Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-24 13:57:55

Mobilní aplikace přenese turisty do doby vzniku Braunova betlému v Kuksu

Prostřednictvím mobilní aplikace můžete nově spatřit při návštěvě Braunova Betléma u Kuksu na Trutnovsku jeho původní podobu z 18. století. Naskenovaná data zároveň poslouží pro uchování památky do budoucna. „Jsme vůbec prvním krajem v České republice, který projekt památkových prohlídek s využitím rozšířené reality využívá. Turisté mohou díky tomu cestovat časem v barokním areálu Kuksu, archeoparku ve Všestarech a nově také nahlédnou pod pokličku minulosti Braunovu betlému. Vzhledem k tomu, že se stav tohoto historického monumentu časem zhoršuje, je pro nás důležitým bonusem, že naskenovaná data pro vývoj aplikace poslouží pro uchování památky pro budoucí generace,“ říká hejtman Jiří Štěpán. Aplikace Visit.More prostřednictvím chytrého mobilního zařízení zobrazuje podobu barokní sousoší z doby jeho vzniku. Uživatel se v ní dočte informace o jeho minulosti i o samotném autorovi – sochaři Bernardu Braunovi. „Rozhodli jsme se aplikaci rozšířit a navázat tak na barokní hospitál, který je spolu s Braunovým betlémem turistickou atraktivitou našeho regionu. Finalizujeme také rozšířenou realitu hradu Potštejn a interiér Kostela svatého Vojtěcha v Broumově. Těší mě, že je o aplikaci zájem – od září loňského roku si ji stáhlo přes tři tisíce lidí,“ uvádí radní pro oblast cestovního ruchu a regionálního rozvoje Pavel Hečko. Autorem aplikace je společnost More.is.More, která se specializuje na výrobu fotorealistického obsahu pro virtuální a rozšířenou realitu. „Je určena pro všechny majitele chytrých telefonů a dalších zařízení podporujících operační systémy Android a iOS. Stáhnete si aplikaci na AppStoru nebo Google Play a pak už jen procházíte památku a přes fotoaparát vašeho mobilního telefonu či tabletu vidíte digitální rekonstrukci celého objektu Braunova betlému od roku 1732,“ popisuje Jiří Forejt, výkonný ředitel společnosti More.is.More. Aplikace je dostupná v několika světových jazycích a částečně tak nahrazuje tištěné brožury. Braunův betlém je sochařské dílo z období baroka z 18. století. Jedná se o skupinu soch a reliéfů vytvořených proslulým barokním umělcem Matyášem Bernardem Braunem. V roce 2001 byl betlém vyhlášen národní kulturní památkou a zařazen na indikativní seznam dědictví UNESCO. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2024-04-10 00:30:17

Skartace zdravotnické dokumentace

I skartace zdravotnické dokumentace má svá pravidla. Abyste věděli, přesný postup při jejím vyřazování a zničení po uplynutí dané doby přesně stanovuje Vyhláška č. 98/2012 Sb. o zdravotnické dokumentaci. Jak to ale funguje? Povíme vám.  Jak se počítá doba uchování zdravotnické dokumentace  Jak se počítá lhůta pro uchování zdravotnické dokumentace a kdy je možné ji […] Článek Skartace zdravotnické dokumentace se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2024-02-14 12:40:00

Chatbot ChatGPT si bude umět zapamatovat informace o uživatelích

New York - Chatovací robot ChatGPT od společnosti OpenAI si bude umět zapamatovat některé údaje o svých uživatelích. Firma OpenAI testuje funkci, kdy by uživatelé mohli požádat o uchování konkrétních...

Čas načtení: 2024-02-11 00:00:00

Medicína nebo čarodějnictví? Římané používali semena blínu

Archeologové objevili na lokalitě Houten-Castellum v Nizozemsku nádobku z duté kosti, která obsahovala stovky jedovatých semen blínu černého. Dutá kost zřejmě nesloužila ke kouření, ale k uchování semen, které lidé mohli využívat v medicíně nebo třeba k rituálním účelům. Jak je vidět, lidé odjakživa věděli, co je blín zač.

Čas načtení: 2016-10-16 12:06:24

Superpotraviny nemusí být vždy super. Záleží na způsobu pěstování, skladování i dovozu

Přestože jsou dnes superpotraviny vnímány jako symbol zdravého životního stylu, ne všechny jsou stejně kvalitní a poskytují stejné množství cenných látek. Bez správného pěstování, skladování a šetrného dovozu totiž i ta sebelepší super zdravá potravina ztrácí své „super“ vlastnosti. „Pro uchování co nejvyššího množství zdraví prospěšných látek by superpotraviny měly být podávané v raw kvalitě,“ […]

Čas načtení: 2015-12-12 20:15:00

Dílna je opomíjená a přitom nezbytná součást rodinného domu

Nezbytnou součástí každého rodinného domu je technické zázemí. Technické místnosti v podobě sklípku a prostoru k uskladnění potravin, k uchování případné sklizně a výdobytků z ní, či prádelna se sušárnou jsou zcela běžné. I dnes se však často zapomíná na další důležité prostory. V skutečném minimu ...

