Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-19 15:11:08

Koncem světa to teprve začne? Můžeme čekat kolaps civilizace?

Peter Zeihan, Koncem světa to teprve začne, Kolaps globalizace, Dokořán, 2024 Navzdory objemnosti a komplikovanému tématu se tato kniha četla úplně sama. Zeihan čtenáře zaujme nejen svými znalostmi, ale primárně formou, jakou je podává. Fakticky si opakujete některé věci, které znáte z hodin dějepisu, ale jaksi „jinak“, lidsky. Například z neolitické revoluce není hromada fádních slovíček o něčem, co se kdysi podle všeho stalo. Příběh, kdy člověk pochopil, co by měl dělat, aby se zvýšila produktivita na jeho políčkách, je podán vtipnou srozumitelnou formou; nač něco v životě tak prostého vysvětlovat sofistikovaně. V sázce bylo hodně – kdo v boji vyhrál, ten toho druhého snědl. (…) Pak, jednoho zázračného dne, jsme začali dělat něco nového a báječného, něco, díky čemu se z života stala méně násilná a nebezpečná záležitost. Náš svět se od základů změnil. Začali jsme využívat své výkaly k pěstování rostlin. (…) Lidská lejna jsou zvláštní věc. Lidé jsou všežravci, takže jejich výkaly se mohou chlubit nejhustší koncentrací živin v celém přírodním světě. A jelikož lidé vědí, kam se jejich výkaly ukládají, bylo pro ně jednoduché něco, čemu bychom dnes řekli „vytváření zásob“ a „zajišťování nových dodávek“. Lidská lejna byla jedním z nejkvalitnějších prostředků pro hnojení a podporu růstu plodin nejen v prehistorickém světě, ale až do doby, než byla v polovině 19. století vynalezena a následně se začala masově uplatňovat umělá hnojiva. V některých částech světa je tomu tak dodnes. Využívání exkrementů nás dovedlo k některým třídním výdobytkům. (str. 19) Zeihan čtenáře provede globální lidskou historií, konče hypotetickým scénářem, co by se stalo, kdyby se systém, na který jsme si zvykly, a jež přináší prosperitu a bezpečí, zhroutil. Z pohledu malého středně evropského státu bude čtenář zažívat nejspíše oprávněné pocity jakéhosi evidentního amerického excepcionalismu, který zdůrazňuje kvalitativně vyšší úroveň a výjimečnost Spojených států. Odstupme ale stranou od všech sebestředných postojů; ono upřímně nejsme tak velcí, abychom si v globálním měřítku hodně vysoko vyskakovali, bohužel. Vždyť jen co do počtu obyvatel jsme jako jedno velké čínské město (v žebříčku by bylo Česko někde na sedmém osmém pořadí vedle Wuchanu). A podívejme se na svět takový, jaký je, a co by se stalo, kdyby se nějaké to kolečko v zaběhnutém řetězci běžných procesů polámalo nebo zcela vypadlo ze soukolí. „Během trvání nového řadu a magického demografického okamžiku dějin jsme se natolik specializovali a naše technologie tak pokročily, že jsme naprosto přestali být schopni vykonávat dříve životně nezbytné úkoly. Zkuste si vyrábět vlastni energii nebo dostatek potravin k přežití, zatímco jste někde zaměstnáni na plny úvazek. To vše je možné jen díky představě kontinuity – představě, že bezpečí a prosperita, jimž se dnes těšíme, zde budou i zítra a že své životy můžeme svěřit do rukou fungujícího systému.“ Nevyhnutelně jsme dospěli do stadia, že jsme na sobě všichni vzájemně závislý. Jsou to suroviny a zdroje (dovážíme ropu, zemní plyn a další), jsou to jednotlivé díly či celé produkty, součástky, které se dále kompletují do běžně užívaných produktů, spotřebičů (viz skoro na všem nálepky made in China), jsou to logistické cesty (námořní doprava, železniční, letecká, to vše musí být bezpečné. Lodě převážejí materiál přes půlku světa. Ale my nepochybujeme, že vše dojde svého cíle.). Jsou to finance (úvěrová politika, burzy) a tak dále. A pak i my exportujeme (obchod se pořád otáčí: není možné jen dovážet a platit, ale i vyvážet ven) Vezměme v potaz jako příklad tento paradox: zemi, která má největší úložiště ropy, její obyvatelé by fakticky nemuseli nic dělat a žili by v prosperitě, jenže je tomu naopak. Živoří, mnozí opravdu strádají i hlady. Venezuela. Když něco nefunguje, jak má, špatná vláda a hospodaření může zcela zničit zdravé fungování společnosti. Fakticky ji jaksi zcela izoluje od světa. Skvělý svět tak, jak ho známe, podle všeho už svůj vrchol zažil. Lepší už to nejspíš nebude. Zpomaluje se porodnost, populace stárne a produktivita je čím dál víc závislá na přistěhovalcích. Blíží se populační kolaps, deglobalizace… Jaký nejhorší scénář se může stát? Nebo lze to ještě zvrátit?. Zeihan předpovídá bezprostřední, rychlý, katastrofický zvrat globalizace a blížící se chaos, který z toho všeho nakonec bezprostředně vyplyne. Kolaps je vlastně důsledkem dvou základních faktorů: když demografická křivka klesne opravdu dolů a Spojené státy se stáhnou ze světového systému. Berme to jako možný scénář nebo jako varování, pokud se nic nezmění. Dnes je asi těžké si představit, že se vrátíme zpátky, globalizovaný svět bude roztříštěný opět do izolovaných regionálních ekonomik, za jejichž střeženými hranicemi nebude už bezpečno. To, že populace ve vyspělých ekonomikách klesá, je zřejmé. Důvod, proč by ale Spojené státy se měly izolovat od světa jaksi ale postrádá nějaké smysluplné opodstatnění. Zeihan po analýze jednotlivých částí celého globálního systému předpokládá, že každá tento díl je velmi křehký a nepřizpůsobitelný. S tím ale nesouhlasím. Nic se neděje ze dne na den. A pokud je hrozba, že nějaká část se zhroutí, připravují se opravné prostředky, vyvíjí se nové technologie. Ale ano, jsou situace, které nastanou v jednom okamžiku nebo v krátkém časovém sledu a v tu chvíli s nimi nelze nic dělat (války, živelní pohromy. Viz třeba když před lety tsunami odřízla svět od výroby a dodávek z čínských továren, zejména čipů). A v tomto ohledu jsou tu stále mechanismy, které je potřeba udržovat, zlepšovat, aby výpadek systému v jedné své části nezpůsobil dominový efekt. Rozhodně ale tuto knihu doporučuji k přečtení. Opravdu jsem si ji užila. Provokovala mě, rozčilovala, s něčím jsem souhlasila, jindy jsem u čtení vehementně kroutila hlavou s jasným ne, ale nutilo mě to přemýšlet, vytvořit myšlenkový konstrukt, v němž by skutečně nějaká ta část systému odpadla. Jaké by to mohlo mít hypotetické následky? A proč by k tomu mělo opravdu dojít? Co by bylo nutné udělat, aby se tomu předešlo? Myslím, že právě proto stojí za čtení. Primárně vás nenechá chladnými a bez ohledu, zda se Zeihnem souhlasíte, či nikoliv, uvědomíte si, v jak křehkém světě žijeme a jak dlouhou dobu to trvalo, než jsme se dostali až sem. Doma za nás spoustu práce odčiní spotřebiče, teče nám pitná voda, na ulici se cítíme v bezpečí a tak dále. To dříve nebylo samo sebou. A bude to tak i v budoucnosti? MB

