EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Fotbalista i raper, nebo spíš už jen raper? Ani po páteční schůzce s obojživelníkem Tomášem Kučerou nemá trenér druholigového Viagemu Svatopluk Habanec jasno. Bývalý prvoligový hráč sledoval ústeckou premiéru proti Jihlavě v civilu.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-05-27 15:16:06
Bugatti to se spalovacími motory nevzdává. Boháčům klidně doma postaví vlastní čerpací stanici
Už za pár let by se do showroomů všech značek, které chtějí svá auta prodávat v Evropě měly dostat jen elektromobily. EU totiž spalovací auta na svých silnicích dále nechce. Jakkoliv na to většina značek tak nějak přistoupila, jsou automobilky, které se spalovacích motorů vzdát nechtějí. A mají dobrý důvod, vždyť prodeje elektromobilů nejsou žádný […]
Čas načtení: 2024-10-14 00:50:02
Nevzdává se! Příběh muže, který vyhodil bitcoiny na skládku, nabral nečekaný spád
James Howells je již několik let známý pro svou smůlu – roku 2013 totiž omylem vyhodil harddisk s 8 000 bitcoiny. Od té doby jej usilovně hledá. A nyní ho napadlo jít k soudu. Článek Nevzdává se! Příběh muže, který vyhodil bitcoiny na skládku, nabral nečekaný spád z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-01-10 20:34:18
Dacia Sandriders zahájí druhý týden Rallye Dakar plni odhodlání čelit náročné výzvě, která je čeká, bohužel již bez Sébastiena Loeba, který havaroval, vážně poškodil svůj vůz a pořadatelé jej už nevpustili do závodu zpět. Přesto všechny získané zkušenosti a poznatky spolu s ukázkovou týmovou spoluprací dodávají týmu sebevědomí a připravenost na zbývajících 2464 soutěžních kilometrů. […]
Čas načtení: 2025-04-17 10:00:00
Ministerstvo vnitřní bezpečnosti tvrdí, že univerzita musí splnit požadavky Trumpovy administrativy ohledně sdílení informací o některých držitelích víz Americký daňový úřad (IRS) zvažuje odebrání Harvardu statusu osvobození od daní Podle deníku New York Times zvažuje IRS odebrání Harvardu statusu osvobození od daní.Prezident Trump v úterý vyzval Harvard k placení daní v rámci pokračujícího tlaku na změny v oblasti přijímání zaměstnanců, přijímacího řízení a studijních programů.Zdroje uvedly, že úředníci IRS sdělili kolegům, že ministerstvo financí ve středu požádalo daňový úřad, aby zvážil zrušení statusu Harvardu osvobozeného od daní Donald Trump prohlásil, že Harvardova univerzita by již neměla dostávat federální finanční prostředky, a označil ji za „vtip“, který „učí nenávisti a hlouposti“. Jeho administrativa uvedla, že tato přední americká univerzita by mohla ztratit možnost přijímat zahraniční studenty.Harvard se v pondělí dostal na titulní stránky novin tím, že se jako první univerzita postavil proti řadě vyděrčských požadavků Trumpovy administrativy, čímž připravil půdu pro roztržku mezi federální vládou a jednou z nejprestižnějších amerických institucí.Trumpova administrativa rychle odpověděla oznámením, že zmrazí více než 2 miliardy dolarů v rámci víceletých grantů a smluv s univerzitou. Ve středu se také podle CNN objevila zpráva, že daňový úřad (IRS) hodlá Harvardu odebrat status osvobození od daní.Na podporu Harvardu se shromáždila řada demokratických politiků a předních univerzit po celé zemi, ale Trumpova administrativa pohrozila Harvardu odebráním statusu osvobození od daní a trvá na tom, aby se univerzita omluvila. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS) ve středu pozdě večer uvedlo, že Harvard ztratí možnost přijímat zahraniční studenty, pokud nesplní požadavky Trumpovy administrativy na sdílení informací o některých držitelích víz. Tajemnice ministerstva Kristi Noemová rovněž oznámila ukončení dvou grantů DHS pro Harvard v celkové výši více než 2,7 milionu dolarů.Noemová uvedla, že napsala univerzitě dopis, v němž požadovala do 30. dubna záznamy o tom, co nazvala „nezákonnými a násilnými aktivitami“ držitelů zahraničních studentských víz na Harvardu. „A pokud Harvard nebude schopen ověřit, že plně plní požadavky na podávání zpráv, univerzita ztratí privilegium přijímat zahraniční studenty,“ uvedla v prohlášení.Mluvčí Harvardu uvedl, že o dopise Noemové ví a že univerzita trvá na svém prohlášení ze začátku týdne, že se „nevzdává své nezávislosti ani se nevzdává svých ústavních práv“, a zároveň prohlásil, že bude dodržovat zákon.
