EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Otázka zní, kdo má pravdu; máme tu tvrzení proti tvrzení.
Čas načtení: 2024-12-15 09:00:00
Izrael vojenskými akcemi v Sýrii „překročil přijatelné hranice", říká vůdce syrské revoluce
Faktický vůdce Sýrie konstatuje, že Izrael svými vojenskými akcemi uvnitř země „překročil hranice přijatelnosti“.Izraelské jednotky se přesunuly do demilitarizované zóny uvnitř Sýrie poté, co ji minulý týden ovládla skupina Haját Tahrír aš-Šám (HTS), a tvrdí, že tak učinily, aby zajistily bezpečnost hranic pro Izraelce žijící v oblasti okupovaných Golanských výšin.Vůdce HTS Ahmad al Sharaa - známý pod pseudonymem Abu Mohammed al Jolani - však pro internetové stránky syrské televize uvedl:Izraelci zjevně překročili hranice angažovanosti v Sýrii, což představuje hrozbu neoprávněné eskalace v regionu.Stav Sýrie, která je po letech konfliktů a válek vyčerpaná, nedovoluje nové konfrontace.Prioritou je v této fázi obnova a stabilita, nikoliv zatahování do sporů, které by mohly vést k další destrukci.Dodal, že diplomatická řešení jsou jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost a stabilitu, a že „nevypočítaná vojenská dobrodružství“ nejsou žádoucí.
\nČas načtení: 2009-02-03 06:00:00
Ohromné armády, nebezpečné bitvy, strategické manévry, zlodějské akce ale i diplomatická jednání, obchodní vztahy a noví přátelé, to vše najdete v této internetové hře s názvem Red Dragon 2. Jedná se o hru, ke které nepotřebujete super nadupaný počítač, ani jiné speciální herní vybavení. Tato hra s ...
Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33
Tři poučení z první světové války
Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26
Článek 16, který nakonec nebyl
O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-12-11 20:03:52
U knihovny s Petrem Bílkem: O večeřích v Lánech, literárním smyslu pro marketing a proměně Anglie
V knize o Lánské oboře se vyplatí číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Baar některými svými motivy užitečně připomíná imanentní český lidový antisemitismus nebo vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. A kniha Milenec lady Chatterleyové promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce. Robin Ambrož, Šárka Steinová, David Tuma, Václav Vodvářka: Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora (Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický 2019) Není u nás dnes samozřejmé, aby se objevila kniha vypracovaná s takovou péčí, prokazatelným osobním zaujetím autorů a profesionální výbavou. Publikace o rozměrech 29 x 24 centimetrů nabízí v dokonalé polygrafické úpravě nejen texty, ale i mapy a unikátní fotografie. Pro důkladnost týmu odborníků mluví obsahové členění monografie: začíná se významem a vývojem obor vůbec, pokračuje se přírodními poměry, lesnictvím a myslivostí v Lánské oboře, pak se přejde na historický vývoj Křivoklátska s přihlédnutím k vlastnické struktuře v průběhu věků a končí se kulturním významem Lánské obory. Nebylo by to tak překvapivé, kdyby se v textech vyskytovalo jen čiré odbornictví. Jenže zde máme v ruce bohatě zalidněné dějiny i území, desítky, stovky mikropříběhů lidí spojených s regionem svým životem a prací. Jmenovité jsou dokonce i příběhy zvířat jako třeba jelena Odíka, kterého dostal darem prezident Masaryk od přednosty stanice v Užhorodu. Jeho úniky z obory děsily lidi a vedly i k jejich četným zraněním, odnesl je rozmlácený trakař i potrhané kalhoty dělníka Dlouhého a historka vyvrcholila po těžkém pobodání manželky hajného Leva tím, že lesní rada Pazelt musel Odíka složit. Kniha prostě ukojí zvědavost všeho druhu. Kdybyste chtěli vědět, kolik bylo v oboře zvěře v roce 1921 nebo 1938, najdete stavy v přehledné tabulce a v jiné zase přesné počty úlovků. Od pytláckých příběhů až po diplomatická jednání a lovy i s menu při poslední leči se po libosti můžete probírat a překvapení nejsou vyloučena. Například pořad lánské večeře 7. února 1925 byl následující: Úvod. Candát s máslem. Mladý muflon domácí smažený (zelený hrášek). Tetřev nádvorní, kompot. Tajemství hlubin. Sýr. Ovoce. Polární zajíc, ledový bažant. Černá káva. Vyplatí se číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Kdyby se měl dojem z této reprezentativní knihy shrnout co nejstručněji a nejvýstižněji, muselo by se říci, že jde o dílo zrozené z lásky. V tiráži stojí, že kniha vyšla nákladem 300 výtisků. Podle mne je to žalostně málo, protože by ji měl dostat každý poplatkový lovec, který vstoupí do Lánské obory, a navíc by se těžko hledala v knihkupectvích, kde takto povedených vánočních dárků určitě není mnoho. Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Chodská trilogie I (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2017, text vychází z vydání v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1974) Tak mluvilo se letos dost často o Boženě Němcové narozené před dvěma sty lety. Baar projevil na podiv značný smysl pro marketing, když rozprávění o svých rodácích z Klenčí a o jejich národním probuzení zhruba v polovině 19. století pojmenoval před téměř sto lety tak, jak se na Chodsku říkalo spisovatelce, která tam pobývala co by manželka celního komisaře, ač sama Němcová v proudu textu funguje víceméně jako postava okrajová. Dnešní zabržděný čas přímo vybízí ke čtenářským návratům a k plnění nesplněných úkolů. Baar je sice četba pro skalní nostalgiky, leč některými svými motivy užitečně připomíná například imanentní český lidový antisemitismus nebo věky věkův vedle sebe vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. Literární návrat do věku přirozeně omezené mobility má cosi do sebe při večerech, kdy platí zákaz vycházení. Každá taková sousedská hyjta by se nám sešla. David Herbert Lawrence: Milenec lady Chatterleyové (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2019, text vychází z vydání v Odeonu roku 1987/ překlad František Vrba) „Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát.“ První věta legendárního románu hned míří jinam, než by si patrně po pikantní erotice se pídící čtenář představoval. A míří správně, protože kniha promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce a jejíž neblahé dozvuky se jako echo odrážejí od doverských útesů do Calais dodnes. Transformace impéria před sto lety s sebou nenesla jen zlomy v rovině ekonomické a sociální, prosákla až do soukromí a vedla po viktoriánské éře k znovuobjevení smyslnosti a vůbec vyhlásila boj puritánství a pokrytectví v sexu. Umění plavat v tekutém živlu erotiky a sexu ovládá tak málo spisovatelů, a přece se do tohoto proudu vrhají po hlavě skoro všichni a většinou si o mělké dno lámou vaz před zraky kritického čtenáře. Z tohoto pohledu je ovšem Lawrence plavec přímo dálkový. Smeknout klobouk je tu třeba i před Františkem Vrbou, jehož více než půl století starý překlad nepokryla patina, nezašel, je svěží a dýchá radostnou češtinou. „O hlupákovi se říká, že nemá v hlavě mozek, o mizerovi, že nemá srdce, o zbabělci, že nemá páteř, a když v něm není kouska chlapa, říká se, že nemá kulky. Když je tak nějak vochočenej.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-22 10:34:40
Stimulační program, který představili francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, počítá s vydáním 500 miliard eur na projekty v zemích postižených nejhůře koronavirovou epidemií. Fakticky jde hlavně o románské země – Itálii, Francii a Španělsko. A fakticky by se jednalo o společné zadlužení všech zemí EU, i když podle návrhu jednorázové, nikoliv o trvalý mechanismus generování stále nových dluhopisů. Plán už nyní narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze zůstává jejich pozice (jak uvedl na svém twitterovém účtu) nezměněna: nesmí jít o darované peníze. Ostatní země zatím lavírují. (Zavádějící je toto pojmenování proto, že z této čtyřky pouze Dánsko a Švédsko mají poměrně nízké státní zadlužení, obě kolem 35 procent HDP. Nizozemci se svými 59 procenty HDP jsou přesně na hraně maastrichtských kritérií, pokud si ještě někdo na ten pradávný, zaprášený pojem vůbec vzpomíná. A Rakousko se 74 procenty ten limit dokonce výrazně překračuje. „Opatrná čtyřka“ by tedy asi bylo přesnější.) Do jisté míry jde o nahlédnutí do blízké budoucnosti a do možných komplikací, které skrývá. Proč přispívat na cizí živobytí? První náhled: po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla. Před brexitem euronadšenci občas kritizovali Británii z toho, že je brzdou další evropské integrace. Ale brzda je nezbytným vybavením každého vozidla. Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat. Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu. Česká tisková kancelář napsala: „Aby toho bylo možné dosáhnout, je podle Merkelové nezbytná náležitá reakce, jejíž součástí by měl být i časově omezený záchranný fond. Sice se na něm budou muset shodnout všechny členské země sedmadvacítky, kancléřka ale věří, že když Německo s Francii dají takovýto impuls, nalezení shody to usnadní. „Musíme jednat evropsky, abychom z této krize vyšli dobře,“ podotkla. „Národní stát sám nemá žádnou budoucnost,“ míní.