Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-10-24 09:45:31

Jsou PEPTIDY bezpečné a vyplatí se? Názor expertů

Peptidy jsou velký trend, zejména u movitějších můžů. Možná jste o peptidech slyšeli od jejich propagátorů Andrewa Hubermana nebo v podcastu The Joe Rogan Experience. Chlapi se v honbě za zvýšením silového maxima, nárůstu svalové hmoty, nebo v boji proti stárnutí, uchylují ke vpichování peptidů. Co to vlastně je a funguje to? Peptid je krátký řetězec aminokyselin, což jsou základní složky, ze kterých se skládají bílkoviny. Pokud je peptid "bioaktivní", má na tělo biologický účinek, který přesahuje jeho využití coby zdroje energie. K dispozici jsou peptidy, které údajně řeší zdraví vlasů, problematickou pleť, stárnutí, zdraví kostí, hladinu testosteronu, libido a obezitu, včetně BPC-157, Ipamorelinu, TB-500 a sermorelinu, které mohou ovlivňovat produkci růstového hormonu, podporovat svalovou hmotu a rozpouštět tuk. Jeden z peptidů, Melanotan, nabízí způsob, jak si vypěstovat opálenější pokožku, aniž byste museli lézt na slunce.  Jaké peptidy teď letí?  BPC-157 -  je to krátký peptid odvozený od proteinu, který se nachází v lidské žaludeční šťávě. Bylo prokázáno, že urychluje hojení různých typů ran, jako jsou poranění svalů, šlach, vazů, nervů a kostí. Může mít také protizánětlivé, neuroprotektivní a antidepresivní účinky. BPC-157 se obvykle podává injekčně v blízkosti místa poranění nebo perorálně. Ipamorelin - je sekretagogem růstového hormonu, což znamená, že stimuluje přirozenou produkci a uvolňování růstového hormonu z hypofýzy. Růstový hormon je důležitý pro mnoho aspektů zdraví, jako je růst svalů, úbytek tuku, hustota kostí, elasticita kůže a imunitní funkce. Ipamorelin se také aplikuje podkožně, obvykle před spaním nebo po cvičení. BPC-157 a Ipamorelin lze užívat společně, aby se zvýšil jejich účinek na hojení a regeneraci. BPC-157 může zvýšit citlivost receptorů růstového hormonu, čímž se Ipamorelin stává účinnějším. Někteří lidé do tohoto mixu přidávají i další peptidy, například CJC 1295 (dlouhodobě působící hormon uvolňující růstový hormon) nebo Tesamorelin (růstový hormon uvolňující látku, která se zaměřuje na břišní tuk). A jsou peptidy bezpečné? Podle Nicka Milazza, vedoucího výzkumného pracovníka a šéfredaktora souhrnných studií na webu Examine.com, je nejdůležitější si uvědomit, že "když někdo řekne beru peptidy, je to jako říct beru doplňky stravy. Třeba i Inzulin je peptid. Do kategorie peptidů spadá spousta látek. Peptidy nelze soudit jako celek, je nutné být konkrétní, ale být u peptidů konkrétní je poměrně obtížné." Riziko je především v tom že nejsou prozkoumané a i když se k mnoha peptidům dostanete stejně snadno jako k vitamínům, nefungují stejně. Zejména vitamíny rozpustné ve vodě, pokud jich máte nadměrnou spotřebu, tak je jednoduše vyčůráte. Peptidy ne. Peptidy, které zvyšují produkci růstového hormonu, mají velký systémový účinek, což má potenciální efekt a důsledek, který by měl být prováděn pod lékařským dohledem. Typickým zástupcem je Ipamorelin, který podporuje produkci růstového hormonu. Všechny tyto peptidy je možné zakoupit bez lékařského předpisu online (pokud na to máte), chybí ale věrohodné lékařské studie. Například peptid BPC-157 si vysloužil pozornost nejen podcasterů, ale i Světové antidopingové agentury, která už peptid zařadila na seznam zakázaných látek, čímž se připojil k Ipamorelinu a řadě dalších peptidů. Některé slibné studie o peptidech ale už existují, většina z nich jsou však velmi rané a zaměřené na myši. Takže se dá říct, že BPC-157 a Ipamorelin mohou fungovat, ale nesou s sebou možná vážná zdravotní rizika. "Pokud jde o jakékoli peptidy, které ovlivňují produkci růstového hormonu, osobně bych lidi od toho odrazoval," říká expert Milazzo. A pak je tu riziko že házíte peníze z okna. Proces trávení může způsobit, že mnohé z těchto peptidů budou biologicky inertní, protože trávicí enzymy je mohou rozložit. Navíc když se rozhodnete některý z těchto bioaktivních peptidů vyzkoušet, neexistuje žádná záruka, že lahvička, pilulka nebo sprej, které si koupíte online, skutečně obsahují danou složku nebo jen tuto složku. "Lidé by měli postupovat obezřetně, než skočí na lep netestovaným nebo minimálně testovaným sloučeninám," říká Norton. Takže opatrně, aby to s peptidy nedopadlo podobně jako se steroidy, nejdřív vlna zájmu a pak vlna lítosti. Výzkum je teprve v plenkách a zdraví máte jenom jedno.     Images by Peptide Sciences, Nappy and Alora Griffiths from Unsplash, freepik, uk-peptides, fitnesschemistry  

Čas načtení: 2020-04-21 10:39:21

Podnikáme skok důvěry. Letíme

Něco se děje, ale co? Je kolem nás stále víc věcí a jevů, které nemají precedens. Nevíme, co si o nich máme myslet. Například digitálně stimulovaná nuda našich dětí, které nechtějí číst. Nebo návyk na přístroje. O koronavirové krizi nemluvě. Přátelé se vsadili s Ernestem Hemingwayem, že nenapíše povídku o šesti slovech. Prohráli, protože klasik napsal: „Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.“ Domníváte se, že tato emocionální bomba otřese všemi, kdo si ji přečtou, stejně? Vůbec ne. Rozvibruje neurony těm, kteří mají mozek naučený soustředit pozornost a zapojit současně aktuální zrakový vjem s jazykovými kompetencemi, pamětí, emocionalitou, znakovými asociacemi i motorikou. Tuto schopnost mají lidé ani ne šest tisíc let, tedy krátký okamžik své evoluce. Souvisí s čtecí dráhou a lidstvo za ni vděčí neuroplasticitě mozku.  Americká výzkumnice Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se o tom píše: „Co se řeči týče, vrozený stav pomáhá rozvíjet lidská potřeba komunikace, a to po celém světě v téměř univerzální podobě. Proto se malé dítě, umístěné do jakéhokoli typického jazykového prostředí, dokáže naučit mluvit prakticky bez instrukcí. To je úžasná věc. O nováčcích, jakým je čtení, totéž říci nelze. Samozřejmě existují geny, které umožňují základní schopnosti, jako je řeč či zrak, jež se dokážou přeformovat ve čtecí dráhy, ale tyto geny samy o sobě schopnost číst nezaručují. My lidé se to musíme naučit sami. To znamená, že potřebujeme být obklopeni prostředím, které nám pomůže rozvinout a propojit složitý soubor základních i složitějších procesů, aby si každý mladý mozek dokázal vytvořit svoji zcela novou čtecí dráhu.“ Mluvení o čtení V posledních dvou třech desetiletích se ve veřejném diskurzu potkávají stále častěji pojmy nový analfabetismus a digitální gramotnost. První z nich popisuje skutečnost, že ve vyspělých zemích přibývá lidí, kteří nejsou s to odpovídajícím způsobem číst a psát. Druhý pojem charakterizuje připravenost populace komunikovat prostřednictvím nejrůznějších zařízení fungujících na digitálním principu. Zatímco analfabetismus se šíří především v mladších generacích, neschopnost pracovat s počítačem či mobilním telefonem bývá typická pro seniory. Tento stav způsobuje spolu s mnoha dalšími faktory ztížení mezigenerační komunikace a směřuje k tomu, že životní prostředí různých věkových skupin se vzájemně izoluje a vytrácí se mezigenerační solidarita. Jde o symptomy civilizačního zlomu. Na jedné straně jsme si jistí, že se ocitáme uprostřed bezprecedentní změny paradigmatu, na straně druhé postrádáme schopnosti a nástroje, jimiž bychom zachytili, co se s námi děje. Intuitivně kolem sebe hmatáme jako slepci ve sklepě a učíme se po hmatu rozeznávat, do čeho bychom neměli narazit nebo co nás naopak pomůže zorientovat a vyvést na světlo. Tušíme, že digitální prostředí zasáhne do naší fylogeneze, ale nevíme jak.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Čtení jako schopnost získaná během historického vývoje patří k nejkřehčím složkám naší civilizační výbavy, a je proto logické, že se pozornost výzkumníků i učitelů a rodičů soustřeďuje sem. Rychlost získávání a kvalita využití našich znalostí bezprostředně souvisí se čtením a je na něm závislá.  Ale pozor! Slovem čtení v tomto slova smyslu není míněno prosté rozpoznávání písmen nebo porozumění ikonám. Proto se volí v současné době stále častěji termín hluboké čtení. Obvykle citovaná studie publikovaná v International Journal of Business Administration definuje hluboké čtení jako pomalé, vytvářející představy, bohaté na smyslové vjemy, emocionální a morální komplexitu. K hlubokému čtení dochází, pokud je jazyk textu nasycen detaily, narážkami, metaforami, což aktivuje stejná mozková centra, jako kdyby čtenář příběh skutečně prožíval. S tím souvisí probuzení a zvyšování empatie, současně se rozvíjejí schopnosti analýzy. Lehkým čtením se míní pouhé porozumění slovům, jak je nacházíme většinou na online blozích nebo zpravodajských webech na internetu. Mezi oběma jmenovanými způsoby konzumace textu je asi takový rozdíl jako mezi informací a znalostí.  Kdo za to může Maryanne Wolfová ve zmíněné knize píše: „Konkrétně Národní hodnocení úrovně (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně ‚zdatné‘, a to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivě vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.“ Dále autorka konstatuje, že v případě afroamerických a latinoamerických dětí se jedná o polovinu, která v tomto věku nezvládá ani základní úroveň, a že věznice napříč Spojenými státy plánují počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Nedostatečná gramotnost zraje k sociálnímu vytěsnění a odtud je ke kriminalitě jen krůček. Za nejdůležitější příčinu špatného stavu považují odborníci malou pozornost věnovanou rozvoji dětí v prvních letech života. „První momenty mého ideálního života čtenáře začínají s malým dítětem na klíně milované osoby, kde se choulí v její náruči a sdílí doteky, pohled na knihu a zážitek, že mu někdo čte,“ svěřuje se Wolfová. Předpoklady, které ukotvují ranou zkušenost, jsou tělesnost, předmětnost a opakování. A autorka cituje větu jednoho svého kolegy: „Digitální stránka je podvod. Doopravdy tu žádná stránka není.“ Dá se však všudypřítomným výzvám digitální éry účinně čelit? Pražský neurolog Martin Stránský k tomu říká: „U obou způsobů (monitor versus kniha, pozn. autora) hrají roli oči, paměť a centra řeči. Mozek však integruje čtenou informaci mnohem lépe, pokud člověk něco fyzicky drží v ruce, než když čte z počítače. Mozek se totiž přirozenou cestou učí lépe z papíru než z počítačového zdroje. Posouvání textu skrolováním je totiž pro něj nepřirozený způsob čtení. Otáčení stránek rozděluje text do hmatatelných částí, což nám pomáhá zpracovat informace do hmatatelnějších kusů pro pochopení či zapamatování.“ Současně připomíná, že americká Akademie pediatrie vydala oficiální stanovisko, že žádné dítě do 8 let by nemělo mít obrazovku v rukou a ve škole by se na ni mělo dívat maximálně dvě hodiny. V této souvislosti věnuji vzpomínku bývalému ministru školství Marcelu Chládkovi, který chtěl, aby každé dítě dostalo ve škole tablet.  Nový člověk Je-li dosud se rozvíjející dětský mozek vystaven příliš brzy a dlouho vlivu digitálního média s jeho četnými vychytávkami, hypertextem, obrázky a třeba videy, vyvine se u něj typ pozornosti připomínající lučního koníka. Rychlé odpoutávání a přenášení pozornosti ve vleku nových a nových podnětů ovlivňuje paměť, která je pak méně trvalá a spolehlivá. Vědomosti se v mozku neukládají, a proto je pak v dospělejším věku člověk odkázán trvale na externí zdroje, jako jsou Google, Facebook nebo Instagram. Pokud se v mozku do desíti let nestihne vytvořit čtecí dráha, vznikne po digitální masáži nový člověk, jehož facelift tu celá tisíciletí nebyl. Literatura mu chybět nebude. Dospívá tak nejen u nás generace, která neví, že neví. Žije totiž v přesvědčení, že nic si nemusí pamatovat, protože si všechno může dohledat. Tato odkázanost na vnější prostředí z občana dělá ideální předmět k manipulování. Jestliže subjekt nedisponuje dostatečnou platformou vlastních znalostí a názorů, není schopen vyvozovat analogie mezi tím, s čím se setkává poprvé, a tím, co o světě už ví. Jeho ovlivnitelnost sociálním tlakem se prudce zvyšuje. Není divu, že to u mnohých sociálních vědců vzbuzuje obavy o osud demokracie, jak ji známe dosud.  Skok důvěry Nebo je to všechno jinak a jsme v situaci, kdy se nadechujeme a odrážíme k velkému skoku důvěry? Tímto termínem označuje americká ekonomka Rachel Botsmanová „situaci, kdy se rozhodneme podstoupit riziko a udělat něco nového nebo vykonat něco diametrálně odlišně“. Typickou takovou situací v dějinách je podle ní chvíle, kdy se člověk rozhodl důvěřovat páře a přesedl z koňského povozu na vlak, nebo vyměnil vizuální peníze za kreditní kartu. Něco podobného nás čeká při přesednutí z auta do samořídicího auta. A tento poměrně malý skok důvěry jako by předznamenával naše konečné a totální odevzdání se do rukou digitální externality.  {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-06-17 14:12:24

