EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Bývalý pilot F1 Giedo Van der Garde zavzpomínal na soupeření s Julesem Bianchim, od jehož úmrtí nedávno týdnu uplynulo 10 let.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-10-01 18:46:34
Čas letí a v úterý uplynulo už pět let od úmrtí národem milovaného zpěváka Karla Gotta. K jeho blízkým přátelům z mladší generace patřil i moderátor Libor Bouček, který na Mistra dojemně zavzpomínal. Přiznal, jak moc mu chybí, a zavzpomínal na to, jak na něj Gott působil, když se potkali v soukromí. A to především na sílu jeho osobnosti.
Čas načtení: 2024-12-17 10:02:22
Herec Karel Heřmánek, který letos v srpnu nečekaně zemřel, zůstává v srdcích diváků i lidí, kteří ho měli rádi. Připomenout si ho budou moci diváci na druhý svátek vánoční, kdy Česká televize uvede pohádku S čerty nejsou žerty. Tři roky před smrtí zavzpomínal legendární pohádkový pekelník na nezapomenutelnou roli. "Bylo to příjemné natáčení. Samozřejmě tam byla řada humorných historek. Já jsem poměrně dost improvizoval," zavzpomínal Karel Heřmánek pro ŽivotvČesku.cz.
Čas načtení: 2025-02-02 05:00:00
Fialovo retro: Delší vlasy, ceremoniál s Havlem i kupa vzpomínek. Jak se z profesora zrodil politik?
Premiér Petr Fiala (ODS) v podcastu 5reasons otevřeně zavzpomínal na listopad 1989 na datum, které mu otevřelo plány do života. Poodkryl, jak v něm pád komunistického režimu probudil chuť budovat občanskou společnost a zároveň se věnovat vysokoškolské výuce. „Byla to obrovská radost. Jsem šťastný dodnes, že jsem mohl listopad 1989 zažít,“ zavzpomínal Fiala.
Čas načtení: 2024-02-07 06:00:00
Boura vzpomíná na začátky TV Nova: V pořadu Rande jsme riskovali, s Železným jsme si moc nesedli
Slávek Boura zavzpomínal na Rande, Snídani s Novou a další pořady, které v 90. letech moderoval. Tehdejší atmosféra je podle něj neopakovatelná, unikátní a z dnešního úhlu pohledu nepředstavitelná. “Dramaturgy jsme neposlouchali, pořad Rande jsme měnili během jeho natáčení. Nedokážu si představit, že by to dneska šlo,” zauvažoval Slávek Boura. Jak vzpomíná na Vladimíra Železného? A za co ho pochválil David Hasselhoff? Pusťte si celý rozhovor!
Čas načtení: 2009-05-06 17:08:00
New Supaplex - návrat staré legendy
Kdo by zavzpomínal na staré časy, kdy řádily počítače s označením 386 – 486, určitě by si vzpomněl na hru Supaplex. Na tu dobu to byla skutečně výborná logická hra ze skupiny tzv. boulderdash her (valící se kameny). Hra to byla velmi podobná Pacmanovi, ale byla mnohem náročnější na přemýšlení a mnoh ...
