Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-22 08:52:52

Za 11 999 korun neseženete lepší mobil. Firma se omlouvá, že nestíhá vyrábět

Nothing Phone (3a) Pro zaujme designem i výbavou. Zájem je ale tak velký, že firma nestíhá pokrýt všechny předobjednávky a dodání se zpožďuje.Přečtěte si celý článek: Za 11 999 korun neseženete lepší mobil. Firma se omlouvá, že nestíhá vyrábět

Čas načtení: 2024-08-02 09:57:43

Intel ostře šlape na brzdu. Nestíhá konkurenci a musí zásadně šetřit, propustí proto přes 15 tisíc lidí

Šéf Intelu Pat Gelsinger po špatných výsledcích oznámil, že technologickou firmu čekají jedny z nejzásadnějších změn v její historii. Článek Intel ostře šlape na brzdu. Nestíhá konkurenci a musí zásadně šetřit, propustí proto přes 15 tisíc lidí se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-10 21:57:05

Ethereum dlouhodobě nestíhá Bitcoin a Solanu. Co se děje?

Investoři do Etherea se poslední dobou jen smutně dívají, jak jejich kryptoměnu co do výkonnosti předhánějí konkurenti. Ani katalyzátor v podobě ETFs zatím příliš nepomohl. Co dál? Článek Ethereum dlouhodobě nestíhá Bitcoin a Solanu. Co se děje? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-12 23:42:36

Elektrická sieť NESTÍHA: Aplikácia ľuďom povie, kedy môžu variť a nabíjať elektromobil a kedy nie

Aplikácia v Nemecku radí, kedy nabíjať elektromobil a kedy spotrebu obmedziť. Smeruje k vyváženej energetike, najmä pri rastúcej úlohe obnoviteľných zdrojov. The post Elektrická sieť NESTÍHA: Aplikácia ľuďom povie, kedy môžu variť a nabíjať elektromobil a kedy nie appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-05-18 21:40:21

Kdo nestíhá, je v nevýhodě

Notebooky a telefony jsou klasickou ukázkou uspěchané doby, a bude hůř protože nároky na vše rychle narůstají a kdo bude pomalý ten zle skončí. To je hodně trefné pozorování. V dnešní době se zdá, že všechno musí být okamžité rychlé reakce, rychlé zpracování, rychlé výsledky. Notebooky, telefony, aplikace, i samotná komunikace všechno se žene dopředu… Číst dále »Kdo nestíhá, je v nevýhodě

Čas načtení: 2024-02-17 10:00:00

Obětí sterilizací je čtyřikrát víc, než se čekalo. Omluvy nedosáhnou lehko

Nemohou mít děti kvůli postupu lékařů a dávné státní politice. Žen, které se hlásí o odškodnění za protiprávní nucené či nedobrovolné sterilizace, stále přibývá. Ministerstvo nestíhá vyřizovat žádosti, stále víc jich zamítá.

Čas načtení: 2016-12-19 11:15:00

Na zelenou notu (nejen) o vánocích

Znáte to, okolo vás všude samý shon a chvat, téměř každý hovoří jen o vánocích. O pečení cukroví, o dárcích pod stromeček, nebo přímo o stromku, který shání. A samozřejmě o vánočním úklidu. Stále máme zažito od babiček a maminek, že se vše musí lesknout a zářit čistotou. A každý naříká, že nestíhá a ...

Čas načtení: 2017-04-05 00:00:00

Jak na líčení do fitka i do práce?

Dnešní doba nám nedává moc na výběr a nutí nás žít uspěchaný život. Pokud patříte k většině populace, která neustále často nestíhá a bez svého diáře by neudělala ani ránu, tak jste na správné adrese. V jednom dni totiž musíte stihnout hned několik aktivit, při kterých my ženy navíc chceme vypadat do ...

