Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-19 22:06:52

Činoherní klub uvede na podzim tři premiéry, jednou z nich je hra od scénáristy filmu Amadeus

Činoherní klub v divadelně nabitém podzimu uvede tři premiéry, které nazkoušel během vynucené pandemické pauzy. Jedná se o tituly Equus, Ošklivec a Linda Vista. Prvně jmenovanou inscenaci autora Petera Schaffera v režii Martina Čičváka divadlo kompletně nazkoušelo už během loňské kulturní odstávky, dva pokusy o premiéru ale muselo vzhledem k situaci vzdát, svou oficiální premiéru bude mít Equus 7. října. Ošklivce Mariuse von Mayenburga v režii Braňa Holička dokončila pražská scéna letos, premiéru má v plánu 21. září. Inscenace Linda Vista, která vznikla pod režijním vedením Ondřeje Sokola, je z pera Tracyho Lettse a světlo divadelního světa spatří 21. listopadu. „Uplynulou mrtvou sezonu jsme nezaháleli a v těžkých podmínkách, kdy se neustále něco měnilo a rušilo a bortilo, jsme podle plánu alespoň zkoušeli. Teď stojíme na prahu nové sezony, kterou bych nazval 2 v 1. Jednak uvedeme inscenace z loňska, které jsme navzdory zavřeným divadlům připravovali. A samozřejmě začneme zkoušet zbrusu nové kusy. No, raději řeknu, že ‚chceme' uvést a ‚chceme' zkoušet, neboť slibování je v této chvíli pořád ošemetná věc. Ale děláme všechno pro to, abychom divákům měli co nabídnout, když nám bude umožněno hrát a jim bude umožněno přijít do divadla,“ říká umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger. Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý.  Co je ještě normální a co už je extrémní? Kdo o tom rozhoduje? Kdy se vášeň mění v posedlost? A je možné ji rozumem vysvětlit? Je lepší vznítit se nebo nikdy nezahořet? Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem.“ Titul si vybral režisér Martin Čičvák, který s ním má spojený jeden z prvních zážitků z divadla, když mu bylo patnáct. „Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.“ Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová. Premiéra 7. října 2021. Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Komedie ostrá jako skalpel o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii s výjimečným spádem Ošklivec napsal v roce 2007. „Pořád hledám něco, co chybí, nějaké téma, kterého se nedotýkají hry kolem mě, a tak se ty hry snažím napsat sám.“ Text hry Ošklivec zaujal režiséra Braňa Holička hlavně díky tomu, že nabízí nepřeberné množství možností, jak ho inscenovat. „Byla to láska ‚na první přečtení'. Abych byl naprosto upřímný, text mě zaujal především tím, že jsem si nedokázal představit, jak se něco takového dá inscenovat. Ošklivec představuje material ‚k dalšímu zpracování'. Autor nepředepisuje tvůrcům téměř nic. Nenajdeme tam žádnou scénickou poznámku. A vzhledem k tomu, že se věnuji především autorské tvorbě a s pevným textem pracuji velmi zřídka, je tato hra ideálním hřištěm, na kterém si můžeme hrát. “ Překlad Kateřina Bohadlová. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger. Premiéra 21. září 2021. Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Nadějné vyhlídky nenapravitelného mizantropa. Stejně jako když se ve svém novém bytě podívá ve správném úhlu z okna – dokonce vidí oceán. Linda Vista má všechno, co potřebujete: je zábavná, lehká – někdy až tolik ne, sexy. Komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Vznikla tak jako ještě žádná z jeho her: měl prázdnou stránku a začal volně psát a rozvíjet dialog dvou mužů středního věku. „Nikdy jsem neměl žádnou nejoblíbenější hru. Všechny jsou mé problémové děti. Ale tahle by mohla být nejoblíbenější.“ Režiséra Ondřeje Sokola oslovilo svým tématem několik současných textů, ale každý z nich měl nějaké „ale“. Pak si přečetl hru Linda Vista – a byla to láska na první pohled.  Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. Premiéra 21. listopadu 2021.

