Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-21 22:55:05

Nepříjemná ztráta, ví po remíze na Slovácku Trpišovský. Slávistického kouče mrzí ještě víc Vlčkovo zranění

Jeden z hlavních favoritů na titul zaváhal hned na začátku sezony. Fotbalisté Slavie v premiérovém duelu nového ročníku nejvyšší soutěže navzdory herní převaze jen remizovali na Slovácku s domácím týmem 0:0. Kouč Pražanů Jindřich Trpišovský se tak ve svém jubilejním třístém zápase na prvoligové lavičce plného bodového zisku nedočkal.

Čas načtení: 2024-05-10 16:23:29

Cyrus Chestnut udá slavnostní tón 29. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana + soutěž o 3× 2 vstupenky

Jarní prology podzimního Mezinárodního festivalu jazzového piana se již staly vyhlíženou kulturní událostí. Nabízejí totiž sólové recitály skutečných stálic či rovnou legend. Tentokráte 22. května 2024 vystoupí v reprezentativních prostorách Sukovy síně pražského Rudolfina americký klavírista, skladatel a producent Cyrus Chestnut, označovaný za jednoho z nejlepších hráčů svojí generace. Recenzent magazínu Time si před časem položil otázku: „Co dělá z Cyruse Chestnuta nejlepšího pianistu jeho generace?“ A hned si odpověděl: „Je to ochota opustit noty a hrát prostor.“ Přesně taková je Chestnutova […] The post Cyrus Chestnut udá slavnostní tón 29. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana + soutěž o 3× 2 vstupenky first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Cyrus Chestnut udá slavnostní tón 29. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana + soutěž o 3× 2 vstupenky

Čas načtení: 2020-12-02 19:21:37

Fotografií roku 2020 se v soutěži Czech Press Photo stal snímek muže v dezinfekční bráně

Fotografií roku se v 26. ročníku Czech Press Photo stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. „Fotografie roku má zobrazovat nejdůležitější téma uplynulého roku. Tou byla a stále je jednoznačně pandemie koronaviru. Asi každý očekával fotografii chodce s rouškou v prázdné Praze. Vítězný snímek však upozorňuje na současnou situaci trochu jinak a ve zkratce popisuje život, který nyní prožíváme. Účastník Národního průmyslového summitu 2020 konaného v Betlémské kapli prochází dezinfekční bránou. Výtvarně čistý obraz vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky: Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?“ shrnuje předseda poroty Joe Klamar. „Fotografii jsem pořídil 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze, kdy účastníci Národního průmyslového summitu museli projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. Už při příchodu ke vstupu do Betlémské kaple mě tato scéna zaujala. Začal jsem rychle fotografovat příchozí, protože do začátku konference zbývalo pouze pár minut a většina účastníků již byla v sále. Dvě dezinfekční brány stály těsně za dveřmi a zrovna v tu chvíli do nich pronikal i sluneční svit, který v kombinaci s proudící dezinfekcí dotvořil zajímavou světelnou atmosféru. Měl jsem štěstí, že muž zachycený na snímku, jako jeden z mála příchozích, neměl nasazenu roušku a v jeho tváři se značily jakési odevzdané emoce a únava z této nelehké doby, kterou všichni procházíme,“ popisuje vznik fotografie Roman Vondrouš. V letošním ročníku bylo vypsáno sedm fotografických kategorií. Soutěžilo 288 fotografů, kteří přihlásili přes pět tisíc fotografií. Příspěvky byly přihlašovány elektronicky v průběhu celého měsíce září. Odborná mezinárodní porota pracovala ve dnech 14. až 15. října v galerii Czech Photo Centre ve složení Joe Klamar z Agence France-Presse, reportážní fotografka z USA Nicole Tung, australský fotograf Chris McGrath z Getty Images, český fotograf Herbert Slavík a šéf fotobanky ČTK Petr Mlch. Součástí soutěže je od počátku Grant Prahy – roční tvůrčí stipendium pražského magistrátu na fotografování proměn hlavního města. Postupně tak vzniká obsáhlá sbírka souborů fotografií, které dokumentují Prahu a její vývoj. Grant Prahy vybral osobně pražský primátor Zdeněk Hřib. Letošním držitelem se stal Amos Chapple, který získal Grant Prahy se svým projektem Střešní strážci Prahy. „Fotografický cyklus Střešní strážci Prahy je jedinečný v tom, že sice zobrazuje poměrně neměnné téma, jako je pohled na město a jeho panorama, zároveň ale rozehrává příběhy postav, soch, které na okolní prostor reagují. Hrdě se nad ním tyčí, hlídají ho a vzdávají mu hold. Zpřístupňuje také podmanivost našeho města z perspektivy, která je běžně lidem nepřístupná, zapovězená. Symbolicky nám tak tento svět otevírá,“ popisuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Výstava vítězných a dalších vybraných fotografií 26. ročníku soutěže Czech Press Photo se uskuteční v prostorách Národního muzea. Výstava začne až následující rok.   VÝSLEDKY CZECH PRESS PHOTO 2020 AKTUALITA 1. místo: Lukáš Kaboň / Deník / Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) Dvaačtyřicetiletý muž postřelil brzy ráno v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) celkem devět lidí, 10. prosince 2019 v Ostravě. Čtyři pacienti přišli na místě o život, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. 2. místo: Tomáš Benedikovič / Denník N / Kočner Marian Kočner obklopený zakuklenci u specializovaného soudu v Pezinku. 27. února 2020. 3. místo: Jaroslav Novák / TASR / Loučení s koronou Lidé se baví během hostiny za přibližně půlkilometrovým stolem na pražském Karlově mostě 30. června 2020. Velkolepá hostina měla být podle organizátorů jakýmsi symbolickým rozloučením s koronavirovou krizí.   REPORTÁŽ 1. místo: Roman Vondrouš / ČTK / Dezinfekce Účastníci Národního průmyslového summitu 2020 museli 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / JIP během pandemie koronaviru Zdravotníci a lékaři ošetřují pacienty nakažené covidem-19 na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 29. března 2020. 3. místo: Jarmila Štuková / Váleční koně v Sýrii Podle Světové organizace arabských koní (WAHO) se z 8500 registrovaných arabských koní na 3000 ztratilo v syrské občanské válce.   KAŽDODENNÍ ŽIVOT 1. místo: Martin Divíšek / EPA / Praha za dob koronaviru Praha se vylidnila, lidé zpomalili, na Karlově mostě byla slyšet hučící Vltava. Celá země si musela zvykat na život v rouškách. 2. místo: Irena Zlámalová / Jeden rok v životě jedné holky Anně Julii Slováčkové byla diagnostikována rakovina prsu. Je jí 24 let. Fotografie zachycují devět měsíců jejího života s touto zákeřnou nemocí. 3. místo: Kevin V. Ton / Jízda historickou tramvají Povinnost používat roušky se vrátila. Česká republika, Praha, 12. září 2020.   UMĚNÍ A KULTURA 1. místo: David W Černý / Reuters / Cirk La Putyka během omezeného vycházení Členové umělecké skupiny Cirk La Putyka vystupují v ulicích Prahy, aby pobavili obyvatele, kterým vláda České republiky omezila pohyb z důvodu zpomalení rozšíření koronaviru. 2. místo: Matej Kalina / News and Media Holding / V první linii Slovenské Divadlo Andreje Bagara v Nitře po první vlně pandemie covidu-19 odehrálo představení pro personál z první linie, který se staral o lidi zasažené nákazou. Na představení se tak přišli podívat zdravotníci a záchranáři z Nitranského kraje. 3. místo: Zdeněk Dvořák / Humberto pod rouškou Cirkus Humberto je jediný cirkus, který čekal měsíc na štaci a doufal, že se situace změní. Ostatní cirkusy jsou od začátku zpět ve svých zimovištích. Nouzový stav je potkal těsně poté, co se cirkus v Brně postavil a bez jediného odehraného představení.   SPORT 1. místo: Richard Dömös / Sluneční hodiny Spojení času a pohybu. Noční fotka z Bratislavy u slunečních hodin zachycuje Michala Kovačoviče, jednoho z předních BMX jezdců Slovenska. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / Diváci sledují fotbal v autokině po obnovení nejvyšší fotbalové soutěže Fanoušci sledují zápas FC Viktoria Plzeň proti AC Sparta Praha v autokině v Plzni, 27. května 2020. 3. místo: Barbora Reichová / ČOV/ Nezlomní olympionici Série zachycující trénink a přípravu nejlepších českých sportovců během nouzového stavu způsobeného epidemií nemoci covid-19, díky čemuž byla plošně uzavřena veškerá sportoviště.   PORTRÉT 1. místo: Jano Stovka / Herci Genius loci Státního divadla Košice. Portréty herců. 2. místo: David Neff / MAFRA, a.s./ Sestřičky po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce Zdravotní sestry po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce. Zdravotníci bojují o životy pacientů ve dvanáctihodinových směnách ve speciálních ochranných skafandrech a jejich tváře devastují respirátory. 3. místo: Richard Dömös / Karanténa Tato série zprostředkovává pocity fotografa během návštěv svých nejbližších v období karantény.   ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 1. místo: Petr Toman / Projekt Hydronaut Třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. V srpnu 2020 se stanice nazvaná DeepLab H03 poprvé ponořila. Dvojice potápěčů v ní strávila rekordních sedm dnů vyplněných vědeckými pozorováními. 2. místo: Tomáš Predajňa / Zlomený velikán V 16. století popsal kartograf Sebastian Münster ledovec Rhône jako děsivě obrovskou ledovou masu. 21. století je svědkem jeho zániku i pokusů o oddálení jeho konce. 3. místo: Martin Veselý / MAFRA, a.s. / Uzavřená zoo Koronavirová epidemie si vyžádala sérii přísných opatření i v Safari Parku Dvůr Králové, který byl od poloviny března pro návštěvníky uzavřený. Na snímku jde ošetřovatel krmit mládě marabu, proti mému fotoaparátu letí volavka obrovská.   PARTNERSKÉ CENY Canon Junior Award pro mladého autora získala Monika Řeháková za portrét s názvem Skrze. Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal Milan Bureš z týdeníku Respekt za sérii Medici na ulici. Cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) získala Lenka Klicperová se sérií Turecká invaze. V rámci hodnocení letošního ročníku soutěže Czech Press Photo zároveň zasedala online pětičlenná dětská porota složená z členů Dismanova rozhlasového dětského souboru. Ta společně s mezinárodní porotou vybrala jako nejlepší snímek fotografii Matka borovic od Aleše Bílého. Speciální stipendium ČTK pro mladého autora nebo autorku do 26 let, které bude probíhat přímo v této agentuře, získal David Stejskal se sérií Medici na ulici. Nově soutěž Czech Press Photo začala spolupracovat se společností Samsung, která udělila cenu Davidu W Černému za sérii ze zrušeného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Čtenáři časopisu Lidé a Země vybrali prostřednictvím online hlasování snímek Jaroslava Nováka Loučení s koronou. Nominované fotografie naleznete ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-10 10:40:00

