Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-22 10:36:12

Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost

Na začátku 80. let 20. století použil psycholog tento termín k popisu teenage chlapců. Byli nešťastní a neochotní přijmout blížící se dospělost. The post Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-27 00:00:45

O tanci a tichu

Dospělost. Co to vůbec znamená, být dospělý? Znamená to, že člověk poprvé v životě vydrží v jedné práci, kterou nesnáší, déle než rok? Znamená to, že je ochotný nasednout do vlaku a nechat se odvést do šedé krabice, aby tam potom trávil osm hodin na školení, kterému nerozumí a které v něm probouzí pocity naprostého zoufalství? Dospělost jako

Čas načtení: 2008-04-02 22:36:16

Chováš se jako dospělý člověk?

Kdy je člověk opravdu dospělý? Věkem to rozhodně není, to se jistě shodneme. S osmnáctými narozeninami se dospělost k dárkům automaticky opravdu nepřibaluje, na tu je potřeba dozrát. Podle mého názoru je dospělý člověk tak, kdo si dokáže uvědomit své činy a vzít za ně plnou zodpovědnost. pokračování ->

Čas načtení: 2011-11-05 00:00:00

Herschel Holiday 2011 / Batohy trochu jinak

Značka Herschel se nás nesnaží uchvátit výraznými barvami ani silnými slogany, ovšem skrývá v sobě určitou dospělost a jejich poslední kolekce se dokonale hodí k právě panujícímu počasí. Jestliže máte rádi jednodušší střihy a především usedlejší barvy, v nové edici batohů Holiday 2011 labelu Hersc ...

