Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2025-03-28 12:52:00

Zahájení prodeje zákaznických strojů KB998 Rimini u evropských a asijských prodejců bimota

Zahájení prodeje zákaznických strojů KB998 Rimini u evropských a asijských prodejců bimota bylo oznámeno na 9. dubna ikonickou společností se sídlem v Rimini. S impozantním [...]

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi.   Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli.            Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka.             Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam.            Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky.             Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise.            Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina.             Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování.             Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“.            Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“.            V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá.             I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

Čas načtení: 2024-05-23 12:37:00

EDIH Cybersecurity Innovation Hub diskutoval o kyberbezpečnosti s firmami z Plzeňského kraje

Plzeň 23. května 2024 (PROTEXT) - V prostorách Vědeckotechnického parku v Plzni dnes proběhla regionální akce EDIH Cybersecurity Innovation Hub a jeho partnerů k tématu posilování informační a kybernetické bezpečnosti v malých a středních firmách. Odborníci z pěti partnerských organizací konsorcia zde na pozvání plzeňských hostitelů z BIC Plzeň, regionálního uzlu Enterprise Europe Network Česká republika pro Plzeňský, Jihočeský a Karlovarský kraj a místního DIH HIVE diskutovali o aktuálních legislativních požadavcích na firmy, které vznikají v důsledku nové evropské legislativy, rizicích v oblasti firemní bezpečnosti v souvislosti s digitální transformací podniků a také o možnostech, jak mohou plzeňské firmy i organizace s pomocí služeb tohoto EDIH skokově zvýšit svou technickou i organizační připravenost k jejich zvládání. Hlavními pořadateli akce byli sdružení CzechInno a institut CyberSecurityHubCZ.Právě zapsaný ústav CyberSecurityHubCZ je koordinátorem jediného českého EDIH projektu, který se hloubkově specializuje na oblast posilování bezpečnosti a odolnosti českých firem i organizací. EDIH Cybersecurity Innovation Hub přichází se svou nabídkou celkem téměř šesti desítek vzdělávacích, konzultačních, testovacích, simulačních a dalších služeb v oblasti kyberbezpečnosti určených těmto cílovým skupinám.„Naše devítičlenné konsorcium v sobě snoubí unikátní expertízu a infrastrukturu našich tří spoluzakládajících univerzit – Masarykovy univerzity, Českého vysokého učení technického v Praze a Vysokého učení technického v Brně - jako obsahových partnerů a hloubkovou znalost českého podnikatelského prostředí pocházející z dlouhodobé každodenní interakce s firmami a podnikateli, kterou přinášejí čtyři business development partneři našeho EDIH,“ říká ke složení konsorcia EDIH Cybersecurity Innovation Hub jeho koordinátorka Tereza Šamanová ze sdružení CzechInno. „Můžeme tak našim klientům nabídnout služby zahrnující jak sofistikované nástroje jako je kybernetický polygon KYPO nebo kybernetická aréna BUTCA, specializovaná školení k aktuálním bezpečnostním tématům jako je rozkrývání deepfaků, bezpečnost 5G sítí nebo IoT, kurzy pozitivního hackingu nebo hloubkové konzultace bezpečnostních aspektů řešení, které se klient chystá zavést do praxe ve své organizaci, tak i měkké služby jako je doporučení vhodného obchodního nebo operačního modelu organizace klienta, přístup k novým strategickým a obchodním kontaktům, síťování a propojovací akce, jejichž prostřednictvím se naši klienti mají možnost potkat s novými partnery,“ doplňuje Tereza Šamanová.Předmětem programu plzeňského Cybersecurity Twisteru a nabídky spolupráce pro místní firmy a organizace však byla nejen nabídka těchto služeb, ale zejména diskuze nad tím, co české firmy aktuálně v oblasti bezpečnosti trápí, kde potřebují pomoci s implementací nových řešení, a jaké problémy řeší v souvislosti s nutností kontinuálně posilovat své zabezpečení.Z obsahu akce a diskuze s přítomnými účastníky tak vyplynulo, že je třeba zejména neustále vzdělávat personál, ale i vedení firem a organizací, neb lidský článek je v oblasti bezpečnosti tím nejzranitelnějším a nejsnáze napadnutelným. I v této souvislosti plzeňské firmy projevily aktivní zájem o realizaci penetračních testů a phishingových kampaní, jejichž prostřednictvím lze ověřit, nakolik byla vzdělávací strategie firmy či organizace úspěšná. Současně je velmi zajímaly možnosti školení a cvičení v prostředí kybernetického polygonu KYPO, která v rámci služeb EDIH Cybersecurity Innovation Hub nabízí Masarykova univerzita, a kybernetické arény BUTCA, která je součástí infrastruktury VUT v Brně.Nutnost realizovat na úvod spolupráce komplexní hodnocení kyberbezpečnostní úrovně firem a organizací v programu zdůraznili Jiří Sedláček z Network Security Monitoring Clusteru a Zdeněk Lokaj z Fakulty dopravní ČVUT v Praze. Právě jejich organizace se uvnitř EDIH Cybersecurity Innovation Hub specializují na tento druh služeb a firmám i organizacím je nabízejí v různých variantách. Stejně jako u ostatních služeb EDIHu, i zde je nabídka pro klienty, a to díky dotaci z programů Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy, až do vyčerpání kapacit projektu zcela bezplatná.V bloku věnovanému diskuzi o potřebách podniků představili aktuality ze svých firem ředitel společnosti COMTES FHT Michal Zemko a Tibor Szabó ze společnosti inQuool, která ve spolupráci s AMSP ČR připravuje komplexní systém posilování úrovně kyberbezpečnosti v českých malých a středních firmách s názvem KYBEROBRANA.CZ. Oba se shodli na tom, že situace ohledně nových legislativních požadavků na firmy v souvislosti s aktualizací evropské směrnice o kybernetické bezpečnosti (tzv. směrnice NIS2) a nově vznikajícím zákonem o kybernetické bezpečnosti je značně nejasná a nejistá. Na straně jedné nejsou jasné výsledné obrysy nového zákona, na straně druhé se firmy musejí na plnění povinností jím stanovených připravit velmi rychle, již v průběhu letošního roku. To ohrožuje jejich právní jistotu a znesnadňuje operativní rozhodování o nastavení optimální podoby vnitřních předpisů i způsobu implementace bezpečnostních zásad. Na straně druhé je již nyní zřejmé, že společnosti podnikající v oborech jako je odpadové hospodářství, chemický průmysl, potravinářství, ve vybraných odvětvích výroby a nebo také aktivní ve výzkumu – což je i případ COMTES FHT – budou muset posílit svá technická a organizační opatření směřující k vyšší míře jejich zabezpečení a zcela jistě tedy minimálně bude nutné absolvovat zevrubná školení vedení firem, firemního IT i běžných uživatelů.Na základní set služeb EDIH Cybersecurity Innovation Hub, které jsou zejména testovacího, vzdělávacího a konzultačního charakteru, pak svými službami navazují implementační partneři, jejichž ekosystém aktuálně vytváří CyberSecurityHubCZ. Ti pak firmám a organizacím pomáhají v zavedení odpovídajících technických řešení pro zvýšení míry jejich zabezpečení a provádějí firmy i organizace implementací pro ně vhodných opatření v oblasti kyberbezpečnosti. Právě proto se hlavním odborným partnerem plzeňského Cybersecurity Twisteru staly České Radiokomunikace.“V Českých Radiokomunikacích využíváme svých zkušenosti v oblasti zajišťování bezpečnosti pro naše vlastní datová centra, vysílače a další zařízení, které jsou součástí kritické informační infrastruktury veřejné správy. Jsme připraveni tyto zkušenosti sdílet i s malými a středními podniky a menšími veřejnými organizacemi a budeme se tesit i na spolupráci s těmi z Plzeňského kraje,” říká Anna Tůmová, manažerka pro komunikaci a strategické vztahy CRA.Cybersecurity Innovation Hub (CIH) nabízí služby seřazené do základní standardizované čtyřpilířové struktury, která je u všech EDIHů podobná – v případě CIH se však velmi silně zaměřuje na oblast kyberbezpečnosti.Díky dotaci z programů Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy ČR je, až do vyčerpání kapacit projektu, poskytování těchto služeb pro české malé a střední podniky (až do velikosti tzv. malého podniku se střední kapitalizací – tj. do počtu 499 zaměstnanců) a české veřejné organizace zcela bezplatné. O Evropských centrech pro digitální inovace (EDIH):Evropská centra pro digitální inovace (EDIH) jsou nezisková konsorcia, která napomáhají svými standardizovanými službami malým a středním firmám a veřejným organizacím v úspěšné digitální transformaci. V letech 2022 a 2023 vybrala Evropská komise v Česku šest Evropských center pro digitální inovace, jimž poskytla dotaci z programu Digitální Evropa, které následně získaly doplňkové financování z Národního plánu obnovy ČR. Všechny EDIH v ČR i ostatních evropských zemích postupně začínají poskytovat své služby, více o tematice na webu Evropské komise v mapě nově vybraných EDIH či webové stránce celoevropské sítě EDIHů.O CyberSecurity Hubu:CyberSecurity Hub, z.ú., je zapsaným ústavem vzniknuvším v roce 2020 za účelem propojení odborných kapacit a realizace společných projektů tří velkých českých univerzit – Masarykovy univerzity, Českého vysokého učení technického v Praze a Vysokého učení technického v Brně – v oblasti kyberbezpečnosti. CyberSecurity Hub, z.ú. je koordinátorem projektu EDIH CIH (Cybersecurity Innovation Hub), provozovatelem vědeckých parků CERIT I + II, subjektem pověřeným implementací celoevropského projektu EuroQCI v ČR a významným hráčem v evropských strukturách v oblasti kyberbezpečnosti i bezpečnosti budoucích kvantových počítačů.O sdružení CzechInno:Sdružení CzechInno (CzechInno, z.s.p.o.) je česká nevládní nezisková organizace založená v r. 2011 k podpoře inovačního podnikání, která působí v roli inovačního matchmakera propojujícího ve svých projektech soukromou, veřejnou a akademickou sféru. Od r. 2015 se specificky zaměřuje na témata související s implementací digitálních inovací a pokročilých digitálních technologií do podnikatelské praxí, veřejných organizací i běžného života.V r. 2017 se CzechInno stalo zakladatelem Středoevropské platformy pro digitální inovace CEEInno, která sdružuje více než 150 aktérů v oblasti digitálních inovací ze středoevropského regionu i z dalších zemí, kteří v rámci platformy spolupracují na konkrétních projektech ke zvýšení digitální zralosti podnikání i společnosti. Součástí platformy jsou mj. i všechny oficiálně registrované české digitální inovační huby (centra pro digitální inovace), spoluzakladatelem a partnerem dvou z nich – Hubu pro digitální inovace se sídlem v Praze a Cybersecurity Innovation Hubu se sídlem v Brně - je i sdružení CzechInno.CzechInno je již od r. 2017 tradičním organizátorem osvětových roadshow na podporu meziregionálního sdílení dobrých praxí a komunikace v oblasti digitálních inovací, letos pod názvem Cybersecurity Twister, v jejímž rámci aktuálně s regionálními aktéry debatuje tematiku posilování bezpečnosti a odolnosti českých firem i veřejných organizací.Spoluorganizátory letošní první regionální akce z cyklu Cybersecurity Twister byli také ostatní partneři EDIH Cybersecurity Innovation Hub, Enterprise Europe Network Česká republika, BIC Plzeň a DIH HIVE.Projekt Cybersecurity Innovation Hub je realizován s podporou Evropské unie (program Digitální Evropa) a z Národního plánu obnovy ČR. Zdroj: CzechInno ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz 

