Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-15 07:14:44

Železniční depozitář NTM v Chomutově otevírá.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Národní technické muzeum otevřelo na letní sezónu 2025 své pobočky v Plasích a Chomutově. V Centru stavitelského dědictví NTM je to již  10. jubilejní sezóna Železniční depozitář NTM v Chomutově „Přelomovým momentem pro budování železniční sbírky Národního technického muzea byl rok 2012, kdy jsme získali areál v Chomutově. Pro velký zájem

Čas načtení: 2024-04-25 09:54:00

Zprávy ze Severu: Chomutov modernizoval některé školní kuchyně na základních školách – přineslo to úsporu energií

Radnice po celém Česku se snaží šetřit energie. V Chomutově investovali desítky milionů korun do modernizace školních kuchyní. Po roce provozu na základní škole Písečná je podle vedení města jasné, že nová technologie ušetří ve srovnání s tou původní téměř polovinu spotřeby elektrické energie. V modernizaci školních kuchyní proto chtějí v Chomutově pokračovat.

Čas načtení: 2024-05-30 13:32:00

Požár paneláku v Chomutově: Jeden člověk se těžce zranil

Hasiči ve čtvrtek zasahovali u požáru panelového domu na sídlišti v Březenecké ulici v Chomutově. Evakuovali 120 lidí. Informovali o tom krajští hasiči na sociálních sítích.Jeden člověk se těžce zranil, vrtulník ho transportoval do ústeckého traumacentra. Zdravotníci ošetřili 20 lidí, jedenáct převezly sanitky do nemocnice v Chomutově a Mostě, řekl mluvčí záchranářů Prokop Voleník. Mezi zraněnými byli policisté a městští strážníci.

Čas načtení: 2024-08-22 07:25:00

Soud uvalil vazbu na Zítka, kterého policie podezírá z šíření poplašné zprávy

Okresní soud v Chomutově ve středu 21. srpna uvalil vazbu na Pavla Zítka, který je podezřelý z šíření poplašné zprávy. Policisté si ho tentýž den v Hodoníně převzali od slovenských kolegů. Policie na síti X uvedla, že muže převáží do Vazební věznice Litoměřice. Hlavní líčení s Pavlem Zítkem u Okresního soudu v Chomutově je nařízené na 30. srpna.

Čas načtení: 2025-03-28 08:02:00

Zprávy ze Severu: Některá města v Ústeckém kraji modernizují školní kuchyně. Uspoří tím na energiích i lidech

V Chomutově nebo v Mostě modernizují školní kuchyně – přináší to podle nich hlavně úspory energií. Ale v situaci, kdy není jasná budoucnost financování nepedagogických pracovníků, pomáhají moderní gastro technologie i k tomu, že v kuchyních není potřeba tolik personálu. V Chomutově uvažují o tom, že kuchaře, kteří odejdou do penze, už nenahradí. V Mostě pak přemýšlí o slučování školních kuchyní.

Čas načtení: 2025-04-10 06:15:00

Házenkářky vstoupí do play-off o MS: premiéra trenérů Čurdy s Hlavatým a loučení Stellnerové

Začíná boj o účast na mistrovství světa s několika podtexty. České házenkářky úvodním domácím duelem v Chomutově rozehrají play-off kvalifikace o MS proti Ukrajině. Národní tým nastoupí k prvnímu zápasu pod novými trenéry Danielem Čurdou a Tomášem Hlavatým, kteří nahradili norského kouče Benta Dahla. Poslední domácí utkání v reprezentačním dresu pak odehraje Alena Stellnerová. Pivotka se rozloučí po 16 letech s národním týmem v odvetě s Ukrajinou v soupeřově domácím azylu v litevské Jonavě. První duel v Chomutově vysílá ČT sport a ČT sport Plus od 17:05.

