Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-29 23:30:48

Konkurence Netflixu jen za 49 korun měsíčně. Ale pospěšte si, akce brzy skončí

Poslední šance! Jen do 30. března můžete získat Disney+ za pouhých 49 Kč měsíčně na čtyři měsíce. Nečekejte, nabídka brzy skončí.Přečtěte si celý článek: Konkurence Netflixu jen za 49 korun měsíčně. Ale pospěšte si, akce brzy skončí

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2025-03-04 18:43:13

Disney+ teď můžete mít jen za 49 Kč měsíčně. Ale pospěšte si, akce brzy skončí

Disney+ nabízí časově omezenou akci – čtyři měsíce předplatného za pouhých 49 Kč měsíčně. Výhodná nabídka platí pro nové i vracející se uživatele.Přečtěte si celý článek: Disney+ teď můžete mít jen za 49 Kč měsíčně. Ale pospěšte si, akce brzy skončí

Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)

Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…   Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.             Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.             Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.             Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.             Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.   TŘICET DEVĚT   Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.             V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.             Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.             Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.             Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.   ČTYŘICET JEDNA   Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.             Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.             „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“             Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.             „Něco pro tebe mám.“             Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.             „Podívej se ven.“             Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.             „Podívej se znovu.“             Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.             Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.             „Podívej se líp,“ doráží Matthias.             Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.             „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.             Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.             „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“   ČTYŘICET DVA   Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.             Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.             Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.             Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.             Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.             Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.   ČTYŘICET DVA   Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.             Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.             Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.             Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.             Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.             Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.             Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.             Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.             Ale nikdy netrvají dlouho.             Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.   ČTYŘICET DVA   Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.             Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.             Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.             Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.             „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.             Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.             „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.             Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.             „To by šlo.“             Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.             „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“   Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2021-12-20 15:30:37

