Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-25 14:16:36

Euromedia, Dobrovský, Albatros a další nakladatelé a distributoři píší premiérovi: Zachraňte český knižní trh!

Knižní nakladatelé a distributoři s vládními opatřeními týkajícími se současné koronavirové epidemie zcela souhlasí, upozorňují ale, že důsledky, které to během krátké doby přineslo, jsou pro český knižní trh a vůbec tuzemský svět literatury fatální. Proto napsali otevřený dopis premiérovi Babišovi. Krizi knižního trhu způsobilo podle nakladatelů a vydavatelů především rozhodnutí vlády o uzavření většiny obchodů včetně knihkupectví. „Pokud se tato situace, dotýkající se nejen knihkupců, ale také nakladatelů, knižních distributorů a vůbec všech dalších subjektů, úzce zapojených do knižního průmyslu, nezačne co nejdříve řešit, záchrana již pravděpodobně nebude možná. Zhroucení knižního průmyslu tak vyústí do celospolečenského problému. V sázce je vzdělanost, čtenářská gramotnost a konkurenceschopnost celých generací,“ píše se v jejich prohlášení. Euromedia Group spolu se svými spolupracujícími partnery (jde například o Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Albatros Media, Knihy Dobrovský, Kosmas, Argo, PEMIC BOOKS atd.) proto oslovila otevřeným dopise premiéra Andreje Babiše s prosbou o pomoc. „Vidíme v tom jedinou možnost, jak lze ještě zachránit celý knižní segment, který v tuto chvíli doslova balancuje na hraně svého dalšího bytí či nebytí," uvedl Lukáš Novák, generální ředitel Euromedia Group.   Otevřený dopis premiérovi Obracíme se na Vás společně jako zástupci českého knižního průmyslu. Úvodem zdůrazňujeme, že beze zbytku ctíme, oceňujeme a realizujeme všechna vládní opatření, které v současné době svírají Českou republiku v úctyhodné snaze zabránit nekontrolovanému šíření epidemie koronavirem. Uvědomujeme si závažnost situace a stejně jako Vy, i my vnímáme život a zdraví člověka jako absolutní prioritu. Český knižní průmysl je historicky nastaven tak, že trpí zvýšenou náchylností na sebemenší překážku. Bývalo dobrým zvykem naší země, že s ním zacházela citlivě. Posledním takovým projevem bylo snížení sazby DPH z jinak neudržitelných 21 % na laskavějších 10 %. Na vitalitě knižního průmyslu jsou v naší republice závislé desetitisíce lidí, autory a překladateli počínaje, knihkupci a redaktory konče. My, nakladatelé, distributoři a provozovatelé knihkupeckých sítí cítíme nejvyšší míru zodpovědnosti za záchranu pracovních míst, která jsou nezanedbatelnou součástí české ekonomiky. Vedle toho jde ale také o zachování pestrého knižního trhu, který má prokazatelný pozitivní vliv na vzdělanost, konkurenceschopnost a čtenářskou gramotnost. V současné situaci hrozí jeho nenávratný pád, a to především z důvodů možného zhroucení maloobchodní sítě, jejíž postavení bylo už předtím vratké. V současné těžké době je naše činnost přerušena a k její úplné obnově okamžikem uvolnění současných opatření nedojde. Její start bude trvat měsíce, neboť obavy a opatrnost společnosti budou mít vleklý charakter a knihy nebudou vyhledávanou komoditou pravděpodobně dříve než na Vánoce. V takovém stavu ovšem hrozí absolutní zhroucení knižního průmyslu popsané výše. Následovalo by masívní propouštění a ukončení činnosti řady společností, bez ohledu na jejich současnou velikost. Jakkoliv se knižní trh počtem zaměstnanců a ekonomickou silou nemůže rovnat jiným odvětvím průmyslu, společenské škody takového zhroucení by se daly jen těžko vyčíslit. Pane premiére, dovolte, abychom v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, v první řadě zavčasu mohli požádat o plnou náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, a to dříve, než budou jejich následky likvidační. Apelujeme především na zachování knižního průmyslu, pokud možno ve stavu, v jakém byl před vládou vyhlášenými opatřeními, tím míněno, že je nezbytná finanční podpora dříve než po odeznění současného nouzového stavu, vyčíslení škody a následné úhradě utrpěné škody, neboť se domníváme, že ke kompenzaci podle příslušného zákona zřejmě nedojde v dohlednu. Zároveň dovolte, abychom ještě jednou vyjádřili podporu vládním opatřením, která, jak doufáme, povedou k ukončení epidemie. Lukáš Novák, generální ředitel Euromedia Group, a.s. a Neoluxor, s.r.o. Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů, nakladatel a spisovatel Václav Kadlec, předseda představenstva, generální ředitel Albatros Media a.s. Petr Dobrovský, jednatel Dobrovský, s.r.o. a Knihy Dobrovský s.r.o. Jiří Michek, jednatel KOSMAS, s.r.o. Ing. Milan Gelnar, ARGO, s.r.o. Jan Kanzelsberger, předseda představenstva Kanzelsberger, a.s. Ing. René Nevřela, obchodní ředitel PEMIC BOOKS, a.s. Ing. Šárka Besedová, jednatel KNIHCENTRUM.CZ, s.r.o. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-25 14:51:01