Čas načtení: 2025-04-25 11:43:02
Autodrom Most se nevzdává. Kvůli verdiktu, který může zničit motorsport, jde až k Nejvyššímu soudu
Autodrom Most se brání u Nejvyššího soudu. Verdikt může ohrozit budoucnost motorsportu nejen v Mostě, ale i v celé České republice.
Čas načtení: 2025-05-15 20:30:19
Po sérii zpoždění Ubisoft oznámil, že remake Prince of Persia: The Sands of Time vyjde do konce fiskálního roku 2025-2026 Hra by měla přispět k finančním výsledkům Ubisoftu spolu s dalšími tituly jako Assassin’s Creed Shadows a Rainbow Six Mobile Není zatím jasné, jestli na projektu pořád spolupracují původní tvůrce Jordan Mechner a dabér Yuri Lowenthal Ubisoft oficiálně oznámil, že dlouho očekávaný remake hry Prince of Persia: The Sands of Time vyjde nejpozději do 31. března 2026, tedy do konce fiskálního roku 2025-2026. Oznámení přichází po letech vývoje, který byl plný zpoždění, odkladů, problémů a došlo dokonce i na změnu vývojářského studia. Přečtěte si celý článek Ubisoft to nevzdává! Neustále odkládaný remake Prince of Persia: The Sands of Time dorazí do několika měsíců
Čas načtení: 2019-11-12 19:11:13
V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu
Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ
Čas načtení: 2021-04-05 08:51:35
Máte po Velikonocích pár kilo navíc? Zbavíte se jich celkem snadno
Letošní Velikonoce jsou, podobně jako ty loňské, jiné a o něco smutnější. Nemůžeme chodit koledovat, ani navštěvovat své příbuzné. I tak se ale mnoho lidí nevzdává svých velikonočních zvyků a pečou různé tradiční dobroty a pochutiny, které k těmto svátkům patří. A které jsou plné cukru, čokolády nebo tuku.
Čas načtení: 2021-02-17 08:58:11
Dita Horochovská: Sama vím, jaké to je, když vám zbyde jenom hlas
V životě to neměla už odmala jednoduché, ale nevzdává se. Díky moderním technologiím ovládá počítač hlasem. Spolu s kamarádem Lukášem založili spolek SILOU HLASU. I přes své zdravotní komplikace pomáhá druhým. A výsledky? Jsou neuvěřitelné.
Čas načtení: 2022-05-17 13:06:39
Sportovní klání jako kulisa pro závod života: ČT uvede dokument Láska pod kapotou
Odhodlaný padesátník Jaroslav má v životě dvě vášně. Rychlá auta a školní lásku Jitku, která mu po zpackaném manželství vrátila naději a chuť jít dál. Jitka, služebně nejstarší autokrosová řidička v Čechách, by zároveň sotva našla lepšího mechanika a kouče, než jakým je právě Jaroslav. Společně doufají ve vítězství. Sportovní klání je však jen kulisou pro skutečný „závod života“, ve kterém pár zatím nepatřil mezi favority. Frustrace a deziluze minulosti tak mohou nabrat překvapivý směr. Dokument Láska pod kapotou režiséra Mira Rema diváci uvidí v úterý 17. května od 21:50 na ČT2. „Hledali jsme život o závod a našli jsme závod o život. Se scenáristou Jurou Šlaukem jsme chtěli natočit film, který by se vymykal narativním postupům zdejší dokumentární scény. Chtěli jsme se vymanit z prostředí sociálního dokumentu a natočit žánrový dokument,“ říká režisér Miro Remo. Své hrdiny natáčel tři roky a postupně se s nimi spřátelil. „Toto přirozené kamarádství je předpokladem pro intimní vyprávění o muži, který svým příběhem zastupuje mnoho dalších, kteří přišli o iluze. Často i bez vlastního přičinění byli nakonec zrazeni systémem, kterému věřili, a tak dnes s hořkostí sledují současné politické divadlo. Jaroslav se nevzdal, jde si svou cestou, hraje na vlastním písečku s vypětím všech sil, které mu ještě zbývají. I po tolika fackách se nevzdává. Je to fascinující.“ Pár malých lidských osudů z prostředí česko-slovenského pohraničí nabízí přímý vhled do podmínek, které dávají základ společenskému podhoubí, před nímž společnost často zakrývá oči. Co se může na první pohled jevit jako vtipná sonda do světa malé tuzemské závodnické komunity, se ukazuje brzy jako bezmála sociální drama. Autokrosové prostředí najednou plní spíš roli kulisy ke skutečnému závodu života hlavních protagonistů, dvou padesátníků, kteří velkou část dosavadní existence rozmělnili řadou nesprávných rozhodnutí a ve zkrachovalých manželstvích. Když Jaroslav po všech svých pádech objevuje dávnou školní lásku Jitku, s níž navíc sdílejí i společnou vášeň pro automobilové závody, svitne oběma nová naděje a oba se s novým elánem pokusí o restart svých osobních vztahů i pracovních naplnění. „Miro Remo si umí pro své filmy vybírat mimořádně silné postavy a pak je pečlivě zkoumá, dokud neobjeví jejich skutečný příběh, hlubší motivy i rozpory, osobní boje, prohry, výhry a sny. Filmový jazyk pak volí způsobem, který diváka doslova strhne, drží ho v napětí, dávkuje emoce, humor i situace, z nichž mrazí. Rád si hraje s nečekanými pointami,“ uvádí k dokumentu kreativní producentka Věra Krincvajová a dodává: „Miro je pro mne jedním z nejtalentovanějších současných režisérů v českém a slovenském prostoru, věřím, že se každý jeho film může stát pro filmové fanoušky událostí. Snímek Láska pod kapotou byl festivalovými diváky hodnocen jako atraktivní i znepokojivý zároveň, pro mnohé se totiž stal opravdu nečekanou sondou do svébytného prostředí.“ Slovenský režisér Remo získal za svůj předchozí snímek, dokumentární portrét Richard Müller: Nepoznaný, cenu české filmové kritiky.
Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42
Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah
Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět. Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru. Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný. Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem. Autorka je spisovatelka.
Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19
Odcházení Angely M. z jiné perspektivy
Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2020-01-06 06:25:08
Česká televize má problém se sponzoringem pořadů
Kverulant je přesvědčen, že služba veřejnoprávní televize je důležitým pilířem občanské společnosti a demokracie, a tím víc ho mrzí, že Česká televize již od roku 2011 soustavně porušuje zákon, který reguluje vysílání reklamy. Televize na programu ČT1 tento zákaz obchází a označuje reklamu za sponzorování vysílání, které zákon dovoluje. V roce 2018 ČT za toto porušování zákona vyinkasovala rekordní částku téměř 239 milionů korun. Nejenže jsou tak řádní plátci koncesionářského poplatku obtěžováni reklamou, ale především miliony diváků mohou každý den sledovat, jak velká a důležitá veřejnoprávní instituce porušuje zákon. Proto je Kverulantovým cílem přimět ČT k zastavení vysílání nepovolených reklam. Česká televize má již od roku 2011 reklamní vysílání limitované zákonem. Reklama je povolená pouze na stanicích ČT2 a ČT sport, kde nesmí přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času na každém z těchto programů. Po zákazu reklamy v roce 2011 Kavčí hory na nějaký čas reklamu z vysílání na ČT1 skutečně stáhly. Pak se ale oklepaly a začaly zákon obcházet. Začaly vysílat reklamu maskovanou tvrzením, že nejde o reklamu, ale o ušlechtilé sponzorování pořadu, které má ČT povoleno. Jako by Česká televize nedostávala koncesionářské poplatky. Jako by ročně od občanů nedostávala přibližně 6 miliard korun. Příjmy České televize z reklamního vysílání, sponzoringu a dalších komerčních formátů dosáhly v roce 2018 výše 379 milionů korun. Nejvyšší měrou, 63 procenty, se na komerčním vysílání ČT podílela právě reklama vydávaná za sponzoring, ze kterého ČT inkasovala necelých 239 mil. Kč. To je oproti roku 2017 nárůst o 21 procent. Reklamní vysílání v podobě klasických reklamních spotů vyneslo 112 mil. korun. ČT tak na nelegálním „sponzoringu“ vydělává dvakrát víc než na reklamě legální. S trochou nadsázky lze konstatovat, že ČT divákům denně dokazuje, že zločin se vyplácí víc než legální byznys. Zákaz nezákaz Česká televize nás nešetří a nešetří ani naše děti. A tak byl Večerníček v lednu 2012 přesunut z ČT1 na ČT2, protože na tomto programu reklama být může. Na ČT2 byl Večerníček až do léta 2018 obklopen reklamou zacílenou na děti, přestože to bylo a je zakázané. Kverulant se s tímto stavem nechtěl smířit, a proto již v březnu 2013 podal na Českou televizi stížnost Radě pro televizní vysílání. Rada Kverulantovi tehdy odpověděla, že sponzoring reklamou nejspíše je, ale oni s tím nic nesvedou a na postih už rezignovali. V létě 2018 se chvíli zdálo, že televize tuto nezákonnou praxi opustila a přestala Večerníček obklopovat reklamou cílenou na dětského diváka. Bohužel na konci září se televize vrátila k reklamě zacílené na dětského diváka. Zpočátku byla reklama na spektakulární show ještě jako sponzorování pořadu. Už tehdy ale bylo evidentní, že cílem upoutávky je to, aby děti přiměly své rodiče zakoupit vstupenku na opravdu drahé představení o dinosaurech. Cena jedné vstupenky se pohybovala od 1 228 Kč až do astronomických 3 507 Kč. V listopadu 2018 již ČT zahodila poslední skrupule a vysílala těsně před Večerníčkem reklamu zaměřenou na děti již ani neoznačenou jako sponzorství pořadu. Přitom podle zákona 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a § 48, odstavec (2), písmeno a) nesmějí televize vysílat reklamu, která mravně ohrožuje děti a mladistvé tím, že přímo nabádá děti a mladistvé ke koupi nebo pronájmu určitého výrobku nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti. A podle písmena b) televize dokonce ani nesmí přímo nabádat děti a mladistvé, aby přemlouvali své rodiče nebo jiné osoby ke koupi nabízeného zboží nebo služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tento stav by měl být změněn a v tomto konkrétním případě existují