Kdo nese kůži na trh a kdo ne

Nassim Nicholas Taleb vydal roku 2018 knihu Skin in the Game (česky vyšla jako Nasadit vlastní kůži). Na můj vkus je jaksi moc “unadávaná”, jako by se Taleb s plynoucími roky stával čím dál žlučovitějším dědkem. Ale její základní myšlenku beru jako velmi důležitou – o to více, že na poslech sice zní samozřejmě, ale v praxi se jí řídí jen málokterá instituce. Je nebezpečné, když o nějakém tématu rozhodují jedinci, kteří v případě neúspěchu nic osobně neriskují, píše Taleb, který se jako bývalý burzián koncentruje hlavně na ekonomickou oblast, tj. situaci, kdy někdo rozhoduje o tom, co se udělá s penězi cizích lidí, a to jak ve státním, tak v soukromém sektoru. Ale ten princip se dá samozřejmě uplatnit i jinde, například na současné hnutí Black Lives Matter (BLM). Ve včerejším článku jsem se zmiňoval o tom, že video, ve kterém černoch Max Fr. z Oaklandu kritizuje nedostatečné soustředění BLM na to, co se děje uvnitř ghett samotných, vyvolalo na sociálních sítích podrážděné reakce a novinář Lee Fang se za ně nakonec omluvil. Povšimněte si, že z hlediska čisté logiky je to poněkud divné. Ti mrtví jsou právě tak stejně mrtví, ať už smrtící zbraň držel v ruce policista nebo soused-gangster, a jejich příbuzní pro ně nebudou truchlit o nic méně. Pokud ale jedněch je desetkrát více než druhých, a pokud vám tedy opravdu na životech černochů záleží, měli byste asi tomu většímu problému přikládat větší prioritu. Soustředit se na ten menší dává asi stejný smysl, jako když se plavci na člunu snaží zacpat jednu díru pod čarou ponoru a zároveň si zakazují byť jen promluvit o té druhé, mnohem větší díře, kterou do jejich plavidla teče ohromné množství vody. Jenže to začne dávat smysl, když si uvědomíte, že ti nejhlasitější zastánci radikálních reforem (typu „sebereme peníze policii“) vůbec na tom člunu nejsou. Křičí svoje rady, názory a rozhořčené požadavky z břehu, který se jim nikterak nehrozí potopit pod nohama. A ať bude konečným výsledkem cokoliv, je osobně to nepostihne. Ani jejich příbuzné, ani firmy a organizace, ve kterých pracují. Na celé věci můžou jenom vydělat, totiž pověst statečného bojovníka proti diskriminaci, což se třeba časem promítne v nějakém pracovním povýšení nebo v udělení prestižní ceny. A žádné problémy jim nehrozí, i kdyby se jimi prosazovaná řešení časem ukázala jako nefunkční, špatná či třeba úplně katastrofální. Akademičtí pracovníci, studenti, novináři, umělci, političtí aktivisté, majitelé firem, které školí korporátní zaměstnance z kulturní diverzity – to jsou všechno lidé, kteří v ghettech nežijí a nikdy nebudou muset řešit, že se jejich patnáctiletý syn chce dát do gangu a jak ho od toho odradit, nebo jestli náhodou po nějakých násilnostech neusoudí poslední zbylý obchodní řetězec, že provozovat supermarket v takové čtvrti je příliš nebezpečné a nezavře jediný krám, kde se dalo koupit jídlo a hygienické potřeby. Nebudou muset přežít ve čtvrti, kde násilný zločin dosahuje úrovně srovnatelné s Johannesburgem. Jediný, kdo aspoň trochu riskuje, jsou volení politici – ale ne ti, kteří kandidují za “jisté” okrsky, kde je opozice velmi slabá a kde je nepravděpodobné, že by mohli o křeslo přijít. Platí to i u nás – hlasitě se projevilo třeba Švandovo divadlo, v jehož případě dost pochybuji o tom, že by tamní personál měl představu, jaké hlavní problémy trápí byť jen obyvatele nepříliš vzdáleného Chanova, natož nějakého gangstery zamořeného předměstí v Baltimore či Detroitu. Pak začnete chápat, proč Lee Fang i Max Fr., kterého vyzpovídal, tak podráždili sociální bublinu klávesnicových válečníků na Twitteru. Oba v těch problémových čtvrtích skutečně vyrostli a vědí, že černobílá (pun intended) politická linie ražená progresivní levicí má k reálným poměrům daleko a že skutečnost je podstatně komplikovanější. Jenže to narušuje čistotu svatého boje, protože vraždy, přepadení či znásilnění mezi sousedy je daleko těžší věrohodně svést na systémový rasismus praktikovaný bohatými bělochy, kteří u toho ani nebyli. (To slovo věrohodně je v tomto případě důležité, s trochou snahy dokážete vždycky dát dohromady nějaké zdůvodnění. Jiná otázka je, kolik lidí vám to bude věřit. Vyslovená sofistika je dost průhledná.) No dobrá. V čem tedy ti výše zmínění „kůži na trhu“ mají? Jedna věc, která mě napadá, jsou výsledky voleb. V minulém článku jsem zmiňoval, že těm nejprůšvihovějším městům USA vesměs dlouhodobě vládnou demokrati. Zde na Forbesu je tabulka měst s největší násilnou kriminalitou na 100 tisíc obyvatel. Když se podíváme na Top 10, vypadá to takto: Jednou ze slabin americké politické scény je, že v tamním systému dvou velkých stran jsou velké oblasti (města, regiony, celé státy), kde fakticky dlouhodobě vládne strana jedna. Ve výše uvedené tabulce je jich devět z deseti. A to je samozřejmě provázeno různými patologiemi, kdy ruka ruku myje a zavedené autority si dělají, co chtějí. Domnívám se, že jedním z důvodů, proč politické hlavy hnutí BLM tak zuřivě reagují na zmínky o násilí v ghettech, je právě snaha odvést pozornost od těchto velmi špatných výsledků stávajících politických elit. Jestliže někde vládnete čtyřicet let a přitom se vaše město stále umisťuje v první kriminálnické lize, těžko pak v kritické diskusi obhájíte, že jste upřímným a schopným bojovníkem za kvalitnější život rasových menšin. V soukromé sféře by manažer, který dlouhodobě dosahuje takto mizerných výsledků, dávno letěl na dlažbu. Možná se zlatým padákem, ale letěl. V takové situaci je nejlepší tu diskusi utnout hned v zárodku, nepřipustit, aby vůbec vznikla, a místo toho obrátit pozornost veřejnosti jinam. Jinak by se mohlo stát, že třeba vaši voliči dojdou k nějakým nelichotivým závěrům a zvolí někoho jiného. Ne nutně republikána, v komunální sféře se občas najdou i úspěšní nezávislí kandidáti. Ti by možná pro zavedené zájmy představovali vůbec největší ohrožení. Tady si myslím, že ta „kůže ve hře“ – v podobě udržení kontroly nad volebními baštami a možného získání prezidentského úřadu – skutečně je a částečně vysvětluje to současné běsnění.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-04 08:42:39

Osmý den Petra Bílka: Česká „meritokracie“

„Za důležité považuji navázání kontaktu s Milanem Kunderou, od doby Jaroslava Šedivého, tj. počátek 90. let, žádný kontakt s ambasádou neměli, a to že jsem dokázal dát dohromady setkání s premiérem,“ prohlašuje český velvyslanec ve Francii Petr Drulák poté, co předal 28. listopadu Kunderovým v jejich pařížském bytě dekret o znovunabytí českého občanství. Ani tato jedna skutečnost z dlouhého seznamu kulturních akcí a aktivit, o které se Drulák během své mise zasloužil, nezabrání však jejímu předčasnému ukončení v lednu 2020. Standardní funkční období velvyslance je čtyřleté. Drulák předal pověřovací listiny v Elysejském paláci v únoru 2017, takže jeho mise měla skončit na počátku roku 2021. V polovině loňského roku ovšem vláda vyjádřila souhlas s prezidentskou nominací na post velvyslance ve Francii, kterým se měl stát Michel Fleischmann, bývalý ředitel rádií Frekvence 1 a Evropa 2. Ani po roce a půl se však Fleischmann své funkce neujal. Bránil tomu jednak odpor ministerstva zahraničí, které nerado vidí porušování diplomatických zvyklostí, jednak skutečnost, že budoucí velvyslanec má dvojí (české a francouzské) občanství, což je také nestandardní. Prezidentským favoritem se Fleischmann stal během doby, kdy poskytoval Miloši Zemanovi mediální prostor v rádiích. Personální výměna na ambasádě v Paříži je příkladem, jaké můžeme v našem veřejném prostoru vídat i v jiných institucích. Jde o naprosto demotivující praxi, kdy se přehlíží kvalita práce člověka na daném postu a vítězí osobní sympatie k jeho konkurentovi ze strany toho, kdo rozhoduje. Nepotismus a klanovost tak prostupují politický, společenský a ekonomický život státu. Výčet kulturních akcí, které se z iniciativy českého velvyslanectví za poslední dva roky ve Francii konaly, by zabral několik stránek. Vezmeme-li v úvahu, jak obtížné je se v tamějším prostředí prosadit a jak nepříliš zajímavou zemí pro Francouze jsme, jde o úspěšnost nebývalou. Přičemž za pozornost stojí, že ČR to nestálo nic, koncerty, výstavy a konference dokázal velvyslanec financovat ze sponzorských darů. Tak například v roce 2018 měla v dubnu v Paříži premiéru skladba Kryštofa Mařatky věnovaná stému výročí založení Československa a o měsíc později se konala vernisáž česko-francouzského street artu na plotě velvyslanectví, které leží na Martových polích, a předtím nikoho nenapadlo využít této atraktivní polohy. Letos v březnu proběhla třídenní akce ve spolupráci se Stálou delegací při UNESCO nazvaná „Být skladatelkou“, která se věnovala genderu v oblasti hudby a připomněla světu, že nemáme jen Dvořáka a Smetanu, ale i Kaprálovou. K nejviditelnějším akcím patřila letošní listopadová konference ke změnám ve střední Evropě 1989, jež se konala v tzv. slavkovském formátu v prostorách deníku Le Figaro. Jedním z klíčových kulturních projektů byly v červnu 2019 mezioborové dny Josefa Šímy, prostředníka mezi českou a francouzskou avantgardou. Šlo o tři koncerty (Versailles, Théâtre Marigny, zastupitelský úřad) a mezioborovou konferenci. Projekt se konal u příležitosti patnáctého výročí vstupu ČR do EU. Z mimopařížských aktivit je možné se zmínit například o přednášce Petra Druláka na univerzitě v Nancy v rámci Týdnů české a československé kultury, nebo o jeho podobných vystoupeních v Nîmes a Toulouse. Úřad se podílel i na odhalení památníku Jana Palacha v jihofrancouzském Béziers. Pravidelnými hosty setkání pořádaných ambasádou byly samozřejmě četné osobnosti českého politického života, ale i přátelé Česka z Francie, jako například filozof Finkielkraut, politolog Rupnik nebo historik Marès. Dlouhé výčty nejsou příliš atraktivní, unavují čtenářovu pozornost a kupící se množství položek oslabuje jejich pádnost. Jsem přesvědčen, že i tento krátký výtah z činnosti české ambasády ve Francii je silným argumentem. Argumentem, který předvádí, jak si čeští politici váží zásluh, jak je přehlížejí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-05 07:14:29