Stavíte? Máte smůlu, Bartošův systém stavebního řízení nefunguje. Dle politologa ho to může stát křeslo

Podle vyjádření zoufalých úředníků neumí ani to, co už zvládly systémy před ním. Problémem prý také nejsou pády systému, ale jednoduše jeho nefunkčnost. Neexistuje propojení s jinými státními databázemi a úředníci tak musí brát do ruky často papír a tužku. Takhle vypadá realita na českých stavebních úřadech. Úředníci také už pohrozili stávkou. Problémy hlásí města po celé republice. Jako jedno z prvních, které vyzvalo ministerstvo k nápravě byla Opava, přidalo se ale mnoho dalších měst. Na sociálních sítích se objevil třeba dopis ministerstvu od ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje. Stížnosti se objevují bez ohledu na stranickou příslušnost daných úředníků. Tragické vystoupení úřednice Člověk si ale doslova ťuká na čelo, když si poslechne vyjádření, která se linou z úst daňovými poplatníky placených úředníků. Ředitelka jedné ze sekcí, která měla systém na starost, Leona Gergelová Šteigrová totiž nebyla schopná rozumně odpovědět na jedinou z otázek, kterou v mediálním éteru dostala. Ať už šlo v o diskuzi v Radiožurnálu či hlavní zpravodajskou relaci TV Nova. Aby člověk v tolika větách neřekl vůbec nic se příliš často nestává. Stavební úřady ovládá chaos, nový systém nefunguje. Bartošovo ministerstvo mlčí Číst více Mlží i Bartoš Ještě horší je ale přístup Ivana Bartoše. Člověka, který se nejen svou politickou zodpovědností, ale i lidským přístupem k podobným problémům doslova odkopal. Někdo, kdo se od začátku vlády a vlastně i politické kariéry tváří jako ten, který dá IT do pořádku, už několik dní zarytě mlčí. Vyjádření, které poskytl včera na twitteru, načež odmítl pozvání do hlavních televizních relací, ani nebudeme citovat není tam totiž odpověď na nejzásadnější otázku - kde je problém? Zásadní otázky všichni ignorují Jako mnoho dalších médií jsme se snažili ministerstvo kontaktovat s dotazy, jak se nefunkčnost systému řeší a prosbou o lepší popis problému. Nereagoval ani jeden pracovník tiskového odboru, mluvčí, ani ministr Bartoš, kterého jsme kontaktovali přímo. Pochybilo ministerstvo, protože systém správně neotestovalo? Nebyli správně zaškolení úředníci, kteří jej teď neumí používat? Byl celý projekt špatně připravený od začátku a neměl nikdy šanci fungovat? O tom, jaká je realita, teď mohou lidé jen spekulovat. Stavba metra D: Penta má mít ve společném projektu většinu, transparentnost pokulhává Číst více Opozice křičí. Oprávněně Podobné průšvihy jsou jen voda na mlýn opozice, která na Bartošovi nenechá nit suchou a dává za příklad další zpackané IT projekty, které za současného ministra pro místní rozvoj vznikly. Jen minimum z nich provázel bezproblémový start. Redakce Čtidoma.cz oslovila také politologa a politického marketéra Karla Komínka, kterého jsme se zeptali, jaké důsledky to může pro Bartoše mít.  Měli dodržet tři pravidla, říká odborník "Popravdě si myslím, že se to dalo připravit podstatně lépe, zejména s ohledem na to, že ten projekt je dlouhodobě připravovaný a do médií pronikaly informace a poznatky o tom, že ten progres není tak rychlý, jak by očekávali a  říkali to i další koaliční partneři," shrnuje situaci Komínek. "Měli se připravit na všechny scénáře včetně téhle situace," dodává a zdůrazňuje věci, které by měl Bartoš a jeho lidé jasně deklarovat: "Víme o problému, máme tohle jasné řešení a tady máte časový rozvrh, ve kterém to budeme realizovat," shrnuje politický marketér ideální postup v takové situaci.  Bartoše to může stát místo Mohl by takový postup stát ministra Bartoše místo? "V extrémním případě určitě ano, zejména  s ohledem na to, že když vyhodíte takhle malou stranu z vládní koalice, tak se nic nestane s vládní většinou," říká politolog. Zároveň ale také dodává, že Petr Fiala lidově řečeno nebude chtít dělat vlny.  "Nemyslím si, že by někdo měl chuť teď aktuálně oslabovat vládní koalici, blíží se přece jen krajské volby," doplňuje Komínek.