Čas načtení: 2022-01-27 14:53:00
Vychází komplet 15 CD dirigenta Karla Ančerla, který z České filharmonie udělal světový orchestr
Karel Ančerl patří mezi nejvýznamnější dirigenty poválečné Evropy. Člověk, který přežil nacistické lágry i nepokrytý antisemitismus komunistického Československa, umělec, jenž s nezměrnou trpělivostí a nasazením povznesl Českou filharmonii na světový orchestr a uvedl ji s úspěchem do nejvýznamnějších koncertních sálů. Příští rok si připomeneme jeho 115. výročí narození a 50. výročí úmrtí. Podstatnou část jeho uměleckého odkazu, komplet studiových nahrávek s filharmonií, vydal Supraphon v letech 2002–2008 na 48 CD v rámci Ančerl Gold Edition. To ale zdaleka není vše. Archiv Českého rozhlasu skrýval bohatství živých nahrávek z koncertů, jež doplňují obraz této mimořádné dirigentské osobnosti. Na 15 CD Supraphon z tohoto pokladu vybral repertoár, na který se nedostalo při studiovém natáčení; repertoár doširoka rozkročený od Mozarta po díla Ančerlových současníků. Mezi nahrávkami jsou skvosty vrcholného Dvořáka (Symfonie č. 7 a 8, Biblické písně) a Suka (Asrael, Zrání), dirigentem milovaný o prosazovaný Martinů (Symfonie č. 1) a Kabeláč (Symfonie č. 5) i velké opusy světového repertoáru 20. století (Debussy, Ravel, Strauss, Prokofjev ad.). Jedinou výjimkou, jež „zdvojuje“ studiový snímek, je Smetanova Má vlast. Koncertní snímek z Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je jedním z posledních Ančerlových záznamů z května 1968 před jeho definitivním odchodem do Toronta. Ivan Medek, jeden z nejbližších spolupracovníků Karla Ančerla v době jeho působení v České filharmonii, u příležitosti 100. výročí dirigentova narození zavzpomínal: „Kdykoli se vrátím k Ančerlovým nahrávkám, jsem konsternován jejich zvukem a dokonalostí. Myslím, že svědčí o slavné, možná nejslavnější éře České filharmonie. Je přitom zajímavé, že Karel Ančerl svým fyzickým projevem na pódiu nikdy neevokoval romantický přístup, řada lidí ho považovala především za rytmika či precizního vychovatele orchestru, ale když jsem poslouchal jeho nahrávku Brahmsovy První symfonie, byl jsem překvapený, jak bohatě třeba frázoval a kolik je tam svobody.“
Čas načtení: 2020-08-24 11:58:08
Omezené možnosti výměny informací vedou k vytváření mýtů a falešných představ, což platilo před tisíciletím stejně jako dnes. A nejsou jediné skutečné dějiny, protože si je vyprávíme stále znovu a jinak. Josef Kolmaš: Pojednání o věcech čínských (Vyšehrad 2015) Bezkonkurenční náš znalec Tibetu (1933) nemohl na své vědecké cestě minout Čínu. V této publikaci se věnuje především historii evropských styků se vzdáleným čínským prostředím. Jeho znalosti jsou udivující a stojí za to překonat potíže, které čtenáři klade do cesty malá autorova schopnost strhnout písemným projevem. Protagonisty Kolmašových pojednání jsou jezuité, Marco Polo a ruští sinologové Bičurin a Kafarov, ke kterým pocítíme obdiv, když si uvědomíme obtíže, které na ně kladlo těžko dnes představitelné cestování. Už jen skutečnost, že se císař a papež korespondenčně dohadují o čínských ritech ve vztahu ke křesťanským obřadům, je fascinující. Omezené možnosti výměny informací vedou k vytváření mýtů a falešných představ, což platilo před tisíciletím stejně jako dnes. Mít vůli nechat si bourat vlastní předsudky je znakem růstu poznání. Lubomír Martínek: Muškátový oříšek (Revolver revue 2012) Nemám rád cestopisy. Autor (1954) píše o tom, jak strávil dva