Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-19 09:23:49

Ministerstvo kultury rozděluje peníze neefektivně a netransparentně, konstatuje kontrolní úřad

Rozdělování dotací na kulturní aktivity, jako jsou tanec, divadlo, literatura, hudba nebo výtvarné umění, je roztříštěné a neefektivní. Vyplývá to ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který prověřil prostředky rozdělené ministerstvem kultury v letech 2016 až 2018.   NKÚ podotýká, že ministerstvo určilo jen velmi obecné cíle projektů, na které mají peníze směřovat („rovnost občanů v přístupu ke kulturnímu bohatství“, „zmírnění vlivu komercionalizace umění“ nebo „vytvoření podmínek pro kulturní potřeby všech občanů“) a nestanovilo ukazatele, podle kterých by mohlo vyhodnotit její přínos. Zároveň příjemce podpory nedostatečně kontrolovalo. Ministerstvo navíc podle NKÚ poskytovalo peníze netransparentně tím, že podpořilo i projekty mimo výběrové řízení, přičemž k jejich přidělení "nemělo žádné objektivní důvody". "Zatímco v letech 2011 až 2013 šlo o více než 68 milionů korun, v letech 2016 až 2018 to bylo přes 112 milionů korun. Zároveň přidělovalo podporu i žadatelům, kteří nesplnili podmínky. Podporu tak dostal například i žadatel, který v minulosti nedodržel podmínky dotace, nebo mu v žádosti chyběly základní údaje," konstatuje NKÚ. Ministerstvo kultury ročně vypisuje 25 výzev na podporu kulturních aktivit. V kontrolovaných letech na ně rozdělilo každý rok zhruba 500 až 600 milionů korun. "Za přidělení dotací je zodpovědných celkem devět odborů ministerstva, které postupují rozdílně a svůj postup nekoordinují. Často se tak liší požadavky na příjemce a zvyšuje se administrativní zátěž jak pro ně, tak pro ministerstvo. Například pokud příjemce pořádal festival zahrnující divadlo i tanec, musel podat dvě žádosti. Každé výběrové řízení spravoval jiný odbor ministerstva s odlišnými požadavky. Příjemce tak nakonec musel vést účetnictví pro každou část festivalu zvlášť, připravit zvlášť vyúčtování a dvě závěrečné zprávy," kritizuje NKÚ počínání ministerstva. Jedním z důvodů takto složitého rozdělování podpory je podle kontrolního úřadu i fakt, že na ministerstvu kultury stále chybí informační systém pro její poskytování. Přitom se podle kontrolorů zavázalo, že jej vytvoří už po předchozí kontrole v roce 2014, dosud ale výrazně nepokročilo. "Teprve na konci roku 2018 zpracovávalo podklady pro výběrové řízení na dodavatele informačního systému. Příjemci tak musí například opakovaně dodávat stejné doklady, které už předali v rámci jiné žádosti. Na ministerstvu kultury se také kvůli chybějícímu informačnímu systému lišily údaje o objemu podpory," konstatuje NKÚ.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NKÚ prověřil také příjemce, u nichž zkontroloval 180 milionů korun a u některých zjistil nedostatky. "Například jeden z příjemců měl skutečné náklady nižší, než byl původně plánovaný rozpočet, ale dotaci přesto čerpal v plné výši. Jiný příjemce vypracoval každý rok dvě verze vyúčtování. Zatímco v prvním vyúčtování vykazoval zisk, v opraveném vyúčtování vykazoval ztrátu. Ministerstvo kultury několik let za sebou přijalo bez výhrad toto opravované vyúčtování a každoročně tomuto žadateli přidělilo dotaci ve výši, kterou požadoval. Jednalo se o desítky milionů korun. Značnou část těchto prostředků měl vrátit příjemce do rozpočtu, což ministerstvo nepožadovalo," konstatuje NKÚ. Kontroloři navíc dodávají, že všechny tyto nedostatky jsou dlouhodobé a ministerstvo se u mnohých z nich zavázalo už po předchozí kontrole v roce 2014, že je napraví. "Téměř nic se ale nezlepšilo," zdůrazňuje NKÚ.