Čas načtení: 2024-07-15 21:07:46

Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta

Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta redakce Po, 07/15/2024 - 21:07 Rodičovství Klíčová slova: osobní finance finanční gramotnost Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Naučit Vaše dítě základy finanční gramotnosti a správného hospodaření s penězi znamená dát mu nejen nezbytné nástroje pro správu osobních financí, ale také vštípit dovednosti jako je sebekázeň a důslednost. Praktické metody naučení Vašich dětí šetřit a rozvíjení finanční zodpovědnosti mohou mít formu jednoduchých, každodenních činností. Diskuze o hodnotě peněz, nastavení kapesného, nebo podporování malých podnikavých aktivit jsou vše metody, jak děti naučit finanční samostatnosti. Ale kde začít? Klíčové poznatky Finanční gramotnost je základ pro celoživotní finanční plánování. Praktická výchova k zodpovědnosti začíná jednoduchými každodenními činnostmi. Každý rodič může své děti naučit správě peněz. Základy finanční gramotnosti Klíčem k úspěšnému hospodaření s penězi je pochopení a zvládnutí základů finanční gramotnosti ihned od útlého věku. Tím položíte pevný základ pro finanční nezávislost vašich dětí v dospělém životě.  Význam finanční výchovy Finanční výchova je zásadní pro rozvoj nejen matematických dovedností, ale i pro porozumění hodnotě peněz a zodpovědnosti za osobní finance. Učení by mělo začít již v předškolním věku, postupně přizpůsobované dětskému věku a předcházející zkušenosti. Tip: Vyhledávejte knihy a aplikace určené pro děti, které vysvětlují finanční pojmy příběhem či hrou a postupně je začleňujte do vašich pravidelných rozhovorů o penězích. První kroky v edukaci dětí K prvním krokům finanční edukace patří učení o hodnotě peněz a pracování s malým množstvím hotovostí. Vhodným začátkem může být vytvoření prasátka na drobné nebo stanovení finančního cíle, jako je například koupě hračky. Tip: Zaveďte systém týdenního kapesného, který pomůže dětem chápat časovou hodnotu peněz a motivuje je k plánování svých výdajů v čase. Hravé formy učení Učení by mělo být především zábavné. Hry na obchody, fiktivní nákupy, nebo i deskové hry zaměřené na peněžní transakce jsou skvělou formou praktického učení. To pomáhá dětem aplikovat teoretické znalosti do reálných situací. Tip: Použijte prázdné obaly od výrobků a vytvořte s dětmi domácí obchod, který je naučí ceníkovým cenám a umožní jim procvičit matematické operace při platbě a vracení drobných. Další tipy se dozvíte na stránce Epujcka.cz. Praktické metody naučení šetření Pomocí následujících metod můžete předat svým dětem cenné znalosti o správě a šetření peněz, které budou pro jejich budoucnost klíčové. Stanovení cílů a motivace Naučte své děti stanovit si reálné finanční cíle, které budou motivovat k šetření. Ať už jde o novou hračku nebo výlet, je důležité, aby tyto cíle byly pro dítě atraktivní a dosažitelné. Jasně definované cíle podporují rozvoj zodpovědnosti a porozumění hodnotě peněz. Tip: Pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou tabulky úspor nebo obrázky jejich cílů, můžete u dětí podpořit zájem o šetření. Kapesné a jeho správa Pravidelné poskytování kapesného je efektivním způsobem, jak se děti naučí hospodařit s penězi. Vysvětlete jim význam rozpočtu a zapište, kolik a za co utratily, aby měly přehled o svých výdajích. To je prvotní krok k osvojení zásad finanční gramotnosti a samostatného rozhodování. Tip: Zaměřte se na to, aby si děti vedla záznamy o svých výdajích, což podnítí jejich zájem o osobní finance. Hry a aplikace pro správu financí Využijte edukativní hry a aplikace, které jsou navrženy tak, aby děti hravou formou učily o penězích a jejich správě. Tyto nástroje jsou často interaktivní, což zvyšuje zapojení a lepší pochopení finančních principů. Tip: Vyberte aplikace s pozitivní zpětnou vazbou od ostatních rodičů a odborníků v oblasti vzdělání, což zvýší šanci, že budou pro vaše dítě užitečné a zábavné.   Rozvíjení finanční zodpovědnosti Vaše děti se mohou naučit správnému hospodaření s penězi, pokud jim od mala ukážete, jak to chodí ve světě financí. Krok za krokem můžete vytvářet u dětí základ pro finanční gramotnost a nezávislost. Výuka rozhodování o výdajích Důležitým aspektem finanční zodpovědnosti je umění rozhodovat se, jak a kdy utratit peníze. Pojďme to rozebrat společně s vaším dítětem. Stanovte společně priority a vysvětlete, proč některé věci stojí za pořízení více než jiné. Pravidelné rozhovory o tom, kam rodinné finance směřují, jsou neocenitelné. Tip: Stanovte s dítětem finanční cíl (třeba nový bicykl) a vytvořte plán, jak na úspory. Bude to pro něj skvělá motivace. Pochopení hodnoty peněz Aby se děti naučily opravdové hodnotě peněz, je dobré, když s nimi začnou manipulovat co nejdříve. Kapesné je skvělý nástroj, jak dětem ukázat, že peníze nejsou jen prostředkem k okamžitému uspokojení, ale mají svou hodnotu a je třeba je hospodařit s rozvahou. Tip: Zavést domácí ekonomiku pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou skleničky nebo obálky pro rozdělení peněz na "výdaje," "úspory," a "charitu," pomáhá dětem lépe pochopit rozdělení peněz. Další kroky a zdroje Po zvládnutí základů finanční gramotnosti je důležité své vědomosti dále rozvíjet. Následující sekce nabízí konkrétní zdroje, které vám pomohou rozšířit finanční obzory vašich dětí. Knihy a průvodci o finanční gramotnosti Knihy jsou skvělým zdrojem pro objevování nových strategií a nápadů, jak efektivně učit děti hospodařit s penězi. Jsou-li publikace přímo cílené na dětské čtenáře, mohou je motivovat a zaujmout příběhy nebo interaktivními aktivitami. Tip: Vyberte si knihu, která obsahuje praktické příklady a cvičení určené k dalšímu rozvoji finanční gramotnosti, a proveďte je společně s dětmi. Finanční poradenství a workshopy Profesionální finanční poradci a specializované workshopy poskytují vnější perspektivu a individuální přístup. Tyto aspekty mohou být pro vaše děti přínosné ohledně osobních financí. Interaktivita a praktické cvičení na těchto setkáních povzbuzují děti k aktivnímu zapojení a lepšímu pochopení finančních zásad. Tip: Hledejte workshopy zaměřené specificky na finanční gramotnost pro děti. Díky nim se mohou setkat s vrstevníky a učit se v dynamickém a podpůrném prostředí. Závěr Pokud jde o finance, je klíčové, abyste děti odmala učili základům hospodaření s penězi. Naučte své děti zlepšit své finanční dovednosti a finanční gramotnost je pak vyřízená. Tato cesta vyžaduje vytrvalost a trpělivost, ale výsledky stojí za to. Autor: Petra Velíková, expert na finance Přidat komentář obrázek pixabay.com Výchova finančně gramotného dítěte je daleko víc než pouhé učení se součtu a odčítání penízek v peněžence. Je to o vytváření základů pro celoživotní rozhodování, které může vést k budoucí finanční stabilitě a bezpečí.