Zemřel Petr Holman, editor díla Otokara Březiny a znalec Jakuba Demla

V neděli 4. srpna zemřel literární historik, editor a bohemista Petr Holman, známý především jako badatel, editor a autor literatury o Otokaru Březinovi. Bez něj bychom například dosud neměli kritická vydaní Březinových esejů a korespondence. Důležitou práci také vykonal pro vydávání korespondence Jakuba Demla. Březina byl Holmanovým celoživotním tématem, důležité pro něj bylo očistit básníkův život od nánosů mýtů, pomluv a ideologických výkladů. „Na první pohled by se mohlo zdát, že současná pozornost – a jak často už v historii k podobné situaci docházelo! – je spíše než dílu věnována životu básníka a všem těm jeho momentům, které ještě nebyly a ani dosud nejsou uspokojivě vysvětleny. Nikoliv bez zjevného překvapení, s očima doširoka otevřenýma a jen s nadlidskou námahou tak po sto letech můžeme číst jakési zmatené a podivně nelogické konstrukce a bez jakýchkoliv skrupulí jedině správné interpretace básníkovy domnělé homosexuální orientace … Zdá se ale také, že napříště už nebudeme nikým nuceni prohlížet pouťově řvavé barvotiskové obrázky typu Březina – pravověrný katolík, Březina – antisemita, Březina – národní socialista, bolševik nebo komunista, básník – mystik a chaosem dne vyrušovaný kontemplátor, či meditovat před staticky nedůvěryhodným obrazem Mistra zpodobeného jako téměř ortodoxního hinduistického svatého muže nebo buddhistického mnicha," napsal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny v roce 2003. A takto se k Březinovi vyjádřil před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo." Dalším důležitým autorem byl pro Petra Holmana Jakub Deml, podílel se na vydání jeho korespondence. „Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později Miriam, Tanec smrti, Hrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…," odpověděl Petr Holman na anketní otázku webu Literární bašta Dobré češtiny.  O obou těchto autorech píše ve svém deníku z roku 1973, který vyšel v knize Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice vydané v  roce 2018 Ústavem pro českou literaturu.    Ukázka z deníku Petra Holmana 25. července První ráno v Tasově. Vstával jsem brzy, abych zachytil krásu probouzejícího se dne.      Hrob Jakuba Demla. Přes noc na něm přibyly čtyři svíčky, které někdo hned ráno, ještě před mým příchodem, zapálil a zbavil mě tak vůle učinit někdy v budoucnosti totéž. – Zvuky varhan z kostela. – Ticho. Lány obilí. Skřivánci.      Odpoledne setkání s Josefem Demlem, synovcem Jakuba Demla. Vysoká postava, šedivý vlas, ostře modelovaná tvář (místy se zdá tvrdá), důstojná chůze. – Zahrada, češeme rybíz, vyprávění. U Demlů na návštěvě příbuzní; malá Alenka Gáliková a její slovenské pohádky (O motýlovi a o kvetinkách, O farbách a červenej astre, Príhody kocúrika Honzíčka), hry, diktáty, aforismy, otázky a odpovědi…      Demlovo vyprávění. Jakub Deml a Bílek. Přátelé… V roce 1914 Bílek vystupuje z katolické církve a syn vstupuje do církve československé. Deml jej proto ostře napadá – neutěšená situace do roku 1929 – smrt Otokara Březiny – neshody kvůli poslednímu pomazání – Březina odmítá…      Josef Deml – setkání v Mariánských Lázních s jakýmsi doktorem, který tvrdí, že Březina byl ateista (?).      Vyprávění pokračuje… Demlova cesta na Březinův pohřeb. V Třebíči přesedal na vlak znojemský, Bílek z vlaku pražského na Znojmo. – Vzájemné setkání, vřelé, „objali se“ a srdečnost etc. – Pohřeb v Jaroměřicích – po pohřbu se Deml Bílka straní, nevšímá si ho, nemluví na něj etc. – Rys jeho povahy – vznětlivost – zapomnění. – Bílek: tvůrce, pracovitost, práce v Pelhřimově. – Paní Bílková posílá skrze prostředníka v Jinošově návrh na smíření. Deml ANO…, ale musíte (i syn) přestoupit do katolické církve. NE…      Pomník Jakuba Demla, špatný stav. Snaha Josefa o zlepšení, žádost na Svaz čs. spisovatelů, žádáno 15 000 korun, příspěvek (dr. Ivan Kříž, Osová Bítýška, člověk s tituly, výkup kožek, nemůže dělat nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci).      Miriam, nikoli vliv Georga Trakla, Demlova zamilovanost do jisté ženy, žili spolu v Jinošově před válkou.      Březina – vyprávění – skromnost. Setkání s prezidentem Masarykem, Březina je zván na Hrad, nepřijímá. „Pan prezident má ke mně stejně daleko jako já k němu.“ – Krátce před Březinovou smrtí jej Masaryk navštěvuje v Jaroměřicích. (...)   29. července Stanislav Vodička za mnou přijel do Tasova! Krásná návštěva! Ve tři čtvrtě na devět setkání u Demlova hrobu (květinka!).      Potom dlouhá rozmluva u Rousků, kde jsem v tu dobu od začátku bydlel. I tohle setkání bylo zázračné. Hospoda U Prokšů už skoro zavírala, všude tma, já neměl nocleh, a jen náhodné setkání před hospodou způsobilo, že jsem pak na výměnku u Rouskových mohl pár dní zůstat. Stanislav vyprávěl o svém životě, o knižních vazbách…, ale i tady se hovor brzy stočil k Janu Zahradníčkovi.      Nezměrná tragika Zahradníčkova života – osud katolického básníka – po roce 1945 komunisty dlouho vězněn – tři děti – manželka. Dva měsíce před smrtí je na čestné slovo na dva dny propuštěn na pohřeb svých dvou holčiček, které zemřely na otravu houbami. Zpět do vězení – propuštěn po dalších čtyřech letech, za pět měsíců umírá.      Pohřeb Jana Zahradníčka. Bydlel na výměnku v zabraném statku – vyháněli ho neustále i z tohoto skromného útulku („kriminálník“). – Podzim! V den pohřbu byly vyneseny máry s jeho tělem z domu a postaveny na dvorek, mírně skloněný, po kterém tekla močůvka z blízkého, výše umístěného obecního hnojiště. Podzimní den. Kněz, který promlouval nad zemřelým, se musel brodit v močůvce, přičemž z hnojiště se kouřilo – sloupy páry, hnusné a slizké… Nestatečnost lidí. Všichni byli zalezlí ve svých norách, nikdo se neodvážil doprovodit „kriminálníka“ na poslední cestu…      Po převratě komunisti zničili Muchovu tiskárnu v Medřiči – sesypávání typů, ničení strojů atd. Pan Mucha jen bezradně a zoufale přecházel po chodníku. Blbost lidská! Tasov, dědici faráře – všechny Demlovy knihy do sběru, ručně malované lidové malby na skle (v dřevěných rámech) byly rozřezány na cirkulárce… Album klasiků, Březinův překlad Goethova Krále duchů – text shodný v Hýskových Prvotinách?      Společná návštěva Karla Švestky, předsedy MNV. S neobvyklou laskavostí a ochotou mi k Rouskovým zapůjčil kroniku Tasova s téměř neznámými zápisy Jakuba Demla. Vidím vůbec poprvé! – Švestkové koláče paní Švestkové! – Také domluva brigády: přidavač při opravách obrubníků na tasovském hřbitově (chleba a špek a sádlo a svačiny a stopečky slivovice na márách) a při stavbě tasovské hasičské zbrojnice…      Návštěva u Františka Pospíšila v Bosně. Knihy Jakuba Demla i jiných autorů, velké množství krásných Vodičkových vazeb. Studium kroniky. – Večer, kolem osmé hodiny, ještě jednou na „pionýru“ přijíždí Stanislav, další dlouhé rozhovory…   (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související} 7. srpen, Tasov – Třebíč – Jaroměřice Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty – k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou.      Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení 434 435 přítomnou chvílí, která se dostavuje – jak myslím – asi jen na výslovné přání Tvůrce.      Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…      Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa.      Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybny – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…      Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu. Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…      Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…      Zdá se mi náhle, že jsem klidnější, i když tak rozrušen…      Vidím, vidím Vaši tvář…      A děkuji, děkuji Vám…      Je možné chtít víc než občasné chvíle, ve kterých se zjevuje Život, po kterém tolik toužím, Život, který – aby jej bylo možno naplnit – je nutné pochopit jen jak předobraz. Je možné chtít víc? Je možné vůbec něco chtít, něco žádat?      Sluníčko sedmitečné, hálinko, rozumíš snad ty těmto věcem tak dobře, že právě ve chvíli, kdy jsem o nich rozjímal, jsi mě přišla navštívit a povzbudit v mé cestě? Děkuji i tobě.      Teď už snad tomu všemu dokážu porozumět lépe. Ano, jak říkáte: Největší výtvory člověka mohly vzniknout a vznikly ve chvílích největší bolesti. Nejsou Bolest a Radost jen dvě jaksi zvnitřku se třpytící plošky téhož krystalu?      Je čas odejít – – – Proto odcházím…   Návštěva muzea, okouzlení… Jaroměřický zámecký park… Chrám Páně sv. Markéty… Škola v Jaroměřicích…      Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“ – Paní Klenová mi ukazuje zápis Březinova citátu z Maeterlincka do svého památníku:        Mlčení jest živel, v němž se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé a velebné na světlo života, jež ovládnou. Včely pracují jen ve tmě, myšlenka jen v mlčení a ctnost v skrytu.      Václav Jebavý      Jaroměřice 15. II. 1917   Mnohahodinová rozmluva s Klenovými u nich doma, k večeři brambory a podmáslí, knihy, časopisy, fotografie (mj. Březina a Masaryk v Jaroměřicích), vyprávění o jaroměřické historii, hudebních tradicích, vzpomínky, citáty z posledního období života, například komentář k básníkovu uměleckému odmlčení: „Co jsem chtěl národu dát, to už jsem dal. A kdybych psal dál, bylo by to totéž, ale jinými slovy.“      „Čistý víc vidí…“      Při nabízení profesorské stolice v Brně: „ – Pavouček na dlani – třese se a celý nesvůj.“      „Vše, co jsem měl, jsem přečetl, s mnohými autory mluvil, a všichni, když chtějí mluvit pravdu, musí říci: My víme, že nic nevíme, a Tajemství zůstává…“      „Celé moje dílo obsahuje: abychom se milovali, jeden druhému odpouštěli a za nepřátele se modlili.“ [Zima 1928–1929.]      Dárek – originální exemplář parte Otokara Březiny.      Večer u bratří Krulových (Jaroslav sochař a kovotepec, žák Jaroslava Horejce, Bohuslav lidumilný právník, právní poradce…), kteří oba Březinu navštěvovali, pamatovali… Opět dlouhé rozhovory, vzpomínky, prohlížení fotografií a památek na Jakuba Demla i Otokara Březinu, hudební rod Míčů, František Antonín Míča a italská opera v Jaroměřicích. – Březinovské písemné vzpomínání Drahušky Krulové!      V přízemí vybavený ateliér přeplněný „věcmi“, náčrty, modely, hotové práce (Anna Pammrová!), Štursa, odlitky Michelangela (koleno, ruka), fragmenty barokních prací atd. – V prvním patře velká a bohatá česká i cizojazyčná knihovna, kunsthistorie, dějiny, literatura, Březina, Deml, Florian a Stará Říše, Zahradníček, Durych, Bílek (originální alba), Váchal (rovněž originály), Reynek, Blake, Novalis, Hölderlin, Portmanovy výlučné bibliofilské tisky, Konůpek… [Kde tyhle všechny památky jsou? Po smrti obou bratří zmizely neznámo kam. – Poznámka z roku 2017.]      Nocleh v knihovně na dřevěné pryčně, světlo, bezesná noc, komáři…   Petr Holman (* 1951) byl literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel. Prošel mnoha dělnickými, pedagogickými i jinými profesemi, po roce 1989 absolvoval stáž v Oxfordu a jako učitel hostoval na univerzitách v USA a Indii. Byl čestným předsedou Společnosti Otokara Březiny. Tomuto básníkovi zasvětil podstatnou část své práce. V samizdatu uspořádal a vydal Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1974–1986; knižně 1993) a řadu jeho doposud nepublikovaných textů. Knižně pak v edici Petra Holmana vyšla mj. Březinova Hudba pramenů a jiné eseje (1989, 1996 rozšířeno pod titulem Eseje), celoživotní Korespondence I a II (2004), podílel se též na zrcadlovém česko-latinském vydání Básnických spisů / Opera poetica (2014). Uspořádal březinovskou bibliografii, řadu sborníků a březinian – tyto jeho snahy vyvrcholily monumentální textovou koláží Březiniana II (2012). Petr Holman též publikoval několik drobnějších edic dopisů Jakuba Demla (Marii Tischlitzové, Marii Bačákové aj.) a spolupracoval na přípravě edice vzájemné korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny (2018).

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-10 09:28:36

Arabská jara, po kterých nepřichází léto

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko. Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život zhruba 270 lidí. To je docela dost – podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou. Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená. V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“. Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i tam ovšem panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném. Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, respektive na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí. Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dříve než jinde. Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození zhruba v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala tři děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět. Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy – a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude. Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček – starý Egypt, druhý – stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny. A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po pár tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá dávná římská říše. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe – moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power. Z hlediska pozorovatele z roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se – a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle. V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě. No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost. Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta. Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádný trend se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami. Jediný technologicky skutečně vyspělý stát celé oblasti je Izrael, a ten se z pochopitelných důvodů se svými arabskými sousedy o důležité technologie dělit nebude. Možná tak o odsolování mořské vody, ale o nic, co by se časem dalo použít proti dárcům samotným. A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla. Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo, bereme-li to od Maroka až po íránské hranice, už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento takové masy na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných větších krizí budoucích. Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře kníratý strejda Erdogan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného. Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost. Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá. Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců či let přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí. Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-09 05:56:00

Jan Němec: Psaní i milostné vztahy se podobají alchymii

Šest let po vydání oceňovaných Dějin světla přichází spisovatel Jan Němec s novým románem, jehož téma i zvolenou fragmentární formu naznačuje již titul Možnosti milostného románu.   Deset let od vydání povídkového souboru Hra pro čtyři ruce s podtitulem „málem milostné povídky“ přicházíte s románem nazvaným Možnosti milostného románu. Čím vás problematika milostných vztahů coby spisovatele tak přitahuje? Nejspíš tím stejným, čím mě přitahují milostné vztahy jako takové: možností objevit nějaký jiný svět, který reprezentuje druhý, šancí přepodstatnit do určité míry sám sebe. Milostné vztahy se podobají alchymii a také psaní se jí podobá. Vždy přicházíte s nějakým hrubým materiálem – v alchymii se mu říká prima materia –, který se v procesu milostného vztahu, ale také v procesu psaní postupně proměňuje. A tato proměna je možná díky tomu, že jak láska, tak psaní nás „zahřívají“ – existenciálně nás vzrušují, přinášejí extázi i utrpení. A v tomto žáru nabýváme nových forem. V případě milostných vztahů i v případě psaní o sobě člověk leccos zjišťuje.    Zároveň se vaše nová kniha nápadně odlišuje od předešlého románu, cenami ověnčených Dějin světla. Po biografickém románu, ozvláštněném sice použitím du-formy, ovšem jinak se přidržujícím tradičního lineárního a chronologického způsobu vyprávění, jste napsal román neskrývaně autobiografický (či přinejmenším autofikční) a ryze postmoderní. Řekla si o to sama látka, nebo za tím byla vědomá snaha přijít zase s docela jiným typem prózy? Máte pravdu, že mě baví objevovat literaturu z různých stran. O některých autorech se říká, že celý život píšou jednu knihu, to zjevně nebude můj případ. Začal jsem poezií, pokračoval povídkami, pak přišly dva romány, které, jak správně říkáte, jsou každý dost jiný: jeden pracuje s lineárním vyprávěním, druhý s fragmentárním, jeden je tak trochu historický román, druhý je zasazený do současnosti, jeden především vypráví, druhý o dost víc přemýšlí. Na druhou stranu, oba ty romány zkoumají uměleckou zkušenost, oba se na několika místech dotýkají spirituality, v obou hrají svou roli milostné vztahy. Nakonec to tedy není tak překvapivé, že mají jednoho a toho stejného autora.    „Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ – těmito slovy jste svou knihu charakterizoval. Mohl byste onen termín „věk digitálního smutku“ trochu rozvést? Určitě to není nějaký terminus technicus, spíš takové trochu poetické vyjádření. Ta dvě slova jako by k sobě na první pohled nepatřila, první vede do světa binárních kódů, druhé pojmenovává jednu ze základních emocí. Mám ovšem pocit, že právě tyto světy – svět technologií a svět emocí – se v nás čím dál tím častěji potkávají. Souvisí to snad s určitou technologickou deziluzí, kterou zažíváme. Domnívali jsme se, že internet nám pomůže rychleji komunikovat a obchodovat nebo že demokratizuje přístup k informacím. To se stalo, ale kromě toho se ukázalo, že naše interakce s digitálními technologiemi v nejširším slova smyslu není nevinná. Sociální sítě, online pornografie, nutkavé nakupování, online počítačové hry, to vše je dnes zdrojem nových behaviorálních závislostí. A vedle této psychologické roviny existuje samozřejmě také ta společenská, o které se mluví častěji: například úpadek tradičních médií a žurnalistiky založené na profesních standardech v důsledku rozvoje agresivního infotainmentu, fake news a bullshitů. To všechno se vrtí v tom pytli převázaném provázkem s cedulkou „digitální smutek“.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Přiznám se, že té introspekce bylo v románu na můj vkus až příliš a k oběma protagonistům jsem místy pociťoval spíše antipatie. Neničí dnešní vztahy právě přemíra slov, rozborů a hypotéz? Jestli měl příběh Jana a Niny tohle ilustrovat, pak se vám to vskutku podařilo na výbornou. Nemyslím si, že by ten román chtěl ilustrovat nějaké teze. Podle mě je každopádně v pořádku, pokud ve vás postavy vzbuzovaly antipatie – postavy tu nejsou od toho, abychom s nimi chodili na pivo a plácali se po rameni, jak hezky si rozumíme. S tou tezí, že vztahy dnes ničí přemíra slov a rozborů, spíše nesouhlasím. Moderní vědomí je vědomí reflexivní a žádná cesta zpátky k primitivnějšímu vědomí neexistuje. Ne že by to nebylo krásné, rozumět si s druhými beze slov – a ne že by se to čas od času nestávalo –, ale žijeme v příliš složitém světě, než aby se na to dalo spoléhat. Přesto je v tom, co říkáte, také kus pravdy. S psychoanalýzou se to nemá přehánět, problematizovat lze nakonec úplně vše.    Dokážete odhadnout, nakolik Možnosti milostného románu ovlivnil fakt, že jste vystudovaný sociolog?  Odhaduju, že nijak zásadně. Ostatně i v té knize to říkám, že jsem se od sociálních věd v určitou chvíli obrátil právě k literatuře. Zdálo se mi – a nemýlil jsem se –, že literatura umožňuje komplexnější výpověď. Jazyk sociálních věd mi připadal příliš reduktivní, necítil jsem se v něm komfortně. Ale když jsem Možnosti psal, přečetl jsem si znova třeba Proměnu intimity Anthonyho Giddense nebo Tekutou lásku Zygmunta Baumana. Obojí jsou to studie o proměnách, jimiž prochází láska v moderní společnosti. Ale měl jsem při čtení pocit, že pokud například Bauman říká něco podstatného, je to tehdy, když opustí sociologický diskurs a začne hovořit o něčem, co se podobá spíš filozofii milostných vztahů. Určité sociologické povědomí si tedy s sebou určitě nesu, ale dnes už jen jako doplněk.   Dílo sestavené z tolika rozmanitých fragmentů – vedle řady importovaných cizích textů tu najdeme třeba nezvykle situovaný jmenný rejstřík či přímo rozhovor s autorem – jistě doznalo během svého vzniku četných úprav a změn. Jak vypadal okamžik, kdy jste poslední dílek této složité mozaiky zasadil na kýžené místo?  Zatímco Dějiny světla jsem psal v podstatě lineárně, zde jsem postupoval úplně jinak. Více než rok jsem zkrátka psal kapitoly, které ke mně zrovna přišly. Teprve až jsem jich měl několik desítek, začal jsem se zabývat tím, jak by mohly být seřazené za sebou. Vytiskl jsem si je, rozložil doma po podlaze a začal je pořádat – tedy trochu na způsob toho, jak občas básníci sestavují sbírky. Poté jsem na rukopise dál pracoval už s vědomím určitého pořadí, něco málo jsem těsněji propojoval, dopisoval atd. Poslední kapitolu – nebyla to ovšem ta, která je jako poslední v knize – jsem napsal u jezera Wannsee na kraji Berlína, kde jsem rukopis naposledy pročítal a proškrtával.    Patříte k autorům, pro které jsou dopsané knihy uzavřenou kapitolou, nebo se k nim vracíte a dále o nich přemítáte? Věřím na dělbu práce. Tím chci říct, že autor má o knize přemýšlet a prožívat ji, když ji píše. Jakmile kniha vyjde, můžu si už jen přát, aby o ní přemýšleli a prožívali ji čtenáři.   Intertextuální rovina sahá v případě vašeho románu dokonce mimo samotnou knihu – na YouTube jste pod názvem románu zveřejnil playlist, který doporučujete k poslechu během četby vybraných pasáží...  Ta kniha je různými způsoby kontaktní, zkoumám tam mimo jiné, jak všelijak lze navázat vztah se čtenářem. Na několika místech ho oslovuji, vybízím ho, aby si ke knize sám zvolil motto, spoléhám na něj, že drží „druhý konec jazyka“ jako lano. Playlist s hudbou, která v knize hraje, je spíš jen takový bonus. Všichni víme, že hudba daleko snadněji než slovo přenáší emoce, vystihuje nálady atd. Možná spíš než doporučení pouštět si ten playlist k jednotlivým pasážím knihy se hodí říct, že je to možnost, jak tu knihu nechat trochu doznít i po jejím přečtení. V tom playlistu je kdeco: od písničkářů jako Leonard Cohen, Nick Cave nebo PJ Harvey až po Bacha nebo Arvo Pärta.    Otázka míry autobiografičnosti příběhu Jana a Niny zůstane asi jednou provždy nezodpovězena, jisté však je, že ve vašem vyprávění defiluje množství postav majících své reálné a snadno odhalitelné předobrazy. Dal jste všem dotyčným možnost vyjádřit se k rukopisu? A dočkal jste se nějakých negativních reakcí? Možnost dostali ti, kteří v tom rukopise aktivně vystupují. Přece jen to často jsou mí přátelé a nechtěl jsem o ně přijít. Naštěstí jsou dostatečně inteligentní, aby vnímali, že to jsou i nejsou oni, a že není třeba pozastavovat se nad každou replikou. Pár připomínek se mi shromáždilo, ale nešlo vlastně o nic zásadního. Dokonce i sama hlavní protagonistka napsala, že je ráda, že vůbec píšu a že, co píšu, je moje věc. Alespoň na tomto jsme se tedy nakonec shodli.    Váš román plně dostává 12 odstavcům o próze – textu, který jste v roce 2013 sepsali společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou a v němž jste formulovali svůj pohled na současnou českou prózu a její reflexi. I Možnosti milostného románu jsou dílem ne-aktuálním, ne-angažovaným a ne-přímočarým. Zdá se mi však, že próz aktuálních, ba i angažovaných u nás v poslední době přibývá... 12 odstavců o próze bylo z různých důvodů dost dezinterpretováno. Pokud jsme se tam vyslovovali proti aktuálnosti či angažovanosti, bylo to ve prospěch jejich hlubšího pojetí. Ano, nemám v literatuře rád aktuálnost, pokud to znamená, že se z literatury dělá žurnalistika. Už tak jsme všichni napůl udušení pěnou dní a plaveme neustále mezi tím, co se v ní drží. Ale současně věřím, že literatura má schopnost aktualizovat to podstatné ve světě kolem nás, to znamená ukazovat to znova jako jsoucí. A podobně s angažovaností. Nedomnívám se, že by úkolem spisovatele bylo zastávat správná stanoviska, to mohu jako občan. Jako spisovatel chci být angažovaný jiným způsobem, nikoli politicky, ale existenciálně.    Jak jsem se však dočetl v jednom nedávném rozhovoru, sám si pohráváte s myšlenkou napsat společenský román věnovaný proměně české společnosti v několika posledních dekádách? Měla by to být má příští kniha. Je dost s podivem, kolik českých románů, které vznikly v posledních dvaceti letech, se vrací ke zkušenosti druhé světové války, a jak málo jich reflektuje novější dějiny. Zajímá mě jak normalizace, tak ten divoký večírek, který probíhal v devadesátých letech a ze kterého jsme se probudili trochu v kocovině. A jak už jsem říkal, rád zkoumám literaturu z různých stran. Literární kritika má občas tendenci dělat velké závěry z jedné knihy, takže teď je ze mě autor zpytavé a intimní prózy. Ale mě stejně tak láká napsat společenský a realistický román klasického střihu. V posledních několika desetiletích vývoje české společnosti je na něj látky ažaž.    V Možnostech milostného románu je zmíněn i Sjezd spisovatelů, který v roce pořádala nově založená Asociace spisovatelů, jejímž jste byl prvním předsedou. Jak jste s činností této profesní organizace spokojen a co očekáváte od chystaného druhého sjezdu, plánovaného na příští rok? Příprav druhého polistopadového sjezdu se neúčastním, takže sám nevím, co přesně očekávat. Kolegové ze současného výboru myslím pracují dobře, ale mají to trochu těžší než my v tom, že když byla Asociace nová, poutala více pozornosti. Nejvíc se to projevilo asi právě na tom prvním Sjezdu, který zanechal celkem silný otisk. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat se slavnými sjezdy z 60. let, ale to jsme věděli, že dějinná situace je úplně jiná. Možná že příští sjezd bude mít více charakter oborové konference, uvidíme. Co se týče činnosti Asociace jako takové, jsem rád, že se ukázala být životaschopná. Některé plány samozřejmě nevyšly, ne všechny kroky, co jsme udělali, směřovaly správným směrem. Ale dnes má Asociace nějakých sedm desítek členů, vede několik projektů, slouží jako servisní organizace autorům a je třeba s ní počítat.    Před pár dny také skončil Festival spisovatelů Praha, kde jste spolu s Davidem Zábranským reprezentoval tuzemskou literaturu a jehož se dále zúčastnil třeba Michael Cunningham či Junot Díaz. Jaké dojmy jste si z něj odnesl? Festival spisovatelů do Prahy už spoustu let vozí skvělé autory, dva jste právě jmenoval. Cunninghamův starší román Tělo a krev je jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, jímž se proslavil Junot Díaz, rozhodně taky stojí za pozornost. Potíží festivalu však je, že trochu bojuje s financemi, a to se projevuje například na slabé propagaci – slabé přinejmenším v kontrastu s tím, jak silná je jeho dramaturgie. Pro mnoho lidí z českého literárního prostředí je navíc potíž přijít do Senátu, kde se většina festivalových čtení a diskusí odehrává. Dědictvím undergroundu je, že literatura patří do sklepa. Nemyslím si to, a také proto na Festival spisovatelů Praha chodím rád. A – mimochodem – souhlasím s tím, co Michael Cunningham v Senátu řekl, když se vymezoval vůči hlučnosti a sebestřednosti mnoha umělců: „Umělec má vždy být ten nejvelkorysejší člověk v místnosti.“ {/mprestriction}  Kromě rozhovoru s autorem přinášíme v Literárních novinách 11/2019 též recenzi románu coby listopadové Knihy měsíce v příloze Biblio.   Jan Němec (*1981) vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii, v současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knižně debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po níž následoval povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), který mu vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Za svůj první román Dějiny světla (2013), v němž zpracoval životní příběh fotografa Františka Drtikola, obdržel mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Nyní vyšel v nakladatelství Host jeho druhý román s názvem Možnosti milostného románu.