Čas načtení: 2024-02-13 09:05:00

Zprávy ze Severu: Chomutov začne uskutečňovat nápady obyvatel. V rámci participativního rozpočtu na ně má pět milionů

V Chomutově letos uskuteční návrhy z posledního kola participativního rozpočtu. Lidé v něm mohli už po osmé navrhovat, co by se na území města mělo zlepšit. Vznikne například nová stezka do Zooparku a ožít má i prostor u fontány v městském parku. Chomutov na uskutečnění nápadů obyvatel vyčlenil z rozpočtu pět milionů korun.

Čas načtení: 2024-02-12 14:11:00

Zprávy ze Severu: První výcvikové centrum pro domácí pečovatele v Ústeckém kraji se otevřelo v Chomutově

V Chomutově se veřejnosti otevřelo první výcvikové centrum pro rodinné pečovatele, tzv. living lab. Pracovnice centra zájemce provedou kompletní péčí. Včetně toho, jak třeba babičku nebo dědu přemístit, otočit, vykoupat nebo jaké pomůcky domácí péči zjednoduší.

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-28 10:34:06

Vzkaz z roku 1945: Mírem válka nekončí

Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. Lidé se v tom okamžiku objímali, nastal krátký okamžik pocitu sounáležitosti těch, kteří válku přežili. Dnes ovšem vzpomínky na rok 1945 nemají většinou nic společného s popisem tehdejší reality. Jde, až na výjimky, jenom o komentáře zneužívající téma konce války k politikaření. Mohou si to komentátoři dovolit, protože přímých pamětníků událostí znalých politicko-vojenských souvislostí té doby žije absolutní minimum. Nepolitický pohled Je možné se dnes podívat na konec války v roce 1945 bez politického zkreslování? Proč ne, pokud vezmeme v úvahu psychologii davu, a historickou momentální psychickou zátěž lidí. Mír v květnu a červnu 1945 byl časem návratu k normálnímu životu. Lidé museli počítat s nebezpečím pohozených zbraní a výbušnin, ale i frustrovaných skupinek ozbrojených Němců toulajících se po lesích a směřujících do západní okupační zóny. Hrozilo i nebezpečí rabování od sovětských vojáků a vojenských dezertérů, ale i od vlastních spoluobčanů využívajících poválečného chaosu. Ale přes to všechno byl již vytoužený mír. Doznívání války trvá léta Válka oficiálně v Evropě skončila kapitulací podepsanou 8. května 1945 a slavnostně potvrzenou ještě 9. května 1945 v Berlíně. Pro různé skupiny aktérů ale končila později. Pro odsunuté Němce skončila v roce 1945 až 1947, podle toho, kdy se usadili v provizorních podmínkách po odsunu z ČSR v rozbombardované Třetí říši. Pro Sovětský svaz v nejširším smyslu slova skončila druhá světová válka v Evropě až po dosazení prosovětských vlád v sovětskou armádou osvobozených zemích, tedy koncem čtyřicátých let. Jisté je, že na území Československa v květnu 1945 bylo našemu obyvatelstvu jedno, jestli město nebo vesnici osvobodí sovětská, polská, rumunská či americká jednotka. Dnes je z toho ukecané politikum. „Pokud se týče osvobození, Československo musí mluvit o osvobození. A zároveň pro Československo byl konec války vítězstvím, neboť jeho jednotky na západní a východní frontě se zúčastnily bojů a domácí odboj byl v určitých fázích války co do výsledků průkazný,“ míní Jaroslav Šedivý, diplomat, historik, bývalý ministr zahraničních věcí. (Květen 1945 vítězství nebo osvobození, Seminář k 60. výročí od konce 2. světové války, tisk ze semináře, str. 18). Hrdinové ať nepřekáží Byla nouze, ale nikdo si zpočátku moc nestěžoval. Příjemné bylo, že se mohla beztrestně „rozjet“ šmelina. V prvních měsících po skončení války nebylo dost policistů k jejímu potírání. Každý si chtěl přilepšit. Německý majetek postupně přebírali českoslovenští národní správci, včetně zemědělských statků. Když měli přednostně dostat po Němcích venkovské statky volyňští Češi ze Sovětského svazu (SSSR), veteráni československé tzv. Svobodovy armády, místní čeští národní správci proti tomu protestovali (například na Litoměřicku). Místní Češi také nelibě nesli, že koncentrační tábory přežili někteří Židé a vrátili se domů. Chtěli zpět své byty, domy a obchody, ale