Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-02 11:35:54

I staré byty mohou být funkční bez bourání. Ve Vršovicích pomohlo okno z kuchyně do předsíně

Pokud chcete bydlet ve funkční čtvrti a v bytě, který odpovídá aktuálním potřebám, projekt od Schwestern ukazuje, že ne vždy je potřeba bourat. Článek I staré byty mohou být funkční bez bourání. Ve Vršovicích pomohlo okno z kuchyně do předsíně se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-20 18:22:35

Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty

Budova dostavěná na počátku sedmdesátých let má ze svého původu už jen málo, Interiéry byly zničeny, fasáda dostala duhovou barvu. Článek Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-24 18:51:22

V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných. Vyšlo souborné dílo Ivo Vodseďálka

Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem. V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu. Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná. Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965. Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení. Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou. Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951: Viděl jsem Znojmo dvojmo přes všechnu snahu vidět tak Prahu stále více vidím Budějovice Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“ Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše: Postavil jsem doma malé jeviště temně zelené kulisy představují děsivou atmosféru pralesa Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů Usednul jsem do pohodlné lenošky žena ke klavíru a má dvanáctiletá dcera vrhla se na jeviště v nevázaném tanci Když skončila a odešla s matkou opustil jsem dům i já a odjel do horské chaty Válel jsem se po zasněžených stráních očima klouzal po temné obloze Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu II. 1953 Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966). Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát. Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny). Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch: Jak jsem mu záviděl jeho situaci Již v tomto věku jsem totiž intenzivně toužil po trvalé životní partnerce která by na mne hleděla s obdivem Nevynechal jsem jedinou příležitost abych se podobným způsobem neposadil i když jsem byl zcela sám. Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let. Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část. V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných, končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988.   Ivo Vodseďálek: Dílo 1949–1990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 13:20:00

Plzeň na Bohemce: Vzkříšení i emoce. Sudímu to v Ďolíčku nejde

V sobotu večer se hrálo ve Vršovicích svižné, zajímavé utkání. Plzeň zdolala Bohemku po rychlých dvou gólech a takticky zvládnuté partii. Povedl se návrat Jhona Mosquery do základu, roste forma reprezentačních adeptů Tomáše Chorého a Pavla Šulce. Naopak na Bohemce byly znát četné absence a kouč Jaroslav Veselý přiznal, že by ještě rád doplnil kádr. Zápas nevyšel hlavnímu sudímu Karlu Roučkovi, jehož některé verdikty vyvolaly negativní emoce narvaného Ďolíčku.

Čas načtení: 2024-02-24 11:09:09

Ruská připomíná jména vězněných. Aktivisté v Praze přelepili cedule

V noci na sobotu se proměnily cedule s názvem ulice Ruská v pražských Vršovicích. Smutné výročí dva roky trvající ruské invaze na Ukrajinu připomínají jména vězněných odpůrců a disidentů, kterými aktivisté přelepili cedule. Za iniciativou je lidskoprávní organizace Memorial.

Čas načtení: 2024-02-24 14:20:00

V Praze někdo na cedule v Ruské ulici nalepil jména ruských politických vězňů

Praha - V pražských Vršovicích v Ruské ulici někdo na desítky cedulí s názvem ulice a na tramvajovou zastávku nalepil jména ruských politických vězňů a disidentů. Ve vzkazu připevněném na pouliční...

Čas načtení: 2024-02-24 15:40:00

V Praze někdo na cedule v Ruské ulici nalepil jména ruských politických vězňů

/FOTOGALERIE/ V pražských Vršovicích v Ruské ulici někdo na desítky cedulí s názvem ulice a na tramvajovou zastávku nalepil jména ruských politických vězňů a disidentů. Ve vzkazu připevněném na pouliční lampě připomněl dnešní druhé výročí vpádu ruské armády na Ukrajinu a také nedávnou smrt ruského opozičního politika Alexeje Navalného ve vězení za polárním kruhem. Věcí se zabývá policie, řekl ČTK její mluvčí Jan Rybanský.

Čas načtení: 2024-02-24 14:40:00

Cedule s názvem Ruské ulice někdo přelepil jmény ruských politických vězňů. Řeší to policie

V pražských Vršovicích v Ruské ulici někdo na desítky cedulí s názvem ulice a na tramvajovou zastávku nalepil jména ruských politických vězňů a disidentů. Ve vzkazu připevněném na pouliční lampě připomněl dnešní druhé výročí vpádu ruské armády na Ukrajinu a také nedávnou smrt ruského opozičního politika Alexeje Navalného ve vězení za polárním kruhem. Věcí se zabývá policie, řekl ČTK její mluvčí Jan Rybanský.

