Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-06-24 09:36:28

Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!

Na podzim loňského roku vydala klavíristka a skladatelka KRISTINA BARTA se svým kvartetem nové album s přiléhavým titulem „Endless Questions And Answers“. Jde o pozoruhodnou nahrávku, o níž nemohu nenapsat, byť uplynulo již osm měsíců. Jde o stále aktuální počin, a nejen proto, že se objeví co nevidět vinylové vydání. Jeho křest je plánován na 5. srpna od 21.00 v pražském Jazz Docku! Se dvěma alby „EMA29“ (2017) a „Love And Passion“ (2021) na rakouské značce Alessa Records se Kristina Barta […] The post Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné! first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!

Čas načtení: 2024-10-01 18:45:09

ŽIVĚ: Írán varuje před „drtivou odpovědí“, pokud Izrael zaútočí

19:32 Írán varuje před „drtivou odpovědí“, pokud bude Izrael zaútočí Írán varuje před „drtivou odpovědí“, pokud se „sionistický režim odváží reagovat“ na útok íránskými... Článek ŽIVĚ: Írán varuje před „drtivou odpovědí“, pokud Izrael zaútočí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-05-07 11:05:00

"Mucha mluví vaší řečí": První AI muzejní průvodce v Evropě přináší revoluci do muzejních prohlídek