Čas načtení: 2019-08-06 08:28:04

Ve sbírce skla Národního muzea se nachází kalamář Boženy Němcové či korbel její dcery Dory

Kolekce sklářských výrobků uchovávaná v největší muzejní instituci u nás byla postupně budována již v 19. století. Ukrývá předměty, jejichž pojistná hodnota se šplhá do sedmiciferných čísel či artefakty vyprávějící svůj vlastní příběh. V depozitáři Národního muzea v Terezíně jsou tak uchované jak středověké vitráže, barokní dvojstěnné sklo či předměty užitého umění, jež patřily nejedné významné osobnosti českých zemí. Mezi vůbec nejcennější exponáty se řadí Pohár pro Josefa Jungmanna, vyrobený v harrachovské sklárně Nový Svět v roce 1836. Povšimnout si lze zejména náročně provedeného brusu na víku, které má tvar panovnické koruny s odnímatelným křížkem. Tento historický artefakt zároveň obsahuje nápisy „Vlasti miláčku, Mladoni drahý, ctí Tebe vroucně Čechie vděčná“. Mladoň je počeštělý výraz pro jméno našeho národního buditele a celý text tedy oslavuje J. Jungmanna především jako autora velkého česko-německého slovníku. Tento unikátní pohár bylo možné spatřit na výstavě 2 x 100 a jeho znovu vystavení se chystá v nové expozici Národního muzea, jejíž slavnostní otevření proběhne příští rok v létě. Ze sklárny hrabat Harrachů pochází více podobných předmětů, jež jsou cenné nejen pro své umělecké kvality, ale i svojí historií, kterou nepochybně mají. Dalším neopominutelným artefaktem je luxusní pohár na vysoké noze z křišťálového skla, zhotovený roku 1890 jako osobní dar od Otty hraběte Harracha třeboňskému archiváři a historikovi Františku Marešovi. Ten pracoval pro rod Harrachů při genealogických průzkumech a je i známý svou publikací České sklo, jež vyšla roku 1893. Celý pohár s víkem se vyznačuje náročným brusem, jenž je navíc doplněn rytým harrachovským znakem s trojicí pštrosích per ve štítu. Ve sbírce skla lze také dohledat dva předměty spojené s naší největší spisovatelkou – Boženou Němcovou. Prvním z nich je její kalamář, který byl vystaven ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice a nyní je zapůjčen pro výstavní projekt Vlastním hlasem, představující emancipované ženy včera a dnes, konající se v Náprstkově muzeu. Psací souprava Boženy Němcové demonstruje to, co bylo pro naši osobnost 19. století tak klíčové. Spisování pro ni nepředstavovalo jen vyplnění volného času, ale především způsob obživy. Životní situace ji nutila zvládnout finanční starosti, jelikož peníze zasílané manželem, který s rodinou nežil, nepokryly ani základní výdaje. Rozmělňování striktně daných společenských konvencí mělo za následek, že byla někdy svými vrstevníky a nejen současníky hodnocena jako „velká česká spisovatelka, ale špatná ženská“. Kalamář byl do sbírek Národního muzea zakoupen spolu s dalšími několika desítkami předmětů od Antonína Kneysla, účetního záložny v Novém Bydžově, jenž ho patrně získal z pozůstalosti Dory Němcové (1841–1920), dcery Boženy Němcové. Právě s ní je spojen druhý artefakt, a to sice její holba. Silnostěnný korbel patřil Doře Němcové, která byla svobodná a žila téměř celý svůj dospělý život v Jičíně a živila se jako učitelka. V dobovém tisku její tehdejší soused Jaroslav Hlaváček, jenž v dětství bydlel ve stejné ulici, vzpomínal, jak ji občas chodil pro pivo za tři krejcary. Právě občasná konzumace opojného nápoje činila patrně její život snesitelnějším. V dětství si dcera slavné spisovatelky hodně vytrpěla. Nejenom že onemocněla a v důsledku toho měla na tváři i těle po celý život viditelné jizvy, ale také musela neustále čelit bídě a ústrkům. Se svou matkou byla vždy srovnávána. V Jičíně obdržela nabídku k sňatku od kupce Antonína Soumara, jenž by jí jistě zajistil pohodlný život bez útrap. Toho však odmítla a nadále vykonávala povolání učitelky a začala si s ženatým tesařským mistrem Václavem Fejfarem. Učitelky byly nuceny až do první republiky žít v celibátu, pokud se svého povolání vzdaly, mohly se vdát a žít „normální“ rodinný život. Ze vztahu s V. Fejfarem vzešel syn, kterého odjela tajně porodit do Prahy a jemuž osud nadělil velmi krátký život. Dožil se pouhých 12 let. Bolest ze ztráty dítěte, i nemožnost se o něj starat (syna dala na výchovu do Slaného) se na ní jistě podepsala. Zatrpkla a i její žačky ji považovaly za nesnesitelnou. Na stáří si nechala postavit vilu od věhlasného architekta Dušana Jurkoviče, na níž velice lpěla – jako by všem chtěla dokázat, že i ona stejně jako její matka něco vytvořila. Kvůli stavbě domu se však velmi zadlužila a po její smrti ho dědicové prodali. Předmětů, které pomáhají vyprávět životní příběh té či oné významné osobnosti, se v depozitářích Národního muzea nachází mnoho. Za pozornost stojí například i konvice s miskou na mléko z pozůstalosti hudebního skladatele Václava Jana Tomáška, který pracoval pro Jiřího Františka hraběte Buquoye na jeho jihočeském panství, kde také zmíněný artefakt vznikl. Nelze opominout ani pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše – šlechtice, botanika, lékaře a především jednatele společnosti Musea království českého, jenž se do sbírek dostal z jeho pozůstalosti. Příběhy jiných exponátů, a to nejen z oblasti sklářských výrobků, se aktuálně mohou „historie milovní“ návštěvníci dozvědět na výstavě Tajný život sbírek ve zrekonstruované budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstavní projekt představuje „osud“ toho či onoho exponátu, jeho cestu do Národního muzea a následnou péči o něj. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-14 17:38:00

Trendy hnutí na sociálních sítích podporované sportovci upozorňuje na boj s ALS

Šen-čen (Čína) 14. srpna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - #HONORtheChallenger zkoumá potenciál multimodální umělé inteligence při podpoře osob se sníženou pohyblivostíTrendy výzva na sociálních sítích zvýšila povědomí o komunitě ALS a posloužila jako katalyzátor pro rozvoj dostupných technologií. Heslo #HONORtheChallenger, které vzdává hold tiché odvaze těch, kteří denně svádějí těžké bitvy, získalo v posledních týdnech značnou pozornost na sociálních sítích a oslavuje ducha všech, kdo čelí ALS a vzdorují s ní spojeným omezením, a zároveň zvyšuje povědomí o komunitě ALS.Kdo se chce zúčastnit výzvy na sociálních sítích, má za úkol zaujmout atletickou pózu, zveřejnit ji spolu s hashtagem #HONORtheChallenger a nominovat další účastníky. K online hnutí se připojilo přes 4000 lidí z celého světa a svou podporu vyjádřili i sportovci včetně britské gymnastky Nile Wilsonové. Virální hashtag dosáhl 85,000.000 zhlédnutí a celosvětově dosáhl zapojení 11,000.000 lidí, čímž zvýšil celosvětové povědomí o tomto důležitém tématu."Tento projekt mě inspiroval svým vyzývavým charakterem a tím, jak vyzdvihuje odolnost a statečnost komunity ALS," prohlásil Nile Wilson, britský gymnasta, který získal řadu ocenění. "Doufám, že to povzbudí další společnosti k vytváření přístupných technologií umělé inteligence, jež pomůžou zraněným nebo postiženým sportovcům."Společnost HONOR zpřístupňuje všem multimodální technologii sledování očí s využitím umělé inteligencePři vývoji nových technologií se někdy potřeby osob se zdravotním postižením opomíjejí. Mezinárodní nadace ALS se o tuto věc zasazují a snaží se zvýšit povědomí o ní, aby podpořily inovace, které by mohly tyto komunity pozvednout. V souladu se závazkem společnosti HONOR k inovacím zaměřeným na člověka je společnost první značkou vyrábějící chytré telefony, která prostřednictvím svého operačního systému MagicOS 8.0 zavedla technologii sledování záměrných pohybů očí. Technologie využívající umělou inteligenci umožňuje uživatelům komunikovat s telefonem pouze pomocí očí a otevírat tak oznámení i spouštět aplikace. Společnost tuto funkci rozšíří na globální zařízení od 27. srpna 2024."ALS je progresivní onemocnění nervových buněk, při kterém postupně selhávají svaly," vysvětluje Limore Noachová, výkonná ředitelka nizozemské nadace ALS. "Ztráta každé funkce je trvalá," říká a dodává, že pacienti s ALS si v pozdějších stadiích nemoci často zachovávají kontrolu pouze nad pohybem očí. "Lidé, kterým bylo diagnostikováno onemocnění, jež jim změní život, často znovu naleznou smysl života a chtějí dělat něco smysluplného."Společnost HONOR se zavázala investovat do průběžného výzkumu a ve své laboratoři pro výzkum a vývoj vyvíjí rovněž neinvazivní technologie rozhraní mozek-počítač (BCI). Tato technologie umožňuje lidem komunikovat s externími zařízeními pomocí elektrických signálů z mozku, což dává osobám se zdravotním postižením další možnosti. Wei Zhang, 34letý čínský občan trpící ALS, který žije s touto nemocí již 26 let, nedávno vyzkoušel tuto převratnou technologii, která mu umožňuje komunikovat s počítačem prostřednictvím mozkových signálů. Společnost HONOR si klade za cíl inspirovat budoucnost technologií, které vytvářejí nová média pro účely interakce mezi chytrými telefony a dalšími zařízeními s umělou inteligencí, z nichž budou mít prospěch osoby se zdravotním postižením nebo osoby vyžadující další pomoc.HONOR the Challenger: Podpora globálního povědomí prostřednictvím zapojení se na sociálních sítíchSpolečnost BBC StoryWorks Commercial Productions natočila krátký film se silným příběhem umělce a bojovníka s ALS Bernarda Mullera, aby tak znovu upozornila na komunitu bojovníků s ALS a zároveň vzdala hold těm, kteří s touto nemocí žijí. Film ukazuje, jak Bernard Muller pomocí technologie sledování pohybu očí vyjadřuje sebe sama prostřednictvím uměleckých děl, a demonstruje tak sílu umělé inteligence, která zpříjemňuje život lidem se zdravotním postižením."Bojovníci s ALS jsou důkazem lidské odolnosti a já jsem hrdý na to, že mohu být součástí iniciativy, která zvyšuje povědomí o tichém odhodlání mé komunity," prohlásil Bernard Muller, umělec s podporou umělé inteligence a bojovník s ALS. "Doufám, že transformační síla technologie umělé inteligence dodá více lidem s postižením odvahu vyjadřovat se prostřednictvím umění, komunikace a sociálních hnutí."Uživatelé sociálních sítí jsou vyzváni, aby přispěli ke zvýšení povědomí o ALS tím, že se zúčastní výzvy #HONORtheChallenger na sociálních sítích. Výzvu si můžete prohlédnout na TikToku, Instagramu, X a Facebooku.Pokud se chcete dozvědět více informací o této nemoci a přispět na boj s ní, navštivte Mezinárodní alianci asociací ALS.###O společnosti HONORSpolečnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.Další informace naleznete na webových stránkách značky HONOR www.honor.com.https://community.honor.com/https://www.facebook.com/honorglobal/https://twitter.com/Honorglobalhttps://www.instagram.com/honorglobal/https://www.youtube.com/c/HonorOfficial Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2481174/image_1.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2481175/image_2.jpg KONTAKT: newsroom@honor.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.    

