Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-04-14 14:31:39

Ryan Reynolds a jeho Wrexham to zase dokázali! Po jediné sezoně ve čtvrté lize slaví v Anglii další postup

Anglický fotbalový klub, herecké hvězdy – a příběh jako z pohádky. V hlavních rolích Wrexham AFC, Ryan Reynolds a Rob McElhenney. Článek Ryan Reynolds a jeho Wrexham to zase dokázali! Po jediné sezoně ve čtvrté lize slaví v Anglii další postup se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-13 00:00:00

V súčasnosti najúspešnejší český muzikál Biograf láska mieri do Bratislavy

Príbeh troch ženských postáv, ktoré dokážu aj vážne situácie prijímať s humorom a nadhľadom príde po prvýkrát na Slovensko. Herci Divadla Kalich predstavia muzikál Biograf láska, plný nestarnúcich hitov legendárnej speváčky Hany Zagorovej, v bratislavskom STARS auditoriu. Muzikál je pritom v českej metropole vypredaný na rok dopredu a do nášho hlavného mesta prichádza exkluzívne v druhej sezóne od svojho uvedenia.

Čas načtení: 2021-12-12 19:06:36

Česká televize připravuje nové kriminální příběhy

Česká televize představí od začátku roku postupně šest premiérových seriálů a minisérií, mnoho nových dokumentů a pořadů pro děti. Divákům nabídne také svůj první webový seriál. Už na začátku ledna se představí tři programové novinky. Devadesátky Petra Bebjaka se inspirují vyšetřováním reálných klíčových případů první poloviny devadesátých let. Tedy doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a kdy se rozhodovalo o tom, jestli policie najde a ustojí svoji roli. Na pražské 1. oddělení nastupuje Kryštof Bartoš coby mladý vyšetřovatel Tomáš Kozák. Zkušený operativec Václav Plíšek ztvárněný Martinem Fingerem novému kolegovi nevěří. Pracovat ale musí společně.  „Když jsem v roce 1990 nastupoval k policii, znal jsem policejní práci jen z dobových televizních seriálů. Učil jsem se za pochodu. Přesto se mi už v roce 1993 splnil velký životní sen a já začal vyšetřovat vraždy. Doba to byla ale překotná, nápor vražd a zločinu byl velký a policie na to nebyla dostatečně připravená. Tudíž jsem se i já, jako mladý začínající vyšetřovatel, který nic neuměl, dostal k případům, ke kterým bych se normálně nedostal. Díky tomu jsem se účastnil zásadních kauz,“ zpomíná Josef Mareš, jenž na scénáři spolupracoval s Matějem Podzimkem. Sérii doprovodí také dokumentární cyklus Polosvět, který na devadesátkové kriminální kauzy nahlíží zase z jiného úhlu. Komediální seriál Špunti na cestě přinese příběh podivných členů jedné normální rodiny a její poněkud nepovedené dovolené. Hrou osudu a několika nedorozuměními se tři generace ocitnou v upraveném obytném autobusu a projedou s ním půl republiky. V seriálu se objeví například Miroslav Donutil, Jiří Langmajer, Tatiana Dyková, David Novotný, Anna Polívková a další. „Tatínkové brousí školní lavice, aby dětem vylepšili prospěch, maminky balí k moři i mušle a děti se nemohou dočkat až budou na pláži. Vlny chorvatského Jadranu jsou téměř nadosah, tak co by se mohlo pokazit? No přeci úplně všechno! Jedna katastrofa stíhá druhou, a přesto rodina Veselých zažije prázdniny, na které nezapomene,“ popisuje seriál pro celou rodinu Josef Viewegh, v jehož tvůrčí skupině seriál vznikl. Dvanáctidílná krimi série režiséra Radima Špačka Stíny v mlze odehrávající se v Ostravě a okolí představí kriminalistku Magdu Malou v podání Petry Špalkové a jejího nového parťáka Martina Černého ztvárněného Jiřím Vyorálkem. Oba musí řešit nejen komplikované případy, ale také své složité osobní životy. „Umožníme divákovi blíže poznat, kdo jsou ti, jejichž prací je pátrat po vrazích. Co dělají, když nejsou v práci a jak se tahle, nejen časově, ale především psychicky náročná práce dá skloubit s běžným životem. Současně jsme se snažili jednotlivé kriminální případy zasazovat nejen do různých koutů Ostravska, ale i do rozdílných sociálních prostředí. Zajímaly nás pak nejen pachatelé, ale i oběti trestných činů,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Novinky hrané tvorby rozšíří postupně také minisérie Jiřího Svobody Vražedné stíny s Ondřejem Vetchým v roli poručíka Alana Kreinera, Podezření scenáristy Štěpána Hulíka s Klárou Melíškovou jako zdravotní sestrou Hanou Kučerovou. Minisérie byla již s úspěchem uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech či na festivalu Serial Killer. Dalším novým pořadem ČT bude Ultimátum s Jánem Koleníkem a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Televizní premiéry se dočká řada dokumentů: snímek Anny režisérky Heleny Třeštíkové, který měl premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Sólomámy Eriky Hníkové představující tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Nová šichta jako intimní a zároveň humorný časosběrný portrét horníka Tomáše Hisema, jenž je donucen hledat si novou práci. Rázovitý padesátník Tomáš, přesvědčený fanda Baníku, se rozhodne rekvalifikovat na profesi programátora. Režisér získal díky dokumentu Cenu české filmové kritiky za objev roku a snímek bodoval také na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na obrazovkách bude k vidění také film Karel režisérky Olgy Malířové Špátové, který nabízí vzhled do soukromí zpěváka Karla Gotta. ČT uvede i Technické památky českých zemí s Tomášem Hanákem mapující industriální a technologické památky České republiky. David Suchařípa v seriálu Klenoty s vůní benzínu se zaměří na známé i méně známé tuzemské automobilky. A Jaroslav Plesl navštíví se seriálem Skryté skvosty české historické památky: hrady a zámky, ale také hrobky, vily nebo doly. Česká televize bude i v další sezoně rozvíjet tvorbu ryze internetových pořadů. Uživatelům iVysílání nabídne premiéru seriálu TBH o hledání hranic v bolestném světě dospívání a manipulativních sociálních sítí. TBH je vítězem kategorie web seriál letošního ročníku festivalu Serial Killer. Na iVysílání se objeví i nový dokumentární formát Novinářky, který mapuje opomíjená sociální témata. Jeho hlavními protagonistkami jsou renomované novinářky Hana Čápová, Saša Uhlová a Jana Ustohalová, které se stanou zkušenými průvodkyněmi v problematickém terénu. V cyklu Protivný sprostý matky bude Tereza Dočkalová spolu se svými hosty mluvit upřímně, otevřeně a s nadhledem o rodičovství. Na záchodcích je pořad o sexu a sexualitě pro mladé lidi, kteří s touto sférou života teprve začínají. Provází jím dvě mladé ženy, Terezie a Zuzana, známé z podcastu Vyhonit ďábla, a probírají spolu různá témata týkající se intimity, tělesnosti a sebepřijetí.