Čas načtení: 2025-05-23 09:43:00

LG se stalo první značkou, která v Evropě prodala 10 milionů OLED televizí

Praha 23. května 2025 (PROTEXT) - Společnost LG Electronics (LG) s hrdostí oznamuje průlomový úspěch: jako první značka překonala hranici 10 milionů prodaných OLED televizorů v Evropě1. Tento milník, kterého bylo dosaženo ve druhém čtvrtletí roku 2025, podtrhuje trvalou důvěru evropských spotřebitelů v OLED televizory LG jako standard pro prémiové sledování digitálního obsahu. Již více než deset let je LG lídrem v segmentu OLED televizorů, neustále posouvá hranice technologie samosvítících displejů a buduje tradici inovací a výjimečnosti na globálním trhu prémiových televizorů. Evropská dominance v segmentu prémiových OLED televizorůPodle globální výzkumné společnosti Omdia dodala společnost LG do dubna 2025 v Evropě více než 10 milionů OLED televizorů. Od uvedení svého prvního OLED televizoru v tomto regionu v roce 2013 LG neustále rozšiřovalo své působení, což dokazují milníky v prodeji:2 miliony kusů v roce 20194,9 milionu kusů v roce 20218 milionů kusů v roce 20239,5 milionu kusů v roce 2024Jen v prvním čtvrtletí roku 2025 dodala společnost LG v Evropě přibližně 391 100 kusů OLED televizorů, čímž si udržela dominantní tržní podíl 56,4 % a vedoucí pozici na klíčových trzích, včetně Velké Británie, Německa a Francie. V současné době nese logo LG více než každý druhý OLED televizor prodaný v Evropě, což svědčí o bezkonkurenční popularitě značky.Řada C od společnosti LG, zejména nejnovější model C5, je i nadále nejprodávanějším OLED televizorem v regionu a díky vylepšenému pohlcujícímu zážitku při sledování televizoru je mezi spotřebiteli nejoblíbenější volbou. 12 let nepřetržitého globálního prvenství v oblasti OLED televizorůLG nadále potvrzuje svou globální vedoucí pozici na trhu s OLED televizory. V roce 2024 dosáhla společnost 52,4% podílu na dodávkách, čímž završila 12 let nepřetržitého prvenství jako světová jednička v tomto segmentu. Tento trvalý úspěch je výsledkem strategického zaměření LG na optimalizaci diváckého zážitku prostřednictvím průlomových audiovizuálních technologií a personalizovaných řešení založených na umělé inteligenci.Jádrem vynikající kvality OLED televizorů LG je exkluzivní procesor α (Alpha) AI, vyvinutý pro optimální obraz a zvuk. K upevnění reputace značky jako měřítka prémiové technologie televizorů přispěly také neustálé technologické inovace, jako jsou:rolovací displejetransparentní displejeskutečně bezdrátové displejetřikrát jasnější OLED displejeTyto inovace doplňuje možnost maximálně personalizovaného obsahu prostřednictvím platformy webOS. Představení průlomových inovací v řadě OLED televizorů pro rok 2025Letos se v Evropě poprvé představí první transparentní a skutečně bezdrátový 4K OLED televizor LG, který bude uveden na trh v květnu v Německu a Španělsku a v červnu ve Velké Británii a Francii. Tento revoluční produkt představuje obrovský skok v oblasti technologických a designových inovací a odráží neúnavné úsilí společnosti LG o vývoj nových a lepších modelů.Řada LG OLED evo 2025 představuje technologii Brightness Booster Ultimate, která poskytuje až trojnásobný jas oproti konvenčním OLED televizorům a zajišťuje tak živější a realističtější obraz. Díky dokonalé černé barvě, přesné reprodukci barev a certifikacím od UL Solutions, Intertek a TÜV Rheinland zaručují tyto displeje špičkovou kvalitu obrazu v jakémkoli prostředí.Díky novému procesoru Alpha 11 AI Gen2 tyto televizory inteligentně vylepšují přehrávaný obsah nižší kvality s přesností na úrovni pixelů a nabízejí funkci Dynamic Tone Mapping Pro pro detailní přizpůsobení HDR10. Vylepšené funkce založené na umělé inteligenci, včetně AI Remote, Voice ID, LLM-based AI Search a proaktivního AI Chatbotu, poskytují personalizované a plynulé uživatelské prostředí od okamžiku zapnutí televizoru. Nejlepší hodnocení od nejdůvěryhodnějších evropských odborníkůTelevizory LG OLED i nadále získávají nejlepší hodnocení od předních spotřebitelských organizací v celé Evropě a dosahují nejvyšších skóre ve 12 zemích2, včetně Velké Británie, Německa, Francie, Itálie, Španělska a České republiky. Ve Velké Británii byla společnost LG již pátý rok v řadě oceněna titulem Home Entertainment Brand of the Year v rámci cen Which? Awards, přičemž modely OLED G4 a C4 získaly nejvyšší skóre 80 bodů. Na českém trhu je aktuálně v prodeji osm modelů televizorů LG OLED, které byly s úspěchem testovány a získaly ocenění časopisu dTest.Vynikající design zůstává charakteristickým znakem televizorů LG OLED. Modely jako OLED T získaly prestižní ocenění, jako jsou iF Design Award a Red Dot Design Award. Závazek společnosti LG k udržitelnosti je uznán certifikacemi, jako jsou Reducing CO2 a Measured CO2 od Carbon Trust – již pátý rok v řadě. LG webOS: Stabilní růst díky prémiovému obsahu a partnerstvíVedoucí postavení společnosti LG přesahuje rámec hardwaru. Její televizory si získaly popularitu také díky neustále se rozšiřující nabídce obsahu a služeb založených na vlastní platformě webOS:LG Channels, nyní jedna z pěti nejpoužívanějších aplikací na televizorech LG na klíčových evropských trzích, je k dispozici v 16 zemích a nabízí více než 1 700 kanálů s filmy, živými sportovními přenosy a prémiovou zábavou.Počet hodin sledování v Evropě se meziročně zvýšil o více než 45 %3.Tento rychlý růst podporují strategická partnerství v oblasti obsahu s ITV Studios, Lionsgate, A+E, NBCU, FIFA+ a BBC Studios Distribution Limited.Vlastní kanál LG 1 přináší vybraný prémiový obsah od partnerů, jako jsou NBCUniversal, Fremantle, Lionsgate a Filmrise.Společnost LG uzavřela partnerství se společností Rakuten s cílem spustit na klíčových evropských trzích službu videa na vyžádání LG Movies & TV.Společnost LG nabízí zdarma více než 500 her pro celou rodinu, včetně významných partnerů, jako je Xbox Cloud Gaming (Beta), které jsou k dispozici na základě předplatného a snadno přístupné z herního portálu LG. 2025 LG QNED evo: Inovace OLED se rozšiřuje na prémiové LCD televizorySpolečnost LG přináší novou definici prémiového segmentu LCD televizorů s řadou 2025 QNED evo. Tyto nové modely zdědily klíčové technologie z OLED televizorů LG, nabízejí řadu pokročilých barevných řešení a jsou vybaveny špičkovou technologií Mini LED. Jsou také vybaveny nejnovějším procesorem Alpha AI, nabízejí špičkový herní výkon a disponují všestrannou platformou webOS.Tyto špičkové televizory, certifikované společností Intertek pro dosažení 100% barevného objemu, reprodukují syté a věrné barvy jak v jasném, tak v tmavém prostředí. Díky proprietárnímu řešení Dynamic QNED Color mohou diváci očekávat vynikající hloubku, čistotu a přesnost bez ohledu na světelné podmínky. Oslava 10 milionů prodaných OLED televizorů exkluzivními akcemiNa oslavu tohoto úspěchu a jako projev vděčnosti svým evropským zákazníkům zahajuje společnost LG Streaming Week 2025, během kterého nabízí bezplatné a zlevněné předplatné od partnerů poskytujících streamovací služby v celé Evropě prostřednictvím speciální aplikace, kterou lze stáhnout z Content Store nebo Apps. Mimo jiné bude na českém trhu v termínu od 9.6. do 3.8. 2025 probíhat akce typu “cash back”. Zákazník bude moci při splnění daných podmínek získat při zakoupení vybrané televize LG zpět až 50 000 Kč.„Televizory LG OLED nastavily standard prémiových televizorů díky bezprecedentnímu zážitku ze sledování digitálního obsahu na samosvítících displejích,“ řekl Heaven Lee, zástupce společnosti LG Electronics pro region Evropa. „Model LG OLED evo 2025 bude vybaven ještě ostřejší obrazovkou a chytřejší platformou webOS s umělou inteligencí, která našim zákazníkům v Evropě přinese pohlcující zážitek ze sledování televize.“ Další informace o prémiových modelech OLED a výhodách pro zákazníky na www.lg.com/cz.# # #1 Omdia OLED TV Accumulated Sales in the European Market (2013~2025.4)2 UK „Which?“, Francie „Que Choisir“, Německo „Stiftung Warentest“, Španělsko „OCU Compra Maestra“, Itálie „Altroconsumo“, Nizozemsko ‚Consumentengids‘, Švédsko „Råd & Rön“, Belgie „Testaankoop“, Portugalsko „Deco Proteste“, Česká republika ‚dTest‘, Dánsko „Forbrugerrådet Tænk“ a Finsko „Kuluttaja“.3 K lednu 2025, interní údaje společnosti LG Kontakt:JeongYun Zmrzlíková / Head of Marketing, LG Česká republika 