Čas načtení: 2024-02-17 05:30:00

ODEMČENO: Stát koupí další superpočítač. Hutní Montáže hledají investora. Malina žaluje expartnera

Nejrychlejší český superpočítač nestíhá Další firma ze skupiny Witkowitz má potíže Energetický Holding Malina se domáhá majetku za miliony Odemykáme pro vás tři úspěšné články z tohoto týdne a vybíráme to nejlepší z prémiového obsahu.

Čas načtení: 2010-07-29 00:00:00

Opel Astra - auto, které předchází očekávání

Opel Astra šesté generace je v prodeji už několik měsíců a automobilka stále nestíhá uspokojovat nové zákazníky. Výroba v polských Gliwicích jede i na mimořádné směny. Jsou to příjemné starosti, protože Astra vytáhne skomírající značku z minusových čísel. Číslům prodejnosti se nelze divit. Opel Astr ...

Čas načtení: 2023-06-21 07:00:00

Plísňové infekce umí potrápit. Jak s nimi bojovat přírodní cestou?

Plísňová infekce nebo mykóza je běžná infekce kůže, která je důsledkem houby napadající oblast vašeho těla. Váš imunitní systém se zpočátku pokusí tuto infekci odvrátit, ale když váš imunitní systém nestíhá, dojde k plísňové infekci. Bohužel pro nás, houby mohou přežít kdekoli – ať už je to vzduc ...

Čas načtení: 2015-02-03 12:00:00

4 tipy, jak vše stihnout a ještě mít volný čas

Co vám řekne většina vašich známých, přátel a koneckonců i nejbližší rodina? ,,Nemám čas". Toto spojení z úst vpouští čím dál více lidí, až by se dalo téměř říct, že se lidstvo nachází v začarovaném kruhu, kdy nic nestíhá a nezvládá. Nepřipadá vám však takový stav stresující a naprosto ubíjející? Po ...