Praha 7. května 2025 (PROTEXT) - Muchovo muzeum v Panské ulici se jako první v Evropě může pochlubit pokročilým muzejním průvodcem na bázi umělé inteligence, který obohacuje zážitek z prohlídky. Nový nástroj řízený umělou inteligencí návštěvníkům umožňuje položit libovolnou otázku týkající se Alfonse Muchy a jeho života nebo jakéhokoli vystaveného uměleckého díla, a to na vlastním telefonu a ve vlastním jazyce. AI průvodce na bázi umělé inteligence vyvinula společnost MUSEUS, startup, který vznikl ze spolupráce napříč třemi kontinenty, zaměřující se na umělou inteligenci pro potřeby muzeí a galerií."Úžasné pro nás je, že naši návštěvníci hovořící japonsky, čínsky, korejsky, francouzsky, česky či anglicky dostanou co nejpřesnější informace o uměleckých dílech ve svém jazyce. To nejen zvyšuje interaktivitu prohlídky našeho muzea, ale i samotná návštěva je mnohem atraktivnější pro všechny turisty, kteří nemluví česky nebo anglicky," řekl Sebastian Pawlowski, který Muchovo muzeum v Panské ulici v roce 1998 založil.Muzeum plánuje v příštích měsících rozšířit využití průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence ze současných šesti jazyků na patnáct. Dalšími dostupnými jazyky budou polština, španělština, italština, němčina, portugalština (brazilská), hindština, ukrajinština a arabština."Muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence změní to, jak návštěvníci muzeí a galerií vnímají výstavu. Poskytované odpovědi a informace vycházejí z obsahu, který byl odborně posouzen a je spolehlivý. S průvodcem MUSEUS tak může každý návštěvník prozkoumat výstavu do hloubky, která mu vyhovuje, a dle času, který chce v muzeu strávit," uvedla spoluzakladatelka společnosti MUSEUS Katharine Butler.Jak nový nástroj funguje? Návštěvníci pomocí vlastního telefonu načtou QR kód a zvolí jazyk. Poté si mohou vybrat ze čtyř připravených otázek nebo položit vlastní otázku týkající se Alfonse Muchy či výstavy, a to do takových podrobností v odpovědi, jaké si návštěvník přeje.Z dat muzea z uplynulých několika týdnů vyplývá, že nejpoužívanějším jazykem je angličtina, po ní následuje čeština, francouzština, japonština, korejština a čínština. Muzejní průvodce na bázi umělé inteligence zatím využívá téměř 90 % návštěvníků. Návštěvníci mohou rovněž umělecká díla "lajkovat", čímž muzeu pomáhají vytvářet seznam nejoblíbenějších uměleckých děl.Muchovo muzeum je od roku 1998 členem Asociace muzeí a galerií ČR a v roce 2025 vstoupilo do České asociace umělé inteligence. "V roce 1998 jsem byl průkopníkem při otevření Muchova muzea v Panské ulici, tehdy vůbec prvního soukromého muzea svého druhu. Dnes jsme průkopníky při zavádění umělé inteligence k umocnění zážitku z prohlídky muzea. Kolegům z jiných muzeí rádi ukážeme, jak tento nástroj pomáhá nejen návštěvníkům, ale také muzeu v tom, aby svým návštěvníkům lépe rozumělo, a jak může potenciálně zvýšit návštěvnost muzeí obecně. Česká muzea vždy hleděla do budoucnosti a toto by mohl být další způsob, jak do České republiky přilákat více lidí a oslovit i mladší cílové skupiny," dodal Sebastian Pawlowski. O Muchově muzeu v Panské ulici v PrazeMuchovo muzeum – první muzeum na světě věnované výhradně životu a dílu světoznámého představitele secese Alfonse Muchy (1860–1939) – založil švýcarský podnikatel Sebastian Pawlowski. Je provozováno společností Muchovo muzeum s.r.o. a veřejnosti