Čas načtení: 2021-04-11 16:24:56

Národní galerie Praha připravila výstavu české malířky Toyen

Národní galerie Praha hostí dílo jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň 20. století – Toyen. Výstava vyzvedne kromě důležitých etap tvorby umělkyně (od prvních krajin, přes artificialismus – hnutí, které založila v Paříži společně se Štyrským, – až po její hlavní surrealistické obrazy) také zásadní témata z jejího díla, jako je poezie, příroda, erotika či alchymie. Ukáže obrazy, kresby a koláže, ale i bohatou ilustrátorskou práci ze sbírek českých a evropských muzeí a soukromých kolekcí, a rovněž díla, která Toyen darovali přátelé a slavní umělci či básníci jako Yves Tanguy, Victor Brauner, André Breton a další. Tento výstavní projekt, jež je výsledkem spolupráce s Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris – Paris Musées, se poprvé v historii představí ve třech evropských městech. Výstava s podtitulem Snící rebelka měla být pro veřejnost otevřena 9. dubna ve Valdštejnské jízdárně v Praze. S ohledem na přetrvávající opatření bude však ještě chvíli trvat, než přivítá první návštěvníky. Do té doby se s Toyen budou zájemci potkávat alespoň prostřednictvím různých online přenosů. Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902–1980), patří k nejoriginálnějším a nejznámějším českým umělkyním 20. století. Ještě za svého života se proslavila i ve Francii, kde trvale žila od roku 1947. Výrazná tvorba a neotřelé životní postoje vzbuzují po celém světě zájem o její osobu i práci. Za šedesát let své kontinuální tvůrčí činnosti a úzkého kontaktu s vůdčími básníky a mysliteli své doby vytvořila mnohovrstevnaté a průkopnické dílo. Koncepci současného mezinárodního projektu, jehož cílem je představit a znovu připomenout dílo umělkyně v co nejucelenější podobě, vytvořily kurátorky Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen-Lammers. Na spolupráci se podílejí tři prestižní instituce – Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris – Paris Musées. „Výstavy v Praze, Hamburku a Paříži budou mít každá svou podobu v závislosti především na muzejním kontextu jednotlivých měst. Všechny jsou ale výsledkem postupně prohlubované spolupráce. Velký dík patří především zapůjčitelům uměleckých děl a řady dalších osob, které zásadním způsobem přispěly v různých etapách k jeho zdařilé realizaci. Bez hlubokého porozumění významu tohoto projektu, jenž Toyen představuje z nového úhlu pohledu, by společný záměr zůstal jen na papíře,“ říká generální ředitelka NGP Alicja Knast. „Výstava ve Valdštejnské jízdárně bude rozdělena do časových úseků reflektujících důležité etapy tvorby Toyen – artificialismus, první surrealistické období ve třicátých letech, druhou světovou válku, její pařížský exil po roce 1947 a účast na akcích francouzské surrealistické skupiny, i spolupráci s Éditions Maintenant. Zdůrazní rovněž témata jako poezii, přírodu, erotiku, alchymii, analogii, sen a noc. Představeny budou nejen obrazy, kresby a koláže, ale i bohatá ilustrační tvorba. Zaměřujeme se také na zásadní spolupráci Toyen s přáteli jak z pražské, tak pařížské surrealistické skupiny, ať už to byli malíři či básníci: Jindřich Štyrský, Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin Péret, Radovan Ivšić, Annie Le Brun a další,“ vysvětluje kurátorka Anna Pravdová. „Díla budou zapůjčena z českých a evropských muzeí i soukromých sbírek,“ dodává. U příležitosti výstavy vychází rozsáhlý bohatě ilustrovaný stejnojmenný monografický katalog ve čtyřech jazykových mutacích, z toho česká a anglická verze v pražské premiéře. Na jeho přípravě se podíleli autoři z celého světa. Připravena je také především vizuálně založená publikace pro menší i větší diváky Obrazy do kapsy, což je třetí díl z ediční řady NGP. K výstavě se váže řada vzdělávacích a veřejných programů, zprostředkovávající výtvarné myšlení, tvorbu a imaginaci Toyen. Součástí projektu budou online přednášky domácích a zahraničních odborníků či kreativní dílny. Výstavní prostory rovněž nabídnou interaktivní studio, kam mohou návštěvníci v rámci prohlídky zavítat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 09:28:19

Ústavní soud ponechal v platnosti "lex Babiš". Nestřelil se tím do vlastní nohy?

Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice. Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud. Verdikt bez odvolání S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.  Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.  Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel. Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.  V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mandát Ústavního soudu se scvrknul? Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.  V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.  America first Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.  Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.  Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.  My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne. Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů? {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-12-06 15:58:55