asi jen dvě možnosti. Buď Rada pracuje špatně a její rozhodnutí jsou špatně právně zdůvodněna, a potom je třeba vyměnit členy Rady. Nebo zákon neposkytuje činnosti Rady dostatečnou oporu. V obou případech má řešení v rukou parlament, který také jmenuje členy Rady. Kverulant v dubnu 2013 vyzval zákonodárce, aby se činností Rady zabývali. Marně. Pak přišel rok 2014 a s ním nové složení parlamentu a následně nové složení Rady České televize. Poslanci zvolili šest nových kandidátů do Rady České televize, kteří obsadili šest uvolněných míst. V březnu 2014 byla patnáctičlenná Rada ČT kompletní. Flexibilní poslanec V dubnu 2014 proto Kverulant podal Radě pro televizní a rozhlasové vysílání svoji stížnost znovu. Opět marně. Podal také stížnost i Radě ČT. Také marně. V prosinci 2014 se Kverulant obrátil na parlamentní Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Po určité době se Kverulantovi ozval tehdejší poslanec Martin Komárek. I on souhlasil s Kverulantovým názorem, že sponzorské vzkazy jsou ve skutečnosti reklamou. Ale panu poslanci Komárkovi nečinilo problém v krátké době změnit diametrálně názor, a tak se už v březnu 2015 nechal v rozhovoru pro Hospodářské noviny slyšet, že: „Zákaz reklamy na jedničce nám přijde absurdní, když její program je komerční.“ O tom, že se pan poslanec nechal ochočit, aby spíše než zákon prosazoval zájem ředitele veřejnoprávní televize Petra Dvořáka, svědčí schůzka, která se uskutečnila o rok poději, v březnu 2016. Na schůzce v malostranské kavárně, které byl Kverulant.org svědkem, si ředitel ČT povídal s poslancem Komárkem o tom, jak to zařídit, aby Česká televize nespadala pod nový zákon o registru smluv. Veřejnoprávní vynalézavost V roce 2015 ČT přišla s dalším modelem, jak obejít zákon. V roce 2015 bylo vyrobeno 12 dílů pořadu Auto Moto Revue. Ty se začaly od května 2015 vysílat. Pořad Auto Moto Revue je druhým nejstarším vysílaným titulem ČT a v roce 2015 byl vysílán jako týdeník. Vše na programu ČT2. Vzhledem k početné motoristické obci patřil pořad k sobotním deseti nejsledovanějším na ČT2. Pořad byl však značně neobjektivní a vzhledem k tomu, jak vznikal, ani jiný být nemohl. Televize totiž kromě výroby skrytých titulků za pořad nic neplatila. Pořad vyráběl externí dodavatel, kterého platili výrobci a prodejci aut, garážových vrat, poskytovatelé leasingů a podobně. Je evidentní, že tito inzerenti to nedělali proto, aby pomohli ČT plnit hlavní úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání, kterými jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, jak to ČT ukládá v § 2 odst. 2 zákon o České televizi. Navíc šlo o nepřípustné umístění produktu. Umístění produktu je totiž přípustné pouze v kinematografických dílech, filmech a seriálech vytvořených pro televizní vysílání, ve sportovních pořadech a zábavných pořadech, a to za podmínky, že se pouze bezplatně poskytuje určité zboží nebo služby, jako např. rekvizity nebo ceny, s cílem zařadit je do pořadu (§ 53a odst. 1 písm. a) a b) novelizovaného zákona č. 231/2001 Sb.). Pořady, které obsahují umístění produktu, musí splňovat zákonné požadavky, které byly v pořadu Auto Moto Revue soustavně porušovány. Marnost nad marnost Kverulant.org se stále nechtěl smířit se soustavným porušováním zákona významnou veřejnoprávní institucí, a proto v červenci 2015 podal RRTV další podnět k šetření. RRTV se Kverulantovou stížností skutečně zabývala, ale došla k závěru, že vše je v naprostém pořádku. Scéna, v níž hokejový expert Pavel Richter vychází ze stanu společnosti McDonald’s a přináší podnos s občerstvením, přičemž jeden hranolek nabízí kolegyni, byla příliš již i na jinak velmi shovívavou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. RRTV udělila v říjnu 2015 ČT za úspěšné hledání limitů nevkusu pokutu ve výši 350 tisíc korun. V listopadu 2017 podal Kverulant další stížnost k RRTV. V říjnu 2017 totiž odvysílal program ČT1 po osmé hodině před hlavním večerním programem dokonce reklamu na hazard v online casinu SYNOTtip. V této reklamě přeje vyzývavě oblečená krupiérka divákovi nikdy nekončící zábavu v českém online casinu SYNOTtip. Bohužel, ani tentokrát nebyl Kverulant úspěšný. RRTV mu v půlce prosince 2017 sdělila, že si nechala zpracovat analýzu spotu, ze které vyplývá, že o reklamu nejde. Kverulant si tuto analýzu od rady vyžádal a po jejím prostudování užasl, že podle ní spot nepřeje divákům nikdy nekončící zábavu v kasinu SYNOTtip, ale prostě jen nikdy nekončící zábavu a k návštěvě online casina vůbec nevybízí. Inu pokrytectví opět vítězí. Kverulant se však nevzdává a po částečné obměně radních zaslal v dubnu 2019 dopis všem členům Rady ČT a Rady pro rozhlasové vysílání a vyzval je, aby zjednali nápravu. Opět marně. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-12-09 06:23:28