Martina Heš Hudečková: Baví mne sdružovat spřízněné psavé duše

Napsala několik e-booků a v roce 2020 debutovala knížkou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi a v současné době pracuje na další. V online světě je Martina Heš Hudečková známá jako Šperkařka textů. Působí jako copywriterka a korektorka. Píše blog a je jednou z autorek tria Povidkarky.cz. Baví ji práce s textem a je velkou milovnicí knížek.   Co vás přivedlo k psaní? Psala jste i jako malá holka a jak jste prožívala období dětských her a prvních lásek? Co vás bavilo? Myslím, že jsem začínala deníčky. Měla jsem takové ty zamykací. Už od mala jsem milovala knihy, bavila mě Enid Blyton (Správná pětka apod.) a pokoušela jsem se psát podobné detektivní příběhy, jejichž hlavními hrdiny byly děti. Do nich se zatím lásky moc nepromítaly, to přišlo později, začala jsem psát zamilované povídky, a dokonce i fan fikce, i když jsem tehdy ještě netušila, že se tomu tak říká.   Proč jste si vybrala studium češtiny v komunikaci neslyšících? Nějak se to sešlo. V oktávě na gymplu jsem vybírala VŠ, aniž bych netušila, co chci v životě dělat. Psaní jsem měla ráda, ale brala jsem ho jen jako koníček. Chodila jsem v té době s kamarádkou na kurzy znakového jazyka a bavilo mě to, připadalo mi cool, že bych se třeba jednou dostala jako tlumočnice do televizního okýnka vpravo dole. To mě postupně přešlo, ale je pravda, že si na to občas vzpomenu, když v tom okýnku zahlédnu tlumočit známé tváře z našeho oboru.   Působíte jako copywriterka a korektorka. Jste vlastně takovou šperkařkou textu. Co vás na práci se slovy tak velice baví, že se s textem hrajete, dokud jej „nevyšperkujete“ k dokonalosti? Dáváte záludné otázky, ale díky za ně. Asi mě na tom baví to kouzlo, jak málo někdy stačí, aby se z dobrého textu stal skvělý text.   Napsala jste několik e-knih jako je například 7 vzkazů od múzy, speciální e-příručku o problematice mezer při psaní, jakousi „mezerologii“, nebo povídkovou sbírku Nezastavujem. Někde jste řekla, že ráda lidi hecujete ke psaní, a proto také pořádáte on-line kurzy. Jaké je o vaše kurzy zájem a co se v nich lidi naučí a kde je možné se na ně přihlásit? Info i přihlášky jsou na mém webu sperkarka-textu.cz. Letos jsem třeba pořádala výzvu Rande s tvůrčím blokem nebo Najdi si svůj spisovatelský rituál. Z kurzů teď nabízím třeba Povídkový nenávod, kde dovedu účastníky vpěti krocích k tvorbě a editaci povídky (nenávod proto, že nedávám instantní rady ani neučím tvůrčí psaní, jen motivuju, podporuju a kladu ty „správné“ otázky), ty se pak objeví ve společném e-sborníčku a uspořádáme si on-line autorské čtení. Baví to mě i účastníky. I po kurzech zůstáváme v kontaktu, potkáváme se ve skupině Spisovatelské cappuccino. Každý, kdo rád píše, je tam vítán. ¨ Přes deset let píšete blog, jste jednou z autorem Povidkarky.cz O čem ráda píšete a co vás inspiruje při psaní? Fakt už tak dlouho? No jo. Letí to. To, že jsem poznala Povídkářky, Janu a Helču, je jeden z největších milníků v mém spisovatelském životě. I proto mě baví sdružovat spřízněné psavé duše, protože sama vím, jak je ta podpora a možnost sdílení zásadní. Nebýt Povídkářek, možná bych vůbec nevydala vlastní knížku. A o čem ráda píšu? Ke mně ta témata odněkud přichází, našeptávají mi je moje múzy. Třeba u Tvůrčího restartu jsem roky měla vymyšlený název a věděla jsem, že se kniha bude odehrávat v lázních pro spisovatele v krizi, ale to je všechno. Příběh se mi pak postupně odkrýval až během psaní. Teď píšu druhou knihu s pracovním názvem Po hlavě do podivna a ta je zase o přátelství single třicítky a mámy dvou dětí. Taky je inspirovaná mým sólo výletem do Helsinek letos v září.   Čím vás tento sólo výlet tak inspiroval, že vás přivedl na myšlenku začít spřádat příběh? Začala jsem psát už předtím, dokonce se mi vyjevil i konec příběhu, což u mě není obvyklé, ale právě tímhle finským dobrodružstvím se všechno propojilo a zapadlo do sebe. A přiznávám, že cestovatelské pasáže v knize budou asi z velké části autobiografické.   Píšete pod jménem Martina Heš Hudečková. Dočetla jsem se, že Heš je vlastně vaše přezdívka ještě ze studií, když jste brigádničila a vám se velice zalíbila, a tak jste si ji přivlastnila. Jelikož jeden z překladů anglického „hash“ je „zmatenina“, a jak jsem se dočetla, přiznala jste, že právě to se k vám hodí… Platí to stále?     Myslím, že mě nejlíp vystihuje úryvek z písničky Mňágy a Žďorp: Miluji zmatek a toužím po klidu. Přezdívka Heš ke mně přirostla, stala se mým uměleckým jménem. Jestli to tak bude napořád, to nevím. Ale zmatená si připadám pořád a často. Mám se takovou ráda. A pomáhá mi to při psaní.   V roce 2020 jste debutovala novelou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi. Jak se vám knížka psala a připravujete další? Tak to jsem už trochu nakousla… Je pro mě pořád trochu sci-fi, jak se mi povedlo tuhle knížku stvořit. Začala jsem psát, když synovi byly čtyři měsíce a dcerce dva a půl roku. Rozhodla jsem se napsat každý den aspoň jednu větu, a to se mi povedlo dodržet. Někdy zůstalo fakt jenom u jedné věty, jindy jsem měla štěstí na totální flow a stránky přibývaly rychleji. Psala jsem většinou večer, když děti spaly. Neměla jsem promyšleno dopředu, co se bude dít. Nechala jsem se překvapovat. To byla zábava. Kolikrát jsem kulila nad klávesnicí oči, říkala si – cožeee, no tohleto snad ne probůh?… a psala a psala. Vlastně jsem byla v některých chvílích současně autorem i čtenářem. Teď píšu Po hlavě do podivna, ale jde to bolestně pomalu. A na rozdíl od Tvůrčího restartu vím, jak příběh skončí, to je pro mě nové a zvláštní.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že velice ráda čtěte a jste milovnicí knížek. Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Jo jo, to přiznávám velmi ráda. Jednou se mi povedlo dát dohromady seznam top deseti knih mého života, to byl jeden z nejtěžších úkolů ever. Ráda se vracím k rozhovorům se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Pak mě hodně nadchla kniha Do less / Dělej méně, zrovna nedávno vyšla v českém překladu, k ní se chci určitě vrátit znovu. Baví mě knihy, které nejsou jen na jedno přečtení (ale ani těm na jedno přečtení se nebráním, ráda je pak pošlu dál) a pokaždé v nich člověk najde něco nového. Vracím se ráda také ke knihám o kreativitě, třeba k Umělcově cestě (Julia Cameron), Velkému kouzlu (Elizabeth Gilbert) nebo Ukaž, co děláš (Austin Kleon). Propadla jsem taky finskému podivnu, už několikrát jsem třeba zhltla povídkovou knížku Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Poslední dobou mám chuť vrátit se k Růžím pro Algernon. A mohla bych pokračovat dlouho… Jedny z mých nejoblíbenějších českých autorek jsou taky Jana Poncarová a Helena Žáková (úsměv). Jejich knihy čtu většinou, ještě než vyjdou, na vytištěných „áčtyřkách“, a když je pak držím v ruce v knihkupectví, mívám euforické záchvaty radosti, jako bych je napsala já sama (smích).   Jste maminkou dvou malých dětí, takže volného času moc nemáte. Ale přece, když se objeví chvilka volna, jak ho ráda trávíte? U dobré knížky a cappuccina? Ano. Obecně ráda trávím čas sama se sebou. Když je u toho dobré cappuccino a dobrá kniha, tím líp.   Martina Heš Hudečková vystudovala FF UK v Praze (obor Čeština v komunikaci neslyšících). Působí jako copywriterka, korektorka a povídkářka tria Povidkarky.cz. V online světě je známá jako Šperkařka textů.  Píše blog, dělá on-line kurzy o psaní. Napsala e-knihy 7 vzkazů od múzy, Být či nebýt mámou, Povídková degustace a Nezastavujem. Vyšla ji kniha Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi (2020). Je mámou dvou dětí.