měsíce na Bandských ostrovech. A donutil mne změnit názor. Zaprvé jsem si užitečně ozřejmil na mapě topografii příslušného regionu, který jsem znal jen matně. Zadruhé jsem ocenil, že víc než o tom, co Martínek snídal a s kým, jsem se dověděl, co si myslí o současné naší civilizaci. Zatřetí jsem zavzpomínal, co o své cestě na Jávu napsal Konstantin Biebl, a uvědomil si, jak vzdálené mohou být spisovatelské vesmíry. Začtvrté jsem seznal, že muškátový oříšek není oříšek, a připojil ke svým chabým vědomostem o námořních objevech počátku novověku další pozoruhodné nuance. Zapáté stojí za údiv, jak autor předjímá nálady dnešních dní, kdy sledujeme zpytování bělošského svědomí a bourání soch otrokářů. Dušan Třeštík: Češi a dějiny v postmoderním očistci (Lidové noviny 2005) Tento brilantní historik (1933–2007) nejen věděl, že jednou z jeho základních povinností jako intelektuála je oslovovat současnou společnost, ale s přirozeným šarmem tak i činil. Soubor statí z odborných periodik a příležitostných článků z mainstreamových médií nabízí i vnímavému čtenáři, jenž je četl už ve své době, stále nové intelektuální inspirace a vyplatí se mít tuto knížku po ruce a čas od času si v ní zalistovat. Hlavně stojí za nepřetržitou repetici, že dějiny nejsou minulost a že nikde nejsou jediné skutečné dějiny, protože si je vyprávíme stále znovu a jinak. Kromě toho ve spodním proudu textů zaslécháme znovu a znovu hrdost na to, co Češi dokázali, a výzvu, aby se nepropadalo malomyslnosti, aby nová aktivita myšlenková rozvíjela staré činy. „Příběh je totiž vždy mnohoznačný, jinak by to nebyl příběh.“
Čas načtení: 2020-07-19 10:04:22
Gary Garrels byl až donedávna kurátorem oddělení maleb a soch v sanfranciském muzeu moderního umění. Už není, rezignoval pod nátlakem petice na serveru Change.org, která jej označila za rasistu a bílého supremacistu. Což dokládají tím, že řekl, že „budou i nadále kupovat díla bílých umělců“. Rozumíte, nikoliv jenom bílých umělců, ale i bílých umělců. A ještě prý použil slova o diskriminaci naruby. Jak praví petice: „Názory a činy jako tyto ještě stále tvoří skvrnu na našich komunitách.“ Komentář MK: Umělecká sféra je v USA silně doleva a San Francisco je neoficiálním hlavním městem amerického progresivního hnutí. Pravděpodobnost, že by umělecký kurátor v SF byl nějakým skrytým nacistou, je asi tak 0,0 nic. Nejspíš tedy právě „sežrali svého“, friendly fire, blue on blue. Toto je přesně ten moment, kdy si říkáte, jestli v pozadí celé akce náhodou nebyla snaha nějakého ctižádostivého soudruha o získání Garrelsova křesla. Mexičan bílým rasistou Emmanuel Cafferty je přes svoje irské příjmení tříčtvrtinový Mexičan, který na samotném jihu Kalifornie, v San Diegu, pracoval pro místní elektrárenskou a plynárenskou společnost. Někdo jej vyfotil na křižovatce, jak při řízení dělá údajné gesto bílých rasistů. Tím je míněno „OK“, takové to OK, které odedávna doprovází obrázky tlustých kuchařů na štítech restaurací. Fotka Caffertyho se ocitla na Twitteru (mezitím už je zase pryč) a začal klasický virtuální lynč. Cafferty tvrdí, že si jen protahoval prsty, ale stejně ho tohle foto stálo práci. Jeho případ zaujal i novináře Yaschu Mounka, který o něm napsal článek do The Atlantic. „Člověk se může poučit ze svých chyb,“ řekl mi. „Ale co si mám vzít z tohohle? Bylo to, jako když vás zasáhne blesk.