Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-10-25 18:56:40

Alena Mornštajnová: Psaní samotné mám vlastně ze všech těch částí procesu vzniku knihy nejraději

První knihu Slepá mapa psala s přestávkami deset let, třetí román Hana se stal knihou roku a zatím poslední Tiché vody českým bestselerem. A dětská knížka Strašidýlko Stráša vynesl spisovatelce Aleně Mornštajnové nominaci na Zlatou stuhu. Její knihy byly také přeloženy do několika jazyků a vyšly i jako audioknihy a v současné době pracuje na další zajímavé knize.   Pocházíte z Valašského Meziříčí z lékařské rodiny a lékařkou je i vaše sestra. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, co vás bavilo? Moje dětství se asi nijak nelišilo od dětství mých vrstevníků. Ráda jsem trávila čas venku s kamarády, doma četla, malovala, vyráběla – byla jsem asi dost tvůrčí typ. Hezké bylo, že u nás byla babička, takže všechno plynulo tak nějak poklidně, spokojeně.   Někde jste přiznala, že jste chtěla vždycky psát knížky, ale k napsání té první byla velice dlouhá cesta. Proč jste chtěla psát knížky? Psát knihy se mi zdálo stejně samozřejmé, jako knihy číst. U nás doma všichni četli, vyrůstala jsem obklopená čtenáři a knihami. Ráda jsem chodila do knihovny a dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem knihy přinesla domů a musela jsem se rozhodnout, kterou budu číst jako první. Takže přání psát se zřejmě zrodilo z lásky ke čtení.   Původně jste chtěla studovat překladatelství, ale nevyšlo to. Nakonec jste dálkově vystudovala angličtinu a češtinu na FF Ostravské univerzity. Překladům z angličtiny se věnujete a jak jste někde přiznala, překládáte „anglickou červenou knihovnu.“ Jak jste se k tomu dostala? Nechtěla jsem studovat překladatelství, jen se mi zdálo, že překládání knih je dobrá cesta ke psaní. Tehdy neexistovaly žádné kurzy tvůrčího psaní a přihlásit se třeba na FAMU mě ani nenapadlo. A když se mi po revoluci konečně podařilo vystudovat, oslovila jsem několik nakladatelství s žádostí o zkušební překlad. Tehdy mi odpovědělo jediné nakladatelství, které se specializovalo na tzv. červenou knihovnu. Říkala jsem si, že pro začátek to není špatné, a když jsem začala sama psát, zjistila jsem, že překládání náročnější literatury by mi ubíralo čas na vlastní psaní, a navíc by docela jistě bylo těžší uchovat si vlastní styl. Ale teď už nějakou dobu na překládání nemám čas.   Jedenáct let jste učila na obchodní akademii a později na jazykové škole. Někde jste přiznala, že jste původně učit nechtěla, nakonec vás učení bavilo… Jako žákyně a později studentka jsem školu moc ráda neměla. Nudila jsem se a dost věcí jsem považovala za neužitečné. Samotnou mě potom překvapilo, jak ráda jsem učila. Měla jsem své studenty ráda a dodnes nedám na mladé lidi dopustit.   První knihu Slepá mapa jste s přestávkami psala deset let a vyšla v roce 2013. Pak přišel Hotýlek a po něm román Hana, který se stal knihou roku a pak román Tiché vody, který byl českým bestselerem. Vaše knihy byly přeloženy do cizích jazyků. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A co další zajímavý příběh, je na cestě? Na začátku každé knihy je něco, co mě zaujme. Může to být dějinná událost – jako třeba tyfová epidemie v Haně, téma komunikace mezi lidmi, vztah mezi matkou a dcerou, tajemství – prostě cokoli. Pro téma potom vymýšlím příběh, rešeršuji, a potom se pustím do psaní. Teď připravuji další knihu a už jsem ve fázi, kdy píšu vymyšlený příběh o události, která mě zajímá. A psaní samotné mám vlastně ze všech těch částí procesu vzniku knihy nejraději.   Za knížku pro děti Strašidýlko Stráša jste byla nominována na Zlatou stuhu. Co vás přivedlo k jejímu napsání? Kniha Strašidýlko Stráša vznikala souběžně s knihou Hana. Psaní Hany bylo dost neradostné a způsobovalo mi tíživé sny, a tak jsem se rozhodla vrátit se do krajiny dětství a trochu si od těžkých událostí a osudů oddechnout. Chtěla jsem jediné – napsat radostnou knížku, v níž nebude žádné zlo, jen popletové, a kde všechno dobře dopadne.   V roce 2019 Národního divadla Brno převedlo vaši knihu Hana na jeviště. Jak jste byla s dramatizací spokojená? Někde jsem četla, že se má podle knížky natáčet také film… Pan režisér Martin Glaser odvedl výbornou práci. Podařilo se mu příběh zaplněný postavami a odehrávající se v několika časových rovinách převést na divadelní prkna tak, že udrží pozornost diváka a na konci jej dojme. Připravuje se i film v režii pana Milana Cieslara, zatím je v přípravné fázi, tak doufám, že všechno dobře dopadne.   Dnes patříte k našim nejoblíbenějším současným autorkám. Jak to máte s četbou vy? Máte oblíbený žánr nebo autora? Stále jsem velká čtenářka, i když samozřejmě nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála. Tíhnu k angloamerické literatuře a mám ráda třeba knihy Margaret Atwoodové, povídky Alice Munroové a romány Kazui Ishigura či Johna Irvinga.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Odpočívat asi umím, ale momentálně nemám na odpočinek čas. Vyřešila jsem to jednoduše – všechno, co dělám, dělám s láskou a považuji to za své koníčky. Takže vlastně nepracuji, jen si užívám života. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-09 17:41:13