Češi si tam pro sebe mezitím zařídili příjemnou národní správu. Přes odhalení, co se stalo s Židy v koncentračních táborech, byli například na Ústecku v nemilosti, protože většinou hovořili německy. Předsedkyně ústecké okresní správní komise Marie Vobecká (KSČ), která se později stala předsedkyní okresního národního výboru, prosadila nařízení, že Židé jsou povinni nosit bílé pásky, protože údajně podporovali Henleinovu stranu. O více než rok později vesnická policejní stanice, tehdy zvaná stanice SNB, v Zálezlech poblíž Ústí nad Labem v situační zprávě z 3. září 1946 uvedla: „Osoby české národnosti si stěžují, že hospodářský život jest znovu ovládán židy, kteří bezdůvodně odešli z bývalé Podkarpatské Rusi a zde z podpory čsl. úřadů byly jim přiděleny nejlepší živnosti. Tyto zjevy jsou zejména v Ústí n. L. Dále lid poukazuje na to, že židé by měli býti podrženi k nutnému pracovnímu výkonu.“ Zkrátka, když skončí válka, nikdo již vojáky a hrdiny nepotřebuje. Nikomu nevadí, když hrdinové dostanou medaile a jsou oslavováni, ale jenom pokud nepřekážejí. Totéž platilo i pro navrátilce z koncentračních táborů. Byty nad zlato V bývalé Sudetské župě, v částech československých území okupovaných na podzim 1938 Německem, v příhraničí poblíž německých hranic byly německé rodiny někde vystěhovávány za hranice do Německa hned pár týdnů po válce. Pro místní českou správu to bylo potřebné, protože do pohraniční přicházeli čeští a slovenští osídlenci, včetně Židů z Podkarpatské Rusi. V pozdějších měsících, zhruba od června do září 1945, byly přijímány plány vnitřního přestěhování Němců v rámci měst. Bytovou problematikou se na svých jednáních zabývala také okresní správní komise v Ústí nad Labem. Všem městským a vesnickým národním výborům poslala cyklostylovaný dopis s informací z oběžníku zemského národního výboru (ZNV) z 27. června 1945. Píše se v něm: „ZNV bylo hlášeno, že v pohraničním území (zejména v Jablonci, Liberci, České Lípě, Děčíně, Střekově, Chomutově, Karlových Varech, Chebu, Mostě atd.) bydlí dosud Němci ve vilách a mnohopokojových bytech, zatím co veřejní zaměstnanci všech oborů vyslaní k výkonu služby do pohraničního území, jsou bez přístřeší. Žádám proto, aby ihned byla sjednána náprava tím způsobem, že okresní národní výbory a okresní správní komise budou byty nepřátel státu přidělovati přednostně veřejným zaměstnancům, kteří byli vysláni do pohraničního území k výkonu služby.“ Detailní „Plán vnitřního přestěhování Němců v Ústí nad Labem, 7. 9. 1945“ například nařizoval, že „všichni Němci budou přestěhováni do menších bytů dle zásady: do celkové výměry 20 metrů čtverečních 3 osoby, přes 20 metrů čtverečních na každých 5 metrů jedna osoba…“ Ať rychle odejdou Každá obec na konci první, ale i druhé světové války nechtěla, aby na jejich teritoriu byly hladové krky, které do obce nepatřily. Rychle byli proto odsunováni ti, kteří na konci války byli v českých městech a obcích. Na Ústecku koncem 2. světové války pobývalo zhruba deset tisíc lidí, kteří tam neměli trvalé bydliště. Vyplývá to z potvrzení, které vydal Okresní národní výbor v Ústí nad Labem Otto Uthoffovi, který řídil návrat spojeneckých zajatců, vystěhování uprchlíků a říšských Němců: „Jest jeho zásluhou, že v nejkratší době opustilo zemi více než 10 000 zajatců a civilních dělníků, uprchlíků a příslušníků německé branné moci.“ Zůstal v platnosti německý systém potravinových lístků, byla nouze o všechno. Je to zřejmé i z toho, že poblíž saských hranic v Ústí nad Labem rozhlasová relace z 10. května v němčině v 11.45 hod. informovala, že nesmí být zvyšovány ceny potravin a zaznělo též: „Přijdou-li k bytu sovětští vojáci, poproste je, aby vám nebrali z toho mála, co vám zbylo.“ Suma sumárum: Zkušenosti z prvních dnů opojné poválečné svobody potvrzovaly to, co platí v lidském společenství od starověku: Košile je bližší než kabát, aneb kdo není náš, ať neotravuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2023-11-23 17:20:00