Čas načtení: 2020-09-29 00:00:00

Kondenzátory v praxi, které vlastnosti jsou u nich důležité?

Kondenzátor je jednou z elektrotechnic­kých součástek. Jaké jsou její charakteristické vlastnosti a kde se s ní lze setkat? Co je kondenzátor a jaké má vlastnosti Kondenzátor, nazývaný také kapacitor, je součástkou pasivní. Používá se v elektrických obvodech. Slouží k dočasnému uchování elektrické ...

Čas načtení: 2021-11-15 09:53:42

Veletržní palác hostí Digitální blízkost a Cenu empatie

V Národní galerii Praha ve Veletržním paláci lze navštívit hned dva nové výstavní projekty. Prvním z nich je výstava Digitální blízkost reflektující intimitu a odcizení v době pokročilých komunikačních technologií, druhým prezentace prací vítězek nově vzniklé Ceny Empatie, Romany Drdové a Lenky Záhorkové. Displej se stal tím, čeho se naše ruce nejčastěji dotýkají, nezřídka jako první věci po probuzení. Technologie a intimita, dvě tradičně protikladné oblasti, se dnes pevně propojily a vzájemně zásadně ovlivnily. Technologie vstoupila hluboko do našeho soukromí. Stala se objektem naší péče a touhy, partnerem dialogu a každodenní oporou, ale také nebezpečným důvěrníkem. Výstava Digitální blízkost se zabývá proměnou vnímání našeho soukromí a intimity po virtuální zkušenosti zesílené pandemií a jejím vlivem na lidské vztahy. Prostřednictvím děl mladých umělců si klade otázku, zdali bude další vývoj odpovídat spíše duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám virtuální propojenost naopak pomůže vyřešit alespoň některé palčivé problémy dnešního světa. Do nejasných vizí blízkosti v post-digitálním světě dává nahlédnout devět současných umělců: Darja Bajagić, Ivana Bašić, Louisa Gagliardi, Lola Gonzàlez, Daiga Grantina, Rachel Maclean, Pakui Hardware, Viktor Timofeev a Tenant of Culture. Výstava je k vidění v mezaninu Veletržního paláce až do 10. července příštího roku. V Malé dvoraně se současně probíhá výstava prezentující nově vzniklou Cenu Empatie, kterou NGP vypsala ve spolupráci s Komerční bankou. Vítězné projekty Romany Drdové a Lenky Záhorkové tvoří intermediální instalace na pomezí výtvarného umění a designu, reflektující dnešní sociální, ekologické a konzumeristické problémy. Romana Drdová se zabývá tématem upcyclingu a znovuvyužití především marketingového materiálu jako prostředku pro tvůrčí činnost. Lenka Záhorková vytváří mezigenerační dialog pro uchování unikátních životních zkušeností seniorů, které zvěčnila v dekoru porcelánového nádobí. Oba projekty tak nacházejí pro nepotřebný materiál nové poslání spočívající ve sdílení životních hodnot. Navštívit je bude možné do 13. února 2022. Vyhlašované ocenění si klade za cíl podpořit realizaci uměleckých projektů, které přesahují hranice výtvarného umění a zapojují širokou veřejnost do otázek nezbytných pro soužití v rámci měnícího se společenského i životního prostředí. Cena Empatie zdůrazňuje potenciální společenskou roli umělce a dopad umění v kontextu reálného života, kde má empatie nezpochybnitelné místo. „Těší mne, že se do Veletržního paláce díky těmto projektům vrací více života, a věřím, že zaujmou nejen mladší generace návštěvníků. Intimita je velmi citlivé téma, které ve společnosti dlouhodobě rezonuje. Ztráta intimity v souvislosti s rozvojem virtuálního života se prohloubila vlivem všech protipandemických omezení. Cena Empatie tematizuje i neméně důležitou udržitelnost, ke které si dnešní společnost hledá cesty,“ říká generální ředitelka NGP, Alicja Knast.