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2020-09-01 12:49:24

Z historie koronaviru: Problém chřipkové mlhy

Výbuch epidemie covid-19 v Číně je provázen otazníky. Zatím víme, že první viditelné případy nastaly v čínské aglomeraci Wu-chan. Ale nevíme, kde se vyskytl nový koronavirus historicky poprvé. Koronavirus přišel v nejméně vhodnou dobu roku 2019: 1) Nástup koronaviru byl zamlžen nástupem sezónní chřipky. 2) Nemoc covid-19 se začala šířit v době, kdy se zhruba půl miliardy lidí v Číně vydává na novoroční svátky domů za rodinou. 3) Nechtěný počáteční zmatek způsobil i třetí faktor – příběh hojně navštěvované wuchanské tržnice s prodejem mrtvých i živých zvířat. Ideální místo pro přenos typu zvíře – člověk. Jenže je vysoce pravděpodobné, že covid-19 byl tehdy již v čínské populaci rozšířen, ale nedosáhl publicity, protože nedošlo k epidemii. Byl skryt za mlhou chřipkových příznaků v době začínající sezónní chřipky. Jisté je, že velká koncentrace osob na tržnici v ohromném městě, kde žije (i s předměstími) více lidí než v celé České republice, působila jako velmi výživné kultivační prostředí pro přenos koronaviru. Přichází chřipka V době, kdy se lidstvu představil koronavirus, se nejen v Asii, objevila sezónní chřipka. Například 8. ledna 2020, krátce poté, co Čína zveřejnila informaci, že se mezi pacienty začal objevovat nový virus, v Hongkongu člen tamní vlády, který měl na starosti výživu a zdraví obyvatelstva, ve vládní tiskové informaci uvedl, že dochází k nárůstu chřipky, „což signalizuje, že Hongkong brzy vstoupí do zimní chřipkové sezóny.“ Vzhledem k tomu, že chřipková sezóna obvykle trvá několik měsíců, apeloval dr. Chui Tak-yi na ty, kteří se dosud nenechali očkovat, aby tak učinili okamžitě, protože chřipka může u vysoce rizikových jedinců, a dokonce zdravých osob způsobit vážné choroby. Chui Tak-yi uvedl: „Zimní chřipková sezóna v řadě turistických destinací již začala. Ti, kteří plánují cestovat během novoročních svátků, by měli dodržovat přísnou osobní hygienu a být očkováni. Pokud trpíte horečkou nebo jinými příznaky, po návratu do Hongkongu se neprodleně poraďte s lékařem. Informujte lékaře o své nedávné cestovatelské historii a používejte chirurgickou masku, která pomůže zabránit šíření nemoci.“ V té době již začalo vedení Hongkongu provádět první opatření proti nebezpečí zanesení nové infekce z Číny do Hongkongu. Tamní úřady oficiálně oznámily, že v reakci na případy zápalu plic ve Wu-chanu 4. ledna 2020 aktivují preventivní opatření, včetně přípravy prostor k přijetí infikovaných nemocných, kteří přicestují z tohoto města. Kromě toho byla již několik měsíců v běhu příprava na chřipkovou sezónu. Obecně v Asii se v té době koronavirus mohl skrýt za chřipkou. Příznaky byly na první pohled podobné. Proto jistě unikla řada infekcí koronavirem pozornosti zdravotníků. Pokud se člověk léčil na nějakou virózu nebo chřipku, a přežil nemoc bez velkých komplikací, zvláště ve venkovských oblastech, mávli lékaři rukou. Zjišťování, jakým typem chřipky se člověk nakazil, byla již nadstavba. Obavy v Hongkongu Ale nadstavbou nebyly laboratorní testy v Hongkongu, kde je prakticky největší koncentrace obyvatel v městské oblasti na kilometr čtvereční nejen v Asii, ale ve světě. Lékaři zde potřebovali podchytit všechny případy co nejpečlivěji. O opatřeních detailně informovala profesorka Sophie Chanové legislativní radu Hongkongu 8. ledna. Uvedla, že vláda vybízí veřejnost, aby se co nejdříve očkovala proti sezónní chřipce. Úřady se na její epidemii začaly připravovat již v červenci 2009, nemocnice předem dostaly zhruba 730 milionů dolarů na včasnou přípravu pracovníků v první linii. Nově bylo v letech 2019–2020 otevřeno 506 nových lůžek a dalších 900 dočasných lůžek bylo připraveno pro zimní epidemii. Lékařům byla nabídnuta vyšší mzdu během zimního nárůstu nemocí. Od prosince 2019 byl nábor zdravotníků rozšířen také na pracovníky RTG, fyzioterapeuty, zdravotnické laboratoře atp. Sophie Chanová dále informovala, že ve veřejných nemocnicích jsou uplatňována přísnější opatření ke kontrole infekcí, včetně omezení týkajících se návštěv (návštěvníci si museli před návštěvou pacienta obléknout chirurgické masky a umýt si ruce). Dodala, že pokud jde o osobní ochranné prostředky, jako jsou chirurgické masky a masky N95, má Hong Kong dostatečné zásoby na tři měsíce a úřady budou udržovat úzké vztahy s dodavateli, aby zajistily udržitelné dodávky ochranných prostředků. Jejich zásoba byla vypočtena s ohledem na pandemii prasečí chřipky v roce 2009. Problémem bylo, že v té době kašlaly a měly horečku statisíce lidí. Například profesor Benjamin Cowling, vedoucí oddělení epidemiologie a biostatistiky na School of Public Health University of Hong Kong upozornil, že pro odhalení podezřelých případů existují v Číně praktické potíže: „Ve Wu-chanu a blízkém okolí je v současné době vrchol chřipkové sezóny a v důsledku infekce virem chřipky budou mít horečku desítky tisíc lidí, kteří toto město nedávno navštívili.“ Profesor připomněl, že vzhledem k tomu, že se u většiny případů pravděpodobně ukázalo, že s novým virem nesouvisejí, by bylo praktičtější, kdyby vláda zveřejnila pouze potvrzené případy, aby vyhnula zbytečné panice veřejnosti. Chřipka přitom byla obecným strašákem i bez koronaviru, například v USA se za zimní sezónu 2019–2020 podle tamních kvalifikovaných odhadů objevilo 13 milionů případů spojených s úmrtím deseti tisíc lidí. Hongkong vydal 16. ledna 2020 další informaci, ve které například uvedl upozornění od profesorky Sophie Chan: „Během lunárního nového roku – jarních svátků je očekáván (v Hongkongu) velký počet příchozích a odchozích návštěvníků. Navíc jsme nyní v chřipkové sezóně. To zvyšuje riziko importu a šíření nemoci v komunitě.“ Na svých webových stránkách vláda Hongkongu o den později uvedla, že se chřipková aktivita v mírném pásmu severní polokoule zvyšuje. Zimní sezóna chřipky probíhala ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě, Velké Británii, Japonsku, pevninské Číně, Macau a Tchaj-wanu. Přitom ani očkování nemuselo být zárukou, že se člověk chřipce vyhne. Hlavní kmen chřipky začátkem roku 2020 v USA neodpovídal typu, proti kterému byla vyvinuta vakcína pro očkování. Šlo o blízký kmen, ale není úplně stejný. Chřipkový leden Na začátku roku 2020 vyvolával chřipku v USA vir ze skupiny typu B. To je nezvyklé, protože viry tohoto typu chřipky se objevují spíše až později v průběhu sezóny. V USA již do poloviny ledna 2020 zemřelo kvůli chřipce 32 dětí. V polovině ledna 2020 Velká Británie a Lotyšsko hlásila střední aktivitu, Izrael vysokou. U mnoha infikovaných v Číně, včetně lékařů, přešly během několika dní příznaky chřipky do těžké pneumonie. Zpočátku se tyto případy mohly „schovat“ za chřipku. Ale servítky si nebrala ani klasická chřipka. V Hongkongu se 24. dubna ve dvou nemocnicích léčilo několik velmi těžkých případů chřipky, 81letá pacientka zemřela kvůli základnímu onemocnění, které se zhoršilo kvůli oslabení organismu chřipkou. A chřipka řádila i u nás. Prachatický deník 25. ledna napsal, že v jižních Čechách vypukla její epidemie: „Nemocnost v kraji v mezitýdenním srovnání vzrostla o 36,5 % na 1785 případů na sto tisíc obyvatel. Těžkému průběhu chřipky podlehlo na jihu Čech dítě ve věkové kategorii nula až pět roků.“ Pokud jde o koronavirus v Evropě, byl ještě klid. V Čechách vyšel článek Odborníci nevědí, jak pravděpodobný je přenos koronaviru do Evropy. Tehdejší hlavní hygienička ČR Eva Gottvaldová uvedla, že „není k dispozici dostatek dat o jeho šíření.“ Podle ní nebylo nutné vydávat doporučení, aby Češi do Číny necestovali. Z tohoto mlžného oparu se teprve zvedal hrozivý stín nového koronaviru.