bylo otevřeno 13. února 1998 v Kaunickém paláci v Praze. Od září 2024 je v tomto muzeu vystavena většina klíčových děl ze slavné Muchovy sbírky Ivana Lendla, jejímž kurátorem je Jack Rennert. Sbírku Ivana Lendla v současné době vlastní společnost Portu Gallery Investments, člen skupiny WOOD & CO. Ivan Lendl byl známý tím, že sbíral pouze umělecká díla nejvyšší kvality.Muchovo muzeum v Panské ulici je jediným místem v Praze, které vystavuje výhradně originály.V muzeu lze obdivovat všechna vrcholná díla pařížského období Alfonse Muchy a velké množství jeho nejpopulárnějších komerčních zakázek pro firmy jako Moët & Chandon, Job, Lefèvre-Utile, Nestlé a mnoho dalších. Muzeum za uplynulých 27 let navštívilo více než 2,6 milionu návštěvníků. Nemělo by být zaměňováno s podobným muzeem, které zkopírovalo jeho název i koncepci a které bylo nedávno otevřeno nedaleko.Společnost Muchovo muzeum s.r.o. je členem Asociace muzeí a galerií ČR a České asociace umělé inteligence. O muzejním průvodci MUSEUS na bázi umělé inteligenceMuseus je průvodce pracující na bázi umělé inteligence přístupný návštěvníkům muzea na mobilním telefonu, trénovaný na datech z uzavřené domény a řízený AI.Jedná se o personalizovaný průvodce pro výstavy, kulturní památky, galerie a muzea. Průvodce Museus je snadno přístupný a intuitivní. Poskytuje velmi přesné a fundované odpovědi na jakoukoli otázku, kterou návštěvník položí, ať už se týká konkrétního předmětu, nebo obecněji daného tématu.Přístup k jednotlivým uměleckým dílům lze získat prostřednictvím přizpůsobeného QR kódu, ID nebo samotného objektu, přičemž návštěvník může položit jakoukoli otázku. Odpovědi vycházejí ze specializovaných výzkumných dat a jsou vytvářeny pomocí technologie RAG (retrieval augmented generation).Autory tohoto pokročilého a mimořádně přesného nástroje na bázi AI jsou počítačoví vědci, kteří patří ke špičce v oboru. Jejich spolupráce propojila 3 kontinenty, Evropu, Asii a Ameriku.Prof. Mi Zhang je docentem na Státní univerzitě Ohio a seniorním členem Národní akademie vynálezců (NAI) a Institutu elektrotechnických a elektronických inženýrů (IEEE). Je předním světovým odborníkem v oblasti mobilní výpočetní techniky, umělé inteligence / strojového učení, distribuovaných systémů, počítačových sítí a výpočetní techniky zaměřené na člověka, přičemž více než 20 let působí ve vedení výzkumu a vývoje na akademické půdě i v průmyslu.Dr. Tuo Zhang získal titul Ph.D. na Univerzitě Jižní Kalifornie a titul B.S. na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Specializuje se na tzv. edge computing, umělou inteligenci / strojové učení a systémy a aplikace velkých jazykových modelů (LLM). Výsledky jeho výzkumu byly prezentovány na nejvyšší úrovni, např. v publikacích či na akcích ACL, NeurIPS, CVPR, ICLR či AAAI.Katharine Butler je podnikatelka a historička umění. Od roku 1992 založila a vedla různé společnosti v České republice, např. Piccollo s.r.o. a Sparkys s.r.o. Vystudovala dějiny umění na Edinburské univerzitě ve Velké Británii (titul MA) a je autorkou knihy Leaping the Dragon Gate: The Sir Michael Butler Collection of Seventeenth-Century Chinese Porcelain. Publikovala články v mnoha časopisech o asijském umění a rovněž hojně přednášela. Jejím dílem společně s prof. Mi Zhangem a dr. Tuo Zhangem je muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-07-10 12:00:22