Čas načtení: 2024-06-27 17:04:00

Hnědá voda z polí zalila ulice. Blížejov na Domažlicku znovu zasáhla povodeň

Obec Blížejov na Domažlicku dnes opět zasáhla blesková povodeň. Hnědá voda se tu valila obcí z okolních polí. Podobný scénář se přitom odehrál před měsícem. Amatérské stanice hlásí v oblasti extrémní úhrny srážek.

Čas načtení: 2024-06-27 17:01:00

Hnědá voda z polí zalila ulice. Blížejov na Domažlicku znovu zasáhla povodeň

Obec Blížejov na Domažlicku dnes opět zasáhla blesková povodeň. Hnědá voda se tu valila obcí z okolních polí. Podobný scénář se přitom odehrál před měsícem. Amatérské stanice hlásí v oblasti extrémní úhrny srážek.

Čas načtení: 2024-09-12 17:15:49

Válek: Nemocnice budou o víkendu v pohotovosti

Záchranáři a nemocnice se připravují na víkendové extrémní deště, které mohou způsobit záplavy. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) Novinkám řekl, že státem řízené nemocnice budou přes víkend v pohotovostním režimu. Neočekává, že by je mohla velká voda ohrozit, a neměl by se tak opakovat scénář z minulých let, kdy musely být pacienti kvůli velké vodě evakuováni a přesunuti do jiných zdravotnických zařízení.

Čas načtení: 2024-09-16 21:30:00

Téměř polovina obce Troubky se odmítla evakuovat. Povodeň naštěstí nepřišla

Černý scénář v Troubkách na Přerovsku se naštěstí v neděli v noci nenaplnil. Povodně, podobné těm v roce 1997, se obci vyhnuly. I přes extrémní stupeň nebezpečí využilo řízené evakuace jen 30 lidí, po vlastní ose opustila obec jen zhruba polovina obyvatel.

Čas načtení: 2024-12-02 13:30:00

Čína se připravuje na novou válku. V Rusku se učí, jak přežít odvetu Západu

Čína posílá do Ruska delegace, aby se učily, jak udržet ekonomiku navzdory západním sankcím. Podle zdrojů deníku Wall Street Journal jde o součást přípravy na „extrémní scénář“ ozbrojeného konfliktu s Tchaj-wanem.

Čas načtení: 2025-06-28 06:00:00

Kvůli roli cokoli! Tihle herci se proměnili k nepoznání

Možná si říkáte, že herectví spočívá pouze v  tom, že se herci naučí scénář a postaví se před kameru. Pravda je taková, že se musí do své role naplno ponořit, aby působili co nejdůvěryhodněji. S tím mnohdy souvisí také změna zevnějšku, která je v některých případech opravdu extrémní. Přesvědčte se ve fotogalerii!  

Čas načtení: 2024-07-10 22:33:00

Doogee představuje telefon V Max Plus 5G s extrémní odolností a výdrží baterie

Nový telefon Doogee V Max Plus 5G uživatelům nabídne extrémní odolnost, dlouhou výdrž baterie s kapacitou 22 000 mAh a bohaté specifikace včetně 200Mpx fotoaparátu a nočního vidění. Vysoká odolnost  Tak jako všechna odolná zařízení [...] Článek Doogee představuje telefon V Max Plus 5G s extrémní odolností a výdrží baterie se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-09-13 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (živé vstupy); Počasí v následujících dnech; V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (živý vstup z Prahy); V Česku hrozí extrémní srážky a povodně; Příprava malých vodních děl na povodeň; Brífink po jednání Ústředního krizového štábu (živě); V Česku hrozí extrémní srážky a povodně- Velká voda - situace v obcích v Jeseníkách; V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (názor klimatologa); Krajské volby 2024: Zlínský kraj[online]

