Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-08-03 04:11:21

Volání ze schránky Gmail: 2,50 Kč na mobily, 0,50 Kč na pevnou

Společnost Google spustila pro Česko a další státy svou VoIP/hlasovou službu. Počínaje dneškem je možné z e-mailové schránky Gmail volat na mobilní telefony a pevné linky nejen v ČR, ale i za hranice. Některé destinace, jako USA a Kanada, přitom mají velice příjemné ceny. Google v poslední době spouští jednu novou ...

Čas načtení: 2024-03-14 07:27:00

Z kabiny Mory: Sezona nevyšla podle představ, Konrád zranění nedoléčil

Dnes se budou hokejisté Mory hlásit na vrátnici olomouckého zimního stadionu, aby vrátili bytelnou výstroj, s níž hájili červeno-bílé barvy. Každý z nich by raději absolvoval další bolavý trénink, napnul všechny síly a chystal se na extraligové čtvrtfinále s Pardubicemi. Jenže jim počínaje dneškem začíná dovolená. „V hlavě teď máme negativní emoce, chce to pár dní nechat vychladnout,“ řekl kapitán kohoutů Jiří Ondrušek.

Čas načtení: 2024-03-14 07:27:00

Z kabiny Mory: Sezona nevyšla podle představ, Konrád zranění nedoléčil

Dnes se budou hokejisté Mory hlásit na vrátnici olomouckého zimního stadionu, aby vrátili bytelnou výstroj, s níž hájili červeno-bílé barvy. Každý z nich by raději absolvoval další bolavý trénink, napnul všechny síly a chystal se na extraligové čtvrtfinále s Pardubicemi. Jenže jim počínaje dneškem začíná dovolená. „V hlavě teď máme negativní emoce, chce to pár dní nechat vychladnout,“ řekl kapitán kohoutů Jiří Ondrušek.

Čas načtení: 2024-04-18 13:51:00

38 bilionů dolarů škod ročně. Studie ukazuje, že chránit klima je mnohem levnější než to nedělat

I kdyby se emise CO2 počínaje dneškem drasticky snížily, světová ekonomika je už na cestě ke snížení příjmů o 19 % do roku 2050 v důsledku změny klimatu, uvádí nová studie zveřejněná v časopise Nature. O výzkumu informuje Postupimský institut pro výzkum vlivu klimatu.

Čas načtení: 2024-04-18 13:50:07

Od dnešního dne žijeme na ekologický dluh

Počínaje dneškem žijí obyvatelé České republiky na ekologický dluh. Takzvaný Světový den překročení vypočítává mezinárodní organizace Global Footprint Network již od roku 2006. Pro tuzemsko připadá na 18. dubna, což je o 6 dní pozdější termín než v loňském roce. Globální den překročení (Earth Overshoot Day) pak připadá na 25. července. Den překročení... ...

Čas načtení: 2024-04-25 16:32:48

Benátky zpoplatní jednodenní návštěvníky 5 EUR

Italské Benátky oznámily jako první na světě přelomové zpoplatnění jednodenních návštěvníků ikonického města. Počínaje dneškem budou takoví krátkodobí návštěvníci muset zaplatit poplatek 5 EUR na osobu.

Čas načtení: 2024-05-13 20:38:08

Apple a Google přichází s podporou pro zasílání upozornění na nežádoucí sledování v systémech iOS a Android

Apple a Google přichází s funkcí, která uživatelům zařízení se systémy iOS a Android zašle upozornění, když odhalí, že někdo používá Bluetooth lokátory k nežádoucímu sledování polohy uživatelů. Toto opatření omezí zneužívání lokátorů, jejichž primární funkcí je monitorovat osobní věci. Počínaje dneškem začleňuje Apple tuto funkci do iOS 17.5 a Google do zařízení se systémem Android 6.0 a novějším. Díky této novince teď mohou zařízení upozorňovat uživatele, že u sebe po delší dobu mají neznámý Bluetooth […]

Čas načtení: 2024-05-14 06:13:00

Nová globální zpravodajská a publikační platforma Gnomi spouští program placené žurnalistiky