Čas načtení: 2021-07-24 17:05:18

Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO

Jedenáct předních lázeňských měst Evropy, mezi nimiž jsou i Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, získalo titul světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom 24. července mezivládní Výbor světového dědictví na svém 44. zasedání ve městě Fu-čou v Číně. Kromě západočeského lázeňského trojúhelníku bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno i dalších osm lázeňských měst – Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen v Německu, Spa v Belgii, Vichy ve Francii, Montecatini Terme v Itálii, Baden u Vídně v Rakousku a City of Bath v Anglii. Všech 11 lázeňských měst tak společně představuje jednu položku na Seznamu světového dědictví. Počet památek, které má Česká republika na tomto seznamu, tak stoupl na patnáct. Žádost o zápis nominace Slavných lázeňských měst Evropy mezi památky světového dědictví UNESCO připravily společně Belgie, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Velká Británie a Česká republika, která celý projekt zaštítila a od počátku koordinovala. Nominaci doporučila k zápisu Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. V posudku ICOMOS vyzdvihl především dvě kritéria, a sice výjimečnou architekturu lázeňských měst a fenomén lázeňských pobytů včetně procedur a balneologických postupů, které přispívají ke zdraví lázeňských hostů. „Projekt je vynikajícím příkladem mezinárodní spolupráce resortů a institucí a odborníků v sedmi zemích Evropy. Velmi si vážím podpory starostů a primátorů dotyčných měst, kteří neúnavně tento projekt podporovali i finančně zajišťovali po dlouhou dobu jeho náročné přípravy. Jsem hrdý, že se Česká republika stala koordinátorem celého projektu a dovedla jej úspěšně k zápisu jako lídr zúčastněných evropských zemí,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Slavná lázeňská města Evropy, která vesměs vznikla kolem přírodních minerálních pramenů, podávají společně výjimečné svědectví o fenoménu evropského lázeňství, které vzkvétalo zejména od počátku 18. století do první třetiny 20. století. Charakteristickým rysem tohoto fenoménu je kombinace lázeňských/léčebných procedur v interiéru i exteriéru s pestrou nabídkou možností k trávení volného času, což se odrazilo i ve specifické podobě lázeňských měst a jejich architektuře. Soubory lázeňských budov zahrnující lázeňské domy, zřídelní pavilony, pitné haly či kolonády doplňují společenské domy, kasina, divadla a další kulturní zařízení, přičemž vše je začleněno do pečlivě udržovaného krajinného prostředí s vývěry minerálních pramenů, s parky, zahradami, promenádami a sportovišti. Okolní upravená krajina je využívána k pohybovým aktivitám v rámci léčebné terapie, pro relaxaci a zábavu. Lázeňská města byla v Evropě jedinými místy, která kulturně konkurovala velkým metropolím, a která se stala zdrojem intelektuální, umělecké, sociální a politické inspirace, čímž přispěla k demokratizaci evropské společnosti. Zápis na seznam světového dědictví přinese lázeňským městům nejen potvrzení jejich výjimečných hodnot, ale i lepší ochranu a posílení spolupráce na poli památkové péče, balneologie/zdraví, turistického ruchu či propagace. Je ale i velkým závazkem. Všechny zúčastněné země jsou si vědomy důležitosti udržitelné ochrany a prezentace tohoto světového kulturního dědictví a jeho uchování pro budoucí generace.

Čas načtení: 2021-07-11 10:44:57

V nové výstavě si projdete Národní muzeum od sklepa po půdu

Národní muzeum otevřelo 9. července ve své Historické budově novou výstavu s názvem Muzeum od sklepa po půdu, která návštěvníkům nabízí pohled do života Národního muzea jakožto instituce, historického objektu, místa pro uchování předmětů nevyčíslitelné hodnoty i prostoru spjatého s množstvím zajímavých osobností a návštěvníka též doslova provede Historickou budovou od sklepa na půdu. Výstava má navíc i dětskou linku, která zaujme i poučí malé návštěvníky. Pro jejich odreagování je pak v sousední budově připraven zcela nový dětský koutek Myšárium. Symbolicky je výstava Muzeum od sklepa po půdu instalována v dobových vitrínách, navržených architektem Historické budovy Josefem Schulzem před více než sto lety. Konkrétní sbírky i témata jsou zpracována napříč institucí. Odráží dobové vědecké postupy a poznatky, kulturní normy i politické změny, stejně jako proměny způsobů získávání, uchovávání i prezentace sbírek za více než 200 let. Na muzeum je v této výstavě nahlíženo hned ze čtyř pohledů. V suterénu se návštěvníci seznámí se základy instituce spojenými s osobnostmi, v 1. patře s jeho budovami, ve 2. patře se sbírkami a u kopule s aktuálními projekty. Představeny jsou zde i méně známá témata, osobnosti a sbírky. Prostor je tedy věnován nejen zakladatelským osobnostem, ale i donátorům, muzejníkům, a i samotným návštěvníkům. Dozvíte se například, z jakých společenských poměrů návštěvníci pocházeli nebo jak se proměňovaly jejich názory na expozice. Jako architekt budovy i samotných vitrín nemůže chybět Josef Schulz (1840–1917). Jeho osobnost je pro instituci klíčová. Tento všestranný architekt totiž navrhl Historickou budovu i s veškerým vybavením. Vedle vitrín, ve kterých je expozice umístěna, mohou návštěvníci dodnes odpočívat na jím navržených lavičkách.  Národní muzeum ale není jen muzejní komplex v čele Václavského náměstí. Expozice tedy ukazuje i minulost ostatních objektů spadajících pod Národní muzeum. Nejednoho návštěvníka možná překvapí, že tam, kde dnes sídlí České muzeum hudby, byla kdysi četnická stanice, kde Náprstkovo muzeum, byla vinopalna, kde Přírodovědné muzeum, zas bylo zimoviště cirkusů. Téma sbírek je představeno na příbězích jejich cesty do muzea. Ty byly a jsou někdy překvapivé až osudové. Vedle běžných darů a nákupů jsou zmíněny i znárodněné předměty, ukradené sbírky, výzkumné expedice, spolupráce s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, velkorysé mecenášství, ale i náhody a tragické osudy, které k obohacení muzejních sbírek občas vedly. Závěr výstavy se nachází v nejvyšším patře a představuje muzeum jako živou a otevřenou instituci, která se věnuje dokumentaci současné společnosti i nejnovějších problémů, které hýbou českou veřejností. Aktuální témata mimo jiné prezentují návštěvníkům skutečnost, že to, co nás nyní obklopuje a co zažíváme, se může v budoucnu stát historickým artefaktem. I návštěvníci tak mohou pomoci budovat sbírky Národního muzea. Zároveň představuje určitý vhled do muzejního zákulisí. Prezentovány jsou zde současné projekty, odborná činnost muzejníků a spolupráce s dalšími institucemi. Naznačena je i denní rutina, například v podobě práce s databázemi, digitalizací sbírek či tvorbou edukačních programů apod. Výstava Muzeum od sklepa po půdu však nezapomíná ani na dětské návštěvníky – je doplněna o dětskou linku a zábavnou interaktivní pátrací hru pro rodiny s dětmi. Dětská linka mladší návštěvníky provází výstavou ve formě dialogů odehrávajících se přímo na ploše vybraných vitrín této výstavy. Hlavní roli v těchto příbězích hrají dvě dvojice – postavy architekta Josefa Schulze a mladé studentky a také holuba Emila a muzejní myši Elvíry, jejichž hlavním působištěm je dětská zóna Myšárium v sousední Nové budově. V dialozích postavy zmiňují zajímavosti o vystavených exponátech či překvapivé detaily z osudů slavných osobností spjatých s Národním muzeem. Průvodci interaktivní hrou se zajímavými úkoly a pátráním ve formě papírové brožury, kterou návštěvníci obdrží při koupi vstupenky nebo si ji mohou stáhnout z internetových stránek muzea, jsou opět architekt Schulz a studentka. Tato hra návštěvníky seznamuje nejen s výstavou Muzeum od sklepa po půdu, ale zavádí je i do dalších muzejních prostor. Od srpna pak bude tato hra součástí nově připravované aplikace Národního muzea. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-03 19:28:06

Generálním ředitelem Národní knihovny ČR bude od května Tomáš Foltýn

Ministr kultury Lubomír Zaorálek vybral nového generálního ředitele Národní knihovny České republiky (NK). Stane se jím Tomáš Foltýn, který v Národní knihovně dosud zastával funkci ředitele odboru správy fondů. Do konce dubna povede knihovnu stávající generální ředitel Vít Richter. Ten řídí NK od července 2020, kdy ho dočasným generálním ředitelem jmenoval ministr Lubomír Zaorálek po odvolání Martina Kocandy z této funkce v souvislosti s netransparentními veřejnými zakázkami na IT projekty.  Během následujících tří měsíců dokončí Foltýn vědecký projekt, který v současné době v NK vede a zároveň se bude připravovat na svou novou roli, které se ujme v květnu tohoto roku. „Jsem rád, že Národní knihovnu po letech povede knihovník – odborník, který ji zná jako málokdo a má tak jasnou představu, kam a jak tuto důležitou státní instituci posunout, zmodernizovat. Nechybí mu ani manažerské zkušenosti, protože v NK řídil velký a důležitý odbor, a zároveň se podílel a vedl za Národní knihovnu řadu mezinárodních výzkumných projektů,“ řekl Zaorálek o budoucím generální řediteli jedné z hlavních příspěvkových organizací ministerstva kultury. Do otevřeného výběrového řízení se přihlásilo celkem pět kandidátů, kteří splnili všechny formální požadavky a zúčastnili se tak v prosinci minulého roku ústního pohovoru před výběrovou komisí. Ta nakonec doporučila ministru kultury dva kandidáty v pořadí: Tomáš Foltýn a Klára Rösslerová. Oba doporučení prošli v průběhu ledna 2021 ještě tzv. assessment centrem (manažersko-psychologický test). Na základě všech podkladů (koncepce, pohovor s výběrovou komisí, assessment centrum) rozhodl ministr kultury o vítězi.  Mgr. Tomáš Foltýn je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, kde v roce 2008 zakončil svá studia magisterským titulem v oboru kulturní dějiny. Od roku 2007 je pracovníkem NK. Zde působil nejprve jako projektový manažer v oddělení digitalizace a následně jako vedoucí oddělení tvorby a správy metadat. Od února 2012 pracoval na pozici vedoucího oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. V lednu roku 2013 byl jmenován ředitelem odboru správy fondů, kterou zastává do dnešní doby. Ve své profesní dráze se dlouhodobě věnuje problematice správy, ochrany a trvalého uchování novodobých knihovních dokumentů včetně digitálních dat. V poslední době se začal zabývat i oblastí tzv. digital humanities. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-23 13:04:45