Čas načtení: 2019-10-02 13:40:47

Jacques Chirac chránil Francii před krajní pravicí

Zesnulý francouzský prezident měl rád staré civilizace i pivo, posvětil konání obří přehlídky české kultury ve Francii, choval obdiv k V. Havlovi, odmítl připojit se k útoku na Irák, podporoval zrušení trestu smrti, legalizaci interrupcí. Stal se idolem Francie. O Jacquesovi Chirakovi by šlo napsat desítky stránek. Byl barvitou, originální postavou, v životech Francouzů byl jakožto politik všudypřítomný čtyřicet let, denně ho slyšeli nebo viděli v televizi. Zastával všechny vyšší politické funkce, dvanáct let byl prezidentem, osmnáct starostou Paříže. S jeho odchodem odchází i část životů a politických bojů několika generací, Francie Evropy rozdělené napůl, Francie, která ještě příliš nevěděla o globalizaci. Za svého života byl jednou nahoře, jednou dole, po odchodu z politiky se stal nejoblíbenějším z bývalých prezidentů. V Čechách bychom k němu těžko hledali obdobu. Sám jsem se s ním několikrát potkal, a ještě častěji s jeho ženou Bernadettou. Haló, tady Chirac Jeho popularita je dána zřejmě tím, že se v něm každý Francouz nějak našel, že v něm viděl ztělesnění jeho země a Francouzů se všemi jejich protiklady a slabostmi. Racionalitou i emocemi, fanfarónstvím i pokorou. Prezident je pro Francouze víc než politikem, čímsi jako inkarnací její historie, ducha a národa. Trochu monarchou. Základem jeho popularity byla určitě jeho vřelost a bezprostřednost. Bylo na něm vidět, že měl rád lidi, rád se míchal do davu a tiskl ruce, s občany mluvil přirozeným jazykem. Byl pověstný tím, že občas zatelefonoval obyčejným lidem. „Haló, tady Jacques Chirac,“ ozvalo se ze sluchátka zkoprnělému občanovi. Samozřejmě že to bylo součástí budování jeho image, ale vycházelo to z jeho osobního založení, z toho, co ho bavilo, nebyl to jednoduchý populismus ani vykalkulovaná taktika poradců. Francouzi měli pocit, že ho důvěrně znají, jeho i jeho rodinu. Brali ho vážně i se mu smáli. Věděli, že jedna jeho dcera byla celý život hospitalizovaná, žádný bulvár toho ale nikdy nezneužil. Jako politik byl tvrdým hráčem, za mocí šel bez skrupulí a dokonale ovládal mechaniku moci. Neváhal slibovat, co pak někdy nedodržel. Zároveň měl ale pevné zásady a ty v rozhodujících chvílích prosadil i proti váhajícímu okolí. Jako premiér podpořil v 70. letech ministryni Simone Veilovou prosadit v parlamentu po desítkách hodin bojů právo na interrupce, byl zásadově a jako jeden z mála poslanců pravice proti trestu smrti. Když ho volby přinutily k soužití se socialistickým premiérem, chovali se oba přísně státnicky a navenek do zahraničí mluvili jedním hlasem. Bylo by nemyslitelné, aby prezident říkal v cizině něco jiného než vláda, na tom stojí francouzský systém. Nesmlouvavý odpor vůči Le Penovi i Le Penové Celý život byl rezolutně proti krajní pravici, potíral ji jak mohl, nikdy jí nedovolil vstoupit do parlamentu. Le Pen a jeho Národní fronta pro něj byli symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, kolaborace s nacisty, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogie a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevila i dnes v den jeho oficiálního pohřbu. Zúčastnili se ho všichni francouzští politikové, nikoli však Marine Le Penová. Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Sdružení pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravice. Průchodnost mezi oběma silami, středopravicí a Le Penem, nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou. Některým z pravého křídla RPR nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice.“ Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý. Byl proti taktickému vyjednávání s Národní frontou i kdyby to mělo přinést křeslo starosty nebo zastupitele. A byl také proti ideovému přejímání tezí a formulací Le Penovy strany, i když si někteří politici jeho tábora mysleli, že tím vezmou Le Penovi vítr z plachet. Silně vnímal riziko, že by to znamenalo legitimizovat myšlenky extrému a zároveň se kontaminovat extrémní rétorikou o všudypřítomných nepřátelích a nenávistí. Proto když se Jean-Marie Le Pen v roce 2002 překvapivě dostal do druhého kola proti Chirakovi, ten s ním odmítl debatovat v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nediskutuje,“ řekl tenkrát. Podobně se zachoval v mezinárodním měřítku vůči Rakousku. Když tam lidovci přibrali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Evropské unii. Sociálně vnímavá pravicovost Chirac byl politikem pravicové Francie, té, co má peníze a co rozhoduje. Zároveň ale pravice, která je daleko víc pragmatická než ideologická, která vnímá svět, v němž žije a reaguje na něj a koriguje svoje východiska. Pravice dost vnímavé k sociálním situacím. Byl hodně ovlivněn de Gaullem, jeho straně se dlouho říkalo neogaullistická. Nebyl žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost. Jeho strana Sdružení pro republiku si v tom byla podobná s CDU, ovšem bez jakéhokoli katolického nádechu a při přísném oddělení církve od státu. A naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Souviselo to jistě i se Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli. Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem. S výkonem reálné politiky ale tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii odstranit. Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. Třeba v roce 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo 40 miliard dolarů. A ke konci svého života se hodně angažoval ve věci klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v roce 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že se objeví Greta Thunbergová. Bez předpojatosti vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa. A přes jeho zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury, byl velkým znalcem starého japonského umění a fanouškem sumo. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění. Nepřipojil se k invazi do Iráku Ve vztazích Francie vůči světu a Evropě byl Chirac typickým gaullistou. To jest architektem francouzské autonomie. Za mlada byl odpůrcem evropské integrace, později na ní výrazně pracoval, ale vždy s důrazem na samostatnost francouzského rozhodování uvnitř Unie, nebyl zastáncem federalizace. Uvědomoval si však nutnost a blahodárnost integrovaného evropského kontinentu vůči ostatním částem světa. Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA, má vlastní atomové zbraně. Na tomto pozadí byla Chirakova strategie jasná: bezpodmínečná přináležitost k Západu, ale samostatnost v rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výrazným projevem téhle politiky bylo, když se v roce 2003 odmítl připojit k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politické i vojenské špičky Francie tenkrát nechtěly vyvolat dojem, že se distancují od USA, a byly připraveny k zásahu. Tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, do OSN se připravoval v tom smyslu projev. Chirac ale došel k přesvědčení (díky zřejmě kvalitním informacím od svých zpravodajských služeb), že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu, a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel. Obával se zároveň, aby útok na jednu islámskou zemi, byť to byl tenkrát sekulární Irák, nevedl k semknutí všech muslimských zemí proti Západu. Navíc Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím atomového vyzbrojování v regionu je Irán. Obojí se později potvrdilo. V USA si tenkrát vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu. To zase vedlo u Chiraka k nešťastnému zkratkovitému vyjádření, že některé země „propásly příležitost mlčet“. Obří přehlídka české kultury ve Francii 2002 Jak vnímal Chirac Čechy? Za jeho časů Praha vstupovala do Evropské unie, Paříž v tom měla jedno z rozhodujících slov. Chirac měl velkou úctu k Václavu Havlovi, několikrát se setkali, za jejich prezidentování proběhla v roce 2002 ve Francii obří půlroční přehlídka české kultury, kterou jsem měl tu čest spoluvytvářet, a jaká se už nikdy nikde potom neopakovala: velké výstavy, stovky koncertů, opery, dvoudenní konference o TGM v Paříži, návštěvy politiků. Naopak rétorika Václava Klause, který mu při oficiální návštěvě vysvětloval, jak má vypadat kapitalismus a jak má eliminovat nezaměstnanost, ho zaskočila. Výjimečný vztah měla k Čechům Chirakova žena Bernadette, originální žena, bývalá studentka politologie, sama celoživotní politička na regionální úrovni. Přijela do Prahy těsně po listopadu 89 uvidět zblízka entuziasmus změn a založila tu hned nadaci Nový most, jejímž cílem mělo být propojovat dvě části do té doby rozdělené Evropy. A později po léta udělovala mladým českým lékařům stipendia, jež jim umožnila pracovat s největšími kapacitami francouzských klinik.