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-11-10 12:07:00

Omeletky: „Je u vás normální, že si děti hrají s kosou?!“ Omeletky Haliny Pawlowské o zodpovědnosti

Omeletky jsou dnes naplněné zodpovědností. Moje sestřenice mě požádala, abych jí pohlídala dvojčata. Měla jsem pocit, že o nic nejde. Zhruba za pět minut do chalupy vtrhl soused a řval: „To je u vás normální, že si děti hrají s kosou?!“ Dozvíte se, jak to má se zodpovědností herečka Martina Hudečková. Uslyšíte povídku Ireny Balcarové Vzpomínky na léto. Halina Pawlowská přečte svoji povídku Tvářičky červené jako jablíčka a přidá recept na zeleninový krém s bylinkovým pestem.

Čas načtení: 2025-05-14 15:58:00

Co dělat jinak, abyste byli úspěšní a spokojení?

Zázraky se dějí. Ale není to zadarmo. Teď není řeč o penězích, ale o své vlastní investici do návyků, díky kterým lze život diametrálně otočit ku prospěchu a prosperitě. Návyky vypadají někdy i obtížně a nechce se vám do nich, ale když u nich vydržíte a stane se z nich opravdu automatický zvyk, začnou se dít zázraky a vy už nebudete chtít se svým zvykem přestat! Jednak proto, že se z něj stane nedílná součást vás samotných, jednak proto, že má skvělé výsledky, o které nechcete přijít, a z toho všeho máte libý pocit, který si chcete udržet. Co bychom tedy měli zkusit do našich životů pravidelně zařadit? CílUjasněte si tedy, čeho chcete dosáhnout, co vás učiní šťastnými a vaše cíle sepište. Stanovujte si i dílčí cíle – denní, měsíční, roční.  Dělejte to pravidelně – člověk a jeho hodnoty se v čase mění. Časné vstáváníRáno je často opomíjenou částí dne a je to veliká škoda! Zkusme tedy zapřemýšlet, jak ranní hodiny využít ve svůj prospěch, vyplatí se nám kvůli tomu i mírně upravit svůj celodenní harmonogram. Už Benjamin Franklin říkal, že včasný spánek a časné ranní vstávání činí člověka zdravým, bohatým a moudrým.Zodpovědnost a disciplínaNestěžujte si, nebrblejte, neukazujte prstem na ostatní. Raději jděte do akce s rozhodností a zodpovědností. . Úspěšní lidé vědí, že nikdo jiný za ně práci neudělá, a proto berou život do svých rukou. Přijímají zodpovědnost za své činy, a tím získávají velikou sílu a svobodu, jsou tvůrci svého života a ne oběti. Bez sebe-disciplíny a zodpovědnosti těžko něčeho dosáhneme. MeditaceMeditace zklidní a vyjasní vaši mysl, prohloubí tvořivost i trpělivost. Nejlepší je alespoň pár minut meditovat hned po ránu, když je ještě mysl nezahlcená. Tady a teďNežijeme ani včera ani zítra, ale dnes. Toto uvědomění si prožitku skutečného bytí přináší kýžený pocit vnitřního klidu a míru.JednoduchostČlověk potřebuje ke spokojenému životu velmi málo - jídlo, střechu nad hlavou, činnost, která ho naplňuje a láskyplné vztahy. Nebojte se proto redukovat zbytečnosti, velmi se vám uleví. VděčnostStěžováním si na těžký život nic dobrého nezískáme. Pokud se každý den zaměříte na věci, které máte, které se vám daří, na radostné situace, na skvělé lidi kolem vás, i na všechny milé drobnosti, toto nastavení mysli ve vás rozdmýchá radost, která bude přitahovat další radost a hojnost zvenku. ČteníDíky čtení získáváme jednak cenné informace, jednak hluboké prožitky, a mnohdy se dostáváme do úplně jiné reality, která je tak osvěžující a povznášející. Vyčleňte si čas a ponořte se do moudré knihy.VytrvalostVšichni, kteří něčeho dosáhli, vám mohou potvrdit, že se to nestalo ze dne na den. Za výjimečnými úspěchy stojí obrovská vytrvalost a houževnatost. Nenechme se tedy odradit neúspěchem, ale s vírou a nadšením dělejme další a další kroky k vytouženým metám.Dobrá společnostOpusťte společnost škarohlídů, závistivců a omezenců a obklopujme se inspirativními lidmi, se kterými je nám dobře.OdvahaNajděte odvahu vyjít ze své komfortní zóny, překročte svůj stín i stíny vnějšího světa a s odvahou kráčejte po své vysněné cestě. Kdo touží, ale bojí se vykročit, zakysne.SebepéčeBuďme k sobě pozorní a laskaví a dopřejme si dostatek aktivního i pasivního odpočinku, nezapomínejme na relaxaci, regeneraci, na nabírání sil před další krásnou, ale tvrdou prací, které se říká život.