Čas načtení: 2020-05-03 19:46:58

Tip do karantény: Kde na internetu najdete filmy zdarma

Zavřená kina, odložené premiéry a zrušené festivaly nejsou důvodem, proč si přestat rozšiřovat své filmové vzdělání v oblasti náročnější filmové produkce. Třeba i s pomocí filmů, které byste v kinech zřejmě ani neměli možnost vidět. Internet nabízí bezpočet míst, kde lze legálně sledovat kinematografickou produkci rozličného původu, žánrů a délky. Zaměříme na některé z mnohých alternativ k HBO a Netflixu, kterými se zabýval předchozí článek. Všechny se vyznačují tím, že jsou dostupné zcela zdarma. V jednom případě vám stačí registrace. Tato snadná a bezplatná přístupnost ovšem neznamená, že by vybrané platformy a kanály nabízely méně rozmanitý a kvalitní obsah. Spíše naopak.  Kanadská produkční a distribuční společnost The National Film Board of Canada, založená již v roce 1939, nabízí na svém YouTube kanálu desítky oceňovaných filmů různého typu: experimentální, dokumentární, animované i hrané. Jde o tituly natočené od čtyřicátých let do současnosti, poučné, zábavné i originální a roztříděné do mnoha kategorií, které by vám měly pomoct s rozhodováním, na co se podívat. Začít můžete třeba s výběry toho nejlepšího z vybrané dekády.  Amsterodamský Mezinárodní festival dokumentárních filmů (IDFA) ve své online videotéce nabízí téměř tisícovku dokumentů z předchozích ročníků akce. Snadno si můžete vyfiltrovat ty, které jsou zdarma (je jich přes tři sta) a následně si nechat zobrazit například všechny krátkometrážní americké filmy o přírodě. Existuje zkrátka slušná pravděpodobnost, že v pestré nabídce najdete film o tématu, které je vám blízké.  Tvorba amerického studia Troma bude dobře známá všem pravidelným návštěvníkům Festivalu otrlého diváka. Jejich filmy přetékají nevkusem, úchylnými nápady a tělesnými tekutinami. Jde o brak prezentovaný se vší hrdostí. Desítky titulů vyznačujících se naprostou lhostejností k běžným estetickým kategoriím jsou zdarma dostupné na YouTube kanálu studia nazvaném prostě Troma Movies. K těm nejznámějším patří muzikál Kanibal! Muzikál! (1993) od tvůrců South Parku. Pokud máte odvahu, můžete ve své výpravě k srdci trashové kinematografie pokračovat s filmy jako A Nymphoid Barbarian in Dinosaur Hell (1990) nebo Ferocious Female Freedom Fighters (1982).  Po Troma filmech si můžete spravit chuť vytříbenější nabídkou artových titulů na stránkách Festivalu Scope. Verze pro širší veřejnost nabízí na rozdíl od verze pro filmové profesionály zdarma často obměňované kolekce krátkometrážních i celovečerních filmů z různých festivalů. Stačí provést rychlou registraci. Ovšem pozor, oproti jiným online platformám je počet zhlédnutí omezen na určité množství diváků. Po jeho vyčerpání bude „projekce“ daného titulu označená za vyprodanou. Zároveň máte možnost pustit si každý film pouze jednou, bez možnosti vracet se v přehrávání zpět. Vyplatí se tedy sledovat stejně pozorně jako při návštěvě kina.  Osvědčenou kvalitu najdete i na YouTube kanálu polského filmového studia TOR („Studio Filmowe TOR“), které nabízí možnost seznámit se s filmy spadajícími do tzv. „kina morálního neklidu“. Po dělnických stávkách na počátku sedmdesátých let došlo v Polsku k lehkému uvolnění poměrů a na poli filmové výroby pak k opětovnému zavedení autonomních tvůrčích skupin. V reakci na podnikové nepokoje začaly vznikat kritické filmy, které tematizují střet jedince a státu nebo zkoumají morálku polské společnosti. Na zmíněném YouTube kanálu najdete některé z nejoceňovanějších filmů tohoto cyklu (Amatér, Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce, Struktura krystalu…) v digitálně restaurovaných verzích, s anglickými titulky a bez toho, abyste museli něco platit. Také v případě, že vás více než Evropa nebo Severní Amerika láká Asie, najdete na YouTube obsah podle svého gusta. YouTube kanál „Korean Classic Film“ vznikl před pár lety k propagaci jihokorejské kinematografie, kterou mnozí objevili teprve s letošním oscarovým vítězstvím Parazita. Jedná se o několik stovek filmů pokrývajících prakticky celou poválečnou historii jihokorejské kinematografie. V podstatě obrázková učebnice dějin korejského filmu. Žánrové tituly, které v Koreji trhaly divácké rekordy, i dramata uváděná na prestižních festivalech. Vše minimálně s anglickými titulky (u některých filmů jsou také titulky francouzské nebo španělské).  Preferujete-li domácí tvorbu, nepřeberné množství krátkometrážních, celovečerních, dokumentárních i hraných filmů nabízí videoarchiv České televize. Stále početnější je pak online kolekce českých filmů z Národního filmového archivu, které se nacházejí na YouTube kanálu Česká filmová klasika. Vedle snímků ze zlatého fondu domácí kinematografie jako Křik (1963), O něčem jiném (1963), Kočár do Vídně (1966), nebo Návrat ztraceného syna (1966) najdete také množství raritních dokumentárních a animovaných filmů. Zkrátka tolik obsahu, že vám na něj jedna karanténa stačit nebude.    Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-05 15:37:24

Laboratoř Nadace Vodafone podpořila sedmdesát projektů sociálních inovací

Inkubační a akcelerační program Laboratoř Nadace Vodafone 2.0 uzavírá svoji evropskou kapitolu. Z Evropského sociálního fondu (ESF) bylo prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí ČR využito na podporu 70 projektů v letech 2017–2020 přes 17 milionů korun, dalších šest milionů investovala Nadace Vodafone. Lidem se zdravotním omezením nebo se závislostmi, ženám a mužům bez domova, dětem či dospívajícím a taky seniorům a dalším znevýhodněným skupinám zkvalitňují životy desítky inovativních nápadů s využitím technologií, které pomohla nastartovat Laboratoř Nadace Vodafone 2.0. Program, který navázal na předchozí Laboratoř založenou v roce 2013 a byl od roku 2017 spolufinancovaný z ESF, získal v roce 2019 cenu Central European Startup Awards za nejlepší inkubátor a akcelerátor v Česku. V letech 2017–2020 se do něj přihlásilo více než 300 projektů z celého Česka. Podporu od Nadace Vodafone ve formě devítiměsíčního mentoringu a vzdělávání nakonec získalo 70 týmů, přičemž 25 z nich dostalo na rozvoj svého nápadu kromě vzdělání a mentoringu navíc 150 tisíc korun. Tak se zrodil třeba osobní mobilní terapeut pro odvykání kouření AdiQuit, aplikace ECHO pro pomoc při pátrání po pohřešovaných dětech, platforma pro cestování neslyšících Deaf Travel, VERUapp pro správu pečovatelských služeb a desítky dalších. „Díky zapojení více než 150 zkušených mentorů a 200 dalších partnerů, mezi nimiž byly univerzity, inovační centra, vědecké týmy i další veřejně prospěšné organizace napříč republikou, se nám podařilo posílit ekosystém sociálních inovací v Česku a podpořit jejich expanzi do zahraničí,“ říká Adriana Dergam, místopředsedkyně správní rady Nadace Vodafone. „Nejčastěji byl pozitivně hodnocen nejen mentoring, zvyšování kompetencí a povědomí o podnikatelských aktivitách, ale i publicita získaná prostřednictvím účasti v programu a získání kontaktů. Sami účastníci zhodnotili, že bez poskytnuté pomoci by se znatelně hůře – nebo vůbec – dostávali z prvotních fází projektu do realizace,“ uvádí Lucie Vnoučková z Vysoké školy ekonomie a managementu (VŠEM), která hodnotila výstupy jednotlivých projektů. Evropská kapitola Laboratoře Nadace Vodafone sice končí, nicméně program bude pokračovat dál: v menším rozsahu, ale s více individualizovanou podporou ušitou na míru každému projektu. Odstartovat by měl ještě letos, ale vzhledem k aktuální situaci a omezením kvůli šíření koronaviru není zatím stanoveno přesné datum. Nicméně se očekává, že by 8. ročník Laboratoře mohl začít se začátkem školního roku.

Čas načtení: 2020-12-11 14:02:00

Děti se mu (jí) budou smát...

Mnohokrát jsem zaslechl (z druhé ruky), že pokud dítě nebude mít ten správný model mobilního telefonu, značkové oblečení, drahý notebook a kdejaké další blbiny, budou se mu ostatní ve škole (školce) smát a stane se terčem šikany. Korunu tomu nasadila rehabilitační sestra, která se při projíždění mých zad zmínila o dětech, které jsou vysmívány, protože je rodiče vozí málo drahým autem. Škodovka prý v žádném případě, ideální jsou SUV německých značek. Velkou část dětství jsem prožil v 90. letech. Kamarádili jsme se podle osobních sympatií, brali jsme jako normální, že někdo má víc. Třeba ve skautu se scházely děti od nejchudších po nejbohatší (také např. od úplných ateistů po kované katolíky). Na střední škole jsem měl spolužáka, který jezdil novým Audi a motocyklem Honda 750. A taky jsem měl spolužáky, jejichž rodina nevlastnila ani omlácenou 120ku. Ve společném dělání rutiky nás to nijak nelimitovalo.Nicméně doba se posunula. Tlak médií na konzum zde máme od nejútlejšího věku. Viz předchozí článek. Zatímco já jako pětiletý zažil akorát tak pana Vajíčka a reklamu na spoření mladých, dnešní děti jsou zpracovávány globálními kampaněmi za miliardy. Plus rodiči, pro něž jsou peníze a společenský status vším. Často jde (jak ukazuje letošní rok) o bohatství, které je taženo dluhy. Tito lidé mají desítky let vysoce nadprůměrné příjmy, ale nevlastní (téměř) nic. Vila na hypotéku. Provozovna v nájmu. Auta na leasing. Telefony pořízené (samozřejmě na firmu) v rámci ultravýhodných akcí se dvouletým závazkem. Když pak přijde výpadek příjmů, nastává panika. Hrozí děsivý pád do hlubin nižší střední třídy. Děti, jež machrovaly s majetkem, který nebyl jejich rodičů, posmívaly se ostatním a šikanovaly, se mohou rázem dostat na druhou stranu barikády. Nevidím to tak tragicky. Samozřejmě, může se vyskytnout rozmazlený spratek. Ale že by byla dynamika dětského kolektivu postavena na údajném bohatství rodičů? Nevěřím. To si spíš dospělí dělají alibi pro svou hrabivost.

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 07:42:46

Amazonský prales se rabuje pro naše pohodlí

Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli indiány Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech. Byli z mého návratu nadšení, i když to neprezentují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, nezapomněli na mne ani po tolika letech a měl jsem slzy v očích, když třeba čtyřiaosmdesátiletý Mateo Biaeja si na mne vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal.  Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky. Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe. Užiteční idioti A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} My jsme totiž ti odběratelé brazilské sóji, brazilské kukuřice, brazilského hovězího, brazilských drahokamů, brazilského vzácného dřeva, brazilských nerostů – jako niobia – nutných pro naši elektroniku, brazilské bavlny, brazilského textilního a obuvního průmyslu. Já o tom bouřím desítky let, ale nedělám z toho politiku ani nevedu demonstrace. Demonstrace nikam nevedou. To je jen šalebná hra, klam pro veřejnost, hra na vysokou politiku. Je to „in“, zatímco někde jinde se zas rozdávají karty. Také jsme jako mladí cinkali klíči a jiní v pozadí si rozdávali pozice. Byli jsme jen ti užiteční idioti a hra se jen opakuje na jiné úrovni. Ze záchrany Země a amazonských lesů se stalo politikum a revoltující aktivističtí ochránci přírody jsou křiklouni, kteří potřebují být viděni. Potřebují se prezentovat, hledají možná i své politické cíle a vůbec nechápou, že ty hořící lesy Amazonie hoří hlavně pro ně. Pro jejich nadspotřebu technologií, v jejímž pevném sevření se dusí, aniž to tuší, a jsou tak dirigováni jejich výrobci v nadnárodních korporacích. Stali se z nich ekologičtí policajti, jaké jsem viděl na vlastní oči právě na řece Sonene, na hraniční řece mezi Peru a Bolívií, jak přijeli „mým“ indiánům Ece’ je dirigovat, jak a co a kdy mají lovit a rybařit. Mladíci z peruánských měst, kteří Amazonii znají z publikací a knížek asi tak jako ta naše revoltující mládež, která v Amazonii nikdy nebyla. Jímá mě z toho hrůza. Rozzlobení aktivisté vedení šestnáctiletou dívenkou! Bůh ví, jaké je pozadí a záměr. Hlavně, že tak zvaně chrání životní prostředí a ostentativně, místo aby na nějaké shromáždění letěla letadlem, jede, tedy plaví se, jachtou! Plíce planety? Někdo naivně horuje pro mezinárodní kontrolu Amazonie. Jistě, srdce mi trne nad likvidací pralesa, kterou pozoruji na vlastní oči. Jenže to není reálná cesta, vážená aktivistko Michaelo Pixová. Zkusila jste si ji ověřit v Brazílii? Víte, co by vám řekli? Odpověděli by snad všichni: „Co vy Evropané nám máte co říkat! Vy jste si své lesy vykáceli a vypálili již v 19. století, a tím jste dali zelenou své průmyslové revoluci a svému bohatství, z kterého dosud žijete. Nikdo vás tehdy neomezoval, ani nechtěl lesy dostat pod mezinárodní kontrolu. Takže nyní nechte nám si své lesy vykácet ve prospěch našeho pokroku a zvýšení naší životní úrovně.“ Jste bojovná aktivistka mluvící z teplého hnízdečka v líbivých heslech a zaštiťující se desítkami firem, trustů a nadací. Kolik času jste sama prožila v Amazonii, že o ní tak zasvěceně mluvíte? Že požáry v Amazonii nejsou běžné? Zavádějící nesmysl! Ale jsou! To byste zjistila, kdybyste tam žila. Indiáni své lesy vypalují tisíce let. Je to běžný proces při jejich zemědělské aktivitě, jen pochopitelně nesmí přesahovat jisté hranice. Ostatně lesní požáry či požáry savan a stepí byly v minulosti vždy součástí očisty a znovuoplodnění přírody Země. Některé stromy, jako blahovičníky,  dokonce milují požáry tak, že je potřebují k svému rozmnožování. Jinak užívání takových dětinských, i když hezky vypadajících floskulí, jako že amazonské lesy jsou plícemi Země, je poněkud zavádějící. Amazonské lesy pro nás žádný kyslík nevyrábějí, ani těch 20 %, které uvádíte. Zeptejte se odborníků, třeba botaniků. Jde o letitě používaný nesmysl. Jako heslo vypadá dobře. A stále opakovaná lež se stává pravdou… Téměř veškerý kyslík „vyrobený“ amazonským pralesem je zase spotřebován na rozklad dřeva, které tam vyrostlo. Bolestné řešení Jediná možnost, jak likvidaci lesů a nyní těch amazonských nějak zastavit, je omezení naší spotřeby. A protože zcela přirozeně a logicky největší spotřebu, zejména technologických vymožeností, mají na svědomí mladí, kteří stále potřebují inovace, moderní hračky, je na nich začít se skromností a snižováním spotřeby. Jejich současné nesmyslné ambice nás vedou do pekel. Brazilský prezident Bolsonaro jako správný kapitalistický politik otevřel stavidla ochrany Amazonie kvůli zvyšování životní úrovně Brazilců a zisku brazilských firem bez ohledu na přírodu, na flóru, faunu i na původní obyvatele. Vůbec jej nemusím, ale bohužel, přesvědčivě vyhrál demokratické volby s 55 %, když zastavil éru socialistických prezidentů, kteří rozkrádali zemi. Ale není žádný fašista, slečno Pixová, jak jej nálepkujete, to by byli všichni na světě. Je jen demokrat. A to je přece ta naše slavná demokracie, že? K čertu s ní! Přesně tak jako chilští a peruánští politici bez ohledu na přírodu chilských a peruánských And otevřeli cestu k těžbě mědi a zlata. Přesně tak jako kolumbijští politici otevřeli cestu k těžbě nafty a antracitu bez ohledu na kolumbijskou přírodu. Přesně tak, jak to dělají politici a vůdci na celé naší Zemi, aby se zalíbili většině voličů. Jsou to především konzumní společnosti, které jsou odpovědné za nekontrolovatelné ničení životního prostředí na Zemi. Společnosti, které koncentrují 20 % světové populace a konzumují například 2/3 kovů planety či 3/4 energie, která se na zemi vyrábí. Chceme-li opravdu zachránit Zemi, je zřejmé, že musíme výrazně nejen snížit obecně jakoukoliv spotřebu, ale také změnit systémy vlády. A to přece ta naše slavná demokracie schopna není, že? K čertu s ní! {/mprestriction}  Autor je etnolog, diplomat a publicista. 