Bojíme se více koronaviru, nebo toho, co způsobí lidé?

Na jakékoli shrnutí či závěry týkající se současné epidemie je příliš brzy. Takto mimořádná událost se nám zdá, při nulovém odstupu od ní, strašně veliká, ale to se lidem zdálo už mnohokrát. Proto jsme opatrní. Nebudeme se plést do medicínských úvah (jsou stejně tak nejasné, jako úvahy společenskovědní), ale s povděkem kvitujeme dvě věci. Že se konečně začínají „očišťovat“ statistiky (a důsledně odlišovat zemřelé na tento koronavirus od zemřelých v éře koronaviru) a že snad bude konečně testován reprezentativní vzorek populace, nejen zvlášť ohrožené skupiny obyvatel. Je právě toto základem názorového veletoče profesora Prymuly, který předvedl v posledních dnech? Kéž by, jinak hrozí, že budou lidé jeho chování interpretovat jako poslušné následování pokynu (či rozkazu) shůry. Už to dělají. V dnešní bezprecedentní situaci nejsme sami. Obdobné problémy má mnoho dalších zemí. A mají je i země, k nimž někteří z nás donedávna nekriticky vzhlíželi jako ke svým vzorům (a které si také před námi na vzory hrály). Nyní vidíme, jak situaci nezvládají, a jak se hroutí. I proto stále zdůrazňujeme, že si pomoci musíme především sami. Česká vláda není ani jediným, ani hlavním protagonistou dnešních řešení pandemie, naše země pouze více či méně zdařile následuje větší státy a jejich politiky. Snažili jsme se nekritizovat vládu. Respektovali jsme její demokratický mandát. Vyzývali jsme k velkorysosti a k nezabývání se malichernostmi. Viděli jsme, že se právě v nich neužitečně vyžívá nemalá část kritické veřejnosti, novinářů a opozice. Nepřidávali jsme se k unáhleným a povrchním odsudkům jednotlivých kroků vlády. Věděli jsme, že bychom tím zvyšovali hladinu šumu, v němž pak snadno projdou rozhodnutí měnící samotnou podstatu našeho státu. Víme, že není jednoduché nést odpovědnost v situaci s nejasnými riziky (kdy může být rozumné spíše přestřelit než nedostřelit). Podobně loajálně se chovala drtivá většina obyvatel naší země. Totéž jsme očekávali, jak se ukázalo marně, od opozičních politických stran. Právě tato pozice našeho institutu nám nyní dovoluje, abychom změnili tón ve chvíli, kdy se začíná mluvit nejen o dílčím uvolnění restriktivních opatření, ale i o zavádění nebezpečně vypadajících opatření dalších, tentokráte s dlouhodobými dopady na společnost a ekonomiku. Dnes je třeba od vlády chtít více než jen opatření z prvotního leknutí se. Přesvědčili jsme se, že se masivnímu a nekontrolovanému šíření nákazy prozatím podařilo zabránit. Cena, kterou za to platíme a hlavně platit budeme, však je a bude obrovská. Nemá smysl spekulovat o stovkách miliard či bilionů korun (obdivujeme ty, kteří tato konkrétní čísla sebevědomě uvádějí), má smysl mluvit o tom, co dělat v této, již ne počáteční fází střetu s touto pandemií. Vláda nám přidělila roli pasivních příjemců zprvu zřejmě nezbytných, posléze stále spornějších, málo funkčních, administrativně náročných či dokonce nepřijatelných opatření. Každý den slyšíme, komu a co vláda rozdá, ale ještě ani jednou jsme neslyšeli, že by se chystala k nezbytným rozpočtovým škrtům. Stále se mluví o nejrůznějších kompenzacích, náhradách, odškodněních, podporách, úlevách. Ale neříká se vůči komu nebo na úkor koho. Pro každou vládu je lákavé selektivně rozdávat, a kupovat si tím vděčnost různých zájmových skupin. Je snadné ulevit dlužníkům na úkor střadatelů, podpořit „potřebné“ na úkor poplatníků, vyhovět privilegovaným sektorům (a skupinám lidí) na úkor všech ostatních. To nelze akceptovat. Nesmíme dovolit, aby instituce státu přesouvaly peníze od mlčících poškozených do kapes hlasitých poškozených. Nedovolme, aby se největší obětí koronaviru stalo svobodné tržní prostředí a motivace lidí k práci. Čekali jsme – v byrokraticky nesmírně přetížené ekonomice – různá liberalizační opatření, ale ta nepřicházejí. A to ani v situaci, kdy už je každému jasné, že každý další den nouzového stavu, zákazu vycházení, nepřítomnosti lidí v práci, nemožnosti normálně fungovat působí obrovské společenské a národohospodářské ztráty. Nesouhlasíme s prodloužením nouzového stavu do května. Tato prodleva se může stát oním pověstným překročením Rubikonu. Za neuvěřitelné považujeme rozhodnutí krizového štábu a jeho sociálně-demokratického vedení – jako trucpodnik vládě – sestavit tým „ekonomických odborníků“, kteří mají připravit ekonomický program na dobu po odeznění krize. Nebudeme vyjmenovávat (a tím je povyšovat) jedince, kteří byli do tohoto týmu vybráni, ale v žádném případě to nejsou experti, kteří by měli mít jakýkoli mandát připravovat program ekonomického rozvoje země. Je to spíše tým velmi sporných ekonomických pseudoodborníků, kteří už dokázali radit vládám odprava doleva (a pak se dlouhá léta živit kritikou těchto svých vlastních rad). Nás ekonomy trápí takzvaný efekt západky. Jakmile se něco zavede, už se to nikdy nezruší. Víme, že bude velmi těžké prosadit zrušení v nouzovém stavu zavedených omezení a regulací, a zajistit návrat k normalitě před krizí. Tzv. chytrá karanténa, založená na sledování lidí přes mobilní a platební data, už s námi asi zůstane navždy. Aniž si to uvědomujeme, spolu s koronavirem jsme si z Číny dovezli i infekci takzvaného sociálního scoringu, která umožňuje digitálně kontrolovat chování občanů, a tudíž je fakticky podřídit moci státu. V případě Číny tyto metody odsuzujeme, ale právě teď je u nás akceptujeme? Aktuální krize nesmí být zneužita k tichému prosazování některých sociálně-inženýrských, jen obtížně vratných a svobodu člověka ohrožujících postupů. Dnešní dny nám ukazují obrovskou moc moderního státu. Prakticky ze dne na den je schopen paralyzovat ekonomický a společenský život nejen uvnitř jednoho státu, ale na celé planetě. Tyto otázky si stejně jako my kladou lidé na celém světě. Je naděje využít této pandemie pozitivním směrem? Nebo jsou lidé nepoučitelní? Křižovatka, na které stojíme, představuje nejvážnější hrozbu pro společnost a tržní ekonomiku od vrcholu studené války. Zkusme se obřímu společenskému regresu, ke kterému jsme právě nakročili, vyhnout. Ještě není vše ztraceno. Každým dnem je – i v oficiálních médiích – vidět, že si to více a více lidí uvědomuje a že se s tím nechce smiřovat.   Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-17 10:30:27