Arnošt Marks: Země, kde spolupracují vědci, inženýři a umělci, jsou úspěšné

Kdo si hraje na vlastním písečku, nepřežije 21. století. Separace společenských, technických a přírodních věd je krátkozraká. A bez umělecké kreativity se žádná z těchto oblastí sama neprosadí. Jak by to mohlo fungovat v praxi, naznačuje proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Arnošt Marks.   Mnohdy jsou smysl, společenský účel a význam spolupráce umělců a vědců pouze předmětem mnoha iluzí a přehnaných očekávání. Jak byste hodnotil současnou situaci v této oblasti u nás? Pro naši úvahu si vymezme pole, kde múzy věd, výzkumu, technologií, humanitních oborů a umění působí společně vedle sebe. Výdaje na vědu a výzkum v České republice tvoří necelá dvě procenta HDP, přičemž polovinu poskytují soukromé podniky. Česká republika se ve všech možných souvisejících parametrech zařazuje mírně pod průměr EU a zaostává za vyspělými zeměmi. Nemůžeme být s tímto stavem spokojeni. Zásadní dobrá zpráva ale je, že po sametové revoluci vedle konsolidované akademie dorostla také první vrstva soukromých majitelů malých a středních firem se zájmem o technologie, vědu a umění a skupina dalších zámožnějších svobodných občanů. Tito spolu s akademiky mají de facto odpovědnost za budoucnost této země a jsou velice důležití.   Bylo vůbec po roce 1989 na co v této oblasti navazovat? Ne náhodou bylo antiintelektuální chování komunistických mocipánů zaměřené na zničení takovýchto vztahů. Konali selektivně a devastace se týkala různých oborů v různé míře. Schopnost provádět mezinárodní aktivity v umění, vědě a výzkumu pěstovali velmi náhodně, svévolně a podřizovali je pouze svým zájmům. Konali tak v neposlední řadě z čistě geopolitických a koloniálních důvodů, organizovali eliminaci a izolaci českých zemí od Západu a jeho duchovních, vědeckých a kulturních elit. Důsledky této devastace je cítit dodnes. České akademické prostředí se z této a dalších hrůz 20. století zotavuje a vychází z izolace, jak dokládají mnohé analýzy. Zotavujeme se ale pomaleji, než bychom si přáli. V logickém tempu generační obměny postupně znovu dochází k zapojování do mezinárodní spolupráce a živé interakce na evropské a světové úrovni.  Český akademický svět již dospěl do stavu své technické a finanční konsolidace. Za posledních deset až patnáct let bylo do něj kromě přibližně dvou set miliard korun ze státního rozpočtu investováno ještě přes sto miliard korun z evropských zdrojů.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Česká republika jako jedna z průmyslových zemí ale nemá žádné veřejné specializované kapacity aplikovaného výzkumu, ústavy, které by se soustředily na výzkum v sektorech, které jsou klíčové pro dlouhodobý společný a na sebe navazující rozvoj ekonomiky, technologií a vědy. Nemáme ani specializované instituce na interakci mezi vědou, uměním a technologiemi. Proč? Máte pravdu! Takové instituce existují nejen ve většině velkých úspěšných technologicky orientovaných ekonomikách. Jde o ústavy jako národní laboratoře v USA, MIT, Aalto University ve Finsku, Frauenhoferovy ústavy v Německu, ITRI na Tchaj-wanu ... Propojení umění, designu a vědy a technologického výzkumu je bohužel u nás mnohdy oddělováno a fragmentováno, administrativou jsou tyto oblasti vnímány jako izolované. Aplikovaný výzkum a umělecká činnost spojené s ekonomikou a technologiemi jsou zatím volně rozprostřeny do veřejných vysokých škol a ústavů Akademie věd. Ale měl by být jimi atakován i náš každodenní život. Krajina výzkumu je tedy zatím uspořádána kontra-intuitivně. Chceme-li udržet krok s vyspělými světovými ekonomikami, musí se to během několika let změnit.   V současné době působíte jako proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, kde máte odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty, které se týkají vztahů mezi uměním, technologiemi a inovacemi. Jaká je zde situace v této oblasti? Od založení Ústavu umění a designu, který byl předchůdcem Fakulty Ladislava Sutnara, si byl jejich zakladatel, děkan docent Mištera, dobře vědom toho, co se v této oblasti bude odehrávat. V podstatě to, o čem mluvíme, zakódoval mezi hlavní cíle a priority nově vznikající fakulty. Od samého počátku dochází v této oblasti k realizaci zajímavých projektů. Nejen s institucemi a firmami u nás, ale i se zahraničními partnery. Mezinárodní aktivity fakulty směřujeme k synergii, která dlouhodobě posiluje postavení školy a absolventům zprostředkovává porozumění a schopnosti obstát ve světě designu, technologií, umění, komunikace a tvorby v příštích desetiletích. Zanedbatelné pro tuto oblast není ani to, že už od roku 2005 provozujeme každoročně mezinárodní letní školu, kde se setkávají pedagogové i studenti doslova z celého světa. Pedagogové a studenti fakulty získali na základě kontaktů, v relativně krátké historii fakulty, významná mezinárodní ocenění, ale i zakázky pro svoji tvorbu.    Je to výhoda, že Fakulta Ladislava Sutnara jako umělecká škola je součástí převážně technické univerzity s dlouhodobou tradicí? Je to pro takovou spolupráci veliká výhoda. Fakulta je součástí univerzity s excelencí v oborech spojených s mobilitou, energetikou, matematickými obory a mnoha novými technologiemi. Dle hodnocení za rok 2016 je univerzitou s nejvyšší absolutní investicí z evropských fondů na žáka v ČR a je hodnocena nad evropským průměrem ve vybraných inženýrských, matematických a technických oborech. Je tedy s kým a na čem spolupracovat přímo v Plzni. Od svého založení vychází fakulta z odkazu Ladislava Sutnara a má ve svých aktivitách zakódován i díky jemu étos spojující obory technické, design, výtvarné umění a originální výtvarné hodnoty. Je neméně důležité, že docent Mištera dokázal na fakultě vybudovat tým plný nejen českých výtvarných a pedagogických veličin, ale navíc máme vedle našich klíčových ateliérů i špičková technologická pracoviště přímo na naší univerzitě. Vezmeme-li v úvahu ještě i širší historický kontext Plzně, v němž nalezneme svět strojírenství a průmyslu Škodových závodů, Loosovy interiéry, Křižíka, Sutnara… Máme na co navazovat, pokračovat ve stopách našich předchůdců. Jsou tu nejen finanční, pedagogické, technické, vědecké podmínky, ale i inspirace – genius loci.   