“ Na podporu Caffertyho vznikla také petice na Change.org, nasbírala 6500 podpisů, tedy daleko více než ta zaměřená proti Garrelsovi. Požadavkem petice je, aby jej firma přijala zpět. Ale pokud je mi známo, neměla tato žádost žádný úspěch. Komentář MK: Mexický dělník na jihu Kalifornie – typický rekrut budoucích Waffen SS? V hlavách některých lidí očividně ano. A když už jsme u nacistického Německa, jehož stíny tak straší dnešní americké progresivce; při čtení petice, která se staví na Caffertyho obranu, jsem si zavzpomínal na pasáž z Remarqueovy knihy Čas žít, čas umírat, kde se opilý nacistický pohlavár chlubí Graeberovi, že dostat člověka do koncentráku pro něj není žádný problém. Pak se odmlčí a dodá, že zpátky už to tak snadno nejde. Drze usnula na protirasistické online akci Patricia Simon vyučuje (zatím ještě stále) na divadelní škole. I ona má ovšem budoucnost nejistou, i proti ní vznikla petice s cílem ji odvolat. Bezprostředním důvodem jmenovaným v textu bylo to, že drze usnula na protirasistické online akci a někdo ji u toho vyfotil. Jako vždy, i ona je obviňována ze systematicky rasistického chování, aniž by to bylo v textu petice nějak konkrétněji podloženo. Komentář MK: Zaujalo mě slovo sizeist, případně fatphobic, které se opakuje v komentářích signatářů (skoro 2000 podpisů). Zajímalo by mě, co to v dnešní nálepkovací atmosféře znamená. Dovolila si snad říci studentům herectví, že Bajaja a Sněhurka by neměli mít dohromady čtyři sta kilo? Kdo ví. Stejně jako v případě Garyho Garrelse, i zde silně pochybuji, že by učitelka herectví skutečně usilovala o vyhnání barevných studentů z fakulty. Takže se nejspíš zase snaží “sežrat svoji”, friendly fire, blue on blue. Skalpy bezvýznamných lidí Společným prvkem všech tří incidentů je, že jde o vcelku bezvýznamné lidi. V diskusních fórech občas narazíte na snahu romantizovat Digitálního Molocha coby hnutí utlačovaných, kteří po letech náhle získali hlas a pohánějí tímto způsobem ku zodpovědnosti ty velké, bohaté a mocné. Ach, kdeže. Ty skutečně mocné či proslulé lidi není zase tak snadné smazat ze světa. Mají peníze, nějaký vliv a také příznivce, kteří se za ně v nouzi postaví. Veškerý běs na Twitteru zatím nedokázal smést J. K. Rowlingovou do propadliště dějin, bez ohledu na zvolené prostředky. A takový Elon Musk také za svůj život natweetoval nemálo podivností či kravin – a je ve svých firmách šéfem dál. Zdaleka nejzranitelnější demografií, přímo ideálními obětmi Molocha, jsou lidé, kteří v životě dosáhli nějakého mírného úspěchu (dejme tomu toho kurátorského křesla v sanfranciském muzeu), ale od opravdových velkých ryb je dělí několik příček na sociálním žebříku a o jejich budoucnosti rozhoduje nějaký nervózní šéf nebo ustrašená dozorčí rada. A myslím si, že pachatelům je to přes veškeré ty obřadné kecy o privilegiích a sociální spravedlnosti ve skutečnosti jedno. Kill je kill, v Counterstriku i na Twitteru. Než byste udolali jednoho skutečně významného protivníka, posbíráte mezi bezbrannými jedinci těch skalpů třeba dvacet. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-08 20:31:01
Poznámky k maturitě z matematiky aneb Logika je "řidičák na mozek"