WhatsApp testuje na iPhonech zásadní novinku pro svou aplikaci!

Po několikaměsíčním testování na Androidu se dlouho očekávaná funkce vláknových odpovědí objevila i v beta verzi WhatsAppu pro iOS. Podle webu WABetaInfo se tak zvyšuje pravděpodobnost, že se funkce brzy objeví i v ostré verzi. Funkce přináší přehlednější zobrazení odpovědí na konkrétní zprávu ve skupinových chatech. Místo toho, aby odpovědi mizely ve spleti nových zpráv, budou uspořádány do zvláštního vlákna, což ve velkých diskuzích bude přehlednější. „Klepnutím na indikátor odpovědí se […]

Čas načtení: 2021-02-05 13:31:59

Přišel jsem, pohrozil jsem, odešel jsem

Kouzlo špatných rozhodnutí je v tom, že když rozhodnutí činíte, připadá vám dobré, občas i geniální. Taková situace nastala, když jsem se rozhodl zhlédnout na dobrou noc tiskovou konferenci pana ministra Blatného. Byl jsem po dlouhé době zvědavý, jak se v nejvyšších patrech politiky učí zacházet s tím naším neviditelným nepřítelem. Asi to měl být motivační projev směrem k občanům vzbuzující pocit sounáležitosti v boji. Pojďme to spolu vydržet…, ale co? Na objasnění asi není čas, protože byly direktivně povolené pouze tři otázky. Jasně, čas ministra je drahý, zvlášť v situaci, kdy stále na rozdíl od občanů postižených přísnými opatřeními pobírá zřejmě plný plat. Jak věrohodná je pak ta výzva vydržet společně? Asi už nikdo nezjistí, jak rychle vyhrál Caesar bitvu, po které následovalo ono „veni, vidi, vici“. Rychlost další prohry důvěry ve schopnosti pana Blatného tomu ale může směle konkurovat. Mírně otupělý jsem přemítal o tom, že vlastně ani nevím, jak pan Blatný vypadá bez roušky, proč je jeho emotivní projev stejně šedivý jako jeho špatně padnoucí oblek s kalhotami končícími někde u kotníků nad hnědými polobotkami. V tuto chvíli už nevím, zda se jednalo o pokračování tiskové konference tří odpovědí, nebo už přechod z bdění do snění. Poté, co pan Blatný odkráčel do útrob svého úřadu a novináři zanechaní bez odpovědí balili svá fidlátka, objevila se na obrazovce místo poděkování za účast na tiskovce tvář bez roušky! Co to je? Novináři zpozorněli, a vrátili se na místa. A pak to začalo. „Dobrý den, jmenuji se Blatníček, a jsem zmocněncem pro normalizaci!“ Starší generaci novinářů polil studený pot, mladší nechápavě sledovali, co to má znamenat. Nezakrytá ústa na obrazovce pokračovala: „Mým úkolem je dovést nás všechny do doby, kdy budeme posílat ráno děti do školy, chodit do práce a po práci si vybereme zábavu dle vlastního uvážení. Dokonce i nákupy a cestování budou bez omezení.“ Toto prohlášení sjednotilo mladé i staré, protože tu dobu před rokem si pamatují ještě všichni. Hned se ale vyrojily spekulace nad tím smělým cílem, protože „jediná správná“ cesta přece vede přes zákazy a omezení. Co si ten Blatníček vlastně myslí? Vždyť už téměř není co omezit? „Vím, že situace je složitá pro všechny. Byl jsem dnes v nemocnici v Chebu. Protože je jasné, že koronavirus nehledí na námi vytyčené hranice, společně se sousedy z Německa jsme dohodli systém vzájemné pomoci našich zdravotnických zařízení. Velmi si vážíme jejich velkorysé nabídky a jako malé poděkování jsem vyslovil pozvání na after corona party v Karlových Varech pro všechny, kdo se na pomoci budou podílet.“ Novináři ožívají, protože poslední oslava v Teplicích jim poskytla materiál na týdenní zpravodajství. A tady má být dokonce za účasti cizinců. Vždyť to je zakázané! To budou titulky! „Také jsme se na vládě dohodli, že po dobu této krize si na znamení sounáležitosti snížíme platy a odměny o 50 procent, stejně tak v celém státním sektoru o 30 procent. Není možné požadovat ústupky a sami si žít, jako by se nic nedělo. Kdo by nám potom věřil, že?“ V sále ministerstva začínají nedůvěřiví jedinci hledat skrytou kameru, protože tohle může být pouze součást natáčení nějakého staronového humorného pořadu. „Rozumíme tomu, že většina opatření je složitá, nepřehledná a jejich aplikace zdlouhavá. Mnoho lidí pak kvůli obavám z drakonických pokut o podpory vůbec nežádá. Rozhodli jsme se proto po dobu opatření osvobodit od DPH povinné ochranné pomůcky, kurýrní služby a datové služby. Nikdo nemusí o nic žádat, nikdo nemusí litovat, nikdo nemusí závidět.“ Hlavní zpravodajské kanály se začínají plnit informacemi o nezvyklém úkazu na ministerstvu zdravotnictví a editoři si lámou hlavu, do které rubriky je mají zařadit. Po monotónním proudu zákazů, příkazů, omezení a obviňování obyvatel z posledních měsíců je to něco úplně jiného a na skrytou kameru to nevypadá. „A ano, budeme hledat řešení, jak nejít cestou zákazů a omezení, diskutovat postupy a možnosti udržení celé společnosti v běžném režimu. Zákazy a omezení považujeme až za poslední volbu. Proto vás žádám o dodržování vyhlášených pravidel až do doby návratu k normálnímu stavu. To je náš společný úkol! Chápu, že moje sdělení nastolilo mnoho otázek, a proto budu k dispozici, dokud nebudou vyčerpány všechny vaše otázky.“ Fiasko tří povolených odpovědí bylo přehlušeno zájmem a diskusí nad společnou budoucností, proloženou tu vtipem z lékařského prostředí, a na oplátku z novinářského. Pan Blatníček se s grácií, velkorysostí a pochopením vypořádal se všemi otázkami všetečných novinářů. Obraz se začal poněkud rozostřovat, až úplně zmizel. Ležím v posteli, tablet je potemnělý a já přemýšlím, jestli se tam po zapnutí objeví Blatný, nebo Blatníček…  

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-02-03 07:10:16

Je svět v rukou deprivantů?