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-05-18 08:55:04

O zdánlivé zdvořilosti aneb Proč by se pálení vlajek trestat nemělo

Pálení vlajky EU bude podle novely trestního zákona u našich západních sousedů trestné, viníkovi hrozí až tři roky vězení. Totéž se bude týkat i vlajek cizích států, pokud s nimi Spolková republika Německo udržuje diplomatické vztahy. Pro srovnání, řízení auta v opilosti je trestáno nanejvýš rokem a vytváření ozbrojených skupin nanejvýš dvěma roky. Původním impulsem pro změnu zákona se podle všeho stala propalestinská demonstrace roku 2017, na které účastníci spálili ručně kreslenou izraelskou vlajku. (Vyjádření sociálně demokratického poslance Fechnera na Deutsche Welle, zpráva o původním incidentu.) EU není stát, ale do novely byla stejně zahrnuta. Jedinou stranou, která hlasovala proti, byla opoziční AfD. „Pálení vlajek na veřejnosti nemá s pokojným protestem co do činění,“ citovala stanice Deutsche Welle ministryni spravedlnosti Christine Lambrechtovou. Takový akt rozdmýchává „nenávist, zlobu a agresi“ a uráží city mnoha lidí, dodala s odkazem na případy pálení tureckých či izraelských vlajek při demonstracích v Německu.  Považuji toto za velmi špatný nápad. Celé to směřování dnešní Evropy k „potlačování projevů nenávisti“ se mi jeví jako mimořádně krátkozraké a autoritářské zároveň. Moje první námitka: jakmile začneme akceptovat myšlenku, že vyspělost či dospělost jedince má být předmětem vyšetřování a represe, ocitáme se na cestě k antiutopii. Na jejím konci stojí klasická ideopolicie po sovětském či čínském vzoru, i když se k tomu vzoru třeba hlásit nebude. Jaký byl váš záměr, když jste řekl XY? Nechtěl jste tím ve skutečnosti říci Z? Není to jen teoretická obava. „Musím prověřit vaše myšlení,“ jak pravil anglický policista se seznamem „závadných“ tweetů. Jiní policisté v té samé zemi pozatýkali pravicové aktivisty za vylepování nálepek „Hranice otevřené, hospody zavřené“. Zde neexistuje žádná přirozená mez, za kterou by už zájem orgánů z principu nesahal. Víceméně cokoliv, co je aspoň trochu kritické, může být jednoho dne vnímáno jako projev nenávisti. Laťka se bude posouvat. Samozřejmě se – jako vždycky, když chceme utahovat šrouby – začíná u zjevných excesů typu pálení vlajek, ale ono to u nich neskončí. Jestli je znakem vyspělé společnosti vyšetřovat a trestat lidi za to, že veřejně vyjádří svoje myšlenky a pocity – jakkoliv třeba odpudivé – tak to bych raději bych žil ve společnosti méně vyspělé, ale svobodnější. Mimochodem, všimněte si jedné věci. Ani zastánci těchto nových represí se nesnaží tvrdit, že by snad zákaz pálení vlajek vedl k tomu, že se vztahy mezi lidmi zlepší. Těžko začnou nějací fandové Hamásu či Hizballáhu mít respekt vůči Izraeli jen proto, že nesmějí v Berlíně nadále pálit izraelskou vlajku. To, co německá politická vrstva nechce, je vidět tuto realitu na vlastní oči. Je prostě příjemnější si zachovávat pokrytecké iluze o tom, že nově vybudovaná multikulturní společnost – jejíž složení ti samí politici významně ovlivnili svojí činností (či spíš nečinností) – funguje přátelsky, harmonicky, tolerantně a vzájemně se obohacuje. Kdyby se vlajky pálily příliš veřejně a příliš často, možná by to některé voliče mohlo znejistit a vyvolat to v nich pochybnosti o moudrosti nastoupené cesty. A odtamtud by už nebylo daleko k politické zodpovědnosti příslušných činitelů. Tím se dostáváme k druhé námitce. Vědět, že vás někdo nenávidí, je sice nepříliš příjemná, ale zároveň velmi užitečná a důležitá informace. Lidé mají už tak dost schopností se přetvařovat, proč je k tomu ještě nutit shora? Vezměme si třeba náš vlastní stát a případ teroristického imáma Samera Shehadeha. Ten se svého času tvářil dost umírněně na to, aby jej zvali do Českého rozhlasu a on nám řekl, že „Češi prostě nechápou, co je to islám“. Možná by to naše kolektivní pochopení bylo větší a hlubší, kdyby si Shehadeh nemusel ze zákona dávat „pozor na hubu“, a kdyby mohl beztrestně přiznat rovnou, že je příznivcem Islámského státu. Takhle, pod takzvanou „ochranou“ zákona potírajícího nežádoucí verbální projevy, jsme od něj zažili několik let sladkých řečí vedených navenek, zatímco v zákulisí s jeho pomocí vznikala struktura pro finanční a personální podporu teroristické organizace. To je opravdový úspěch, že? Zákonem vynucená zdvořilost je sebeklam – a sebeklamy skoro vždycky škodí tomu, kdo se jim oddává. Je daleko lepší vědět, co jsou lidi skutečně zač a co si myslí. Příjemné to není, ale příjemná není ani návštěva zubaře. Současná Evropa ovšem řeší problém vzniklých kazů tím, že ty díry natírá nabílo, aby nebyly vidět.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 14:51:45