Povinná maturita z matematiky nebude. Zdůvodnění pirátského poslance Bartoně, který u zrodu novely stál, je tak trochu k pláči: „očekává se vysoká neúspěšnost, čemuž bychom chtěli předejít“. Ó jeje, tak to ji nezavedeme nikdy! Leda by se něco zázračně změnilo – a na zázraky v oblasti školství moc nevěřím, natož v ČR. Ona totiž ta diskuse byla před deseti lety „nakopnuta“ mj. skutečností, že se výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání významně zhoršily (2010). A zpráva z roku 2016 pro změnu říká, že se čeští žáci proti minulému období … v něčem zhoršili, v něčem stagnují, ale ke zlepšení nedošlo. Abych ocitoval inspektora Tomáše Zatloukala, který situaci komentoval v tom novějším článku: „V Česku je trend kontinuálně se zhoršujících výsledků.“ Nevezmeme si příklad z Poláků? Podívám-li se na databázi mezinárodních PISA testů, skutečně není důvod k optimismu. Červená čára je vývoj pozice České republiky. Šedé čáry jsou ostatní země OECD. Povšimněte si, kolik zemí nás od roku 2003 předběhlo. (Stačí si přepnout na stránkách PISA na záložku Table a řadit podle hodnot.) V roce 2003 jsme ještě byli desátí, tedy docela přijatelné skóre. V roce 2015 – když vynechám ty země, které v roce 2003 ještě v seznamu nebyly – už devatenáctí. A propadli jsme nejen relativně, ale i absolutně, z 516 na 492 bodů. Tento osud postihl i jiné evropské země, například Nizozemsko (z 538 na 512), ale jiné se za stejnou dobu razantně zlepšily, třeba Polsko (ze 490 na 504 bodů). Polsko není bohatší země než Česká republika, o síle ekonomiky to tedy primárně nebude. Něco tam dělají lépe než my. Mimochodem, v Polsku funguje povinná maturita z matematiky od roku 2010. Netvrdím, že je to jejich zlepšení nutně způsobeno právě tím (to by byla záměna korelace s kauzalitou), ale očividně mladým Polákům aspoň neuškodila. Kdežto my jsme posledních deset let … jalově prokecali. Možná by bylo nejjednodušší přejmout polský model, výsledky koneckonců viditelně má a je to příbuzná kultura, na rozdíl od převážně čínského Singapuru či zcela čínského Hongkongu, kde lidé přeci jen „fungují jinak“. Proč pořád musíme něco dělat po svém, nebo aspoň debatovat o národně specifických řešeních, existují-li osvědčené postupy jinde? (To si nedávno uvědomili třeba na SŽDC, kde koupili francouzské normy a předpisy na stavbu vysokorychlostních tratí. Považuji to za velmi rozumné rozhodnutí, které ušetří dost času i peněz.) Mohli bychom zkusit dvě úrovně maturity Ptají se mě lidé často, co si o státní maturitě z matematiky myslím. Naposledy jsem se o ní hodinu před napsáním tohoto textu v autobusu do Řeže. Nuže, já vůči ní mám v podstatě jen jednu námitku: považoval bych za lepší, aby nebyla zcela jednotná, ale aby existovaly dvě úrovně „A“ a „B“ podle toho, kam příslušný student míří. „Áčko“ by bylo pro budoucí uchazeče o studium technických, přírodovědných a ekonomických oborů, snad s výjimkou lékařů. Tam bych to tzv. osolil, myšleno kvalitativně i kvantitativně. Zkoušelo by se z kompletního rozsahu látky, tedy až po základy diferenciálního a integrálního počtu. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, konkrétně v prvním ročníku následné VŠ, kde bývají zkoušky z matematiky obvykle tím nejdrsnějším sítem. Cílem „áčkové“ maturity by bylo, aby ten, kdo ji úspěšně složí, byl na tohle síto přiměřeně připraven. No a „béčko“ by se týkalo všech ostatních a některá témata by z něj byla milosrdně vypuštěna – například zrovna infinetezimální počet, analytická geometrie či některé konstrukční úlohy. Ale kompenzoval bych to přidáním logiky, a to v docela podstatném rozsahu. Od té formální booleovské až po nějaké humanitní přesahy, třeba téma kognitivních biasů, které jako první zkoumali izraelští psychologové Tversky a Kahneman. Mediální úzus: vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví Logika je pro mě „řidičák na mozek“, měl by ji ovládat každý, kdo na to aspoň trochu duševně má. Čím více o ní víte, tím hůře vás nějaký podvodník nebo manipulátor odvleče tam, kam potřebuje. A proto by měla být nezbytnou součástí maturity i u těch studentů, kteří se chystají studovat japonštinu nebo žurnalistiku. Související téma, nepříjemné, ale nakousnout jej musím. Zdá se mi, že to dlouhé lelkování kolem maturity z matematiky není úplně osamělý jev, ale součást širšího problému. Mám za to, že si u nás moc nevážíme vlastní vědeckotechnické tradice. Ne, že bychom jí pohrdali či ji nenáviděli, to ne. Ani sem (zatím) nedorazily v plné síle různé apokalyptické vize ze Západu, které modernitu odmítají ve prospěch různých zvláštních utopií. Ale jako bychom kolektivně moc nevnímali to, co máme a co třeba jiní nemají. Naše vlastní věda a technika nevzbuzuje kdovíjakou pozornost a emoce. Prostě je, ve stejném smyslu, jako elektřina v zásuvce je, a jen málokdo se zajímá o další detaily, nebo o lidi, kteří svojí prací garantují její další existenci. Malý protipříklad toho, jak to může být jinak: špičkoví lékaři u nás mají opravdu velkou úctu, a to nejenom u jednotlivých lidí, ale i kulturně. Knihy o jejich práci a životních zkušenostech se dobře prodávají, jejich tváře a jména jsou známá. Novináři se vcelku aktivně snaží je dostat do svých médií a vyzpovídat. To je, prosím vás, samozřejmě dobře; aby si snad někdo nemyslel, že z pozice jiného oboru žárlím. (Já moc nežárlím, tohle trápení jsem do kolébky nedostal.) Jsem rád, že vím, kdo jsou ti lidé, kteří se pokusí vás zachránit, když se na vás začne smrtka zubit moc zblízka. Zrovna za pár týdnů se chystám na křest knihy jednoho z nich a těším se na to víc než na Vánoce. (No, po pravdě – čtyřicáté druhé Vánoce už nemají ten správný šmrnc. Jó ve dvanácti, to byla jiná nedočkavost. Ale na tu knihu se opravdu těším.) Co ale není dobře: to, že spoustu dalších špičkových lidí z jiných oborů neznáme a mnohdy neznáme ani ty jejich obory. Pokud nemají oni sami literární talent, jako ho má geolog Václav Cílek nebo egyptolog Miroslav Bárta, málokdo vůbec ví, že existují a čím se zabývají. Mediální úzus je ten, že vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví a pozornost jim věnovaná je adekvátně malá. Ne nulová, ale malá; hodně mimořádných osobností projde životem, aniž by je někdo třeba jen pozval do rádia. Lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem Abych si zavzpomínal na svá mladší léta a na zcela konkrétního člověka. Řekne-li se Jaroslav Ježek, každý si vybaví onoho slavného skladatele. To je v pořádku, však jeho písně ještě žijí. Ale já jsem znal ještě jednoho Jaroslava Ježka, profesora z katedry algebry MFF UK. Neuvěřitelně milý a laskavý člověk, což nemyslím jako klišé; ten byl tak hodný, že ani nevím, jestli někdy někoho vůbec vyhodil od zkoušky. (Naštěstí neučil ty základní kurzy, které prosívají zrno od plev. To by se ty „plevy“ radovaly.) {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nuže, prof. RNDr. Jaroslav Ježek, DrSc., byl v oboru jménem univerzální algebra světová kapacita. Opravdu světová. Přesné žebříčky v takových záležitostech samozřejmě neexistují, ale v dobách, kdy jsem na KA MFF UK docházel skoro každý den, se tamní personál shodoval, že Ježek je buď druhý nebo třetí nejlepší na světě. Také ho neustále zvali do ciziny přednášet, některé roky jsme ho skoro neviděli. Hodně času strávil