Studentům se tedy dostane nejen kvalitního výtvarného vzdělání, ale i možnosti už během studia se zapojit do zajímavých aktivit a realizací i v zahraničí. Budou tak připravení na vstup do profesního života? Nebudeme si nalhávat, že budoucnost našich studentů a školy bude v 21. století nějak jednoduchá. Prosperita ČR v tuto chvíli stojí na relativně úspěšném modelu z 90. let 20. století, který upřednostňoval převážně průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou – zásadně závislou na dodávání komponentů našim německým sousedům. Vedle významné části ekonomiky závislé na dodávání komponentů existuje vrstva několika stovek firem, často spíše menších, které tento stereotyp prolamují a jsou často spojeny se špičkovým designem a vědou. Dramatické změny jsou na společenském obzoru v demografii, technologiích v oblasti mobility, energetiky, urbanismu v IT, v bio vědách jsou na denním pořádku. Jejich parametry, rozměry ani rychlost ale nejsou známy. Vedle společenskovědních oborů jsou umělecké obory cestou, jak společnosti pomáhat při osahávání budoucnosti. Designéři a umělci musí nejen asistovat při těchto změnách, ale budou jejich integrální hybnou silou. Už i proto musí naše fakulta vedle kvalitního uměleckého vzdělání vybavovat naše absolventy i schopností obstát v budoucím světě, ať již budou působit kdekoliv. Lehké to ale mít nebudou! Současnost nikomu z nás nedává jednoduchá, nenáročná řešení.   Kdo dnes patří mezi nové partnery fakulty v této oblasti? Můžete uvést konkrétní příklady?  Máme vytyčená teritoria a budoucí partnery hledáme mezi špičkami a těmi, co vědí, co je odolnost a hájení silného postavení ve světě kvality. Inspirujeme se u partnerů, kteří jsou nám kulturně a hodnotově blízcí a osvědčili v historii schopnost se prosadit nejen jako velcí „hráči“, ale i jako poměrně malé, bezvýznamné či dokonce ohrožené entity. Tato schopnost efektivně se chopit vlastního osudu a úspěšně se prosadit na globální scéně je pro nás aktivně volenou inspirací. Mezi naše nové partnery patří například Holon Institute of Technology z Izraele, který byl založen jako neuniverzitní technologický institut podle vzoru interdisciplinární legendy MIT v USA. Izraelská vláda zřídila tuto instituci na hranicích vědy, kultury, technologií a umění se záměrem kultivovat excelentní řešení pro stát Izrael a systematicky připravovat studenty pro výzvy budoucnosti a kultivovat synergii mezi inženýrskými obory, vědou, uměním a kulturou. Zvláště explicitní  chápání širšího elementu kultury jako významného parametru, který je integrální součástí i inženýrských řešení, je nejen pro naši fakultu, ale i naše partnery na plzeňské univerzitě, jako je Nové technologické centrum, Fakulta aplikovaných věd, ale i celou naši univerzitu inspirující. Dalším partnerem je univerzita NCKU z města Tchaj-nanu na jihu Tchaj-wanu. Západočeská univerzita s ní začíná spolupracovat na přípravě společných projektů na hranici budoucí mobility a výzev pro městské prostředí. Tchajwanská univerzita leží v území, které čelí významné změně klimatu ve městech, vlně monzunů a tajfunů. Proto spolupracuje s celou sítí globálních hráčů na klimatických adaptacích pro města. Rozhodli se proto svoji akademickou sféru budovat a strategicky propojovat s nejlepšími akademickými pracovišti ve Spojených státech. Dnes obě země diverzifikují tuto orientaci a ohlížejí se po evropských partnerech. Nicméně jejich schopnost prakticky číst potřeby a trendy trhů, kterou se naučili při své „závislosti“ na USA, je jim možné jen závidět a učit se od nich. Pro naši univerzitu to jsou ideální partneři pro společné projekty spojené s budoucností interaktivity, mobility a designu v takovémto prostředí. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a publicista.   Mgr. Arnošt Marks, Ph.D., MSc. (*1967) studoval na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridge. Mimo jiné působil jako náměstek pro vědu, výzkum a inovace místopředsedy vlády, jako místopředseda Rady vlády pro výzkum a inovace, ředitel projektu CEITEC Masarykova univerzita, Brno, Vysoké učení technické, Brno a Akademie věd. Působil na Ministerstvu pro místní rozvoj i jako předseda Národního výboru pro kreativní průmysly. V současné době je proděkanem pro tvůrčí činnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a má zde odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty pro vztahy mezi uměním, technologiemi a inovacemi.

Čas načtení: 2024-04-03 11:58:00

Společnost Gorenje získala prestižní certifikát kvality EQTM

Praha 3. dubna 2024 (PROTEXT) - Společnost Gorenje, člen skupiny Hisense Europe a jeden z předních evropských výrobců domácích spotřebičů, získala pro své moderní a praktické spotřebiče do kuchyně a pro péči o prádlo certifikát Evropské značky kvality (EQTM). Tato certifikace je prestižním a respektovaným uznáním vynikající kvality a odpovědnosti k životnímu prostředí, které získávají pouze nejlepší výrobci zboží a poskytovatelé služeb v celé Evropě.Evropská organizace pro jakost: Podpora výjimečnosti od roku 1956Evropská organizace pro kvalitu (EOQ), založená v roce 1956, je nezávislé neziskové sdružení, které působí jako propagátor zásad kvality s vlivem přesahujícím zeměpisné hranice. Opírá se o rozsáhlou síť odborníků a společností z evropských zemí i mimo ně. Prostřednictvím svých iniciativ významně přispívá k rozvoji kvality a hraje zásadní roli při formování evropské společnosti.Zavedení nové značky kvality EQTM – novinka na evropské úrovniV prostředí plném různých prohlášení o kvalitě, certifikátů a více či méně důvěryhodných ocenění uvedla společnost EOQ na trh novou Evropskou značku kvality (EQTM). Certifikát EQTM zaručuje, že výrobky splňují přísné normy kvality a bezpečnosti a zároveň berou ohled na životní prostředí i společnost.Získaný certifikát EQTM se vztahuje na širokou škálu nejoblíbenějších spotřebičů Gorenje do kuchyně i pro praní – od pečicích trub, volně stojících sporáků, varných desek, myček nádobí až po pračky. Pro získání prestižního certifikátu EQTM musí výrobky splňovat přísná kritéria: musí být na trhu nejméně tři roky a jejich kvalita se musí průběžně zlepšovat, nejméně 60 % komponentů musí pocházet z evropských zdrojů a zákazníci musejí tvořit různorodou skupinu. Kromě toho musí jít o originální výrobky, nikoliv napodobeniny, a v případě potřeby je třeba doložit příslušná práva duševního vlastnictví. Hodnocení spokojenosti zákazníků musí navíc trvale přesahovat 90 %."Jsme velmi hrdí na to, že jsme získali certifikát Evropské značky kvality. Věříme, že je to důkaz našeho závazku k vysoké kvalitě a inovacím v rámci našeho poslání, jímž je zjednodušit život," uvedl Gregor Gržina, generální ředitel společnosti Gorenje.Více informací: cz.gorenje.comFotogalerie je trvale přístupná na tomto odkazu: https://1drv.ms/f/s!AlDUuB6kZhh4gYYGjo-Omyuvbj5E0w?e=4sU2kL ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-05-28 18:03:00