Čas načtení: 2021-02-24 13:58:55

Začala demontáž nelegálního LED billboardu nad Nuselským mostem

V úterý 23. února po poledni začalo odstraňování nelegálního LED billboardu nad Nuselským mostem. Kverulant.org to považuje úspěšné završení další etapy svého dvanáctiletého boje proti vizuálnímu smogu. Kverulant má za sebou řadu úspěchů v boji proti reklamnímu smogu. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsou vůbec nejnebezpečnější formou venkovní reklamy právě LED billboardy. Proto je Kverulantovým cílem další snižování jejich počtů. Dlouhá léta na střeše domu u Nuselského mostu blízko centra Prahy oslňovala nelegální reklamní LED obrazovka. Obrazovka nikdy neměla platní stavební povolení. Navíc byla na pozemcích před billboardem systematicky likvidována zeleň, zejména vzrostlé stromy, a to proto, aby nebránila výhledu řidičů stojících v koloně na reklamní poutač. Kverulant usiloval o odstraní této obří obrazovky již od svého vzniku v roce 2009. Média před koncem roku přinesla zprávu, že se hlavní město Praha dohodlo se společností BigBoard, že na Silvestra skončí provoz nelegální obří LED obrazovky u Nuselského mostu. K vypnutí obrazovky skutečně došlo, ale pražský magistrát prý s billboardáři žádnou dohodu neuzavřel. Odstranění LED billboardu je jistě dobrou zprávou, ale má zásadní vadu na kráse. Veřejná správa rezignovala na zákonnou povinnost odstranit černou stavbu a pokutovat billboardáře za protiprávní jednání. Společnost BigBoard dlouhá léta za pronájmem billboardu inkasovala několik milionů korun měsíce a přitom tvrdila, že jí tento billboard nepatří. Dalším problémem jsou protislužby, za které Praha vypnutí billboardu nejspíš vyměnila. Proto se Kverulant nedávno obrátil dle zákona o svobodném přístupu k informacím na Prahu a žádal jí o kopii předmětné dohody. Pražský magistrát mu nedávno sdělil, že žádná taková dohoda neexistuje. Kverulant magistrátu nevěří a podezřívá pražské politiky z toho, že vypnutí vyměnili za poskytnutí nějaké nezákonné výhody. Proto bude počínání magistrátu dál pečlivě sledovat.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-27 15:00:55

Pražský magistrát popírá dohodu s billboardáři

Média před koncem roku přinesla zprávu, že se hlavní město Praha dohodlo společností BigBoard, že na Silvestra skončí provoz nelegální obří LED obrazovky u Nuselského mostu. K vypnutí obrazovky skutečně došlo, ale pražský magistrát prý s billboardáři žádnou dohodu neuzavřel. Kverulant magistrátu nevěří a podezřívá pražské politiky z toho, že vypnutí vyměnili za poskytnutí nějaké nezákonné výhody.   Dlouhá léta na střeše domu u Nuselského mostu blízko centra Prahy oslňovala nelegální reklamní LED obrazovka. Obrazovka nikdy neměla platní stavební povolení. Navíc byla na pozemcích před billboardem systematicky likvidována zeleň, zejména vzrostlé stromy, a to proto, aby řidičům stojících v koloně nebránila ve výhledu na reklamní poutač. Vypnutí billboardu je jistě dobrou zprávou, ale má zásadní vadu na kráse. Veřejná správa rezignovala na zákonnou povinnost odstranit černou stavbu a pokutovat billboardáře za protiprávní jednání. Společnost BigBoard dlouhá léta za pronájmem billboardu inkasovala několik milionů korun měsíce a přitom tvrdila, že jí tento billboard nepatří. Dalším problémem jsou protislužby, za které Praha vypnutí billboardu nejspíš vyměnila. Proto se Kverulant nedávno obrátil dle zákona o svobodném přístupu k informacím na Prahu a žádal jí o kopii předmětné dohody. Pražský magistrát mu nyní odpověděl, že žádná taková dohoda neexistuje. Kverulant magistrátu nevěří a podezřívá pražské politiky z toho, že vypnutí vyměnili za poskytnutí nějaké nezákonné výhody. Proto bude počínání magistrátu dál pečlivě sledovat.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2024-07-30 17:30:54

Zkoušky antén pro stanici Gateway

Inženýři na Johnsonově středisku nyní využívají zkoušky, aby optimalizovali komunikační vybavení pro stanici Gateway, která má (kromě jiného) podpořit průzkum Měsíce v rámci programu Artemis. První kosmická stanice na oběžné dráze Měsíce poslouží průzkumu hlubšího vesmíru, ale bude také výchozím stanovištěm pro průzkum Měsíce. Gateway pomůže NASA a jejím mezinárodním partnerům vybudovat zázemí pro udržitelnou přítomnost lidí u Měsíce, kde se budou chystat na další velký skok - pilotovanou výpravu k Marsu. Vysokoziskové antény budou důležitou součástí komunikačního a sledovacího systému stanice Gateway, které propojují činnosti probíhající daleko od sebe - informace tak budou putovat z jižního pólu Měsíce na Gateway kroužící kolem Měsíce k Zemi a zase zpět.