v USA. Slyšeli jste o něm někdy někdo? Věděli jste, že takový unikátní mozek jezdíval tramvají na zastávku Křižíkova a občas byl k vidění, jak velmi nenápadně pokuřuje u vrat jedné budovy na Sokolovské třídě? (To se mu taky stalo osudným; zahoďte, lidičky, ty svoje krabičky cigaret – ty konce bývají hrozné.) Není škoda, že se o něm nevědělo a neví? Dneska už jej nikdo nevyzpovídá, i kdyby chtěl. A přitom šlo o osobnost, která mohla inspirovat další, mladší následovníky – kdyby o ní věděli včas. To, že Jardu Ježka pamatují už jen jeho kolegové a studenti, nás do budoucna nejspíš něco bude stát. Ne zase všechno; matfyz nejspíš jen tak nezanikne, určité vyhraněné typy se tam budou hlásit i nadále. Ale vždycky jsou i hraniční případy, studenti, kteří by to možná zkusili … jenže včas nepotkali ten správný vzor. O ty přijdeme. Třeba je získá jiný vědecký obor, třeba také ne. Tahle lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem – ta by se dala změnit. Chce to jen chtít. Opravdu není všechno jen otázkou peněz. Na společenské atmosféře záleží, a jak. Pak by třeba představa maturity z matematiky nebyla pro mladé lidi děsem, ale něčím, na co můžou být hrdí. A naší zemi, tomu věřte, té by se to jednoho dne zatraceně vyplatilo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2024-02-09 17:30:00
Kauza metanol: Zajímavý dokument Bez lítosti se vrací ke známým kauzám, které otřásly Českem
Tentokrát dojde na Rudolfa Fiana, muže, který byl odsouzený za obecné ohrožení v kauze metanol na doživotí. Uvězněný Rudolf Fian zavzpomínal na kameru na události z roku 2012, kdy byl součástí gangu, který stál za usmrcením padesáti lidí.
Čas načtení: 2024-02-21 21:36:00
O Nedvědovi a Spartě v 90. letech. Trenér Galatasaraye vzpomínal na vzájemné souboje
Trenér Galatasaraye Istanbul Okan Buruk při návratu na Letnou zavzpomínal na vzájemné zápasy se Spartou v sezoně 1995/96 a skvělé výkony Pavla Nedvěda. Před čtvrteční odvetou 2. kola Evropské ligy na hřišti Pražanů si pochvaluje aktuální rozpoložení svého týmu. Jeho svěřenci po úvodní domácí výhře 3:2 z minulého týdne půjdou i do odvety s cílem zvítězit. Přímý přenos Sparta – Galatasaray sledujte ve čtvrtek od 20:30 na ČT sport a ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-02-22 08:09:54
Když uslyšela ta upřímná slova úcty a respektu k jejímu hokejovému umu od Tomáše Filippiho byla viditelně dojatá a lehce se jí zaleskly oči. Jeden z nejproduktivnějších hráčů extraligy totiž v pořadu Příklep zavzpomínal na žákovské časy nynější reprezentantky Kateřiny Mrázové, kdy byl jejím pravidelným protivníkem. „Jak nás točila v pásmu, jsem nikdy neviděl,“ řekl. „Trochu to zveličuje, ale já na ta léta moc ráda vzpomínám, protože hokej s kluky mi pomohl nejvíc,“ reaguje Mrázová, dnes hráčka Ottawy v ženské obdobě NHL.
Čas načtení: 2024-02-28 07:26:42
Vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky skončilo v Česku před 20 lety. Rádio financované vládou USA bylo v dobách socialismu trnem v oku komunistům, kteří ročně vydávali desítky milionů korun na rušení jeho signálu. Bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy Jolyon Naegele v úterních Událostech, komentářích zavzpomínal na to, jak se mu referovalo o dění v Československu 80. let a následném pádu komunistického bloku. Ocenil, že mu nadřízení dávali velkou volnost ve výběru témat a řekl, že Česko už „svobodný vysílač“ nepotřebuje, ač reformní procesy podle něj dosud neskončily.