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2021-11-10 22:50:13

Kreativita podvodníkov je bezbrehá

Úprimne povedané, tento blog som vôbec neplánoval, ale človek mieni, podvodníci menia. Pustil som si totiž môj obľúbený podcast Smashing Security, konkrétne jeho jubilejnú 250tu epizódu, a bolo mi jasné, že idem písať voľné pokračovanie môjho ostatného blogu. Ak si totiž spomínate, rozoberal som v ňom práve to, že podvodnici sú nesmierne vynaliezaví a tiež aj to, že podvod je o správe, nie o poslíčkovi. Nuž a v spomínanej epizóde sa rozoberali hneď dva prípady, ktoré nesmierne krásne podčiarkujú to, o čom som písal. Poďme sa na ne pozrieť. Tak vám jedného krásneho dňa zazvoní telefón a z druhej strany sa ozve evidentne robotický hlas operátora napríklad PayPalového centra prevencie podvodov. Oznámi vám, že na vašom účte zaznamenali podozrivú aktivitu. Ak chcete platbu zablokovať, stačí zadať kód, ktorý vám teraz pošlú na váš mobilný telefón. Ak ho zadáte, hlas vám pekne poďakuje, uistí vás že sú vaše peniaze v bezpečí a podvodná transakcia zablokovaná. Ak by ste aj spozorovali nejaké platby na vašom účte, určite budú refundované vrámci 24 až 48 hodín. Ešte vám aj nadiktuje nejaké referenčné číslo tohto incidentu… krásny, uhladený podvod. Práve ste nadiktovali svoje jednorazové heslo multifaktorovej ochrany svojeho PayPalu nejakému kriminálnikovi. Dôsledky si môžete ľahko domyslieť. Je jedno, že ste sa rozprávali s robotom, dostali vás  - podvod je o správe, nie o poslíčkovi. Článok na vice.com ide dokonca ešte ďalej a popisuje “trh” s takýmito zákernými hlasovými robotmi. Druhý prípad je tiež zákerný, ale iným spôsobom. Keďže pandémia pekne zamávala aj pracovným trhom, objavili sa aj podvodné pracovné inzeráty, napr. aj na linkedine. Ak na takýto, väčšinou dosť lákavý, inzerát zareagujete, podvodníci sa určite ozvú. Budú sa hrať, že s vami robia vcelku seriózny pracovný pohovor, pochopiteľne kvôli pandémii cez telefón, a nakoniec, prekvapenie - ponúknu vám pracovnú pozíciu. Ako úspešný kandidát už musíte len nadiktovať, resp. poslať cez email, niekoľko administratívnych drobností ako meno, priezvisko, telefónne číslo, emailovú adresu, číslo sociálneho poistenia (čo v USA patrí medzi najnebezpečnejší osobný údaj, niečo ako naše rodné číslo) a obojstranne odfotený vodičský preukaz (keďže v USA nemajú obdobu nášho občianskeho preukazu, vodičský preukaz je používaný ako primárny preukaz totožnosti s fotografiou). Myslím, že už je vám jasné kam to všetko smeruje - krádež identity. Kriminálnici vybavení týmito informáciami dokážu napáchať nechutné škody. Najzákernejšie na tom všetkom je to, že ste to boli práve vy, kto sa prvý tým zloduchom ozval. Každopádne, opäť platí to o správe a poslíčkovi. Viac si môžete prečítať priamo na probublica.org. To je na dnes všetko. Ak však nemáte problém s angličtinou, podcast Smashing Security môžem iba vrelo odporúčať. Graham a Carole to robia excelentne - podcast nie je príliš technický, skôr naopak - je to čistá zábava, pričom zostáva stále veľmi poučný. Osobne sa veľmi teším na ďalších 250 dielov. Tags: phishing

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 18:00:01

Noc vražedného řádění dvojice čerstvě amnestovaných recidivistů nepřežili čtyři lidé

Příběh prvních porevolučních sériových vrahů se začal psát ještě za socialismu. Oba budoucí vrazi se potkali v plzeňské věznici. Pocházeli z velice dobrých rodin, otec Josefa Kotta byl profesorem. Michael Kutílek se v dětství hojně věnoval sportu, hrál tenis, golf, dokonce byl nadaným hráčem na klavír. Co se tedy vlastně stalo? Problémy od mládí U Kutílka nastaly problémy už během školních let, kdy se dostal do výchovného ústavu za okrádání svých spolužáků. Kott měl naproti tomu našlápnutou kariéru, byl zaměstnán jako celník. Ze zaměstnání jej však také propustili – kradl. Podle Kotta bylo vše jinak, v dokumentární sérii Bez lítosti tvrdí, že krádež měla být jakousi pomstou nadřízenému, který měl mít sám „máslo na hlavě“. Kde je pravda, se můžeme jen domnívat.  Přátelé, které spojila nenávist Už ve vězení začali kout pikle, co provedou, až je propustí. Kutílek tvrdil, že se mu zlomený Kott otevřel a popsal mu všechny své problémy, které měl hlavně se ženami. Nastala další etapa celého příběhu, Kott a Kutílek uzavřeli přátelství, které stvrdil Kutílek satanským rituálem. Ve svém spoluvězni Kottovi viděl ideálního adepta, bral jej jako svého učedníka. Kutílek se také zmínil, že byli de facto milenci. Michael Kutílek slíbil svému „milému“, že až vyjdou z vězení, naučí ho vydělávat peníze vražděním. Taková byla tehdy doba, někteří si svobodu, která přišla, vyložili jako možnost dělat si, co se jim zlíbí.  Vražda, která se nestala? Mrtvý muž v obleku s psaním v tajné kapse je noční můrou policistů Číst více Krvavá amnestie  V roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel plošnou amnestii a ven se dostala i dvojice zlodějíčků. Paradoxem bylo, že už když je pouštěli na svobodu, měli připravený šílený vražedný plán. Dlužno dodat, že Kutílek byl propuštěn dřív a na svého parťáka počkal, dokonce jej vyzvedl, když se vrátil z věznice. Svou první vraždu spáchali bezprostředně poté. Nešťastný návrat domů K životu vraždících desperátů byla potřeba zbraň, a tak se rozhodli si ji opatřit. Josef Kott byl chvíli ubytován u Kutílkových doma. Byl svědkem toho, jak Kutílek napadal svou ženu, prý jí zachránil život, když ve strachu před svým manželem chtěla skočit z okna. Doslova popisuje, že visela za ruku. Obdobně se vyjádřil i nevlastní syn Kutílka. Jednou si pro Michaela Kutílka přišla policie, věděla, jaký je rapl. Kutílek jim řekl, že s nimi prostě nikam nepůjde, a s ledovým klidem si podřízl achilovku roubovacím nožíkem.  Na vražedné stezce První vraždu spáchali přibližně měsíc po Kottově propuštění. Vydali se na bývalé Kottovo pracoviště v Nýřanech. Kutílek řídil, Kott se oblékl do policejní uniformy. Vymysleli plán, jak z vrátného vymámit pistoli. Vešli dovnitř a představili se jako policie, která přišla zkontrolovat zbraň. Skutečně se pistole zmocnili, v tu chvíli však pojal strážný podezření. Ozval se výstřel a vrátný padl na zem s prostřelenou hlavou. Ten, kdo zmáčkl spoušť, byl podle soudu Kott. Kutílek tvrdil zpočátku to samé, ke konci života změnil svou výpověď a tvrdil, že všechny vraždy vzal na sebe. Kutílek se měl po vraždě pozvracet, na což Kott reagoval slovy: „Jsem myslel, ty v*le, že si větší tvrďák!“ Zbraň měli, zbývalo vymyslet, co s ní.   Rituální vražda stopařek Nejsmutnější epizodou celé noci zůstává nejspíš vražda dvou děvčat. Dvojice šestnáctiletých dívek byla na útěku z dětského domova. Snad osud, snad náhoda chtěla tomu, aby si stoply jako odvoz právě Kutílka s Kottem. Co přesně se stalo, bylo možné jen těžko zrekonstruovat, oba vrazi se totiž neshodli ve svých výpovědích. Podle soudu obě dívky odvedli do lesa, zbavili je kovových předmětů a poté do nich začali zběsile bodat. Vše mělo být součástí satanského rituálu. Podle kriminalistů usmrtili nejdříve jednu dívku, druhá musela v hrůze trnout, jaká brutální muka ji čekají.   Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit Číst více Prozradilo je autíčko Když z místa činu ujížděli, Kutílek měl tlouct dlaní do volantu a křičet: „Tři nula, tři nula!“ Jejich další obětí byl taxikář, kterého zastřelili kousek od motorestu. Ani to nebyla jejich poslední akce. Další obětí byl kamioňák. Opět si zahráli na policisty a nebohého řidiče střelili do hlavy, měl velké štěstí a útok přežil. Jeho výpověď měla pro policii velkou cenu. Také se projevil jejich sklon ke krádežím, když sebrali řidiči model autíčka. Právě ten kriminalisté našli posléze u Kotta doma. Střelba na kamioňáka byla poslední, poté si pro oba muže došla zásahová jednotka. Jejich soud byl mediálně velmi sledovaný, oba aktéři dostali doživotní trest. Josef Kott se s odsouzením nikdy nesmířil, dodnes tvrdí, že žádnou z vražd nespáchal, pouze byl vedle Kutílka. Jeho komplic již zemřel na rakovinu, před smrtí sepsal prohlášení, že je ve skutečnosti pravdivá Kottova verze. Ten svůj boj o propuštění a zproštění viny nevzdává. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Čas načtení: 2024-04-12 13:00:00