Sv. Outdoor nemá rád biedermeier

V průběhu loňského roku vyšla básnířce a překladatelce Marii Iljašenko (*1983) sbírka s názvem Sv. Outdoor (Host 2019). Je to po sbírce Osip míří na jih (2015) autorčina druhá kniha poezie, a opět – jak je patrné již z názvu – tu má podstatné místo motiv prostoru. Jak prozradila v pořadu Liberatura na Radiu Wave, při tvorbě této sbírky hrál významnou roli také psychologický vliv slov, přesněji řečeno fakt, že některá slova mají potenciál působit blahodárně na lidské nitro, ba dokonce klinicky snižovat hladinu stresových hormonů. Tato skutečnost inspirovala Iljašenko k vytvoření sbírky, která by byla svého druhu také „léčivou“. Koresponduje s tím i grafické vyvedení knihy, která minimalisticky pracuje s velmi křehkým a decentním motivem větvičky jehličnanu v „léčivé“ mentolové barvě. Návaznost na debutovou sbírku lze vypozorovat i v přítomném kontrastu mezi setrváváním na místě a pohybem vpřed. Autorka ovšem nevyzývá (alespoň ve Sv. Outdoorovi) k bezhlavému bloudění světem ani k dandyovskému flanérství; podstata tohoto motivu je mnohem subtilnější, intimnější, osobnější. S tím koresponduje koncepce knihy: sbírka je rozdělena na dvě části, pojmenované Indoor a Outdoor. Významný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že nastolují jakožto podstatný aspekt odlišnou perspektivu. V první části knihy se lyrický subjekt na svět dívá jaksi „z bezpečné vzdálenosti“. Jako by pozoroval svět z okna svého žižkovského bytu (ostatně motiv dívání se z okna je tu poměrně frekventovaný, např. v básni Žena s asfodely), z pozice ohraničeného, známého prostoru, který si pomalu zabydluje: „V mém bytě budou dva keramičtí slavíci / plechovky vždy plné čaje repasované křeslo a nějaké knihy / a každý předmět bude mít své místo a jejich tíha bude nepatrná / stejně jako moje přítomnost v mém bytě“ (báseň Sestry). Tento byt tvoří biedermeierovské hranice známého, poznaného světa, který vyplňují konkrétní předměty, mající v prostoru své přesné místo. Tento prostor představuje pro lyrický subjekt komfortní zónu, kterou neopouští, pohybuje se zásadně uvnitř a maximálním vychýlením je pohled z okna. Básně v první části sbírky ukazují polohu života tráveného v útulném stereotypu, takový způsob plynutí v čase a prostoru, při němž se člověk nezraní a neušpiní, ale ani se nepohne z místa. Opačnému přístupu se věnuje druhá část svazku, Outdoor, kterou uvozuje citace z Odyssey: „A pošlu ho tam, kam ho volá srdce a duše.“ Tímto mottem autorka odkazuje ke schopnosti člověka zvednout se a jít dál. A právě tuto dovednost ztělesňuje sv. Outdoor, který není postavou, ale spíše personifikací. Sama Iljašenko k tomu ve zmíněném rozhovoru řekla: „Sv. Outdoor je patronem těch, kteří si myslí, že je lepší být venku´, než ´uvnitř´; zjevuje se těm, kteří rádi opouštějí své pokoje, aby se oddali pohybu.“ Tento patron přitom není svatý ve smyslu duchovním, neodkazuje k čemusi náboženskému. Jeho přívlastek vyjadřuje radikalitu Outdoorova přesvědčení. Je vlastně extrémním předobrazem všech, kteří podobný názor sdílejí: „Vyjít z uzamčených pokojů vyjít z odemčených pokojů / copak jsme si kdykoli přáli něco jiného“ (báseň Ikarus). Přestože Iljašenko upozorňuje, že sv. Outdoor není ani dobrý, ani špatný, z jejího textu sálá záměr soustředit se spíše na tu druhou cestu, „cestu Outdoora“. Jak autorka sama prohlásila, ve sbírce se pokusila ukázat pozitivní potenciál života, aktualizovat otázku, jak produktivně naložit se životem. Štěstí popisuje jako hledání harmonie, jehož součástí je ovšem také bolest. Jak přiznává, čerpala v tomto ohledu hojně také z vlastní zkušenosti. Sv. Outdoor má dodat odvahu se s takovou bolestí vyrovnat a překonat ji. Jeho četba pomáhá uvědomit si vlastní dospělost, v níž každý čin má svůj následek, a tím nás také motivuje k tomu, abychom dokázali říci dost a opustit současný stav. Právě v tom se mimo jiné ukazuje katarzní charakter sbírky, a to nejen pro čtenáře, ale i pro samotnou autorku.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 64 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 06:45:42