Obecně prospěšná společnost Kverulant pátrá: Normy musejí být zdarma
Stát vydává normy. Tyto normy však neposkytuje veřejnosti zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim ročně téměř 100 milionů korun. Kverulant je přesvědčen, že závazné normy má stát veřejnosti poskytovat zdarma, a o to usiluje v této kauze. Kverulant již zaznamenal první úspěchy, když stát zpřístupnil několik prvních norem a následně sněmovna schválila usnesení, kterým žádá vládu o zajištění veřejné dostupnosti všech závazných norem. Byla zpracována novela zákona o normách, která nově stanoví, že veškeré závazné normy bude hradit stát a budou bezplatně poskytnuty veřejnosti. Novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Česká republika má jako vyspělý průmyslový stát ve vydávání norem stoletou tradici. V současné době je v platnosti 36 tisíc norem. Velká většina z nich není závazná. Existuje však více než čtyři tisíce norem, jejichž dodržování stát vyžaduje. Přesto stát tyto normy neposkytuje zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim peníze. Kverulant zjistil, že to ročně dělá téměř 100 milionů korun. Situační zpráva Kverulant objednal studii, která vyjmenovala konkrétní technické normy, jejichž dodržování stát prostřednictvím legislativy ukládá veřejnosti. Děje se tak prostřednictvím určených a harmonizovaných norem. Harmonizovanou je taková česká technická norma, která zcela přejímá požadavky stanovené závaznou evropskou normou. V českém právním řádu existuje 31 právních předpisů, které nařizují dodržování 3 400 těchto harmonizovaných technických norem. Mimo to 11 právních předpisů nařizuje dodržování ještě dalších 800 norem. Těm se říká určené technické normy. Celkem tedy jde o 4 200 norem. Z principu publikování právních předpisů vyplývá, že adresát musí mít možnost seznámit se v plném rozsahu s těmi pravidly chování, která jsou pro něj závazná. Že se tak má dít bezplatně, je zřejmé, přestože generální ředitel České agentury pro standardizaci (ČAS) Mgr. Zdeňek Veselý uvádí, že by to odporovalo závazným pravidlům mezinárodních organizací pro normalizaci, která svým členům, a tedy i ČASu, zakazují poskytovat normy zcela zdarma. To však není pravda. Evropský výbor pro normalizaci (CEN) ve směrnici č. 10 pro distribuci a prodej publikací žádný výslovný zákaz bezplatného zpřístupnění technických norem neuvádí. Jen velmi obecně se v bodě 4.1 píše, že členové CEN mají vykonávat svá uživatelská práva způsobem, který respektuje zájmy ostatních členů a uznává hodnotu duševního vlastnictví v publikacích CEN a náklady systému CEN na svůj vlastní rozvoj a udržování. V lednu 2018 Kverulant.org dopisem vyzval tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hünera, aby jeho resort začal situaci konečně řešit. V únoru přišla odpověď, ve které se mimo jiné uvádí, že zákony na závazné normy odkazují zcela výjimečně. To je opravdu odvážné popření skutečnosti, uvážíme-li, že platných závazných norem je 4 200. Dále dopis sice připouští, že normy na povinnou elektronickou fakturaci povinné budou, ale ministerstvo průmyslu s tím nemůže nic dělat, protože jejich gestorem je ministerstvo pro místní rozvoj. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kroky ke změně Zprávu o tom, že problematiku závazných, a přitom placených norem je třeba konečně řešit, rozeslal Kverulant v lednu 2018 i všem poslancům. Poměrně rychle se tehdy ozvali hned dva. Komunista Leo Luzar a pirát Jakub Michálek. Komunista Luzar tehdy napsal: „Tuto problematiku jsem si vzal za své při tvorbě legislativního plánu našeho klubu a chci předložit v tomto duchu novelizaci autorského zákona.