Los Angeles 14. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Aplikace Gnomi spouští unikátní placený program, který poskytuje žurnalistům příležitost sdílet své názory a budovat si globální publikum.Revoluční globální aplikace pro agregované zpravodajství Gnomi, jejímž cílem je posílit globální diskusi transparentním sdílením informací, dnes spouští svůj program placené žurnalistiky. Tato odvážná nová iniciativa vyzývá zavedené nezávislé autory, novináře a myšlenkové lídry, aby na platformě sdíleli a monetizovali svou originální tvorbu.Tento obsah doplní hlavní tok globálního zpravodajství platformy Gnomi, který využívá technologii strojového učení k překladu zpráv z 22 zemí s nejvyšším HDP do více než 11 jazyků v reálném čase.Počínaje dneškem se tak mohou do programu placené žurnalistiky Gnomi hlásit zkušení autoři, publicisté a myšlenkoví lídři, kteří si díky své expertíze vypěstovali digitální komunitu a hledají možnosti pro šíření svého originálního obsahu z jedinečného vlastního pohledu. Tito autoři mohou s dodržením základních pravidel komunity přispívat do široké škály kategorií, mezi něž patří zdraví, politika, zábava, sport, obchod, životní styl, věda a řada dalších. Tým Gnomi každou žádost pečlivě posoudí a do 2-5 pracovních dnů informuje žadatele o výsledku. Po přijetí si pak může autor vyjednat spravedlivou sazbu za své články.„Mediální průmysl zažívá bezprecedentní krizi, kdy dochází k rozsáhlému propouštění a talentovaní novináři se ocitají v nejistotě. Gnomi však věří, že skvělé psaní a hlasy talentovaných autorů by neměly být omezovány hranicemi tradičního vydavatelství," říká generální ředitelka a zakladatelka aplikace Gnomi Eva Cicinyteová. „Věříme v sílu nezávislé žurnalistiky a vytvořili jsme špičkovou platformu, která autorům umožňuje převzít kontrolu nad svou tvorbou navázat přímý kontakt s publikem a zároveň vydělávat peníze. Vracíme tak moc zpět do rukou samotných novinářů. Existuje lepší způsob, jak ukázat hodnotu naší platformy? Doufáme, že publikum jednotlivých členů naší pestré sítě zapálených tvůrců a vypravěčů příběhů přispěje také k rozšíření naší komunity Gnomi."Program placené žurnalistiky Gnomi v hlavních bodech:• Pište o tématech, která vás zajímají.• Dostávejte zaplaceno za každý článek.• Zesilujte globální dosah a budujte své publikum, své portfolio a svou značku.• Přizpůsobujte a vylepšujte svůj obsah pomocí obrázků, videí, široké škály stylů písma a dalších nástrojů, které pomáhají vytvořit poutavý příběh.Odkaz na aplikaci pro placenou žurnalistiku Gnomi: https://www.gnomi.com/journalismprogramO Gnomi: Gnomi App je globální platforma, která slouží jako celosvětová zpravodajská streamovací služba (se zdroji ve 22 zemích s nejvyšším HDP, překládaná v reálném čase do více než 11 jazyků) i jako publikační platforma, která vytváří inovativní prostor pro informované diskuse s bohatstvím různých pohledů. Platforma byla oficiálně spuštěna 3. května 2024.Kontakt:Tracy PaulTracy Paul & Company, Inc.Přímá linka: 917-693-9139www.tracypaul.comLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2410447/Gnomi_Logo.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2410448/Gnomi_Screens.jpg 

Čas načtení: 2024-06-03 15:35:37

MEGA Výprodej Alza právě odstartoval! Apple produkty zlevnily až o 89 %

Jedna z největších slevových akcí první poloviny letoška na Alze je tu! Počínaje dneškem totiž na tomto eshopu odstartoval obří MEGA Výprodej, díky kterému lze ušetřit na tisících produktů spousty peněz. A když říkáme spoustu, myslíme tím opravdu spoustu. Nejedná se totiž o žádné vyfantazírované slevy, ale nejnižší cenu daných produktů za posledních 30 dní na Alze. Slevy přitom dosahují až 30 % dle slov Alzy a co je pro fanoušky Applu nejlepší, […]

Čas načtení: 2024-06-03 15:39:29

MEGA Výprodej Alza právě odstartoval!