Po pádu klíčového města v Myanmaru míří stále více uprchlíků do Thajska

Nepokoje v Myanmaru v posledních týdnech eskalují. Z toho důvodu roste i počet lidí, kteří se zemi snaží opustit, aby se dostali do bezpečí. Denně jich odejdou zhruba čtyři tisíce. Vojenské juntě mezitím docházejí síly.

Čas načtení: 2024-04-22 10:47:27

Rodinný dům vzplál na Šumpersku, hořet začalo v kotelně

Požár, který vypukl v kotelně rodinného domu a šířil se do jeho útrob, likvidovali v noci na pondělí hasiči v Horních Studénkách na Šumpersku. Nikdo nebyl zraněn. Majitelé se včas dostali do bezpečí. Příčina požáru i výše škody jsou aktuálně v šetření. Novinky o tom informoval v pondělí ráno mluvčí krajských hasičů Zdeněk Hošák.

Čas načtení: 2021-11-10 22:50:00

Kreativita podvodníkov je bezbrehá

Úprimne povedané, tento blog som vôbec neplánoval, ale človek mieni, podvodníci menia. Pustil som si totiž môj obľúbený podcast Smashing Security, konkrétne jeho jubilejnú 250tu epizódu, a bolo mi jasné, že idem písať voľné pokračovanie môjho ostatného blogu. Ak si totiž spomínate, rozoberal som v ňom práve to, že podvodnici sú nesmierne vynaliezaví a tiež aj to, že podvod je o správe, nie o poslíčkovi.Nuž a v spomínanej epizóde sa rozoberali hneď dva prípady, ktoré nesmierne krásne podčiarkujú to, o čom som písal. Poďme sa na ne pozrieť. Tak vám jedného krásneho dňa zazvoní telefón a z druhej strany sa ozve evidentne robotický hlas operátora napríklad PayPalového centra prevencie podvodov. Oznámi vám, že na vašom účte zaznamenali podozrivú aktivitu. Ak chcete platbu zablokovať, stačí zadať kód, ktorý vám teraz pošlú na váš mobilný telefón. Ak ho zadáte, hlas vám pekne poďakuje, uistí vás že sú vaše peniaze v bezpečí a podvodná transakcia zablokovaná. Ak by ste aj spozorovali nejaké platby na vašom účte, určite budú refundované vrámci 24 až 48 hodín. Ešte vám aj nadiktuje nejaké referenčné číslo tohto incidentu… krásny, uhladený podvod.Práve ste nadiktovali svoje jednorazové heslo multifaktorovej ochrany svojeho PayPalu nejakému kriminálnikovi. Dôsledky si môžete ľahko domyslieť. Je jedno, že ste sa rozprávali s robotom, dostali vás  - podvod je o správe, nie o poslíčkovi. Článok na vice.com ide dokonca ešte ďalej a popisuje “trh” s takýmito zákernými hlasovými robotmi. Druhý prípad je tiež zákerný, ale iným spôsobom. Keďže pandémia pekne zamávala aj pracovným trhom, objavili sa aj podvodné pracovné inzeráty, napr. aj na linkedine. Ak na takýto, väčšinou dosť lákavý, inzerát zareagujete, podvodníci sa určite ozvú. Budú sa hrať, že s vami robia vcelku seriózny pracovný pohovor, pochopiteľne kvôli pandémii cez telefón, a nakoniec, prekvapenie - ponúknu vám pracovnú pozíciu. Ako úspešný kandidát už musíte len nadiktovať, resp. poslať cez email, niekoľko administratívnych drobností ako meno, priezvisko, telefónne číslo, emailovú adresu, číslo sociálneho poistenia (čo v USA patrí medzi najnebezpečnejší osobný údaj, niečo ako naše rodné číslo) a obojstranne odfotený vodičský preukaz (keďže v USA nemajú obdobu nášho občianskeho preukazu, vodičský preukaz je používaný ako primárny preukaz totožnosti s fotografiou). Myslím, že už je vám jasné kam to všetko smeruje - krádež identity. Kriminálnici vybavení týmito informáciami dokážu napáchať nechutné škody. Najzákernejšie na tom všetkom je to, že ste to boli práve vy, kto sa prvý tým zloduchom ozval. Každopádne, opäť platí to o správe a poslíčkovi. Viac si môžete prečítať priamo na probublica.org. To je na dnes všetko. Ak však nemáte problém s angličtinou, podcast Smashing Security môžem iba vrelo odporúčať. Graham a Carole to robia excelentne - podcast nie je príliš technický, skôr naopak - je to čistá zábava, pričom zostáva stále veľmi poučný. Osobne sa veľmi teším na ďalších 250 dielov.