Čas načtení: 2025-01-22 15:58:55

Světelné dekorace, které zaujmou

Neonové nápisy mají schopnost okamžitě upoutat pozornost a vytvořit jedinečnou atmosféru. Jsou skvělou volbou pro jakýkoli prostor.Neonové nápisy mají schopnost okamžitě upoutat pozornost a vytvořit jedinečnou atmosféru. Jsou skvělou volbou pro jakýkoli prostor.Neonové nápisy mají schopnost okamžitě upoutat pozornost a vytvořit jedinečnou atmosféru. Jsou skvělou volbou pro jakýkoli prostor.Neonové nápisy mají schopnost okamžitě upoutat pozornost […] The post Světelné dekorace, které zaujmou appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2025-07-19 08:00:01

Jak to dopadne, když vyrazíme na špacír do lesa s průvodcem. Rozhovor s lesním terapeutem Alešem Miklíkem

Lesní terapie není jen procházka lesem. Je to japonská technika, známá jako Shinrin-Yoku, která překračuje hranice pouhého cvičení venku – je to hluboké ponoření se do smyslového vnímání lesního prostředí, které snižuje stres, posiluje imunitu a zlepšuje náladu. Lesní terapeut Aleš Miklík odpověděl pár otázek na toto téma pro ČtiDoma. Jak byste popsal moment, kdy jste si uvědomil, že les má takovou sílu, že by se  dala využít terapeuticky? No, u mě to asi nebyl takový nějaký rozhodující předělový moment. Tím by se možná dala označit ta chvíle, kdy jsem se dozvěděl o možnosti výcviku v lesní terapii. Ale jinak já jsem vlastně celý život tak nějak využíval benefity spojení s přírodou, jak to dělá mnoho z nás. Právě, když se ke mně dostala nějaká původní literatura, tehdy jsem se rozmýšlel, jestli mám kvůli tomu vycestovat do Ameriky a tam to absolvovat. Oni mezi tím ty programy otevřeli v Evropě, takže tím bylo vlastně jasno. No a od té doby zkrátka jsem ty svoje vlastní způsoby využil, zkombinoval a nabízím je v nějaké profesní variantě i pro veřejnost. Branišovský les děsí svými záhadami místní i turisty. S čím se tady už lidé naučili žít? Číst více Jaké konkrétní techniky nebo přístupy využíváte při lesní terapii? Mnoho lidí má pocit, že tím, že sami chodí do lesa, vlastně nic dalšího v úzovkách nepotřebují. Lesní terapie není vlastně procházka, je to vlastně pobyt, je to bytí v přítomnosti bez nějakého usilování o to někam dojít, se záměrem něco konkrétního prožít. A spíše jde o plné vnímání toho, co se děje tady a teď, ať je to vlastně kdekoliv. Podstatou je vlastně převedení pozornosti do smyslu a tím vlastně do našeho těla a uvolnění naší hlavy. Lesní terapie má blízko k něčemu, čemu já říkám mindlessness, kdy naopak tu svoji mysl uvolníme pomocí smyslů, takže opravdu tu hlavu dokážeme uvolnit a vyčistit. Zkrátka ty techniky a přístupy jsou založeny právě na tom, že využijeme naše smysly a pozornost k tomu, co prožívá naše tělo a tím vlastně otevřou i nějaký nový prostor k přemýšlení. Jak podle vás lesní terapie pomáhá znovu se napojit na přírodu? Je to tím, že dáme zkrátka tu pozornost někam jinam, nenecháme ji odvádět nějakým vnějším stimulem a spíše využijeme to, co jsme evolučně připraveni využívat stále, jen jsme tomu přestávali dávat pozornost. A to jsou ty podněty, které k nám přichází skrze smysly a skrze přírodu, na kterou jsme právě svojí minulostí naladěni stále. V podstatě se dá říct, že naší nejbližší přírodou je naše tělo a kvůli podobnému efektu máme tuhle dovednost dostatečně rozvinutou a nemusíme cestovat nikam do lesa. Kdykoliv naplno vnímáme svoje tělo, tak jsme v přírodě tady a teď, i když je okolo nás třeba jenom betonová džungle. A tak osvědčenými způsoby, jako je pozornost věnovaná našemu dechu, tomu, čemu vnímáme náš hmat, naše chodidla, naše ruce, tak se dokážeme dostat do přítomnosti a více se propojit sami se sebou a s přírodou v nás. Lesy poblíž polí je důležité zachovat. Pomáhají biodiverzitě i zemědělcům Číst více Mohl byste se podělit o nějaký příběh z vašich terapií, který vás obzvláště překvapil? Ty prožitky jsou hodně individuální a vychází z toho, v jakém naladění ti lidé přichází. Zmíním konkrétní příběh dcery a otce, kteří ke mně přišli na terapii do arboreta v Kostelci nad Černými lesy. Tato dvojice přišla s tím, že žijí ve městě a do přírody nejezdí a jenom si chtěli zkusit, jaké to je odpočívat mimo město. Byl jsem zvědavý, co to vlastně dokáže les dát těmto lidem, ale přesně se ukázala ta role toho terapeuta. Když jsem je pozval k pomalé chůzi, oni se vydali tempem poměrně rychlým. No a záhy narazili na plot, který to arboretum vymezuje, takže nuceně museli zpomalit. Chodili chvíli podél toho plotu, až se nakonec zastavili a dcera si sedla do trávy a do mechu. A já jako průvodce nechávám všechno běžet. A potom během sebereflexe ta dívka sdílela, že to pro ni bylo poprvé, kdy vlastně vůbec nic nemusela, což by se také těžko dalo navodit jiným způsobem. Jaké poselství byste chtěl předat těm, co možná o lesní terapii nikdy neslyšeli? Těm, co o lesní terapii nikdy neslyšeli, bych se asi snažil nabídnout jenom tu úvahu, jestli vlastně ten jejich způsob kontaktu s přírodou, který znají teď, je vlastně podle nich ten nejcelistvější, jaký by mohl být, jestli se náhodou nedá třeba ještě prohloubit. Zkrátka každý si tam může najít něco svého. Takže to poselství je to, že i jakýkoliv kontakt se dá ještě více prohloubit a ještě více objevit něco, co tam doteď nebylo vnímané. A zároveň to, proč přitom využít i toho průvodce, což je taky časté. No a lesní terapie je způsob, jak ještě hlubším způsobem vnímat přírodu v sobě a okolo sebe a tím posilovat svoje duševní a fyzické zdraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proč je smích důležitý a jak může ovlivnit náladu a zdraví. Rozhovor s psychiatrem Karlem Nešporem.

Čas načtení: 2024-02-09 13:02:13

Co může znamenat uhýbání pohledem?

Co znamená uhýbání pohledem při konverzaci? Naučte se porozumět řeči těla a odhalte, co se může skrývat za uhýbání pohledem. Oči jsou oknem do duše Při konverzaci, pohovoru, pozdravu a v dalších situacích, kdy probíhá nějaká sociální interakce, jsou právě oči oknem do naší duše. Když se naučíte porozumět řeči těla, můžete z neverbálních projevů odvodit celou řadu informací. Pojďme se zaměřit na to, co vše může značit uhýbání pohledem. Kdo uhýbá pohledem a zírá do dálky, ten přemýšlí Dříve se věřilo tomu, že když člověk během rozhovoru pravidelně přerušuje oční kontakt a uhýbá pohledem, jednoznačně lze. Jenomže toto vysvětlení s sebou přináší hned několik “ale”. Pokud člověk při rozhovoru často uhne pohledem a dívá se do dálky, spíše než lhaní to naznačuje přemýšlení. Při intenzivním očním kontaktu je totiž mnohem složitější se plně soustředit a někdy je snazší uhnout na chvíli pohledem a přemýšlet o tom, co vám druhý člověk říká. Přerušovaný oční kontakt může značit také nesoustředěnost Druhým “ale” může být také nesoustředěnost. Při rozhovoru s někým, kdo je zvyklý věnovat svou pozornost dvaceti dalším věcem, můžete jen těžko spoléhat na to, že udrží svou pozornost dostatečně dlouho pouze na vás. Opět tedy nedělejte unáhlené závěry a než se utvrdíte v tom, že vám ten druhý určitě lže, chvilku pozorujte i jeho další gesta. Má tendenci hrát si například s hodinkami, prstýnky, přešlapuje a neustálé se ošívá? Spíše než na lháře jste narazili na někoho, kdo chvilku neposedí a neumí udržet pozornost. Uhýbání pohledem prozradí, že jste na rozpacích Je vám rozhovor s druhým člověkem nepříjemný, nevíte, co mu říct a cítíte se nepříjemně? I to během konverzace vaše oči prozradí. Dalším důvodem, proč lidé uhýbají pohledem, jsou totiž rozpaky. Jakmile tedy začnete řešit něco, co je vám nepříjemné, nevíte, co byste k danému tématu řekli, či vás... Čtěte více Příspěvek Co může znamenat uhýbání pohledem? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2023-11-06 22:13:43

Pozornost: Nejcennější komodita, kterou máme

V dnešním světě, který je přeplněný informacemi a neustálým záplavou stimulů, se pozornost stává jedním z nejvzácnějších a nejcennějších zdrojů, které máme. Není to jen prostý […] Článek Pozornost: Nejcennější komodita, kterou máme se nejdříve objevil na Michal Seidler.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-05 09:13:17