Čas načtení: 2025-05-03 17:48:40

Co vás čeká v květnu podle horoskopu? Předpověď pro prvních šest znamení zvěrokruhu

Květen je tady a vás zajímá, co vás čeká? Přečtěte si, co si pro vás hvězdy nachystaly. Beran (21.3. – 20.4.) Květen pro vás bude velice zajímavý, Berani. V první polovině měsíce se zaměřte na svu práci a plánování rozpočtu. Od 12. května, kdy nastane úplněk ve Štíru, si možná všimnete, že máte náhle emotivnější náladu, což rozhodně není na škodu. Ponořte se do svých myšlenek a uvidíte, kam vás dostanou. V druhé polovině měsíce si naplánujte nějaké akce s přáteli a okolo 25. května očekávejte dobré zprávy. Býk (21.4. – 21.5.) Drazí Býci, všechno nejlepší k narozeninám! Váš měsíc je konečně tady a od prvního května možná pozorujete, že všude kam vstoupíte, jste nepřehlédnutelní a přitahujete pozornost. Možná máte kolem sebe narozeninovou auru a těšíte se na to, co si na vás váš narozeninový měsíc přichystal. Pokud toho na vás bude moc, nebojte se strávit nějaký čas o samotě a načerpat síly. V polovině měsíce možná budete mít nutkání udělat radikální řez, a to buď ve svém vztahu nebo v práci. Než to uděláte, důkladně si to promyslete. Blíženci (22.5. – 21.6.) Milí Blíženci, zatímco vyhlížíte své narozeniny, hvězdy vám sešlou někoho speciálního. Může se jednat o nového přítele či dokonce partnera. Od 12. května očekávejte změnu, která vás vytrhne z rutiny všedních dní. Jestli vás od začátku měsíce provází únava, v druhé polovině nastane zlom a opět si budete připadat plní sil a není vyloučené ani to, že před koncem května se dozvíte nějaké pozitivní novinky. Rak (22.6. – 22.7.) Váš vstup do měsíce května už ani nemohl být lepší. Od 1.5. se cítíte skvěle, sebevědomě a navíc jste ve společenské náladě, čehož by byla škoda nevyužít. Choďte do společnosti, navštěvujte se s přáteli a posilujte také své rodinné vazby. Jakmile na sobě v druhé polovině měsíce pocítíte... Čtěte více Příspěvek Co vás čeká v květnu podle horoskopu? Předpověď pro prvních šest znamení zvěrokruhu pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-04-20 14:09:30

Univerzita Karlova vydala reedici „první české sci-fi“, román Život na Měsíci od Karla Josefa Pleskače