Čas načtení: 2019-10-15 12:38:01

Klicperovo divadlo uvede světovou premiéru dramatizace filmu Woody Allena Spáč

První premiérou Klicperova divadla v Hradci Králové v sezóně 2019/2020 bude autorská adaptace filmové sci-fi komedie Woodyho Allena Spáč. Snímek z roku 1973, ve kterém si hlavní role zahráli Woody Allen a Diane Keaton, je právem považován za jeden z vrcholů svého žánru. Příběh obyčejného muže, který se bez vlastního přičinění probudí z narkózy o 200 let později, než měl původně v plánu, připravil režisér Adam Skala. Vytvořil úplně první dramatizaci tohoto filmové scénáře a Klicperovo divadlo tak uvede tuto hru ve světové premiéře. Miles Monroe je obyčejný chlapík. Nedávno se rozvedl, manželka ho oškubala takřka o všechen majetek a jeho jediným zdrojem příjmů je obchod se zdravou výživou „Šťastná mrkvička“. Jednoho krásného dne se podrobí banální operaci žaludečních vředů, která ovšem nedopadne tak, jak asi sám čekal. O 200 let později jej skupina vědců probouzí z kryogenního spánku. Miles se dozvídá, že svět už dávno není tím, čím býval. V čele státu stojí vševidoucí vůdce, policii potkáte na každém kroku, a když vybočujete z řady, přeprogramují vám mozek. Miles by se nejradši opět uložil ke spánku, namísto toho se z dříve bezvýznamného občana stane nejhledanější muž na světě.  Režisér a scénárista Woody Allen využil tento bláznivý svět budoucnosti, ve kterém se po lesích prohánějí podivná zvířata s tělem kraba a hlavou sociální pracovnice, aby zkritizoval takřka všechny ideologie a politické postoje, které se začátkem 70. let kritizovat daly. V této road-movie po krajinách zítřejších si stihne udělat legraci z hnutí hippies, komunismu, kapitalismu, katolické církve, judaismu i naivní víry v technologický pokrok. V nové adaptaci Klicperova divadla se režisér Adam Skala a dramaturg Martin Satoranský snaží podobně, jako jejich slavnější kolega o 50 let dříve, pojmenovat ožehavé problémy dnešního světa a v duchu filmové předlohy si z nich spolu s diváky vystřelit. „Já měl vždycky rád sci-fi. Takže když jsem si měl vybrat „něco“ od Woodyho Allena, tak se Spáč nabízel jako první. Na tom materiálu mě baví, že nese celkem dost témat. Samozřejmě nemůžeme hrát o realitě roku 1973. Tak jsme si našli to, co nás štve na naší současnosti. A to je hlavně vyhrocená politická praxe. Vyrábění řešení pod tlakem ideologií, nebo ještě hůře volebních preferencí, většinou vede k novým problémům. A vždycky pak přijde někdo, kdo nesouhlasí, a jakmile má možnost a prostředky, udělá pravý opak. Někdy je prostě třeba překonat názorovou propast a v klidu se na něčem dohodnout,“ říká režisér Adam Skala o důvodech, proč inscenoval zrovna tuto látku. V divadelní adaptaci tvůrci vzdávají po vzoru filmu hold i němé grotesce a komikům, jako byli Charlie Chaplin nebo Buster Keaton. Právě jeho gagy byli částečně i inspirací k scénickému řešení.  „Jeho filmové gagy jsou v podstatě 2D, podobně jako staré počítačové hry. Navíc už filmová předloha je technicky taková naivní až nablblá. Je to samozřejmě tím, že tvůrci tehdy neměli rozpočet na pořádné efekty. My jsme se z toho rozhodli udělat přednost. Proto je naše inscenace vlastně taková jednoduchá stavebnice. A od toho se odvíjí i styl. Vlastně se mi líbí jistá paralela v moderních technologiích. Dnes už existuje hyperrealistická grafika, kdy pomalu nerozeznáte, jestli obraz, který vidíte, je skutečný, nebo vytvořen v počítači. V tomhle ohledu je naše inscenace taková osmibitová: Věci jsou pojmenovány jasně a přehledně a my se díky tomu dostáváme k podstatě sdělení,“ dodává dramaturg Martin Satoranský. Hlavní hrdinku Lunu hraje Anna Peřinová, jejího partnera, nehrdinského hrdinu Milese Monroa, Kryštof Bartoš: „Pro mě to byl poměrně nelehký úkol, protože jak zahrajete Woodyho Allena? To prostě nejde. Jediná možnost je se o to vůbec nesnažit,“ říká. V rolích vědců, kteří zmraženého Milese objeví a po 200 letech probudí, se objeví herci Filip Richtermoc a Jan Vápeník. Hedonistického kamaráda Luny s altruistickými sklony skvělým způsobem ztvárňuje Lubor Novotný. V inscenaci se také objeví nové posily Klicperova divadla: herečka Michala Gatialová a herci Michal Lurie, Vojtěch Říha a William Valerián. Premiéra se uskuteční v sobotu 19. října ve Studiu Beseda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-30 09:23:20

ČT art odvysílá dosud neznámý díl cyklu Píseň pro Rudolfa III. či dokumentární seriál o českých loutkách

Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat.  „ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“ Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“ Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek. Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. „V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka. Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu. Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.

Čas načtení: 2024-02-28 17:45:00

Štefela je na sebe přísný. Už žádné jitrničky a klobásky, říká výškař před MS

Tenhle příběh má dvě roviny. V krátké halové sezoně skočil Jan Štefela dvakrát výborný výkon 230 centimetrů. K limitu pro halové mistrovství světa v Glasgow (234 cm) se však nepropracoval - ostatně tak vysoko letos neskočil nikdo. Navíc přede dvěma týdny přestal kvůli bolavým zádům skákat.

Čas načtení: 2024-03-13 14:06:00

Jako by se všichni zbláznili. Třetiligový Saarbrücken vyřadil dalšího favorita

Podobný příběh už se v této sezoně objevil dvakrát: fotbalisté třetiligového Saarbrückenu překvapivě skolili v Německém poháru favorita z bundesligy. Skromný klub však senzaci zopakoval i potřetí, když v úterý porazil 2:1 Mönchengladbach a zařídil si místo v semifinále.

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2020-11-06 10:46:37

Představujeme interaktivní audiohrou, kde si posluchač sám zvolí, kudy se bude příběh ubírat

53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“  vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 21:11:30

Magnesia Litera 2020: Kompletní přehled ocenění

Knihou roku 2020 a zároveň vítězem kategorie Naučná kniha ceny Magnesia Litera se stala publikace od historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Literu za prózu získal Jiří Kratochvil za román Liška v dámu a za poezii Ewald Murrer za sbírku Noční četba. Přehled všech cen najdete v článku.   Kniha roku a Naučná literatura Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka Paseka, Praha / 844 stran V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Próza Jiří Kratochvil: Liška v dámu Druhé město, Brno / 200 stran Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Poezie Ewald Murrer: Noční četba Aula, Praha / 326 stran V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Kniha pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida. Pohled z druhé strany Raketa/Labyrint, Praha / 80 stran Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se syny putoval, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Nakladatelský čin Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce Práh, Praha / 286 stran Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Publicistika Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy Prostor, Praha / 400 stran Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   Překladová kniha Patrick Melrose I: Edward St Aubyn Přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha / 432 stran Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Cena čtenářů Filip Rožek: Gump: Pes, který naučil lidi žít Kontrast Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí,o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší. Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu Gump – protože to nevzdám, do kterého se zapojily české celebrity, mimo jiné Olga Lounová, jež pro projekt složila píseň, a Marta Kubišová, která ji nazpívala. Partnery projektu jsou Český rozhlas, Mall ad. Honorář autora poputuje na záchranu opuštěných psů v útulcích.   Magnesia blog roku Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život na ruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá – Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-07-10 21:31:42

S H. G. Wellsem se museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století