Jedna z největších slevových akcí první poloviny letoška na Alze je tu! Počínaje dneškem totiž na tomto eshopu odstartoval obří MEGA Výprodej, díky kterému lze ušetřit na tisících produktů spousty peněz. A když říkáme spoustu, myslíme tím opravdu spoustu. Nejedná se totiž o žádné vyfantazírované slevy, ale nejnižší cenu daných produktů za posledních 30 dní na Alze. Slevy přitom dosahují až 30 % dle slov Alzy a […]

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-24 11:28:47

Nepiš upřímné knihy čili Anatomie jednoho „zrušení“. Proč vyletěl Kubánec Martínez z firmy Apple

Antonio García Martínez je americký manažer kubánského původu. Ještě předtím, než dosáhl dospělosti, utekla jeho rodina z Fidelova království do USA. Jako mladík studoval fyziku v Berkeley, pak pracoval v obchodní firmě Goldman Sachs, založil startup AdGrok, nechal se zlákat do Facebooku, pracoval tam nějakou dobu jako odborník na reklamu atd. Slávu a veřejné jméno si ale Martínez vydobyl až roku 2016, kdy vydal autobiografii pod jménem „Chaos Monkeys“. Ta pojednává o jeho zážitcích ze Silicon Valley a stal se z ní okamžitý bestseller. Přiměřeně pozitivní recenze knihy vyšla v době jejího vydání i v New York Times. V květnu 2021 získal Martínez zaměstnání u digitálního giganta Apple. Jenže v okamžiku, kdy tahle skutečnost vyšla najevo, se v řadách zaměstnanců Apple zvedla vlna odporu. Ač Hispánec, Martínez si vysloužil hněv progresivců tím, že v jeho knize se vyskytuje několik výroků nelichotivých vůči ženám. Tedy ne vůči všem ženám plošně, jenom určitým typům (například feministicky založeným ženám ze Silicon Valley), ale to stačilo. Kritici jej označili za misogyna, jehož myšlení neodpovídá firemnímu závazku inkluzivity, a uspořádali proti němu celozávodní petici. “Požadujeme vyšetřování, jak to, že mohlo dojít k nepovšimnutí či ignorování jeho otištěných názorů na ženy a barevné, jakož i jasný akční plán prevence, aby se tak nestalo znovu,” píše se v petici (zdroj: THE VERGE), kterou podepsalo téměř 2000 lidí. Firma Apple, které ještě 10. května Martínezova všeobecně známá literární činnost nevadila, jej 12. května také řádně vyhodila. Sic Transit Gloria Mundi. Být autorem knihy, která se před pěti lety dočkala i kladné recenze v New York Times, znamená dnes u Applu nezaměstnatelnost. Je to rychlá změna, což? Ale byly časy, kdy se v Teheránu nosily minisukně a o pár let později už byly povinné čádory. Někdy si namlouváme, že vůči takovým prudkým výkyvům jsou demokracie z principu odolné, ale nejsou. Trumpovo zvolení přivedlo některé lidi k úplnému šílenství – a v takové atmosféře se může stát leccos. Na vyzobaných citátech uvaříte každého Jeden prvek celé události je mimořádně zajímavý. Není moc běžné, aby se autor bestselleru dostal do potíží kvůli své knize. Dnešní „cancel culture“ se soustřeďuje spíše na tweety, příspěvky na Facebooku, hloupé vtipy a další kratičké projevy. Ty totiž dokáže přečíst a pochopit i absolvent moderního školství, který mnohdy nemá ke čtení celých dlouhých knih duševní kapacitu. V tomto případě se patrně našla výjimka, která knihu přelouskala, vybrala si z ní pár úryvků a předložila je svým kolegům k odsouzení. (Nevěřím, že všech dva tisíce signatářů ji opravdu četlo.) Jelikož těch pár úryvků vzbudilo moji pozornost, učinil jsem to, co správný pokrokový muž 21. století v takové situaci jednoduše učinit musí, a vydal necelé tři stovky za digitální kopii Chaos Monkeys staženou do čtečky. Samozřejmě jen proto, abych se mohl adekvátně mravně rozhořčit nad úpadkovým dílem tohoto zrádce principu intersekcionální diverzity, který je pod svým černým kubánským knírkem určitě skrytým bělochem a není tedy hoden nosit hrdé označení Latinx. Musel jsem se přitom spokojit s digitální podobou, protože papírová kopie, daleko vhodnější k rituálnímu spálení, by zpoza oceánu putovala příliš dlouho. Závěr: ta kniha je bestseller zcela zaslouženě. Chlap umí psát, a navíc má co sdělit, protože život měl vskutku barvitý. Nenudíte se ani chvíli, i když občas vás tzv. nasejří. Martínezovým hlavním nedostatkem není pár vyzobaných citátů ani nějaká misogynie (a stopy rasismu jsem nenašel vůbec), ale skutečnost, že ve svých vzpomínkách brutálně sežvýkal řadu svých bývalých kolegů a známých a také Facebook samotný. Proto bych se jej na místě Applu obával zaměstnat – ze strachu, že podobným tónem jednoho dne zúčtuje i s Applem. Ale ty vyzobané citáty jsou vůči němu neférové. Na vyzobaných citátech uvaříte každého kromě totálně šedých myší, které se vyjadřují jen ve frázích nebo vůbec. Poměry v Silicon Valley v době, kdy Facebook teprve nabíral dech Autobiografie je zrádný žánr. Buď je sepisují starci