Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 21.07.2025 || EUR 24,620 || JPY 14,311 || USD 21,100 ||
úterý 22.července 2025, Týden: 30, Den roce: 203,  dnes má svátek Magdaléna, zítra má svátek Libor
22.července 2025, Týden: 30, Den roce: 203,  dnes má svátek Magdaléna
DetailCacheKey:d-1123509 slovo: 1123509
Čaloun: 2. ligu začneme, do konce roku peníze máme. Bez dotace v lednu zavíráme

Na černý scénář, že hokejové Ústí nad Labem skončí v krajské lize, (zatím) nedojde. Klub se vyrovnává s dluhy po bývalém vedení a chystá se na druhou ligu.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2024-07-02 13:55:00

Zavíráme prodejny, vše musí pryč, hlásí řetězec Okay. Je to však jen další reklamní trik

Na internetových stránkách i v prodejnách řetězce Okay se objevila zpráva: „Zavíráme – vše musí pryč! Ve čtvrtek 4. 7. ve 20:00 zavíráme prodejny Okay. Využij jedinečné příležitosti a nakup vybrané zboží za likvidační ceny na e-shopu i...

Čas načtení: 2008-08-04 17:54:19

Chystám se zavřít tento web

Už delší dobu přemýšlím o budoucnosti tohoto webu a dospěl jsem k názoru, že to chce změnu - radikální. Změnu, která mi nabídne nové obzory, publikum, možnosti a chuť psát dál. Proto jsem se rozhodl, že tento web zavřu a budu pokračovat jinde, jinak. Zdá se mi, že jsem pro „typického“ čtenáře tohoto webu už napsal, co se dalo. A nyní je potřeba zařadit vyšší rychlost. pokračování ->

Čas načtení: 2020-07-08 06:42:26

Spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová: Miluji banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině

Psaní se věnuje od dětství. Na svém kontě má dvě desítky knih a tu poslední nazvanou Houslový klíč si nadělila ke svým narozeninám. Její zhudebněné texty nazpívala na svém CD její dcera Alžběta Bohdanová, a jako rozhlasová moderátorka Zuzana Maléřová svými pořady posluchače vyprovází v noci ke spánku a ráno zase probouzí.   K letošním půlkulatinám jste si nadělila dvacátou knížku Houslový klíč, ke které grafiku obálky dělal váš syn Jeroným Bohdan, který se také jako ilustrátor podílel na knize O květině. Někde jste řekla, že je z vašich knih nejbarevnější. V čem to spočívá? Je jistým ohlédnutím životním, ale i žánrovým. Příběhy mnoha lidí známých i neznámých jsou prokládány úvahami, glosami, básněmi i písňovými texty, vzpomínkami, které nás podrží v těžkých časech. Jmenuje se Houslový klíč, což je úvodní kapitola knihy, která odkazuje k mému dětství, ve kterém neustále zněly písničky. Vyrostla jsem ve valašských horách, pod horou Radhošť a u sochy Cyrila a Metoděje jsem zase stále měla na očích, „že na počátku bylo slovo.“ Nějak se to ve mě spojilo a kdykoliv píšu, slyším ho jako hudbu. Syn studuje grafický design v Dánsku a ten houslový klíč ukryl na obálce do listů lilie. Jako symbol počátku. Písně, života, zápasu…   Co pro vás znamená psaní? Je to práce, koníček, terapie…? Je to profese. A je štěstí, když ji člověk cítí jako součást všeho, co jmenujete, a ještě něco navíc. Schopnost sdílet s lidmi jejich prožitky, klást otázky, vytvářet příběhy, které spojují v jedno rozum a víru, zastavují čas. Určitá nostalgie mé povahy, a tudíž i mého psaní je pak vyvážena černým humorem a přímočarostí. A co úplně miluji, jsou banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině. Působíte také jako rozhlasová moderátorka a v ČRo uvádíte pořady Dobré jitro, Glosy nebo Noční Mikrofórum. Který je vám nejbližší? Je to už třicet let, co jsem jako mladá autorka zasedla k mikrofonu mezi elitu osobností, která tehdy provázela autorská nedělní rána. Zůstala ve mě ta síla výpovědí, které jsme v ranních hodinách k posluchačům vysílali. Nechci se tomu zpronevěřit ani dnes, a tak každé mé vysílání je vlastně malá knížka. Chodím po světě, sbírám zážitky a zamykám je v sobě. Psaním je zhmotním a pak přijde ráno, otevřu zámek a zážitky osvobodím. No a začnu sbírat znovu, abych měla příště co předat. Při psaní je člověk sám, a i nedělní rána v rozhlase jsou druhem samoty, i když veřejné. Všude kolem ticho a klid, jen já a mistr zvuku, který se mnou vysílá a silné tušené propojení s posluchačem. Začínáte ve tmě a tři hodiny jdeme za světlem. Naproti tomu Noční Mikrofórum je setkání s konkrétním člověkem, jeho příběhem a společně s mým hostem vlastně zavíráme den. V rozhlasové práci tedy vyprovázím posluchače ke spánku a zase je probouzím. Tyhle časy přesně vyhovují mé povaze, to je můj „houslový klíč."   Jako textařka jste se představila na debutovém CD O lásku dál vaší dcery Alžběty Bohdanové. Co vás přivedlo k psaní textů písní? A jak se vám psalo pro vlastní dceru? Je to trošku jinak, mé první verše už vyšly v knize Dopis Cyranovi, ve které byla závěrečná část nazvaná Dopisy ve verších. Byly tam mimo jiné i čtyři básně jako životní nálady čtvero ročních období, věnované jako dárek k osmnáctinám mé dcery. V té době už zpívala a její kytarista a skladatel Vratislav Zochr krásně texty zhudebnil, například „zimní“ Odpuštění je má srdeční záležitost. Přidal se k němu Jan Jiráň z Ypsilonky, který skvěle muzikantsky vystihl „podzimní" Dlouhý let a pak už jsem psala texty přímo pro ně a samozřejmě především pro zpěvačku, která měla jasnou představu, že chce texty básnické a symbolické. Pro mě byla radost pozorovat, jak precizně nakládá s češtinou a s náročnou interpretací textovou i hudební. Titulní píseň O lásku dál pak vznikla jako „rozhovor" mladé dívky se zralou ženou, která už je „o tón výš, o lásku dál". Duet s Alžbětou nazpívala herečka Martina Randová, a pokud se ptáte na spolupráci matky a dcery, možná je ukryt právě v tomto textu, kde mne Martina zastoupila.   