“ A pirát Michálek tehdy informoval, že by chtěl během cca 14 dní předložit v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který nařídí státu koupit od státní agentury pro normalizaci licence k přístupu k povinným normám pro všechny občany, firmy i instituce ČR a o tuto částku následně agentuře pro normalizaci sníží příjmovou stránku rozpočtu. V pátek 13. července 2018 začaly poslancům parlamentní prázdniny, a tak se Kverulant zeptal komunisty Luzara a piráta Michálka, co dokázali, než opustili parlamentní lavice. Komunista Luzar odpověděl v duchu nejlepších tradic hnutí dada: „Dobrý den, velmi rád se do této iniciativy zapojím a patřičný návrh úpravy autorského zákona předložím. Pokud již disponujete takovým návrhem, budu velice rád, pokud se nebude muset tvořit nanovo. S pozdravem Leo Luzar.“ Podtrženo sečteno komunista Luzar neudělal ve věci zastavení zpoplatnění závazných norem zhola nic. To pirát Michálek byl přeci jenom aktivnější a napsal Kverulantu: „Dobrý den, dojednali jsme s ministerstvy, že technická norma o el. fakturaci bude bezplatně veřejně přístupná, na tom se udělá pilot technického řešení v ČAS v podobě tzv. sponzorovaného přístupu, tj. bezplatný přístup pro občany, který hradí normalizační instituci stát, protože nějaká platba musí podle pravidel mezinárodních institucí CEN a CENELEC proběhnout. Pod hrozbou našeho vlastního návrhu nám bylo také přislíbeno, že vláda připraví vlastní návrh umožňující tzv. sponzorovaný přístup, který by měl být na podzim. Tuto věc jsem naposledy otevřel na posledním jednání Ústavněprávního výboru, kde kvůli hlasům ANO nebyla výzva vládě, aby se zabývala touto otázkou, přijata. Vyjednávání s ministerstvy aktuálně vede Martin Jiránek, člen hospodářského výboru, kterému jsem celou věc předal. S pozdravem Jakub Michálek.“ Nedávat pokoj Kverulantovo usedavé upozorňování na problém již přineslo i své výsledky. Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci zajistilo na začátku roku 2019 pro dodavatele veřejných zakázek bezplatný on-line přístup nejprve k osmi technickým normám o elektronické fakturaci. Později byly pro bezplatný přístup uvolněny další normy. Nedlouho po bezplatném zpřístupnění prvních norem přišel další úspěch. Poslanecká sněmovna počátkem února 2019 schválila doprovodné usnesení iniciované Piráty, kterým žádá vládu České republiky, aby podnikla nezbytné kroky k zajištění veřejné dostupnosti všech technických norem, pro uplatnění principu rovnosti před zákonem a dostupnosti práva. V září 2019 zaslal Kverulant.org všem zákonodárcům dopis, ve kterém jim připomíná jejich usnesení a žádá další pokrok. Několik z nich mu odpovědělo, že naprosto souhlasí, aby závazné normy stát poskytoval zdarma a že se věci budou věnovat. To je dobře, protože pokud vše dobře dopadne, čeká je v této věci několik jednání a hlasování. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci totiž zpracovalo novelu zákona 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, podle které bude přístup k více než čtyřem tisícům závazných norem hradit stát. Předmětná novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Novela je rovněž příležitostí udělat postupnou revizi v právních předpisech a tam, kde není nutné odkazovat na technické normy, tyto odkazy zrušit, případně odkazovat jen na část norem. Například pro nový stavební zákon se chystá kompletní databáze, která bude obsahovat celé texty norem a také jen konkrétní články, které budou závazné. Kverulant své úsilí nevzdává. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-08-26 17:29:01
Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. První zastavení
Sbalit, aniž byste věděli, kam pořádně jedete a na jak dlouho, není úkol zase tak těžký. Za předpokladu, že máte základní informaci: prvním cílem bude Španělsko. Prověřená lokalita zvítězila nad jinými lákavými nabídkami. No, „zvítězila“ asi není to přesné slovo. „Řecko ne, Tenerife,“ jásám s myšlenkou, že se konečně podívám na Kanáry, v Puertu de la Cruz je kurz španělštiny, a to je jedno z kritérií. Přesto, když se Miroslav vytasí s nápadem letět na Kubu, pláču radostí škola neškola. Pravda, je tam sice období dešťů, takže cena za zájezd slezla na letošní minimum, ale na internetu píšou, že slejvák přichází jen večer. „Kvůli pár dnům volna se mi nechce letět tak dlouho,“ zabíjí zanedlouho sny Miroslav. Objednáváme hotel ve francouzském Nimes, mám radost, že se podíváme do San Tropez. Jenže další pracovní povinnosti nás zastihnou ještě pár hodin před odjezdem. Vyrážíme rovnou z redakce a je jasné, že do 1370 km vzdáleného cíle to nestihneme. A v pondělí už mi začíná kurz v městečku Roses. „Vezmeme to přes Curych,“ mění trasu Miroslav a oželí tak jeden zaplacený nocleh. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyla, a tak se těším. Těší se i syn Mireček, který v Curychu studuje. Do města dojedeme celkem bez problémů za sedm hodin (sic! Ještě dvě hodiny a byli bychom na Kubě!). Navigace ukazuje k hotelu, ale pak začne přepočítávat. Honí nás, mrcha, kolem a kolem, jednosměrka střídá jednosměrku v uličkách plných cizokrajných restaurací. Miroslav vyráží navázat „styk s místním obyvatelstvem“. Nedaří se. Jeden neví, druhý mluví italsky, třetí neví… A pak má můj muž ten spásný nápad: změní číslo popisné za lomítkem za číslo před. Hodinu po příjezdu do Curychu konečně dorážíme do hotelu. „Vy ale máte ubytování objednané až na zítřek,“ dorazí nás recepční. Už nám v minulosti dvakrát uletělo letadlo, ujel vlak a teď, pro změnu, propadne druhé ubytování? Mladík za pultem je nadmíru ochotný. Snaží se dovolat na rezervační systém, aby nám vrátili platbu a nahradili ji tou dnešní. Jenže telefon vyhrává melodii a vzteklý a unavený Miroslav mává kreditkou a vykřikuje, že už chce být na pokoji a ať se na to recepční vykašle. Snaživý muž to ale nevzdává, proti vrtochům svých hostů je zřejmě odolný a taky slyší mou intonaci, když svého muže napomínám, ať vydrží pět minut. Ten snědý chlapec ale ví, jak na to. Jednou rukou trpělivě drží sluchátko, druhou Mirkovi podává klíče od garáže. Manžel odchází zaparkovat... Drama ale pokračuje. „Už to chtěli zrušit, ale nemohli se vašemu muži dovolat,“ mračí už se recepční. Miroslav je zřejmě v té garáži! Zanedlouho se ale vrací a směje se na mě. Rezervace je vyřízená. Jenže zatímco my už máme kde přenocovat, auto, kterému přezdíváme Červenej, je na tom o poznání hůř. „Garáž jsem našel, ale čip nefunguje,“ oznamuje Mirek. To už se zapojí i druhý recepční a vyráží na pomoc s náhradním čipem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} O deset minut později už sedíme se synem Mirečkem v jeho oblíbené restauraci. Asi nemusím dodávat, že zcela vyřízení. Ano, představovala jsem si večeři v centru Curychu. Místo toho jsme někde na okraji, v liduprázdné ulici, jíž dominuje zadní východ z kina. V jedenáct hodin už nikdo z nás (kromě mladého Mirečka) nemáme sílu jet dvacet minut tramvají do centra plného lidí, kteří přišli na slavnosti, jež se prý konají jen jednou za tři roky. „To nevadí, zítra se podíváme do Lucernu,“ navrhuje syn a ukazuje mi fotky nádherného starého mostu. Víte ale, že „zítra může být všechno jinak“?
Čas načtení: 2024-02-20 11:05:19
Před několika lety Anna Julie Slováčková čelila rakovině prsu, ale nyní čelí nové výzvě – rakovině plic. Léčba trvá již několik měsíců a ve svém nedávném rozhovoru pro Novinky.cz sdělila některé detaily. Mladá a talentovaná umělkyně se nevzdává, protože touží porazit tuto nemoc a znovu získat zdraví. Lékaři jí poskytli nějaké prognózy, ale odmítá se […]
Čas načtení: 2024-02-20 18:47:03
Velšský obránce po dvou kolapsech sní o návratu. Riziko je velké, varuje český lékař
Nevzdává to. Ani po dvou srdečních kolapsech nevylučuje návrat do velkého fotbalu. „Pokud by byla šance, rád bych znovu hrál,“ vzkázal Tom Lockyer, stoper anglického Lutonu. Už přes dva měsíce má vynucenou zdravotní pauzu a radí se s lékaři, co dál. Vážně si ještě někdy zahraje Premier League? „Žádný doktor se po dvou kolapsech nepodepíše pod to, že riziko je nulové,“ upozorňuje Ladislav Šindelář, lékař fotbalové Sparty.
Čas načtení: 2024-02-22 05:00:00
S rakovinou bojující Slováčková: Co dělám před chemo!
I když zpěvačka Anička Slováčková (28) šokovala své příznivce přiznáním, že dochází za lékařkou zaměřující se na paliativní péči (určenou pro umírající pacienty), svůj boj s rakovinou nevzdává. Ukázala, jakým způsobem odpočívá před – pro tělo náročnou – chemoterapií…
Čas načtení: 2024-02-22 13:05:00
Matka v trapu. To je Lenka Vlasáková v novém filmu. „Na postavě Anny se mi líbí, že je takový pták Fénix. Shoří a pak se opět zrodí. Má v sobě energii a nikdy se nevzdává,“ vysvětluje herečka. Jdou děti v jejích stopách? Pochází ona sama z herecké rodiny? Bavila se při natáčení hororové komedie Krvavý Johan? A proč poslouchá horor Lyžák na Rádiu Junior?