Nedokonale sepsaný, i když obsahem invenční Život na Měsíci od Karla Josefa Pleskače, je starší než Čechův Výlet páně Broučkův do Měsíce. Pleskačův nápad ohledně konfrontace naivního měšťana a ideální civilizace Luny, která poutníkovi ze Země přivodí emoční otřes, Čech vlastně jen satiricky vyhrotil. Knih o cestách na Měsíc vzniklo nepočítaně. Určitě daleko víc, než jich kdysi zohlednila stejnojmenná publikace Radovana Krátkého (1967), jejíž kompletní, v tiráži uvedený titul vlastně zní Báje, žerty, pohádky a dobrodružné zkazky o putování na Měsíc. U nás je jistý boom těchto děl spojen s Nerudou podnícenému vydání slavných verneovek Ze Země na Měsíc (1865) a Okolo Měsíce (1870). Druhá z nich česky vyšla už téhož roku a jako vůbec první Vernův román v češtině. Ještě větší vliv než francouzský fantasta ale měli jeho vídeňští adaptátoři Friedrich Zell a skladatel Franz von Suppé, kteří i v Praze uvedli burlesku Ku Měsíci! (1876). Následovalo postupné vydání hned tří děl s tímto tématem. Prvním z nich byl zmíněný Život na Měsíci (1881), druhým se stal známý Výlet páně Broučkův do Měsíce (1886, přepracováno 1887) z pera klasika Svatopluka Čecha, který svého domácího později využil ještě ve třech knihách. V úvodní vzal na paškál určitou tehdejší národní malost a nevýbojnost i stoletími špatných zkušeností generovanou českou pružnost a přizpůsobivost (již ostatně propagoval i Cimrman). Třetí z prací o Měsíci je nejobsáhlejší a jmenuje se Luňan Hvězdomír Blankytný. Broučkův host v Praze roku 1891. Vyšla roku 1892 a psal ji úplně prvý z děkanů české filozofické fakulty, ba pozdějšího rektor celé naší univerzity: astronom František Josef Studnička, jinak také známý co autor třísvazkových Základů vyšší matematiky. Jako Čechův přítel a – jen do jisté míry – taktéž kamarád „z pivní čtvrti“ užil přitom vtipně pseudonymu Pravdomil Čech. A zobrazený jím Měsíčňan směl zjara 1891 usednout jako čestný host do čela stolu na hradní Vikárce, a to přímo mezi Matěje Broučka a samotného Svatopluka Čecha. Vedle pražské radnice předvádí Brouček v knize Luňanovi mj. Měšťanskou besedu a Národní muzeum (potkávají opakovaně Vojtu Náprstka). Také Národní divadlo, kde hovoří s Jindřichem Mošnou. Dokonce se vpletou do hádky o pravost Rukopisů, avšak Hvězdomír už po týdnu těchto exkurzí bez rozloučení prchá zpět, neboť mu dojde, že by tu vedle závisti a schopnosti pomlouvat chytil co neproočkovaný cizinec pravé neštovice. Tím také náš badatel pomyslně napověděl H. G. Wellsovi, když přesně vystihl klíčový zvrat jeho Války světů. Téma mikrobů a cizích civilizací však bylo v těch časech samozřejmě probíráno i jinými vědci. Navzdory nápaditosti zůstává Studničkova kniha zapomenuta a my se vraťme ke (stejně zapomenutému) dílu náchodského pedagoga Karla Josefa Pleskače (1858–1937), jinak i třeba autora Života pohanských Čechů (1882). Knihu Život na Měsíci původně napsal už ve 22 letech a velmi by se divil, že jeho „mladistvý hřích“, kuriózní směsice naučného, utopického, sociálního, společenského, milostného a humoristického románu, bude jednou Ivanem Adamovičem a dalšími badateli interpretován jako „první česká science fiction“ a že k její reedici přistoupí v rámci „podpory vědy“ sama Univerzita Karlova. Autor závěrečného komentáře tohoto druhého vydání Václav Vaněk nám představuje Lunu dvojace a z hlediska reflexe vždy bude náležet jak na poetovi, tak na astronomovi (i kdyby jen amatérském). Zvlášť první pohled editor rozvádí značně a hle, představují jej díla jako Máchův Měsíček (1832), Sabinovy Noční schůzky (schůzky náměsíčníka s milovanou Lunou, 1835), Fričovy Slzy luny (1858), Zeyerův Vyšehrad (1880), v kterém se Měsíc poněkud překvapivě pojí s ženstvím, Mužíkova Tichá noc (1882), Vrchlického báseň Na vsi v zimní noci (1885), Kvapilův Měsíc (1889), Auředníčkova Balada na měsíc (líčící konec světa, jenž pouze Luna přežije, 1889), Klášterského Noc na samotě (1892), Dvořákovy Labutě (1894), Karáskův Somnambul (1894), Sovova Zlomená duše (1895), Hlaváčkova báseň Za noci březnové (1896), Soldanova Měsíčná noc (1901), Lešehradova Cesta do Měsíce (1901, v jeho raných dílech je mateřsky pojatá Luna všudypřítomna), Teichmannova Horská noc (1902), Skarlandtova Smutná láska (1904) a – samozřejmě – Nerudovy cykly Z povídek měsíce (1864) a Písně kosmické (1878). Ale právě v naposled zmíněném díle už dává autor básně Měsíc mrtev za pravdu astronomům. A Karel Pleskač? Ve skutečnosti ani on nebyl zcela první, a to ani jen u nás, a předešel ho minimálně Jan Kepler, který už roku 1608 dokončil démonickou alegorii Sen. V Pleskačově případě pak nejde ani o ryzí sci-fi, neboť autor uchopil téma příliš mysticky a text uvedl citací z Michelangelova monologu v podání Jaroslava Vrchlického. Sice zahrnul do své prózy spoustu vědeckých znalostí, ale jako by stál na mihotavé hranici snu a bdění. Na Lunu totiž neputuje žádnou kosmickou lodí (anebo střelou, tak jako Verne), nýbrž se nese v myšlenkách. Nejinak ostatně nabádal pouť absolvovat už roku 1877 tehdy známý popularizátor Camille Flammarion. V cíli pak Pleskačův hrdina nespadne do žádných vyprahlých, pustě prašných plání, ale narazí na inteligentní život. Měsíčňané ovládají také astronomii a pozorují na svých vlastních nebesích Zem. Proč jsme však jejich civilizaci nespatřili v dalekohledech, není dostačujícím způsobem vysvětleno, a sotva se s dočtením Pleskačova kuriózního výtvoru zbavíte pocitu, že se základ zápletky autorovi zdál. Určitá asociace s podobně snovými úvody pozdějších Burroughsových románů o cestách bojovníka Johna Cartera na Mars, je přitom na místě.   Karel Josef Pleskač: Život na Měsíci. Fantastický obraz. Vysvětlivky, ediční příprava a závěrečný komentář Český literární lunatismus Václav Vaněk. Jako první ze svazků ediční řady Limbus vydala Univerzita Karlova. Praha 2019. 188 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-03-06 08:03:09

SAZKAmobil uvádí jarní nabídku nových předplacených balíčků na 3 měsíce za výhodnou cenu 

Jarní akce 2+1 zdarma na vybrané předplacené balíčky virtuálního operátora SAZKAmobil právě startuje. Všichni zákazníci s aktivní předplacenou SIM kartou mají možnost si aktivovat vybrané datové, hlasové nebo SMS balíčky na tři měsíce dopředu, a získat [...] Článek SAZKAmobil uvádí jarní nabídku nových předplacených balíčků na 3 měsíce za výhodnou cenu  se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-04-20 17:41:52

Práce na nákladních lunárních landerech

V rámci programu Artemis budou NASA a její partneři potřebovat dopravovat na povrch Měsíce rozměrné kusy vybavení, aby mohlo být dosaženo dlouhodobého vědeckého průzkumu Měsíce. Firmy SpaceX a Blue Origin, které byly vybrány jakožto dodavatelé pilotovaných lunárních landerů (viz náhledový obrázek), zahájily vývoj přistávacích modulů pro velkoobjemové náklady, které by měly vyjít vstříc výše zmíněným potřebám. NASA uzavřela s oběma firmami dohody na dopravu astronautů mezi oběžnou dráhou Měsíce a povrchem Měsíce počínaje misí Artemis 3. Agentura následně požádala obě firmy o vypracování nákladních verzí jejich landerů, což by se řešilo formou opce již existujících kontraktů. Tyto nákladní verze by měly být schopny dopravit na povrch Měsíce mezi 12 a 15 tunami užitečného vybavení, přičemž jejich první nasazení by mohlo přijít nejdříve při misi Artemis 7.

Čas načtení: 2024-04-26 15:12:34

Vnitřek Měsíce se v minulosti obrátil naruby

TLDR: Enormní srážka Měsíce a velké planetky v minulosti vedla k geologické inverzi struktury Měsíce, naznačuje (opět) nová práce. Studie tuna.  Měsíc The post Vnitřek Měsíce se v minulosti obrátil naruby appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-05-19 08:00:01

Měsíc se otáčí. Přesto z žádného místa na Zemi nevidíme jeho odvrácenou stranu

Ze Země to vypadá, jako by Měsíc vůbec nerotoval, ale otáčel se stejně jako Země kolem své osy. To ale není pravda. „Měsíc je slapově uzamčen k naší planetě. To znamená, že mu trvá stejně dlouho, než se otočí kolem své osy a než oběhne Zemi – zhruba jeden měsíc,“ vysvětlil Čtidoma.cz amatérský astrolog David Prášil. Slapové uzamčení nastává díky gravitační přitažlivosti mezi dvěma nebeskými tělesy. Přitažlivost mezi Měsícem a Zemí oba objekty deformuje a mírně je natahuje k sobě do tvaru připomínajícího míč na americký fotbal. „Tělesa jsou v podstatě vyboulena směrem k sobě i od sebe. Někoho možná překvapí, že za vše může příliv a odliv, respektive slapové síly. Mnozí lidé si vůbec neuvědomují, jaké procesy se odehrávají.“ Na Marsu se objevují ohavní černí pavouci. Odhalily je satelitní snímky u Města Inků Číst více Každý rok je to na Měsíc dál Hladiny oceánů se mohou měnit i o více než deset metrů. Zjednodušeně je možné říct, že po obvodu Země putuje jakási velká vlna, která „následuje“ pohyb Měsíce, ovšem s drobným zpožděním. A to je právě příliv a odliv, který jsme zvyklí vídat na pobřežích. „Zpoždění dané odporovými silami a třením je důležité. V jeho důsledku vzniká kroutící moment, který způsobuje zrychlování pohybu Měsíce a jeho vzdalování od Země. Nyní tempem necelé čtyři centimetry za rok, takže chystáte-li se na Měsíc, spěchejte. Každým rokem se cíl vzdaluje a cesta prodražuje. Kvůli zachování energie a momentu hybnosti se současně musí zpomalovat rotace Země i Měsíce. Protože Měsíc je přece jen menší těleso, stačily jej slapové síly zpomalit natolik, že otáčí k Zemi stále tutéž stranu. Tak to už zůstane,“ odpovídal před časem Jan Veselý z Hvězdárny a planetária v Hradci Králové s tím, že rotace Země se dlouhodobě zpomaluje. Archeologové objevili tisíce let starou přilbu. Patřila zástupci národa, který vyhladili Římané Číst více V naší soustavě to není výjimka Pohyb přílivové boule v reakci na pohyb Měsíce kolem naší planety vyžaduje čas a energii. Totéž se stane, když se kameny na Měsíci posunou v reakci na tah Země. Kameny nejsou elastické, a když se ohýbají, energie se spotřebuje. Bez zajímavosti rozhodně není ani to, že vázanou rotaci nemají jen Měsíc a Země. „I jiné satelity se dokáží kolem své mateřské planety otáčet stejně rychle jako kolem vlastní osy. V naší Sluneční soustavě je to spíš pravidlo, než aby šlo o nějakou výjimku. Třeba všechny měsíce Uranu, Jupiteru a Saturnu mají vázanou rotaci. Stejně jako třeba Charon, který můžete vidět kolem Pluta atd.,“ dodal pro Čtidoma.cz Prášil. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat.

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-07-21 08:00:01

První člověk na Měsíci byl před 55 lety. Co znamenalo Armstrongovo přání „Hodně štěstí, pane Gorsky“?

Let na Měsíc a Armstrongovu řeč sledovalo odhadem 650 milionů lidí po celém světě. Přesto se vesmírná mise nevyhnula spekulacím a otázkám. Byl vůbec Armstrong na Měsíci? Konspirační teorie Někteří přátelé konspiračních teorií dokonce popírali, že by se tato mise uskutečnila. I v samotné Americe existuje dodnes nejméně 6 % obyvatel, kteří tomuto přistání nevěří. Nejčastějšími důvody pro pochybnosti jsou, že záření Van Allenových pásů je smrtící a zabilo by posádku, americká vlajka na záběrech povlává, jako by se o ni opíral vítr, přičemž na Měsíci je vakuum, stopy astronautů jsou ostré, jako by se otiskly do vlhké hmoty, na fotografiích Měsíce jsou různoběžné stíny jakoby od studiových světel, konec obzoru je ostrý, jako by po pár metrech končil, a na fotografiích nejsou vidět hvězdy. Tyto teorie už jsou samozřejmě dávno vyvráceny a věřit jim mohou snad jen nejvěrnější voliči Donalda Trumpa. Už jen ten pohled stál za to O samotném průběhu letu si můžeme přečíst přímo na stránkách NASA. Mise začala 16. července 1969 v 13:32:00 UTC startem z Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral. Samotný let k Měsíci trval tři dny, takže si dlouhé čekání astronauti krátili poslechem hudby. Armstrong si s sebou vyžádal dvě skladby – Novosvětskou symfonii Antonína Dvořáka a album Samuela Hoffmana Music Out of the Moon. Druhý den se Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin odpojili v lunárním modulu od velitelského, v němž zůstal Michael Collins. A krátce po 20. hodině zahájili sestup. „Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu… Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“ prohlásil Armstrong. Raketoplán Buran – stál 30 miliard a letěl jen jednou Číst více Výstup v přímém přenosu „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě, nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily,“ líčil Armstrong, co viděl. Původně si měli oba po přistání nejprve trochu odpočinout, již během letu ale požádali o svolení jít na vycházku okamžitě. Prý by stejně neusnuli. A tak si brzy Armstrong oblékl asi nejdražší oblek na světě. Jeho skafandr vážil 30 kilogramů a přišel na zhruba 300 000 dolarů. K tomu měl navíc na zádech objemnou klimatizační aparaturu, v pozemských podmínkách tedy dalších 54 kilo navíc. Na obrazovkách kontrolního střediska a milionů televizorů po celé Zemi se objevil stín lunárního modulu, stojícího na povrchu Měsíce. Obraz byl nejasný, tmavý, černobílý, s ostrými přechody ze stínu do světla, bez detailů a hloubek. První člověk konečně stanul oběma nohama na Měsíci. Bylo právě 20. července 1969, 21:56:21 centrálního amerického letního času – 21. července 2:56:21 času světového čili 3:56:21 středoevropského. …a potom přišla slavná věta Větu „One small step for a man. One giant leap for mankind.“ zná asi každý, kdo si o přistání na Měsíci něco přečetl. I tato věta však budila pozornost. Podrobně se jí zabývalo i BBC. Armstrong totiž podle některých „vypustil“ neurčitý člen „a“ před slovíčkem „man“. Tím se gramatický význam celého výroku změnil. Když se totiž v angličtině použije „man“ bez členu, jeho význam je stejný jako slovo „mankind“, tedy lidstvo. Celkově by tak věta nedávala moc velký smysl. Americký astronaut tedy vlastně řekl: „Malý krok pro lidstvo. Obrovský skok pro lidstvo.“ Podle některých specialistů, kteří se nahrávkou zabývali, mu slovíčko „a“ „vypadlo“, protože v ten okamžik byl pod nesmírným tlakem. Další badatelé připomínají Armstrongův přízvuk – pocházel z amerického státu Ohio. Podle nich bylo „a“ řečeno, ale mnohem jemněji, takže ho lze přeslechnout. Po návratu na Zemi sám Armstrong uvedl, že si myslí, že opravdu řekl „a man“. Chuck Yeager jako první překonal rychlost zvuku. Pomohla mu k tomu násada od koštěte Číst více Spontánní věta, nebo pečlivě vymyšlený slogan? Neil Armstrong v četných rozhovorech, a dokonce i ve své vlastní autobiografii vyvracel, že tento výrok byl předem připraven, snad přímo v Bílém domě. Řekl, že tato slova jej napadla až po příletu na Měsíc, když čekal, až opustí svůj lunární modul Eagle. Server space.com však připomíná, že astronautův bratr Dean Armstrong později vyprávěl, že oba diskutovali o této větě již o měsíce dříve. Dokonce mu prý bratr ukázal ručně psaný text a zeptal se jej, co si o tom myslí. Úžasné, odpověděl prý. Ale to je samozřejmě nepodstatné, jen to svědčí o tom, že i desítky let po této události stojí za to i novinářům prestižní stanice se výrokem zabývat. Stejně jako se mnozí zabývají další „tajemnou věcí“. Kdo byl pan Gorsky a proč mu Armstrong přál z povrchu Měsíce hodně štěstí? Než totiž Armstrong znovu vstoupil do přistávacího modulu, pronesl záhadnou poznámku „Hodně štěstí, pane Gorsky“. Mnoho lidí v NASA si myslelo, že jde o poznámku týkající se nějakého konkurenčního sovětského kosmonauta. Jenže žádný Gorsky mezi kosmonauty nebyl. Až mnohem později se k této větě vyjádřil sám astronaut. A zavzpomínal na svoje dětství. Když byl Neil malý, hrál baseball se svým bratrem před jejich domem. A míček po nepodařeném úderu přistál před oknem ložnice jeho sousedů Gorských. Neil pro míček šel, a když se naklonil, aby jej zvedl, slyšel prý paní Gorskou, jak manželovi říká: „Orální sex? Chceš orální sex? To leda až se ten kluk od vedle bude procházet po Měsíci!“ Cesta zpět a karanténa Jejich mise na Měsíci skončila. Ještě zbývalo dostat se zpět na lunární oběžnou dráhu, spojit se s velitelským modulem Columbia, kde na ně čekal Michael Collins. Jejich lunární modul Eagle ponechali na oběžné dráze Měsíce, odkud později spadl na neznámé místo jeho povrchu. Posádka se vrátila na Zemi, kde přistála 24. července na hladině Tichého oceánu 2 660 kilometrů východně od ostrova Wake, 380 kilometrů jižně od Johnsonova atolu a 24 kilometrů od letadlové lodi USS Hornet. Z vrtulníku seskočili čtyři potápěči v ochranných oděvech, stabilizovali návratový modul, jeden z nich otevřel vstup do lodi a podal astronautům nové oděvy, aby se převlékli. Důvodem byla obava z možného zavlečení mimozemského života. Poté je vrtulníkem přepravili na letadlovou loď USS Hornet, kde je „zavřeli“ do izolovaného kontejneru. Karanténa pak pokračovala i v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu až do 11. srpna. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Operace Zlomený šíp. Ztracené jaderné bomby

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-10-02 09:41:31

Jak efektivně připravit zahradu na mrazivé měsíce

Podzim a zima jsou pro zahradu obdobím, kdy si zaslouží zvláštní péči. Správná příprava rostlin, půdy i vybavení zajistí, že zahrada přečká chladné měsíce v dobré kondici a na jaře bude opět plná života. Na co nezapomenout, aby zahrada přečkala Read More Jak efektivně připravit zahradu na mrazivé měsíce The post Jak efektivně připravit zahradu na mrazivé měsíce first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-02-18 17:50:19

Působivý pohled na Měsíc od landeru Blue ghost

Lunární lander Blue Ghost od Firefly Aerospace je u Měsíce poprvé, ale daří se mu zatím skvěle. Nejprve kroužil 25 dní kolem Země, následně zamířil na čtyřdenní přelet a poté vstoupil na dráhu kolem Měsíce. Dnes ráno provedl další manévr, který trval 3 minuty a 18 sekund. Tento manévr jej přesunul na nižší oběžnou dráhu a jen krátce po dokončení zážehu se palubní kameře podařilo natočit působivé záběry na odvrácenou stranu Měsíce z výšky cca 120 kilometrů. Na této oběžné dráze bude tým při průletu sondy Blue Ghost nad odvrácenou stranou Měsíce zažívat plánované průběžné výpadky komunikace. Když bude lander nad přivrácenou stranou, bude tým pokračovat ve stahování dat a dokončovat plán dalšího manévru, který Blue Ghost ještě více přiblíží k povrchu Měsíce a udrží nás na správné cestě k přistání 2. března.

Čas načtení: 2024-02-07 08:49:02

Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...

Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend. Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil. Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat. Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí. Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde. První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek. Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje. Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit. Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte. Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci. Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit. Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt. Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony. Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta. Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice? Nevím. Další otázku. Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím…

Čas načtení: 2023-07-09 11:34:00

Běžecký plán pro pokročilé na 3 měs. – za lepší formou až k půlmaratónu

Běháte stále jednu trasu celé měsíce a divíte se, že se vám nedaří posunout výkonnostně byť jen o několik sekund na kilometr? Co závody? Běželi jste půlmaratón a nepodařilo se vám jej zaběhnout podle vašich představ, či spíše výsledek neodpovídal tomu, jak jste celé měsíce dřeli? Sledujte náš Běžecký plán pro pokročilé na 3 měsíce […] The post Běžecký plán pro pokročilé na 3 měs. – za lepší formou až k půlmaratónu first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2018-01-31 08:00:00

Regenerujte podle svitu měsíce

Tajemná síla a magické schopnosti měsíce je známé odedávna. Dokáže ovládat nejen moře, ale i náladu, chování a mezilidské vztahy. Pokud mu dokážeme porozumět, dokážeme zároveň i lépe ovládat a využívat energii. Východ a západ měsíce V počátku se zaměříme na východ a západ měsíce. Přes den je naše ...

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}