Výstava v Plzni přibližuje podobu plánované nové budovy Západočeské galerie

Na pozemku U Zvonu v Plzni je možné zhlédnout výstavu Cesta k nové budově Západočeské galerie v Plzni, která přibližuje činnost galerie a zdůrazňuje dlouhodobou potřebu nové budovy pro další fungování organizace. Jednotlivé panely představují galerii s jejími klíčovými provozy, nezbytnými pro každou sbírkotvornou instituci. Návštěvníci mohou zjistit více o historii galerie, jejích výstavách a sbírkách, nahlédnout do depozitáře i do činnosti konzervátorů. Představena je také edukační a programová činnost galerie. Součástí výstavy je prezentace návrhu nové budovy ZČG, který zpracovali architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař. Jejich projekt zvítězil v roce 2009 ve veřejné architektonické soutěži. Vítězný projekt dle jednomyslné shody poroty představuje kvalitní a moderní řešení pro sídlo Západočeské galerie v kontextu historického města, které je na úrovni obdobných kulturních staveb širšího evropského regionu. Současné prostory galerie jsou nevyhovující. Drtivá většina z exponátů v hodnotě blížící se dvěma miliardám korun je umístěna v depozitářích. „V Plzni nikdy nebyla vybudována stálá expozice, je to náš dluh veřejnosti,“ říká náměstkyně vykonávající funkci hejtmana Marcela Krejsová a dodává, že současné sídlo galerie Masné krámy nejsou galerijním prostorem, nýbrž tržnicí. Ředitel Západočeské galerie v Plzni Roman Musil k nové budově uvedl: „Naše instituce je dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejlépe fungujících krajských galerií výtvarného umění v ČR, navíc s vynikajícími sbírkami, z nichž například kolekce českého kubismu patří hned po Národní galerii Praha k tomu nejlepšímu v zemi. Na druhé straně se ale musíme potýkat s řadou zásadních nedostatků a překážek, které vyplývají zejména z toho, kde je naše galerie umístěna. Všechny její stávající objekty v Pražské ulici jsou totiž původně středověké domy, které jsou pro účely současné sbírkotvorné galerie výtvarného umění zcela nevhodné. Nejen, že jako jedna z mála institucí v ČR dosud nemáme z prostorových důvodů možnost představit formou, stálé expozice ta nejvýznamnější díla ze svých sbírek, ale tato díla jsou navíc umístěna v tak nevyhovujících podmínkách, že hrozí jejich vážné poškození.“ Nová budova poskytne galerii komplexní zázemí pro veškeré důležité provozy. Návrh počítá s výstavními prostory pro stálou expozici i pro příležitostné výstavy. Plánována je také samostatná expozice Ladislava Sutnara. V budově je navržen centrální depozitář splňující nejpřísnější muzejní standardy pro uchování sbírek, restaurátorské pracoviště, edukační prostory pro pořádání workshopů, víceúčelový sál pro pořádání kulturních pořadů, přednášek a koncertů, a prostory pro knihovnu. V přízemí je plánován galerijní obchod a kavárna. Cesta k současnému projektu nové budovy se začala psát v roce 2009, kdy byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž o návrh na řešení nové budovy ZČG. Následující rok Rada Plzeňského kraje schválila vyhlášení veřejné zakázky na dodávku projektové dokumentace. V červenci roku 2016 bylo vydáno stavební povolení, jehož platnost byla několikrát prodlužována. Výstavba nové budovy Západočeské galerie se také ocitla v řadě důležitých strategických dokumentů krajské i celorepublikové úrovně. Jako pilotní projekt, který by měl získat státní podporu, je například uveden v programovém prohlášení vlády z roku 2018. V pondělí 21. září bylo Radou Plzeňského kraje schváleno zadání dokončení prováděcí projektové dokumentace na realizaci projektu, která je finálním krokem k vypsání výběrového řízení na dodavatele stavby a její následné realizaci. Výstava je na pozemku U Zvonu k vidění do 30. listopadu 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-08 07:08:44