Čas načtení: 2024-02-25 13:00:01
Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál
Karel Plíhal osvěžil folkovou scénu osmdesátých let minulého století. Jeho kytarový um využili nejprve muzikanti country kapely Falešní hráči a později založil vlastní skupinu Plíharmonyje. Nakonec se dal na úspěšnou sólovou dráhu. Všestranný muzikant stále koncertuje a v blízké době chystá řadu dalších vystoupení. Fanoušci se mají určitě opět na co těšit a snad má připravené i nějaké překvapení. Začínal jako divadelní topič Ačkoliv vystudoval strojní průmyslovku, záhy jej oslnila světla koncertních jevišť a vstoupil do světa folkové hudby. Zpočátku se živil jako topič v olomouckém divadle a nejspíš právě styk s divadelním uměním rozhodl o jeho dalším životě. Jako samouk neznalý not bravurně zvládl hru na kytaru a tím to všechno začalo. Sláva, víno, ženy a zpěv… Nohavicovi jeblo. Populární zpěvák se nekompromisně opřel do aktuální situace písničkou Číst více Slavná skladba o topičovi Plíhalova profese topiče jej přivedla k napsání krátké a svižné písně Sedí topič u piana. V písni topič rozezní klapky piana. Z libreta však není patrné, zdali topí, nebo jen hraje. Fanoušky vždy rozesměje úryvek z písně „... hraje svoje pec nám spadla stále více fortelně“. Fakt, že při topičově hraní „bílé klapky černají“, vyloudí úsměv snad i na tváři hudebníků z této písně, klábosících u kávy. Ke konci písně lze polemizovat, jestli už je jaro ohlášené rozesmátým slavíkem, kdy se hlásí „konec topné sezóny“ doprovázený na tóny rozloženým kysličníkem uhelnatým. Zuzaně Navarové osud vyměřil jen 45 let života. Před patnácti lety prohrála boj s rakovinou Číst více Nevzdává se i přes svůj hendikep Náš folkový génius byl a je perfekcionista se zálibou v jazzu. Dělat jazzovou hudbu je náročné a vyžaduje od muzikanta velký um a nasazení. Plíhal trénoval těžké akordy denně několik hodin, až si přivodil fokální dystonii (poruchu svalového napětí). Tento hendikep mu znemožnil hrát na kytaru, a proto jej dodnes kytarově doprovází Petr Fiala. Plíhal kytaru oželel a oblíbil si jednodušší mandolu. Je mu bližší sólová dráha V dobách své největší slávy na chvíli opustil kotelnu a plnými doušky muzicíroval. Již nešlo topit a dělat hudbu zároveň. Nabídky na koncerty se jen hrnuly a Plíhal nevěděl, kam dřív skočit. Po čase nastal jistý syndrom vyhoření, zpívání s kytarou jej přestalo naplňovat a bavit. Nastala tvůrčí krize, jež ho přiměla k vážnému návratu k profesi topiče. Jeho nejslavnější píseň „Akordy“ jej ovšem kromě dalších songů nadále věrně doprovázela. „Od A dur je jenom kousek k A maj, proto všem těm, co se v lásce zklamaj': vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní, každá holka pro někoho má sluch absolutní.“ Ačkoliv Plíhal už netopí a věnuje se pilně koncertování a rodině, na práci topiče nezapomněl. Stále z něj nevymizela pokora a zkušenost z tvrdé manuální práce. Nic ze sebe nedělá a nepřišel o smysl pro humor a všudypřítomnou veselou náladu pod slupkou uzavřeného komika. Plachý a skromný člověk V rozhovorech s médii i v běžném životě vystupoval vždy jako plachý a skromný člověk. Když se jej novináři zeptali, jakým člověkem je, často odpovídal: „Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní.“ Když šlo o něj samého, nebál se sám ze sebe udělat šaška. A hlavně, sláva mu nestoupla do hlavy jako jiným výkonným umělcům. Hudba ho zmrzačila, ale on se nevzdal. I s chromou rukou dokáže hrát na mandolu a jeho písně mají co říct i dnešní generaci. Každý koncert Karla Plíhala je pro diváky nezapomenutelným zážitkem. V listopadu minulého roku měl téměř vyprodaný sál v Ústřední městské knihovně v Praze. Nejbližší koncerty jeho fanoušky čekají v květnu v Brně, Aši, Strážnici a opět v Praze. Plíhalovi příznivci jistě dobře vědí, že vtipné i vážnější písně prokládá verši a vtipnými historkami. Z jeho koncertu si lidé odnášejí dobrou náladu a úsměv na tváři. Zdroje: Česká folková píseň (J. Prokeš), karelplihal.cz, lekarske.slovniky.cz KAM DÁL: Do starého železa nepatří! Tito muzikanti vládnou hudbě už padesát let. Kde se to v nich bere?