„My máme pravdu, ale jich je víc“

Odpověď na komentář Jana Šterna, který vyšel v Lidových novinách. Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“. Vidím ve Vašem životopisu, že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí. Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí. Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení. (Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999, se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.) Strach projevit konzervativní názory Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není. Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci. Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi. Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší. Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž. Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct. Proč politici otevírají dveře migrantům?  Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc. Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát. Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde. No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B. Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika. No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží? Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě? Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty, to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí? To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo. No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl. Výroba „zrádců“  Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid. Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají. A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“, slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby. Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-28 15:00:00

Z dětského domova na ulici. Praktický život vás nenaučí, vzpomínají dospělí

Vycházet s penězi, umět si uvařit a postarat se o sebe, navazovat zdravé vztahy, zodpovědně zacházet se svobodou a ozvat se proti příkoří. Na první pohled normální věci, jež člověk potřebuje, aby jej dospělost „nesemlela“, pro mladé dospělé, kteří zrovna opouštějí dětský domov, úplnou samozřejmostí nejsou.

Čas načtení: 2024-04-29 15:57:50

Místní [Lubomír Tichý / Fra]

Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.

Čas načtení: 2024-05-06 11:34:33

Stačí si počkat [Mariana Zapata / Fragment]

Jestli někdy někdo řekl, že dospělost je brnkačka, tak toho asi ještě moc nezažil.