Čas načtení: 2025-03-27 08:25:00

Středeční večer pro Extrémní proměny a seriál Hrdina

Sledovanost pořadů Extrémní proměny a Hrdina je ve středu po 20:00 v divácké skupině starší 15 let vyrovnaná. V 15-54 ale vítězí s náskokem Extrémní proměny.

Čas načtení: 2018-09-14 10:00:15

Asphalt 9: Legends – arkádové závodní hry pro Android mají nového krále

Série Asphalt stála u vzniku arkádových závodních her na Androidu a dlouhé roky se drží na samotné špičce tohoto žánru. V pořadí devátý díl série s názvem Asphalt 9: Legends přitom nebude žádnou výjimkou. Přečtěte si herní recenzi a pak se pusťte do hraní! Závodní hry ze série Asphalt patří společně se závodními hrami ze série Real […] Příspěvek Asphalt 9: Legends – arkádové závodní hry pro Android mají nového krále pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: (Nová hra) Závodní hra Nitro Nation vás provede světem rychlých kol a tuningu CSR Racing – automobilová závodní hra pro Android inspirovaná populárním Drag Racingem Asphalt 8: Airborne – Podrobná recenze a první dojmy z nové závodní hry pro Android Asphalt Xtreme – extrémní arkádové závody džípů a bugin (Nová hra) Panáčci z crash testů v závodní arkádové hře Small&Furious jsou prostě kouzelní!

Čas načtení: 2024-08-13 14:25:19

200Mpx foťák a 120W nabíjení jen za 8 tisíc. Xiaomi má do neděle extrémní slevy

Extrémní výprodej u Mobil Pohotovosti se kvapem blíží do svého finále. Už jen do neděle pořídíte ty nejoblíbenější smartphony Xiaomi a Poco za pořádně nízké ceny. Přečtěte si celý článek 200Mpx foťák a 120W nabíjení jen za 8 tisíc. Xiaomi má do neděle extrémní slevy

Čas načtení: 2024-09-11 10:38:35

Situace je vážná: Povodně jsou nevyhnutelné, vodohospodáři už vypouštějí přehrady

Oblast střední Evropy se připravuje na extrémní povodně, které mohou patřit mezi nejhorší v posledních letech. Meteorologové z Česka i Německa varují před hrozícími nebezpečnými srážkami, které jsou téměř jisté. Vodohospodáři se již připravují na kritickou situaci a zahájili vypouštění přehrad, aby zvládli přicházející přívaly vody. Tlaková níže a extrémní srážky Předpovědi ukazují, že extrémní […]

Čas načtení: 2024-11-01 10:14:12

Tomášova cesta za lepším životem: Jak zhubl 125 kilogramů a překonal sám sebe

Tomáš, účastník pořadu Extrémní proměny, prošel neuvěřitelnou změnou. Schodil 125 kilogramů a nyní, po náročné cestě a plastické operaci, se těší z nového života. Jeho příběh dokazuje, že i ty největší překážky lze překonat s odhodláním a tvrdou prací. 1. Extrémní obezita jako životní hrozba Tomášovi bylo teprve 34 let, ale extrémní obezita mu znemožňovala […]

Čas načtení: 2024-11-05 06:30:33

Realme GT 7 Pro: extrémní výkon, dlouhá výdrž a nejjasnější displej široko daleko

Na světě je další vlajkový smartphone poháněný čipsetem Qualcomm Snapdragon 8 Elite Do svého top modelu GT 7 Pro jej nasadila značka Realme Představená novinka nezaujme pouze výkonem, ale i v dalších oblastech Těšte se na obrovskou výdrž, rekordně jasný displej nebo odolnost proti tlakové vodě Konglomerát BBK Electronics, pod který spadají značky Oppo, Vivo, OnePlus a Realme, se rozhodl zaplavit svět novými vlajkovými smartphony. Čínský gigant si jejich uvedení naplánoval hezky postupně – před třemi týdny jsme se dočkali smartphonu Vivo X200 Pro, před dvěma týdny přišel Oppo Find X8 Pro a minulý týden se odehrála premiéra OnePlus 13. Nyní přišla řada i značku Realme, která na trh posílá svůj nabušený smartphone GT 7 Pro. Přečtěte si celý článek Realme GT 7 Pro: extrémní výkon, dlouhá výdrž a nejjasnější displej široko daleko