“ „Dát impuls“ je velmi diplomatická formulace pro to, udávat takt. Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké. To je pravda a touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj „opatrné čtyřky“ vydrží. Mimochodem, v tom vláknu pod Kurzovým tweetem mu hned někdo říká, že ty čtyři opatrné země tvoří jen osminu hospodářské síly EU a že to je, jako by se „ocas snažil vrtět psem“. Ano, je to jenom Twitter, nemusíme to brát smrtelně vážně, ale určitého bolestivého detailu se přeci jen dotknul. Ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí a na co ne. Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou. Fantastický korupční potenciál Druhý náhled: schválně na chvíli pomiňme otázku společného zadlužení a podívejme se na navrhovaný mechanismus pomoci. On je zatím poněkud vágně formulovaný, patrně proto, aby nikoho předem neodradil. Ale hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU. Tady se skrývá zajímavé čertovo kopýtko, které komentátoři až dosud překvapivě ignorovali. Standardní kohezní fondy jsou známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí. To přitom není úplně samoúčelné cvičení v byrokracii. Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů. Není to stoprocentní ochrana, protože na eurodotacích zbohatl nejeden Agročert a čerpá je i italská mafie, ale nějak to přeci jen fungovalo. V případě finančního stimulu po ekonomickém propadu si ale takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Celý smysl takových záchranných plánů je v tom, že ty peníze dorazí rychle, než se škody staly příliš závažnými. Co tedy musíte obětovat? Právě ty kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času. Což znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit. Jak zabránit, aby příslušné dotace neskončily u zombie firem typu Alitalie (za více než 70 let své existence byla v zisku jeden jediný rok) nebo u různých kamarádíčků pana premiéra, když nemáte čas na to, prověřovat jednotlivé projekty? Nezabráníte… Trochu to připomíná právě výše zmíněná maastrichtská kritéria, která slavnostně všichni podepsali, a nakonec se při zavedení eura moc nevynucovala, jinak by nebylo co zavést. Papír snese mnohé a sám o sebe nic nevynutí. Šetrné germánské hospodaření versus „jižanské“ standardy Třetí náhled: to, že odchodem Británie oslabil v Evropě její „sever“, se dlouhodobě projeví i jinak, než jen dominancí francouzsko-německé osy. Jižanů je nyní proporcionálně daleko více než předtím. Posčítáte-li obyvatelstvo Portugalska, Itálie, Španělska, Francie, Řecka a francouzsky mluvící části Belgie, dostanete přes 200 milionů lidí. Přičemž jeden z těch států je právě Francie, tvořící půlku „francouzsko-německé osy“. Shodnou-li se všechny tyto státy na něčem, mají v nové EU bez Británie jako blok velkou váhu. Pokud není momentální německý kancléř zrovna silná osobnost, a to už dlouhou dobu není, může začít v rámci zachování klidu na práci ustupovat požadavkům takového bloku. A pokud ustupovat začne, není už ve hře nikdo další srovnatelné váhy (Británie), kdo by sloužil jako „odmítač poslední záchrany“. Z občasných debat s příznivci evropské federalizace jsem nabyl dojmu, že si myslí, že by v jejich vysněných Spojených státech evropských samozřejmě fungovalo šetrné germánské hospodaření. Nejsem si jist, z čeho ten optimismus čerpají. Číselné poměry po brexitu nahrávají spíš tomu, aby v takové struktuře zavládly „jižanské“ standardy. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54
Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)
Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázka z knihy – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku). Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu. Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát. * * * Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně. Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití). A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka. * * * Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky. Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program. Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače. * * * – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že. – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík. – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace. Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat. Mezitím už Burmester zahájil školení: – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera. Nasiletti si poslušně zapisoval. – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok. Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu: – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod. Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli. Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel. – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele. Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně. Alsas začínal toho kluka mít rád. – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo. – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků. Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi. Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce. Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít. Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější. Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid. Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se. I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec). Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády. Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo. – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš. Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní. Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven. A do toho ta přiblblá Adéla. Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel. * * * Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky. Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění. Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu. Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas. – Nazdar, profesorskej. – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer? – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák? Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem. – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič. – Vždyť je to taky čurák prvního řádu. – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat. Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno. Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou. Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou. – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič. Otočila se. To je zas trapas, pomyslel si Alsas. A usmála se. Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval. – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně. Dodal: – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární. Pokračoval: – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat. – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas. – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu… – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel. – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost. – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli. – Myslíš? No něco na tom je… – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“. – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou! Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas. – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili. – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku. – To je fakt, řekl Alsas. Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím. Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku. – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas. – To spíš Doboj, odtušil Banatovič. – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou. – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou. – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku. – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si. – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas. – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky. Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák. – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič. – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas. – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič. – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba. Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče. – Kecáš, vole, co tam děláš? – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba. To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín. – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.
Čas načtení: 2019-07-09 14:07:50
Dvě poznámky k případu lodi Sea Watch 3