Čas načtení: 2022-04-24 10:22:59

Přemítání nad bojištěm I. – o číslech, která je nutné brát s rezervou

Milí čtenáři, je zase čas na „válečný” článek. Tentokrát se mi ovšem roztáhl do takové délky, že bylo nutno jej rozdělit na dvě části. V prvním díle se podíváme na téma čísel, jak se někdy také používají ve válečném zpravodajství … eh, propagandě … eh, zpravodajství. (Hranice je notně neostrá.) Čísla mají na první pohled „tvrdý“ charakter a člověk si je spojuje s takovými vznešenými a čistými vědami, jako je matematika. Realita za nimi je podstatně složitější. Vybral jsem pro tento článek tři zastavení. Jedno se týká čistě Ruska, to druhé je namíchané, a to třetí je ukrajinsko-západní. Zastavení první: kolik má vlastně Rusko tanků? (Místo „tanků” se lze ptát i po jiných vozidlech nebo třeba letadlech, ale nejhezčí příklad jsou právě tanky.) Tato jednoduchá otázka má překvapivě nejednoduchou odpověď. Běžně narazíte na čísla mezi třemi tisíci a 15 tisíci tanky, ale není to tím, že by každý institut měl jinou aritmetiku. Rusové samotní samozřejmě raději prezentují ta větší čísla, která více odpovídají jejich image mocného medvěda. Jádrem pudla je daleko subtilnější otázka, kolik má ve skutečnosti Rusko bojově nasaditelných tanků. Není to jen výlučně ruská otázka. Položte si ji pokaždé, začne-li někdo šermovat nějakými hausnumery. Ony tanky, které celkově v součtu tvoří „papírový stav”, můžeme totiž rozdělit zhruba do čtyř kategorií: 1. Tanky v aktivní službě, okamžitě (nebo jen s minimálními zásahy) nasaditelné do akce. 2. Tanky, které vyžadují nějaké opravy, než je možné s nimi vyrazit na bojiště. Řekněme v rozsahu několika týdnů a v ceně do padesáti tisíc dolarů. 3. Tanky, které vyžadují důkladné opravy až generálku. Měsíce práce a podstatně vyšší částky na jeden kus. 4. Šrot s vnější podobou tanků, vhodný jen ke kanibalizaci na náhradní díly nebo jako (stojící) rekvizita do válečného filmu, nebudou-li vyžadovány příliš blízké záběry na jednotlivá vozidla. Té poslední kategorie jsou plné takzvané tankové hřbitovy, které má jak Ukrajina, tak Rusko (ostatně i řada jiných států). Ve vlhkém podnebí a pod širým nebem jde proces chátrání velice rychle. Není úplně jisté, které z těchto tanků jsou přitom již oficiálně vyřazeny ze stavu a které ještě ne. (Vlhkost je vůbec velký problém s dochováním čehokoliv, a to už tisíce let. Malá odbočka do historie: každý ví, že staří Egypťané psali na papyrus. Málokdo ví, že to běžně dělali i staří Řekové a Římané, protože Egypt byl koneckonců blízko a Egypťané vyráběli papyru tolik, že jej vyváželi ve velkém. Rozdíl je v tom, že v suché egyptské poušti se papyrus zachová tisíce let, kdežto ve vlhčím Řecku a Římě bylo i 200 let považováno za mimořádnou trvanlivost. Všechny evropské spisy na papyrech dávno sežrala plíseň.) Nu, a žádný veřejný zdroj, který jsem našel, není schopen či ochoten vám sdělit, jaké je aspoň hrubé rozdělení současné ruské tankové flotily do oněch čtyřech kategorií podle použitelnosti. V CSIS píšou, že Rusové mají 2800 tanků u jednotek (to by byla zhruba kategorie 1) a dalších 10 tisíc ve skladech; ale jak se ty skladové zásoby dělí podle použitelnosti, to možná přesně nevědí ani v Moskvě samotné. Kdyby (a to je velké „kdyby”) mohlo Rusko reálně nasadit opravdu jen 2800 tanků, znamenalo by to, že míra opotřebení ruské armády v současné válce už je značná. OSINTový zdroj Oryx, o kterém se zmiňoval jiný předešlý článek, totiž k dnešnímu dni (23. dubnu) napočítal 531 ztracených ruských tanků, z čehož můžeme usuzovat na reálné ztráty zhruba 700 a více kusů. Jednak má Oryx neustálé zpoždění za skutečným stavem, protože těch fotek chodí z bojiště tolik, že těch pár lidí to prostě nestíhá zpracovat; jednak ne každá ztráta je zdokumentována fotograficky. Například samotní Rusové, odtáhnou-li nějaké poškozené tanky pryč k opravě, se tím určitě na internetu chlubit nebudou. A kdo ví, kolik zničené techniky tiše hnije někde v bažinách kolem Kyjeva, aniž by ji někdo vyfotil. Těch 700 ze 2800 by už byla celá čtvrtina stavu – velké ztráty za pouhé dva měsíce bojové činnosti. Pokud to číslo 2800 je pravdivé, musejí už nutně Rusové oživovat nějaké tanky ze skladů, aby během dalších pár měsíců neskončili na suchu. To bude stát peníze a odbornou práci navíc; mechaniků schopných opravit tanky není nekonečně mnoho. (Pamatujte, že při velikosti Ruska a délce hranic, které se musejí hlídat, není možné vrhnout na jedno bojiště všechny jednotky, které máte k dispozici. Vždycky musí někdo zůstat hlídat Arktidu, Petěrburg, Moskvu, Ural, čínské hranice, Čukotku, Sachalin atd. To je daň placená za 17 milionů kilometrů čtverečních teritoria.) Zastavení druhé: kdo že je to tedy vlastně největším dodavatelem techniky pro Ukrajinu? Tím narážím na takové ty zprávy, založené dílem opět na OSINTu a dílem na vlastních prohlášeních Ukrajinců, že ukořistili Rusům tolik bojové techniky, že se Rusko vlastně stává hlavním dodavatelem ukrajinské armády. Podtón „cha-chá, blbci” je nepřeslechnutelný. Situace, kdy obě válčící strany používají zcela stejnou nebo aspoň vysoce kompatibilní techniku, je historicky poměrně vzácná (občanské války teď nepočítejme). Když už tedy nastala, snaha o obrácení ukořistěné techniky proti jejímu původnímu majiteli („bylo vaše, teď je naše”) je celkem logická a bylo by divné, kdyby se to aspoň občas nepodařilo. Zdá se (ale úmyslně píšu „zdá”, protože jde o dojem z dostupných OSINT zdrojů), že Rusové mají na Ukrajině skutečně výrazně větší tendenci opouštět dosud nezničené vybavení než Ukrajinci. Kde je ale zase jádro pudla: z pouhých čísel nemůžeme vědět, v jakém stavu ty ukořistěné tanky, náklaďáky či bojová vozidla pěchoty vlastně jsou. Některé z nich byly skoro určitě opuštěny kvůli tomu, že jsou nepojízdné. Příčiny této nepojízdnosti mohou sahat od zcela banálních (došla nafta, zapadli jsme do bahna) až po docela závažné (kaput převodovka), přičemž na první pohled – nebo na fotografii – není možné mezi nimi rozlišit. Navíc mohli ustupující Rusové některé z nich poškodit, zaminovat atd. Určité opuštěné vybavení, například pohyblivé protiletadlové systémy, může být zakódované, aby jej nemohl protivník použít, a ne do všeho se dokážete „hacknout”. Suma sumárum: dvacet tanků ze zásob středoevropských armád, které předtím byly udržovány v dobrém stavu a před odesláním byly ještě podrobeny důkladné revizi, může mít daleko větší bojovou hodnotu než padesát opuštěných tanků nepřítele vysbíraných z lesa. Podobně jako kvalita lidí, ani kvalita tanků se nedá měřit na jejich pouhé počty, a přírůstky kořistného vybavení je nutno brát s rezervou. Zastavení třetí: Javeliny, Javeliny, více Javelinů! Když minulý měsíc ukrajinský prezident Zelenský prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat zhruba 500 střel Javelin každý den, zaujalo mě, jak málo novinářů bylo ochotno tento číselný požadavek podrobit bližšímu rozboru. Moderní válka je velký žrout munice, to je nepochybně pravda. Zvláště při takové intenzitě bojů. Spojené státy mají zásobu odhadem 20 až 25 tisíc Javelinů, z nichž zhruba sedm tisíc už Ukrajině poskytly. I kdyby byly ochotny vyprázdnit své sklady úplně (což spíš nebudou, protože vždycky se musí myslet i na možnost, že vypukne jiná válka někde jinde), při dodávkách 500 kusů denně by tak šlo činit zhruba měsíc. Samozřejmě, lze vyrobit i nové Javeliny, ale jejich výrobní cyklus trvá 32 měsíců (tamtéž), běžně se jich vyrábí jen tisíc za rok a maximální kapacita továren je 6480 kusů ročně. Šlo by ji rozšířit, ale zase nikoliv ihned. Požadovat pět set Javelinů denně je tedy zcela nerealistické. Ani při nejlepší vůli není možné je v takovém množství vyrábět, leda by se ta válka táhla několik let. Zároveň je to trochu absurdní požadavek, protože ono popravdě pět set Javelinů denně ani není potřeba. Javeliny jsou nejtěžší ruční protitankové střely, které Ukrajina používá, a málokdy minou cíl. Kromě nich má Ukrajina k dispozici střely NLAW, Stugna, Panzerfaust 3 atd., kterých jsou tisíce, jsou levnější, a zvlášť proti měkčím cílům (nákladní auta, bojová vozidla pěchoty) mají daleko lepší poměr cena/výkon. Jinými slovy: spotřebovávat pět set Javelinů denně by byl overkill, z hlediska válečné ekonomiky jen velmi těžko obhajitelný. Tolik těch nepřátelských tanků prostě není. V příštím dílu článku opustíme čísla a zamyslíme se nad východní frontou. Tam určitě klid panovat nebude, ale celá situace se bude výrazně lišit od toho, co se odehrálo v oblasti Kyjeva.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-28 20:23:11

Vítězem karlovarského filmového festivalu se stal srbský film Strahinja. Které další snímky byly oceněny?

Letošní 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhl od 20. srpna do 28. se dvěmi soutěžními sekcemi. Festivalové poroty ocenily 28. srpna nejlepší filmy festivalu. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu.   HLAVNÍ SOUTĚŽ   VELKÁ CENA – KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva 2021 Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Každá minuta života Režie: Erika Hníková Česká republika, Slovenská republika, 2021 Slovenští manželé Hanuliakovi se při výchově rozhodli následovat cestu takzvané Kamevédy, komplexního rozvoje pohybových schopností i intelektu dítěte. Ve své hloubce unikátní úvaha o výchově dětí dokumentuje rok života jejich čtyřletého syna Miška, z nějž ani minuta nepřišla nazmar, neboť pro nudu nezbývá místo a odpočinkem se jen nadechuje před dalším výkonem.   CENA ZA REŽII Dietrich Brüggemann za režii filmu Ne! / Nö Německo, 2021 Není trajektorie partnerského života předem nadefinovaná? Vzít se, mít děti, být jako ostatní… Generace třicátníků má možná vše, avšak podle Dietricha Brüggemanna selhává v naplnění nastavených ideálů. Ne! je kritikou současných hodnot, stejně jako pojednáním o boji za lásku.   CENA ZA ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON Éléonore Loiselle za roli ve filmu Boje / Guerres Kanada, 2021 S dovršením dvaceti let se Emma přihlašuje do armády. Chce nejen jít ve šlépějích svého otce, ale touží se též zbavit tíživého pocitu existenciální prázdnoty. I když to prostředí tvrdé disciplíny vyžaduje, Emma postupně zjišťuje, že ne všechny emoce dokáže v mužské společnosti potlačit.   CENA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON Ibrahim Koma za roli ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021 Anamarija nastupuje jako výchovná poradkyně do nové školy. Divák spolu s ní odkrývá charaktery členů učitelského sboru, prožívá drobné konflikty a odhaluje zákulisní hry. Sebevědomý debut Sonji Tarokić o boji jednotlivce v rámci systému a obtížnosti zachování vlastní integrity přináší zároveň komplexním způsobem podaný portrét instituce, jejíž zaměstnanci mají jeden z nejzodpovědnějších úkolů – vzdělávat nastupující generace.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Vinette Robinson za herecký výkon ve filmu Bod varu / Boiling Point Velká Británie, 2020 Šéfkuchaři Andymu ještě ani nezačala směna, a už nestíhá. Jeho restaurace je přebookovaná, kuchyní šmejdí nespokojený kontrolor a do toho všeho na večeři dorazí i kuchařská ikona s uznávanou food-kritičkou. Jednozáběrová jízda hektickým večerem začíná… Famózní Stephen Graham v hlavní roli britského filmu o všech, kterým se pod tíhou profesního stresu někdy zavařila hlava.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jelena Stanković za kameru ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   DIVÁCKÁ CENA DENÍKU PRÁVO Zátopek Režie: David Ondříček Česká republika, Slovenská republika, 2021 Fascinující drama Davida Ondříčka přibližuje životaběh Emila Zátopka, proslulého českého vytrvalce a olympijského šampiona, muže, který s imponující bezstarostností atakoval hranice lidských možností a zařadil se po bok velikánů, kteří posunuli sportovní klání do kategorie nezapomenutelných příběhů.   SOUTĚŽ NA VÝCHOD OD ZÁPADU   VELKÁ CENA NA VÝCHOD OD ZÁPADU Rus / Nuuccha Režie: Vladimir Munkuev Rusko, 2021 Chudý jakutský pár právě pohřbil novorozené dítě a chystá se na příchod drsné zimy. Když místní správce rozhodne, že se mají manželé postarat o ruského politického vězně, nezbývá jim než uposlechnout. Cizincův příchod však zasáhne do jejich života víc, než očekávají… Sugestivní drama je pozoruhodnou ukázkou jakutské kinematografie a zároveň výrazným hlasem do debaty na téma následků kolonizace a násilné asimilace národů na území carského Ruska.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY NA VÝCHOD OD ZÁPADU Jako sestry / Sestri Režie: Dina Duma Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, 2021 Přátelství dvou dospívajících dívek je ohroženo ve chvíli, kdy musí čelit fatálním následkům svého manipulativního chování. Subtilní debut z prostředí mladé komunity, pro niž je počet followerů důležitější než upřímné vztahy, autenticky zachycuje formativní momenty mládí, které nás učí přijmout zodpovědnost za své činy.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS – CENA ZA MIMOŘÁDNÝ UMĚLECKÝ PŘÍNOS SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFII Michael Caine, Velká Británie   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY ZA PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Jan Svěrák, Česká republika   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY Ethan Hawke, USA   NESTATUTÁRNÍ CENY UDĚLENÉ NA FESTIVALU   CENA MEZINÁRODNÍ FILMOVÉ KRITIKY Zkouška / Ezmûn Režie: Shawkat Amin Korki Německo, Irácký Kurdistán, Katar, 2021 Pokud Rožín nesloží přijímací zkoušky na univerzitu, musí podstoupit domluvený sňatek. V opačném případě je svobodná. Tak rozhodl otec, hlava rodiny. Starší sestra Šilan se snaží Rožín ze všech sil pomoci, ale každý dobře míněný krok stahuje mladou ženu hlouběji do sítě podvodů a lží. Napínavé drama i odvážný průzkum tématu práva žen na vlastní život.   CENA EKUMENICKÉ POROTY EKUMENICKÁ POROTA Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ EKUMENICKÉ POROTY Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021   CENA FEDEORA Za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu Otarova smrt / Otar's Death Režie: Ioseb „Soso“ Bliadze Gruzie, Německo, Litva, 2021 Dvě rodiny, potýkající se s rozdílnými existenciálními problémy, svede dohromady nešťastná událost. Na jednu z nich má nehoda fatální dopad, pro druhou se stává příležitostí k lepšímu životu. Pečlivý průzkum perspektiv všech poznamenaných osob ústí v úvahu nad lidskou morálkou, jež si neodpustí tragikomický tón.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ POROTY FEDEORA Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   CENA EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-23 08:00:43

Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet

Když jsem před pár dny vydal článek Z románu 1984 se stal policejní manuál, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce a skutečně se mi jich dostalo. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek. První, nick filozof: "Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod, proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů." A druhá, nick GreenRedfighter: "Pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy." Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen "částečné potlačení" považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly. Jak praví německé přísloví "das Gegenteil von Gut ist gut gemeint": protikladem dobrého je „dobře myšlené“ (po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel). Přičemž některé státy jsou na té cestě do železniční stanice Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde. Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Obrat k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí. Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokážou být pěkně bolestivé. Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek. Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar, a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté. (Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on.) Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem – výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy – i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů. Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a GreenRedfighter si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo. Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." (Údajně je jejím autorem Voltaire, ale není to prokázáno.) Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto – najednou už není tak přitažlivý. Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí "nominálně liberálních" stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu. Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná: Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je. V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím. Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi "chybnými názory" a "nenávistnými projevy"? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou. "Nenávist" je gumová kategorie Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala. Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován. (Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.) Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit. Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici – ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde. "Nenávist" je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, GreenRedfightere, říci, kde začíná a kde končí nenávist? Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on. Třeba se vám to nikdy nestane – ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné. V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem. Každý rok se dozvíme z médií, že se situace ještě zhoršila Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn. Boj proti různým ­-ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje. Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů. U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze. To ale není případ boje proti chybným  názorům/různým ­-ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat "incidenty", ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy). Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami. Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90.letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes. Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů/projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní. Povšimněte si, GreenRedfightere, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory/tweety šířené po internetu. Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit "lacinější čárky", nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti? Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.) "Upřímnost" debaty o azylové a migrační politice Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů. Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby "dělalo, co mělo" a "nedělalo, co nemělo". Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané. Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů/-ismů po pár desetiletí nepochybně "mrazivý efekt" na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.) Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné. Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární. Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoganovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů/projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta. Myšlenka není rtuťový teploměr, který bylo možné snadno zakázat Konečně se dostáváme k pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu? Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu. Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti. Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B,C,D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času. Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal "káznicí nebo i smrtí", ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat. A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče. Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat "disent", paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi. Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet. Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a "připravenému štěstí přálo".   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2023-03-06 08:00:25