Městská věž v Chomutově

Chomutovská městská věž je jednou z dominant tohoto historického města. A právě celý Chomutov s pozadím Krušných hor můžete obdivovat z vrcholu městské věže.

Čas načtení: 2024-02-20 09:07:00

Drbohlav (PRO): Chci se osobně aktivně více zapojit a angažovat se

Můj politický příběh začal tím, že jsem jako manažer pomáhal v komunálních volbách v Chomutově místním doktorům, aby se začala měnit životní úroveň v Ústeckém kraji k lepšímu.

Čas načtení: 2024-02-21 10:40:15

Chomutov na přání lidí zvelebí okolí okázalé fontány, voda ale tryskat nebude

Okolí okázale pojaté fontány v městském parku v Chomutově projde proměnou. Brutalistní betonová stavba ze 70. let minulého století, která už řadu let nefunguje, bude nově nasvícena scénickými světly, doplní ji mlhoviště a zmizí staré křoviny.

Čas načtení: 2024-02-22 14:41:10

20.02.2024 - Zemřel veterán RAF Jiří Mráz

Autor: Janko PALIGA Datum: 22.02.2024 14:41:10 Ve věku nedožitých 102 let zemřel Jiří Mráz, pozapomenutý československý příslušník RAF (Britského královského letectva). Skoro nikdo o něm nevěděl, žil v ústranní a zapomenutý ve Spojených státech. Vyhledat jej bylo těžší než jsem si myslel, ale povedlo se. Jen před pár dny jsem jej navstívil ve státu Connecticut, kde tehdy bydlel. Pracoval jsem na zpracování jeho příběhu a měl v plánu jej zveřejnit v nejbližších týdnech. Bohužel tak musím učinit dříve, protože Jiří Mráz v úterý 20. února 2024 zemřel.Narodil se narodil ve východočeské Chocni 23. března 1922. Jeho tatínkem byl konstruktér a podnikatel Jaroslav Mráz, ve třicátých letech zakladatel a spolumajitel letecké továrny Beneš-Mráz, vyrábějící sportovní letadla. Do školy chodil v Chocni, Vysokém Mýtu či Pardubicích, ale než stihl odmaturovat, bylo Česko-Slovensko v březnu 1939 okupováno nacisty. Krátce poté se mu podařilo vlakem díky otci utéct z okupovaného protektorátu do Anglie. Zde si pak dokončil vzdělání, nastoupil na univerzitu, pracoval v továrně na letecký průmysl, ale on chtěl dělat něco jiného - bojovat. Jeho dlouhodobým snem bylo sloužit u RAF - britského královského letectva.Do československé zahraniční armády byl odveden počátkem srpna 1943 a ihned vzápětí byl přijat do RAF. Touha stát se pilotem kvůli problémům se zrakem se mu nesplnila, mohl alespoň sloužit u pozemního personálu. Krátce sloužil u stíhací 310. perutě, ale u československých perutí neměl dle svých slov velkou šanci na kariérní postup, a tak byl přemístěn k průzkumému 130. křídlu RAF. Jiří Mráz sloužil u jednotky vybavené slavnými Spitfiry, které měly místo zbraní fotografické přístroje pro průzkum. Později byly je vyměnily americké P-51 Mustangy. Mráz byl nasazen na několika letištích na území západní Evropy, ve Francii či Holandsku, než byl v březnu 1945 povolán zpět do Anglie, aby nastoupil do důstojnické školy a meteorologického kurzu RAF. Kurz ukončil dva dny po kapitulaci Německa v květnu 1945.Následně se vrátil zpět do Československa, demobilizoval a shledal se se svou rodinou. Pro Mrázovi to byly těžké časy, přišli o majetek a co jim neskonfiskovali hned po válce, zabavili po únoru 1948 komunisté. Jiří Mráz se mezitím oženil, krátce bydlel v Hrádku nad Nisou, než si našel práci v Bratislavě - jenže i tam je z bytu úředně vystěhovali. Další roky pak bydlel v Chomutově a Ostrově nad Ohří v západních Čechách - zde působil v tamní škodovce vyrábějící trolejbusy. Univerzitně vzdělaný důstojník RAF si jistě představoval po válce jiný život.V roce 1967 se mu podařilo s rodinou vycestovat na vízum do Švýcarska, odkud později emigrovali do USA a usadili se zde natrvalo. Žil v New Yorku a našel si práci jako inženýr, později bydlel v New Hampsire a naposledy ve státu Connecticut, aby byl blíže své rodině.Jiří, který v USA začal používat jméno George, byl vášnivým fotografem, miloval technologie a ještě dlouho po svých 90. narozeninách používal Iphone i Ipad. Aktivně mluvil krásnou češtinou a já jsem moc vděčný, že jsem měl tu čest mu osobně poděkovat, že bojoval i za mou svobodu. Bude nám všem moc chybět.Zdroj:Autor Jiří Klůc, https://www.facebook.com/jiri.kluc.historik/