Letos vydaný soubor osmnácti – nikoli jen fantastických – próz Herberta George Wellse (1866-1946) se nazývá Strůjci nových časů (sebrané povídky, svazek II) a je prvním českým představením dvou jeho knih Povídky o prostoru a času (1899) a Dvanáct povídek a Sen (1903). Starší ze sbírek shrnuje jen tři povídky a dvě rozsáhlejší novely Příběh doby kamenné a Příběh dnů příštích, zatímco druhá sestává z tuctu povídek a kratší novely Sen. Autor těchto průlomových prací nastavil bezděky etalony, se kterými se chtě nechtě museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století. Jistěže někteří přišli s dalšími nápady a náměty, je ale překvapující, kolik nápadů později recyklovaných objevíme už v díle (jediného) H. G. Wellse. Úvodní text českého souboru Křišťálové vejce je působivá varianta příběhů o nenápadných objektech tohoto světa, skrze které lze jako branou pozorovat světy zcela jiné; v tomto případě život až na vzdálené planetě. Wells už dříve vytvořil podobný text Pozoruhodný příběh Davidsonových očí. Hvězda líčí den po dni ohrožení našeho světa, který je terčem stále se zvětšujícího (stále se přibližujícího) kosmického objektu. Ten jej nakonec těsně mine, i tak ale způsobí obrovské katastrofy a změny. Síla Wellsovy imaginace může až zarazit, přičemž povídka je do jisté míry základnou pro pozdější Wellsův (ne už tak zajímavý) román Za dnů komety. V Příběhu doby kamenné mnohého čtenáře zarazí značná brutalita, o níž Wells u našich předků nepochyboval a která se kupříkladu Eduardu Štorchovi do plánu jeho prací jaksi nevměstnala. Působivé jsou kapitoly Jeskynní medvěd a Souboj ve lvím doupěti. V Příběhu dnů příštích, novele rozdělené (stejně jako ta pravěká) do pěti krátkých částí, pak autor nepochybně a neblaze popustil uzdu své víře v totální genovou předurčenost každého z nás. „Upřímně vám doporučuji eutanazii,“ říká zde lékař bohatému hrdinovi poté, co jej prohlédne. Tato próza je volně propojena s povídkou pravěkou a zaujme v té souvislosti moment, kdy Wells během líčení krajiny budoucnosti podotkne: „Přesně tam kdysi leželo tábořiště Újových předvěkých dětí.“ Pointou je ne zcela pravděpodobný čin zamilovaného boháče, který uzná vlastní nicotnost a vše odkáže dvěma milencům, jež tím osvobodí z bahna práce. Sám dobrovolně a co nejrychleji podstoupí eutanazii. Wells překonal značnou bídu, než se díky psaní vyšvihl, a měl na bohatou elitu sporný náhled. Jeho hrdina závěrem vyjadřuje víru, že ne zcela dovtipní lidé jednou zmoudří. Muž, jenž dokázal činit zázraky je už klasickým příběhem, v němž autor vzorně domyslil, co by takto obdařený mohl provést, kdyby se rozhodl naráz zastavit zemskou rotaci. Filmer do oblasti fantastiky takřka nepatří, ale ve svých časech tam náležel, i když příběh vynálezce létajícího stroje klade na váhy v první řadě psychologické nuance. Svět kouzel je magickou povídkou o krámku, který mizí a zase se zjevuje na všední londýnské ulici. Chcete tu koupit hračku? Budete udiveni. Údolí pavouků je hororovým záběrem na běh několika mužů. Prchají před děsivými smotky pavučin i jejich tvůrci. Jde o mistrný kousek – ve své strohosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Povídka Jak to opravdu bylo s Pyecraftem vypráví o muži, který se vznášel pod stropem jako bublina. Pan Skelmersdale v pohádkové říši je dokonalou ukázkou Wellsovy schopnosti podat báj o lesních vílách jako realistickou fantazii, která sice mohla být jen hrdinovým snem, ale věru to tak nevypadá. Nezkušený duch je další klasický majstrštyk, a to spíše duchařský než vědeckofantastický. Úžasná a děsivá je jeho pointa. Tím se v knize dostáváme k první ryze realistické povídce Brejlovec Jimmy, domorodý bůh, ve které Wells patrně zpracoval nějakou skutečnou historku z kolonií. Je přitom faktem, že potápěč, který vystoupí z oceánu ve starodávném skafandru, bude uctíván každým domorodým kmenem. Příběh se dosti podobá jedné povídce Johna Buchana, jejíž hrdina byl divochy uctíván i bez skafandru. Geniální Superstimulátor předvádí „zpomalený svět“ z pohledu muže, kterému bylo umožněno využít čas x-krát intenzivněji, ale nemůže se nyní rozběhnout, aniž by na něm nevzplály šaty. Povídka byla, jak její vypravěč tvrdí, vytvořena v neuvěřitelně krátkém čase a právě pod vlivem titulního „superstimulátoru“. V knize Superaktivátor vydané roku 2003 nazvala jiná překladatelka Lydia Stohrová tentýž vynález právě „superaktivátorem“. Prázdniny pana Ledbettera jsou realistický příběh obyčejný človíčka, jenž se dostane do ohniska dobrodružství, aniž je s to chod příhod příliš ovlivnit. Kdyby psal Wells pouze takto dobře, už bychom se o něm neučili. Odcizené tělo je určitou variantou Wellsovy starší povídky Příběh Gottfrieda Plattnera a „záhrobí“ zde zobrazené není po přečtení nikdy zapomenutelně. Poklad pana Brishera je jednou z více Wellsových povídek o objevení pokladu; i v tomto případě je šťastlivec smolařem, i když… Následuje ještě jeden zvrat. Srdce slečny Winchelseaové realisticky líčí jedno milostné rozčarování a pro život typické rozpouštění citu v nicotu. A Sen o konci světa? Tato závěrečná povídka působí velmi překvapivě. Máme silný pocit, že se podobný sen opravdu zdál (i kdyby pod vlivem nějaké drogy) a děj směřuje k sadistické pointě. U ní se nelze vyhnout srovnání s motivem z Burroughsových příběhů o podzemním světě Pellucudaru. Autor Tarzana bezostyšně využil pointu Wellsova vyprávění a rozvinul odporný motiv lidi oklovávajících ptáků v cosi ještě přízračnějšího. H. G. Wells náleží k zakladatelům science fiction, ale nepochybně tíhl i k deziluzi a hororu. Většina povídek je nově přeložena, ale využity byly i starší překlady Františka Gela a Vladimíra Svobody z knih Povídky s X a Válka světů a jiné příběhy z neskutečna.   Strůjci nových časů. Sebrané povídky H. G. Wellse. Přeložili Zdeněk Beran, František Gel, Markéta Musilová a Vladimír Svoboda. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 424 stran

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2020-08-28 16:45:18

Filmový festival Finále Plzeň nabídne české snímky loňského roku i premiéry

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň od 25. do 30. září nabídne české filmy, seriály a dokumenty uplynulého roku, ale i premiéry a předpremiéry. K vidění budou i studentské prvotiny či snímky německé a slovenské kinematografie. „Jarní krize nás jako většinu ostatních silně zasáhla, ale rozhodli jsme se nevzdat se, festival posunout z jarního na podzimní termín a udělat nejlépe jak to půjde i ve ztížených podmínkách. Ostatně to není poprvé, co se odehraje na podzim, takové mimořádné ročníky již byly. Ale festival se vždy oklepal a diváci ho podrželi. Věřím, že tomu bude tak i tentokrát,“ říká Eva Veruňková Košařová, ředitelka Finále Plzeň. Letošní festivalový ročník se uskuteční za dodržení veškerých aktuálně platných hygienických a protiepidemických opatření. Vstupenky si mohou zakoupit pouze registrovaní návštěvníci, a to nejlépe on-line. Prodej vstupenek na místě bude probíhat ve dvou oddělených boxech tak, aby bylo eliminováno tvoření front. Vstupenky jsou nepřenositelné. Pokud si akreditovaný divák vybere na projekci více vstupenek, musí organizátorům v případě potřeby dodat seznam svých „spoludiváků“ (včetně jejich telefonu a e-mailu). Na všechny akce, které nejsou ve venkovních prostorech, se účastník musí registrovat: u projekcí zdarma si vyzvedne vstupenku, u industry programu bude provedena registrace před vstupem na akci. Do sálů tak nebude vpuštěn nikdo bez akreditace či platné vstupenky. Před jednotlivými sály a ve festivalových prostorech budou rozmístěny stojany s dezinfekcí a sály budou po každé projekci vydezinfikovány. Přesáhne-li kapacita sálu 100 osob, budou návštěvníci neprodleně upozorněni na povinnost nasadit si roušky. Kompletní program festivalu najdete ZDE. On-line předprodej akreditací poběží od 28. srpna, vstupenky si můžete rezervovat od 1. září.   Co se bude mimo jiné promítat Amundsen: Espen Sandberg, norský režisér posledního dílu Pirátů z Karibiku, se tentokrát pustil do chladnějších vod. Natočil snímek zachycující příběh muže, který neuměl prohrávat – Roalda Amundsena, dobrodruha, který plnil prázdná místa na mapě světa a dobyl jižní pól. Velká část filmu vznikala v České republice, ve filmu hraje i Vojta Kotek.   Šarlatán: Příběh je inspirován skutečnými osudy bylinkáře Jana Mikoláška, na kterého se obracely s prosbou o pomoc statisíce lidí ze všech vrstev. Jeho mimořádné schopnosti byly ale vykoupeny bojem s vlastními démony. Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Holland měl světovou premiéru na MFF Berlinale. V hlavní roli se představí Ivan Trojan spolu se svým synem Josefem. V menší roli se objevuje i Trojanův druhý syn František.   Bábovky: Režisér Rudolf Havlík natočil již druhý film v tandemu se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Ta si po práci na původním scénáři ke snímku Po čem muži touží vyzkoušela adaptaci své vlastní knihy Bábovky. Scénář vznikal čtyři roky. V hlavních rolích hrají Barbora Poláková, Jana Plodková, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.   Trhlina: Nejnavštěvovanější film v historii slovenské kinematografie natočil držitel Českého lva Peter Bebjak podle románu Jozefa Kariky. Hororově mysteriózní příběh vypráví o pátrání po zmizelých pacientech psychiatrie v lesích pohoří Tribeč.   Sviňa: Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně je hlavním motivem slovenského thrilleru režisérů Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek natočený podle stejnojmenného románu spisovatele Arpáda Soltésze se odehrává ve světě vysoké politiky, mafie bílých límečků, organizovaného zločinu, obchodu s bílým masem a velkých financí.   Služebníci: Studenti teologického semináře Michal a Juraj žijí v totalitním Československu osmdesátých let. Jejich učitelé ze strachu před zrušením semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová víru a stane se předmětem nátlaku StB. Černobílé drama slovenského režiséra Ivana Ostrochovského mělo premiéru na letošním festivalu Berlinale. Kromě ústřední dvojice neherců se ve velké roli představuje rumunský herec Vlad Ivanov, který se svou roli naučil ve slovenštině.   Krajina ve stínu: Nový film režiséra Bohdana Slámy vypráví skutečný příběh jedné mále vesnice v pohraničí, která tři sta let náležela k Rakousku, poté k Československu, pak nacistickému Německu a následně zase k Československu. Film mapuje historii vesnice od 30. do 50. let minulého století a jde možná o jediný snímek, který se takto zabývá národnostními otázkami. V hlavních rolích se objeví Stanislav Majer, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková nebo Zuzana Kronerová.   Meky: Po loňském úspěchu dokumentu King Skate, za který obdržel Českého lva, se Šimon Šafránek vrací do Plzně. Tentokrát se sondou do života prvního muže, který po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík – Mekyho Žbirky. Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Portrét hudební legendy přináší Žbirkovu otevřenou zpověď, současné záběry a rozsáhlý archivní materiál.   Na krev: Celovečerní dokument zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých skrze bratry Rosťu a Vítka Novákovi v klíčovém období jejich existence – od roku 2014, kdy získali svůj vlastní prostor pojmenovaný Jatka 78 a poprvé přičichli k ambicióznějším projektům s novocirkusovým souborem Cirk La Putyka. Vypráví příběh o splněném snu, o sebezničující vůli principála Rosti Nováka, která přinesla teprve po osmi generacích rodině kočovných kumštýřů to, po čem vždy toužili – vlastní prostor, kamenné divadlo.   Modelář: Po pěti letech přichází scenárista a režisér Petr Zelenka s novým celovečerním filmem. Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil ze zahraničí, zase sní spíš o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat.