vzpomínající na půl století staré události, které už nikoho nezajímají, nebo veřejně známí lidé, kteří právě prošli nějakým skandálem a chtějí si vylepšit pověst. Životopisy starců zapadávají prachem na poličkách knihoven. Životopisy těch mladších třeba vždycky ne, ale ta snaha autora se trochu přikrášlit vesměs vede k tomu, že se výsledek nedá číst. Obzvlášť děsivá bývají dílka politiků, kteří čerstvě prohráli volby a jejich strana je vykopla na zasloužený odpočinek. Tam se to kňučivé kvílení nedá ignorovat; srovnal bych to se zadřeným ložiskem na cirkulárce. Má-li být autobiografie zábavná a zároveň informativní, musí se vyznačovat určitou krutou upřímností vůči všem zúčastněným osobám, autorem počínaje (důležité!) a papuánskými sběrači kokosů konče. (Ne, že by se zrovna sběrači kokosů v Martínezově knize vyskytovali.) Samozřejmě to v případě některých zmíněných osob znamená spálení mostů, ale tak už to v tomhle žánru chodí. Nu, a konkrétně Chaos Monkeys to na svých stránkách skutečně „nandávají“ spoustě lidí, Martínezem samotným tedy počínaje, ale rozhodně nekonče. Dokonce i kalifornská policie něco schytá, ačkoliv setkání autora s ní je jen velmi letmé; obchodníci na Wall Streetu to schytají ještě daleko hůř. Ale není pravda, že by ta kniha byla nějak protižensky zaměřená, nebo že by autor měl nějaký zjevný psychický problém s opačným pohlavím. Naopak je patrné, že řady konkrétních žen ve svém okolí si Martínez vážil a uměl jejich schopnosti ocenit. Nechci nikoho nahánět do koupě cizí knihy, ale musím říci, že i když jsou Chaos Monkeys hodně subjektivním pohledem jednoho člověka, stejně mi díky jejich čtení leccos „docvaklo“, zejména ohledně fungování Facebooku a Silicon Valley obecně. Ten svět investorů a startupů je až incestně malý a důležité osoby se velmi dobře znají. Skutečně kritická rozhodnutí ovlivňující celý svět se odehrávají na ploše menší než Středočeský kraj a řada z nich ani nemá žádný formální podklad. Dohodnou se třeba po telefonu nebo při neoficiální schůzce, ze které nikdo nepořizuje zápis. (Mimořádně zajímavá je rodina technologických firem, které ve svém útlém věku prošly podnikatelským inkubátorem Y Combinator (esej jeho zakladatele Paula Grahama „Čtyři kvadranty konformity“ jsem kdysi přeložil). Ty prý i v „dospělosti“ drží pohromadě a povšiml jsem si, že zrovna Graham za Martíneze bojoval na Twitteru…) Nemohu prozrazovat všechno, ostatně ta kniha má několik set stran a nedá se vydestilovat do jednoho krátkého textu na blogu. Zajímají-li vás ale poměry v Silicon Valley v době, kdy giganti jako Facebook teprve nabírali dech, jsou Chaos Monkeys docela dobrým počtením, u kterého se pobavíte. A dáte přitom Martínezovi trochu vydělat, což si podle mého názoru zaslouží. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá Martínez je trochu netypickou obětí „cancel culture“ i v tom, že není zrovna bezbranný. Na rozdíl od nějakých řadových studentů či zaměstnanců, na které se jednoho dne sesype digitální dav a zboří jim svět, patří autor Chaos Monkeys spíš k tomu odolnému a houževnatému typu lidí, které můžete zabít, ale nikoliv pokořit. V jeho případě nemám obavy, že by se i po této epizodě nějak neuživil, navíc ze svých minulých pracovních aktivit má nejspíš něco našetřeno. Další zajímavost: skrze informatické kruhy ke mně prosákla zcela neověřitelná informace, že jeden z kalifornských technologických magnátů zaplatil za seznam signatářů té petice v Applu s tím, že je nikdy v budoucnu nezaměstná, protože si nenechá takovými lidmi rozvracet firmu. (Prý se ta transakce odehrála v bitcoinech; v tom případě asi „krtek“ nemá radost z jejich aktuálního propadu.) Může to být folklór čili moderně hoax, nebo také pravda. Asi neplatí, že by všichni boháči a byznysmeni v Silicon Valley byli progresivci z přesvědčení, určitá míra pokrytectví tam bude. A jedním z možných rizik agresivního wokeismu je to, že pokud se likvidaci jiných lidí věnujete s příliš velkým zaujetím, začnou se vás ostatní bát, a nakonec zrušíte na trhu práce sám sebe. Už dávno před příchodem sociálních sítí se říkalo, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a i když toto pravidlo zdaleka neplatí stoprocentně (jsou jedinci, jimž se intriky daří celý život), stává se to dost často na to, aby si toho lidi povšimli už v dobách, kdy nejmodernějším sdělovacím prostředkem byl poštovní holub. Pokud „cancel culture“ dojede na tenhle princip, bude to vrchol ironie. Ale ironie osudu někdy může fungovat. Dobře zafungovala třeba v případě jaderných zbraní; kdo se dnes odváží je použít jako první? Ani ti největší drsňáci ne.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-03-02 06:16:54