Čas načtení: 2024-05-29 10:03:12

Řeka zázraků, dvanáct povídek Vladimíra Kořena

Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila směr a přistála na velkém kameni přede mnou. Odpočívala. Občas se naklonila. Mám možná zvláštní dar život neplašit. Stalo se mi několikrát, že jsem natáhl prst a přistál mi na něm motýl. Babočka pomalu rozložila křídla, vydržela minutu a odletěla. A pak se zase vrátila.“ Dětství, dospělost, lyrika, ale i humor. Co všechno v knize najdete? Ještěže jsem byla na besedě na Světě knih, abych se od Vladimíra Kořena dozvěděla, že podle svých slov je prý takový baron Prášil. Zdědil tuto vlastnost po dědovi. Pak tedy to, co nalezneme v knize, by mělo být v nějaké míře smyšlené. Základ je pravdivý, ale hodně si toho autor podle všeho přibarvil, když popouštěl uzdu své fantazii. No, nevím, nevím. Upřímnost a věrohodnost textu ve mně vyvolávají pochybnosti: Jestli to nakonec nebude (téměř) celé pravda a ono „baronprášilství“ je jen určitým způsobem sebeobrany, nebo cestou, jak čtenáře zmást. Potutelně se tu směju. Tak jakpak to je doopravdy, vážený autore? Pravdou nicméně je, že povídky se čtou velmi pěkně. Jsou malebné (Dlouho jsem již nepoužila toto slovo!) – hladí, rozesmívají, lyricky unášejí myšlenky do barevného nebo naopak jen žlutě okrového filmu. Některé pasáže jsem si v mysli přehrávala jako film z časů, které se vlastně odehrály už tak dávno… (což je děsivé, protože do nich spadá i mé dětství). „Punčocháče měly stejnou barvu jako figurky. Nažloutlý okr byl vůbec barvou mých dětských časů u prarodičů. Od cigaret nažloutlé umělé zuby i záclony, okrová byla třicetihaléřová známka Hradčan, žlutohnědá byla dědova postel, moje punčocháče a šachy.“ Proč Řeka zázraků? Maroš Kramár, jenž je také autorem předmluvy, se na Světě knih obrátil směrem k Vladimírovi Kořenovi a řekl: „…že jsi dal název Řeka zázraků, to je opravdu dobře, protože ono se to čte jako řeka, to plyne, jsou tam ty záhyby, jsou tam ty bystřinky, ty ostrůvky, zastavíte se, zpomalíte, pak začnete zase rychle, ten název jsme vybírali společně...“ Jak ta slova sledujete se zaujetím, jakou mají hloubku (!), proud řeky…, až tu lyrickou atmosféru Vladimír Kořen obratně rozetne s tím, že název vlastně vymyslela jeho manželka. Samozřejmě se strhla lavina smíchu. Do užšího výběru podle slov Vladimíra Kořena se dostaly dva návrhy; nakonec zvítězil tento, jenž je rovněž v názvu v jedné z povídek. Řeka je přítomná všude, doprovází čtenáře po celou knihu Jsem spoutaný, jako je spoutaná řeka. Připadám si jako ten muž se skloněnou hlavou, kterému vzali jeho milou. A bráním se myšlenkám, které nejspíš létaly hlavou muži se smutnýma očima, jehož bratři a tatínek v Terezíně viděli vodu stejné řeky jako já. A třeba jí i někdy pohladili. Muži, který chtěl snad stokrát spáchat sebevraždu, ale místo toho napsal: „… ještě jedenkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby.“ Ten obraz rozříznutých ryb nosím v sobě jako ránu, co nejde sešít časem. Jen chovám ještě naději. (94) Každá povídka je něčím odlišná Prvním příběhem vás autor přiláká do období svého dětství, kde by se dalo říci, že nejdůležitější postavou je jeho děda. Malý chlapec utíká před ranami svých spolužáků. Chodí s dědou a později sám na ryby. Dočkáte se i něžné erotiky probouzející se v touhách dospívajícího chlapce nebo později příběhů dospělého muže, jemuž na svět přicházejí jeho vlastní děti… Neboť koloběh života, stejně jako proud řeky, plyne dál. Nejednou je děj sám zničehonic utnut nějakým vstupem z přítomnosti – třeba hlasem manželky, čtoucí řádky muži téměř přes rameno – nebo střihem do dalšího myšlenkového pochodu. Takto si skládáte střípky toho nejzajímavějšího, co zrovna vytanulo autorovi na mysl a chtěl vám sdělit. Budete dojatí a budete se i smát. Hlasitý smích přijde třeba i s tímto odstavcem: Usmál jsem se na spolužačku Radku a vsunul si kroužek od klíčů mezi zuby. Přišlo mi to strašně vtipné. Smál jsem se a klíče mi visely z pusy. Jenže kroužek, který klíče spojuje, se mi v mezírce zasekl. „S tímhle si běž za rodiči,“ vyexpedovala mě učitelka a já prošel svou sedmiminutovou cestu domů s otevřenou pusou, ze které mi cinkal svazek klíčů. „Chlapče, co se ti to přihodilo?“ ptali se lidé na přechodu a spolužák za mě odpověděl: „To von aby neztratil klíče. Se mu přetrhla šňůrka u krku.“ A já se řehtal smíchy. Čím víc jsem se smál, tím víc jsem zvonil. A to mě bavilo. Problém nastal u domovních dveří našeho činžáku. Několikrát nám vykradli sklepy i pár bytů, takže jsme zamykali. Zasunout klíč do zámku se povedlo, jen to vypadalo, že chci líbat klíčovou dírku. Horší to bylo s otočením klíče v zámku, měl jsem už vyvrácenou hlavu a dál to, nešlo. „Vole, musíš udělat hvězdu,“ řekl Honza. (63-64) Zde máte možnost nahlédnout přímo do knížky a přečíst si několik stránek 🙂 ZALISTUJTE KNÍŽKOU O autorovi: Vladimír Kořen je český moderátor, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan, učitel a nyní také spisovatel. Narodil se roku 1973 v Teplicích, studoval teplické gymnázium a následně žurnalistiku na Karlově univerzitě. Dlouhodobě působil jako redaktor České Televize. Znát ho můžete zejména ze zábavného pořadu Zázraky přírody, který uváděl společně s Marošem Kramárem. Kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda a podílel se také na pořadu Živé srdce Evropy. Za svou popularizaci vědy a životního prostředí mu byla udělena cena Česká hlava, která je českou obdobou Nobelovy ceny. V letech 2010 až 2020 působil jako starosta města Říčan. Z funkce odstoupil poté, co odmítl podepsat nevýhodné smlouvy na prodej městských bytů. Od roku 2021 působí jako učitel druhého stupně na ZŠ u Říčanského lesa. Učí zde zeměpis, přírodovědu, fyziku, výpočetní techniku, dějepis a občanskou výchovu. Žije v Říčanech společně se svou manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. (zdroj. Nakladatelství Kazda) Vladimír Kořen, Řeka zázraků, Kazda 2024 MB