Čas načtení: 2020-06-30 00:00:00

Pandora následuje principy udržitelnosti

Pandora je jedna z nejprodávanějších šperkařských značek. Již dlouhá léta nás obohacuje svými náramky, přívěsky, prsteny, prostě šperky. A je to také společnost, která klade důraz na udržitelnost, šperky vyrábí s respektem k životnímu prostředí a lidem. Díky zodpovědnosti k obchodním postupům a přís ...

Čas načtení: 2024-02-06 13:51:01

Tanec Slnka [Milan Špak / Malvern]

Tanec Slnka je najvýznamnejším obradom prérijných Indiánov. Je vrcholom duchovného úsilia, skúškou sily, viery, odvahy, lásky, zodpovednosti.

Čas načtení: 2023-01-23 10:27:34

Jak na péči o zaměstnance a podporu loajality

Shrneme si základní principy, jak pečovat o zaměstnance, a tím udržovat a zvyšovat jejich loajalitu ke společnosti. Efektivní péče je zodpovědností nejen personálního oddělení, manažera, ale i vedení společnosti. A kdo bude pečovat o personální oddělení?

Čas načtení: 2024-02-18 11:18:46

Náhla smrť opozičného politika Navaľného vyžaduje vyšetrenie. Moralisti by však mali podľa premiéra Fica mlčať

17.2.2024 (SITA.sk) - Náhla smrť ruského opozičného politika Alexeja Navaľnyja vo výkone trestu vyžaduje riadne vyšetrenie a vyvodenie zodpovednosti za prípadné zlyhania, alebo úmyselné konania spojené s týmto.....

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2013-10-23 17:00:00

Přichází zima, motoristé musí být připraveni

Podzim s sebou nese určitá specifika ohledně provozování vozidel. Motoristi mají v nadcházejícím období podstatně složitější úlohu, nicméně zodpovědností a vhodnou přípravou lze mnoho problémům předcházet. Kola, to je základ Zásadní a nezbytnou povinností každého motoristy je vyměnit pneumatiky. Z ...

Čas načtení: 2015-03-28 14:00:00

Jak své děti vést k zodpovědnosti?

Plodit děti a založit rodinu je prakticky údělem každého člověka, o tom není sporu, nicméně vychovat osobu, na kterou byste mohli být právem hrdí, už nemusí být tolik jednoduché. I přes to, že se budete snažit dělat vše nejlépe a být tím nejlepším rodičem, výchova může často selhat, a to nejenom vaš ...

Čas načtení: 2022-04-27 08:00:00

Puberta je složité období

Přijde vám, že váš teenager se chová, jak kdyby byl z jiné galaxie. Už to dávno není vaše miminko, má některé požadavky dospělých, ale co se týče zodpovědnosti a domýšlení důsledků svého chování pokulhává. S teenagery je to někdy složité Puberta je velmi náročné životní období, plné rozporuplných ...

Čas načtení: 2014-08-18 21:30:00

Recenze - Dvanáct rozhněvaných mužů

Dobrý film má mnoho podob, většina z nich je již notně okoukaná, což se často přisuzuje tomu, že film jako řemeslo má za sebou už poměrně dlouhou historii a zkrátka není jednoduché přijít s něčím novým a zajímavým. Chyba lávky! Ačkoliv se v poslední době snaží filmoví tvůrci přijít s čím dál rychlejším tempem, dokonalejšími efekty a co možná největšími hereckými hvězdami, pro originální film není třeba chodit daleko, stačí se jen podívat z jiné perspektivy. Dvanáct rozhněvaných mužů je film patřící do celosvětového kánonu filmu a každý by ho měl přinejmenším znát, alespoň kvůli tomu, že jeden z oněch rozhněvanců je i Jiří Voskovec. Taky jsem se dost dlouho odhodlával vypravit se do tohohle neortodoxního příběhu odehrávajícího se během soudního procesu posuzujícího vinu muže, jehož trestem bude (v případě uznání viny) smrt. Oněch dvanáct mužů je pak právě porota, na jejíž bedra je uložena tíha zodpovědnosti rozhodnutí nad životem (a smrtí) obžalovaného jedince. Celý (anti)příběh filmu se poté „odehrává“ v zákulisí onoho soudu, kde se sejdou porotci a musí vyslovit jednohlasný ortel.