Jan Vyčítal zpíval do posledního dechu

V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. března 1942. To znamená, že by za týden, tj. o další neděli, oslavil narozeniny. Ještě jako chlapec pilně smolil westerny, které se v rodině dodnes dochovaly, a třeba ještě vyjdou; ale Jan psal prvořadě z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Vystudoval pak na Střední průmyslové škole bytové tvorby obor propagační grafiky (1960) a počínaje rokem 1961 kreslil pro nejrůznější časopisy. Na tzv. umístěnku nastoupil do ČKD Dukla a roku 1961 absolvoval konkurs, na jehož základě se dostal do výtvarného oddělení Československé televize. Z pouhého tvůrce titulků, jaké dnes už na obrazovce bohužel neuvidíme, se vypracoval na oficiálního výtvarníka, nicméně roku 1974 byl propuštěn a vždycky již poté „fungoval“ pouze „na volné noze“. Honza Vyčítal se už v dětství naučil hrát na kytaru a byl to on, kdo roku 1965 založil The Greenhorns. Již od roku 1967 hráli profesionálně a on zde s vynucenými přestávkami zůstal uměleckým vedoucím i producentem. S nimi či samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou (opět) vynuceným jménem Zelenáči (1972–1989). Dělal také filmy: Kolo, Nový život, seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a s Milošem Kánským i sérii večerníčků. Objevil se ve filmu Balada pro banditu (1978) a mnoha televizních pořadech, například Honem, než to zapomenu I, II. Zde je – spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu: Poetiku jeho literární tvorby ovlivnily především dřevní trampské písně, ale taktéž zmíněné už westerny (a to nejen rodokapsové) a Foglarův seriál Rychlé šípy. Vyčítal se stal objevitelem už objevených krás české přírody (zvláště Brd), ale i hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a stojí často na metaforách, výrazné obraznosti, na hře s jazykem. A stojí šprýmovně, ale současně i důstojně na samém „pomezí publicistiky a literatury,“ jak to kdysi lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera. Výtvarně Vyčítal zpočátku mírně napodoboval Adolfa Borna, ale poté se stal zcela svým, takže vtipy ani nemusel podepisovat. Vytvořil legendární postavičku pytláka Říhy a často taky kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ufouny, trampy a více i méně zlostné hajné. Humor začal publikovat v Dikobrazu a vystavoval od roku 1970. Sporadicky také maloval oleje. Výtvarně zpracoval obaly mnohých gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, a ilustroval rozličné texty v časopisech, ale i regulérní knihy. Již roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky. V letech 1974–1978 byla Honzovi zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích a nesměl dokonce publikovat ani onen kreslený humor. Jak už řečeno, byl i propuštěn z Čs. televize. Symbolem jistého návratu se stala jeho písnička Cadillac, která se sice odehrává ve Spojených státech, ale rozkrádání, které líčí, jaksi „pasovalo“ kamsi jinam. „A aniž si kdo toho všim´, pronesl ven rychlostní skříň!“ Po převratu byl Jan Vyčítal místopředsedou České unie karikaturistů. Již počínaje Slepcem (1959) napsal přes čtyři sta písňových textů a vždy vyznával pravidlo, že country stojí na příbězích. Za Oranžový expres si přebral cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970). Zlidověly (více i méně) písňové texty a songy jako Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (to je ta písnička, kde zpíváte Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom aj. Roku 2006 koneckonců vydal i působivé CD „T jako textař“. Vyčítal publikoval v Pionýru, Pionýrské stezce, Zápisníku, Květech, už zmíněném Dikobrazu, v Novém dikobrazu, v KUKu, Škrtu, Mladém světě, v Mladé frontě, ve Svobodném slově (například povídku Kosa na kámen, 7. února 1987), v Magazínu Co vás