18:03 Studio ČT24

Témata: Bezpečnostní spolupráce evropských zemí (reakce ANO); Bezpečnostní spolupráce evropských zemí (pohled Polska a Lotyšska); Bezpečnostní spolupráce evropských zemí (společné prohlášení) [online-live]

Čas načtení: 2024-10-08 18:43:00

Krize autoprůmyslu: Vondra kritizuje Green Deal, Farský chce levné elektromobily

Automobilový průmysl v Evropské unii je v krizi, shodli se během dnešní debaty v Evropském parlamentu europoslanci napříč všemi stranami a politickými skupinami. Na řešení toho, jak obnovit konkurenceschopnost evropských výrobců, mají ale odlišné názory. Podle českého europoslance Alexandra Vondry (ODS) z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) je potřeba okamžitě revidovat Green Deal, tedy Zelenou dohodu pro Evropu, a zrušit zákaz spalovacích motorů, který EU naplánovala na rok 2035. Europoslanec Jan Farský (STAN) z frakce Evropské lidové strany (EPP) naopak vidí řešení ve větší dostupnosti levných evropských elektromobilů.

Čas načtení: 2024-10-24 14:23:00

Smart Business Festival CZ shrnul novinky z patnácti sítí a projektů

Praha 24. října 2024 (PROTEXT) - Smart Business Festival CZ 2024 shrnul na jednom místě novinky z patnácti sítí a projektů V Praze se včera uskutečnil jubilejní 10. výroční Smart Business Festival CZ – přehlídka aktivit a podnětů ke spolupráci v oblasti zavádění digitálních inovací do praxe určená zejména pro české malé a střední podniky. Stěžejními podtématy letošního ročníku byly bezpečnost, odolnost a udržitelnost a nabídka jejich posílení i pro ty nejmenší české firmy, ale i veřejné organizace. V programu se představilo šest Evropských center pro digitální inovace (EDIH), která v Česku působí, a s nimi spolupracující zástupci partnerských sítí a projektů. Akci uspořádalo sdružení CzechInno spolu s institutem CyberSecurityHubCZ. Akci svými úvodními vstupy zahájili Malgorzata Nikowska z Generálního ředitelství pro komunikační sítě, obsah a technologie Evropské komise (DG CONNECT) a vrchní ředitel sekce digitalizace a inovací Petr Očko, který řekl: „Z pohledu Ministerstva průmyslu a obchodu je Smart Business Festival jednou z klíčových akcí, kde je diskutována podpora primárně malých a středních firem z pohledu digitální transformace české ekonomiky, a jsme rádi, že zde každoročně můžeme prezentovat i novinky za Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky,“ a dále doplnil: „Evropská centra pro digitální inovace jsou klíčovými pilíři podpory digitální transformace firem v České republice. Kromě nich máme v Česku i funkční projekt tzv. Testing and Experimentation Facility AI Matters, který se specializuje na podporu firem při zavádění umělé inteligence do výroby. Jsme rádi, že tento projekt běží jak s podporou z EU, tak i ze zdrojů na národní úrovni. Vedle toho naše ministerstvo realizuje celou řadu dalších národních programů - z novinek bych rád zmínil zejména zcela nový program podpory výzkumu, vývoje a inovací s názvem TWIST, který se ve svém I. pilíři zaměřuje na klíčové strategické technologie – umělou inteligenci, kvantové počítání a polovodiče. V tuto chvíli připravujeme první výzvu, která by měla být publikována ještě do konce tohoto roku a těšíme se na mnoho zajímavých projektů.“ V dopoledním programu a současně i v expoziční části akce se dále představili zástupci všech šesti v Česku sídlících Evropských center pro digitální inovace, která fungují v letech 2023 – 2025 (s perspektivou pokračování v navazujícím období), tedy: - Cybersecurity Innovation Hub se sídlem v Brně, který se specializuje na kybernetickou a informační bezpečnost, má celorepublikovou působnost a zaměření jak na malé a střední podniky, tak i veřejné organizace. Konsorcium řídí CyberSecurityHubCZ sdružující jako zakládající partnery Masarykovu univerzitu, České vysoké učení technické v Praze a Vysoké učení technické v Brně, EDIH má celkem 9 partnerů. - EDIH CTU se sídlem v Praze a zaměřením na umělou inteligenci, jehož koordinátorem je České vysoké učení technické v Praze a jeho členy dalších 7 partnerů. I tento EDIH má celorepublikovou působnost a zaměřuje se na podporu malých a středních podniků i veřejných organizací. - EDIH Ostrava se superpočítáním a zpracováním velkých dat jako hlavními technologickými oblastmi a zaměřením na obecnou digitální transformaci firem v Moravskoslezském kraji, jehož řídicím partnerem je Vysoká škola báňská – Technická univerzita v Ostravě a dalším partnerem Moravskoslezské inovační centrum. - EDIH Brain4Industry se sídlem v Dolních Břežanech, který se zaměřuje na chytrou výrobu, aditivní technologie a umělou inteligenci s Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR jako koordinátorem a celkem čtyřmi partnery konsorcia. - EDIH DIGIMAT, který sídlí v Kuřimi a v rámci svého zaměření na chytrou výrobu a Průmysl 4.0 se zabývá zejména robotikou a umělou inteligencí, ale i racionalizací výroby včetně energetického managementu. Koordinátorem tohoto konsorcia je společnost Intemac Solutions a EDIH zahrnuje celkem 4 partnery. - EDIH Northeast se sídlem v Liberci a sedmi partnery, který svými aktivitami napomáhá lepší digitální transformaci podniků i veřejných organizací v Libereckém a Královéhradeckém kraji. Služby českých EDIH jsou dotovány z evropského programu Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy, díky čemuž mohou klienti získat významnou slevu na jejich služby, a nebo je v řadě případů čerpat zcela bezplatně. Sít EDIH funguje nejen v Česku, ale i zbytku Evropy. Evropská komise prostředky z programu Digitální Evropa podpořila v aktuálním období celkem 151 konsorcií po celé EU, z nichž řada poskytuje služby i českým subjektům. V programu Smart Business Festivalu se tak představily např. i EDIH DInO z bavorského Freyungu, který své služby nabízí firmám i veřejným organizacím v česko-bavorském příhraničí nebo EDIH AI5Production z Vídně, který vyvinul za účelem zvýšení spolehlivosti ověřování původu zboží v přeshraničním kontextu tzv. Digital Product Pass. Kontakty na všechna Evropská centra pro digitální inovace spolu s jejich sektorovým a regionálním zaměřením jsou k nalezení na stránkách Evropské komise. CyberSecurityHubCZ krom konsorcia EDIH Cybersecurity Innovation Hub koordinuje nebo se podílí na koordinaci i řady dalších strategických projektů, jejichž prostřednictvím posiluje odolnost a bezpečnost české ekonomiky. Těmi jsou například: - Čerstvě otevřené česko-taiwanské společné centrum pro vývoj bezpečných čipů – Advanced Chip Design Research and Development Centre. Projekt vznikl za finanční účasti taiwanské vlády a strategické podpory Úřadu vlády ČR a nejvyšších ústavních činitelů. - Česká účast v celoevropské síti EuroQCI, jejímž cílem je vybudování kvantově bezpečné strategické infrastruktury napříč Evropou. Projekt získal financování z evropského programu Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy. - Česká anténa Evropského centra kompetencí pro kyberbezpečnost (ECCC) – tedy tzv. NCC-CZ, Národní koordinační centrum pro kyberbezpečnost, které