Zpráva o zločinech beze zbraně vstupuje na knižní trh

V lednu 2022 vychází kniha Zločiny beze zbraní kolektivu autorů, jehož sjednocující členkou je spisovatelka Marie Formáčková. Je součástí projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. Provází ji videoprogram www.zlocinybezezbrane.cz. Členy autorského kolektivu jsou osobnosti známé i méně známé, ba i anonymní. Vedle Marie Formáčkové je hlavním trvale píšícím spoluautorem Jan Hrbáček. Dalšími jsou právníci, zejména docent Zdeněk Koudelka a advokát Josef Bartončík, v jednom případě také předseda Unie obhájců advokát Tomáš Sokol. Významný je podíl bývalých policistů, kteří prošli Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, za zmínku stojí stať anonymního penzionovaného soudce. Nezanedbatelná je účast bývalých politiků Petra Nečase a Ivana Langera, ale i současného ministra pro legislativu Fialovy vlády Michala Šalomouna. Nejpůsobivější jsou výpovědi obětí nespravedlivých procesů. Popisují otřesné dopady justičních přehmatů do jejich soukromí, rodinného života i zdravotního stavu. Poněkud odlišný je výklad šéfa holdingu Z-Group Zdenka Zemka st., který subjektivní stránku zcela pominul a podává objektivní výklad důvodů vstupu do solárního byznysu a odhaluje zločinnost zásahu státu do odvětví obecně a nemravnost stíhání účastníků licenčního řízení jeho tří chomutovských elektráren zvlášť. Větší část textů a rozhovorů autoři vytvořili s přímým určením pro tento projekt, ale redakce zařadila i několik článků, jež vyšly již někde jinde, často i před více lety. Knize již v podzimních měsících dělal reklamu Róbert Šlachta, předseda hnutí Přísaha, bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Běsnil při představě, že má vyjít kniha, která odhalí jeho pravou tvář a připraví jej o podporu voličů. Ale kniha není zdaleka jen o něm a autorský kolektiv neměl nikdy v úmyslu vydat ji tak, aby mohla ovlivnit volby. Jeho reakce je proto důkazem jeho vztahovačnosti a sklonu nadhodnocovat význam své problematické osoby.   Obsah je velmi pestrý a jako celek podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních letech vyplácí více než 200 milionů korun ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst stamilionové náklady na vadná trestní řízení. K významným tématům patří řešení otázky, zda je u nás možné objednat si účelové trestní stíhání nepohodlné osoby. Převažuje přitakání této možnosti. Výjimkou je odmítavé stanovisko advokáta Sokola. Naproti tomu nynější ministr Šalomoun ji potvrdil vysoce odborným objektivním výkladem. Velkou pozornost věnovali autoři pochybením státních zástupců. Potěšilo mě, že zásah Šlachtových policistů a olomouckých státních zástupců v noci z 12. na 13. červen 2013 shodně se mnou označují za puč. Přehlížejí ale, že olomoučtí žalobci nebyli hlavními odpovědnými, ale pouze pěšáky, které do nezákonné operace vyslal tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, přičemž podíl jeho náměstka Igora Stříže mi není jasný. Nevšimli si, že vyslání olomouckých žalobců do Prahy má hodnotu skvělého vysvědčení pro místně příslušnou pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které jinak „nemohou přijít na jméno“. Šéfové ji obešli nejspíš proto, že věděli, že by se k nezákonnému zásahu nepropůjčila. Kritická vyjádření směřují hlavně k Zemanovi, Střížovi, Ivo Ištvanovi a Bradáčové. Zvláštní pozornost si vysloužil Radek Mezlík, osvědčený ohýbač práva a původce neštěstí četných obžalovaných, „vykopnutý nahoru“ do Úřadu evropského žalobce ministerstvem, vedeným Marií Benešovou. Oceňuji výklady bývalých policistů o vnitřních poměrech v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o jejich vlastní činnosti. Policie je uzavřená komunita, do které není zvenčí vidět, takže tyto informace jsou vzácné. Cenné poznatky přináší stať anonymního penzionovaného soudce. Jeho výklad ale není zcela objektivní. V čtenáři může vyvolat představu, že se soudci mohou jen obtížně dobrat pravdy, když soudí podle „žiletky“, tedy souboru vybraných dokumentů z přípravného, popř. z prvostupňového řízení. Avšak zcela opomíjí skutečnost, že trestní řízení soudní je ústní a těžiště dokazování je v jednání před soudem, které ve velkých případech zabírá desítky hodin intenzivní práce. Soudce, který vede dobře hlavní líčení, nemůže na jeho konci tvrdit, že neví, jak se věci mají. Pokud to ale přesto tvrdí, že neví, zasluhuje zvláštní pozornost. Oceňuji brilantní texty Formáčkové, Koudelky a Hrbáčka. Naproti tomu mě nepříjemně překvapila krátká stať Evy Pasekové, šéfredaktorky České justice, která si zamanula dehonestovat soudce Petra Brauna, jenž v červenci 2019 usnul při hlavním líčení. Autorka nepostřehla, že se tak stalo v průběhu senátního jednání soudců z povolání, jehož předseda Dušan Paška byl odpovědný za zachování zákonnosti jednání. Spolek Chamurappi z.s. se tímto případem zabýval a dosáhl vyšetřování případu ministerstvem spravedlnosti. Z našeho i ministerského šetření vyplynulo, že nemocný Braun přecenil své síly a podlehl vlivu nemoci a léků, což nelze považovat za neetické jednání. Selhal ale předseda senátu Paška, který měl jednání zastavit. Komunikace s ním při následném hlavním líčení mě utvrdila v přesvědčení, že způsobilost soudit soudce, jehož mandát končí dosažením věku 70 let, by měla být periodicky prověřována. Za nepřijatelnou považuji skutečnost, že rozsudek, na jehož sepsání se podílel spící soudce, je platný. V souvislosti s touto událostí jsme předložili podnět k podání stížnosti ministra proti platnosti rozsudku, a navíc podnět k podání kárné žaloby. Exministryně Benešová našim podnětům nevyhověla. To je poznatek důležitější než spánek soudce Petra Brauna. Autorka se o Braunovi zmiňuje jako o problematickém soudci. Možná má pravdu. Ale nikdo není jednobarevný. Měl jsem s ním hodně co do činění v medializované kauze „Adélky vražednice“, v které se choval „lidsky“ a měl odvahu vystoupit v televizi s kritikou „nelidsky“ jednající soudkyni Jaroslavě Maternové, která poslala naši chráněnku do vězení na sedm let. Že mladá žena nakonec strávila ve vězení jen 2,5 roku a nejméně poslední rok měla „fešácký kriminál“, je jiná věc.  Zločiny beze zbraně jsou četba deprimující, nicméně nesmírně zajímavá. Mohla by podpořit zájem dosud netečné veřejnosti o nepříjemnou skutečnost, že v České republice dochází k odsuzování nevinných lidí, s následkem ničení lidských životů, rozvracení rodin a neúčelného vynakládání prostředků ze státního rozpočtu. Jsem si vědom, že případy, o nichž se v knize píše, nebo jež zmiňuji ve svých článcích, jsou excesy a vůbec netuším, jak jsou časté. Avšak každý z nich přináší utrpení nejen odsouzenému, ale i jeho společenskému zázemí, takže justiční přehmaty každoročně postihují tisíce občanů tohoto státu. Ale i kdyby v našich věznicích strádal jediný nespravedlivě odsouzený, je to ostuda pro stát, který se často neprávem chlubí přízviskem „právní“. Neutěšený stav trvá zejména proto, že oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, takže politici se jejich trápením nezabývají a neutěšený stav systému trestního řízení je jim v podstatě lhostejný. Nemohu popřít, že jednotliví ministři spravedlnosti bez ohledu na stranickou příslušnost se s nestejnou intenzitou a upřímností pokoušeli o zlepšení stavu, ale jsou osamělými běžci, bez silné politické podpory. Se zájmem budu sledovat, jakou podporu poskytne Petr Fiala ministrovi Pavlu Blažkovi.

Čas načtení: 2021-12-23 08:45:33

Invaze do ministerstev

S novou vládou není nuda. Kdyby z toho nešel děs, pozorování různých výstřelků při přebírání resortů by mohlo být zábavné a zasluhovalo by pozornost psychologů, možná i psychiatrů. Platilo by to například při sledování prvních kroků místopředsedy vlády a ministra vnitra Víta Rakušana, patrně posedlého jistotou, že s úřadem mu pánbůh nadělil i rozum. Ještě nebyl ministrem, ale již zahlaholil, že je nezbytná reorganizace policie, zejména Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) a chystal se očistit vládní aparát od „lidí z Agrofertu“. Reorganizace je krajní opatření, k němuž se má přikročit pouze tehdy, pokud se současná struktura organizace stala vážnou překážkou pro její efektivní fungování. Záměr pana místopředsedy vlády tedy signalizuje, že NCOZ funguje velmi špatně. To je vskutku nemilý vzkaz veřejnosti. Není ovšem známo, o co se poznatek o špatném fungování opírá. Reorganizace by neměly být časté. NCOZ vznikla v roce 2016. Je to velmi mladá organizace v porovnání se Spolkovým kriminálním úřadem (Bundeskriminalamt), jenž vznikl v roce 1951 a strukturou se NCOZ velmi podobá, dokonce zahrnuje i útvar pro potírání kyberkriminality, který je prý nutné z NCOZ vyčlenit. Nemohu v zásadě vyloučit, že by uskutečnění takového záměru mohlo nakonec být prospěšné. Ale k jakékoli reorganizaci by se nemělo přikročit jinak než na základě solidní analýzy. Zdá se mi ale málo pravděpodobné, že by ji již někdo provedl a Rakušan se s jejími závěry seznámil. Subjektivní názor ministra nemůže analýzu nahradit. Policie je příliš důležitá na to, aby s ní politici směli nakládat jako s hračkou. Pokud zmíněné záměry jsou příčinou rozhodnutí policejního prezidenta Jana Švejdara opustit policejní sbor, nedivil bych se mu. Budiž mu útěchou, že se nestal obětí spiknutí jako policejní prezident Petr Lessy dosazený na základě výběrového řízení ministrem vnitra za stranu Věci veřejné a kriminalizovaný za účelem vypuzení z funkce. Měl tehdy štěstí, že soudy nepodlehly tužbám politiků ze stran ODS a KDU-ČL, které jsou dnes opět u moci. Pokud se týká záměru na očistu od „lidí z Agrofertu“, není mi jasné, jak chce Rakušan překonat zábranu v podobě služebního zákona. Navíc namítám, že pokud si Andrej Babiš přivedl z Agrofertu lidi, pak jistě proto, aby zajistil hladký chod úřadů, do kterých je vyslal. V odpolitizované státní správě by měli být prospěšní i vládě Petra Fialy. Ale spíše bych se obával, že si je Babiš vezme zpět, aby pomohli napravit následky jeho dlouhé nepřítomnosti ve vedení holdingu. Pozoruhodné je také jednání Mariana Jurečky, dočasného správce resortu zemědělství, kterého jsem dosud považoval za uvážlivého muže. Ale i jemu se z nabyté moci zatočila hlava a odvolal generálního ředitele Lesů České republiky Josefa Vojáčka, jehož následovali čtyři vrcholoví manažeři. Destabilizoval tím významný podnik, jehož zisky občas posilují státní rozpočet. Pokud důvodem měla být nesprávně provedená reorganizace, z logiky věci vyplývá, že bude muset následovat další reorganizace, která podnik vrátí do původní struktury nebo jej k ní přiblíží. Časté reorganizace podnikům škodí. A opět je zde otázka: na základě jaké analýzy usoudil pan ministr, že reorganizace byla špatná? Je to vážné: politik, jenž řídí resort pouze na dobu několika týdnů, provedl nevratný krok, s jehož ničivými následky se bude muset vypořádat „definitivní“ ministr. Bylo-li odvolání Vojáčka skutečně nezbytné, jistě by lidstvo neutrpělo újmu, kdyby se s tím počkalo na uzdravení Zdeňka Nekuly. Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím. Pouze soudím, že jeho nevlídnou pozornost by zasluhovaly i některé jiné složky soustavy, o jejichž hříších nemůže mít tušení. Jako příklad uvádím Krajské státní zastupitelství Praha. Doufejme, že uvedené nežádoucí kroky ministrů jsou pouze průvodním jevem pocitů vojevůdců invazní armády, která vstoupila na dobyté území, a že se časem chování politiků vrátí k normálu.

Čas načtení: 2021-09-08 11:49:25

Svět knihy Praha 2021 podrobněji přiblíží literaturu Francie, Polska a Běloruska, hvězdnými hosty jsou Mitchell, Adichie a Binet

Na Výstavišti v Holešovicích se od 23. do 26. září opět dostane ke slovu literatura. Celkem 288 vystavovatelů a 607 účinkujících z 27 zemí a regionů propojil mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2021. Jeho 26. ročník vyjadřuje mottem „Můj domov je v jazyce“ záměr prozkoumat otázky vztahu děl a jejich autorů k jazyku, geografické i mentální příslušnosti k dané zemi. Návštěvníci se opět mohou těšit na rozmanitost současné literární tvorby. Čestným hostem je Francie, mluvit se bude mimo jiné o „společném“ autorovi Milanu Kunderovi. Čtenáři s očekáváním vyhlížejí spisovatelské hvězdy Davida Mitchella, Laurenta Bineta a Chimamandu Ngozi Adichie. Představí se ale i laureáti Ceny Evropské unie za literaturu. Dvě země si vysloužily samostatný prostor: Polsko mimo jiné připomene svou pověstnou reportážní školu, Bělorusku je věnována sekce Literatura jako hlas svobody.  Jako čestného hosta pozvali letos organizátoři Světa knihy Praha literárně atraktivní Francii. Tamní tvorbu přiblíží v celé její šíři: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. „U příležitosti tohoto čestného pozvání jsme chtěli poskytnout vhled do tvorby a literatury vytvářené ve francouzském jazyce v celé její rozmanitosti, jakožto i poukázat na evropské stvrzení naší podpory překladu. Jsou to překladatelé a editoři, kteří iniciují překlady a přispívají k tomu, že se texty a myšlenky dostanou do oběhu. Skrze svůj výběr určují, co budou číst čtenáři a čtenářky zítřků,“ říká velvyslanec Francie v České republice Alexis Dutertre. Dialog prostřednictvím literatury vnímá jako silné pouto spřátelených zemí. Z Francie pochází také jedna z letošních spisovatelských hvězd, které své dílo osobně představí českým čtenářům. Laurent Binet si porotu prestižní Goncourtovy ceny získal osobitým pohledem na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v románu HHhH. Na Svět knihy Praha 2021 doprovází překlad své novinky Civilizace postavené na alternativních dějinách. O historické fikci bude také debatovat s českou autorkou Alenou Mornštajnovou, která „co by kdyby“ řeší v bestselleru Listopád. Pestrý svět francouzské literatury prezentují ovšem i další autoři, mnozí českým čtenářům známí z překladů: Muriel Barbery představí novinku Růže sama, Victoria Mas svou prvotinu Bál šílených žen, Pénélope Bagieu doveze komiksové portréty odvážných žen Nebojsy, Pendy Diouf poodhalí divadelní „šamanství“ a s francouzskou literaturou pro děti seznámí Magali Le Huche i zástupci nakladatelství Talents Hauts. Další velká literární osobnost, která navíc má uznání jak v Česku, tak ve Francii, nepřijede sice osobně, ale i tak se o ní bude mluvit. Řeč je o Milanu Kunderovi. O brněnském rodákovi, jehož druhým domovem se v exilu stala Francie, pohovoří mimo jiné autor jeho biografie Jean-Dominique Brierrer. Francie jako čestný host je v popředí zájmu letošního ročníku, literární program se ale dotýká celkem 27 zemí a regionů. Velkou pozornost už při ohlášení jejich jmen jako hostů Světa knihy Praha 2021 vzbudili David Mitchell a Chimamanda Ngozi Adichie. Anglický prozaik, scenárista i operní libretista David Mitchell kritiky i čtenáře nadchl především románovým opusem Atlas mraků. Mimo jiné je ale také spoluscenáristou čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Na Světě knihy Praha 2021 bude diskutovat o své práci, smyslu literatury i roli příběhů a mýtů v každodenních životech.  Chimamanda Ngozi Adichie si pozornost literární obce získala autobiografickým románem Amerikána. Původem nigerijská spisovatelka, která žije střídavěve Spojených státech, je výrazným hlasem současných afrických autorek. V beletrii i esejích se vyjadřuje k problematice rasy či genderu. Na Světě knihy Praha 2021 se mimo jiné setká s českou prozaičkou Viktorií Hanišovou při debatě o otázkách identity v literatuře.  Speciální pozornost si zaslouží Polsko, které mělo být čestným hostem minulého ročníku, do jeho festivalové prezentace ale zasáhla pandemie. Náhradou je letošní bohatý program zaměřený na polskou literaturu. Slovo dostane například proslulá polská reportážní škola. Zastupuje ji zkušený Witold Szabłowski, který bude na veletrhu podepisovat knihu Jak nakrmit diktátora, i nadějná prozaička Martyna Bunda a její novinka Modrá kočka ze svébytného regionu Kašubska. K ní se v debatě o „bezcitných dějinách“ připojí Karin Lednická, která v románu Šikmý kostel zprostředkovala tvrdou historii Slezska z pohledu žen.  K polskému programu se přidá rovněž britský reportér Jack Fairweather. Držitel Costa Book Award totiž sepsal biografii „polského superhrdiny“ z Auschwitzu Witolda Pileckého. Ke slovu se v polském programu dostanou navíc ilustrace pro děti či sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema. Podpora svobody, demokracie a lidských práv jsou témata, která byla Světu knihy Praha vždy blízká. Počínaje 26. ročníkem se jimi inspiruje ve speciální sekci Literatura jako hlas svobody. Tentokrát se zaměří na Bělorusko. Na Výstavišti otevře dočasnou Ambasádu nezávislé běloruské kultury, ta zastřešuje autorská čtení, setkání s autory, debaty či noc poezie a hudby. Náhled na Bělorusko poskytnou mimo jiné dva přední básníci: Andrej Chadanovič a Dmitrij Strocev. Setkají se například v debatě moderované Jáchymem Topolem. Cílem Světa knihy Praha je přinést do časem i rozlohou omezeného prostoru co nejvíce současné literatury z různých zemí a regionů. Speciální sekci vymezil veletrh proto letos také titulům pyšnícím se Cenou Evropské unie za literaturu. V Praze se potkají při debatě o evropských hodnotách laureáti Gunstein Bakke (Norsko), Edina Szvoren (Maďarsko), Irene Solà (Katalánsko) a Lucie Faulerová (Česko). Vrací se už tradiční literární řada Das Buch, připravovaná ve spolupráci s Německem, Rakouskem a Švýcarskem. Pozvání rozšířit povědomí českých čtenářů o současném literární dění v německojazyčných zemích přijali jak spisovatelé, tak překladatelé či nakladatelé.  Téměř pět set bodů programu Světa knihy Praha 2021 zahrnuje i výstavy, akce pro děti, osvětové programy pro školy či představení vítězných titulů literárních cen, ale především plejádu zvučných jmen českých autorů. Aktuální ročník se nemůže nedotknout pandemie COVID-19, která ovlivnila v uplynulém roce téměř všechno, včetně knižního trhu. Profesní fórum se proto zaměří na (post)pandemické proměny v této oblasti nejen v Česku, ale I v dalších zemích.