zajímá (například vzpomínku Kouzelníci), v Premiantu, Reportéru, Reflexu, Blesku, Portýru, v Sedmičce zveřejnil roku 1992 vyjímatelný Zpěvníček Jana Vyčítala. Podle klasické novely Dala Stivense volně převyprávěl a nakreslil dvanáctidílný komiks Kamenáč Bill (mj. v časopise Škrt) a zcela původním je kreslený seriál Toulavé kecky Čendíka Pecky (1-12, časopis Pionýr 1987–1988). Texty i s akordy obsahují Vyčítalem vytvořené publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (MARSYAS, Praha 1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (KOBRA, Praha 1992) či Zpěvník Honzy Vyčítala (LAGUNA, Praha 1995). V naposled zmíněné knize najdete i jeho kreslený humor. Je také spoluautorem knih 100x o láske (Smena, Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (REGIA, Praha 1995) či Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (REGIA, Praha 1998). Posledně jmenovanou knížku sám sestavil, ilustroval a doplnil úvodem. Bez dalších spoluautorů vytvořil a vydal knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (Fortuna, Praha 1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (Svět v obrazech, Praha 1991) či Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (Grada Publishing pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2019). V posledně zmíněném svazku (má 256 stran) najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza Vyčítal prohlásil, kreslit humor toho typu, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem napůl, si nikdy nedovolil. Jan Vyčítal napsal také obsáhlou vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (G + W, Cheb 2000–2002), kterou sám ilustroval a jejíž svazky zahrnují také veškeré jeho texty i s akordy. Mapují ovšem jen léta 1960–1974 (1. díl), 1975–2000 (2. díl) a 1992–2002 (3. díl). Na to následovaly ještě osobnější a místy opět i nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (vydal vlastním nákladem, Praha 2003, kniha obsahuje i jeho kreslený humor) a Co mě nezabije, to mě pošílí (opět vlastním nákladem, Praha 2007). Nu, a oba tyto díly se staly základem definitivní knížky vzpomínek Práce všeho druhu (nakladatelství Daranus, Řitka 2008), kterou sám ilustroval, jíž navrhl obálku a kterou doplnil z vlastního archivu fotografií. Tento svazek má 272 stran a není úplně jednoduché jej hodnotit. Autor tu mimo jiné vzpomíná i na přátele Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého (předčasně bohužel zesnulého autora kresleného humoru), „Karolka“ Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu, Josefa Šimka. Současně se neostýchá líčit i některá svá erotická dobrodružství a různé touhy a preference v této oblasti. Nelze tím pádem vyloučit, že na někoho mohou Vyčítalovy paměti působit až lehce vulgárně. Avšak jsou zřejmě upřímné, on byl, jaký byl, a jak se nechal slyšet, veškerá traumata a problémy vždy okamžitě řešil, což bylo někdy nutné dělat právě a jenom prostřednictvím literární tvorby. Jak si vzpomínám, míval ovšem i chvíle, kdy se uzavíral pouze napolo: to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a podle všeho tam skutečně čekal, kteří z příznivců se zastaví. Asi největší porevoluční náraz znamenal pro Honzu Vyčítala konflikt z roku 2007 okolo jeho písně propagující protiraketový radar Spojených států, který měl být svého času umístěn v Brdech. Jak si vzpomínám, i můj dobrý kamarád Jaromír „Billíček“ Frič, který je jinak vyznavačem banja, country i Greenhornů, tehdy řekl, že Honza ztratil ponětí o době. Domnívám se, že to ponětí neztratil, pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. I když jej ledacos hnětlo nebo i bolelo, velmi rychle se dovedl pokaždé otřepat, a ačkoli ztratil schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu. A výborně. Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-06 08:07:08