Čas načtení: 2024-02-28 10:50:00

ČEZ koupil chomutovskou teplárnu

Společnost ČEZ Teplárenská ze skupiny ČEZ kupuje pražskou společnost Actherm Distribuce ze skupiny ADI Heat & Power, která v Chomutově dodává teplo a teplou vodu.

Čas načtení: 2024-02-28 12:40:56

Puštěným plynem ohrozila žena v domě v Chomutově desítky lidí. Policie ji obvinila z obecného ohrožení

Obvinění z obecného ohrožení čelí žena, která v Chomutově hrozila sebevraždou skokem z okna. Předtím v bytě pustila plyn, který se dostal do celého panelového domu. Zadržet ji musela zásahová jednotka, skončila v psychiatrickém zařízení.

Čas načtení: 2024-02-29 10:56:19

Státní zastupitelství obžalovalo ředitele ústavu ve Vejprtech, kde při požáru zemřeli klienti

Ředitel Městské správy sociálních služeb ve Vejprtech na Chomutovsku Viktor Koláček půjde před soud. O podání obžaloby informovala ČT Eva Seifertová z Okresního státního zastupitelství v Chomutově. Policie muže viní z obecného ohrožení z nedbalosti v souvislosti s požárem v domově pro klienty s mentálním handicapem v roce 2020. Požár patří mezi nejtragičtější v Česku, vyžádal si celkem devět obětí.

Čas načtení: 2024-03-11 11:32:04

Policie prošetřuje údajný pokus znásilnění v Chomutově, zadržela podezřelého muže

Pokusem znásilnění, k němuž mělo dojít v neděli ráno okolo půl šesté v ulici Písečná v Chomutově, se intenzivně zabývají chomutovští policisté. V souvislosti s událostí zadrželi podezřelého muže a žádají o pomoc případné svědky.

Čas načtení: 2024-03-11 12:33:00

Agresor v Chomutově se pokusil znásilnit ženu: Policie zadržela podezřelého a hledá svědky

Událost se podle policie stala v neděli v půl šesté ráno v Chomutově v ulici Písečná. Ženu středního věku měl po cestě do práce napadnout neznámý muž, který se ji snažil zatáhnout do křoví a zřejmě znásilnit. Ženě se naštěstí podařilo útočníkovi vysmeknout a utéct, utrpěla ale zranění. Policie zadržela jednoho muže a hledá svědky incidentu.