Díky lásce ke zvířatům jste chtěla být zvěrolékařkou, nakonec jste se rozhodla pro psaní. Kde nacházíte inspiraci? O čem ráda píšete? V mé prvotině Život je kulatý byl v ní dopis určený Stelle Zázvorkové. Vlastně její příběh na pár stránkách. Jak mi řekla, pro ni v mnohém přelomový, některé věci jsem pojmenovala poprvé. Když jsem psala zmiňovanou knihu Dopis Cyranovi, napsala jsem ten dopis po třiceti letech Stelle znovu. Vlastně stejný, proměněný jen mými odžitými třiceti lety života. Naše setkání jsem pak završila v jedné z kapitol Houslového klíče. Tím chci říct, že téma mého psaní zůstává stále stejné. Život a jeho souvislost s tvorbou na jakémkoliv „hřišti", vše modifikováno pouze narůstající životní zkušeností.   V letech 1990 až 1997 jste byla tiskovou mluvčí ND a v letech 2004 až 2007 divadlo Viola uvádělo vaše autorské projekty Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy. Nelákalo vás hrát také divadlo? To ne, dokonce mne zaskočila dcera, když se vydala spolu se zpíváním i na hereckou dráhu. Úplně jsme s mužem nejásali, nicméně dnes si její představení užíváme, když vidíme její vášeň a schopnost zhostit se velkých náročných úkolů. Já jsem i přes veškerou komunikativnost svým založením spíš uzavřenější člověk, který zhmotňuje na papír své myšlenky a otázky a mám radost, když mé texty inspirují herce k jejich interpretaci.   Jak to máte s četbou vy? Preferujete jednoho autora či žánr, nebo máte ráda rozmanitou tvorbu? Určitě rozmanitou, autorem řekla bych mých citů je Ota Pavel, ale to mimo jiné proto, že psal krásně o sportovcích a já vyrostla ve sportovní rodině a nikdy jsem ta pouta k vášni například pro fotbal nepřetrhala, o čemž svědčí i mé knihy Příběhy z tribuny či Proč kluci milují fotbal. Četla jsem již od svých pěti let, sama jsem si s velkou taškou chodila půjčovat knihy do místní knihovny, každý pátek jsem dostala od rodičů desetikorunu, půjčení jedné knihy stálo padesát haléřů. Místní knihovnice se zřejmě domnívala, že nosím knihy pro celou rodinu, a tak se nedivila, když jsem si v první třídě půjčila třeba Balzacův román Lesk a bída kurtizán. Především jsem ale ve školním věku poznala valašskou spisovatelku Marii Podešvovou, která mne přijala za svou „adoptivní“ vnučku. Podepisovala se mi „tvá bábi ze Soláně“ a já jsem z toho krásného soláňského vrchu, na kterém stál a dodnes stojí impozantní srub manželů Podešvových, poprvé uviděla velký svět. Jezdily za nimi na návštěvu úžasné osobnosti – skladatelé, malíři, spisovatelé, překladatelé, herci, sportovci. Před srubem stála lavička, věděla jsem, že je to „ta“ Lavička Jiřího Mahena. Bábi říkala, že je to místo, kde se slétají géniové, aby hovořili s člověkem. Já jsem však chtěla překročit brány těch hor a svěřila jsem se fotografce Evě Fukové, když se z americké emigrace konečně mohla podívat zpět do krajiny dětství, na Soláň, za svou mámou a tátou. Tehdy mi řekla: „Je dobré odejít, když se můžeš vracet.“ Vracím se stále, svědectvím je i kniha Houslový klíč.   Zuzana Maléřová (1965) debutovala knihou Život je kulatý, kterou napsala během studií žurnalistiky na UK v Praze. Vynesla jí Cenu literárního fondu. Od té doby napsala dvacet knih jako například Počítání času, Křehké otázky, Šťastná hodina, Jak potkat děti, Proč kluci milují fotbal, Příběhy z tribuny, Dopis Cyranovi či Kdy se dotknout dospělosti. Na svých projektech spolupracuje s Českou televizí (v rámci cyklu (Ne)obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů například o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem (například úvahová Dobrá jitra, Noční Mikrofórum, Glosy v ČR Dvojka, Nedělní siesta v ČR Regina).