Lidi odjakživa vzrušuje otázka, jaká je společnost, v níž žijí. Osobní zkušenost k odpovědi nestačí. Na pomoc proto přicházejí sociologie, politologie a umění. Média pak z výsledků těchto disciplín vytvářejí sebeobraz současníků. Převažující podoba dnešního světa vypadá tak, že volá po úklidu. Jak napravit všechen ten neřád? Kurt Vonnegut byl nejmladším členem rodiny, a jak píše, nejmladší dítě v rodině je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Vonnegut měl štěstí – byl za vtipného uznán, a tak se mu dostalo hlasu. Arthur Fleck, hlavní postava Phillipsova filmu Joker (2019), řeší stejný problém jako desítky let před ním Vonnegut. I Arthur chce být slyšet a i on si nejprve usmyslí, že si své místo na slunci vydobude vtipem. A tak začne pracovat jako klaun. Jenže na rozdíl od Vonneguta má Arthur mentální poruchu a lidé ho za vtipného nepovažují. Nesmějí se jeho vtipům, smějí se jemu. Jinak je pro ně míň než vzduch. Neposlouchá ho ani jeho terapeutka, za kterou pravidelně dochází. Šéf ho vyhodí z práce. Zmlátí ho kluci z pouličního gangu, zmlátí ho byznysmeni v kravatách. Zesměšní ho televizní komik, ke kterému Arthur vzhlíží jako k otci, kterého nikdy nepoznal a který mu chybí...… Co má Arthur Fleck dělat, když Vonnegutem zaručený recept na uznání přestává fungovat? Jak se může přehlíženému, vysmívanému a ponižovanému člověku dostat ve zlém světě hlasu? To nejsou otázky, které řeší pouze fiktivní filmová postava jménem Arthur Fleck, jsou to otázky, které si pokládají reální lidé po celém světě a odpovídají si na ně různými způsoby. Někdy se nám jejich odpovědi nelíbí. Někdy, když vezmou do rukou zbraň, jako ji vzal do ruky Arthur Fleck, nás jejich odpovědi děsí. Phillipsův Joker se jednoho z tisíců podobných Arthurů pokouší vysvětlit a možná – záleží na tom, jak kdo film chápe – i ospravedlnit. A Todd Phillips to dělá dobře. Studovat džungli Zdánlivá odbočka: v Knize džunglí, Kiplingově příběhu o Balúovi, Baghírovi, Ká (a dalších zvířatech), se jedno lidské dítě, Mauglí, shodou nešťastných náhod ocitne na místě, které nezná a na které nepatří, a proto – aby se zorientovalo a přežilo – potřebuje pomoc nejpodivuhodnějších tvorů-domorodců (Balú, Baghíra, Ká atd.). Představme si na chvíli (hypoteticky), že by se Mauglí nedostal do džungle jako novorozenec, ale až jako dospělý, a že by se z džungle po několika letech (či měsících či třeba jen týdnech) vrátil zpět do civilizace. Jakou zprávu by o džungli a jejích tvorech-domorodcích podal civilizovaným soukmenovcům? Myslím, že by Mauglí, pokud by byl soucitný a vzdělaný, natočil Jokera – film o vzpouře přehlíženého, vysmívaného a ponižovaného tvora-domorodce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Joker je – uvažujeme-li o pozicionalitě lidí, kteří ho natočili, a budeme-li se i nadále držet zvířeny – broučkiáda, film civilizovaného člověka ocitnuvšího se na nějaký čas v džungli. S džunglími příběhy se roztrhl pytel. Zajímavá je třeba kniha Alice Goffman (dcera slavného sociologa Ervinga Goffmana) On The Run: Fugitive Life in an American City líčící život jedné komunity mladých filadelfských Afroameričanů. Goffmanová – další Mauglí v džungli – žila ve shora uvedené komunitě několik let. Saša Uhlová je se svými Hrdiny kapitalistické práce českým příkladem téhož jevu; teď nechme stranou kvalitu svědectví, řeč je jenom o Mauglích jako takových. Útěk z džungle O (lidských) džunglích existuje ještě jeden typ svědectví. Představme si, že se v džungli narodí excentrický tvor-domorodec, který je sice svým „džunglím původem“ předurčen k tomu prožít v ní celý svůj život, který si však v průběhu dospívání uvědomí, že džungle není pro něj. Balú se mu bude zdát moc machistický, Ká moc krutý – vždyť snědl tolik opic! –, a tak z džungle prchne. Kam? Do civilizace. Tam se naučí jejímu jazyku, osvojí si (samozřejmě že civilizované) způsoby