Čas načtení: 2024-06-04 06:00:01

Důsledky kyberšikany: Od vydírání k nenormálnímu sexuálnímu chování

„Kyberšikana je pojem, který je velmi často zmiňován, ale nemá oporu v trestním právu,“ říká pro Čtidoma kpt. Jakub Vinčálek, tiskový mluvčí Policie ČR. Jedním typem virtuálního vydírání je tzv. sextorion. V tomto případě chlapec nebo dospělý muž poskytne fiktivní osobě intimní materiály a ta se jej snaží pod pohrůžkou zveřejnění oškubat. Tito vyděrači, kterým se přezdívá „catfish“, si vytvoří falešný profil, na kterém jsou ve svém živlu a využívají své anonymity. Poškozených mužů bylo více než 78 %, žen bylo oproti tomu pouze 22 %, jak uvádí e-bezpeci.cz. Patnáctiletý chlapec (16. května 2024): „Dobrý den, posledních pár dní jsem si psal s někým, kdo se vydával za dívku. Po sdílení intimních fotografií začal útočník požadovat peníze výměnou za jejich nezveřejnění.“ (e-bezpeci.cz) Důsledky virtuální šikany Průzkum týkající se sextingu u dospívajících chlapců je důkazem, kam až může virtuální tlak vést. Podle výzkumného šetření „je hlavním zdrojem informací o sexu pro chlapce internet“, potvrzuje e-bezpeci.cz. Po roce 2000 se na internetu objevil nespočet erotických a pornografických portálů. Bohužel tento jev přinesl i negativní dopady v tom smyslu, že je snadné se dostat k transsexuálnímu nebo sadomasochistickému pornu, k zoofilní pornografii nebo k záznamům swingers party. Pokud nezletilý chlapec náhodou objeví porno tohoto ražení, může se mu to v hlavě pomotat a vybuduje si nenormální vzorce sexuálního chování. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Časté jsou seznamky na internetu, které využívají zvláště muži, když si třeba hledají milenku nebo krátkodobé povyražení. Stane se, že mají smůlu a stanou se terčem vydírání. „Fiktivní žena“ využije citlivé údaje a pod pohrůžkou vyžaduje, aby hříšník poslal na účet nemalé peníze. „Pachatelé, kteří s nimi navázali kontakt, pak od nich získali řadu citlivých materiálů a s jejich pomocí začali pisatele vydírat,“ tvrdí Kamil Kopecký z e-bezpeci.cz. Dvacetiletý muž (15. května 2024): „Dobrý den, stal jsem se obětí catfishe. Jedna osoba se vydávala za atraktivní ženu, navázala se mnou vztah a po získání intimních materiálů mě začala vydírat.“ (e-bezpeci.cz) Před agresorem není úniku V České republice je dětských obětí kyberšikany 8 % (podle EU Kids Online II) Agresi nelze spojovat s určitým časem nebo místem, jak je typické pro trestné činy. Kromě toho je tu holý fakt, že oběť nemá kam uniknout. „Ta nebezpečnost šikany je v tom, že před ní není úniku, protože všichni mladí lidé včetně dětí mají nějaké elektronické zařízení, které nosí stále u sebe, a v případě, že je někdo šikanován, tak se to stane mnohem většímu okruhu lidí,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Typickým příkladem je kauza Modrá velryba, která do Evropy přicestovala po sociálních sítích z Ruska. Jedná se o sebevražednou hru pro děti, v níž se plnily různé destruktivní úkoly – „píchej se do ruky“ nebo „pořež se žiletkou“. Iniciátor potvrdil, „že na základě sebevraždy Iriny Palenkové vymyslel s přáteli mýtus o sebevražedné sektě, která dětem zadává úkoly,“ jak uvádí e-bezpeci.cz. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Případ samozřejmě prošetřovala policie, která nakonec zjistila, že šlo o marketingový trik, který měl přitáhnout nové lidi na sociální sítě. Celá hra se však zvrhla do masového sebepoškozování a sebeničení. Viníka v roce 2016 zatkli a obvinili za podněcování k sebevraždě. Podle e-bezpeci.cz existuje také tzv. kybergrooming, jehož cílem je vzbudit v protihráči různými způsoby důvěru a poté využít příležitosti a začít sexuální nátlak. Ve Velké Británii prostřednictvím počítačové hry zmanipuloval, sexuálně zneužil a následně zavraždil čtrnáctiletý Lewis Daynes svoji vytipovanou oběť Brecka Brednara. V dalším případě rovněž ve Velké Británii pachatel Adam Isaac činil na oběti sexuální nátlak. Policie jej naštěstí včas dopadla, pobyl si dva roky ve vězení a nyní je doživotně v registru sexuálních útočníků. Cesty od šikany ke kyberšikaně Šikanu v její čisté podobě dnes doplňuje kyberšikana, která ji plně nenahrazuje, ale pouze doplňuje. Oba tyto jevy mají společné rysy, souvisejí spolu a nadále se vyvíjejí. „Nějaké nevhodné, obtěžující chování tady bylo vždy a předpokládám, že celou historii lidstva někdo oblíbený byl a někdo nebyl. A souvisí to s tím, jak se jako lidi chováme. A to, že se to přesunulo do toho online prostředí, ve kterém se teď pohybujeme více než dříve, tak je to asi očekávatelné,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Jedna z prvních kauz v kyberprostoru se týkala klonování profilů. Hlavní myšlenkou celého podvodu je, že „útočník naklonuje profil vybrané osoby a pošle do jejího seznamu přátel žádost o přátelství. Oběť útoku pak obdrží zprávu s prosbou o telefonní číslo a uvedení kódu ze zaslané SMS zprávy“, jak uvádí e-bezpeci.cz. Na tento podvod se nachytali děti i dospělí a v online světě se s tím setkáváme pořád. „Internetový přítel“ s naklonovaným profilem může vnutit třeba odkaz na infikované webovky, zavirované fotografie nebo videa. V případě virtuálního násilí hraje významnou úlohu prevence. Zvláště je vždy zapotřebí komunikace mezi obětí a okolím a informovanost o rizicích v online prostředí. Mimo jiné potenciálním obětem neuškodí seznámení s bezpečností na internetu a pravidly chování v tomto prostoru. Důsledky a prevencí internetové kriminality se zabývá řada programů a projektů, mezi nimiž jmenujme e-bezpeci.cz nebo ncbi.cz (Národní centrum bezpečnějšího internetu), kde najdou dospělí i děti návod, jak jednat. „Dětem se snažíme především vysvětlit, jak kyberšikana probíhá, jaké jsou její příčiny a následky, jak mají postupovat v situaci, kdy kyberšikanu zažívají, ale také jak kyberšikaně předcházet a jak zajistit, aby byl její dopad co nejmenší,“ vysvětluje Kopecký. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když si polijete počítač, jeho záchrana záleží na každé vteřině.

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16

Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával

Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál.    Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě.   Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí.   Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít.   Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích)   A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima.   Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“  Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho.   A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak.    Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál.   A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit.   Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti.   Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem.   A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme.   To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu.   Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte?   Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne.   Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení…  Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena.   Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké.   Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva.   A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl…   …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám.   A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni.  Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče.  Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem.   Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci.   O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já.  Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli.   Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho.   Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný…   …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše.    Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem?   Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých.   Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou.   Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší.   Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“   A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“   Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno.  Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction}  Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).

Čas načtení: 2024-06-13 15:16:13

Při bouřce jste v autě většinou v bezpečí. Úder blesku ale může napáchat značné škody

V posledních dnech si celé Česko užilo řady i velmi silných bouřek. A to je hlavní bouřkové období teprve před námi. Všichni ví, že před bouřkou není dobré se schovávat pod stromy, ale ani na velkém volném prostranství. Jak je to ale s autem? A s jízdou v bouřce? V autě jste v bezpečí, ale… Letní bouřka umí přijít velmi rychle. […]

Čas načtení: 2024-06-22 16:31:58

Pozor na letní bouřky a výpadky proudu. UPS udrží data v bezpečí, stačí si vybrat

Léto nepatří jen dovoleným, ale setkat se můžeme i s extrémními jevy počasí, například s bouřkami, lijáky a výpadky proudu. Možná oceníte pár rad, jak chránit počítače a jiná zařízení před nenadálým výpadkem proudu a [...] Článek Pozor na letní bouřky a výpadky proudu. UPS udrží data v bezpečí, stačí si vybrat se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-12-27 12:21:01

Jak chránit děti: Prevence, osvěta a odvaha mluvit o těžkých tématech

Čas načtení: 2025-02-07 14:13:08

Dětská video chůvička EVOLVEO Baby Monitor N3 ohlídá klid a bezpečí

EVOLVEO uvádí na trh EVOLVEO Baby Monitor N3. Tato dětská video chůvička zajistí nepřetržitý dozor dítěte až do vzdálenosti 300 metrů. Přenosný barevný monitor a řada pokročilých funkcí přináší klid rodičům a bezpečnost dítěti. Video [...] Článek Dětská video chůvička EVOLVEO Baby Monitor N3 ohlídá klid a bezpečí se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-12 12:14:00