zastřešuje Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) ve spolupráci se CyberSecurityHubCZ. Novinky k těmto projektům zazněly na Smart Business Festivalu CZ 2024 a jejich společnou nabídku – zejména v oblasti šíření osvěty a vzdělávání v oblasti posilování kyberbezpečnosti a odolnosti českých firem i organizací zrekapitulovali Luboš Fendrych z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost za projekt NCC-CZ, Daniel Reitzner z Masarykovy univerzity za CZQCI a Prof. Tomáš Pitner ze CyberSecurityHubCZ na projekt ACDRC. O informace o všech projektech si lze požádat cestou jednotného kontaktního formuláře na webu CyberSecurityHubCZ. Hlavním partnerem akce byly České radiokomunikace, a.s., které mají k podtématům letošního Smart Business Festivalu CZ 2024 velmi blízko. Členka vedení společnosti s gescí za oblast udržitelnosti Anna Tůmová k zapojení ČRA do komunikace k tématu udržitelnosti uvedla: „V Českých Radiokomunikacích jsme si vědomi toho, že naše činnost v oblasti provozu datové infrastruktury ovlivňuje životní prostředí i lidské životy, a proto dodržujeme pravidla environmentální a sociální zodpovědnosti. Prostřednictvím kombinace k přírodě šetrného designu našich technologií, odpovědného přístupu k zaměstnancům a důrazu na jejich vzdělávání tak sledujeme dopad našich aktivit na klíčové oblasti jako je změna klimatu nebo podpora diverzity. Zaměřujeme se na klíčové oblasti, jako jsou změna klimatu, diverzita, etika a firemní postupy, včetně projektů, jako je přeměna brownfields na Zbraslavi, která využívá stávající infrastrukturu k dalšímu rozvoji konektivity.“ V Česku ale působí i celá řada dalších relevantních sítí, které se podílejí na posilování bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti českých podniků a nabízejí státem nebo Evropskou unií dotované služby v této oblasti. Na Smart Business Festivalu své služby tak představili také: - Projekt tzv. Testing and Experimentation Facility (TEF) s názvem AI Matters, kde českou účast zajišťuje Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze, - EIT Manufacturing a jeho český národní hub EIT Manufacturing Hub Czechia zastřešený taktéž CIIRC ČVUT v Praze, - Síť Enterprise Europe Network Česká republika, kterou koordinuje Technologické centrum Praha a která poskytuje podporu inovativním českým firmám v Česku a dalších více než 60 zemích celého světa, - Zástupci regionálních a oborových digitálních inovačních hubů, které sice nedosáhly na podporu určenou Evropským centrům pro digitální inovace z programu Digitální Evropa, ale přesto nabízejí relevantní služby podpořené z jiných programů na celkem 279 místech po celé Evropě. Ondřej Beránek z AI Matters TEF tak přiblížil služby svého projektu a spolu s Annou Tahovskou z EIT Manufacturing Hub Czechia se shodli na tom, že nabídka služeb z pohledu jejich projektů a spolupráce s EDIH CTU je zjednodušena tím, že všechny tři projekty zastřešuje v Česku jedna instituce – tedy České vysoké učení technické v Praze. Karel Charvát z DIH Plan4All představil jeden z nových projektů propojujících umělou inteligenci s evidencí místních dat (GIS) a usnadňuje tak plánování v regionálním rozvoji. Petr Hladík, koordinátor sítě Enterprise Europe Network Česká republika, pak shrnul celou akci i zastoupení své sítě slovy: „Smart Business Festival letos slaví desáté výročí a je obdivuhodné, kolik toho ve své desetileté historii dokázal. Technologické centrum Praha bylo odborným partnerem festivalu po celou tuto dobu a společně s organizátory ze sdružení CzechInno se vždy snažilo na festivalu zviditelňovat a podporovat české technologické firmy s chytrými nápady a mezinárodním obchodním potenciálem,“ a dodal: „To je také cílem sítě Enterprise Europe Network, kterou v ČR Technologické centrum Praha koordinuje.“ Samostatnou kapitolu programu pak tvořila nabídka bližšího zapojení pro české firmy i veřejné organizace do celoevropské iniciativy GAIA-X, která umožňuje technologicky nezávislé a platformou GAIA-X ověřené uchovávání a sdílení dat v několika sektorech s vysokou relevancí pro evropskou ekonomiku jako jsou průmyslová výroba, zdravotnictví, veřejné služby nebo turistika a místní rozvoj. Její zástupce Frederik Tengg vyzval české firmy, aby v rámci posilování své odolnosti a nezávislosti na službách technologických gigantů více využívali služeb této sítě a podnítil české hráče k vytvoření českého GAIA-X hubu, který prozatím není ustaven. Po skončení konference následovaly diskuze na prezentačních místech jednotlivých zastoupených organizací a také praktická ukázka činnosti jednoho z klientů EDIH Cybersecurity Innovation Hub – tedy Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia, která byla i místem konání akce. O Evropských centrech pro digitální inovace (EDIH): Evropská centra pro digitální inovace (EDIH) jsou nezisková konsorcia, která napomáhají svými standardizovanými službami malým a středním firmám a veřejným organizacím v úspěšné digitální transformaci. V Česku funguje 6 takových center, více o tematice na webu Evropské komise a v katalogu EDIH. O sdružení CzechInno: CzechInno je zájmovým sdružením právnických osob založeným v roce 2011 k podpoře českého inovačního podnikání, partnerem EDIH Cybersecurity Innovation Hub (CIH) a autorem unikátního systému podpory inovací v ČR, který spočívá v každoroční organizaci: - soutěže Vizionáři, jejímž cílem je oceňovat inovativní počiny v českém podnikání, - každoroční přehlídky nabídek a tipů pro zefektivnění podnikání s názvem Smart Business Festival, - projektu na podporu obchodní a výzkumné spolupráce mezi Českou republikou a Ukrajinou s názvem Smart Ukraine - série regionálních a online osvětových a vzdělávacích akcí pod souhrnným názvem Cybersecurity Twister, určené k podpoře posilování bezpečnosti a odolnosti českých firem i veřejných organizací. O CyberSecurityHubCZ: Cyber Security Hub je zapsaným ústavem, jehož zakladateli jsou Masarykova univerzita, České vysoké učení technické v Praze a Vysoké učení technické v Brně. Jeho základním posláním je propojovat aktivity svých zakladatelů v oblasti informační a kybernetické bezpečnosti a přispívat k vyšší míře odolnosti českých firem i veřejných organizací v této oblasti. O Smart Business Festivalu CZ 2024 Smart Business Festival CZ 2024 uskutečnil pod záštitou ministra průmyslu a obchodu ČR. Hlavním partnerem byly České Radiokomunikace, a.s. – poskytovatel unikátní televizní, rozhlasové a internetové infrastruktury. Odbornými partnery akce byly Technologické centrum Akademie věd ČR jako koordinátor sítě Enterprise Europe Network Česká republika a síť EIT Manufacturing. Mediálními partnery projektu se stali portál BusinessInfo a časopis Inovační podnikání a transfer technologií. Informace o činnosti sdružení CzechInno a všech jeho projektech jsou k dispozici na www.czechinno.cz Kontakt pro média: David Kratochvíl, MBA – předseda řídicího výboru sdružení CzechInno E: kratochvil@czechinno.cz, ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-11-15 15:00:24