Neuvěřitelný příběh původně amatérského fotografa slunečního zatmění

Co bylo zpočátku jen koníčkem provozovaným o dovolených, změnilo se ve spolupráci s vědci celého světa i NASA – a také ve slavné vizuálně fascinující záběry. Dokumentární film Helios zachycující příběh českého badatele je zároveň portrétem, populárně naučným filmem i road movie po americkém Západě, kde se v roce 2017 sledování Velkého amerického zatmění stalo společenským fenoménem. Diváci snímek uvidí na obrazovkách ČT2 v úterý 8. září od 20.50 hodin. „Film Helios režiséra Ondřeje Sovíka ukazuje strhující životní a profesní cestu matematika Miloslava Druckmüllera, jehož snímky sluneční korony pořizované během zatmění Slunce získaly světový ohlas a uznání. Zaujaly americkou NASA, dostaly se na obálky prestižních časopisů. Nikdo jiný zatím nic takového nedokázal,“ uvádí kreativní producentka Rebeka Bartůňková. „Miloslav Druckmüller skloubil své znalosti matematika, programátora a zkušeného vědeckého fotografa. A díky tomu otevřel nové možnosti zkoumání slunečních jevů, které by mohly představovat ohrožení pro naši civilizaci. Krom toho mají jeho snímky a vizualizace úžasnou estetickou hodnotu, což snímek činí velmi atraktivním,“ říká Bartůňková. Dokument zachycuje příběh původně amatérského fotografa slunečního zatmění, který svou vytrvalostí a invencí způsobil světový průlom ve výzkumu Slunce. Zkoumání mechanismů jeho magnetického pole je možné jen v momentu úplného zatmění. Má to ale háček. Zatmění trvá jen pár minut, během nichž je nutno co nejlépe všechno zaznamenat a potom výsledky matematicky zpracovat. Výzkum se proto dlouho nehýbal z místa. Pak ale přišel Miloslav Druckmüller s neobyčejným nápadem, který všechno změnil. „Příběh je o výzvě motivované touhou po vlastním zdokonalení. Ukazuje nám, že i když slyšíme, že je něco nemožné dokázat, závisí úspěch zejména na našem odhodlání. A občas na sérii náhod,“ vysvětluje režisér Ondřej Sovík. A dodává: „Na začátku příběhu stál cíl zcela osobní povahy. Touha po hezké fotografii, uchování vzpomínky v co nejautentičtější podobě a radost z toho, že se člověk nevzdá a dokáže vyřešit problém, který před ním leží. Nic víc. Tento motiv byl pro mne osobně jeden z nejsilnějších. Možná si dnes mnoho lidí říká, že už není prakticky co objevovat. Na příběhu Miloslava Druckmüllera je vidět, že je možné si pořád klást velké otázky o světě kolem nás.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-29 13:17:24