Bezpečí na dosah ruky: Jak SOS tlačítko Senzoor mění životy seniorů

Praha 12. června 2024 (PROTEXT) - V dnešní uspěchané době, plné technologií a nových vynálezů, se někdy může zdát, že opravdové lidské potřeby zůstávají na okraji zájmu. Naštěstí existují projekty, které dokazují opak. Jedním z nich je inovativní SOS tlačítko od brněnské společnosti Senzoor, zařízení, které každý den dokazuje, že technologie může být skutečně na straně lidí – především těch, kteří ji potřebují nejvíce, našich seniorů a lidí se speciálními potřebami.Ve světě, kde každá minuta může rozhodnout o životě, přichází SOS tlačítko Senzoor jako spolehlivý ochránce. Díky pokročilé technologii NB-IoT, ve spolupráci se společností Vodafone, a kompaktnímu designu, který je nositelný jako náramkové hodinky, poskytuje toto zařízení nejenom pocit bezpečí, ale reálnou pomoc v nejkrizovějších momentech.Senzoor je výjimečný. Na rozdíl od organizací poskytujících tísňovou péči není hlídaná osoba v kontaktu s dispečerem, ale nouzové volání obdrží člen rodiny nebo jiná blízká osoba. Můžete nastavit až 5 kontaktů, které budou v případě nouze kontaktovány plně automatizovanou centrálou pomocí hovoru, SMS nebo e-mailu. Tímto způsobem Senzoor nejen zajišťuje bezpečí, ale také posiluje rodinné vazby a přispívá ke kvalitnějšímu životu lidí se zhoršeným zdravím. Služba je navíc cenově dostupnější díky plné automatizaci. Tím se Senzoor stal největším poskytovatelem obdobné technologie v ČR podle počtu uživatelů.Ve skutečnosti každý den dochází jen v České republice k více než 40 případům, kdy uživatelé pomocí tlačítka Senzoor volají o pomoc nebo se aktivuje detekce pádu. To je přímým důkazem jeho nenahraditelné role v životech mnoha lidí. Za čtyři roky své existence SOS tlačítko Senzoor zaznamenalo tisíce vyřešených alarmů a poslalo desítky tisíc SMS zpráv. Stalo se tak nerozlučným společníkem tisíců seniorů a jejich rodin. Pouze v roce 2023 bylo vyřízeno 10 tisíc poplašných hovorů a odesláno 21 tisíc SMS po stisknutí tlačítka, což svědčí o jeho užitečnosti.Začátkem letošního léta uvede společnost Senzoor na trh již 3. generaci tohoto zařízení s detekcí pádu, GPS lokalizací, novým designem, sníženou váhou a kvalitnějším řemínkem, což ještě více rozšiřuje jeho funkčnost a spolehlivost.SOS tlačítko Senzoor není jen přístroj, je to závazek k zajištění bezpečí a podpoře nezávislosti seniorů, posílení rodinných vazeb a komunitní soudržnosti. Je to připomenutí, že každý si zaslouží žít důstojně, s jistotou, že v případě potřeby není pomoc daleko. SOS tlačítko Senzoor: technologie, která zachraňuje životy a posiluje rodiny.Další podklady pro novináře naleznete pod tímto odkazem. Zdroj: Senzoor ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-07-27 13:06:32

Pro bezpečí i design

Postavit dům není nic jednoduchého. Naštěstí v dnešní době máte možnost vybrat si typový projekt, který si můžete nechat postavit stavební firmou od základů až po střechu. Stavba typových projektů. read more... Článek Pro bezpečí i design se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2025-01-19 15:11:08

Koncem světa to teprve začne? Můžeme čekat kolaps civilizace?

Peter Zeihan, Koncem světa to teprve začne, Kolaps globalizace, Dokořán, 2024 Navzdory objemnosti a komplikovanému tématu se tato kniha četla úplně sama. Zeihan čtenáře zaujme nejen svými znalostmi, ale primárně formou, jakou je podává. Fakticky si opakujete některé věci, které znáte z hodin dějepisu, ale jaksi „jinak“, lidsky. Například z neolitické revoluce není hromada fádních slovíček o něčem, co se kdysi podle všeho stalo. Příběh, kdy člověk pochopil, co by měl dělat, aby se zvýšila produktivita na jeho políčkách, je podán vtipnou srozumitelnou formou; nač něco v životě tak prostého vysvětlovat sofistikovaně. V sázce bylo hodně – kdo v boji vyhrál, ten toho druhého snědl. (…) Pak, jednoho zázračného dne, jsme začali dělat něco nového a báječného, něco, díky čemu se z života stala méně násilná a nebezpečná záležitost. Náš svět se od základů změnil. Začali jsme využívat své výkaly k pěstování rostlin. (…) Lidská lejna jsou zvláštní věc. Lidé jsou všežravci, takže jejich výkaly se mohou chlubit nejhustší koncentrací živin v celém přírodním světě. A jelikož lidé vědí, kam se jejich výkaly ukládají, bylo pro ně jednoduché něco, čemu bychom dnes řekli „vytváření zásob“ a „zajišťování nových dodávek“. Lidská lejna byla jedním z nejkvalitnějších prostředků pro hnojení a podporu růstu plodin nejen v prehistorickém světě, ale až do doby, než byla v polovině 19. století vynalezena a následně se začala masově uplatňovat umělá hnojiva. V některých částech světa je tomu tak dodnes. Využívání exkrementů nás dovedlo k některým třídním výdobytkům. (str. 19) Zeihan čtenáře provede globální lidskou historií, konče hypotetickým scénářem, co by se stalo, kdyby se systém, na který jsme si zvykly, a jež přináší prosperitu a bezpečí, zhroutil. Z pohledu malého středně evropského státu bude čtenář zažívat nejspíše oprávněné pocity jakéhosi evidentního amerického excepcionalismu, který zdůrazňuje kvalitativně vyšší úroveň a výjimečnost Spojených států. Odstupme ale stranou od všech sebestředných postojů; ono upřímně nejsme tak velcí, abychom si v globálním měřítku hodně vysoko vyskakovali, bohužel. Vždyť jen co do počtu obyvatel jsme jako jedno velké čínské město (v žebříčku by bylo Česko někde na sedmém osmém pořadí vedle Wuchanu). A podívejme se na svět takový, jaký je, a co by se stalo, kdyby se nějaké to kolečko v zaběhnutém řetězci běžných procesů polámalo nebo zcela vypadlo ze soukolí. „Během trvání nového řadu a magického demografického okamžiku dějin jsme se natolik specializovali a naše technologie tak pokročily, že jsme naprosto přestali být schopni vykonávat dříve životně nezbytné úkoly. Zkuste si vyrábět vlastni energii nebo dostatek potravin k přežití, zatímco jste někde zaměstnáni na plny úvazek. To vše je možné jen díky představě kontinuity – představě, že bezpečí a prosperita, jimž se dnes těšíme, zde budou i zítra a že své životy můžeme svěřit do rukou fungujícího systému.“ Nevyhnutelně jsme dospěli do stadia, že jsme na sobě všichni vzájemně závislý. Jsou to suroviny a zdroje (dovážíme ropu, zemní plyn a další), jsou to jednotlivé díly či celé produkty, součástky, které se dále kompletují do běžně užívaných produktů, spotřebičů (viz skoro na všem nálepky made in China), jsou to logistické cesty (námořní doprava, železniční, letecká, to vše musí být bezpečné. Lodě převážejí materiál přes půlku světa. Ale my nepochybujeme, že vše dojde svého cíle.). Jsou to finance (úvěrová politika, burzy) a tak dále. A pak i my exportujeme (obchod se pořád otáčí: není možné jen dovážet a platit, ale i vyvážet ven) Vezměme v potaz jako příklad tento paradox: zemi, která má největší úložiště ropy, její obyvatelé by fakticky nemuseli nic dělat a žili by v prosperitě, jenže je tomu naopak. Živoří, mnozí opravdu strádají i hlady. Venezuela. Když něco nefunguje, jak má, špatná vláda a hospodaření může zcela zničit zdravé fungování společnosti. Fakticky ji jaksi zcela izoluje od světa. Skvělý svět tak, jak ho známe, podle všeho už svůj vrchol zažil. Lepší už to nejspíš nebude. Zpomaluje se porodnost, populace stárne a produktivita je čím dál víc závislá na přistěhovalcích. Blíží se populační kolaps, deglobalizace… Jaký nejhorší scénář se může stát? Nebo lze to ještě zvrátit?. Zeihan předpovídá bezprostřední, rychlý, katastrofický zvrat globalizace a blížící se chaos, který z toho všeho nakonec bezprostředně vyplyne. Kolaps je vlastně důsledkem dvou základních faktorů: když demografická křivka klesne opravdu dolů a Spojené státy se stáhnou ze světového systému. Berme to jako možný scénář nebo jako varování, pokud se nic nezmění. Dnes je asi těžké si představit, že se vrátíme zpátky, globalizovaný svět bude roztříštěný opět do izolovaných regionálních ekonomik, za jejichž střeženými hranicemi nebude už bezpečno. To, že populace ve vyspělých ekonomikách klesá, je zřejmé. Důvod, proč by ale Spojené státy se měly izolovat od světa jaksi ale postrádá nějaké smysluplné opodstatnění. Zeihan po analýze jednotlivých částí celého globálního systému předpokládá, že každá tento díl je velmi křehký a nepřizpůsobitelný. S tím ale nesouhlasím. Nic se neděje ze dne na den. A pokud je hrozba, že nějaká část se zhroutí, připravují se opravné prostředky, vyvíjí se nové technologie. Ale ano, jsou situace, které nastanou v jednom okamžiku nebo v krátkém časovém sledu a v tu chvíli s nimi nelze nic dělat (války, živelní pohromy. Viz třeba když před lety tsunami odřízla svět od výroby a dodávek z čínských továren, zejména čipů). A v tomto ohledu jsou tu stále mechanismy, které je potřeba udržovat, zlepšovat, aby výpadek systému v jedné své části nezpůsobil dominový efekt. Rozhodně ale tuto knihu doporučuji k přečtení. Opravdu jsem si ji užila. Provokovala mě, rozčilovala, s něčím jsem souhlasila, jindy jsem u čtení vehementně kroutila hlavou s jasným ne, ale nutilo mě to přemýšlet, vytvořit myšlenkový konstrukt, v němž by skutečně nějaká ta část systému odpadla. Jaké by to mohlo mít hypotetické následky? A proč by k tomu mělo opravdu dojít? Co by bylo nutné udělat, aby se tomu předešlo? Myslím, že právě proto stojí za čtení. Primárně vás nenechá chladnými a bez ohledu, zda se Zeihnem souhlasíte, či nikoliv, uvědomíte si, v jak křehkém světě žijeme a jak dlouhou dobu to trvalo, než jsme se dostali až sem. Doma za nás spoustu práce odčiní spotřebiče, teče nám pitná voda, na ulici se cítíme v bezpečí a tak dále. To dříve nebylo samo sebou. A bude to tak i v budoucnosti? MB