Případ lodi Sea Watch 3, která přes zákaz italských úřadů přistála na Lampeduse, je sledován i v českých médiích, takže detaily se zabývat moc nemusíme. Rád bych k němu ale učinil dvě poznámky, jednu faktickou, druhou spíše filozofickou. Nuže, poznámka první. Na obranu zatčené kapitánky Carole Racketeové povstali v SRN aktivisté, od (vcelku očekávatelných) Zelených až po evangelickou církev. Hlavní akci vedou dva televizní moderátoři, Jan Böhmermann (to je ten, který se dostal do problémů kvůli posměšné písni na Erdogana) a Klaas Heufer-Umlauf. Oba natočili asi pětiminutové video s názvem „Kdo zachraňuje životy, není zločinec“ a vyzvali občany k zasílání příspěvků na podporu Caroly Racketeové. V momentě, kdy toto píšu (30. června ve 12.45), se na účtu nashromáždilo již téměř 400 tisíc eur od čtrnácti tisíc podporovatelů. Je možné, že během pár dní ten milion dotáhnou. Akce běží až do konce července. V Itálii samotné má situace spíš opačný efekt, protože kapitánka při svém přistání ohrozila malý člun finanční stráže, který blokoval přístup k molu a před podstatně větší Sea Watch 3 musel urychleně uhnout. Jelikož na Twitteru situaci komentuje i německý ministr zahraničí Heiko Maas, může z toho být zajímavá diplomatická roztržka. (Ještě daleko ostřeji odsoudil Italy zelený politik Robert Habeck, o němž se stále častěji mluví jako o kandidátovi na kancléře. To by byl, přátelé, opravdový průšvih.) Čímž se dostáváme ke druhé poznámce. Mantra „záchrana životů není žádný zločin“ mě neuvěřitelně dráždí. Připadám si trochu trapně, když musím takovou samozřejmost artikulovat, ale budiž: mezinárodní normy ohledně záchrany životů na moři nebyly nikdy zamýšleny jako prostředek k ustavení masivního koridoru pro beztrestné pašování lidí mezi kontinenty. Jejich smysl je zcela jiný a dlouho fungovaly vcelku dobře podle něj. Etablování migračních mafií na jejich podkladě je nečekaný vedlejší efekt, navíc poměrně čerstvého data. Určitě existují lidé – viz třeba Böhmermann – kterým ten vedlejší efekt nevadí nebo jej dokonce vítají. Ale co ti ostatní? Ti snad nemají právo na nově vzniklou situaci reagovat? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nečekané vedlejší efekty jsou známý problém nejen v právu, ale i např. v medicíně. Málokterý lék je nemá. Kdybych ale přeložil argumentaci výše zmíněných obhájců aktivit Caroly Racketeové do zdravotnického prostředí, vypadala by asi takto: Pacient: „Vážený pane doktore, s těmi prášky, které jste mi předepsal na vysoký tlak, mám trochu problém.“ Lékař: „Co, nezabírají?“ Pacient: „Ale zabírají, tlak už mám v normě, jenomže mi po nich začaly růst rohy.“ Lékař: „To musíte vydržet, určitě vám budou slušet. Pokud by vám neseděla čepice, tak si do ní prostě udělejte díry. V poslední době jsou stejně slušivé, apartní rohy v módě. Na Koněvce vám je přibrousí podle současných trendů. Další!“ Takového lékaře byste asi brzy vyměnili za jiného a proto je dnes v Itálii vláda, jaká je. Leč jiní lékaři, jako třeba Maas, mají s tou změnou medikace problém. Pokud Němci opravdu tolik stojí o dovoz lidí z Libye, nemají podle mého názoru žádné právo požadovat po Itálii, aby tomuto záměru sloužila jako tranzitní země. Dneska existují letadla, takže přímému dovozu zájemců z Tripolisu až do Berlína technicky nic nebrání. Neměli by fanoušci Jana Böhmermanna raději vybrat peníze na dedikovaný Airbus? A pan ministr Maas by mohl čekat s kytkou na letišti na každý spoj. Bylo by to daleko poctivější, než ta současná metoda "Sahara – Libye – dřevěný člun – neziskovka, která je tam úplnou náhodou a rozhodně se s nikým nekoordinuje – hádky se Salvinim – rozdělování běženců po celé Evropě". Při které se opravdu občas někdo utopí nebo padne žízní v poušti. Pravda, využila by toho půlka rozvojového světa, ale to už by dobré duše jistě nějak zvládly. Přemýšlet nad vedlejšími efekty spasitelských aktivit je přeci morální tabu. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2024-02-19 13:06:00
Mezi Izraelem a Brazílií vypukla diplomatická krize kvůli Lulovým výrokům
Tel Aviv/Brasília - Mezi Izraelem a Brazílií vypukla diplomatická krize poté, co izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac označil brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da Silva za "nežádoucí...
Čas načtení: 2024-02-19 13:06:00
Mezi Izraelem a Brazílií vypukla diplomatická krize kvůli Lulovým výrokům
Tel Aviv/Brasília - Mezi Izraelem a Brazílií vypukla diplomatická krize poté, co izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac označil brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da Silva za "nežádoucí...