atd. a – vybaven často velice neradostnými vzpomínkami na život v džungli – rozhodne se podat svým novým civilizovaným soukmenovcům zprávu, kterou tvorové džungle sice nikdy číst nebudou, protože nebude napsána v jejich jazyce, a tak jí nebudou rozumět. V knihkupectvích je plno těchto knih. Každý civilizovaný člověk chce přece dnes pochopit ony v džungli žijící tvory-domorodce volící Trumpa nebo Le Penovou nebo Zemana z první ruky. Je to téma hovorů v kavárnách a tak, takže je dobré mít názor opřen o argumenty. Zmiňme jen dvě takové knihy; říkejme jim zprávy přeživších (přežili džungli): 1. D. Vance prchne z dělnické čtvrti v Middletownu. Nastoupí do armády, slouží v Iráku, studuje na univerzitě v Ohiu, pak na Yale, pak napíše Americkou elegii o tom, že se do Middletownu, do tohoto padlého města zamořeného drogami a domácím násilím, už nikdy nevrátí…  2. Didier Eribon prchne z remešské dělnické rodiny a stane se z něj pařížský intelektuál (i v češtině si lze přečíst jeho text o Michelu Foucaultovi). S rodinou se po svém úprku desítky let neviděl. Pak začne znovu navštěvovat matku, pak napíše knihu o nemožnosti návratu a o tom, že není doma ani v Paříži, ani v Remeši – Návrat do Remeše… Máme tudíž příběhy krátkodobých či střednědobých návštěvníků džungle a máme příběhy přeživších. To vše je samozřejmě důležité, ale cosi podstatného nám chybí, a sice hlas lidí, kteří se v džungli narodili a kteří v ní jednou i zemřou, tedy hlas všech těch, kteří do ní nechodí jenom na návštěvy nebo kteří z ní prchli, protože v ní nemohli žít. Dojímání nad Arthurem Arthur Fleck alias Joker neexistuje. Je zajímavým výmyslem civilizovaného Mauglího, který se navrátí z džungle, kterou studoval, a rozhodne se vyprávět o vraždícím, přesto však v jistém smyslu ctnostném hadu Ká. Vždyť i ten byl, jak jsme si už řekli, vrahem. Sežral spoustu zlých opic poté, co unesli Mauglího. Nezasloužily si to? Filmový Arthur Fleck je ovšem supra-Káem. Zatímco Kiplingův Ká zabíjel zlé tvory jenom v džungli, Arthur je zabíjí všude. Zabije tři byznysmeny v kravatách v metru, zabije svou matku, která ho v dětství týrala, zabije odpudivého bývalého spolupracovníka, zabije komika, který si ho pozval do studia jenom proto, aby ho zesměšnil. Dobré lidi Arthur nezabíjí. Takže naživu zůstane jak hodný kolega odpudivého bývalého spolupracovníka, tak žena, která se k Arthurovi chovala hezky (byť to, že ji nezavraždí, z příběhu vyplývá jen implicitně). Arthur prostě a jednoduše došel k závěru, že slovo je bezcenné, že slovem svět očistit nelze, že je třeba plamenů, násilí – vražedného, přesto však ctnostného násilí. Jinými slovy, Arthur je věrozvěstem revolučního osvobozujícího chaosu. Některé lidi Arthurův příběh dojme. I já byl jedním z nich a Arthura jsem v jistém smyslu i v těch nejkrutějších činech chápal. U dojetí se však na chvíli zastavme. My, civilizovaní lidé žijící na pražských Vinohradech, v Holešovicích nebo třeba na Letné – či v jiných hezkých čtvrtích jiných českých či zahraničních měst – si přece ve skutečnosti nepřejeme, aby se v našich džunglích zrodil někdo jako Arthur Fleck. Máme své jisté. Máme byty, domy, dobré práce, můžeme se v kavárnách hádat o identitních politikách a třetích záchodcích. Obecně řečeno, máme jistotu, žijeme své životy v bezpečí. To poslední, co bychom chtěli, je revoluční chaos. Rádi si však nad Arthury tohoto světa někdy posteskneme, dojmeme se. Cítíme se pak o něco lépe, lidštěji. Phillipsův Joker není toxický film, jak píší s odkazem k tomu, že vyzývá k násilí, mnozí zahraniční komentátoři. Je to dobrý film, je však třeba si uvědomit, že je to film o nás a našich představách, nikoli o tvorech-domorodcích džunglí, které na první pohled líčí.  Jejich hlas, hlas tvorů-domorodců, k nám nepronikne. Musíme si ho vymýšlet. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-02-28 00:18:28