Čas načtení: 2025-02-14 09:46:00

Je to láska nebo stalking? Jak rozeznat varovné signály v digitálních vztazích

Praha 14. února 2025 (PROTEXT) - Odborníci společnosti Kaspersky na ochranu soukromí zkoumali u příležitosti dne svatého Valentýna, svátku zamilovaných, tenkou hranici mezi starostlivostí a kontrolou v digitálních partnerských vztazích. Odhalili, že téměř polovina respondentů (47 %) vyjadřuje obavy z narušení svého digitálního soukromí ze strany jejich partnerů. Společnost Kaspersky chce proto lidem pomáhat rozpoznat příslušné varovné signály, nastavit zdravé hranice online prostředí a podporovat nepodmíněnou důvěru, aby si mohli vybudovat partnerské vztahy založené na respektu, bezpečí a skutečné digitální svobodě.V moderních vztazích může být hranice mezi starostlivostí a kontrolou v digitálních prostorech velmi tenká. Stalking, zejména online stalking, je zpočátku často zaměňován za výraz intenzivního zájmu nebo péče o milovanou osobu. Tato mylná představa však ignoruje fakt, že monitorování zpráv, sledování polohy nebo přístup k účtům jiné osoby může přerůst ve škodlivou snahu kontrolovat a ovládat její život. Podle zjištění společnosti Kaspersky se 23 % lidí setkalo s online pronásledováním od někoho, s kým nedávno randili, což je varováním, jak snadno mohou digitální nástroje rozmazat hranici mezi starostlivostí a kontrolou. Technologie sice nabízí nové způsoby, jak budovat důvěru, ale vyvolává také důležité otázky týkající se soukromí a osobního prostoru ve vztazích.1. Sdílení hesel vs. vynucený přístupDigitální soukromí by mělo být ve vztahu respektováno a sdílení hesel musí být dobrovolné. Některé páry hesla sdílejí z praktických důvodů, například u streamovacích služeb nebo pro nouzové situace Nemělo by to ale být podmínkou důvěry. Zatímco 51 % lidí dává partnerovi plný přístup k telefonu, 18 % jej nesdílí vůbec. Někdy však může jít o nástroj kontroly – manipulativní tlak („Pokud nemáš co skrývat...“) vede k narušení soukromí. Opravdová starostlivost znamená respekt k digitálním hranicím.2. Sdílení polohy vs. tajné sledováníSdílení polohy by mělo být dobrovolné a sloužit k bezpečnosti nebo lepší koordinaci. Ve zdravém vztahu je vše vždy založeno na souhlasu. Pokud se však něco stane povinností nebo prostředkem kontroly, jde o stalking. Varovným znamením by mělo být, když partner neustále sleduje vaši polohu a zpochybňuje každou odchylku („Proč jsi byl/a jinde?“). Podle Kaspersky, 10 % lidí zažilo sledování bez souhlasu a 7 % mělo tajně nainstalovaný stalkerware. Alarmující je využití AirTagů, GPS aplikací nebo jiných nástrojů k nelegálnímu monitorování, což narušuje soukromí.3. Podpora vs. gaslighting pomocí digitálních prostředkůVe zdravém vztahu digitální komunikace důvěru posiluje. Naopak digitální gaslighting je zákeřná forma manipulace, kdy partner/ka zkresluje realitu, aby oběť zpochybňovala své vzpomínky a vnímání. Podle Kaspersky 39 % lidí zažilo nátlak nebo zneužívání i digitální cestou. Manipulátor může mazat zprávy, upravovat snímky obrazovky nebo popírat odeslané zprávy („To jsem nikdy neřekl, podívej na chat“). To oběť mate, narušuje její důvěru v sebe a vyvolává pochybnosti o své příčetnosti.4. Starost o bezpečnost vs. zneužívání pod záminkou bezpečnostiDobrý partner podporuje vaši digitální bezpečnost, doporučí silná hesla nebo dvoufaktorové ověřování, ale nesnaží se vás ovládat. Naopak manipulativní partner může zneužít vaši důvěru, nabourat se do účtů či nainstalovat stalkerware, který sleduje zprávy, hovory nebo aktivuje kameru a mikrofon bez vašeho vědomí. Často to maskuje jako starost („Potřebuji tvoje hesla pro případ nouze“). Ve skutečnosti však sleduje vaše chování. Podle průzkumu 12 % lidí manipulovalo telefonem partnera a 10 % cítilo nátlak k instalaci sledovací aplikace, což ukazuje, jak snadno lze technologie zneužít ke kontrole.„V tento den svatého Valentýna chceme povzbudit páry, aby si stanovily zdravé digitální hranice a zajistily, že technologie jejich vztah spíše posílí, než aby se staly nástrojem manipulace,“ říká Anna Larkina, expertka na ochranu soukromí ve společnosti Kaspersky. „Milující partner bude vždy respektovat vaše soukromí bez vyžadování hesel; posilovat vaši bezpečnost, aniž by toho zneužíval; a podporovat vaši online přítomnost, aniž by ji kontroloval. Pokud někdo požaduje vzdání se digitální svobody, není to láska – je to stalking.“Společnost Kaspersky aktivně bojuje proti digitálnímu násilí. V roce 2019 jako první zavedla ochranu proti stalkerwaru ve své aplikaci pro Android a spoluzaložila Coalition Against Stalkerware, sdružující IT firmy, nevládní organizace a bezpečnostní experty. Z původních 10 účastníků dnes síť čítá přes 40 organizací, které pět let pomáhají obětem kybernetického stalkingu.V roce 2024 Kaspersky spustila Anti-stalking Awareness Guide, online příručku, která pomáhá rozpoznat stalking, přijmout ochranná opatření ale také posiluje hlasy bývalých obětí a inspiruje ostatní, aby znovu získali pocit bezpečí a kontroly nad svým životem.Nedávno Kaspersky spustil funkci Who’s Spying on Me, která detekuje stalkerware a podezřelá zařízení Bluetooth používaná ke sledování. Neustálým rozšiřováním ochrany pomáhá uživatelům chránit jejich soukromí. Více informací najdete na oficiálních stránkách.V tento den svatého Valentýna oslavme lásku, která chrání, ne napadá; lásku, která pečuje, ne ovládá. Inspirováni tradičními svatebními sliby jsme vytvořili sadu digitálních slibů – moderního průvodce pro orientaci v lásce, důvěře a soukromí v digitálním prostoru. Tyto závazky mají pomoci párům budovat vztahy založené na vzájemném respektu, bezpečí a nezávislosti a zajistit, že technologie lásku posilují, a ne podkopávají. Zdroj: Kaspersky 