Čas načtení: 2023-05-06 10:29:37

Radovan (40): Nepřijal jsem svou druhou dceru. Chtěl jsem syna

Manželský život a rodičovství nejsou pro každého. Představují nejen spoustu radostí, ale i starostí, povinností a určitou míru zodpovědnosti. Ne vždy jsou naplněny tužby a ne vždy se život ubírá tím směrem, jakým jsme si přáli. Se svým příběhem se nám svěřil muž v nejlepším věku, říkejme mu třeba Radovan, který se na svou rodičovskou...

Čas načtení: 2022-06-01 17:53:54

Česká centra představí Vize pro Evropu

PRAHA Vize pro Evropu. To je motto, pod nímž se u příležitosti českého předsednictví Evropské unii představí deset síťových projektů, které ve spolupráci se zahraničními i českými partnery připravila Česká centra. Všechny spojuje téma budoucnosti Evropy. Projekty jsou postaveny na třech hlavních liniích: udržitelnost, inovace a kreativita. Zřejmě nejsilnějším motivem je právě téma udržitelnosti, které zpracovává například projekt SDGs: Innovations for a Sustainable Future. Výstava ukazuje, jak se českým vědcům a inovátorům daří naplňovat cíle udržitelného rozvoje. Projekt Laboratoř budoucnosti zkoumá udržitelný design, na udržitelnost městských komunit veřejného prostoru se zaměřil projekt Street Meets (Mural) Art. Chybět ale nebudou ani mezinárodní verze tradičních projektů Českých center, jako jsou Noc literatury nebo Evropské dialogy Václava Havla. Podle generálního ředitele Českých center Ondřeje Černého se do programu zapojí všech sedmnáct evropských a sedm mimoevropských zahraničních center. Osobnosti, které se projektů zúčastní, se setkávají v projektu Visions for Europe, kdy prostřednictvím minutových videí představují svou osobní vizi Evropy a svůj přínos pro ni. „Naším hlavním cílem bylo vytvořit program, který není ryze český, ale je skutečně evropský. Nepředstavujeme v prvním plánu české osobnosti a úspěchy, byť ty jsou v projektech samozřejmě obsaženy. Jde nám především to, přihlásit se k zodpovědnosti za sdílená evropská témata a pokusit se přispět k hledání jejich řešení,“ přiblížil vedoucí programu Českých center při předsednictví EU Tomáš Sacher. V této souvislosti se do popředí pozornosti dostává České centrum v Bruselu, kde budou po celý červenec vedle sídla Evropské komise vlát velkoformátové prapory českých a evropských umělců. „K této prestižní instalaci jsme přizvali i umělce u Ukrajiny,“ nastínila ředitelka Českého centra Brusel Jitka Pánek Jurková. Předání předsednické štafety od Francie se uskuteční formou běhu, který má být poctou manželům Zátopkovým. „České předsednictví v Radě EU vnímáme jako důležitou platformu z hlediska zahraniční prezentace v oblasti politické, obchodní i kulturní diplomacie. Díky atraktivnímu programu Českých center, který jsme společně přichystali, můžeme Česko představit jako vyspělou demokratickou zemi otevřenou zahraniční spolupráci, která není lhostejná k závažným mezinárodním otázkám,“ uvedl ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Čas načtení: 2022-05-06 07:48:34

Týden čtení dětem letos provází sbírka povídek patnácti známých českých autorů

Dvanáctý ročník Týdne čtení dětem se po dvou letech koná opět v tradičním červnovém termínu. Oslava literatury a společného čtení začne slavnostní inaugurací na Den dětí 1. června a poběží do 7. června. Celý týden jsou ve městech a obcích po celé republice na programu desítky akcí, na kterých se bude číst, vyprávět, tvořit, zpívat, hrát a sdílet. Slavnostní zahájení se uskuteční ve středu 1. června v historickém sále zámku ve Slavkově u Brna. Hosty a slavkovské školáky přivítá moderátor Lukáš Hejlík. Pozvání na slavkovský zámek přijaly herečka Kamila Janovičová, známá z pohádky Tajemství staré bambitky, a Alena Mornštajnová. Nejčtenější česká spisovatelka se společností Celé Česko čte dětem spolupracuje také na sbírce povídek Kapuce od mikiny, která bude během zahájení rovněž představena. O hudební doprovod se postará skladatel a klavírista Zdeněk Král se svou kapelou U tebe. Týden čtení dětem je každoročním vrcholem celonárodní osvětové kampaně Celé Česko čte dětem. Od 4. května se mohou na webových stránkách společnosti Celé Česko čte dětem zapojit školy, školky, knihovny a další organizace formou jednoduché registrace. Kapuce od mikiny V povídkové knize Kapuce od mikiny se patnáct českých spisovatelů (Alena Mornštajnová, Iva Procházková, Arnošt Goldflam, Ivona Březinová, Alena Ježková, Petr Stančík, Petra Soukupová, Ester Stará, Petra Dvořáková, Ondřej Buddeus, Viktorie Hanišová, Jana Šrámková, Klára Smolíková, Zuzana Dostálová a Vratislav Maňák) ponořilo do vesmíru náctiletých a vytvořilo originální povídky na palčivá témata, se kterými mládež rezonuje, ale která mohou být zároveň jistým tabu. Nechybí témata šikany, handicapů, závislostí, kultu materialismu či předsudků, ale i čestnosti, vnitřní svobody, zodpovědnosti, empatie či laskavosti.  „Sbírka povídek Kapuce od mikiny nevznikla jako receptář správných návodů na život. Vznikla, abychom v nejistotách hledali jistoty,“ říká Eva Katrušáková, zakladatelka společnosti Celé Česko čte dětem. „Dospívání je čas růstu, překračování hranic, hledání vlastní identity, nacházení vzorů a průvodců. Šťastní jsou ti, kteří nalézají přirozené autority v nejbližším okolí. Tato kniha dobře ví, o kom mluví a ke komu mluví,“ dodává.

