Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-10 20:15:02

Návrat plastových brček? Unikátní bioplast se rozkládá rychleji než papír

Každý rok končí v oceánech miliony tun plastů, které se nerozkládají Vědci hledají materiály, které by se v mořské vodě rozkládaly rychleji a jedním z nich je CDA pěna Tato pěna se rozkládá dokonce rychleji než papír, považovaný za šetrný materiál, 70 % své hmotnosti ztratí za 36 týdnů Každý rok končí v oceánech miliony tun plastů, které se jen velmi pomalu rozkládají a přispívají k vážným environmentálním problémům. Vědci se proto snaží najít materiály, které by se v mořském prostředí rozkládaly rychleji než běžné plasty a tím pomáhaly omezit množství dlouhodobého odpadu. Nový objev týmu výzkumníků z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) přináší naději – objevení bioplastu, který se v moři rozkládá mnohem rychleji než tradiční plasty. Přečtěte si celý článek Návrat plastových brček? Unikátní bioplast se rozkládá rychleji než papír

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 04:50:09

Ve středních Čechách třídili loni nejlépe obyvatelé Bukovan, Teplýšovic, Tuchoměřic a Chýně

Každý obyvatel Středočeského kraje vytřídil loni v průměru 63,8 kilogramu papíru, skla, plastů, kovů a nápojových kartonů. Nadprůměrně se v kraji třídí hlavně papír, plasty a sklo. Jak si vedly jednotlivé středočeské obce, zjišťoval 19. ročník krajské soutěže obcí My třídíme nejlépe. Jako vždy soutěžily všechny středočeské obce zapojené do systému... ...

Čas načtení: 2024-12-20 06:00:00

Celofán nepatří do plastu a rozbité ozdoby nesmí do skla

Správně třídit odpad může být někdy trochu věda, protože každý vánoční papír nepatří do modré popelnice, a i když si myslíme, že ano, ani celofán bychom neměli třídit do plastu.

Čas načtení: 2024-10-18 07:08:30

Kia začala prodávat příslušenství z recyklovaného plastu původem z Velké tichomořské odpadkové skvrny

Značka Kia vyvinula jako první na světě automobilové příslušenství vyrobené za použití plastů vytěžených organizací The Ocean Cleanup z Velké tichomořské odpadkové skvrny (GPGP). Nově uváděné příslušenství je důležitým milníkem dlouhodobé partnerské spolupráce s organizací The Ocean Cleanup. Uvedenou neziskovou organizaci Kia podporuje od roku 2022. The Ocean Cleanup se zaměřuje na vývoj a široké […]

Čas načtení: 2024-08-29 17:48:09

Prelom! Nový druh plastu nás môže raz a navždy zbaviť plastového odpadu! Stačilo do nich pridať len jednu ingredienciu

Výskumníci z Čínskej akadémie vied vo svojej novej práci predstavili nový druh plastu, ktorý sa na prvý pohľad nelíši od toho obyčajného, no ... The post Prelom! Nový druh plastu nás môže raz a navždy zbaviť plastového odpadu! Stačilo do nich pridať len jednu ingredienciu appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-25 09:17:01

Kia nabídne autopříslušenství z recyklovaného oceánského plastu

Kia představila historicky první automobilové příslušenství vyrobené za použití plastů vytěžených organizací The Ocean Cleanup z Velké tichomořské odpadkové skvrny. The post Kia nabídne autopříslušenství z recyklovaného oceánského plastu first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-11-25 21:04:34

V jihokorejském Pusanu se jedná o omezení produkce plastů

Omezit globální produkci a znečištění plasty si dali za cíl delegáti 175 zemí, kteří budou týden jednat v jihokorejském Pusanu. A to především o dohodě, ke které by přistoupili jak producenti plastů, tak chudé části světa, kde odpad nejčastěji končí. Každoročně se vyprodukuje asi 430 milionů tun plastů, často na jedno použití, ze kterých se rychle stane odpad. Tato čísla má začínající schůzka snížit. Producenti plastů a potřebných surovin k jejich výrobě ale produkci omezovat nechtějí a volají po lepší recyklaci. V ní má přitom i bohatý svět rezervy – plastové odpady umí dobře sbírat, ale hůře využívat.