Soutěž o vstupenky na Motosalon 2024 zná výherce.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Naše soutěž o vstupenky na blížící Motosalon Brno 2024 právě skončila a tak můžeme odhalit správné odpovědi a hlavně jména vítězů. Odpovědí přišlo mnoho, přičemž všechny byly správné. Takže jen pro úplnost: Správné odpovědi se skrývaly pod písmeny C: Kde se veletrh uskuteční ? c) v areálu BVV, přestože je

Čas načtení: 2024-04-02 07:57:53

Írán po teroristickém útoku vzkazuje Izraeli, že bude čelit tvrdé odpovědi

SÝRIE – Írán prohlásil, že Izrael bude čelit „tvrdé“ odpovědi za dnešní útok na íránské velvyslanectví v Damašku, při kterém zahynulo 7 klíčových osobností... Článek Írán po teroristickém útoku vzkazuje Izraeli, že bude čelit tvrdé odpovědi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-02 08:13:31

Protikremelští hackeři se nabourali do databáze ruských vězňů. Hledají odpovědi na smrt Navalného

Protikremelští hackeři se snažili pomstít po únorové smrti opozičního vůdce Alexeje Navalného a během několika hodin po incidentu pronikli do sítě ruského vězeňského systému, uvádí deník Meduza s odkazem na  CNN. Znehodnotili jeho webové stránky s fotografií Navalného a získali přístup do databáze ruských vězňů, kterou sdíleli, aby hledali odpovědi na Navalného záhadnou smrt. The post Protikremelští hackeři se nabourali do databáze ruských vězňů. Hledají odpovědi na smrt Navalného first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-26 17:00:22

OpenAI představuje SearchGPT: na vaše vyhledávání vám odpoví umělá inteligence

Společnost OpenAI dnes představila novou funkci nebo chcete-li službu SearchGPT. Jedná se o prototyp, který kombinuje vyhledávání a AI. Díky této kombinaci dostanete rychlé odpovědi na své dotazy a kromě samotné odpovědi uvidíte i zdroj, ze kterého umělá inteligence při odpovědi čerpá. SearchGPT je prozatím v beta testvoání a jedná se o prototyp služby a právě proto je aktuálně k dispozici pouze malé skupině uživatelů a médií, od kterých OpenAI očekává informace o tom, jak jsou se službou […]

Čas načtení: 2024-07-29 15:00:30

Bing má nové rozhraní, hlavní roli hraje umělá inteligence

Microsoft testuje nové rozhraní vyhledávání Klasické odkazy s náhledy webových stránek nahradí odpovědi generované pomocí AI Výsledky, na jaké jsme byli dlouhou dobu zvyklí budou posunuty níže Nové prostředí vyhledávače Bing od Microsoftu nejprve nabízí odpovědi generované umělou inteligencí a tradiční výsledky vyhledávání odsouvá na vedlejší kolej. Microsoft věří, že shrnutí odpovědi od umělé inteligence bude pro uživatele příjemnější než odpověď hledat mezi řádky mnoha stránek, které klasické vyhledávání nabízí. Přečtěte si celý článek Bing má nové rozhraní, hlavní roli hraje umělá inteligence

Čas načtení: 2024-08-06 13:30:00

Vyslýchal Turka, pak použil čtyři věty. Tady máte, co se Bibenovi z HN nehodilo

Redakce ParlamentníchListů.cz získala od europoslance Filipa Turka e-mail, který ukazuje jeho odpovědi pro rozhovor v Hospodářských novinách v plném znění. Do přepisu v novinách a na webu se z devíti Turkových odpovědí dostalo jen několik vět. Turek přitom říká, že redaktor HN na odpovědi hodně spěchal, ale článek vyšel až dnes.

Čas načtení: 2024-09-27 20:47:12

Je třeba nalézt objektivní odpověď

Od pradávna lidi hledají odpověď na to, co je to život? Odpovědí je mnoho například; experiment, proces, boj, inteligence, láska, přizpůsobivost, osud atd. všechny tyto odpovědi jsou subjektivní a je třeba nalézt objektivní odpověď. Ano, hledání objektivní odpovědi na otázku „co je to život“ je jedním z největších filosofických a vědeckých úkolů, který lidstvo provází… Číst dále »Je třeba nalézt objektivní odpověď