Východní Evropa 1989 očima zpravodajky Frankfurter Allgemeine Zeitung: Uprchlíci z NDR byli symptomem rozpadu východního bloku

Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání. Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989. Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu. V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií. Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat. První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu. Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum. Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem. Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí. Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout, Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala. Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci.   Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-06-30 13:30:00

Cyklotrasy a moderní single traily v Tiroler Zugspitz Arena

Z pohledu cyklisty najdete v tyrolském regionu Zugspitz Arena všechno, co si lze přát – počínaje rodinnými cyklotrasami po single traily všech obtížností.

Čas načtení: 2023-10-07 23:00:44

Přijde na vás topenářská Stasi. AfD čeká na vítěznou vlnu

Alternativa pro Německo chce změnit německou současnost i pohled do minulosti. Počínaje Nordhausenem.

Čas načtení:

VIRTUÁLNÍ MĚNY - KRYPTOMĚNY - TOKENY, - jak je zaúčtovat a jak zdanit

[skoleni-kurzy.eu] Daně Seminář se zabývá shrnutím současných názorů na ne zrovna jednotnou problematiku účtování a zdanění takzvaných virtuálních aktiv počínaje Bitcoiny a konče sběratelskými tokeny. pro Určeno pro všechny, kdo se v rámci podvojného účetnictví setkávají s virtuálními aktivy. Seminář je koncipován i pro začátečníky v této oblasti a nepředpokládá žádné počáteční znalosti v oblasti kryptoměn nebo virtuálních aktiv. Probíraná problematika je ...STUDIO W

Čas načtení: 2016-11-25 00:00:00

Rodinka designových vychytávek – ve slevě

Interiér se vylepšuje stále. Máme pro vás prima rodinku designových kousků přímo pro vás. Můžou být inspirací pro zvelebení vašeho domova, nebo vánočním tahákem a tipem pro rodinu, nebo blízké. Devizou předvánočního období jsou slevy. Vidíme je všude, počínaje různými akčními dny hyper a supermarke ...

Čas načtení: 2011-02-26 00:00:00

Městské divadlo podle japonského mistra Toyo Ita

Moderní umělci z celého světa se nyní mohou sjíždět v nově vybudovaném městském divadle nacházejícím se ve městě Suginami v blízkosti Tokia. Geometricky a architektonicky velmi zajímavá stavba divadla nabízí prostor pro nejrůznější umění, počínaje tancem a konče např. dramatickým představením. Diva ...

Čas načtení: 2010-08-16 00:00:00

Koberce a koberečky od společnosti Amadi

Koberce a koberečky jsou ozdobou a mnohdy i dominantou moderního interiéru. Nová kolekce od společnosti Amadi nabízí hravé a vkusné koberce nejrůznějších velikostí i tvarů. Kolekce zahrnuje koberce a koberečky disponující nejrůznějšími vzory, od klasických počínaje až po starožitné konče. Koberce j ...

Čas načtení: 2009-05-26 00:00:00

Kuchyně Sykora – moderní kuchyně

Roku 1992 se rozhodli bratři Sýkorovi založit rodinnou společnost, zaměřenou na výrobu a prodej kuchyňského nábytku. Počínaje tímto rokem se začaly psát dějiny společnosti Kuchyně Sykora a z původně malé společnosti se stala společnost nadnárodní. V rámci celé České Republiky prezentuje firma svoje ...

Čas načtení: 2016-06-29 05:00:00

Foxit Reader 7 – Jak vypadá současná verze schopné čtečky PDF?