Čas načtení: 2025-04-04 13:30:17

Tým japonských vědců vyvinul nový typ plastu, který se zcela rozpouští v mořské vodě

Pouze asi 9 % plastů na celém světě je skutečně recyklováno. Zbytek končí na skládce, ve spalovnách nebo v přírodě. Velká část plastů doputuje také do oceánu. Podle vědeckých odhadů bude do roku 2050 v oceánu více kusů plastu než ryb.

Čas načtení: 2025-05-25 08:56:06

25. květen - Den bez plastů

Každý rok se vyprodukuje zhruba 400 milionů tun plastů. a polovina z nich je na jedno použití. Vzhledem k tomu, že pouze 9 % všech plastů se recykluje, většina z nich končí v odpadcích, plní naše skládky a znečišťuje naše oceány. Mezinárodní den bez plastů je výzvou k akci - 25. května se jednoduše zavažte, že jeden den nebudete používat žádné jednorázové... ...

Čas načtení: 2013-05-09 07:00:00

Nábytok z plastu - minulosť alebo budúcnosť?

Po niekoľkoročnej odmlke sa opäť hlási o slovo nábytok z plastu, ktorý vďaka najnovšiemu technologickému spracovaniu dokáže vkusne a elegantne vyplniť moderné interiéry. Výhody plastového nábytku K veľkým prednostiam plastového nábytku patria minimálne požiadavky na údržbu, široký výber farebnéh ...

Čas načtení: 2012-01-22 00:00:00

BÉBÉ – JOU: to nejlepší z plastu

Nizozemská společnost BÉBÉ-JOU ATELIER, je celosvětově známou společností, která vystupuje na trhu pod značkou BÉBÉ-JOU. Nabídka společnosti je určena těm nejmenším, kojenecké a dětské výrobky z kvalitního plastu, splňují nejpřísnější hygienické a bezpečnostní normy, ale také designovou stránku. Sp ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků

Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami. Majonéza v plastu Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv. Nabídka ve volných obchodech ale nebyla nijak valná, a pokud nastal nedostatek nějaké konkrétní potraviny, jako první se dotklo omezení jejích dodávek sítě volných obchodů. Situace se začala mírně lepšit po Stalinově smrti, kdy se komunistická strana i u nás rozhodla podpořit vzestup životní úrovně obyvatelstva. Podle sovětského vzoru se začala budovat síť tzv. gastronomů – většinou se jednalo o lahůdkářské prodejny s rozšířeným sortimentem, často na místě dříve vyhlášených lahůdkářství z meziválečné éry. Zároveň trochu ožil i dovoz potravinářského zboží (dokonce ze Západu) a zlepšovala se také nabídka domácích specialit. Ve stejné éře padlo též rozhodnutí vybudovat skutečnou moderní katedrálu luxusního potravinového konzumu napodobující bájný Gastronom No. 1 v daleké Moskvě. Nový podnik disponující nejen vlastní lahůdkářskou výrobnou, ale také exkluzivní restaurací se začal budovat v samém centru Prahy, v horní části Václavského náměstí. Měly se zde nabízet jednak výrobky z dovozu, ale také domácí potravinářské novinky. Zároveň se počítalo od počátku s řadou výrobků vlastní značky, která se měla stát synonymem luxusu a elegance. Pamětníci nepochybně poznali, že šlo o Dům potravin otevřený v roce 1957. Brzy se ukázalo, že poptávka po luxusnějším a zajímavém potravinářském zboží je obrovská, a tak vznikaly další Domy potravin, například v Ostravě, kde byla po Praze nejvyšší kupní síla. Právě v Domě potravin zahájily svou velkou pouť po československých obchodech legendární výrobky jako v plastu balená majonéza Majolka či pověstný Masox. Když měl člověk štěstí, mohl zde na počátku šedesátých let koupit avokádo, olivy nebo francouzský koňak Martell. Výrobky zdejší studené kuchyně slavily úspěch i na mezinárodních soutěžích. Na sklonku šedesátých let zde poprvé Pražané za běžné koruny mohli ochutnat slavnou kokakolu. A ty legendární dárkové koše! Ve druhé polovině šedesátých let vznikaly též další labužnické svatyně vábící zákazníky. V tehdejší uvolněné atmosféře se otevíraly možnosti spolupráce i přes železnou oponu, které vyústily na konci září 1968 v otevření obchodu (a připojené vinárny) v Jindřišské ulici známého jako Paris-Praha. Už obložení ze Západu dovezeným růžovým hrubozrnným granitem rosso porino signalizovalo něco naprosto mimořádného. Prodávaly se zde, jak název obchodu napovídá, především francouzské potravinářské speciality jako hořčice Amora, sýry Camembert a Coulommiers či vanilkový krém v plechovce Mont Blanc. Stejně jako v Domě potravin i zde se budovala vlastní značka a již obal ze speciálního papíru vzbuzoval u zákazníků radostné chvění. V následujícím roce pak pražskou obchodní síť obohatila další prodejna přinášející závan západního luxusu, tentokrát ovšem severského, s jemným přídechem rybiny. Ve Vodičkově ulici se otevřela prodejna mražených ryb, rybích výrobků a mořských plodů Frionor, kde se dalo dostat mimo jiné velrybí maso. A plány tím zdaleka nekončily, jednalo se například o možnosti otevřít v Praze speciální prodejnu vyhlášených dánských sýrů výměnou za vybudování české restaurace v Kodani. Jenže začátek sedmdesátých let přinesl dočasné zmrazení velkolepých plánů. Rozhodně však nikoli natrvalo, jak si ukážeme v některém z příštích čísel.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-03-14 05:58:00