Chcete vidět autonomní taxi Cybercab naživo? Budete mít možnost v těchto městech

V říjnu představila Tesla svou vizi budoucnosti osobní přepravy, autonomní taxi Cybercab Futuristický vůz bez pedálů či volantu nyní přiveze do vybraných evropských lokalit Tesla ukáže Cybercab například v Londýně či Paříži, zájemci z Česka to budou mít nejblíž do Berlína Tesla představila minulý měsíc na akci „We, Robot“ v Los Angeles své první zcela autonomní vozidlo, Tesla Cybercab. Jedná se o robotické taxi bez volantu i pedálů, vejdou se do něj dva cestující a dle miliardáře Muska by vůz měl být 10–20× bezpečnější než běžné vozy řízené lidmi. Tesla při představení uvedla, že produkce započne až v roce 2026. Možnost podívat se na futuristickou novinku však budou mít fanošci v Evropě již letos. Přečtěte si celý článek Chcete vidět autonomní taxi Cybercab naživo? Budete mít možnost v těchto městech

Čas načtení: 2025-02-27 10:17:00

Po rekordním roce bude NOARK Electric investovat do vzdělávání

Praha 27. února 2025 (PROTEXT) - Společnost NOARK Electric, specialista na vývoj a výrobu elektrických komponentů, vstoupila letos do čtrnáctého roku své existence. Z pražské centrály řídí svou působnost celkem na dvaceti šesti evropských trzích, na kterých se jí rekordně daří. Loňský rok zakončil NOARK Electric s nejvyšším obratem v historii – 60,5 milionu eur (1512 milionu korun). V novém roce plánuje společnost navázat na své investice do vývoje produktového portfolia, v tuzemsku rozjet spolupráci se Svazem moderní energetiky a napříč Evropou zintenzivnit podporu budoucí generace odborníků v oboru elektrotechniky.NOARK Electric loni zažil rekordní rok – poprvé v historii překonal obrat společnosti hranici 1,5 miliardy korun. K růstu ale došlo i v jiných oblastech, například v objemu nabízených produktů (meziroční nárůst o 15 %) nebo v počtu zaměstnanců (12 %). „Neustále rosteme. Je to zapříčiněno především tím, že působíme na 26 evropských trzích a všechny kroky koordinujeme z Česka. Přibrali jsme proto i loni další zaměstnance, abychom všechny aktivity zvládli pokrýt. Dokonce se budeme muset v květnu z kapacitních důvodů stěhovat do nových kanceláří, které jsou dvakrát tak velké než naše dosavadní centrála,“ říká Ing. Karel Havlíček, Marketing Regional Manager NOARK Electric.Výzkum a rozvoj portfoliaDo nejnovějších technologií, výrobních prostředků i rozvoje produktového portfolia NOARK Electric pravidelně investuje. Důraz klade především na fotovoltaiku a průmysl. Na rozvoji oborových standardů i portfolia spolupracuje značka například s ČVUT nebo Ekonomicko-správní fakultou Masarykovy univerzity v Brně formou workshopů, respektive projektů pro nadané studenty. „Spolupráce s vysokými školami zahrnuje i řadu marketingových výzkumů a tematických přednášek věnovaných IT a HR ve firmě,“ prozrazuje Havlíček.Aktivity na poli OZEOd svého založení firma strmě roste a stala se významným hráčem v segmentu obnovitelných zdrojů. Odrazem tohoto růstu je také zintenzivnění aktivit v segmentu OZE. Významnou úlohu v těchto plánech hraje partnerství se Svazem moderní energetiky, které startuje v letošním roce. „Není a ani nemůže nám být lhostejné, jakým směrem se ubírá legislativa spjatá s OZE, jak se tento obor rozvíjí i jak je vnímán odbornou a širší veřejností. Cítíme, že segment OZE je důležité v ČR kultivovat a rozvíjet s fundovanými odborníky a podobně zaměřenými společnostmi. Vítáme možnost odborné spolupráce s dalšími členy v rámci pracovních skupin SME i zapojení do osvětových aktivit, jakou je například roadshow Pro moderní Česko,“ vysvětluje Havlíček.Podpora elektrotechniky napříč EvropouNOARK Electric pravidelně podporuje střední elektrotechnické školy a učiliště, jež vychovávají budoucí generace odborníků. Středobodem těchto aktivit je projekt NOARK plní sny školám, který těm nejtalentovanějším týmům zajistí mimo jiné i finanční podporu. Letos se soutěž pořádá v devíti evropských zemích a zaregistrovalo se do ní více než 120 školních týmů. Minulé ročníky určily pouze vítězné projekty v jednotlivých státech, ale rok 2025 bude jiný. Celé klání získá mezinárodní rozměr, protože vůbec poprvé z registrovaných účastníků vzejde evropský vítězný tým, který vyhraje prémii čtvrt milionu korun a další ceny.„V historii tohoto projektu bude letos konkurence určitě nejsilnější. Do soutěže se zapojilo přesně 123 škol z devíti zemí a národní vítězové se letos poprvé utkají o titul nejlepšího evropského projektu,“ říká Havlíček, a pokračuje: „Vyhlášení se uskuteční během slavnostního galavečeru v březnu v Praze a zúčastní se ho zástupci vítězů ze všech zemí, kde se soutěž pořádá. NOARK plní sny školám vnímáme jako prostředek, který může významně přispět k pozvednutí úrovně elektrotechniky v ČR i Evropě, a navíc studentům poskytuje potřebnou mezinárodní konfrontaci.“ Kontakt:www.noark-electric.cz  

Čas načtení: 2025-05-30 10:30:29

Elon Musk má další problém, firmy v EU blokují jeho AI víc než ChatGPT

Grok je zakázán ve čtvrtině evropských firem, mnohem častěji než ChatGPT či Gemini Důvodem jsou dezinformace, kontroverzní výroky a obavy o soukromí a bezpečnost dat AI nástroje jsou v Evropě rozšířené, ale firmy začínají rozlišovat podle důvěryhodnosti Čtvrtina evropských firem zcela zablokovala generativní AI chatbot Grok od Elona Muska a jeho xAI. Vyplývá to z nové zprávy společnosti Netskope, která se zabývá kyberbezpečností. Firma zkoumala využívání umělé inteligence v evropských organizacích. Grok je tak jedním z nejčastěji blokovaných AI nástrojů na kontinentu – výrazně častěji než populárnější ChatGPT (9,8 %) nebo Google Gemini (9,2 %). Přečtěte si celý článek Elon Musk má další problém, firmy v EU blokují jeho AI víc než ChatGPT

Čas načtení: 2020-12-28 12:37:30

R.I.P. Babson: Svět opustil jeden z evropských průkopníků House Dance

Francouzský tanečník Babson byl jednou z nejdůležitějších postav House Dance v Evropě. Jeho smrt zasáhla tanečníky na celém světě. Babson zemřel ve věku pouhých 42 let 27. prosince 2020 zasáhla celý taneční svět nečekaná zpráva. V noci zemřel francouzský tanečník a choreograf Ousmane Sy známý jako Babson nebo Baba. Jeho jméno bude navždy spojeno se…Pokračovat ve čteníR.I.P. Babson: Svět opustil jeden z evropských průkopníků House Dance Článek R.I.P. Babson: Svět opustil jeden z evropských průkopníků House Dance vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag