystavení okolním potravinovým bílkovinám (obr. 1). V populační kohortě, kde byly referenčním standardem orální potravinové výzvy (5276 jednoletých kojenců v Austrálii), mělo 20 % dětí s nejméně třemi rodinnými příslušníky, kteří trpěli atopickým onemocněním (alergickou rýmou, astmatem, ekzémem nebo jakoukoli potravinovou alergií), IgE zprostředkovanou potravinovou alergii ve srovnání s pouze 5,6 % dětí s menším počtem postižených rodinných příslušníků. Ve srovnání s dětmi, které byly vystaveny potenciálně alergizujícím potravinám v kojeneckém věku, se u dětí s pozdější expozicí potravinové alergie vyvinuly s větší pravděpodobností.V USA je více než 90 % symptomatických IgE zprostředkovaných alergií na potravinové bílkoviny způsobeno 9 potravinami. Prevalence u dospělých a dětí je u korýšů 2,9 % a 1,3 %, u mléčných výrobků 1,9 % a 1,9 %, u arašídů 1,8 % a 2,2 %, u ořechů 1,2 % a 1,2 %, u ryb 0,9 % a 0,6 %, u vajec 0,8 % a 0,9 %, u pšenice 0 %. 8 % a 0,5 %; pro sóju 0,6 % a 0,5 %; a pro sezam 0,2 % a 0,2 %.1,2 U kojenců (< 1 rok) je vyšší výskyt symptomatické alergie na vejce (8,9 %) a výskyt symptomatické alergie na bílkovinu kravského mléka je přibližně 2 až 3 % u dětí do 3 let. Retrospektivní observační studie 807 pacientů s alergií na bílkovinu kravského mléka uvádějí vymizení alergie v 19 % do 4 let věku a v 79 % do 16 let věku. Prospektivní studie naznačují, že alergie na vejce ustupuje v 89 % do 6 let věku.52 Alergie na arašídy a stromové ořechy jsou trvalejší než alergie na vejce a mléko. V závislosti na studované populaci alergie na arašídy odezněla ve 14,8 % až 29 % ve věku 6 až 10 let a alergie na stromové ořechy odezněla v 9 % v průměrném věku 10 let (rozmezí 5,8-15,7 let).Hlavní příčiny smrtelné a téměř smrtelné anafylaxe související s potravinami jsou způsobeny alergiemi na arašídy, stromové ořechy, korýše, měkkýše a kravské mléko; existuje však regionální variabilita. Například arašídy jsou hlavní příčinou anafylaxí v USA, zatímco kravské mléko je nejčastější příčinou smrtelné anafylaxe související s potravinami ve Spojeném království. U dětí v USA představovaly v roce 2014 alergické reakce na arašídy a stromové ořechy nejvyšší roční počet návštěv oddělení pohotovosti kvůli potravinové alergii (arašídy, 5,85 návštěv na 100 000 osob; stromové ořechy, 4,62 návštěv na 100 000 osob).Syndrom pylově-potravinové alergie (orální alergie) se vyskytuje u jedinců - senzibilizovaných na aerosolové rostlinné pyly z prostředí prostřednictvím dýchacích cest - kteří požívají potraviny rostlinného původu, které navzájem zesílí pylově specifické IgE. Nežádoucí reakce se obvykle omezují na okamžitý lokální orofaryngeální pruritus a angioedém, ačkoli anafylaxe byla hlášena u 1,7 % pacientů s tímto syndromem.59 Prevalence a rozšíření v USA není známa, ale 20 % až 43 % dětí a dospělých s alergickou rýmou v Asii a Evropě uvádí příznaky pylové alergie na potraviny.V jihovýchodní části USA koreluje prevalence alfa-gal syndromu s regionální endemičností klíštěte osamělého, přičemž tato potravinová alergie se stává hlavní příčinou anafylaxe u dospělých.61 Mezi jedinci, kteří byli odesláni do Národního ústavu zdraví ke studii idiopatické anafylaxe, mělo 9 % detekovatelné hladiny alfa-gal specifických IgE protilátek (≥0,35 kU/l), popsali anamnézu kousnutí klíštětem a žili v endemických oblastech výskytu klíštěte osamělého (Missouri, Virginie, Tennessee, Alabama a New Jersey). Mapy sledování zveřejněné Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazují rozšiřující se výskyt klíštěte samotářského na jihu a východě USA. Z přehledu CDC 233 521 osob, které podstoupily sérologické testování na syndrom alfa-gal, vyplývá, že podezřelé případy se vyskytly především v jižních, středozápadních a středoatlantických oblastech USA. Odhady séroprevalence senzibilizace na alfa-gal v jihovýchodní části USA se pohybují od 20 % do 31 %. Studie hodnotící 122 068 vzorků sér od více než 100 000 pacientů v USA s podezřením na alergii na maso savců uvádí míru senzibilizace alfa-gal 32,4 %. Největší pravděpodobnost pozitivního testu byla u osob starších 70 let a nejmenší u osob ve věku 0-9 let. Od roku 2011 do roku 2018 došlo k šestinásobnému nárůstu testů na alfa-gal specifické IgE protilátky68 , což naznačuje, že míra senzibilizace na alfa-gal v USA může stoupat a/nebo se zvyšuje počet testů. Jedna zpráva CDC odhaduje, že od roku 2010 se v USA mohl vyvinout alfa-gal syndrom u 96 000 až 450 000 osob.Klinický obraz a diagnostikaAnafylaxePokyny Světové alergologické organizace pro rok 2020 obsahují 2 kritéria pro diagnostiku anafylaxe. Za prvé, akutní nástup onemocnění během několika minut až hodin, které se objevuje současně s postižením kůže nebo sliznic nebo obojího, což může zahrnovat generalizovanou kopřivku; pruritus nebo zrudnutí; nebo otok rtů, jazyka nebo uvuly a alespoň 1 z následujících faktorů: (1) respirační příznaky nebo symptomy, včetně dušnosti, sípavého bronchospazmu, stridoru, hypoxemie; (2) snížený krevní tlak nebo dysfunkce koncových orgánů (např. hypotonie [kolaps], synkopa, inkontinence); a (3) gastrointestinální příznaky, které zahrnují časté zvracení a bolesti břicha se silnými křečemi. Za druhé, akutní a rychlý nástup - během několika minut až hodin - hypotenze nebo bronchospasmu nebo postižení hrtanu poté, co je pacient vystaven známému nebo vysoce pravděpodobnému alergenu. Příznaky nemusí zahrnovat postižení kůže.Diferenciální diagnóza anafylaxe zahrnuje akutní bronchospasmus, synkopu a záchvaty úzkosti a/nebo paniky.Při hodnocení pacientů s podezřením na potravinovou alergii způsobenou IgE je třeba zjistit anamnézu expozice (např. potraviny, léky, bodavý hmyz) a možné kofaktory. Kofaktory jsou prvky, které snižují práh pro vznik alergických příznaků vyvolaných potravinami, a zahrnují souběžné onemocnění, horečku, cvičení, konzumaci alkoholu, menstruaci a aspirin a jiné nesteroidní protizánětlivé léky. Například u anafylaxe vyvolané cvičením v závislosti na potravinách může u postižených pacientů dojít k anafylaxi, pokud cvičí do 4 až 6 hodin po požití potraviny, která je příčinou alergie (obvykle pšenice).Výsledky testu na tryptázu v séru získané 90 minut až 4 hodiny po podezření na anafylaxi vyvolanou potravinami, které ukazují zvýšení alespoň o 1,2násobek výchozí hodnoty pacienta plus 2 ng/ml, vysoce nasvědčují degranulaci žírných buněk a mohou pomoci alergologům při potvrzení diagnózy. Výchozí hodnotu tryptázy lze získat při kontrolní návštěvě, když se pacient zotaví a je v pořádku. V jedné studii, v níž byly měřeny hladiny tryptázy v séru před a během perorální potravinové výzvy k vyvolání anafylaxe, se hladiny tryptázy v séru zvýšily nad výchozí hodnotu ve 100 ze 160 případů a ve 4 ze 160 případů se zvýšily nad horní hranici normy (11,4 ng/ml).Reakce zprostředkované IgE, rozpoznávání a identifikaceMezi charakteristické znaky IgE vyvolané alergie na potravinové bílkoviny patří generalizovaná kopřivka, pruritus, zčervenání, otok rtů, jazyka nebo uvuly, záchvatovité kýchání, křečovité bolesti břicha a zvracení, které se objevují při opakované expozici příčinnému potravinovému alergenu. Klíčovým znakem je časný nástup příznaků (minuty až 2 hodiny) po expozici potravině, s výjimkou alfa-gal syndromu, u kterého je běžný opožděný nástup příznaků delší než 2 hodiny. U všech potravinových alergenů neexistuje jednotná minimální dávka, která by vyvolala alergické příznaky. Někteří jedinci mohou reagovat na stopová množství potravinových alergenů, zatímco jiní mohou tolerovat větší množství potravinového alergenu, než se u nich projeví příznaky. Doba trvání příznaků se u vnímavých jedinců liší v závislosti na závažnosti počátečních alergických příznaků, na tom, zda a kdy byly příznaky léčeny, a na lécích použitých k léčbě.Potvrzení diagnózyPotravinová alergie zprostředkovaná IgE je potvrzena (1) komplexní klinickou anamnézou slučitelnou s reakcí zprostředkovanou IgE a (2) sérologickým nebo kožním prick testem prokazujícím přítomnost IgE specifických pro potravinový alergen (tj. alergickou senzibilizaci specifickou pro potraviny) a/nebo pozorováním IgE zprostředkovaných příznaků a symptomů, které se reprodukují při expozici specifické potravině. Stanovení předběžné pravděpodobnosti IgE zprostředkované potravinové reakce prostřednictvím podrobné klinické anamnézy je vodítkem pro výběr diagnostických testů, včetně kožních prick testů, specifických IgE sérologických testů a orálních potravinových testů, které obvykle provádějí specialisté na alergie.Referenčním standardem pro diagnostiku potravinové alergie zprostředkované IgE je orální potravinová výzva. Diagnózu potvrzují pozorované příznaky slučitelné s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE, které se projeví do 2 hodin po požití potraviny. Absence takových nálezů po podání podezřelého alergenu, zejména u dětí, činí IgE zprostředkovanou potravinovou alergii na bílkoviny nepravděpodobnou. Naproti tomu výzvy k vyšetření masa pro alfa-gal syndrom nemusí konzistentně vyvolat alergické příznaky, protože alergické reakce mohou záviset na kofaktorech, jako je cvičení po konzumaci masa; navíc se příznaky mohou objevit až po 6 a více hodinách po požití. V praxi vyžadují perorální potravinové testy značné časové a klinické zdroje a jsou spojeny s rizikem vyvolání alergických reakcí. Přesvědčivá klinická anamnéza spolu s pozitivním kožním prick testem a/nebo potravinovým alergenem specifickým IgE v séru potvrzujícím alergickou senzibilizaci tak činí pravděpodobnost potravinové alergie zprostředkované IgE dostatečně vysokou, aby odpadla potřeba diagnostických potravinových testů.Alergickou senzibilizaci na podezřelé potraviny lze posoudit měřením hladin potravinově specifických IgE v séru nebo provedením kožních prick testů. Tyto testy jsou obvykle vyžadovány alergology v rámci komplexního posouzení podezření na potravinovou alergii. Při kožním prick testu se perkutánně umístí alergenní extrakty, fyziologický roztok a histamin a porovnávají se výsledné whealy. Ačkoli alergická senzibilizace u jedince, který nikdy alergen nepozřel, nestačí k potvrzení diagnózy potravinové alergie, pravděpodobnost pozitivní perorální potravinové výzvy se zvyšuje se zvyšující se hladinou specifických IgE v séru nebo velikostí whealu při kožním prick testu. Vzhledem k nepřesným a proměnlivým prediktivním hodnotám mají jak kožní prick testy, tak alergen-specifické IgE, ať už pro jednotlivé potraviny nebo v panelech pro více potravin, omezenou použitelnost jako screeningové nástroje pro alergie na bílkoviny potravin, pokud jsou interpretovány bez anamnézy alergických příznaků na konkrétní podezřelou potravinu. Specialisté na alergie se při diskusích o screeningu potravinových alergií s pacienty a jejich rodinami obvykle zapojují do společného rozhodování. Obecně platí, že komorbidní alergické stavy, jako je alergická rýma, alergické astma a atopická dermatitida, nejsou jedinou indikací k testování na potravinově specifickou alergickou senzibilizaci.Přítomnost alfa-gal specifických IgE v séru podporuje diagnózu alfa-gal syndromu u pacientů s alergickými příznaky po požití masa savců. Koncentrace alfa-gal IgE 0,1 kU/l nebo vyšší svědčí pro diagnózu, zatímco koncentrace alfa-gal specifického IgE nižší než 0,1 kU/l se považuje za negativní výsledek. V populacích s vysokou mírou senzibilizace na alfa-gal zvyšuje hladina alfa-gal IgE nejméně 2 kU/L nebo více než 2 % celkové koncentrace IgE pravděpodobnost pozitivní výzvy na maso savců na více než 50 %,21,22,87 zatímco hodnoty nejméně 5,5 kU/L poskytují pozitivní prediktivní hodnotu 95 % nebo více.Primární prevence potravinové alergieRandomizované studie a metaanalýzy prokázaly, že včasné a důsledné podávání alergenních potravin, jako jsou arašídy a vejce, v kojeneckém věku a v raném dětství (tabulka) je účinnou strategií primární prevence proti vzniku potravinové alergie, zejména u kojenců s ekzémem. Podávání arašídů v kojeneckém věku snižuje riziko vzniku alergie na arašídy (relativní snížení rizika 71 %; 95% CI 26-89 %; zabráněno 18 případům alergie na arašídy na 1000 osob v populaci s 2,5% prevalencí alergie na arašídy). Zařazení slepičích vajec do stravy v kojeneckém věku snižuje riziko alergie na vejce (relativní snížení rizika 44 %; 95% CI 13-64 %). V populačním modelování, které využívalo údaje ze studií a kohortových studií, se největšího snížení výskytu alergie na arašídy dosahuje při příjmu arašídů v raném věku, což poskytuje pohled na časné "kritické okno příležitosti" ve věku 4 až 6 měsíců ke snížení rizika alergie na arašídy.Léčba pacientů s potravinovou alergiíPlány neodkladné péče a medikaceVšichni pacienti s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE by měli mít plán pohotovostní péče, ve kterém jsou podrobně popsány léky, které se používají při mírných a závažných alergických reakcích. Injekční adrenalin je lékem první volby při těžkých alergických reakcích a/nebo anafylaxi. Samostříkací epinefrinová zařízení lze použít k podávání dávek v rychlém sledu (např. v odstupu 5 minut), což může být nutné ke zpomalení progrese příznaků a snížení jejich závažnosti. Metaanalýza 86 studií z roku 2021, která zahrnovala soubory dat z 20 prospektivních a 68 retrospektivních observačních studií (36 557 anafylaktických příhod), ukázala, že ačkoli 1 z 10 anafylaktických příhod byla spojena s potřebou podání více než 1 dávky adrenalinu, pouze 2,2 % (95% CI, 1,1 %-4,1 %) reakcí bylo spojeno s neodpovědí na 2 dávky adrenalinu. Arytmie a akutní koronární syndrom po intramuskulárním podání epinefrinu jsou vzácné, v literatuře je popsáno pouze 7 případů. Antihistaminika, kortikosteroidy a stabilizátory žírných buněk, jako je kromolyn, jsou v akutní situaci běžně předepisovány, protože mohou zmírnit některé příznaky alergických reakcí (např. pruritus, kopřivku, břišní diskomfort) a pacienti i lékaři vyjadřují větší pohodlí a obeznámenost s těmito léky než s epinefrinem. Na rozdíl od adrenalinu však tyto léky nepřerušují akutní degranulaci žírných buněk a nezastavují anafylaxi. Podávání těchto léků by tedy nemělo narušovat včasné podání epinefrinu k léčbě anafylaxe.Kortikosteroidy se v praxi běžně podávají také ke snížení rizika bifázické anafylaxe. Neexistují však žádné studie, které by podporovaly shodu ohledně vhodného dávkování nebo délky léčby steroidy při anafylaxi. V systematickém přehledu 26 observačních studií zabývajících se otázkou, zda používat kortikosteroidy k prevenci bifázické anafylaxe, se velikost účinku napříč studiemi pohybovala v rozmezí od 67 méně do 4 více epizod bifázické anafylaxe na 1000 osob při použití kortikosteroidů. Autoři studie rovněž upozornili, že výsledky v těchto studiích pravděpodobně ovlivnily matoucí faktory. Zveřejněné studie tak poskytují "důkazy s velmi nízkou mírou jistoty", které naznačují, že kortikosteroidy nemají žádný přínos pro snížení rizika bifázické anafylaxe (OR, 0,8; 95% CI, 0,74-1,02).Vyhýbání se potravinovým alergiím a související chování při potravinových alergiích zprostředkovaných IgEZákladem zvládání IgE zprostředkované potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Jednotlivci a rodiny, kteří zvládají potravinové alergie, potřebují základní znalosti a dovednosti, aby omezili setkání se známými i skrytými zdroji původce potravinových alergenů. Mezi tyto dovednosti patří orientace v etiketách potravin, aby bylo možné identifikovat hlavní alergeny v balených potravinách; proaktivní komunikační dovednosti, aby bylo možné diskutovat o potravinových alergiích s rodinami, školami, pracovníky restaurací a prodejci potravin; znalost rizika křížového kontaktu a vzájemné kontaminace v místech, kde se potraviny mohou připravovat a podávat; a schopnost rozpoznat pokrmy a jídla napříč kulturními kuchyněmi, které tradičně obsahují specifické potravinové alergeny. Federální zákon nařizuje, aby bylo na všech obalech potravin uváděno "9 hlavních" potravinových alergenů. Vzhledem k tomu, že preventivní označování alergenů (tj. formulace jako "může obsahovat", "zpracováno v zařízení s") není federálně nařízeno a nemá stejné regulační normy, vyhýbání se výrobkům s takovým označením by mělo být založeno na společném rozhodování rodin a jejich alergologů, které zahrnuje závažnost potravinové alergické reakce, osobní toleranci rizika a kvalitu života. Ostražitost nutná k vyhýbání se potravinovým alergenům je často spojena s výrazným zhoršením kvality života pacientů i pečovatelů. Mezi zdroje pacientů a lékařů mimo ordinaci praktického lékaře a specialisty patří odborné advokační organizace, poradci a psychologové a registrovaní dietologové pro nutriční podporu, a to jak při nápravě nutričních nedostatků, tak při poskytování tréninku praktických alternativ pro vyloučené potraviny.Desenzibilizace prostřednictvím imunoterapieU alergií na bílkoviny v potravinách je terapeutickou možností desenzibilizace alergenů prostřednictvím imunoterapie (tabulka). Imunoterapie může zvýšit minimální množství konzumovaného potravinového alergenu, které vyvolá klinickou alergickou reakci. Při perorální imunoterapii jedinec konzumuje malé, postupně se zvyšující dávky potravinového alergenu a poté je udržován na denní cílové dávce po neomezenou dobu pro pokračující expozici. V současné době je práškový alergen arašídů (Arachis hypogaea) farmaceutické kvality (PTAH, Palforzia, Aimummune Therapeutics) jedinou imunoterapií potravinové alergie schválenou americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a používá se při alergii na arašídy. V randomizované studii Peanut Allergy Oral Immunotherapy Study of AR101 for Desensitization in Children and Adults (PALISADES)108 tolerovalo 250 z 372 aktivně léčených účastníků na konci studie expozici nejméně 600 mg arašídového proteinu (což odpovídá přibližně 2 jádrům arašídů) ve srovnání s pouze 5 ze 124 pacientů, kteří dostávali placebo. Následně se tento prášek s alergenem arašídů stal prvním imunoterapeutickým přípravkem schváleným FDA pro potravinovou alergii. Perorální imunoterapie více potravinových alergenů, včetně arašídů, s využitím snadno dostupných, ale nestandardizovaných potravinových zdrojů je nově se rozvíjející klinickou praxí v oblasti alergologie, která se zahajuje v ordinaci alergologa a pokračuje doma. Alergická reakce spojená s perorální imunoterapií je neodmyslitelným rizikem desenzibilizační terapie. Riziko těchto reakcí se může zvýšit po cvičení, nedostatku spánku, nemoci a horečce a při užívání léků, jako jsou nesteroidní protizánětlivé léky, ale může se snížit při užívání biologických léků v současné době schválených k léčbě atopické dermatitidy a alergického astmatu. Vzhledem k nutnosti vyvážit přínos ochrany před náhodnou expozicí s riziky alergických reakcí na samotnou léčbu zůstává volba perorální imunoterapie důležitým rozhodnutím, které musí být sdíleno mezi ošetřujícím odborníkem a rodinou.Léčba syndromu Alfa-GalAlergické reakce a anafylaxeLéčba akutních alergických reakcí a anafylaxe u alfa-gal syndromu odráží přístup používaný k léčbě alergických reakcí u potravinové alergie na bílkoviny, včetně okamžité léčby závažných alergických reakcí adrenalinem a použití antihistaminik a kortikosteroidů jako doplňkové léčby.96 U jedinců se senzibilizací na alfa-gal a mírnými, chronickými příznaky, které se týkají pouze gastrointestinálního traktu (gastroezofageální reflux nebo řídká stolice) nebo kůže (pruritus a kopřivka), lze použít H1 a H2 antihistaminika a perorální stabilizátory žírných buněk (kromolyn sodný).89 U jedinců se syndromem alfa-gal a anamnézou anafylaxe se zvýšenou koncentrací tryptázy v séru během akutní reakce i na počátku by mělo být vysloveno podezření na základní poruchu mastocytů, jako je indolentní systémová mastocytóza. U pacientů se syndromem alfa-gal i s indolentní systémovou mastocytózou se vyskytly závažnější alergické reakce než u pacientů pouze se syndromem alfa-gal, přestože hladiny alfa-gal specifických IgE byly u pacientů se současným syndromem alfa-gal a indolentní systémovou mastocytózou 3krát nižší.Vyhýbání se a příbuzné chováníBylo prokázáno, že kousnutí klíštětem spojené se syndromem alfa-gal zvyšuje hladiny alfa-gal specifických IgE a pravděpodobnost reakce po konzumaci alfa-gal. Pacientům se syndromem alfa-gal je proto třeba doporučit, aby se vyhýbali opakovaným kousnutím klíštětem. Pacienti, kteří se pohybují venku v oblastech, kde klíšťata žijí, by měli nosit oblečení, které zakrývá odhalenou kůži, chodit uprostřed cest a pokud možno se vyhýbat travnatým, křovinatým a zalesněným oblastem. Doporučuje se také použití repelentů registrovaných Agenturou pro ochranu životního prostředí a insekticidů (permethrin) na oblečení a výstroj. Po pobytu v interiéru by se pacienti měli do 2 hodin od pobytu venku osprchovat a zkontrolovat kůži a oděv, zda na nich nejsou klíšťata. Pokud jsou klíšťata na těle nalezena, měla by být odstraněna pinzetou s jemnými hroty.Odborný názor také doporučuje odstupňovaný přístup k vyhýbání se určitým potravinám a lékům (obrázek 3). Vyhýbání se široké škále a někdy překvapivým zdrojům alfa-gal vyžaduje pečlivé plánování ze strany pacientů a lékařů. Všichni symptomatičtí pacienti se syndromem alfa-gal by se měli vyhýbat masu, vnitřnostem a orgánům savců. Měli by být také poučeni o dalších zdrojích alfa-gal v potravě, jako je želatina pocházející ze savců, sádlo v sušenkách, vepřové střívko používané pro drůbeží klobásy, omáčky, hovězí vývar a hřbetní tuk nebo slanina v zeleninových pokrmech. Doporučuje se vyhýbat se potravinám obsahujícím želatinu, včetně želatinových dezertů v prášku a některých pudinků a jogurtů. Většina pacientů může nadále konzumovat malé až mírné množství mléčných výrobků (odtučněné nebo nízkotučné mléko, tvrdé sýry). Příznaky ustoupí přibližně u 80 % jedinců, kteří dodržují tuto strategii vyhýbání se potravinám. Odhadem 20 % pacientů, u nichž alergické příznaky přetrvávají i přes dodržování těchto pokynů, by mělo být doporučeno, aby se rovněž vyhýbali mléčným výrobkům, zejména plnotučnému mléku, zmrzlině, tučné smetaně a měkkým sýrům. Dosud nejsou k dispozici žádné údaje o možných nežádoucích nebo pozitivních účincích konzumace mléčných výrobků, které pacienti s alfa-gal syndromem tolerují, ačkoli tolerance mléčných výrobků byla spojena s vymizením syndromu. Strava s alfa-galem nemusí vždy vyvolat alergické reakce, ale určité kofaktory, jako je cvičení, požití alkoholu a/nebo užívání nesteroidních protizánětlivých léků, mohou zvýšit pravděpodobnost alergických příznaků.Lékaři by si měli být vědomi toho, že jedinci se syndromem alfa-gal by se měli vyhnout injekcím léků obsahujících alfa-gal, jako je cetuximab a intravenózní želatina (někdy používaná k resuscitaci objemu mimo USA). Obecně by se pacienti se syndromem alfa-gal měli vyhýbat také perorálním lékům a doplňkům stravy prasečího a hovězího původu, jako jsou komerčně dostupné doplňky hormonů štítné žlázy neschválené FDA (Armour thyroid) a léky uzavřené v želatinových kapslích savčího původu. Existují však případy pacientů se syndromem alfa-gal, kteří tolerovali substituční léčbu pankreatickými enzymy vepřového původu. Kromě toho existují kazuistiky popisující anafylaxi i toleranci vakcín s želatinovými pomocnými látkami. Obecným doporučením je tedy vyhýbat se lékům obsahujícím alfa-gal, kdykoli je to možné, a dávat přednost přípravkům, které jsou ve formě tablet, nikoli želatinových tobolek. Tyto kazuistiky však naznačují, že pokud je lék nebo vakcína obsahující alfa-gal nezbytně nutná pro léčbu bez možnosti alternativy, je možné tyto léčivé přípravky pacientům podávat pod dohledem specialistů na alergologii a imunologii.Senzibilizace na alfa-gal může komplikovat chirurgické zákroky, zejména náhrady hovězí nebo prasečí srdeční chlopně a antikoagulaci vysokými dávkami prasečího heparinu. Pomocí imunoblotu bylo prokázáno, že séra pacientů se syndromem alfa-gal vážou implantáty savčího původu, včetně srdečních záplat, cévních štěpů a srdečních chlopní, podobně jako monoklonální protilátka IgM proti alfa-gal. Ačkoli vztah mezi hladinami alfa-gal specifických IgE a silou vazby na tyto implantáty nebyl v této studii stanoven, toto pozorování naznačuje, že tyto implantáty mohou u pacientů se syndromem alfa-gal představovat dlouhodobý nidus pro chronický zánět. Studie však nesrovnávaly životnost bioprotetických srdečních chlopní a jiných štěpů savčího původu u pacientů se syndromem alfa-gal a bez něj.Heparin vyrobený z prasečí sliznice a hovězích plic obsahuje detekovatelný alfa-gal. Retrospektivní studie z jednoho centra naznačují, že alergické reakce na heparin u pacientů se syndromem alfa-gal jsou pravděpodobnější po intravenózním (IV) nefrakcionovaném heparinu než po subkutánním nízkomolekulárním heparinu. Čtyři ze 17 pacientů (24 %) senzibilizovaných na alfa-gal a podstupujících kardiochirurgický zákrok měli dokumentovanou alergickou reakci po podání intravenózního nefrakcionovaného heparinu ve srovnání s 1 z 39 (2,6 %) pacientů, kterým byl podán subkutánní nefrakcionovaný heparin, a 0 z 22 (0 %) senzibilizovaných pacientů, kterým byl podán nízkomolekulární heparin. Pokud se tedy u pacientů s alfa-gal syndromem nelze vyhnout podávání vysokých dávek intravenózního nefrakcionovaného heparinu, odborný názor doporučuje před podáním předléčit steroidy a antihistaminiky. Ačkoli žádné údaje nenaznačují, že by předléčení snížilo riziko IgE zprostředkované přecitlivělosti na heparin, příznivé profily nežádoucích účinků léků předléčených heparinem a potenciální přínosy snížení rizika nebo závažnosti alergických reakcí vyvolaných intravenózním heparinem vedly některé k přijetí této praxe.U pacientů se syndromem alfa-gal se hladiny alfa-gal specifických IgE v séru obvykle monitorují každých 6 až 18 měsíců. Hladiny alfa-gal specifických IgE časem slábnou, takže alfa-gal syndrom může spontánně odeznít, zejména pokud se vyhneme dalším kousnutím klíštětem. O orální výzvě na maso savců lze uvažovat, pokud je hladina alfa-gal specifického IgE nižší než 2 kU/l nebo nižší než 2 % celkové hladiny IgE, ačkoli prahové hodnoty se mohou lišit v závislosti na populaci. Strategie pro opětovné zařazení savčího masa do stravy, pokud alfa-gal syndrom odezněl, závisí na pohodlí pacienta a lékaře a zahrnují perorální potravinovou výzvu s porcí savčího masa pod dohledem v ordinaci, po které následuje několikahodinové pozorování, nebo postupné opětovné zavedení v domácím prostředí s přístupem k intramuskulárnímu adrenalinu. Perorální imunoterapie kravským mlékem nebo hovězím masem k léčbě alfa-gal syndromu zůstává nadále předmětem zkoumání. Vytvoření prasete geneticky upraveného tak, aby nemělo enzymy alfa-galaktosyltransferázy, které schválila FDA, může v budoucnu poskytnout možnosti pro hypoalergenní přípravky ze savčího masa a může umožnit použití savčích produktů v terapii pacientů se syndromem alfa-gal.OmezeníTento přehled má několik omezení. Za prvé, kvalita předložených důkazů nebyla systematicky hodnocena pomocí formálních stupňů kvality. Za druhé, vzhledem k rozsáhlosti oboru nemusely být zahrnuty všechny relevantní odkazy. Za třetí, kromě syndromu alfa-gal nebyly diskutovány nově se objevující potravinové glykanové alergie zprostředkované IgE.ZávěrPotravinové alergie zprostředkované IgE, včetně opožděných alergických reakcí zprostředkovaných IgE na červené maso u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. Zdroj: JAMA

Čas načtení: 2020-04-24 09:30:56

Metafora války

Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení. „Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním. Jak to skončí? Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí. Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky. Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami. Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy. Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců. Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti. Hrdinové a ziskuchtivci Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život. Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu. Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních. Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah. Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním. Obecný zájem především Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim. Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví. Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu. Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům. Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti.   Z italštiny přeložil Antonín Kosík.   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)

Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…   Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.             Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.             Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.             Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.             Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.   TŘICET DEVĚT   Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.             V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.             Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.             Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.             Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.   ČTYŘICET JEDNA   Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.             Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.             „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“             Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.             „Něco pro tebe mám.“             Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.             „Podívej se ven.“             Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.             „Podívej se znovu.“             Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.             Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.             „Podívej se líp,“ doráží Matthias.             Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.             „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.             Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.             „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“   ČTYŘICET DVA   Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.             Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.             Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.             Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.             Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.             Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.   ČTYŘICET DVA   Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.             Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.             Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.             Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.             Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.             Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.             Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.             Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.             Ale nikdy netrvají dlouho.             Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.   ČTYŘICET DVA   Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.             Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.             Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.             Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.             „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.             Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.             „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.             Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.             „To by šlo.“             Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.             „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“   Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

Čas načtení: 2024-02-20 12:45:00

Pavel Pešout: CHKO Soutok znamená přínos pro přírodu i prosperitu regionu

Vyhlášení každého chráněného území představuje změnu a každá změna s sebou vždy nese otázky a nejistoty z neznámého. Nejinak je tomu v případě připravované CHKO Soutok. Přesto, že AOPK ČR před oficiálním oznámením záměru vyhlásit CHKO návrh rok předjednávala a na několika stovkách setkání s představiteli obcí, místní veřejností, s místními hospodáři, spolky a dalšími partnery podrobně vysvětlovala všechny otázky s vyhlášením CHKO spojené, vytvořila speciální web, kde všechny dokumenty včas zveřejňovala, stejně jako odpovědi na nejčastější otázky, stále u některých místních partnerů nejistoty přetrvávají. Proto níže uvádíme pár poznámek k tomu, jak vyhlašování chráněné krajinné oblasti Soutok aktuálně probíhá.

Čas načtení: 2024-02-21 05:00:00

Za mučení Navalného frčky od Putina?! Matce dál odmítají vydat tělo. Zametají stopy?

Ruský prezident Vladimir Putin povýšil zástupce ředitele Federální vězeňské služby Valerije Bojariněva do hodnosti generálplukovníka vnitřní služby - pouhé tři dny poté, co v jedné z věznic, které pod něj spadají, zemřel disident Alexej Navalnyj (†47). Podle Navalného spolupracovníka se generál angažoval v jeho týrání. Rodina zatím apeluje na Putina, ať jim vydá tělo, aby ho mohli důstojně pohřbít. Navalného matka Ljudmila adresovala ruskému prezidentovi emotivní žádost. Jenže podle všeho marně... A přetrvávají i spekulace, že se režim snaží vydání těla oddálit co nejvíc, aby cosi zatajil, případně zametl stopy.

Čas načtení: 2024-03-14 16:43:15

Akciové trhy: Evropa ovlivněná negativním otevřením v zámoří dnes klesá, Praha uhájila růstový trend - Komentář

V USA byla dnes zveřejněna slušná dávka makrodat. Výrobní ceny (inflace v průmyslu) ale skončily vyšší, než se čekalo. Podle tohoto ukazatele to inflace nechce jen tak vzdát a inflační tlaky přetrvávají. Mohlo by to znamenat, že nedojde ke snížení saze...

Čas načtení: 2024-03-21 14:40:00

Fotky: Všeříkající výrazová diplomacie V4. Ministři se mračili i ušklíbali

Jestli někdo stále říká, že muži nedokážou obličejem vyjadřovat pestré emoce, pražské jednání ministrů zahraničí Visegrádské skupiny ho vyvede z omylu. Z tváří politiků bylo patrné, jak hluboké rozdíly mezi nimi přetrvávají.

Čas načtení: 2024-03-29 13:15:46

Start Delta IV Heavy posunut

Problémy s čerpadlem v okruhu dusíku přetrvávají. Na vzletovou rampu SLC-37B se vrací mobilní obslužná věž MST. Start rakety Delta IV Heavy s misí NROL-70 se uskuteční nejdříve 1. dubna 2024. 29. března 13:15

Čas načtení: 2024-03-31 21:20:37

Další odklad startu Delta IV Heavy

Problémy na rozvodu dusíku vzletové rampy SLC-37B stále přetrvávají. Start nosné rakety Delta IV Heavy s misí NROL-70 se tak znovu odkládá. Prvním možným termínem je 8. dubna. 31. března 21:20

Čas načtení: 2024-04-06 18:35:00

V Česku stále není endiaron. A nebude k dostání ani celý příští rok

V Česku je stále nedostupný endiaron léčící průjmy a střevní potíže. K dostání měl být letos, ale výrobní potíže přetrvávají. Lidé ho podle posledních informací neseženou ani celý příští rok. Lékárníci jim na základě konkrétních obtíží nabízejí jiné léky.

Čas načtení: 2024-04-06 18:35:00

V Česku stále není endiaron. A nebude k dostání ani celý příští rok

V Česku je stále nedostupný endiaron léčící průjmy a střevní potíže. K dostání měl být letos, ale výrobní potíže přetrvávají. Lidé ho podle posledních informací neseženou ani celý příští rok. Lékárníci jim na základě konkrétních obtíží nabízejí jiné léky.

Čas načtení: 2024-04-10 12:00:00

Obce zachovávají požární nádrže, přestože hasiči častěji využívají hydranty

I přes to, že hasiči stále více využívají hydranty, přetrvávají v Olomouckém kraji požární nádrže. Většinou se budovaly v 70. letech minulého století a mnoho z nich dodnes plní svůj účel. Leckdy i proto, že voda z hydrantů přijde města draho. Někde se ovšem protipožární nádrže přestavují na rybníčky a stávají se z nich okrasy obcí.

Čas načtení: 2024-04-15 06:46:19

„Máme smůlu, že naším sousedem je Rusko.“ Gruzínci vnímají hrozbu z Kremlu

Gruzie se dodnes srovnává s válkou, po které pětinu jejího území okupují ruské síly. Obavy z dalších útoků Kremlu na suverenitu země mezi Gruzínci přetrvávají. A válka na Ukrajině je jen posílila.