Čas načtení: 2024-02-24 20:52:06

V Ruské ulici v Praze se objevily cedule se jmény ruských politických vězňů

V Ruské ulici v pražských Vršovicích někdo na desítky cedulí s názvem ulice a na tramvajovou zastávku nalepil jména ruských politických vězňů a disidentů. Ve vzkazu připevněném na pouliční lampě připomněl druhé výročí ruské invaze na Ukrajinu a také smrt ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Věcí se zabývá policie.

Čas načtení: 2024-02-24 20:52:06

V Ruské ulici v Praze se objevily cedule se jmény ruských politických vězňů

V Ruské ulici v pražských Vršovicích někdo na desítky cedulí s názvem ulice a na tramvajovou zastávku nalepil jména ruských politických vězňů a disidentů. Ve vzkazu připevněném na pouliční lampě připomněl druhé výročí ruské invaze na Ukrajinu a také smrt ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Věcí se zabývá policie.

Čas načtení: 2024-02-28 07:59:00

Vloupání do prodejny suvenýrů

Pražští policisté řeší v průběhu dvou týdnů dvě vloupání do prodejny suvenýrů v sportovním klubu pražských Vršovicích.

Čas načtení: 2024-02-28 12:12:24

Policisté vyšetřují dvě vloupání do prodejny suvenýrů Bohemians ve Vršovicích

Pražští policisté vyšetřují dvě vloupání do prodejny suvenýrů na stadionu fotbalového týmu Bohemians 1905 ve Vršovicích, které se staly v únoru během dvou týdnů. Na webu dnes policie zveřejnila video s možným pachatelem či pachateli a požádala veřejnost o spolupráci při objasnění tohoto činu. ČTK to dnes sdělila policejní mluvčí Eva Kropáčová.

Čas načtení: 2024-02-28 12:33:00

Dvě vloupání během dvou týdnů! Prodejna suvenýrů na stadionu Bohemky padla do oka zloději, poznáte ho?

Pražští policisté vyšetřují dvě vloupání do prodejny suvenýrů na stadionu fotbalového týmu Bohemians 1905 ve Vršovicích, které se staly v únoru během dvou týdnů. Na webu policie zveřejnila video s možným pachatelem či pachateli a požádala veřejnost o spolupráci při objasnění tohoto činu, uvedla policejní mluvčí Eva Kropáčová.

Čas načtení: 2024-03-14 19:28:00

Policisté před večerním zápasem v Edenu zadrželi čtyři fanoušky AC Milán

Praha - Pražští policisté během dnešního pochodu fanoušků fotbalového týmu AC Milán ze stanice metra Želivského na stadion Slavie ve Vršovicích zadrželi čtyři příznivce italského velkoklubu. Podezírají...

Čas načtení: 2024-03-20 00:00:00

Moderátorka Hlaváčková je vášnivá surfařka a žije v bytě se střešní terasou

Před dvanácti lety si plzeňská rodačka, moderátorka Barbora Hlaváčková splnila svůj sen, když se usadila v útulném dvoupokojovém bytě s terasou. Má z ní úžasný výhled na Prahu. Moderně zařízený byt v pražských Vršovicích je plný vzpomínek, ale také propriet potřebných k její velké vášni – surfování.

Čas načtení: 2024-03-22 10:00:00

Jako by vám vzali dítě, říká k chystané demolici Chemapolu jeho architektka

Praha zřejmě přijde o další oceňovanou stavbu minulého režimu. Ohrožená je bývalá budova Chemapolu ve Vršovicích, kterou chce zbourat Úřad městské části Praha 10. Smutná je z toho autorka architektonického návrhu stavby Zdenka Marie Nováková, mimo jiné také malířka a pedagožka, která přijala pozvání do Rozstřelu.

Čas načtení: 2024-03-22 10:00:00

Jako by vám vzali dítě, říká k chystané demolici Chemapolu jeho architektka

Praha zřejmě přijde o další oceňovanou stavbu minulého režimu. Ohrožená je bývalá budova Chemapolu ve Vršovicích, kterou chce zbourat Úřad městské části Praha 10. Smutná je z toho autorka architektonického návrhu stavby Zdenka Marie Nováková, mimo jiné také malířka a pedagožka, která přijala pozvání do Rozstřelu.

Čas načtení: 2024-03-30 13:00:00

Zprávy ze Severu: Výcvik na střelnici ve Vršovicích u Loun omezí dopravu na silnici třetí třídy do Chožova

V Pěchotní střelnici ve Vršovicích u Loun budou v dubnu cvičit vojáci ze Žatce. Střelecký výcvik budou mít podle rozpisu celkem sedmnáct dní. První bude v úterý druhého dubna, poslední v pondělí 29. dubna. Informoval o tom správce střelnice rotmistr Roman Hrůša. Střelba omezí provoz na silnici mezi Chožovem a Nečichy.