Želvy jako bioindikátor: V jejich žaludku lze nalézt pestrou směs plastů. Třeba čarodějnický dráp

Dlouhodobý výzkum obsahu želvích žaludků nese různé poznatky. Třeba ten, že během deseti let se výskyt plastů v žaludcích želv nezhoršoval, ale byl stabilní. Ukázalo se dále, že želvy jsou při požírání plastů vybíravé: preferují plasty barvou připomínající listy, čiré nebo bílé. Jinými slovy, požírají plasty, které si mohou snadno splést se svou přirozenou potravou. Tak se do břicha jedné z nich zřejmě dostal i gumový čarodějnický dráp. Vypadá trochu jako krabí klepeto. O plastových nálezech v žaludcích želv informují vědci v žurnálu Marine Pollution Bulletin.

Čas načtení: 2024-03-17 09:46:00

Zkusili jsme oživit plasty na Škodě 120 L z roku 1986. Podívejte se na výsledek

Vedro, mráz, ale hlavně UV záření jsou nepřítelem plastů na autech. Hrozí jim křehnutí, popraskání a ztráta barvy. Na trhu je však dnes množství přípravků, které mají vzhled i vlastnosti plastových dílů oživit. Vyzkoušeli jsme, jak dobře ve skutečnosti fungují.

Čas načtení: 2024-05-27 06:51:10

Recyklační bonus - Podpůrný nástroj pro nasměrování odpadů do finálních produktů recyklace

SFŽP spustilo další nástroj, který může reálně pomoci recyklaci odpadů do finálních výrobků. Již cca dva roky Fond podporuje recyklaci plastů formou dotačního bonusu pro kompostéry z recyklovaných plastů. O tento bonus je velký zájem. Aktuálně MŽP a SFŽP otevřelo podobný dotační bonus v oblasti recyklace odpadů z autovraků. Cílem je, aby i odpady z autovraků... ...

Čas načtení: 2024-05-28 04:49:00

Proč barevné plasty způsobují více mikroplastů? Vědecká studie přináší odpověď

Plasty jasných barev jako je červená, modrá a zelená se rozkládají a tvoří mikroplasty rychleji než ty s méně nápadnými barvami. Důvodem je jejich větší náchylnost k poškození UV zářením, které mění strukturu plastu, činí ho křehčím a náchylnějším k rozpadnutí. Studie vědců z University of Leicester publikovaná v časopise Environmental Pollution ukazuje, jak důležitou roli v životnosti plastů hrají barviva.