Opožděné recenze (VII): Život strávený v antikvariátu

Antikvariáty jsou oblíbeným místem ctitelů knižní kultury, memoáry zase patří k často vyhledávaným žánrům zvídavých čtenářů. Zatímco však na paměti spisovatelů, ba i nakladatelů narazí člověk poměrně často, knižně vydané vzpomínky antikváře jsou naopak případem velmi ojedinělým. Jeden takový titul spatřil světlo světa v roce 2013, kdy se pod názvem Antikvariát a já dočkaly souborného vydání dva již starší svazky pamětí Luďka Svobody, vyučeného knihkupce a dlouholetého zaměstnance známého pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.   Dotyčný titul zachovává samostatnost a původní pořadí dvou obsažených knih (Antikvariát a já, 1999; Kouzelná obálka, 2003; oba tituly autor původně vydal vlastním nákladem), jejichž náplň zůstala podle ediční poznámky rovněž zachována beze změny. Nemalé obohacení naproti tomu představují dodané poznámky převážně bibliografického charakteru, které spolu s kompletním seznamem zaměstnanců Dlážděnky, jak se Svobodovu působišti přezdívalo, a užitečným jmenným rejstříkem jen podtrhují nadstandardní výpravu celé knihy. Za zmínku stojí rovněž bohatý obrazový doprovod v podobě archivních fotografií, jež byl naopak kvůli nedostupnosti snímků z původních vydání obou svazků zcela obměněn. První část, jejíž název Antikvariát a já dal titul celému svazku, předčí tu druhou nejen, co se rozsahu týče, ale také co do zajímavosti z pohledu nezainteresovaného čtenáře. Jejím leitmotivem je proslulý antikvariát v Dlážděné ulici č. p. 5, po svém zániku v roce 1991 obnovený coby Antikvariát Dlážděná (nebo AD Plus) a přestěhovaný jen o pár metrů dále do č. p. 7, v němž Luděk Svoboda prožil svá léta učednická i mistrovská. Autor zasvěceně poodhaluje zákulisí velmi specifického prostoru, jakým antikvariát obecně a tento pak dvojnásob – nadto v období totality – nepochybně byl. Coby oblíbené místo nejrůznějších lidských typů, které však pojila společná vášeň pro knihy, představoval antikvariát před rokem 1990 vzácný ostrůvek relativní svobody a také útočiště celé řady jmen figurujících na černé listině komunistického režimu (mezi zaměstnance patřil svého času třeba Zbyněk Hejda nebo Vlastimil Třešňák). Druhý oddíl nazvaný Kouzelná obálka je psán stylem o poznání osobnějším a kromě několika zbylých střípků do celkové mozaiky Svobodova působení v původní Dlážděnce obsahuje množství vzpomínek a postřehů týkajících se autorova rodinného života a jeho rozmanitých aktivit po roce 1989, od práce v porevoluční Dlážděnce přes dohlížení na malý antikvariát v Humpolci až po vlastní psaní přítomných pamětí. Stejně jako v předchozí části své knihy se Svoboda ohlíží za sebe střízlivýma očima, všímaje si neblahého vlivu nových poměrů na antikvární řemeslo, a neopomíjí ani odchod některých přátel a spolupracovníků v čele s dlouholetou vedoucí Dlážděnky paní Dagmar, dcerou věhlasného antikváře a pořadatele knižních aukcí Karla Zinka. Zatímco sám o sobě nedosahuje tento oddíl čtivosti ani výpovědní hodnoty části úvodní, coby součást souborného vydání představuje vítané prohloubení portrétu jak antikvariátu v Dlážděné ulici, tak samotného autora vzpomínek. Titul Antikvariát a já není jen nadmíru pečlivě vypravenou, tematicky nevšední a poměrně čtivou knihou, ale především možností seznámit se s výjimečnou osobností Luďka Svobody a skrze ni též s tajuplným světem antikvářů. Dotyčný svazek přitom nepředstavuje pouze zasvěceného průvodce historií jednoho slovutného pražského antikvariátu, ale též cennou kapitolu z novodobých kulturních dějin naší metropole (nejspíše budete překvapeni, kolik zvučných jmen si podávalo dveře v Dlážděnce). A v neposlední řadě je vydání této knihy činem záslužným též kvůli uchování památky početného zástupu neznámých či dokonce bezejmenných postav, jejichž srdce spaluje horoucí láska ke knihám – a kterých mezi námi bohužel stále ubývá.   Luděk Svoboda: Antikvariát a já. Nakladatelství KANT a Aula, Praha, 2013, 1. souborné vydání, brož., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-17 15:22:32