Od naší poslední recenze programu Foxit Reader uteklo už mnoho vody a od té doby se spousta věcí změnila, počínaje vzhledem a spoustou nových funkcí zdaleka nekonče. Co tedy přináší současná verze Foxit Readeru 7? Vzhled Foxit Reader 7 vývojáři vyladili do vzhledu Microsoft Office 2013. Snažili se ...

Čas načtení: 2010-03-17 06:00:00

Beatport - nejen eshop s hudbou

Beatport je online služba nabízející novinky od producentů taneční a elektronické hudby. Naleznete zde mnoho žánrů počínaje housem přes drum and bass až po hardcore. Všechny tyto žánry jsou také přehledně rozlišené do subžánrů a tak naleznete přesně co nalézt chcete. Beatport je využívan hlavně Dji ...

Čas načtení: 2011-01-20 00:00:00

Ozdobte hlavu beranicí / Beranice H&M a Roxy

Vsadím se, že jste stejně jako já, schovaly do skříně všechny zimní věci, počínaje zimní bundou a konče zimními botami. Jenže pokud se podíváte na předpověď počasí, zjistíte, že si s námi počasí jen na chvíli pohrálo a na jaro si budeme muset ještě chvíli počkat. Takže nezbývá nic jiného než znovu v ...

Čas načtení: 2011-01-04 00:00:00

Potěšte svou lásku na svatého Valentýna dárečkem od F&F

Vánoční svátky uplynuly jako voda, silvestrovské oslavy jsou za námi a než jsme se nadáli, je tady nový rok, se vším, co k němu patří – počínaje novoročními předsevzetími, přes spoustu plánů, pracovních i soukromých, až po nejtajnější sny a přání, která se třeba právě v tom nadcházejícím roce vyplní ...

Čas načtení: 2011-08-03 04:11:21

Volání ze schránky Gmail: 2,50 Kč na mobily, 0,50 Kč na pevnou

Společnost Google spustila pro Česko a další státy svou VoIP/hlasovou službu. Počínaje dneškem je možné z e-mailové schránky Gmail volat na mobilní telefony a pevné linky nejen v ČR, ale i za hranice. Některé destinace, jako USA a Kanada, přitom mají velice příjemné ceny. Google v poslední době spouští jednu novou ...

Čas načtení: 2014-10-16 20:39:59

Proč dává Seznam stále málo relevantní výsledky? Cui bono?

O tom, že Seznam.cz nefunguje už několik měsíců tak, jak by měl, se už napsalo mnoho článků a ještě více příspěvků v různých diskuzích. Ze strany Seznamu zaznívala na tuto kritiku řada odpovědí počínaje těmi, že se vlastně nic nastalo a je to záměr až po ty, že ačkoliv se nic nestalo, tak už to řešíme :-). […]

Čas načtení: 2021-12-06 21:29:20

Petr Ješátko: Patří kůň do Národního parku?

 2,419 total views Přetiskujeme nový článek Petra Ješátka. Když jsem shlédl tento krátký dokument, znovu jsem si uvědomil, jak je důležité, aby naše lesy spravovali lesníci – srdcaři, nikoliv ziskaři sloužící komukoliv i na úkor lesa. Ve své 60. leté praxi počínaje lesním učněm, lesníkem až po fořta, jsem obdivoval práci a souhru Pana kočího/ nikoliv […]

Čas načtení: 2023-12-27 07:07:00

14 tipů na silvestrovské pomazánky

Vánoční svátky a Silvestr samotný jsou hodně o jídle, co si budeme povídat. Řešíme, co uvařit, nebo nevařit a jak se nepřeplácat nebo zas naopak jak toho sníst co nejvíc, aby nám nebylo špatně a nepřibrali ani deko (hahaha) atd. Sedmi dní po Štědrém dni, kdy už naše bříška často křičí „pomoc, pomoc“, před námi stojí další jídelně náročný den a to Silvestr. Tápete, co připravit, abyste měli důstojné pohoštění na večer a třeba ochutnali něco nového? Připravit se toho dá vskutku nepřeberné množství od jednoduchých salátů počínaje, přes obložené chlebíčky, jednohubky až po složité lahůdky. Podle mě jsou často […] The post 14 tipů na silvestrovské pomazánky appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.