Čas načtení: 2025-06-25 11:11:00

Developer Vertex Group, a.s. varuje před fiktivní firmou Vertexa Group, a.s.

Praha 25. června 2025 (PROTEXT) - Developer VERTEX GROUP a.s. varuje před fiktivní firmou „VERTEXA GROUP a.s.“: rostoucí vlna investičních podvodů ohrožuje především seniory Podle posledních dat policie i finančních institucí dramaticky narůstá počet podvodných investičních nabídek, které využívají telefon i web. Cílem jsou často lidé s nižší digitální gramotností – především senioři mimo velká města. Ing. Karina Svoboda, zakladatelka VERTEX GROUP a.s., upozorňuje: falešná „Vertexa Group a.s.“ kopíruje firemní identitu její společnosti, včetně adresy a IČO, a láká občany na investice do kryptoměn a dalších aktiv. Média, televize i Policie ČR už kauzu prověřují. Denně volají desítky seniorů – často zdravotních sester nebo důchodců z menších měst – s tím, že přišli o 2000 –3000 Kč. „Pro ně to znamená skokový výdaj, obzvlášť když neopakovali online transakce,“ uvádí Svoboda. Podvodníci zneužívají adresu sídla společnosti VERTEX GROUP a.s. na Praze 8 a její identifikační číslo, přičemž prezentují smyšlené osoby a fiktivní obchodníky. Případů přibývá a VERTEX GROUP a.s. je nucena denně vysvětlovat volajícím, že s nabízenými produkty nemá nic společného. „Podvedení často uvádějí, že obchodník jednal jejich jménem, byl vulgární nebo na ně naléhal. Následně už se nedovolají a zůstávají bezradní,“ doplňuje Svoboda. Alarmující nárůst podvodů dle statistik V roce 2023 došlo k úniku zhruba 200 mil. Kč přes vishing, což představuje přibližně půl milionu korun denně. Celkem se analytici shodují na nárůstu internetových podvodů o desítky procent ročně. Policie ČR informovala, že každý rok narůstá počet nahlášených investičních podvodů – ve stovkách procent oproti předchozím letům. Falešné platformy a smyšlené identity se stávají běžnou zbraní kyberzločinců. VERTEX GROUP a.s. denně reaguje na desítky volání Zákaznické linky společnosti zaznamenávají desítky dotazů od občanů, kteří byli podvedeni prostřednictvím klamavých reklam a následných telefonických hovorů. Podvodníci se při těchto hovorech vydávají za zástupce VERTEX GROUP a.s., často pod smyšleným jménem – například „Jozef Baláž“. Jakmile oslovený projeví pochybnosti, následují výhružky či vulgární nadávky, zpravidla ve slovenštině nebo s východoevropským přízvukem. V mnoha případech lidé pod vlivem těchto praktik odesílají různé finanční částky domněle na investici do dluhopisů. Společnost již podala trestní oznámení a úzce spolupracuje s Policií České republiky i Českou národní bankou. Ta potvrdila, že dokumenty, kterými se podvodníci prokazují, jsou padělky. Údajná firma „Vertexa Group a.s.“ není vedena ani v obchodním rejstříku, ani mezi subjekty oprávněnými k podnikání na finančním trhu v ČR. Doporučení VERTEX GROUP a.s.: Jak se nenechat napálit 1. Prověřte sídlo firmy – zkuste si najít oficiální adresu a recenze přes Google Maps. 2. Preferujte osobní schůzku – seriózní společnosti nabídnou setkání na živo, podvodníci často tvrdí, že „jsou zrovna v terénu“. 3. Zaznamenejte telefonát – domluvte čas hovoru a nahrávejte jej druhým zařízením pro případ důkazů. 4. Nevěřte přehnaným slibům – varovné signály jsou naléhavost, příslib rychlého zisku a investiční bezproblémové návraty. 5. Ozvěte se bance i policii – změňte si přístupy a co nejdříve podejte trestní oznámení. 6. Připojte se ke kolektivnímu trestnímu oznámení, které posílí vyšetřování. Slovníček pojmů – varování před kybernetickými hrozbami Zpracovalo oddělení kyberbezpečnosti VERTEX GROUP a.s. | IT specialista: Antonín Svoboda Phishing Metoda útoku z oblasti sociálního inženýrství. Útočník se snaží přimět oběť k prozrazení citlivých údajů, například přihlašovacích údajů k bankovnictví. Typickými nástroji jsou podvodné e-maily, SMS zprávy, falešné weby nebo chatovací aplikace. Často apelují na urgentnost, aby člověk jednal bez rozmyslu. Vishing (voice phishing) Specifická forma phishingu, kdy podvodník kontaktuje oběť telefonicky. Vystupuje jako bankéř, policista nebo zástupce investiční platformy. Pomocí manipulace a důvěryhodně znějícího scénáře se snaží přimět oběť k odeslání peněz nebo sdělení citlivých údajů. Spoofing Technika zneužívaná často při vishingových útocích. Útočníci dokážou falšovat telefonní číslo tak, že se oběti na displeji zobrazí důvěryhodná instituce – například banka, policie nebo státní úřad. Cílem je vyvolat důvěru a obejít obranné reakce oběti. Zdroj: Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) – Zpráva o stavu kybernetické bezpečnosti ČR za rok 2023; Kde učinit oznámení Policie ČR – Krajské ředitelství Praha Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 GPS: 50.0612189 N, 14.4338739 E Tel.: 974 821 111 E-mail: krpa.podatelna@pcr.cz Datová schránka: rkiai5y Web: policie.gov.cz/a Vertrex Group a.s. pokračuje ve spolupráci s policií, ČNB i médii.„Sledujeme další vývoj a podporujeme poškozené,“ zdůrazňuje Ing. Svoboda. Kontakty: Ing. Karina Svoboda – zakladatelka VERTEX GROUP a.s. Email: karina.svoboda@vertexgroup.cz Web: www.vertexgroup.cz VERTEX GROUP a.s. I Křižíkova 710/30 I Praha 8, 186 00 Karlín ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-02-15 10:28:18