Abstrakce z Ukrajiny a Nizozemska, vlastně z Vysočiny

Není to mezinárodní kulturní akce velkého dosahu. Ale i tak je obsahem přitažlivá a zde, v Jaroměřicích nad Rokytnou, opravdu mimořádná. Pořádající Městské informační centrum poskytlo komorní interiér bývalého barokního Špitálu dvěma malířům k představení jejich tvorby. Pod titulem Křižovatka výstava obsahuje výběry z ateliérů zahraničních členů Umělecké besedy slovenské, ukrajinského malíře Sergeje Petroviče Biby (nar. 1966) a nizozemského malíře Walthera Smeitinka – Mühlbachera (nar. 1963). Biba pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, doma je v Užhorodě, kde studoval umění. Brzy si dokázal pootevřít svět kreativity malířskými experimenty blízkými postmodernímu umění. Šířeji se pak v tomto smyslu orientoval při delším pobytu v Polsku. Když se ještě později stal členem Umělecké besedy slovenské, získal tím nové umělecké přátele a zejména možnost individuálních a kolektivních výstavních vystoupení. Přes Slovensko přišel na Moravu, za Waltherem Smeitinkem. Do jeho ateliéru se vracívá. Bibův projev je povšechně abstraktní. Smeitinkův rovněž. Šťastnou skutečností je, že oba drží abstrakci na svůj způsob, že projevy jsou si spíše nepodobni. Nedá mně to, abych alespoň kuse nevzpomněl jaroměřickou vernisáž. Když přišla řeč na abstrakci, řečník ji takto zobecnil: Kašle na život, kašle na lásku, kašle na přírodu, všechno jde z autorova nitra… Nejzajímavější bylo, že to vlastně nemyslel špatně. Abstrakce je prostě taková. V některých Bibových malbách ovšem vidíme dokonalý antiabstraktní prvek, drobný konkrétní kreslířský záznam portrétního charakteru, snad jako neodbytnou vzpomínku na autorovy blízké z minula. Je to ozvláštňující. Jinak je vše, „jak má být po abstrakcionisticku“. Na nevelkých formátech skládá Biba generalizované kompozice, jimž nedává názvy. Prvky odkazující k přírodě, k technické civilizaci, „pohyblivé znaky“ elektronické komunikace, geometrický soulad a harmonicky tlumená barevnost. Takový je Bibův index. Je to abstrakce „odjinud“, má přitažlivou východní a přes Polsko rovněž severní dikci. Biba údajně všechny právě vystavené obrazy namaloval na Vysočině, při pobytech u Smeitinka.       Smeitink, narozený 1963 v nizozemském Doetinchemu, studoval v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorbu, pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém lyceu v Utrechtu. V druhé půlce 90. let pomáhal při pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a Brnem. U nás, větší měrou na Moravě, uskutečnil řadu svých výstav. V obci Příštpo v sousedství Jaroměřic nad Rokytnou si s manželkou koupili v roce 2006 venkovské stavení. Smeitink se naučil česky, získal české občanství. V listopadu 2014 otevřel v Příštpu soukromou galerii. Smeitinkova abstraktní malba je založena na vazbě určitého arzenálu částečně poznatelných jednotlivostí, na geometrických vztazích a tlumené zemité barevnosti. Při vernisáži výstavy Smeitink připomenul svoji stále podrženou tendenci: Chci divákovi něco ukázat, ale současně něco nechat skryté. Ano, to je nejlepší cesta k uchování si plné svobody projevu, při poskytnutí divákovi dostatečného prostoru k osobnímu závěru, že umělce proto akceptuje, protože mu rozumí. Při letmém zrakovém průzkumu jsou Smeitinkovy obrazy vlastně velmi jednoduchými kompozicemi s estetickým zápolením přímých linií s protikladnými dynamicky rozvlněnými gestickými čarami. To je ovšem pouhý povrch autorových malířských konstrukcí. V nitru sestávají z více barevných vrstev, často nesoucích struktury vytvářející optické efekty světla a stínu mírně posílené střízlivými valéry kontrastních barev. Ony zmíněné poznatelné jednotlivosti pocházejí ponejvíce z krajiny. Nesou odkazy důslednosti práce s barvou, jak je známe z barokní holandské malby. Smeitink překrývá a rozsvěcuje postupně nanášené vrstvy, což rozhodně není primárním znakem abstrakce. Nic však není v Smeitinkově generalizaci věcné, konkrétní, výsledný abstraktní obraz má svérázný charakter. Tedy tu je tázání, z čeho a jak vzniká osobitost malířského výrazu? Pokud sám tvůrce stojí více o dosažení výsledku své práce dle vlastního „předpisu“ než o verbální sdělování svých technologií, můžeme se pouze dohadovat. Malířský projev je specifickou směsí řemeslných dovedností, osobní filozofie, citu střeženého rozumem a dojista i nesdělitelné psychosomatické sloučeniny malířova tvůrčího pudu. Zrozený obraz má být nanejvýše osobitým svědectvím o individuu tvůrce. A v příměru k obrazu předcházejícímu má vždy být nový. Nebo alespoň nově rozvíjející předtím dosažené. Předešlá věta jde na Smeitinkovo tělo i duši. On je typickým rozvíjejícím malířem s volným tempem práce. Stále má co ukázat k příjemnému podívání. Závěrem poznámka, snad ne zbytečná: Biba a Smeitink jsou přáteli. Jejich osobní i umělecké kontakty jsou rozvité. Přesto je na propagační tiskovině k výstavě uvedeno Smeitinkovo jméno před Bibovým. Abecední pořádek i úcta k hostu jsou pominuty. Ve stejném pořadí jsou spojitě, poněkud nešťastně, zobrazeny výřezy z obrazu jednoho a druhého. Reprodukce Smeitinkova obrazu zabírá bez grafického zdůvodnění šedesát procent vymezené plochy, Bibova v nerovnováze nezaslouženě jen čtyřicet.           Sergej Petrovič Biba a Walther Smeitink – Mühlbacher, Křižovatka, obrazy, Špitál, Jaroměřice nad Rokytnou. Výstava je přístupná do 31. října, pozvánka na vernisáž a plakát neuvádějí otevírací dobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 07:31:04

Unikátní magnetická nanočástice grafenu ve tvaru motýla

Mezinárodnímu týmu vědců vedenému českými fyziky se poprvé podařilo vyvinout unikátní magnetický nanografen. Zkombinovali přitom dva koncepty vzniku magnetismu a jako první dokázali detekovat jejich magnetický signál pomocí pokročilé rastrovací mikroskopie a kvantově mechanických výpočtů. Grafenové nanočástice mají potenciál pro využití k uchování a zpracování informací v kvantové informatice. Článek publikovaný v časopisu Nature Chemistry …

Čas načtení: 2024-02-22 17:00:00

Středočeský kraj odkoupil od Českého Brodu budovu bývalého obilného sila a okolní pozemky. Na místě vybuduje depozitář

Kraj chce v lokalitě vybudovat depozitář pro uchování sbírkových předmětů pro Regionální muzeum v Kolíně. Smlouvu o koupi podepsali radní pro oblast majetku Libor Lesák a starosta města Český Brod pan Tomáš Klinecký. Slavnostního podpisu smlouvy