Čas načtení: 2025-05-12 14:02:22

98 % tokenů na této platformě jsou podvod! Máte peníze v bezpečí?

Společnost Solidus Labs odhalila alarmující zjištění: Téměř všechny tokeny na populární platformě Pump.fun jsou podvody. Zjistěte, zda jsou vaše peníze v bezpečí! Článek 98 % tokenů na této platformě jsou podvod! Máte peníze v bezpečí? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-06-10 01:00:00

Brown, Erik J. - Poslední světlo, které nepohaslo

Pokračování romantické queer dystopie To jediné, co na světě zbývá Andrew a Jamie se po strastiplné cestě usadili v nové komunitě. Konečně jsou v bezpečí. Oba zaujali v místní skupině nějakou roli a plní si své povinnosti. Postupně se ale ukazuje, že každý z nich chce něco jiného. Jamie je připravený se vydat dál, jen oni dva. Andrew ale chce zůstat v „bezpečí“ komunity. Když se na pobřeží rozpoutá bouře, nemají na vybranou a musí se vydat zase do divočiny, kde se potulují jejich staří nepřátelé. Dokážou najít cestu do bezpečí a zpátky jeden k druhému? Datum vydání: 09.06.2025

Čas načtení: 2018-06-28 10:02:41

Búrky z tepla by ste nemali podceňovať, ako zostať v bezpečí?

Myslite na svoje zdravie a bezpečnosť a to aj preventívne sledovaním predpovede počasia.

Čas načtení: 2023-01-31 07:43:10

Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou

Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2020-02-12 20:24:31

Jak překonat stydlivost? Umíte navazovat nové kontakty, nebo jste spíš plaší?

Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc. Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy. Jenže ono je to hlavně „v hlavě“. Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou. A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních  zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat. Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí. „Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27) Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si. Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt. „Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“. Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy? Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit. Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“? Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám… A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“. A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl? „A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy. Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42) Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější. Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď? Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela. Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak  zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z  nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu. MB

Čas načtení: 2022-03-01 09:08:15

Mír Ukrajině!

Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu… Omyly strany míru Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru? * Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující. * Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou. * Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století. * Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ * Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně. * Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika. Sbírání ruských zemí Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu. Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny. Ukrajinská sebeidentifikace Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin. Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy: * Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. * Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví. Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci. Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda. Preventivní válka V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo. * Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce… * Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr. Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti. Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností. V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky: * Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů. Spravedlivý mír  Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.   Převzato z webu !Argument. 

Čas načtení: 2020-07-09 14:40:51

Cancelio Rowlingová!