Čas načtení: 2024-10-19 10:12:17

Kedy sme považovaní za dospelých? Plnoletosť a kuriozity vo svete

Dospelosť, alebo plnoletosť, je stav, keď je človek považovaný za právne schopného prijímať rozhodnutia a niesť za ne plnú zodpovednosť. Nie všade je vnímaná a prijímaná tak ako u nás. Príspevok Kedy sme považovaní za dospelých? Plnoletosť a kuriozity vo svete zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2024-10-29 05:26:50

Z dálky dobytek vypadá jako pastýř

Dokud dítě věří dospělým tak není samostatné, s příchodem pochybováni o tom, co lidi říkají a dělají přichází dospělost, lidi dělají chyby bylo a bude. Kritické myšlení a schopnost pochybovat o tom, co slyšíme od ostatních, jsou často znakem dospívání a vnitřní nezávislosti. Děti jsou přirozeně důvěřivé, a když začnou pochybovat a vnímat lidské chyby,… Číst dále »Z dálky dobytek vypadá jako pastýř

Čas načtení: 2024-12-11 20:00:00

Vagnerová: Protiklad hodné holky není mrcha, ale žena, která ví, co potřebuje

Volná láska, velké role, život v L.A., skutečná dospělost i partnerský vztah na dálku. I o tom mluví v rozhovoru pro Týdeník Televize herečka Hana Vagnerová. „Možná trochu klamu tělem, protože jsem ve skrytu duše extrémně citlivý člověk,“ říká.

Čas načtení: 2024-12-23 18:11:59

Je přirozené toužit po stabilitě a jistotě

Všechny chyby, které řešíme jsou zde díky vlnám, realita to jsou jenom vlny v rovině fyzické a psychické, narození dětství dospělost stáří smrt, to jsou jenom vlny spojené se životem, logicky toužíme po světě bez vln, ale to je naivní utopie. Analýza a rozšíření myšlenky „Všechny chyby jsou jenom vlny“. Děkuji za zajímavý úhel pohledu. Tvrzení,… Číst dále »Je přirozené toužit po stabilitě a jistotě

Čas načtení: 2025-01-31 19:15:00

19:15 Elena z Avaloru III

Korunní princezna už své království ochránila před bezpočtem magických hrozeb, dospělost s sebou ale nese i další zkoušky a den korunovace se nezadržitelně blíží. Obstojí Elena jako královna Avaloru? Americký animovaný seriál

Čas načtení: 2025-02-01 19:15:00

19:15 Elena z Avaloru III

Korunní princezna už své království ochránila před bezpočtem magických hrozeb, dospělost s sebou ale nese i další zkoušky a den korunovace se nezadržitelně blíží. Obstojí Elena jako královna Avaloru? Americký animovaný seriál

Čas načtení: 2025-02-02 19:15:00

19:15 Elena z Avaloru III

Korunní princezna už své království ochránila před bezpočtem magických hrozeb, dospělost s sebou ale nese i další zkoušky a den korunovace se nezadržitelně blíží. Obstojí Elena jako královna Avaloru? Americký animovaný seriál