Čas načtení: 2020-08-11 11:56:58

Jan Cimický: psaní mi někdy kompenzuje pocit bezmoci, který jako lékař občas zažívám

Psát začal velice brzy. Publikoval nejdříve v časopisech. Okouzlilo ho také divadlo. Přesto se rozhodl pro medicínu a nyní je Jan Cimický nejen uznávaným psychiatrem, ale také úspěšný autor detektivních příběhů, které mu vynesly tři Ceny Jiřího Marka. V současné době pracuje na další detektivce.   Své první básně jste začal publikovat časopisecky již ve třinácti letech. A na střední škole jste hrál ochotnicky divadlo. Přesto jste se vydal na dráhu lékaře, ve vašem případě psychiatra. Proč jste si nevybral uměleckou školu? Jako kluk jsem měl spoustu zájmů, bavila mě historie, botanika a pak přišla literatura a já přečetl kde co. Knihy jsem si půjčoval i v pojízdné knihovně, která jezdila k nám na Hanspaulku a kde knihy půjčoval velice kultivovaný knihovník a také básník – Petr Skarlant. Někdy od sedmé třídy mě chytilo divadlo a ani to mě docela nepustilo. Když nastal čas skutečného rozhodování, rozhodl jsem se pro medicínu. Naivně jsem si myslel, že aby autor mohl dobře psát, musí znát člověka dopodrobna, a tím pádem je nejlepší průprava medicína. A u toho nápadu jsem setrval. A proč jsem si nakonec vybral jako specializaci psychiatrii? I to má svůj důvod zcela racionální: v psychiatrii zůstalo ještě mnoho z původní „netechnické“ medicíny, kde podstatou byl kontakt lékaře a pacienta, pozorování, zkušenost a empatie. Myslím, že to byla správná volba. Vedle medicíny mi literární zázemí zůstalo a s profesí se dobře doplňuje.   Působil jste na Psychiatrické klinice v Bohnicích a od roku 1996 vedete Centrum duševní pohody Modrá laguna. Psaní jste zůstal věrný. Napsal jste nejen řadu odborných úvah a publikací, ale také řadu detektivek. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby?  Když jsem objevil detektivní příběh jako žánr, zaujalo mě napětí a tempo, s nímž jde příběh kupředu a jak dovede spoutat a zaujmout: abych znal všechno až do konce, čítal jsem s baterkou pod peřinou a do školy chodil s opuchlýma očima – ale věděl jsem, jak to dopadne. A protože měla detektivka takovou moc, ať to byl Gardner a jeho Mason, Agatha Christie nebo Georges Simenon a komisař Maigret, vždycky mne zaujal příběh a vedle toho i lidskost detektiva (především Maigreta). Už od počátečního čtení jsem si přál napsat takový detektivní příběh, kde by třeba nějaký jiný kluk, jako jsem byl já, musel číst takový příběh až do noci… A protože, jak říkám, muž nikdy nedospěje a zůstává věčně puerilní, chlapecký, věřím, že se mi jednou takový příběh podaří napsat. Pořád to zkouším.   Vaše první detektivní novely vycházely na pokračování v časopisech. Dnes jich máte na svém kontě hezkou řádku a letos vyšla vaše další detektivka Paroháč. Hodně čerpáte ze své lékařské praxe a stvořil jste dvojici – doktora Dvořáka a kriminalisty Hladíka, která řeší řadu zapeklitých případů a budou řešit nějaký nový případ? Co vás baví na psaní detektivek? Detektivka je pohádka pro dospělé, dobro má tedy zvítězit a zlo být po zásluze potrestáno. Dříve u nás hrála detektivka roli zástupnou, za dobrodružství, která jsme nemohli prožívat přímo, dnes má již svou přirozenou roli regulativní, protože po ní sáhne čtenář, když je v klidu, třeba o dovolené a může si dopřát trochu napětí a vzrušení. Stěžejní postavy jsou v některých mých knížkách kriminalista a doktor, psychiatr. Jmenuje se Dvořák a jeho předobrazem byl skutečný doktor Dvořák, který byl ovšem onkolog a byl to synovec Jarmily Glazarové. Před časem jsem si vymyslel ještě jednoho protagonistu a je to „mladý Maigret“. Nemá s literární postavou společného nic víc než jméno. Ale protože se tak jmenuje, vezme si do hlavy, že musí být kriminalista. A okolí se smyslem pro humor, mu v tom fandí. Tak se mladý kluk jménem Maigret dostane na skutečnou PJ do Paříže. Budou ho brát vážně? Pomyslí si, že je to nějaký protekční spratek? Anebo si ho budou plést s literární postavou? Jak vidíte, možností při psaní detektivek je hodně… Mimochodem jednu jsem začal teď v létě psát, předběžně se jmenuje Opuštěné nádraží. Třikrát jste obdržel literární Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Jste čestným předsedou České sekce mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, člen Obce spisovatelů. Máte nějaké spisovatelské vzory? Nemám doslova vzory, ale mám oblíbené autory, kteří jsou mi duší blízcí. V detektivních příbězích je mi nejbližší Simenon, protože jeho příběhy jsou lidské. Ani tolik nezáleží na potrestání pachatele, může se stát, že všechno dopadne jinak. Jeho příběhy nejsou tvrdé ani agresivní, mají v sobě jistou noblesu a chápavost i k činům, které společnost chápe jako zločin. Poznal jsem i řadu kriminalistů, kteří opravdu takoví byli. V celé šíři literatury bych ovšem těžko vybíral a upřednostňoval nějaké jméno, je jich hodně. V poezii je to třeba Prévert anebo Miroslav Holub. Věnujete se také překladům z francouzštiny, které jste plně podlehl na střední škole a překládáte jak francouzské dramatiky, tak i básníky. Proč právě francouzština a koho rád překládáte? Ano, francouzština je mi blízká, přivedla mě k ní spisovatelka, která žila nějakou dobu v Paříži a uměla o ní sugestivně vyprávět. Možná i kvůli tomu jsem chtěl tehdy poznat Paříž a Francii vůbec. Naučit se francouzsky byl takový nesmělý před stupínek. Jenže to byl v té době jen nedostižný sen! Dnes si při překládání člověk mimoděk udržuje dynamiku jazyka, který se také vyvíjí. Proto rád překládám divadelní hry třeba Thomase, Giudicelliho či Barbiera, Anouilhe, mám jejich typický situační humor. U poezie je zase třeba prožívat podobně jako autor, nejde jen o otrocké a přesné převedení textu, ale je třeba pochopit nuance, to je ovšem mnohem těžší. Proto se mi lépe překládají autoři, které jsem měl možnost poznat osobně.   Ale hlavně jste lékař – psychiatr. Jak se tato vaše profese odráží ve vaší literární tvorbě? Ty dvě aktivity si vzájemně pomáhají! Opravdu! V té občanské profesi, v medicíně, jste neustále konfrontování s bolestí, strachem, úzkostí, mnohdy jste jen svědky a nemůžete účinně zasáhnout. Nemůžete vrátit někomu milovanou bytost, aby nebyl smutný! Ale jako autor člověk může všechno, může oživit mrtvé, může dělat zázraky. To mne baví a kompenzuje to někdy pocit bezmoci, který občas lékař zažívá. Takže se psaní a medicína vzájemně doplňují. A já si ordinuji psaní za odměnu.   Působíte také jako rozhlasový moderátor v ČRo, kde rozmlouváte s hosty v pátečním Nočním Mikrofóru. Na koho nejraději vzpomínáte a podle čeho si hosty vybíráte? Moderuji Mikrofórum už jedenáctý rok, a jestli dobře počítám, za tu dobu jsem si povídat více než se třemi stovkami hostů! Stále ještě jsou to lidé, které znám, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí a výhodou je, že si je mohu vybírat sám. Někteří hosté už bohužel znovu ani přijít nemohou, třeba Jarmila Šuláková, Zdeněk Mahler nebo Rajko Doleček. Moji hosté jsou ze všech možných kategorií, od vědců, přes lékaře, spisovatele, malíře, básníky, zkrátka osoby, které jsou mi blízké. Proto se mi s nimi také snadno povídá.   Jste velice plodný spisovatel, a jaký jste čtenář? Čtenář jsem býval velký, s věkem jsou oči nejen unavené, ale i slábnou, a to člověka hodně limituje. Ale některé knížky si vždycky s chutí přečtu, třeba Evu Kantůrkovou nebo Jirku Žáčka. A bylo by jich samozřejmě víc!   A co čas na odpočinek? Taky s knížkou v ruce? Knížky mám všude, doma je nemám kam dávat, mám je tedy i kolem sebe v ordinaci a na chalupě. A sáhnu občas po některé, kterou jsem četl už dávno. Třeba to jsou momentálně Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta a Bubáci pro všední den Karla Michala. To jsou knihy, které umějí duši pohladit.   MUDr. Jan Cimický, CSc., se narodil se 23. února 1948 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializoval se na psychiatrii. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. Vydal několik sbírek poesie, detektivní příběhy, odborné publikace, knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak nebo cestopis Nefritový drak. Věnuje se překladům francouzské dramatiky a poezie. Za romány Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past obdržel Ceny Jiřího Marka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-26 10:28:03