Čas načtení: 2025-02-06 15:00:00

Extrémní proměny míří na TV Nova do středečního prime-time

Středeční hlavní vysílací čas obsadí po 20. hodině od začátku března na TV Nova nový formát s názvem Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-02-28 10:50:00

Nova od 5. března zařadí dokureality Extrémní proměny

Dvanáct středečních večerů zaujme od středy 5. března na TV Nova dokureality Extrémní proměny. Sleduje snahu obézních lidí změnit svůj životní styl.

Čas načtení: 2025-03-05 05:00:00

První díl dokureality Extrémní proměny už dnes: Tomáše (43) jeho 231 kil uvěznilo v bytě!

Pohybuje se na hranici života a smrti! Bývalého kuchaře Tomáše (43) z Ostravy jeho extrémní obezita uvěznila v bytě, odkud téměř nevychází a celé dny tráví na gauči obklopen jídlem. Neuvěřitelných 231 kilo ničí život nejenom jemu, ale celé jeho rodině. V prvním díle dokureality Extrémní proměny, která startuje na obrazovkách TV Nova dnes od 20.20, uvidíte, zda se Tomášův život podaří změnit.

Čas načtení: 2025-03-06 08:30:00

Extrémní proměny zahájily jako středeční vítěz, poté Hrdina

Uvedení nové dokureality Extrémní proměny se stalo nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve všech hlavních diváckých skupinách. Následoval premiérový díl seriálu Hrdina.

Čas načtení: 2025-03-13 08:30:00

Na čele středečního večera Extrémní proměny, poté Hrdina

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 zůstávají i po druhém uvedení Extrémní proměny. Ve skupině 15+ následuje s menším odstupem seriál Hrdina. Ve skupině 15-54 je rozdíl mezi nimi výraznější.

Čas načtení: 2025-04-10 09:45:00

Na čelo středečního večera se dostaly Extrémní proměny

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 se dostala ve všech hlavních diváckých skupinách reality Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-04-17 09:35:00

Extrémní proměny se staly středeční večerní jedničkou

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve všech hlavních diváckých skupinách byly Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-04-24 10:05:00

Jedničkou středečního večera jsou Extrémní proměny

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve skupině starší 15 let se ve všech hlavních diváckých kategoriích stal pořad Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-05-08 10:05:00

Extrémní proměny se vrátily na čelo středečního večera

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 se staly Extrémní proměny. Následoval s menším odstupem druhý díl seriálu Parťák na baterky.

Čas načtení: 2025-05-21 15:00:00

Trenér z Extrémních proměn o obezitě Čechů: Je to jako epidemie se vším všudy

Pod jeho dohledem shodil obézní muž až 100 kilo. Dalším lidem změnil před televizními kamerami život. Je obezita českým strašákem a hrozí její epidemie? Proč přibývá dětí, které se nehýbou? A kdy je hubnutí zdravé? Nejen na to v Epicentru odpovídal Martin Košťál, sportovec, moderátor a především kondiční trenér pořadu Extrémní proměny na TV Nova.

Čas načtení: 2025-05-22 05:00:00

Trenér Extrémních proměn o hubnutí: Ledničku nepřetrénujete. A jak Tomáš shodil metrák?

Hubnutí je proces, který si musíte nastavit v hlavě. Bez toho to prostě nejde, říká trenér Martin Košťál, kterého proslavil pořad televize Nova, Extremní proměny. Zdravá strava pohyb, základ na cestě k úspěchu. Co je ale víc? Co převažuje? Jak vypočítat kalorický deficit? Nejen na to odpovídal ve studiu Epicentra.