Čas načtení: 2019-07-11 13:56:29

Proč chce americká spisovatelka Rachel Kushnerová odstranit vězení

Americká spisovatelka Rachel Kushnerová ve svém třetím románě Jsem osud popisuje osud Romy, která si odpykává dvojnásobný doživotní trest plus šest let navíc ve známé věznici. Zabila stalkera, který ji pronásledoval ze San Francisca, kde pracovala v nočním klubu, až do Los Angeles. Zatímco se snaží zvyknout si na nemilosrdný vězeňský život, pronásledují ji vzpomínky na její předchozí život. Samotná Kushnerová v realitě vystupuje proti vězeňskému systému.   Paní Kushnerová, vy se domníváte, že by se vězení měla zrušit. Proč?  Je k tomu mnoho důvodů. Dovolte mi zeptat se jinak: Jak je možné, že převažující většina lidí v amerických vězeních je chudá a dostalo se jim špatného, nebo vůbec žádného vzdělání? Je to jenom proto, že chudí jsou od přírody kriminálníci a bohatí nikoliv?   Chcete tím říci, že ve věznicích sedí ti nesprávní lidé? Chudí nejsou z podstaty věci nijak lepší nebo horší než bohatí. Jenom ti bohatí, kteří se provinili proti zákonu, si mohou dovolit právníka, zatímco ti chudí jsou odkázáni na obhajobu ex offo. Tito právníci, kteří jsou chronicky přetížení, pak svoje klienty z nedostatku času nutí, aby přiznali vinu. A kdo už jednou seděl ve vězení, je potrestán na zbytek života. Ve Spojených státech je se záznamem v trestním rejstříku téměř nemožné získat práci, anebo třeba byt. V podstatě každý trest je tak trestem doživotním.   Dá se tomu pomoci? Vězeňský byznys v USA ročně stojí zhruba 15,5 miliardy dolarů. Tyto peníze by se měly investovat do pracovních míst, veřejných škol a dostupných bytů. To je přesně ta sociální struktura, jejíž nedostatky jsou ve většině případů příčinou kriminality.   Tedy prevence? V USA je teď za mřížemi 2,3 miliónu lidí. To je procentuálně víc než v kterékoliv jiné zemi světa. A současně disponují USA největším vězeňským systémem na světě. Kriminalita se přesto nesnižuje. Co to vypovídá o efektivnosti tohoto systému? Tento systém, který je založen na zločinu, odplatě a údajném odstrašení, nefunguje. Musíme náš koncept přestupku a trestu zásadně přehodnotit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tím, že jednoduše eliminujete trest? Ne, musíme změnit formu trestu. Teď zavíráme ty, kteří se něčím provinili, za mříže. Tím se zbavujeme odpovědnosti za zkoumání okolností, proč vůbec ke kriminalitě dochází.   Myslíte sociální nerovnosti, které jste už zmiňovala? Tímto systémem odcizujeme lidi společnosti, ve které by vlastně měli žít. Namísto toho abychom jim ukázali, jak to společenství funguje.   Vaše argumenty jsou totožné s těmi, které používá Ruth Wilson Gilmore, která se již třicet let zasazuje o odstranění věznic. Váš nový román Jsem osudem se odehrává ve vězení. Je to součást vaší angažovanosti? Už jenom představu, že by román sloužil jako nástroj sociálně politického sdělení, považuji za odpudivou. To by bylo mrtvé umění. Jsem v první řadě spisovatelka, žádná aktivistka. Romány žijí z rozporů a odboček od hlavního tématu, které pak musejí srůst v jeden celek. Všechno ostatní je laciná polemika.    Ale vaše dobrovolná práce ve věznici přece musela tento román ovlivnit.  Když jsem se před několika léty připojila k organizaci zabývající se lidskými právy a začala jsem pracovat ve věznicích, ani vzdáleně jsem nepomyslela na román. Spíš jsem jednala z pocitu osobního závazku. Bydlím v Los Angeles v docházkové vzdálenosti od soudních budov a věznic, které dohromady tvoří největší komplex tohoto typu na světě. Denně jsou tam převáženy tisíce lidí v zamřížovaných autobusech. Rozhoduje se tam o tisících osudech. Je jistě možné v této čtvrti vést perfektní život střední třídy, aniž byste myslela na okolí. Ale to není můj styl.   A co je váš styl? Chci být uprostřed světa, který mne obklopuje. Nechci jeho některé části nevnímat. Už jako dítě mne zajímalo, jak je organizovaná společnost. Takže jsem začala v ženském vězení v Chowchilla dávat kurzy psaní, abych tím vězeňkyním pomohla v jejich profesním postupu.   Jak se odlišuje společnost za mřížemi od té venku? Je to milé, že mne považujete za expertku, ale to já nejsem. Jen se učím od ostatních. Sociolog Erving Goffman říká, že naše identita se skládá z určitých elementů – z toho, jak se oblékáme, jak bydlíme, co jíme a z mnoha dalších. Ve vězení vás o všechny tyto prvky naší identity připraví. Zůstane jen vlastní osobnost. Všimla jsem si, že lidé ve vězení dávají té svojí osobnosti nebývale ostré obrysy. Jejich přítomnost vnímáte pak mnohem silněji než ostatních lidí venku. Je to ostatně jejich jediná možnost se sami prezentovat.   Romy, která je vypravěčkou ve vašem románu, je odsouzena dvakrát k doživotí plus šest let, protože zabila jednoho stalkera. Ale já jsem nikoho nezabila a také nesedím ve vězení.   To je zřejmé. Ale přesto má biografie Romy mnoho společného s tou vaší. Ano, Romy a já máme mnohé společné. Především to prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. To je nezvyklé, protože jsem spisovatelka, která se dívá ven, nikoliv dovnitř. Moje psaní není autobiografické. Ale během práce na této knize se mi znovu a znovu vybavovaly příběhy z mého mládí.   Vaše mládí jako teenagerka jste strávila v San Franciscu. V dělnické čtvrti Sunset. Nebyla to čtvrť, ve které jste se musela bát jít na ulici. Ale bylo tam hodně násilí, drog a prostituce. Mnoho mých přátel bylo jednou nohou v kriminále. Nejdříve jsem tyto vzpomínky chtěla držet odděleně od románu. Ale zdálo se mi těžké najít správný hlas pro Romy. V okamžiku, kdy jsem jí předala část svých zkušeností, bylo to jinak.   Proč skončila Romy ve vězení a vy na střední škole? Pocházím z jiné společenské vrstvy. Moji rodiče byli studenti, kteří se chtěli stát vědci. Byli hippies, naše chudoba byla chudobou hippies. V naší ledničce sice byl stejný sýr od sociální podpory jako u mých přátel, ale na rozdíl od nich mne nikdo nezneužíval, moji příbuzní nebyli závislí na drogách, nebyli to kriminálníci. Existuje velký rozdíl mezi chudobou bez peněz a chudobou celé společenské třídy. Vyrůstala jsem ve stabilní rodině, s jiným slovníkem – ve slovním i přeneseném smyslu.   Věříte v existenci zla? Co je protikladem zla? Nevinnost? Když jsem pracovala na knize Jsem osud, četla jsem znovu a znovu Dostojevského Bratry Karamazovy. Dostojevský se pokouší zdůvodnit podstatu nevinnosti. V jeho románech lidé konají zlo, ale bůh je vždy dobrý. Ve světě bez boha je to komplikovanější. My všichni toužíme po odpuštění, po odpuštění, které nabízí křesťanství, ale nikoliv justiční systém. Hranice mezi vinou a nevinou začíná být irelevantní, když vidíte ty masy lidí, které tímto systémem procházejí. Můj román neobsahuje žádné návrhy na řešení, žádné definitivní odpovědi. Literatura je říše, ve které se zkoušejí myšlenky a život. To ji dělá tak cennou. Pokud mě to dovedlo k nějakému poznání, tak k tomu, že nikdo není nevinný. Ale někteří mají štěstí.   {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-05-17 06:00:00