Nový model placení parkovného může ušetřit desítky milionů

Česká města by díky zavedení modelu otevřeného trhu a transparentního servisního poplatku za parkování mohla ušetřit desítky milionů. The post Nový model placení parkovného může ušetřit desítky milionů first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2021-01-29 14:56:40

Petra Braunová: Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by více četly

Na svém kontě má čtyři desítky knih pro kluky a holky, mládež i dospělé. Loni vydala knihu pro děti Eda se nedá a v současné době píše Petra Braunová pro změnu knihu pro dospělé pod názvem Ibka. Knížky nejen ráda píše, ale také ráda čte a sbírá.   Pocházíte z Prahy z rodiny vystudovaného právníka, který pracoval na poště, a maminka byla švadlenkou. Jste nejmladší ze tří sester. Jak jste prožívala období, kterému mnozí říkáme nejkrásnější, období dětství? Na dětství vzpomínám velmi ráda. Pamatuji si spoustu detailů, a to i z velmi raného období. Málokdo mi věří, že bych si mohla pamatovat střípky z doby kolem dvou let. Moje dětství bylo svobodné, lítali jsme s kamarády široko daleko, nikdo nás nehlídal tak, jako je to dnes. Samozřejmě, že jsme se občas dostali do nebezpečných situací, ale bylo nás hodně, celá parta, takže jsme si dokázali poradit. Například když jedna z nás zapadla do čerstvého betonu v základech Michelské pekárny, která se tehdy stavěla. Chvíli jsme se všichni smáli, jak se propadala níž a níž, ale pak jsme pochopili, že jde do tuhého. Letěli jsme k baráku a křičeli do oken z plna hrdla o pomoc. Vyběhl jeden pán, byl trochu při těle, utíkal s námi těch několik set metrů, funěl, ale osmiletou sousedku vytáhl. Byl v takovém šoku, že nám ani nevynadal. V betonu zůstaly její červené holínky. Dělníci se druhý den jistě nestačili divit.   Někde jste přiznala, že jste nebyla vyhraněná a zajímalo váš všechno a nic. A byl to tatínek, kdo vás nasměroval na střední ekonomickou školu. A po sametové revoluci vám doporučil jít „na zkušenou“ do světa a vy jste se ocitla ve Francii, kterou jste procestovala. Pak jste se vrátila do Čech a vystřídala řadu zaměstnání – pracovala v obchodě, dělala uklízečku, účetní, hlídala děti, pracovala v redakci… Jak na ten čas vzpomínáte? Co vám to dalo? Poznala jsem mnoho lidí, povah a názorů. Vzpomínám na to jako na velkou zkušenost, školu života. Rozdílnost lidská je neuvěřitelná. Vzpomínám si například, že jsem po maturitě pracovala v Praze v jedné kanceláři, chodila jsem v sukni a lodičkách. Koketovala jsem s každým, bavilo mě to. Potřebovala jsem si přivydělat, a tak jsem využila nabídku a v té samé kanceláři jsem po odchodu kolegů uklízela. Když jsem pytel s odpadky nesla do suterénu do popelnice, jeden kolega, právě ten, který mě nejčastěji bral na oběd, se pro něco vracel a uviděl mě. Poprosila jsem ho, jestli by mi nenadzvedl víko popelnice, pytel byl dost těžký, nesla jsem ho oběma rukama. A ten člověk, který mě ještě v poledne směroval do své ložnice, se ode mě mlčky odvrátil, nepomohl mi. Ve Francii se mi moc líbila mužská galantnost, opravdu se tam chovají lépe, ani na vesnici jsem tam nepotkala žádného „burana“. Ale zase člověk nikdy neví, jestli vás díky vrozené či naučené zdvořilosti mají opravdu rádi či ne.   Bylo vám třicet let, když jste debutovala knížkou pro děti Rošťák Oliver, který je také hrdinou pokračování Rošťák Oliver a Marice čarodějka a Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu. V psaní jste se našla a jak jste jednou přiznala, baví vás vymýšlet postavy. Pracujete na nové knížce? Opravdu mě moc baví si vymyslet figuru, která vás poslouchá, má vlastnosti, které jí dáte, a vrhne se do situací, které si vymyslíte. V tuhle chvíli, během pandemie, která mě paralyzovala asi jako hodně lidí, jsem docela dlouho nic nepsala, až v posledních týdnech se ve vzpomínkách vracím právě do dětství a zkouším psát příběh mojí nezapomenutelné originální maminky. Bude to po delší době čtení pro dospělé. Kniha bude mít název Ibka. To je přezdívka, kterou jí dala vnoučata. Všichni máme na mámu neuvěřitelné vzpomínky, i když odlišné. Byla to výjimečná žena, prakticky nikdy nedospěla (smích). Takový Petr Pan v sukni.   Na svém kontě mátě čtyři desítky publikací, z nichž většinu jste věnovala dětem, jako je i nejnovější Eda se nedá. Pro děti pořádáte besedy, kurzy psaní, hrajete s nimi divadlo. Co vás na práci pro děti a s dětmi baví? Snad proto, že si tak dobře pamatuji vlastní dětství, mám k dětem blízko. Do určitého věku, zhruba do třetí, čtvrté třídy, jsou děti báječná stvoření. Baví mě jejich výmysly, jejich názory, představa o životě. Baví mě jejich fantazie, dokážou si hrát s kostkami, a přitom skutečně vidí dům, dokážou si kreslit šeredné panáky, a přitom vidí nádherné princezny… Ráda si s nimi povídám jako bych byla stejně stará, jedině tak vás ochotně zapojí do svého života. A je úsměvné, jak se pak bouří, když začnu být přísná a vyžaduji například dodržování pravidel. Proto jim ta pravidla říkám hned na začátku. A neustoupím. Bohužel hodně dětí nezná důslednost, a tak bývají diskuse náročnější. Menší děti však velmi brzy pochopí, jak je důležitá. Mám ale zkušenost, že úderem třinácti let se dítě promění jako mávnutím proutku. Chce být dospělé za každou cenu. Takové dítě nepřemlouvám, pouštím ho do světa. Věřím, že to, co se mnou prožilo, nezapomene a třeba v dospělosti ocení.   Napsala jste také knížky pro dospělé (Pozorovatelka, Kalvárie), biografické knihy – Barvy života a Nejsem žádná lvice s Kamilou Moučkovou, Nina – životní příběh herečky Niny Divíškové. Jaká byla spolupráce s těmito dámami? Spolupráce s oběma byla velmi dobrá, ačkoli každá z nich byla jiná. Kamila byla velmi společenská, její vyprávění bylo velmi obsáhlé a podrobné. Nina je více uzavřená, přesto velmi vstřícná. Víceméně mě často odkazovala na své kolegy, kteří se se mnou ochotně sešli a vyprávění doplnili podle svých zážitků s Ninou. Taky proto je každá kniha psaná jiným způsobem. Ale obě dámy jsou velké osobnosti, byla radost se s nimi setkávat. Jsou to přesně ty bohémky, které vás odkážou na vlastní lednici či minibar, zatímco sedí v křesle, kouří, prohlížejí fotografie a vzpomínají. Kamila nedávno zemřela a já vím, že mi bude nadosmrti chybět.   Knížky vám vynesly několik literárních ocenění a v jednom rozhovoru jste řekla, že si nejvíce vážíte cen od dětí, protože děti jsou nejlepšími kritici na světě… Ano, o tom jsem přesvědčená. Děti jasně a hned poznají, co je dobré a co ne. Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by jistě více četly. Ale ani dnes čtenáři nemizí, jen je potřeba je hýčkat, hledat a podporovat ve čtení. Děti milují příběhy, jen nejsou ochotné, po zkušenostech s chytrými telefony, samy věnovat čas písmenkům, která se nehýbají (smích).   Někde jste prohlásila, že od dětství velice ráda čtěte a již v pěti letech jste si sama přečetla pohádku O zvědavém štěňátku. Co ráda čtěte? Máte oblíbeného autora? To je pravda. Čtu téměř pořád, čtu cokoli, jsem obklopená knihami, sbírám pozůstalosti. Mám stovky nádherných knih, klasiků českých i světových. Nezajímají mě ale ženské „romány“, to sladkobolné vyprávění o lásce všeho druhu. Neohrnuji nad tímhle žánrem nos, ale mě jednoduše nebaví. Taky se ztrácím v detektivkách, obvykle nikdy nepochopím, proč je vrah zrovna ten a ten. V poslední době jsem se vrátila k Čapkovi a jeho ženě Olze Scheinpflugové. Pokud se po smrti duše scházejí, tyhle dva budu ve vesmíru hledat. Ze zahraničních autorů zbožňuji Holanďana Fabricia.   Před časem jste koupila starou, zchátralou školu, kterou se vám podařilo zrekonstruovat. Budete v ní pořádat, když to situace dovolí, besedy, divadlo, kurzy psaní pro děti? Ano, a velmi se na to těším. V domě už proběhlo mockrát setkání se zajímavými osobnostmi, a pokud zrovna není pandemie, schází se tu můj dětský divadelní spolek. Dům má dobrou atmosféru, je starý, kamenný a moudrý. Jsem tu často sama, přestože v přízemí stojí rakev (smích), ale vůbec se nebojím, protože vím, že dům mě má rád. Vracíme ho s vlastními dětmi a přáteli do původní podoby, vybořili jsme příčky a vše umělé, co se sem během desítek let dostalo. Erb nade dveřmi nese datum 1822, ale podle základů a podle kroniky je budova mnohem starší, minimálně o dalších sto let. Fascinuje mě, že jsem v místnostech, kde se pohybovali lidé docela jiného vyznání, nosili docela jiné šaty, měli život zcela odlišný. To si říkám hlavně zrána, když musím přikládat do kamen či vynášet popel (smích). Snažím se té době přiblížit co nejvíc, přemluvila jsem své dcery a necháváme si šít dobové šaty! Mimochodem rakev, přestože skutečná, je rekvizita, do pohádky O Sněhurce. Je plná dřeva. Občas posílám děti z divadelního kroužku pro dřevo do rakve. A víte, že je to velmi baví? Sice se vrací udýchané, maximálně se dvěma polínky, ale ještě žádné neodmítlo (smích).   A co čas na odpočinek? Umíte vypnout a nic nedělat? No jéje. Velmi často tu usedám s hrnkem kávy, hledím do stropu a přemýšlím. Jestli to, co dělám, má smysl. Věřím, že ano.   Petra Braunová se narodila v Praze jako Petra Šatoplechová 31. ledna 1967 a má starší sestry Renatu a Hanku. Vystudovala střední ekonomickou školu. Napsala na čtyři desítky knih, pro kluky a holky, mládež i dospělé. Obdržela několik literárních ocenění: Výroční cenu vydavatelství Albatros (Tramvaj plná strašidel, Dům doktora Fišera), Zlatou stuhu (Česká služka aneb Byla jsem au-pair), 3. místo v anketě SUK vyhlášené Národní knihovnou (Kuba nechce číst, Ztraceni v čase), nominace na Zlatou stuhu (3333 km k Jakubovi). Z cest po Francii napsala knihy Česká služka aneb Byla jsem au-pair a Česká služka aneb Byla jsem au-pair po dvaceti letech. Má tři dospělé děti: Olivera, Marii a Johanku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-16 15:16:25

Toyota si pro české zákazníky připravila nové akční nabídky. Ušetřit mohou desítky tisíc korun

Nová akční nabídka, kterou právě vyhlašuje Toyota, umožňuje zákazníkům výrazně ušetřit při nákupu prakticky jakéhokoli modelu, který je aktuálně na trhu – od nejmenšího vozu Aygo X až po největší Highlander. Největší SUV Toyota Highlander je v akční nabídce navíc nově, a lze ho nyní koupit se zvýhodněním až 194 000 Kč. Nově lze ušetřit […]

Čas načtení: 2024-04-30 05:06:36

Nenápadně schovaní v civilním autobusu policisté odhalili desítky přestupků. Velmi často i řidiče bez pásů

Policisté mají v rukávu řadu způsobů, jak dosáhnout toho, aby se ti, kteří mají na svědomí nějaký přestupek nevyhnuli spravedlnosti. A to s sebou často nese nutnost nebýt na první pohled vidět. Proto policejní hlídky typicky polepená auta mění za jejich civilní provedení, proto využívají dron, a proto občas na silnice vyráží v nenápadném autobusu. A právě tento […]

Čas načtení: 2024-06-05 17:51:35

Ukrajinská matka padlého syna pokračuje v jeho misi. Za státní odškodné nakoupila desítky dronů pro armádu

Ukrajinská matka padlého syna pokračuje v jeho misi. Za státní odškodné nakoupila desítky dronů pro armádu The post Ukrajinská matka padlého syna pokračuje v jeho misi. Za státní odškodné nakoupila desítky dronů pro armádu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-01 08:40:59

Záběry ukazují zkázu po ruském útoku ve Vilniansku na jihu Ukrajiny. Hlášeno je 7 mrtvých a desítky zraněných

Ukrajinské město Vilniansk se stalo terčem ruského raketového útoku, který si vyžádal životy sedmi civilistů včetně dětí a zranil desítky dalších, informuje deník The Hill. The post Záběry ukazují zkázu po ruském útoku ve Vilniansku na jihu Ukrajiny. Hlášeno je 7 mrtvých a desítky zraněných first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-02 10:01:39

Pilulka na pokraji krachu: dluží desítky milionů! Co se stalo s internetovou lékárnou?

Internetové lékárně hrozí krach. Její akcie spadly za rok o dvě třetiny a dluží desítky milionů korun dodavatelům, bance i bývalým zaměstnancům. Článek Pilulka na pokraji krachu: dluží desítky milionů! Co se stalo s internetovou lékárnou? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-16 00:00:06

Na jejich blog chodí stovky tisíc lidí a prodali desítky tisíc kuchařek | Tomáš Mähring

Kuchařkovský byznys, který generuje nemalé tržby. Stovky tisíc návštěvníků na webu, desítky tisíc prodaných kuchařek a dva tvůrci. The post Na jejich blog chodí stovky tisíc lidí a prodali desítky tisíc kuchařek | Tomáš Mähring first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2024-07-22 15:16:10

Volkswagen rozšiřuje svoji akční nabídku People o modely R-Line. Ušetřit lze až desítky tisíc korun

Volkswagen uvádí na český trh akční nabídku R-Line People. Zákazníci tak mohou získat bohatě vybavené vozy ve sportovním stylu za mimořádně výhodné ceny. Mezi akční modely R-Line People patří nový Volkswagen Golf, Golf Variant, Tiguan a Passat, ale také modely Polo, Taigo, T-Cross a T-Roc. „S novou řadou akčních modelů R-Line People navazujeme na úspěšnou […]

Čas načtení: 2024-08-10 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Po izraelském útoku na školu v Gaze jsou hlášeny desítky mrtvých

Odhady počtu mrtvých se pohybují mezi 60 a 100, Izrael tvrdí (jako obvykle), že zasáhl "velitelské a kontrolní středisko teroristů Hamásu"Izraelský útok na školu v Gaze si vyžádal desítky mrtvýchPo izraelském úderu na školu Tabeen ve městě Gaza byly v noci na sobotu hlášeny desítky mrtvých a zraněných.Vláda řízená Hamásem sděluje, že při úderu bylo zabito více než 100 lidí a mnoho dalších bylo zraněno.    Zdravotníci v Gaze však odhadují počet mrtvých na přibližně 60.    Izraelská armáda ve svém prohlášení uvedla, že její letectvo se zaměřilo na velitelské a kontrolní středisko, kde se ukrývali velitelé a operativci Hamásu.    IDF uvedly, že přijaly opatření ke snížení rizika poškození civilistů, "včetně použití přesné munice, leteckého sledování a zpravodajských informací". K informacím o obětech z Gazy se nevyjádřila.    Tři střely prolétly školou a mešitou uvnitř, kde se  ukrývalo asi 6 000 vysídlených lidí, uvedl Mahmúd Bassal, mluvčí první pomoci civilní obrany, která působí pod vládou řízenou Hamásem.    Bassal dodal, že se očekává, že počet mrtvých se zvýšíEgypt uvedl, že "úmyslné zabíjení" neozbrojených Palestinců ze strany Izraele ukazuje, že mu chybí politická vůle ukončit válku v Gaze.Prohlášení egyptského ministerstva zahraničí, které zprostředkovala tisková agentura Reuters, přichází poté, co bylo při izraelském útoku na školu v Gaze údajně zabito 60 až 100 Palestinců a desítky jich byly zraněny.Podle OSN bylo k 6. červenci ve válce přímo zasaženo nebo poškozeno 477 z 564 škol v Gaze. V červnu izraelský úder na školu ukrývající vysídlené Palestince v centrální části Gazy zabil podle místních zdravotníků nejméně 33 lidí, z toho 12 žen a dětí.Izrael obviňuje z úmrtí civilistů v Gaze Hamás a tvrdí, že tato skupina ohrožuje nebojující osoby tím, že využívá školy a obytné čtvrti jako základny pro operace a útoky.Ve svém dnešním prohlášení izraelská armáda uvedla, že škola se nacházela vedle mešity sloužící jako úkryt pro obyvatele města Gazy.

Čas načtení: 2024-08-24 10:00:00

Mnohonásobné izraelské letecké údery zabily 69 Palestinců a 212 lidí zranily

„Mnohonásobné izraelské letecké údery zabily nejméně tři desítky Palestinců na jihu Gazy“, včetně “11 členů rodiny, včetně dvou dětí, poté, co nálet zasáhl jejich dům...“ "Multiple Israeli airstrikes killed at least three dozen Palestinians in southern Gaza” including “11 members of a family, including two children, after an airstrike hit their home…Three strikes in and around [Khan Younis] also hit tuk-tuks passersby." https://t.co/YNkTdiDIoO— Kenneth Roth (@KenRoth) August 24, 2024 Izraelské nálety v Gaze před jednáním o příměří na vysoké úrovni v Egyptě zabily desítky lidí V sobotu, kdy se představitelé včetně delegace Hamásu sešli na jednání o příměří na vysoké úrovni v sousedním Egyptě, zabily četné izraelské nálety nejméně tři desítky Palestinců na jihu Gazy, uvedli zdravotníci.Mezi mrtvými je 11 členů rodiny, včetně dvou dětí, poté, co nálet zasáhl jejich dům v Chán Júnisu, uvedla Násirova nemocnice, která přijala celkem 33 těl ze tří úderů ve městě a jeho okolí, které zasáhly také tuk-tuky a kolemjdoucí. Nemocnice mučedníků Al-Aksá uvedla, že obdržela tři těla z dalšího zásahu.Izraelská armáda uvedla, že tyto zprávy prověřuje.

Čas načtení: 2024-09-11 09:10:22

Provozní a pohotovostní hmotnost u aut se liší o desítky kilogramů. Prozradíme proč

Provozní a pohotovostní hmotnost jsou dva pojmy, které jsou si velmi podobné. A podobné jsou si i jejich hodnoty, vždy se liší o desítky kilogramů. Liší se totiž v tom, co se do nich zahrnuje. Hodit se vám to může hlavně třeba v situacích, kdy potřebujete naložit nebo odvézt nějaký náklad, ale nevíte, zda se […]

Čas načtení: 2024-10-23 12:54:31

Desítky nemocných a jeden mrtvý. McDonald’s má problém

USA – Jeden člověk zemřel a desítky lidí onemocněly na infekci bakterií E. coli spojenou s hamburgery Quarter Pounder společnosti McDonald’s v 10 státech... Článek Desítky nemocných a jeden mrtvý. McDonald’s má problém se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-28 16:30:51

Desítky hodin zábavy za 60 korun. Hra Heroes of Might and Magic III je v neodolatelné akci

Chcete si zavzpomínat, nebo naopak poznat něco nového? Na GOG nyní seženete legendární hru Heroes of Might and Magic III za neodolatelné peníze Hra za 25 let své existence vůbec nezestárla a stále nabízí desítky hodin zábavy Díky fíglu ji navíc můžete hrát nejen na PC, ale i na Androidu Ještě dobyji tenhle červený hrad, a půjdu spát. Ha, poblíž si mohu upgradovat jednotky. Sakra, z teleportu se náhle vynořil zelený hráč – zpátky přes městskou bránu do hlavního města. To už jsou tři hodiny ráno? Přečtěte si celý článek Desítky hodin zábavy za 60 korun. Hra Heroes of Might and Magic III je v neodolatelné akci

Čas načtení: 2025-01-11 21:54:35

Desítky zraněných po srážce dvou tramvají ve Francii

Po srážce dvou tramvají ve Francii byly zraněny desítky lidí. Vozidla se v sobotu odpoledne srazila v tunelu vedoucím k nádraží poblíž hlavního vlakového... Článek Desítky zraněných po srážce dvou tramvají ve Francii se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-02-15 11:00:21

Opel zlevnil dva své oblíbené modely. Při jejich nákupu teď ušetříte desítky tisíc korun

České zastoupení německé automobilky Opel výrazně snížilo ceny u svých stěžejních modelových řad Corsa a Astra, a to u všech verzí pohonu. Zvýhodnění se týká vozů ze skladu i zadávaných do výroby, činí vyšší desítky tisíc korun, u elektrických verzí jde dokonce až o 100 000 korun. Corsa i s hybridním pohonem nebo na elektřinu Opel Corsa, […]

Čas načtení: 2025-04-18 14:19:50

Televize, či domácí spotřebiče o desítky tisíc levněji. LG má nevídané slevy

LG spustilo velikonoční výprodej se slevami až 50 %. V akci je 63 produktů včetně TV, lednic a myček. Ušetřit teď můžete i desítky tisíc korun.Přečtěte si celý článek: Televize, či domácí spotřebiče o desítky tisíc levněji. LG má nevídané slevy

Čas načtení: 2025-06-06 18:00:29

Nadějný PS4 emulátor hlásí významný pokrok. Spustíte přes něj desítky her

Emulátor PS4 s názvem ShadPS4 obdržel novou aktualizaci, která rozšiřuje seznam podporovaných titulů Vývoj emulátoru je stále na začátku, už nyní si přes ale můžete zahrát desítky her Na seznamu podporovaných her se nově nachází i Tomb Raider: Definitive Edition Fanoušci emulátorů mají další důvod k radosti. Nadějný emulátor konzole PlayStation 4 s názvem ShadPS4 obdržel aktualizaci na verzi 0.9.0, která významně rozšiřuje seznam podporovaných her. Poznámky k nejnovějšímu patchi zacházejí do technických podrobností, ve výsledku z nich ale vyplývá, že se hráči mohou těšit na zlepšení kompatibility a výkonu. Přečtěte si celý článek Nadějný PS4 emulátor hlásí významný pokrok. Spustíte přes něj desítky her