Hra Městečko Palermo usíná kombinuje divadlo a LARP

V pražském divadle NoD bude mít 4. ledna premiéru inscenace Městečko Palermo usíná tvůrčího týmu Janek Lesák & Natálie Preslová. Půjde o největší rozšíření klasické táborové hry Městečko Palermo všech dob a zážitek na pomezí divadla a LARPu (life action role play). Každý divák se stane jedním z 55 obyvatel městečka a prožije celý příběh v jeho kůži. Kněz, farmář, hospodský nebo radní? „Při práci na našem konceptu participačního divadla jsme vycházeli z fenoménu LARPu, který je u nás ve velké oblibě a věnuje se mu opravdu hodně lidí po celé republice, divadelní tvůrci ho ve své tvorbě zatím příliš nevyužívají. Pro nás je samotný princip role play her velkou inspirací,“ říká režisér Janek Lesák. Hra Městečko Palermo je to táborová klasika, kde hráči sedí v kruhu a tajně se určí, kdo z nich bude vrah. Ten každou noc zavraždí jednoho z ostatních a ti se ho snaží odhalit dřív, než zabije všechny ostatní. Každá postava má svoje sny, schopnosti a touhy. Všechny je ale pojí jeden hlavní a společný cíl – odhalit vraha a přežít hru až do konce. Všichni účinkující mohou v každém okamžiku ovlivnit děj a posunout příběh zcela novým směrem. „Druh divadla, ve kterém dáte každému divákovi jeho vlastní roli a svobodu jakkoli ovlivnit celý příběh, s sebou samozřejmě nese určitá rizika. Na druhou stranu ale může divákům (hráčům) poskytnout takový divadelní zážitek, jakého není možné docílit jiným způsobem – divákovi tady příběh nevyprávíme, ale necháme ho, aby si ho na vlastní kůži prožil. Což je pro nás způsob práce, který nás baví nejvíc – hledání nových forem toho, jak se dá v divadle vyprávět příběh,“ uvádí Janek Lesák. Hra Městečko Palermo usíná vznikla jako pokračování autorského projektu GAME, který jeho tvůrci uváděli od dubna 2018 pod Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích (hra se hrála v autobusové hale Dopravního podniku města České Budějovice). Díky více než 40 úspěšným reprízám GAME mohla nyní pro Divadlo NoD vzniknout další verze hry, která přináší nové herní principy, postavy, zápletky i herní překážky. „Formát participačního divadla a obecně využívání herních principů v divadle nás zajímá dlouhodobě. Na českobudějovické GAME jsme si vyzkoušeli základní principy, na kterých taková specifická divadelní inscenace může fungovat,“ vysvětluje dramaturgyně Natálie Preslová. „Teď v NoDu jsme měli možnost je posunout ještě dál, ať už co se týče herních mechanismů nebo skutečně propracovaných hráčských postav, z nichž každá prožije v Palermu svůj vlastní, originální příběh. Každého hráče čeká také dynamická obtížnost herních úkolů a překážek, se kterými se právě jejich postava bude potýkat, a v neposlední řadě také opravdu propracovaná atmosféra malého italského městečka ve 20. letech.“ V pořadí pátá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé žánry popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019) a BIBLE 2 (únor 2019). Další představení jsou naplánována na 12. ledna, 24. února, 5. a 6. března. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 15:00:01

Zvláštní případy „vlčích dětí“: Prvního vychovali pštrosi, druhého vrhli do řeky plné krokodýlů

Vyrůstali bez kontaktu s lidskou společností. Osvojili si chování, stravovací návyky i fyzickou sílu zvířat, která je vychovala, a dokázali se s nimi dokonale sžít. Když je lidé nakonec chytili a navrátili do své společnosti, většinou se jí nedokázali přizpůsobit. Po jejich zvířecí rodině a divokém životu se jim bezmezně stýskalo. Osudy „vlčích dětí“ ukazují, že naše pouto ke zvířecí říši může být daleko bližší, než si připouštíme. Některé případy jsou opravdu neuvěřitelné. Neuvěřitelný příběh ženy, kterou vychovaly opice. Stále se nezbavila traumat Číst více Zachránili ho pštrosi Návrat mezi lidi se ještě docela podařil „pštrosímu chlapci“ Hadarovi. Jak později sám vyprávěl, ztratil se své rodině v severní Africe ve věku kolem dvou let. Po třech dnech putování v divočině narazil na pštrosí hnízdo, v němž se právě líhla mláďata. Zůstal s nimi, dokud si na něj nezvykli, a pak s nimi žil asi deset let. Naučil se krmit se trávou a vyrovnat se ptákům v běhu. V noci ho chránili dva dospělí pštrosi, kteří nad ním roztáhli ochranné křídlo. Jednou se na planině objevila skupina mužů, kteří lovili pštrosy.  Chlapec i jeho zvířecí rodina jim po dlouhé hodiny utíkali, ale nakonec lovci chlapce svázali a odevzdali ho jeho rodině. Šťastný pštrosí tanec Chlapci trvalo dlouho, než se znovu naučil lidským způsobům, a po svém pštrosím životě stále tesknil. Ale návrat se zdařil. Později se dokonce oženil a měl děti. Tento příběh byl na Sahaře dobře známý a jeden místní vypravěč ho v roce 2000 pověděl švédské spisovatelce Monice Zak. Ta jej publikovala v jednom časopise, aniž by věřila, že je pravdivý. Když článek vyšel, pozvali si ji zástupci organizace saharských uprchlíků do Stockholmu. Byli vděční, že napsala o Hadarovi. Autorka v článku vzpomíná, jak jí jeden z nich řekl: „Teď je mrtvý. Byl to jeho syn, kdo ti ten příběh řekl?“ – „Cože?“ zeptala se spisovatelka ohromeně. „Ten příběh je skutečný?“ – „Ano,“ řekli oba muži přesvědčeně. „Cožpak jsi neviděla děti uprchlíků tančit pštrosí tanec? Když se Hadara vrátil, aby žil s lidmi, naučil všechny tančit tanec pštrosů, protože ti ho tančí vždy, když jsou šťastní.“ Poté začali oba muži tančit Hadarův pštrosí tanec, mávali rukama a natahovali šíje mezi stoly a počítači své kanceláře. Objev chlapce s krokodýlí kůží Ještě nepravděpodobněji zní příběh obojživelného chlapce Ramchandry, kterého nejspíš vychovali krokodýli. A přece i tento případ je zdokumentován. Poprvé byl nahlášen v roce 1973. Jak uvádí The Fortean Atheist, tehdy se v Indii jeden místní kněz procházel podél řeky a náhle ve vodě spatřil tvora podobného člověku. Popsal ho jako chlapce s tmavou, zelenočernou kůží. Pozoroval ho, jak se ponořil do vody, chytil rybu, syrovou ji snědl, pak si lehl a nechal se odnést po proudu. Jeden z vesničanů později potvrdil, že viděl podobné stvoření. Tvrdí se, že řeku neopouštěl. Lidé mu nechávali na břehu dárky s jídlem a obojživelný chlapec se jich přestával bát. Stovky diváků jej chodily pozorovat, jak si bere jídlo, potápí se pro ryby nebo žvýká zelenou listovou zeleninu. Zprávy o něm se zakrátko objevily v novinách. Příběh muže, který jedl červy a pil moč, aby přežil. Vydržel měsíc Číst více Když pudy zavelí… Bohužel Ramchandru nakonec potkal tragický konec. V roce 1982 z nějakého důvodu ztratil přízeň a lidé se obrátili proti němu. Vesničané ho s pomocí dvou policistů zajali. Rybímu chlapci se podařilo utéct a doplaval do jiné vesnice, kde polekal místní ženu. Ta na něj vylila hrnec s vařící vodou. Ramchandra se vrátil do vody. Příští den nalezli jeho mrtvé tělo – opařené a okousané rybami. Historik Dash spekuluje, že ho k ženě přivedla vzrůstající sexuální přitažlivost. Společenské konvence při namlouvání opačného pohlaví samozřejmě nemohl znát, takže není divu, že paní vyděsil. Tak jako v mnoha podobných případech i Ramchandra býval nejšťastnější, když mohl žít volně v přírodě a co nejdál od všech civilizovaných lidí. Zdroje: RICKARD Bob a John MICHELL. Unexplained Phenomena. „Feral Child“. KAM DÁL: Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další.