Psychomodulační látky prošly Poslaneckou sněmovnou

Mají své zastánce i odpůrce, všichni se ale shodují v tom, že jde o revoluční český koncept v drogové politice s mezinárodním přesahem. Takzvané psychomodulační látky (PML) se mají stát mezistupněm mezi potravinami a nebezpečnými látkami měnícími vědomí, za které zavíráme lidi do vězení. PML budou i přes svou psychoaktivitu dostupné na trhu, ale v rámci velmi přísné regulace – mnohem přísnější než u alkoholu. Žádné konkrétní látky povoleny nebyly a o každé potenciální PML budou rozhodovat odborníci (nejspíše z Ministerstva zdravotnictví anebo Úřadu vlády). Kritici namítají, že novela přijatá poslanci ve třetím čtení 3. května je pouhou kostrou, ve které chybí dlouhá řada zásadních detailů, jež budou muset být zapracovány do vyhlášek a podzákonných norem. Zásadní je v tuto chvíli fakt, že žádné konkrétní látky povoleny nebyly a že o každé potenciální PML budou rozhodovat odborníci (nejspíše z Ministerstva zdravotnictví anebo Úřadu vlády). The post Psychomodulační látky prošly Poslaneckou sněmovnou appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-05-27 14:00:00

Furiosa v pokladnách vyhořela! Blíží se konec hollywoodských blockbusterů?

Tak asi zatahujem oponu. Končíme. Zavíráme. Anebo… ne? Týden co týden sledujeme s hrůzou nemilá čísla návštěvnosti v kinech celého světa, které ani nástup letní sezóny nezvládl zvednout. Ba právě naopak. Deprese se prohloubila, protože začaly v pokladnách hořet i ambiciózní a nákladné popcornové ...

Čas načtení: 2024-08-01 19:32:45

Jak urychlit vývoj a zavádění nových technologií?

Zamysleme se nad tím že se něco rozbije a tak to chybě funguje, rozbít se může program nebo lidské myšlení, zavíráme lidi do vězení nebo psychiatrické nemocnice místo toho abychom je v servisu opravili, naše schopnosti a možnosti opravit lidi jsou mnohým limitované, příroda to řeší nahrazováním za nové protože opravování považuje za zbytečné. Vaše… Číst dále »Jak urychlit vývoj a zavádění nových technologií?

Čas načtení: 2024-11-09 18:41:22

Segregovaná konzumní společnost

Představme si, že by se lidi rozdělili tak že by se oddělili od sebe lidi, co k sobě nepatří, něco jako když zavíráme lidi do vězení nebo do blázince, každý by byl neustále hodnocen anonymním systémem a musel by žít mezi lidmi co k sobě patří, a tak by dobrý člověk žil jenom mezi dobrými… Číst dále »Segregovaná konzumní společnost

Čas načtení: 2024-12-17 10:41:00

Europoslanec Dostál se ptá kolegů, zda půjdou bojovat na Ukrajinu

Europoslanec za koalici STAČILO! Ondřej Dostál promluvil od plic. Promluvil o „globalistické partě“, která si neumí připustit, že už jí lidé mají plné zuby. EU má podle něj plná ústa válčení, jenže válčení do posledního Ukrajince, protože sama EU je plná generálů bez faktického vojska. A krom toho si navíc sami zavíráme cestu do Číny, což je podle Dostála problém.