Čas načtení: 2024-03-02 07:32:10
Seriálový hit Sedm schodů k moci je příběhem o vzestupu venkovské servírky Anny Malé až do nejvyšších pater tuzemské politiky, ale také ložnice ministra a posléze premiéra Tomáše Vichra. Zdařilé dílo je pro diváka atraktivní zejména z důvodu, že je volně inspirováno skutečnou kauzou, která v roce 2013 položila někdejší vládu Petra Nečase. Bývalý premiér podal demisi, když po policejní razii na Úřadě vlády byla zatčena šéfka jeho kabinetu Jana Nagyová (dnes již manželka). Na události a příběh lásky politika zavzpomínal pro ŽivotvČesku.cz rovněž bývalý předseda vlády Jiří Paroubek.
Čas načtení: 2024-03-03 09:53:48
Herec Jan Potměšil se po delší době ukázal ve společnosti. Z fotografií, které vznikly na vernisáži v Botanické zahradě, je patrné, že výrazně pohubl. Podle jeho manželky Radky za tím stojí zdravotní komplikace se srdcem, což řekla deníku Aha!. Sedmapadesátiletý herec před třemi lety pro ŽivotvČesku.cz zavzpomínal na natáčení kultovního filmu Bony a klid, kde Potměšil ztvárnil postavu automechanika Martina. "Bylo to úplné zjevení, protože v té době se nečekaně udělalo něco, co si nikdo neuměl představit, že by se mohlo promítat v kinech," uvedl herec.
Čas načtení: 2024-03-05 13:04:00
S Ivetou to mezi námi zahořelo, vztah ztroskotal na žárlivosti, vzpomíná Penk
Zpěvák Michal Penk (55) zavzpomínal v primáckém pořadu 7 pádů Honzy Dědka na svůj vztah s Ivetou Bartošovou, který byl krátký, ale intenzivní a stejně jako jeho další vztahy ho poznamenala žárlivost.
Čas načtení: 2024-03-06 19:40:00
Víte, co je kladenský bobřík odvahy? Prezident Petr Pavel vzpomínal na dětství
První dotaz při debatě prezidenta Petra Pavla s Kladeňáky, která se od 19 hodin koná ve Velkém sále Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT, směřoval na prezidentovo dětství, které prožil na Kladně. Petr Pavel zavzpomínal nejen na své sportovní vyžití, ale také na to, jak skládal bobříky odvahy.
Čas načtení: 2024-03-06 21:00:00
Klopp vzpomínal na hádku s Priskem, se Spartou očekává těžký zápas
Česko se chystá na velký fotbalový svátek. Ve středu vpodvečer přiletěli do Prahy fotbalisté slavného Liverpoolu, proti nimž bude ve čtvrtek Sparta bojovat o postup do čtvrtfinále Evropské ligy. „Očekáváme opravdu těžký zápas, proto od sebe čekáme nejlepší možný výkon. Sparta teď ale zažívá velmi dobré období,“ hodnotil před nadcházející bitvou trenér anglického velkoklubu Jürgen Klopp. Na předzápasové tiskové konferenci zavzpomínal i na svoji hádku s Brianem Priskem a promluvil o zdravotním stavu svých hvězd.
Čas načtení: 2024-03-06 21:50:00
Klopp zavzpomínal na české hráče Liverpoolu a hádku s trenérem Sparty Priskem
Praha - Trenér fotbalistů Liverpoolu Jürgen Klopp na tiskové konferenci před čtvrtečním úvodním osmifinálovým utkání Evropské ligy na hřišti Sparty zavzpomínal na bývalé české hráče anglického týmu...
Čas načtení: 2024-03-12 08:26:00
Clinton se saxofonem měl být tajný. Ale někdo ho nahrál, vzpomíná Špaček
Bývalý americký prezident Bill Clinton je podle bývalého mluvčího někdejší nejvyšší hlavy Česka Václava Havla Ladislava Špačka charismatický společník. Špaček se s Clintonem po boku Havla setkával často, v rozhovoru pro iDNES.cz zavzpomínal na jeho saxofonové vystoupení v pražském jazzovém klubu Reduta, kam se po 30 lety v neděli bývalý prezident USA vrátil.