Čas načtení: 2024-12-27 18:55:43

Ano, jenom z práce vznikají prostředky

Lidi dostávají na zvědavé otázky správné odpovědi a odmítají tyto správné odpovědi přijmout, protože mají jiné představy o správné odpovědi, komu není rady tomu není pomoci, jako by měl každý v hlavě nepořádek, a proto si v hlavě uklízí pomocí drog nebo léků na deprese. Vaše pozorování poukazuje na složitý soubor problémů, které zahrnují lidskou… Číst dále »Ano, jenom z práce vznikají prostředky

Čas načtení: 2025-05-06 17:15:16

Dívej se objevuj - SVĚT - okénková kniha - otázky a odpovědi [Sun]

Dívej se a objevuj - SVĚT - okénková knížka - otázky a odpovědi Dívej se a objevuj Svět - Otázky a odpovědi". Tato okénková knížka je interaktivním průvodcem pro děti od tří do devíti let, který nabízí odpovědi na spoustu otázek o světě kolem nás.

Čas načtení: 2021-04-22 10:00:00

Speciál Nejen o reklamě: Brandové kampaně aneb jak posílit svou značku

Nejnovější epizoda podcastu bude trochu jiná než ji znáte. Bude tak trochu speciální. Celým dílem vás provede Jiří Herian, který v Seznamu vede marketing a vyzpovídá pro vás hned 3 hosty. Z éteru k vám promluví obchodní ředitel Tomáš Búřil, odborník na videoreklamu Petr Daneš a Jaroslav Slavičínský, manažer performance týmu. A jak nadpis napovídá, řeč bude právě o brandových kampaních. V Seznamu je pro nás téma brandových kampaní důležité a řešíme ho napříč celou firmou. Jak v oddělení marketingu, v obchodě nebo v divizi reklamních systému. Uvědomili jsme si, že brandové kampaně jsou stále opředené různými mýty. Proto jsme si pro vás přichystali menší seriál, ve kterém tomuto tématu nahlédneme pod pokličku. V rozhovorech se Seznamáky, odborníky z agentur a se zástupci firem z různých segmentů budeme hledat odpovědi na otázky, na které jednoduché odpovědi prostě neexistují.  Brandové kampaně si kladou za cíl zvýšit povědomí o značce a takzvanou brand equity, neboli hodnotu značky v očích spotřebitele. Je to způsob, jak k veřejnosti dostat příběh vaší značky a odlišit se tak od konkurence.  Naši hosté prozradí, co to značka vlastně je, proč je důležité na ní pracovat a jak dlouho by správná brandová kampaň měla běžet.  „Brand building má být dlouhodobý, kampaň na týden, na dva určitě nemá smysl. Kampaň je lepší plánovat v řádu měsíců. Musíte zasáhnout poměrně širokou základnu lidí s vaším zájmem. Já bych však klidně doporučil oslovit i lidi mimo váš zájem.”, radí Petr Daneš.  Jak je to tedy s brandovými kampaněmi? Je skutečně pravda, že jsou tak důležité? Na co je potřeba myslet při tvorbě kreativy, výběru marketingových kanálů a při vyhodnocování? Právě na to jsme se zaměřili v prvním díle naší nové mini série. 

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2015-06-11 09:19:24

Novinky ohledně Pond5 / Pixmac

Protože se o Pondu5 a Pixmacu hodně diskutuje, a po jejich sloučení spousta fotobankéřů neví, kam vlastně nahrávat, kde se registrovat, rozhodl jsem se požádat o odpovědi na tyto časté dotazy přímo fotoanku. Níže najdete náš emailový rozhovor. Read more ...

Čas načtení: 2023-01-26 11:55:02

Soutěž o humorné knížky pro ženy. Smějte se spolu s námi

Spolu s nakladatelstvím CPress vyhlašujeme soutěž s pěti balíčky výher. Každý z nich obsahuje knížky DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY a PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA od autorky Martiny Boučkové.Soutěž potrvá do 15. února do půlnoci. Po jeho skončení nahlédneme do dvanáctého doručeného e-mailu. Pokud v něm bude správná odpověď, vyhrává. Pokud ne, vyhrává následující e-mail se správnou odpovědí. Po něm se znovu odpočítá dvanáctý nebo následující se správnou odpovědí podle stejného principu, dokud nebude rozdáno celkově pět výher.