Čas načtení: 2024-03-08 09:00:00
- Expertka OSN na mučení vyšetřuje obvinění z týrání s palestinských vězňů v IzraeliOdbornice OSN na mučení v pátek uvedla, že prošetřuje obvinění z mučení a špatného zacházení s palestinskými vězni v Izraeli, a jednala o návštěvě této země, informuje agentura Reuters.V rozhovoru pro agenturu Reuters na okraj zasedání Rady OSN pro lidská práva v Ženevě doktorka Alice Jill Edwardsová uvedla, že v poslední době obdržela obvinění z mučení a špatného zacházení s Palestinci zadržovanými na Západním břehu Jordánu okupovaném Izraelem nebo v důsledku konfliktu v Gaze, kde Izrael bojuje proti palestinskému hnutí Hamás."Vyzývám ... Hamás, stát Palestina, Izrael, aby odložili své mučicí nástroje, aby se zaměřili na mír a perspektivu budoucího sousedského života," řekla agentuře Reuters.Izraelská diplomatická mise v Ženevě se k tomu podle agentury Reuters bezprostředně nevyjádřila.Úřad OSN pro lidská práva uvedl, že obdržel četné zprávy o masovém zadržování, špatném zacházení a nuceném zmizení Palestinců v severní části Gazy izraelskou armádou a zaznamenal zatčení tisíců lidí na Západním břehu Jordánu.Edwardsová uvedla, že prostřednictvím palestinské stálé mise v Ženevě vznesla palestinským úřadům také obvinění z masových vražd a mrzačení rukojmích a sexuálního násilí na nich.Uvedla však, že obdržela "zklamávající odpověď", která "neprojevuje žádnou empatii vůči těm jednotlivcům, kteří byli 7. října vystaveni strašlivým zvěrstvům". Mise na žádost agentury Reuters o komentář bezprostředně nereagovala. - Kdo bude humanitární pomoc distribuovat?: klíčová chyba v plánu USA Prohlášení schvaluje aktivaci námořního koridoru pro dodávky humanitární pomoci do Gazy. Prohlášení vydaly společně Evropská komise, Kypr, Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy: Humanitární situace v Gaze je zoufalá, nevinné palestinské rodiny a děti zoufale potřebují základní potřeby. Proto dnes Evropská komise, Německo, Řecko, Itálie, Nizozemsko, Kyperská republika, Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy americké oznamují náš záměr otevřít námořní koridor, kterým bude po moři dopraveno tolik potřebné dodatečné množství humanitární pomoci. Vedoucí úloha Kypru při vytváření iniciativy Amalthea, která nastiňuje mechanismus pro bezpečnou přepravu pomoci z Kypru do Gazy po moři, byla nedílnou součástí tohoto společného úsilí o zahájení námořního koridoru. Naše země hodlají společně na tomto modelu stavět a dodávat další významnou pomoc po moři, a to ve spolupráci s vrchní koordinátorkou OSN pro humanitární pomoc a obnovu v Gaze Sigrid Kaagovou, která je podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2720 pověřena usnadňováním, koordinací, monitorováním a ověřováním toku pomoci do Gazy. Výsledkem obětavého úsilí Spojených arabských emirátů při mobilizaci podpory pro tuto iniciativu bude první zásilka potravin po moři pro obyvatele Gazy."
Čas načtení: 2024-03-08 18:17:00
Varování české ambasády: V Rusku hrozí útoky ze strany extremistů!
Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům v ruském hlavním městě doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.
Čas načtení: 2024-03-08 18:34:00
Zahraniční ambasády v Moskvě včetně české varují před útoky extremistů
Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.
Čas načtení: 2024-03-08 18:32:00
Zahraniční ambasády v Moskvě včetně české varují před útoky extremistů
Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.
Čas načtení: 2024-03-26 12:42:04
Čína podala k WTO stížnost na USA, vadí jí dotace na elektromobily
Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů. Ten je totiž pro přiznání subvencí důležitý. V úterý to oznámila čínská diplomatická mise u WTO v Ženevě. Čína považuje americké subvence za diskriminační.