Aplikace Fotky v iOS 18 dostane skvělou vychytávku. Pomůže najít ztracené snímky

Apple přidal do aplikace Fotky v iOS 18 novou složku s názvem Recovered (Obnovené) V ní se budou objevovat snímky a videa, která jsou poškozená či se ze zařízení ztratila Beta verze iOS 18 je tady s námi už pár týdnů, což ale neznamená, že nadšení testeři objevily všechny novinky, které nový systém ukrývá. Spousta z nich je poměrně nenápadná, takže je snadné je přehlédnout, což ovšem neznamená, že by šlo o zbytečné či neužitečné funkce, právě naopak. Jednou z nenápadných změn je také nová složka Recovered (Obnovené), která se nachází v aplikaci Fotky. Ta zobrazí dříve ztracené nebo poškozené fotografie a videa, které zůstaly v zařízení. Přečtěte si celý článek Aplikace Fotky v iOS 18 dostane skvělou vychytávku. Pomůže najít ztracené snímky

Čas načtení: 2024-11-01 07:39:35

Evoluce chůze: bolestné kompromisy

Po dvě třetiny historie homininů (před šesti až dvěma miliony let) naši předci, bratranci a jiní příbuzní právem preferovali hybridní řešení: život na stromech, aby se chránili před predátory. Zvláštností na lidském těle najdeme celou řadu. Pokud dovedete hýbat ušním boltcem jako sloni, znamená to, že máte v uchu sice neužitečné, nicméně stále funkční svaly. Poslední …