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 10:39:21

Podnikáme skok důvěry. Letíme

Něco se děje, ale co? Je kolem nás stále víc věcí a jevů, které nemají precedens. Nevíme, co si o nich máme myslet. Například digitálně stimulovaná nuda našich dětí, které nechtějí číst. Nebo návyk na přístroje. O koronavirové krizi nemluvě. Přátelé se vsadili s Ernestem Hemingwayem, že nenapíše povídku o šesti slovech. Prohráli, protože klasik napsal: „Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.“ Domníváte se, že tato emocionální bomba otřese všemi, kdo si ji přečtou, stejně? Vůbec ne. Rozvibruje neurony těm, kteří mají mozek naučený soustředit pozornost a zapojit současně aktuální zrakový vjem s jazykovými kompetencemi, pamětí, emocionalitou, znakovými asociacemi i motorikou. Tuto schopnost mají lidé ani ne šest tisíc let, tedy krátký okamžik své evoluce. Souvisí s čtecí dráhou a lidstvo za ni vděčí neuroplasticitě mozku.  Americká výzkumnice Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se o tom píše: „Co se řeči týče, vrozený stav pomáhá rozvíjet lidská potřeba komunikace, a to po celém světě v téměř univerzální podobě. Proto se malé dítě, umístěné do jakéhokoli typického jazykového prostředí, dokáže naučit mluvit prakticky bez instrukcí. To je úžasná věc. O nováčcích, jakým je čtení, totéž říci nelze. Samozřejmě existují geny, které umožňují základní schopnosti, jako je řeč či zrak, jež se dokážou přeformovat ve čtecí dráhy, ale tyto geny samy o sobě schopnost číst nezaručují. My lidé se to musíme naučit sami. To znamená, že potřebujeme být obklopeni prostředím, které nám pomůže rozvinout a propojit složitý soubor základních i složitějších procesů, aby si každý mladý mozek dokázal vytvořit svoji zcela novou čtecí dráhu.“ Mluvení o čtení V posledních dvou třech desetiletích se ve veřejném diskurzu potkávají stále častěji pojmy nový analfabetismus a digitální gramotnost. První z nich popisuje skutečnost, že ve vyspělých zemích přibývá lidí, kteří nejsou s to odpovídajícím způsobem číst a psát. Druhý pojem charakterizuje připravenost populace komunikovat prostřednictvím nejrůznějších zařízení fungujících na digitálním principu. Zatímco analfabetismus se šíří především v mladších generacích, neschopnost pracovat s počítačem či mobilním telefonem bývá typická pro seniory. Tento stav způsobuje spolu s mnoha dalšími faktory ztížení mezigenerační komunikace a směřuje k tomu, že životní prostředí různých věkových skupin se vzájemně izoluje a vytrácí se mezigenerační solidarita. Jde o symptomy civilizačního zlomu. Na jedné straně jsme si jistí, že se ocitáme uprostřed bezprecedentní změny paradigmatu, na straně druhé postrádáme schopnosti a nástroje, jimiž bychom zachytili, co se s námi děje. Intuitivně kolem sebe hmatáme jako slepci ve sklepě a učíme se po hmatu rozeznávat, do čeho bychom neměli narazit nebo co nás naopak pomůže zorientovat a vyvést na světlo. Tušíme, že digitální prostředí zasáhne do naší fylogeneze, ale nevíme jak.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Čtení jako schopnost získaná během historického vývoje patří k nejkřehčím složkám naší civilizační výbavy, a je proto logické, že se pozornost výzkumníků i učitelů a rodičů soustřeďuje sem. Rychlost získávání a kvalita využití našich znalostí bezprostředně souvisí se čtením a je na něm závislá.  Ale pozor! Slovem čtení v tomto slova smyslu není míněno prosté rozpoznávání písmen nebo porozumění ikonám. Proto se volí v současné době stále častěji termín hluboké čtení. Obvykle citovaná studie publikovaná v International Journal of Business Administration definuje hluboké čtení jako pomalé, vytvářející představy, bohaté na smyslové vjemy, emocionální a morální komplexitu. K hlubokému čtení dochází, pokud je jazyk textu nasycen detaily, narážkami, metaforami, což aktivuje stejná mozková centra, jako kdyby čtenář příběh skutečně prožíval. S tím souvisí probuzení a zvyšování empatie, současně se rozvíjejí schopnosti analýzy. Lehkým čtením se míní pouhé porozumění slovům, jak je nacházíme většinou na online blozích nebo zpravodajských webech na internetu. Mezi oběma jmenovanými způsoby konzumace textu je asi takový rozdíl jako mezi informací a znalostí.  Kdo za to může Maryanne Wolfová ve zmíněné knize píše: „Konkrétně Národní hodnocení úrovně (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně ‚zdatné‘, a to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivě vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.“ Dále autorka konstatuje, že v případě afroamerických a latinoamerických dětí se jedná o polovinu, která v tomto věku nezvládá ani základní úroveň, a že věznice napříč Spojenými státy plánují počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Nedostatečná gramotnost zraje k sociálnímu vytěsnění a odtud je ke kriminalitě jen krůček. Za nejdůležitější příčinu špatného stavu považují odborníci malou pozornost věnovanou rozvoji dětí v prvních letech života. „První momenty mého ideálního života čtenáře začínají s malým dítětem na klíně milované osoby, kde se choulí v její náruči a sdílí doteky, pohled na knihu a zážitek, že mu někdo čte,“ svěřuje se Wolfová. Předpoklady, které ukotvují ranou zkušenost, jsou tělesnost, předmětnost a opakování. A autorka cituje větu jednoho svého kolegy: „Digitální stránka je podvod. Doopravdy tu žádná stránka není.“ Dá se však všudypřítomným výzvám digitální éry účinně čelit? Pražský neurolog Martin Stránský k tomu říká: „U obou způsobů (monitor versus kniha, pozn. autora) hrají roli oči, paměť a centra řeči. Mozek však integruje čtenou informaci mnohem lépe, pokud člověk něco fyzicky drží v ruce, než když čte z počítače. Mozek se totiž přirozenou cestou učí lépe z papíru než z počítačového zdroje. Posouvání textu skrolováním je totiž pro něj nepřirozený způsob čtení. Otáčení stránek rozděluje text do hmatatelných částí, což nám pomáhá zpracovat informace do hmatatelnějších kusů pro pochopení či zapamatování.“ Současně připomíná, že americká Akademie pediatrie vydala oficiální stanovisko, že žádné dítě do 8 let by nemělo mít obrazovku v rukou a ve škole by se na ni mělo dívat maximálně dvě hodiny. V této souvislosti věnuji vzpomínku bývalému ministru školství Marcelu Chládkovi, který chtěl, aby každé dítě dostalo ve škole tablet.  Nový člověk Je-li dosud se rozvíjející dětský mozek vystaven příliš brzy a dlouho vlivu digitálního média s jeho četnými vychytávkami, hypertextem, obrázky a třeba videy, vyvine se u něj typ pozornosti připomínající lučního koníka. Rychlé odpoutávání a přenášení pozornosti ve vleku nových a nových podnětů ovlivňuje paměť, která je pak méně trvalá a spolehlivá. Vědomosti se v mozku neukládají, a proto je pak v dospělejším věku člověk odkázán trvale na externí zdroje, jako jsou Google, Facebook nebo Instagram. Pokud se v mozku do desíti let nestihne vytvořit čtecí dráha, vznikne po digitální masáži nový člověk, jehož facelift tu celá tisíciletí nebyl. Literatura mu chybět nebude. Dospívá tak nejen u nás generace, která neví, že neví. Žije totiž v přesvědčení, že nic si nemusí pamatovat, protože si všechno může dohledat. Tato odkázanost na vnější prostředí z občana dělá ideální předmět k manipulování. Jestliže subjekt nedisponuje dostatečnou platformou vlastních znalostí a názorů, není schopen vyvozovat analogie mezi tím, s čím se setkává poprvé, a tím, co o světě už ví. Jeho ovlivnitelnost sociálním tlakem se prudce zvyšuje. Není divu, že to u mnohých sociálních vědců vzbuzuje obavy o osud demokracie, jak ji známe dosud.  Skok důvěry Nebo je to všechno jinak a jsme v situaci, kdy se nadechujeme a odrážíme k velkému skoku důvěry? Tímto termínem označuje americká ekonomka Rachel Botsmanová „situaci, kdy se rozhodneme podstoupit riziko a udělat něco nového nebo vykonat něco diametrálně odlišně“. Typickou takovou situací v dějinách je podle ní chvíle, kdy se člověk rozhodl důvěřovat páře a přesedl z koňského povozu na vlak, nebo vyměnil vizuální peníze za kreditní kartu. Něco podobného nás čeká při přesednutí z auta do samořídicího auta. A tento poměrně malý skok důvěry jako by předznamenával naše konečné a totální odevzdání se do rukou digitální externality.  {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-03-18 09:00:00

Izraelský historik Lee Mordechai: Věcné svědectví o absolutně katastrofální situaci v Gaze, způsobené Izraelem

1/ I’m an Israeli academic. My community is too silent about the ongoing war in Gaza. Here is how I see things based on reading hundreds of articles and watching thousands of videos and images about the war. This tweet chain contains my conclusions as a sort of executive summary.— Lee Mordechai (@LeeMordechai) March 16, 2024 Absolutně zásadní faktografická analýza jednání Izraele vůči Palestincům. Zdroj v angličtině ZDEPovinné čtení pro Jana Lipavského, Petra Pavla a Petra FialuThe English original of this mater-of-fact, fundamental analysis of the behaviour of Israel towards Palestinians is HERE 15. března 2024 Shrnutí Já, Lee Mordechai, povoláním historik a izraelský občan, podávám v tomto dokumentu svědectví o strašlivé současné situaci v Gaze, jak se události vyvíjejí. Obrovské množství důkazů, které jsem viděl a na které se z velké části odvolávám dále v tomto dokumentu, mi stačí k tomu, abych byl přesvědčen, že Izrael v současné době páchá genocidu na palestinském obyvatelstvu v Gaze. Současná válka je zdánlivě izraelskou reakcí na masakr Hamásu ze 7. října 2023, válečný zločin a zločin proti lidskosti, který byl spáchán v rámci dlouholetého konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, jehož počátek lze datovat do roku 1917 nebo 1948 (či jiných dat). Ve všech případech se nedomnívám, že historické křivdy a zvěrstva ospravedlňují další zvěrstva v současnosti. Proto považuji reakci Izraele na akce Hamásu ze 7. října za naprosto nepřiměřenou. Odstavce shrnutí obsahují shrnutí mnohem delších oddílů níže. Každý níže uvedený oddíl obsahuje několik desítek odkazů, které vedou k podpůrným důkazům, na nichž zakládám své hodnocení. V posledních pěti měsících Izrael opakovaně masakroval Palestince v Gaze, což mělo za následek smrt více než 30 000 Palestinců - z nichž přibližně 70 % tvoří ženy a děti - do okamžiku napsání tohoto textu. Další desítky tisíc lidí byly zraněny. Tato čísla jsou pravděpodobně podhodnocená, vezmeme-li v úvahu, že Izrael záměrně zničil systém zdravotní péče v Gaze, který je jediným nezávislým zdrojem těchto čísel (z nichž vychází i Izrael, včetně jeho premiéra a armády). Izrael se aktivně snaží způsobit smrt civilního obyvatelstva Gazy. Děje se tak prostřednictvím ničení institucí, které podporují život - jako jsou nemocnice nebo humanitární agentury -, a také tím, že pásmo Gazy dusí od základních potřeb: potravin, vody a léků. V důsledku toho již lidé v Gaze (především děti) začali umírat hlady a dehydratací. Kvůli nedostatku léků se náročné lékařské zákroky, jako jsou amputace a císařské řezy, provádějí bez anestezie. Izrael šel ve snaze zničit strukturu palestinské společnosti ještě dál, když se záměrně zaměřil na kulturní instituce, jako jsou univerzity, knihovny, archivy, náboženské budovy a historické památky. Izraelský diskurz dehumanizoval Palestince do té míry, že naprostá většina izraelských Židů výše uvedená opatření podporuje. Nespočet videí z pásma Gazy nahraných vojáky izraelské armády svědčí o rozsáhlém týrání Palestinců (včetně krutého násilí a dehumanizace), všudypřítomném a normalizovaném rabování a bezohledném ničení všeho druhu majetku bez větších následků. Tento obsah potvrzují i palestinská svědectví, která popisují zkušenosti Palestinců se smrtí, ničením a týráním během jejich zadržování izraelskými bezpečnostními složkami a aparátem. Všechny důkazy, které jsem viděl, jasně naznačují, že cílem Izraele je etnicky vyčistit pásmo Gazy, ať už částečně, nebo úplně. Klíčoví členové izraelské vlády učinili v různých okamžicích války prohlášení potvrzující tento záměr. Několik izraelských ministerstev plánovalo nebo pracovalo na usnadnění takového konce. Izrael vyklízí značné části pásma Gazy demolicí a buldozerováním a zároveň buduje izraelskou vojenskou infrastrukturu a snaží se Palestince zahnat do omezených oblastí již tak hustě osídleného pásma Gazy. Jedním z cílů války je podle izraelské vlády propuštění rukojmích, z nichž více než 130 zůstává v zajetí Hamásu. I zde však důkazy naznačují, že vojenská operace není cestou k jejich propuštění. Do dnešního dne Izrael osvobodil prostřednictvím vojenských operací přesně tři rukojmí, zatímco mnoho dalších přímo či nepřímo svými akcemi zabil. Izraelská společnost je v současné době v otázce rukojmích rozdělena, což je přinejmenším částečně důsledkem akcí izraelské armády a izraelské vlády. Celosvětová pozornost věnovaná Gaze odvedla pozornost od Západního břehu Jordánu. Tam operace Izraele prostřednictvím jeho vojenských sil nebo osadníků od počátku války vedly k zabití stovek Palestinců, etnickým čistkám nejméně 15 místních komunit a prudkému nárůstu násilí a týrání ze strany izraelského státu i židovských osadníků. Vše výše uvedené bylo umožněno díky silné podpoře většiny mainstreamových médií v Izraeli i na Západě, především ve Spojených státech, Velké Británii a Německu. Proválečná kampaň - podporovaná jak státem, tak mainstreamovými médii v těchto místech - legitimizuje izraelské násilí a akce, odvádí pozornost od mnoha událostí v Gaze a přispívá k dehumanizaci Palestinců.

Čas načtení: 2024-03-25 13:00:01

Válečnice drsnější než muži. Zapomeňte na Johanku z Arku, tyhle ženy jsou inspirací!