Čas načtení: 2024-03-26 17:35:00
Při honbě za humanitární pomocí utonulo v Pásmu Gazy 12 lidí. Zpravodajka OSN mluví o genocidě
Zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území Francesca Albaneseová označila izraelskou ofenzivu v Pásmu Gazy za genocidu a vyzvala země, aby kvůli tomu na Izrael uvalily sankce a zbrojní embargo. Podle agentury Reuters to Albaneseová řekla dnes v Ženevě Radě OSN pro lidská práva. Izraelská diplomatická mise v Ženevě obvinění Albaneseové odmítla. Ve snaze vylovit letecky shozenou humanitární pomoc u pobřeží Pásma Gazy utonulo 12 lidí, uvedly podle agentury Reuters úřady ovládané Hamásem.
Čas načtení: 2024-03-26 17:33:49
Čína si stěžuje na Spojené státy, vadí jí dotace na elektromobily
Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů, který je totiž pro přiznání subvencí důležitý. Oznámila to čínská diplomatická mise v Ženevě, kde má WTO sídlo. Americké subvence, které navrhla vláda prezidenta Joea Bidena, Čína považuje za diskriminační.
Čas načtení: 2024-03-26 18:21:55
Čína si stěžuje na Spojené státy, vadí jí dotace na elektromobily
Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů, který je totiž pro přiznání subvencí důležitý. Oznámila to čínská diplomatická mise v Ženevě, kde má WTO sídlo. Americké subvence, které navrhla vláda prezidenta Joea Bidena, Čína považuje za diskriminační.
Čas načtení: 2024-05-01 08:00:01
Jak nám zabili Ferdinanda? Velkou válku spustil zfušovaný program v Sarajevu, pomohl sám arcivévoda
Bosna měla tou dobou, tedy ve druhé dekádě dvacátého století, separatistickou náladu. Ostatně součástí Rakouska-Uherska byla (celkem nedobrovolně) teprve od roku 1908. Navíc se o ni zajímalo sousední Srbsko, které toužilo vytvořit velký slovanský stát. Válka byla tedy tak jako tak na spadnutí a c. a k. armáda proto podnikla v Bosně v létě roku 1914 cvičení. U toho nemohl podle serveru History Just Got Interesting chybět ani František Ferdinand jako její generální inspektor. Jenomže vyrazit do Sarajeva (a navíc 28. června, kdy si Srbové připomínali dávnou porážku v Kosovu, která ale v národu jako hořká zkušenost přetrvávala po více než půl tisíciletí), opravdu moudré nebylo, jak dokumentuje také web Univerzity v Cambridge. Na vůdce varšavského odporu nachystali nacisté důmyslnou past. Židům nepomohla ani statečnost Číst více Velká diplomatická chyba Příjezd arcivévody do bosenského Sarajeva brali tehdy Srbové jako výsměch a zdálo se, že je nutné zakročit. Toho si byla vědoma i ochranka významných hostů, tedy Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie Chotkové. Jenomže nakonec dopadlo všechno tak nějak laicky. Bohužel. Místo bezpečnějšího krytého vozu dovolili inspektorovi projížďku po hlavním městě v automobilu bez střechy, dokonce nebyla ani nijak tajena trasa, kterou následník trůnu pojede. Z dnešního pohledu se zdá, jako by organizátoři akce doslova spolupracovali s atentátníky. Víc jim to už usnadnit snad ani nemohli. A bosenští Srbové nejen ze skupiny Černá ruka takovou příležitost samozřejmě uchopili po svém. První útok se nepovedl V davu, který se chtěl podívat na budoucího panovníka, tak stálo také sedm atentátníků (šest Srbů a jeden bosenský muslim, jak informuje Vojenský historický ústav), kteří měli svoje přesné instrukce, bomby, revolvery a také kyanidové kapsle pro svůj vlastní konec, jakmile by vykonali plánovaný útok. Prvně se o vraždu arcivévody pokusil Nedeljko Čabrinović na Appel Quay. Hodil bombu, ale minul a nálož zranila