Čas načtení: 2022-04-30 10:36:13

Nový Twitter II. – konstituční monarchie Twitter

Pokračování včerejších úvah o tom, co je v současném světě Big Tech špatně a jak by se to mohlo zlepšit. Vážení a milí, než se vrhneme do druhého dílu, mám dvě poznámky, jednu emocionální a jednu věcnou. Začněme tou emocionální. Prosím vás, krindy-pindy, už mi opravdu nepište připomínky typu „vždyť na těch sociálních sítích nikdo být nemusí, tak co to řešíš!” případně „já tam nejsem, já tam nejsem, haha!”. Od posledního článku mi zase dorazily tři už čtyři takové odezvy. To je ztráta času, protože taková připomínka je triviální, samolibá, a ještě navíc krátkozraká. Triviální proto, že to přece dobře víme (sám jsem si zrušil Facebook a přestal využívat Twitter), samolibost z ní bývá cítit na sto honů, nu a krátkozraká proto, že sociální sítě jsou jen tou nejukřičenější podmnožinou celé sféry Big Tech a Big Tech má na náš svět proklatě velký vliv. Kdyby už jen proto, že až příliš mnoho politiků i jiných vlivných lidí sleduje, co se tam děje, a přizpůsobují se tamním trendům. Ignorovat tenhle jev nebo se mu vysmívat, to je asi jako kdyby sedlák roku 1500 posměšně říkal: „Neštvěte mě s nějakým objevem Ameriky, já žiju v Chlumci nad Cidlinou a zůstanu tady až do smrti, takže mi nějaká Amerika může políbit šos!” Jo, jistě – do chvíle, než z toho zámoří dorazí brambory a syfilis, přičemž vzhledem k tomu, jak ten svět funguje, syfilitida samozřejmě dorazila do Chlumce nad Cidlinou podstatně dřív než nějaké nové jídlo. Druhá připomínka, ta věcná. Proces přebírání Twitteru novým majitelem nebude rychlý, jeho trvání se odhaduje na půl roku. Vypapírovat se toho musí hodně, stejně tak bude nutno vyřešit spoustu personálních otázek. Mimo jiné bývalo v té firmě zvykem vyplácet vývojáře nejenom penězi, ale i akciemi Twitteru samotného, což teď už nebude možné. To znamená, že první efekty uvidíme nejdřív někdy kolem Vánoc. Muskovy firmy fungují v rychlém tempu, podle hesla „move fast and break things“, ale i kdyby dostal klíče od Twitteru dejme tomu k 15. říjnu 2022, těžko budou nové funkce a jiné jevy k vidění dříve než za několik týdnů. Twitter je velká loď a má svoji setrvačnost, nejde ji otočit jen tak na místě, i kdybyste si od samotného počátku byli jisti tím, kam s ní chcete plout. Chaotický Babylon bez soudců, kněží, starostů Nuže, zpátky k tématu „konstituční monarchie Twitter”. Předem upozorňuji, že zbytek článku jsou pouze moje úvahy – přesněji: leckdy přímo fantazírování – a že nemám tušení, co z těchto úvah nakonec spatří světlo světa a co ne. Základní praktický problém, který podle mě sociální sítě mají – a podivné standardy svobody slova jsou v tomto případě jen jedním z mnoha projevů dysfunkce – je ten, že se vyvinuly do podoby jakýchsi pseudostátů s populací leckdy i větší než Indie nebo Čína. Uvažte, že jenom na Facebooku jsou skoro tři miliardy aktivních uživatelů, tedy Indie + Čína dohromady! (Twitter s jeho pouhými 300 miliony se považuje za malý). Takže: lidská mraveniště, hodně těch lidí tam tráví celé hodiny, firmy tam provozují obchody, radnice informují občany o dění ve městě atd. Sice se mi ta skutečnost dvakrát nelíbí, ale ty dnešní sociální sítě jsou opravdu extenze fyzického světa jako takového. Jenomže na to, že jde o extenze fyzického světa, jsou strašně špatně, a hlavně nedostatečně spravované. Ono těžko přeložitelné anglické slovo governance (způsob vládnutí) je v případě sociálních sítí téměř nulového charakteru. Na celé ty stamiliony a miliardy lidí, na neskutečné biliony hodin, které už tam ti lidé dohromady strávili, připadá jenom zanedbatelné množství moderátorů a jiných lidských zaměstnanců. Takový Twitter má na svých 300 milionů aktivních uživatelů jen sedm tisíc zaměstnanců a většina z nich se nejspíš ani nezabývá kontaktem s uživateli. Na sociálních sítích neexistuje nic jako dostatečně kapacitní justiční nebo mediační systém pro řešení sporů. Neexistuje vlastně ani nic jako zákony a odborníci, kteří by je nějak konzistentně a závazně vykládali, a ke kterým byste měli jako běžný jedinec garantovaný přístup. (Třeba i za nějaký poplatek, podobně jako když u nás dáváte žalobu u soudu a musíte si koupit kolek.) Pak se samozřejmě může stát třeba i to, že padesát sprostých příspěvků