Čas načtení: 2024-02-19 11:12:28

VSTUPTE DO LUXUSNÍHO SVĚTA ESENCIÁLNÍCH OLEJŮ INEVITA

V dnešní době jsou esenciální oleje více než jen trendy. Staly se neodmyslitelnou součástí našeho každodenního života. Nabízejí výjimečný zážitek nejen v oblasti wellness a relaxačních masáží, ale také ve všech koutech našeho domova. Je to možnost, jak proměnit svůj domov na útočiště elegance a pohody. Relaxace v obývacím pokoji Pro vytvoření relaxačního prostředí v obývacím

Čas načtení: 2024-04-18 09:00:01

Král Artuš? Všechno je jinak, historici mají jasno

Je na legendě o králi Artušovi něco pravdy? Odkud pochází příběh, jak se vyvíjel v průběhu staletí, a co je nejdůležitější, existují nějaké důkazy, že Artuš byl skutečný? První zmínka o něm se vyskytuje v díle Historia Brittonum, které napsal velšský mnich Nennius. V knize je Artuš popsán jako skutečná postava, která vládla někdy během konce 5. až počátku 6. století. Je mu připisováno vítězství v bitvě u Badonu, která postavila Brity proti invazivní armádě Anglosasů. Artuš je také zmíněn v Annales Cambriae, velšské kronice rané historie, kde se také píše, že vyhrál u Badonu. V těchto raných spisech král nečelí jen lidským nepřátelům – bojuje a poráží nadpřirozené síly, jako jsou draci, obři a čarodějnice. Hon na čarodějnice v českých zemích: Stovky upálených, vynikal zejména jeden region Číst více Excalibur, Guinevere a Merlin Téměř vše, co nyní považujeme za hlavní prvky artušovské legendy, od rytířů kulatého stolu a Excaliburu po Kamelot a Paní jezera, pochází ze středověku. Čerpáme zejména ze dvou textů – z Historia Regum Britanniae od Geoffreyho z Monmouthu a Le Morte D'Arthur od Thomase Maloryho. Geoffreyho kronika, dokončená kolem roku 1138, zařazuje Artuše do stejného postřímského období jako Nennius před 300 lety. V této verzi je však Artuš přímým potomkem Konstantina Velikého a jeho otci Utheru Pendragonovi pomáhá mocný čaroděj Merlin. Kromě Merlina se nám také představí řada Artušových rytířů, včetně sira Bedivera a sira Gawaina. Geoffreyho kronika vypráví příběh o Artušově početí a narození, jeho nástupu na trůn, bitvách, které svedl se svým věrným mečem zvaným „Caledfwlch“ (raná verze Excaliburu), říši, kterou vybudoval v Británii a Irsku, a jeho porážce římským císařem Luciem Tiberiem v Galii. Ke konci Geoffreyho historie rané Británie je Artuš na cestě obléhat Řím, když se dozví, že jeho žena Guinevere byla nucena vzít si jeho úhlavního nepřítele (a synovce) Mordreda. Vrací se tedy, aby s ním bojoval. Vítězný, ale zraněný Artuš je převezen na ostrov Avalon, aby se vzpamatoval. A tím vyprávění končí. Manželku odsoudí k upálení Maloryho kniha Le Morte d'Arthur v popisu rytířů kulatého stolu a pátrání po svatém grálu čerpá z mnoha mýtů a legend jak z Britských ostrovů, tak z Francie. V jeho verzi Artuš vytáhne meč z kamene a stane se vládcem Británie, dáma v jezeře mu dává Excalibur, on pak ustanoví Kamelot jako své hlavní město a shromáždí své rytíře, mezi nimi statečného sira Lancelota a zbožného sira Galahada. Thomas Malory také zapracoval adaptaci francouzské básně ze 13. století, která se stala jednou z nejslavnějších ze všech artušovských příběhů – hledání svatého grálu. V Maloryho adaptaci se různí rytíři – mezi nimi Gawain, Lancelot a Percival – vydávají na epická dobrodružství při hledání grálu, než ho nakonec najde a přiveze sir Galahad na Kamelot. Na konci Le Morte d'Arthur se Artuš dozví o románku mezi jeho manželkou a Lancelotem. Odsoudí Guinevere k upálení, ale Lancelot ji zachrání a utečou do Francie. Artuš pronásleduje svého bývalého přítele, ale v jeho nepřítomnosti se trůnu zmocní Mordred a Artuš se vrací, aby s ním bojoval. Smrtelně zraněný pověří sira Bedivera, aby vrátil Excalibur Paní jezera, na následky zranění poté zemře. Legenda znovu ožila Historia Regum Britanniae a Le Morte d'Arthur obsahují mnoho prvků, které spojujeme s legendou o králi Artušovi. V průběhu let byly přidány další příběhy, ale právě těmto dvěma zmíněným knihám vděčíme za většinu toho, co bychom nyní považovali za „artušovský mýtus“. Později byl však příběh o Artušovi nakonec odmítnut jako nesmysl bez faktického základu a legenda ztratila svou sílu. I když příběh o Artušovi úplně nezmizel, nebyl už brán vážně. Kde se vzala Baba Jaga? Kanibalistická kostlivá čarodějnice děsila generace ruských dětí Číst více Teprve v 19. století se zájem o Artuše znovu rozdmýchal, podnícen láskou ke všemu gotickému a středověkému. Umělci, hudebníci a básníci vytvořili díla inspirovaná legendou. Nejslavnějším z nich byl Alfred, Lord Tennyson, který napsal 12básňový literární cyklus nazvaný Idyly královské. Básně, které byly publikovány v letech 1859 až 1885, přetvořily legendu o Artušovi pro viktoriánské období a staly se nesmírně populárními. Byl tedy Artuš skutečný? Ve 20. století přišel se svou troškou do mlýna filmový průmysl, který vdechl legendě o Artušovi nový život. Filmy jako Rytíři kulatého stolu, Excalibur, Camelot a The Sword in the Stone (Meč v kameni) vyprávěly příběh Artuše a jeho rytířů ze zcela nové perspektivy a oslovily nové i starší generace. Následovaly snímky jako Merlin či Král Artuš: Legenda o meči. Král žil znovu pestrý a bohatý život. To ale nijak nevyřešilo otázku – byl Artuš skutečný? I když existuje spousta literatury, umění, hudby, filmů a televizních pořadů o králi Artušovi, je vůbec nějaký důkaz, že tento muž chodil po světě? Bohužel ne. I když může být příběh podmanivou a důležitou součástí britské kultury, všeobecně se má za to, že nejde o nic víc než o mýtus, který nemá ve skutečnosti žádný základ. Navzdory snahám najít nějaké reálie v průběhu staletí nebyly objeveny žádné důkazy, které by potvrdily, že kdy Artuš existoval. Je to legenda se vším všudy – sbírka příběhů čerpaných ze starověkého velšského, anglického a francouzského folklóru, který zkrášlili spisovatelé ve středověku a ve viktoriánské době. Zdroje: history.co.uk, brtiannica.com, smithsonianmag.com, historyextra.com KAM DÁL: Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník.

Čas načtení: 2024-12-07 17:11:08

Dokáže přilákat čtenářky novinka Julie Caplinové k návštěvě Prahy?

12. prosince do Prahy do Luxoru dorazí populární autorka romantických knih Julie Caplinová, která nově vydala knížku, jejíž příběh se odehrává v českém prostředí. Julie Caplinová, Hospůdka v Praze, Cosmopolis, 2024. Hospůdka v Praze, anotace: Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady? *** Jedná se již o dvanáctou romantickou knihu, jejíž děj je situovaný do konkrétního prostředí. První příběh se odehrál v Kodani, následoval Brooklyn, Paříž, Chorvatsko, Island, Tokio, Švýcarsko, Irsko, Skotsko, následně se příběh znovu vrátil do Francie, jedenáctý se odehrál v Itálii a nyní Julie Caplinová umístila svůj nejnovější díl do Prahy. Jedná se o známou sérii takzvaných romantických útěků, z nichž jeden si autorka před mnoha lety sama zažila. Po dlouholeté známosti se svým přítelem, kdy měla již pocit, že vztah se neubírá tím směrem, jakým by si přála, se naštvala, sbalila kufry, a tím začala její dlouhá cesta po různým místech světa (Neapol. Hongkong, Malajsie, Thajsko), až dorazila na Nový Zéland za svou matkou s tím, že tam s ní již zůstane. Nicméně nastal zvrat, ozval se její přítel, následně za ní přiletěl a požádal ji o ruku. Byl to příběh se šťastným koncem jako z jejich knih. Dodnes jsou spolu manželé. Která obálka se vám víc líbí? Porovnejte originální obálku knížky dvanáctého příběhu s českou verzí. Původní knížka se jmenuje A Little Place in Prague. Nicméně věřím, že návrh české obálky a úprava titulku je pro české čtenářky jistě přitažlivější a více stylizovaná a povedená do našeho prostředí. Zaměřila jsem se také na to, co o Praze podle příběhu Julie Caplinové říkají zahraniční čtenářky. Třeba ty, které ještě ani v Praze nebyly. Zaujalo je toto místo? Dokázal by je romantický příběh okouzlit a inspirovat k jeho návštěvě? Podívejte se, co o Praze píšou ve svých příspěvcích „Pokud byste někdy uvažovali o návštěvě Prahy, upřímně bych se neobtěžovala Googlem, ani žádnými průvodci – tato nádherná kniha vás tam přenese a dodá úžasnou chuť (a to slovo používám záměrně – to jídlo, ze kterého se vám budou sbíhat sliny, a to jste ještě neochutnali české pivo…), jaké by to bylo tam žít a pracovat a sem tam se kochat u mnoha nepřehlédnutelných památek. Zřídka jsem narazila na knihu, která mě tak ponořila do svého krásného prostředí…“ (uvádí bloggerka zde) Čtenářky z Amazonu: „Když jsem Prahu navštívila, hned jsem se do ní zamilovala. A tato kniha mě přiměla, abych si zarezervovala další výlet.“ „Popis Prahy, jak ho autorka podala, je úžasný, od architektonických děl po umění, počasí a báječná jídla. Při setkání s místními jsem měla skoro pocit, jako bych slyšela jejich přízvuk a viděla jejich úsměvy.“ „Příběh je nasycený radostí a náklonností k českému hlavnímu městu (…) Je to už mnoho let, co jsem byla v Praze, ale když jsem tam tenkrát byla, opravdu jsem si to místo zamilovala, a dlouho jsem zase přemýšlela o tom, že bych se tam vrátila. Tato kniha mě možná jen nakopla, abych to udělala. Už cítím pod nohama dlažební kostky, když přecházím Karlův most, a zastavuji se, abych si vychutnala vítr vanoucí od Vltavy, když si budu prohlížet sochy, které ho lemují. Po přečtení Juliiných lahodných popisů chci ochutnat nějaké tamější vařené pivo a místní pečivo. Dostaňte mě do toho letadla hned!“ „Ráda jsem si přečetla zajímavosti o místech v Praze a také o jídlech, ze kterých se mi sbíhaly sliny. Prahu jsem ještě nenavštívila, ale při čtení této knihy jsem si přála, abych tam byla, a těším se na její návštěvu.“ A takových je spousta! Některé čtenářky zaujal děj dalšího romantického útěku více, jiné méně, je to samozřejmě ovlivněno očekáváním a srovnáváním s předchozími díly, nicméně fascinující je, že jsem všude nalezla primárně nadšení a chuť podívat se do Prahy. A pokud i vy budete mít tedy cestu do Prahy právě onoho 12. prosince, můžete se s Julií Caplinovou osobně setkat v Luxoru. MB

Čas načtení: 2013-11-21 11:17:24

Děvčátko – Vánoční příběh

Magický příběh na motivy Hanse Christiana Andersena o děvčátku Lucii, které se na Štědrý den touží dostat za štěstím na druhý břeh zamrzající Temže.Magický příběh na motivy Hanse Christiana Andersena o děvčátku Lucii, které se na Štědrý den touží dostat za štěstím na druhý břeh zamrzající Temže. Vánoční muzikál se živým orchestrem vás škrtnutím zápalky přenese do kouzelného světa přání. Hrají: Jana Stryková, Marta Vančurová, Ivana Chýlková, Zuzana Mauréry, Kryštof Hádek, Monika Absolonová, Anna Šišková, Vladimír Javorský, Zuzana Stavná,  Petr Stach, Martin Davídek, Michal Slaný, Roman Štabrňák a další Hudba a texty písní: Kryštof Marek Scénář, režie a scéna: Šimon Caban Kostýmy: Simona RybákováSTUDIO DVARead more...

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2022-05-31 16:00:16

Galerie Tančící dům vystavuje originály kreseb komiksu Muriel a andělé Káji Saudka

Galerie Tančící dům vystavuje originální kresby komiksu Muriel a andělé, který Kája Saudek vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Po desítky let ztracené podklady tohoto zásadního díla českého komiksu, posléze záhadně nalezené, ale překupníky utajené, se po dlouhých letech soudních sporů konečně dostaly jako jeden celek zpět do rodinné sbírky Saudkových. Těchto 130 původních kreseb komiksu Muriel a andělé představují autorovi dědicové veřejnosti úplně poprvé. Kromě toho jsou součástí aktuální výstavy také desítky originálních Saudkových maleb a grafik. Komiks Muriel a andělé má v českém umění a kultuře jedinečné místo. Kája Saudek jej vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Příběh krásné a odvážné Muriel, jejích mocných souputníků z budoucnosti i proradných současníků v čele s generálem Xeronem měl být honosnou ouverturou kolosálního díla: plány autorů zahrnovaly celý tucet rozsáhlých kreslených příběhů. Komiks bývá považován za autorův mistrovský kus: „Mělo to být vpravdě veledílo. Komiks samotný, v západních produkcích obvykle tvořen celými týmy kreslířů a letteristů, měl vytvořit Kája sám dle Macourkovy scénáristické předlohy. O jeho úspěchu neměli pochybností, a tak hned plánovali také filmové zpracování,“ přibližují podle vzpomínek Johany Saudkové pozadí vzniku komiksu kurátoři výstavy a dodávají: „Na knize Kája pracoval den co den, celý rok: vždyť první díl, Muriel a andělé, tvoří 130 kolorovaných obrazů s precizní a detailní perokresbou!“ Osud tomu však chtěl jinak. Euforii pražského jara, v níž Saudek s Macourkem spřádali své plány na budoucnost, zarazil vpád armád Varšavské smlouvy, tvůrčí volnost plíživá ustrnulost a „normalizace“. Použitý výtvarný formát, výrazy a podoby postav, vtipné skryté významy kreseb, ale především evidentní odkaz na západní kulturní kontext se tak staly nastupujícímu režimu trnem v oku. Přestože publikace komiksu byla dávno domluvená a odsouhlasená, najednou bylo vše jinak a režim vydání komiksu zamítl. Originální kresby prvního dílu plánované epopeje o Muriel, přes 130 velkých a těžkých papírových listů, skončily před plánovaným vydáním v nakladatelství či tiskárně, kde se po nich po čase slehla zem. Dokončený druhý díl, Muriel a oranžová smrt, Saudek už do tisku ani neodevzdal, a tento projekt tak byl ukončen ještě dřív, než pořádně uzřel světlo světa. Osud však tomuto komiksu připravil další příběh, který by sám vydal za román. O dvacet let později se jako zázrakem objevily tiskařské podklady připravené v roku 1969 k původnímu plánovanému vydání. Komiks tak v roce 1991 mohl konečně vyjít – byť v nevalné kvalitě tiskového zpracování a s nepůvodní obálkou, neboť ta originální v nálezu nebyla. Přesto jsou dodnes tyto tisky žádanými sběratelskými kousky. Saudek sám byl nadšen, že alespoň „něco“ se podařilo zachránit, že tato – jeho slovy – „podivná pohádka“ vyšla na světlo světa. Přes veškerou radost z nálezu však i nadále zůstávaly původní kresby ztraceny. O dalších 20 let později se však přeci jenom objevily – Kája Saudek sám je již však nespatřil, neboť tou dobou již několik let ležel v kómatu. Murielin příběh tak musela dokončit jeho rodina. Společně s policií zabránila aukčnímu rozprodání souboru a po vleklých soudních sporech nakonec docílila toho, že se toto dílo vrátilo do rodinné sbírky. Autor sám se toho však již nedožil. Samotný příběh originálních kreseb komiksu lze považovat za odkaz na příběh dějin české společnosti i kultury. „I dnes je možné konstatovat, že album Muriel a andělé zřejmě představuje vůbec nejzásadnější dílo českého komiksu. Nikdy předtím ani potom zde nevznikla práce, která by byla svou progresivitou, ambiciózností a výtvarnou suverenitou podobně srovnatelná s tím nejzajímavějším, co se souběžně rodilo v západní Evropě a ve Spojených státech. Kdyby ovšem tento komiks vyšel už v roce 1969 v zamýšlené podobě a rozsahu (a kdyby na něj navázaly další plánované díly), bezpochyby by katapultoval Československo na mapu komiksově vyspělého světa,“ komentuje současnou výstavu historik komiksu Tomáš Prokůpek. Výstava Kája Saudek: Muriel a andělé a další poklady je k vidění od 1. června do 31. března 2023 každý den od 9 do 19 hod.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.