až osazenstvo automobilu jedoucího za arcivévodovým vozem. Logika by velela vzácného hosta okamžitě ukrýt a chránit, ale František Ferdinand měl svoji vlastní hlavu a nedal jinak, než že návštěva bude pokračovat podle plánu. Byla to jeho volba, a aniž by to tušil, vynesl sám nad sebou rozsudek smrti. Nepoučitelný arcivévoda Pak už bylo všechno jenom dílem nešťastné souhry náhod. Řidiči v arcivévodově koloně špatně pochopili rozkazy ke změně trasy a zajeli do úzké uličky. Právě tam stál ale muž, který dvěma výstřely vlastně zabil na 17 milionů lidí – Gavrilo Princip. Další náhodou se stalo, že si řidiči svůj omyl uvědomili právě v místech, kde Princip čekal na svoji vražednou příležitost. Řidič tak (jakoby pro jistotu, aby měl atentátník dost času zamířit) právě v těch místech přibrzdil. Padly výstřely a oba manželé byli smrtelně zasaženi. Lincolnovi předpověděl smrt jeho vlastní sen. Amerického prezidenta zastřelil slavný herec Číst více Místo do márnice do vězení Gavrilo Princip sice použil kyanid, ale ten nebyl nejlepší kvality, proto svůj pokus o sebevraždu přežil, stejně jako předtím Čabrinović po bombovém útoku. Oba tedy byli dopadeni a později i ti další. Arcivévodovi a jeho choti už ale nikdo život vrátit nemohl, a tak se pomalu roztáčela kola prvního světového válečného konfliktu. Jen o měsíc později mohli po celém Rakousku-Uhersku číst lidé na vývěskách císařský manifest Mým národům! Válka začala… Princip dožil v Terezíně Co se vlastně stalo s Gavrilem Principem, Nedeljkem Čabrinovićem, ale i dalšími členy Černé ruky? Sebevražda se jim nepodařila, a tak by se dalo čekat, že budou za svůj čin odsouzeni k trestu smrti. Jenomže to bylo tehdy možné jen u lidí starších dvaceti let. A Gavrilovi v době atentátu do dvacítky chybělo několik týdnů. Od soudu tedy odešel s nejvyšším uložitelným trestem – dvaceti lety žaláře. Věřil, že je hrdina Od dětství nemocný a tuberkulózou postižený hubený mladík byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn v opravdu krutých podmínkách. Temná cela bez oken, žádné kontakty s dalšími lidmi, desetikilové okovy na chatrném těle a zhoršující se tuberkulóza spolu s nedostatkem jídla udělaly své. I když se mu později dostalo přece jen alespoň lepší lékařské péče, jeho tělo vydrželo jen čtyři roky z dvaceti, které měl za mřížemi strávit. Přesto byl do konce života přesvědčen, že udělal pro svoji Bosnu to nejlepší, co mohl. Jeho „hrdinský čin“ ale zaplatily životem miliony dalších lidí… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Drzý doktor si dovolil k Václavu IV. nevídané: Nasadil mu dietu a král se odměnil po svém.
Čas načtení: 2024-05-03 09:07:00
Ruské jednotky vstúpili na leteckú základňu v Nigeri, ktorá hostí americké sily
Krok ruskej armády stavia americké a ruské jednotky do tesnej blízkosti v čase, keď sa vojenská a diplomatická rivalita oboch krajín čoraz viac vyostruje v súvislosti s konfliktom na Ukrajine.
Čas načtení: 2024-05-11 09:55:00
Pavlův poradce Kolář: Velvyslance v Rusku bych teď neměnil. Vláda ale s rošádou počítá
Česká diplomatická jednička v Moskvě Vítězslav Pivoňka skončí jako velvyslanec v Rusku ke konci května. A dvojka Jiří Čistecký už má svoji misi také za sebou. Jak dlouho bude Česko bez velvyslance, to ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) říci nechtěl. Dva poradci, kterým naslouchá prezident Petr Pavel, se ale shodují, že oni by teď do Ruska nového člověka neposílali. Je tak možné, že ministr narazí na hradní zeď…