zůstane tam, kde jsou, a za jeden relativně mírný najednou přisviští ban. Nejde ani tak o dvojí měřítka, jako spíš o to, že vůbec žádná předvídatelná měřítka nejsou. Co se zrovna dostane do médií (Trump!), to se řeší přednostně; jiné předvídatelné pravidlo jsem za ta léta nevypozoroval. Zkrátka: chaotický Babylon, ale bez soudců, kněží, starostů atd. Někde nahoře sedí nějaká božstva, která ovšem normální smrtelník ani okem nezahlídne, a občas převrátí to lidské mraveniště vzhůru nohama svými novými dekrety. Dost dystopické prostředí, a to je dnešní realita Big Tech. Takový divný feudalismus. Feudalismus ve vnějším, fyzickém světě zanikl právě proto, že se do moderních podmínek moc nehodí. Ani do Big Tech se nehodí. Digitální město s občany Zahrajme si tedy nyní na utopii místo dystopie. Vzhledem ke kolektivnímu charakteru lidstva není samozřejmě žádná utopie dosažitelná, ale můžeme o ní aspoň přemítat. Utopická sociální síť je digitální město, ve kterém nejste uživatel, ale občan. Máte nějaká práva, která vám nemůže svévolně vzít ani Ufon Marťan I., majitel systému. Můžete o ně samozřejmě přijít, dočasně či trvale, ale pouze na základě nějakého procesu před neutrálním tribunálem. Aby takové digitální město mohlo fungovat, potřebuje i ekonomickou základnu, což nemůže být jen prodej reklam; ten na to nestačí. Patrně tam budou muset být nějaké e-shopy apod., stejně jako jsou centra skutečných měst plná kamenných prodejen. Z těch pak může město vybírat poplatky (třeba procentem z obratu) na svůj provoz. Stejně tak asi budou muset platit nějaké daně či poplatky jeho občané. Možná ne všichni, nějaký základní level („žebradlo”) může být i zdarma, ale nemůže být zdarma pro všechny, protože i když digitální město na rozdíl od toho fyzického nemusí řešit kanalizaci a zametání chodníků, musí o to více řešit útoky hackerů a podobné problémy charakteristické pro IT. Taky ten justiční systém něco stojí. V digitálním městě máte jako občan rovněž nárok na soukromí („domov”), kam si pozvete jenom ty, které chcete. Můžete samozřejmě vyjít i na „veřejné náměstí”, kde se pohybují všichni možní lidé, a účastnit se nekonečné hádky o to, jestli říkat kudlance nábožné ženským rodem je systémový sexismus. Ale nemusíte. Můžete si třeba raději zalézt „mezi svoje kamarády”, bavit se s nimi o něčem na úrovni – místo kudlanky nábožné dejme tomu o nesmrtelnosti chrousta – a nebudete rušeni. Systém vám nebude zvenčí cpát před oči náhodné provokativní příspěvky cizích jedinců, aby vás naštval a vyprovokoval k reakci. Nebude vám nahrávat do počítače nebo mobilu špehovací cookies, aby měl co nejlepší přehled o vašem soukromém životě. Atd. atd. Přitažlivější verze budoucnosti V praxi samozřejmě bude taková utopie vykazovat řadu slabin. Pro začátek bude poměrně obtížné z ní vyeliminovat podvodníky; ono je to totiž těžké i v reálném světě, kde vám neustále někdo cpe předražené hrnce a zaručeně ziskové kryptoměny. Takový Charles Ponzi byl svého času tak přesvědčivý, že do svého schématu zverboval i řadu příslušníků bostonské policie, kteří mu dále sháněli nové „kavky”, upřímně přesvědčeni o tom, že na tom všichni dobře vydělají. Ale „digitální město” by mělo výhodu i v tom, že by mohlo být „samoopravné”. Spolu s justicí by mohlo mít i něco jako parlament, který by se snažil reagovat na aktuální problémy novými návrhy zákonů. Možná by v něm mohla fungovat i plošná referenda; aspoň bychom viděli, jak si internetový dav poradí se skutečnou zodpovědností. Vzhledem k masivnímu počtu obyvatel by v takovém digitálním městě vždycky panoval chaos, ale aspoň by to nebyl ten současný chaos zanedbaného feudalismu, kdy pan hrabě nemá na vaše problémy čas, holoto, protože zrovna hostí jiné velmože. Pro mě osobně by i pouhý pokus vybudovat nějaké „digitální město” podle takových zásad byl stokrát přitažlivější než to, co nám Facebook, Google a spol. předvádějí dnes. Předem říkám, že nemám tušení, jestli se tímto směrem bude Twitter pod novým vedením ubírat. Ale pokud by se tak stalo, patrně bych se tam vrátil. Na rozdíl od Facebooku, který mě odpudil definitivně, jsem totiž twitterový účet jen „zakonzervoval” a nepřispívám tam.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím.   Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).