Čas načtení: 2024-07-01 10:42:13

Červenec - Měsíc bez plastů

Červenec byl vyhlášen celosvětovým měsícem bez plastu. Plasty mají dlouhou životnost, a proto se v přírodě dlouho rozkládají. Velkým problémem je tak enormní množství odpadu vyskytující se po celém světě včetně oceánů. Problém s plasty je však mnohem větší - drobné částečky rozpadajícího se plastu - tzv. mikroplasty lze dnes najít úplně všude - v půdě,... ...

Čas načtení: 2024-07-04 10:43:13

Léto s Lokni: Měsíc bez plastů s filtrovanou vodou do vlastní lahve za 1 Kč

V rámci celosvětové iniciativy Měsíc bez plastů přichází startup Lokni s jedinečnou nabídkou pro všechny, kdo chtějí podpořit udržitelnost a omezit používání plastů. Během celého července si mohou uživatelé aktivovat měsíční tarif za pouhou 1 Kč a po dobu následujících třiceti dní si užívat čerstvou filtrovanou vodu v celé síti Lokni včetně největších... ...

Čas načtení: 2024-07-15 14:43:20

Domy se jednou budou stavět i s využitím odpadu. Vývojáři otestovali odpadní kaly při výrobě cihel

Domy se možná už brzy budou stavět s využitím odpadních kalů, které vznikají při recyklaci plastů. Jde o revoluční postup nově vyvinutý týmem chemiků z brněnského Vysokého učení technického (VUT) a také vývojářů společnosti Asio Tech. Přišli na to, jak se zbavit kalů z plastů. Ty patří mezi nebezpečný odpad. Zbavit se ho bylo dosud velmi problematické.

Čas načtení: 2024-08-05 11:00:51

Nové Apple Watch SE budou zřejmě z plastu. Premiéra se očekává ještě letos

Zdá se, že nová generace Apple Watch SE bude plastová Podle více zdrojů by měly přibýt nové barevné varianty Uvidíme, jestli se použití plastu odrazí i na výsledné ceně hodinek O tom, že příští generace chytrých hodinek Apple Watch SE by mohla být z plastu, se začalo mluvit minulý měsíc. Pak informace ohledně tohoto produktu…

Čas načtení: 2024-08-16 07:38:51

3D tisk netvoří jen z plastu, nové tiskárny zpracují i sklo nebo ocel

Díky novému vývoji 3D tisk nově umí pracovat například i s různými kovy, keramikou, sklem či biologickými materiály. The post 3D tisk netvoří jen z plastu, nové tiskárny zpracují i sklo nebo ocel first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-08-22 10:00:00

Mikroplasty pronikají do mozkové tkáně, ukazují studie: „Nikde nezůstalo nic nedotčeno"

 Ve dvaceti čtyřech vzorcích mozku odebraných na začátku roku 2024 bylo zjištěno v průměru, že  asi 0,5 % váhy mozku jsou plastyStále více vědeckých důkazů ukazuje, že mikroplasty se hromadí v kritických lidských orgánech, včetně mozku, což vede vědce k výzvě k přijetí naléhavějších opatření k omezení znečištění plasty.Studie zjistily drobné úlomky a smítka plastů v lidských plicích, placentě, reprodukčních orgánech, játrech, ledvinách, kolenních a loketních kloubech, cévách a kostní dřeni.Vzhledem k výsledkům výzkumu je nyní „nezbytné vyhlásit celosvětový stav nouze“, aby bylo možné řešit znečištění plasty, uvedl Sedat Gündoğdu, který se zabývá studiem mikroplastů na Cukurově univerzitě v Turecku.Lidé jsou mikroplastům - definovaným jako úlomky o průměru menším než 5 mm - a chemikáliím používaným k výrobě plastů vystaveni kvůli rozsáhlému znečištění ovzduší, vody a dokonce i potravin plastem.