Neměly strach, často dokázaly nemožné. „Velkou část historie lidstva se setkáváme s tím, že žena byla v podřadné pozici. Minimálně pokud jde o boj. Ženy ale mohly být i lepší než jejich mužské protějšky. Dokázaly zapojit intuici, měly smysl pro strategické plánování. Chlap vzal meč a šel sekat a bodat, žena přemýšlela,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. Vybrali jsme pro vás společně několik žen, které si rozhodně zaslouží být oslavovány. Zapomeňte na Johanku z Arku a další ženy, které si dlouhodobě užívají pozornost. Podíváme se na hrdinky, které jsou neprávem tak trochu stranou. Markéta z Anjou Během první fáze válek růží byly hlavní vojenské úspěchy na straně lancasterských sil, které se snažily bránit svůj vliv. Za těmito úspěchy stála z velké části zuřivá královna Markéta z Anjou. „V patnácti letech se vdala za anglického krále Jindřicha VI., který byl náchylný k záchvatům bezvědomí a slabosti. Navíc ho trápily neúspěchy,“ uvedl Konečný. Proti němu stál Richard, vévoda z Yorku, ambiciózní šlechtic, který si dělal nárok na trůn. Což se ale nelíbilo Markétě, protože byl přímým soupeřem pro jejího syna Eduarda. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Sled některých událostí mohl za to, že se vévoda a král postavili proti sobě. „Markéta se tedy chopila zbraně a rozhodla se bránit krále a svého potomka. Nejprve bitevní pole ovládla, následně však utrpěla drtivou porážku v bitvě u Towtonu. Utekla do Walesu, později do Skotska.“ Podporu sice našla u francouzského krále Ludvíka XI., ale jen krátce. „Další porážka přišla v bitvě u Tewkesbury, kde byl zabit její syn. Markétu zajali a věznili ve Wallingfordu a v Toweru. Zemřela 25. srpna 1482 ve spánku,“ potvrdil Konečný. Tamara Gruzínská Další středověká královna, která prokázala velkou sílu přesto, že jí nikdo nedával příliš šancí se prosadit. Vládla od roku 1184 do roku 1213 a je uznávána jako jedna z největších osobností v gruzínské historii. „Navzdory silné opozici se jí podařilo upevnit vládu a obrátila svou pozornost za hranice své země. Vedla válku proti Eldiguzidům, kteří žili v oblasti dnešního Ázerbájdžánu. Poté se pustila do osvobození Arménie, následně začala pokukovat po byzanstké říši.“ Tamara byla obrovskou osobností, která ztělesňovala křesťanskou víru, a díky tomu za ní šli i muži, kteří s její vládou původně nesouhlasili. Její vojenská tažení zajistila, že se Gruzie stala nezávislým královstvím, které padlo až kvůli nájezdům Mongolů ve 13. století. Tamara je dodnes symbolem gruzínského nacionalismu. Tomoe Gozen Nyní se vydáme do 12. století na východ Japonska do války Genpei mezi klany Minamoto a Taira. Jedním z nejslavnějších válečníků této éry byla onna-musha (bojovnice) jménem Tomoe Gozen. Velkou část jejího života zastiňují legendy, které se o ní psaly. „Víme jen, že byla válečnicí ve službách Minamota no Yoshinaky. V jedné bitvě dokázala se svými 300 samuraji pokořit 2000 nepřátelských válečníků. Bojovala také v neúspěšné bitvě o osvobození Awazu. Ačkoli byly síly jejího pána rozdrceny, Tomoe bojovala dál a traduje se, že sťala dva nepřátelské šlechtice,“ vypočítal Konečný. Buď jak buď, je jednou z nejslavnějších válečnic v japonské historii a inspirovala budoucí generace samurajů. Lilya Litvyak V našem výčtu nesmí chybět žena, jejíž činy ve druhé světové válce jsou do značné míry neznámé. A to je chyba! Litvyak byla během války stíhací pilotkou v „barvách“ Sovětského svazu. „Uprostřed zoufalého boje proti nacistům byla jako záblesk naděje. Své první sestřely zaznamenala 13. září 1942 a stala se první pilotkou, která zničila nepřátelský letoun ve druhé světové válce. Mezi lety 1942 a 1943 sama sestřelila pět až dvanáct nepřátelských letadel. Byla první ženou, ze které se stalo stíhací eso.“ Jak známo, i díky pilotům Sovětský svaz vytlačit Němce ze své země. Ale v srpnu 1943 byla Litvyak sestřelena německou stíhačkou. Není známo, zda byla zajata, nebo zabita v akci. „Ale ví se, že byla jedním z největších hrdinů Sovětského svazu,“ doplňuje Konečný. Septimia Zenobia Je sice méně známá, ale možná o to větší odpůrkyní Římské říše byla. Zenobia se stala královnou regentkou Palmýry (v dnešní Sýrii) při korunovaci svého syna Vaballatha v roce 267 našeho letopočtu. Ale zatímco její dítě nosilo korunu, ona měla skutečnou moc. „V roce 269, zatímco římský císař Claudius Gothicus byl zaneprázdněn obranou před germánskými nájezdy, Zenobia prosadila svou autoritu nad regionem a expandovala do Bosry a Antiochie. Invaze ospravedlňovala jako upevnění své provincie ve službách římského císaře, nikoli jako akt vzpoury proti němu.“ Tím ale Zenobiiny ambice neskončily. Poslala 70 000 vojáků do římského Egypta pod vedením palmýrského generála Zabdase, zničila tamní armády a převzala kontrolu nad provincií. Po zajištění Egypta vyslala Zenobia generála Zabdase, aby s jistým úspěchem napadl Malou Asii (v dnešním Turecku). „Zenobia dokázala sjednotit různé kultury svého impéria, stylizovat se jako helénistická, semitská a římská královna, což vedlo mnoho jejích poddaných k podpoře její věci pro nezávislost. Netrvalo to ale dlouho,“ vysvětlil Konečný. Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic Číst více Na scéně se totiž objevil nový římský císař Aurelián. Potlačil povstání brabarů a obrátil pozornost proti Zenobii. Královna byla poražena a uprchla do Palmýry. „Následně byla zajata a většina historiků se shoduje, že byla odvlečena do Říma a vláčena ulicemi a ukazována jako trofej. Poté ona i palmýrská říše zmizely v temnotě.“ Fu Hao V Číně se povídají příběhy o mnoho ženách bojovnicích, často jde o fikci. Jedna z 64 manželek krále Wu Danga z dynastie Shang z doby kolem roku 1200 před naším letopočtem však byla reálná. Fu Hao odmítla být předmětem vyjednávání mezi panovníkem a jejím kmenem a rozhodla se vést muže do bitvy. Velela v té době největší armádě v Číně, která měla kolem 13 000 lidí. „Stojí za zmínku, že v tomto období čínské historie sloužilo v armádě mnoho žen, což ukazuje, jak se postoje k ženám v armádě mohou v průběhu času měnit. Mnoho úspěchů Fu Hao bylo ztraceno v čase, ale stále zůstává jednou z nejmocnějších válečnic v historii.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit.

Čas načtení: 2024-04-26 08:45:00

OmniConnect: Pozornost je novou měnou komunikace

V marketingu, reklamě i PR se pozornost stala novou měnou. Jak pozornost získat, udržet a jak s ní pracovat, řešila konference OmniConnect 2024.

Čas načtení: 2024-12-12 17:22:47

Konečná Nerudové: Kdybychom vás neměli, museli bychom si vás vymyslet. Dle experta konflikty získávají komunistce hlasy

"Pozornost za každou cenu" je nový styl  Kateřiny Konečné na sociálních sítích. Její obětí často bývá Danuše Nerudová, neúspěšná kandidátka na prezidentku a europoslankyně za STAN. Naposledy se na sociální síti střetly kvůli darování krevní plazmy, ve kterém šéfka komunistů viděla vykořisťování Čechů, na které Nerudová "skočila". Podrobnosti si můžete přečíst v našem článku. Teď však bylo téma roztržky zdánlivě o mnoho jednodušší. Všechno „nejlepší" „Všechno nejlepší k svátku, drahá kolegyně Danuše Nerudová.Kdybychom vás neměli, museli bychom si vás vymyslet. Zůstaňte prosím taková, jaká jste," napsala si na sociální síť X šéfka komunistů. A stalo se to, čeho už jsme několikrát byli svědky. Na její „přání" zareagoval jako první Filip Neruda, který je na sociálních sítích velmi aktivní a připomněl Konečné jedno z dalších významných výročí, které na ten den připadalo.  V týdnu revolucionářka, o víkendu bydlenka. Jana Maláčová vyšpulila rty a přitlačila na pilu Číst více „Paní Konečná, přesně před 75 lety se stal Číhošťský zázrak – symbol naděje. Komunistický režim jej zneužil jako záminku k mučení a vraždě nevinného kněze Jozefa Toufara. Brutalita, kterou hájíte, uloupila víru a životy mnoha lidí. Na to se nesmí zapomenout," reagoval Filip Neruda. Konečná ale měla ten den nabito ostrými. „Aaa, už se mi tu slézá celé Nerudovic familie, už chybí jenom starý pan otec a máme to v kompletu," opáčila šéfkomunistka osmnáctiletému synovi Danuše Nerudové. Útočná Konečná Jak se zdá, Konečná na sociálních sítích úplně změnila taktiku. Z občasných nekonkrétních útoků se staly velmi dobře zacílené provokace, kdy Konečná ani nepokračuje v jakékoliv argumentaci. Jen nechá rozhořet konflikt a sleduje, kolik naštvaných lidí na ní reaguje a těší se ze zvýšených dosahů svých příspěvků. Potvrzují to i slova Jana Charváta, politologa z Univerzity Karlovy, který tuhle snahu šéfky koalice Stačilo! také pozoruje. Expert: Souhlasem fanoušky nezíská „Tohle je způsob, o kterém specialisti na sítě mluví už dlouho, ale občas trochu déle trvá, než to proteče ke konkrétním politikům. Ten model předpokládá, že když jste agresivní, přitáhnete pozornost a i když na vás spousta lidí útočí, tak vám to výrazně zvedá dosah," říká Charvát. „Jste kontroverzní, tím vlastně vytváříte informační toky a spousta lidí si vás začne přidávat a dosah se vám zase zvýší," dodává expert a říká, že lidé, kteří s ostatními na sítích souhlasí, prostě díru do světa neudělají.  Kateřina Konečná setřela moderátora Tunu, že nevyhrál v reality show. Pomsta? Číst více Konečné už nestačí hlasy komunistů „Ty algoritmy pracují s tím, že je pro ně důležitý konflikt. Ten přitahuje pozornost. Paní Konečná to doteď nedělala, protože měla pocit, že si vystačí se svými klasickými voliči, který na sociálních sítích nebyl," vysvětluje politolog. Souvisí to s tím jak se posunulo vnímání celého Stačilo!. "Tam už prostě nejsou jenom komunisti, ale i antisystémová strana, jejíž voliči sítě používají. No a pro takové lidi potřebuje být Konečná viditelná," dodává Charvát důvody zvýšené aktivity Kateřiny Konečné v internetovém prostředí.    

Čas načtení: 2025-01-04 12:06:09

3 americké akcie, které stojí za pozornost v roce 2025

Objevte tři akcie z USA, které v roce 2025 přitahují pozornost investorů: král železnic, lídr v oblasti AI i hegemon osobní přepravy. Svezete se s nimi na vlně růstu? Článek 3 americké akcie, které stojí za pozornost v roce 2025 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-02-04 13:17:00

Virtuální branding - top trend marketingu 2025

Brno 4. února 2025 (PROTEXT) - Emoce hrají zásadní roli v tom, co si lidé pamatují, a silný emocionální zážitek může rozhodnout o tom, zda si zákazník značku oblíbí a zůstane jí věrný. Výzkumy ukazují, že emocionální prožitky mají silnější dopad na lidskou paměť než neutrální informace. Pokud zákazník zažije něco, co v něm vyvolá radost, vzrušení nebo překvapení, pravděpodobně si tuto zkušenost zapamatuje mnohem lépe než běžnou reklamu či statickou prezentaci značky. Firmy, které dokážou oslovit zákazníky na hlubší emoční úrovni, mají v dnešním konkurenčním prostředí významnou výhodu.Zatímco v Česku je pro spoustu společností emocionální branding stále relativně neznámý pojem, u zahraničních klientů se jedná o vysoce žádanou službu. Společnost RoarFunBrno, která se specializuje na dodávání imerzních a interaktivních VR zážitků na akce, v roce 2024 doručila VR závodní a letecké simulátory mimo jiné na přední evropské eventy do Londýna, Barcelony, Paříže, Madridu nebo Mnichova. Emocionální branding využilo 100 % klientů ze zahraničních objednávek. Často si klienti objednali virtuální branding opakovaně. V roce 2025 a 2026 se očekává, že se zájem o tuto služby zvýší také u českých společností.Virtuální branding propojuje emoce lidí s moderními technologiemi a pomáhá společnostem po celém světě zviditelnit jejich značku. Největší potenciál emocionálního brandingu integrovaného do virtuálního prostředí leteckých nebo závodních simulátorů spočívá v tom, že umožňuje zobrazení brandingu klienta během virtuálního závodu nebo letu. Možnost aktivní účasti potencionálních zákazníků na virtuálním zážitku zvyšuje jejich zapojení a posiluje vztah ke značce. Logo a firemní identita se nestávají rušivým prvkem reklamy, ale přirozenou součástí úžasného zážitku.“Rekord v zobrazení virtuálního loga jsme zaznamenali na konferenci electronica v Mnichově, kde bylo virtuální logo klienta zobrazeno více než 2,2 milionkrát. Děláme objednávky už od 20.000 Kč, ale některé společnosti investují opravdu hodně do virtuálního brandingu. Na akci v Mnichově jsme použili virtuální branding v maximální verzi a pronájem simulátoru s brandingem na klíč včetně obsluhy na 4 dny vyšel na 350.000 Kč, s tímto rozpočtem vyjde jedno prohlédnutí loga klienta na méně než 15 haléřů.” říká Lucie Teturová, obchodní ředitelka RoarFun.Konference electronica patří mezi největší technologické akce na světě. Každý z 3500 vystavovatelů bojuje o pozornost 80.000 návštěvníků. “Pomohli jsme zvýšit návštěvnost stánku klienta pomocí Formule simulátorů s virtuální realitou na super malém prostoru - 2 x 3,5 m. Na čtyři virtuální závodní tratě byla umístěna dvě hlavní loga klienta a dalších 12 partnerských log. Pro maximální přitáhnutí pozornosti stánek doplnila soutěžní obrazovka s přidáním loga společnosti.” Úspěšnost realizace potvrzují slova klienta: “Závodní simulátory měly u našich zákazníků i potenciálních nových zákazníků obrovský úspěch a přinesly na náš stánek pozitivní atmosféru a soutěživost.”Virtuální branding se začíná využívat už i na českých akcích. Příkladem je herní esport festival MČR na brněnském výstavišti, kterého se zúčastnily známé společnosti z celé republiky. Mezi společnostmi jako je Česká Spořitelna, Vodafone, KFC nebo Billa probíhala marketingová bitva. Některé společnosti se rozhodly pouze rozdávat jídlo zdarma, ale všichni víme, že návštěvníci na to další den zapomenou. “V kontrastu jsme nachystali pohyblivý závodní simulátor s licencovanou F1 sedačkou a virtuální realitou. Do virtuální tratě Monza jsme přidali logo DERCOS společnosti Vichy. Za každý závod, který trval 5 minut, návštěvník viděl logo více než 1000krát. S cenou servisu cca 85.000 Kč, vychází jedno zobrazení loga s WOW efekty na 25 haléřů,” dodává obchodní ředitelka.Každý marketingový specialista řeší, jak co nejvíce zvýšit povědomí o značce a jak nejlépe přitáhnout pozornost. Závodní simulátory s VR nebo obrovskými obrazovkami jsou řešením, jak přitáhnout maximální pozornost návštěvníků. Celý článek o efektivitě a ceně virtuálního brandingu ve spolupráci s britskou společností na konferenci elektronica si můžete prohlédnout zde. Zdroj: RoarFun ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-02-14 18:00:00

Vladimír Mertlík: Hon na prezidenta? Psi štěkají – karavana jde dál...

Zpětnému zrcátku to nedá, aby se znovu nepozastavilo nad obsahem i úrovní české mediální scény. Nedávno způsobilo mediální pokrytí návštěvy Petra Pavla v Izraeli a Kataru na bulvárním webu pozitivní šok po srovnání s většinou médií, jež návštěvě přes její odezvu v celé Evropě věnovala pozornost rozsahu seznamovacích inzerátů. Na druhé straně, co se kritiky a pochyb nad vším, co vykoná, si na pozornost nemůže prezident stěžovat.