Spisovatelka Rowlingová je signatářkou dopisu volajícího po svobodě slova, který vyšel v časopise Harpers. Mezi dalšími lidmi, kteří jej podepsali, je Salman Rushdie, člověk, po jehož životě svého času šli fanatici poštvaní Chomejním. Také Garry Kasparov, představitel ruské opozice, se připojil. Asi můžeme směle říci, že tihle dva jsou lidé, kteří vědí, co to znamená „mít vážné problémy“. Ale k dopisu a k reakcím na něj někdy jindy. Dnes je čas na ukázku toho, proč vůbec takové dopisy vznikají. Miliardářku Rowlingovou není snadné zlikvidovat, na to je její dílo moc lukrativní, než aby se jej vydavatel vzdal. To ale neznamená, že si neschytala svoje, na sociálních sítích i mimo ně. Jakkoliv si o některých jejích akcích myslím svoje, za to, že je nyní terčem, ji lituju. Poslední kolo žraločí hostiny se rozjelo, když Rowlingová začátkem června tweetnula poněkud sarkastickou poznámku směřující k tomu, že „lidem, kteří menstruují“ by se třeba mohlo říkat „ženy“. V reakci na to ji strhali někteří herci z filmové série o Harrym Potterovi a potterovská internetosféra začala řešit, jak s autorkou naložit. Slíbil jsem vám překlad jedné vzniklé rezoluce, tady je. Jedná se o prohlášení serveru MuggleNet, jedné z největších (ne-li vůbec největší) online komunit pro fanoušky Harryho Pottera, která existuje už od roku 1999. Provozovatelé serveru v něm shrnují svoje postoje a opatření k autorce Harryho Pottera a jejím názorům na gender. Trigger Warning: Předem varuji, že jde o silné kafe a blicí pytlík se může hodit. Nuže, vychutnávejte si ZÁVAZEK, který si na sebe administrátorský tým MuggleNetu naložil ve jménu inkluzivity a bezpečí a kterým se pochlubil zbytku světa. Originál zde. NÁŠ ZÁVAZEK Po více jak 20 let se komunita fanoušků Harryho Pottera rozrůstala a sílila a my jsme pyšní na to, že jsme měli příležitost slavit, učit se a růst společně s tolika lidmi. Právě ten moment, kdy naše komunita vstupuje do třetího desetiletí, si J. K. R. zvolila k tomu, aby se přihlásila ke škodlivým a vyvráceným názorům na to, co znamená být trangenderovou osobou. Jsme znechuceni faktem, že si pro tyto výroky zvolila měsíc, kdy se pořádá Pride, a období, kdy se celý svět snaží zúčtovat s rasovou nespravedlností. Toto zneužití jejího vlivu a výsadního postavení k útoku na osoby na okraji společnosti považujeme v rozporu s poselstvím přijetí, tolerance a vzájemné podpory, které nacházíme v jejích knihách a které jsou tolik vyzdvihovány komunitou fanoušků Harryho Pottera. Ačkoliv je obtížné vystoupit proti někomu, jehož práci jsme dlouho obdivovali, bylo by špatné nepoužít naši platformu k tomu, abychom snížili míru škod, které napáchala. Naše stanovisko je jasné: transgenderové ženy jsou ženy. Transgenderoví muži jsou muži. Nebinární osoby jsou nebinární. Intersex osoby existují a neměly by být nuceny žít v binárním světě. Stojíme po boku fanoušků Harryho Pottera z těchto komunit, a ačkoliv nesouhlasíme se špatným zacházením, kterého se JKR dostalo poté, co zveřejnila své názory na transgenderové osoby, musíme odmítnout její názory. Byli jsme svědky toho, jak nespočet lidí využilo knihy o Potterovi a související díla k tomu, aby prozkoumali svoji vlastní identitu a šířili přitom lásku a porozumění. Víme, že je to stále možné, a že chceme být i nadále součástí tohoto hnutí. Zavazujeme se k tomu, že budeme v naší komunitě odvádět dobrou práci a nadále pozvedávat a stavět do středu pozornosti lidi, kteří jsou na okraji společnosti, a přispívat k pozitivní změně na našich fanouškovských platformách. Toto nechť je začátkem našeho obnoveného závazku sloužit komunitě kolem Harryho Pottera z více uvědomělého úhlu pohledu než dříve. Na této stránce vás budeme pravidelně informovat o našich snahách povznést náš obsah a přiblížit ho širší škále fanoušků, stejně jako o způsobech, kterým můžete finančně přispět. Pokud jste trans-osoba a potřebujete pomoc, naléhavě vás žádáme, abyste zavolali horkou linku Trans Lifeline. Jedinou starostí MuggleNetu je vytvoření bezpečné komunity, ve které se všichni cítí vítáni. To znamená i nadále vytvářet všestranný obsah a provádět takové změny, aby příslušný obsah byl dostupný těm, kdo o něj stojí, a nebyl vnucován těm, kdo ne. Součástí našeho obsahu bude i nadále práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět (série Cormoran Strike, kniha Ickabog) a aktivitu její charitativní nadace, Lumos. Nebudeme již psát o aspektech jejího osobního života (například zisk ocenění, životní úspěchy, tweety, které se netýkají kouzelnického světa, dary charitám, právní záležitosti, politické komentáře nebo názory). Abychom vytvořili inkluzivní prostor nejen pro naše čtenáře, ale i pro naše pracovníky, od žádného dobrovolníka MuggleNetu nebudeme vyžadovat, aby pracoval s obsahem, který jej znepokojuje, ani jej k tomu povzbuzovat. Navíc, po konzultaci s našimi dobrovolníky ze všech týmů, jsme se rozhodli zavést následující pravidla, která upravují naši publikační činnost, s okamžitou platností: Webové stránky Tato pravidla se týkají úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv z médií a všech dalších příspěvků. Od této chvíle nebudeme… umisťovat kamkoliv odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazovat na stránky J. K. Rowlingové, používat titulní obrázky s podobou J. K. Rowlingové, v nejvyšší možné míře omezíme používání jména J. K. Rowlingové v úryvcích z článků. Tato pravidla se týkají stránek a jejich uspořádání v navigačním menu: Existující odkazy na nákup byly odstraněny. Kategorie J. K. Rowlingová a její podstránky (Cormoran Strike Series, The Casual Vacancy) byly odstraněny z přehledu zpráv, který se objevuje na první stránce tohoto webu. Menu “J. K. Rowlingová” bylo přesunuto z hlavního navigačního menu do položky “Svět mudlů”, aby se neukazovalo na čelní stránce, ale aby si jej čtenáři stále ještě mohli vyhledat. Sociální sítě Tato pravidla se týkají našich účtů na sociálních sítích, což zahrnuje Facebook, Instagram, Pinterest, Tumblr, Twitter a YouTube. Nadále již nebudeme postovat ani sdílet: odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazy na stránky J. K. Rowlingové, fanouškovská díla, memy, fotografie a další obrázky s podobou J. K. Rowlingové, citáty J. K. Rowlingové na témata, která se netýkají kouzelnického světa. obsah týkající se jejího díla mimo kouzelnický svět. Články týkající se práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět už nebudeme sdílet na našem Facebooku ani Instagramu. Všechny tweety, které se budou týkat zveřejnění úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv a dalších textů týkajících se J. K. Rowlingové nebo jejího díla mimo kouzelnický svět, budou označeny tagem #JKR, aby si je uživatelé Twitteru mohli snadno skrýt. Neustále se snažíme dělat to, co je pro naši komunitu nejlepší, takže tato pravidla se časem na základě zpětné vazby od našich spolupracovníků a čtenářů mohou změnit. Chcete-li zanechat zpětnou vazbu, použijte prosím následující formulář. Jakkoliv náš závazek vůči této komunitě se po výrocích J. K. Rowlingové soustřeďuje na inkluzivitu, rádi bychom také upozornili na to, že následky z domácího násilí, kterému čelila, jí i nadále zjevně působí trauma. Je naším nezměnitelným postojem, že domácí násilí není přijatelné v žádném vztahu, bez ohledu na gender, bohatství nebo právní stav. Pokud jste vy, nebo někdo, koho znáte, v takové situaci, prosím vyhledejte pomoc na Národní horké lince pro domácí násilí. Byznys postavený na díle Rowlingové nevadí Konec ZÁVAZKU, přátelé. Pokud tě, čtenáři, někdy postihnou chvilkové iluze o lidské povaze, vrať se k tomuto ZÁVAZKU, přečti si jej a vezmi v potaz, že toto sepsali a zveřejnili lidé, kteří si podle všeho mysleli, že dělají dobrou, záslužnou a morálně správnou až nezbytnou věc. A že to byli lidé z našeho kulturního okruhu, ne nějací kvílející fanatici z paštunského pohraničí, jejichž jedinou školou byla madrása založená Talibanem. A že na ně při psaní této šílenosti žádný soudruh Berija nemířil nabitým mauserem. Uvidíš, jak rychle tě ty iluze zase přejdou. Vlastně si přestávám být jist, zda se nad ty Talibance ještě vůbec můžeme nějak vytahovat, když naše kultura začíná produkovat tohle. Ty pasáže o tom, jak už nadále nebudou sdílet a publikovat obrázky s podobou J. K. Rowlingové, smrdí opravdovým středověkem na sto honů. Jenže na rozdíl od Talibanců je zplodili lidé, kteří vyrostli v relativně liberálním a vyspělém světě a nejspíš nevěří v to, že by je za zobrazení Rowlingové nějaký mstivý Bůh po smrti shodil do pekel a tam je armáda chechtajících se ďáblů věčně koupala v kotlích vařící smůly. Tuhle obavu bych byl schopen aspoň trochu pochopit. Tohleto… no comment. Opravdové chucpe je přitom skutečnost, že MuggleNet není čistě amatérský web, ale firma (for-profit), která má e-shop a vydělává na prodeji zboží, které by bez Rowlingové a její tvorby vůbec neexistovalo. Kdyby byla autorka jenom trochu mstivá, využila by teď svého copyrightu a začala by jim komplikovat život. Leč vypadá to, že spoléhají na to, že mstivá není (Rowlingová je vůči své fandovské komunitě tradičně vstřícná, zejména ve srovnání s firmami typu Walt Disney.) Že ta nevyslovitelná osoba, jejíž obličej a jméno nesmí již nadále hyzdit úvodní stránku webu, bude zároveň natolik hodná, že jim nebude narušovat byznys. Všimněte si v této souvislosti těch velmi pragmatických výjimek ohledně nákupních odkazů na díla z kouzelnického světa. Tak daleko zase svatý hněv nesahá. To by mohlo poškodit prodeje na jejich vlastním e-shopu, který je tohoto zboží plný a nejspíš i plný zůstane. Ještě bych rád okomentoval jednu věc, totiž celkový tón textu. Je ohromně přeslazený, demonstrativně pečující o lidi na okraji, nabízející jim starostlivě kontakty na horké linky, kdyby se jim snad něco dělo, přímo narvaný pozitivními slovy jako láska, porozumění, vítání, bezpečí. A hned vzápětí přeskakuje ke strohému seznamu represivních opatření vůči konkrétní osobě, která vypadají a znějí jako rozsudek nějakého Volksgerichtu. Mám-li zabrousit do potterovského světa: něco takového by mohla napsat Dolores Umbridgeová, k níž tato hysterická afektovanost kombinovaná s banální krutostí sedí úplně dokonale. Nevím, jestli jste ty knihy četli; ale Umbridgeová mi přišla jako daleko realističtější podoba Zla než příliš šablonovitý Voldemort. No, tak poslední dobou to vypadá, jako by se nám slečna Dolores množila geometrickou řadou…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}