Recenze 7 nejlepších chladicích podložek pod notebook

Dáváte svému notebooku občas zabrat a cítíte, že integrovaný veentilátor nestíhá a počítač se přehřívá? Dlouhodobě vysoké provozní teploty mohou mít velmi negativní vliv zejména na grafickou kartu, ale i na procesor a další hardwarové komponenty. Rizikové je především hraní náročných her, práce s grafikou a jiné činnosti vyžadující vysoký výkon. Významné jsou ale taky vnější faktory, jako je vysoká okolní teplota nebo špatné umístění notebooku tak, že pod ním nemůže cirkulovat vzduch. Jak ale snížit teplotu zařízení tak, aby netrpělo? Jednou z možností je zříci se náročných aplikací, což je ale poněkud pochybné řešení, má-li notebook sloužit svému účelu The post Recenze 7 nejlepších chladicích podložek pod notebook first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-02-20 18:52:00

Autoprůmysl ve stresu: elektromobilů prodává málo, zisky se tenčí, zatímco Tesla vládne

Automobilky, dodavatelé, dealeři, ale i technologické a finanční společnosti napojené na automotive bijí na poplach. Masivní investice do expanze na trhu s elektromobily se zatím dostatečně nevrací, ryze elektrických vozů se prodává méně, než se očekávalo. Manažeři z odvětví ztrácejí důvěru ve výraznější růst zisků, a to i proto, že se o výdělek patrně budou muset dělit s technologickými giganty. Autoprůmysl se totiž nestíhá přizpůsobovat rychle se rozvíjející umělé inteligenci.

Čas načtení: 2024-02-23 15:13:00

Zprávy pro Liberecký kraj: Státní zástupce zastavil stíhání Českých drah v kauze pádu lanovky na Ještěd

V případu zřícení lanovky na Ještěd už policie nestíhá České dráhy. Oznámil to náměstek okresní státní zástupkyně v Liberci Kamil Látr. Žalobce vyhověl stížnosti státního dopravce a stíhání zrušil.

Čas načtení: 2024-02-26 18:02:00

Střípky D. Kobylíka: Minář si Jílkem umyl ruce, ale fandy už neoklame

Fotbalová Sigma Olomouc se potácí v tom, co nechtěla. Věřila, že se svým přestárlým kádrem ještě udělá úspěch, ale stav týmu i v návaznosti na zranění je takový, že dnešnímu tempo fotbalu nestíhá. Na jaře znovu ztratila a prohrála i na hřišti posledních Českých Budějovic.

Čas načtení: 2024-03-05 10:00:00

Tajné závody, postrach silnic, se vracejí. Další budou už v sobotu

Rychlé vozy zastavily v noci dopravu na Nuselském mostě v Praze, driftovaly po náměstí v Jičíně, pálily pneumatiky v Pařížské. Policie nestíhá dorazit a kvůli akcím už si ministr vnitra předvolal policejního prezidenta. Další plánovaná akce je v plánu v Plzni.