České digitální Oskary za rok 2024 získaly projekty samoobslužných prodejen nebo AI technologie monitorující srdce

Praha 10. října 2024 (PROTEXT) - Analytická společnost IDC společně s partnery Vodafone Business, Dell Technologies, Google Cloud a Hospodářskými novinami, za podpory ČSOB a Direct People vyhlásila vítěze druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards. Ta oceňuje nejlepší technologické inovace, díky kterým firmy zvyšují svou digitální vyspělost a zlepšují hospodářské výsledky. IDC podobná ocenění uděluje ve více než třiceti zemích světa na pěti kontinentech. V České republice má soutěž Digital Future Awards aktivní alumni komunitu, která se pravidelně setkává a sdílí zkušenosti s digitalizací napříč sektory.Do druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards se přihlásilo celkem 40 soutěžících. V projektové části to bylo 28 organizací s 30 digitalizačními projekty. Ocenění se udělovala v pěti kategoriích: Best in Future of Connectedness, Best in Future of Digital Infrastructure, Best in Future of Digital Innovation, Digital Leader of the Year a Special Impact Award.Každá ze soutěžních kategorií s výjimkou Special Impact Award, v níž oceněné projekty vybírali redaktoři HN měla svou odbornou porotu složenou z digitálních lídrů a odborníků v oblasti informačních a komunikačních technologií a zároveň svého sponzora, který se na danou technologickou disciplínu zaměřuje nebo je mu blízká.„Digitální transformace v českých podnicích zdomácněla. Jak ukázal průzkum IDC Digital Impact Survey 2024, za důležitou ji považuje 85 procent tuzemských organizací. Dokončení digitální proměny ale žádný z respondentů neuvedl. Velmi pravděpodobně ji chápou jako trvalý proces, jenž by od určité úrovně měl nést jiný název. V IDC takový termín máme, je to obtížně přeložitelné spojení Digital-First.,“ uvádí Dana Vaníčková, Associate Vicepresident Events ve společnosti IDC.„K čemu v tuzemských podnicích slouží digitální iniciativy? Více než osm desetin jimi podporuje inovace a efektivitu provozu. Přes 70 procent s jejich pomocí zvyšuje produktivitu zaměstnanců a objem tržeb. Tři pětiny prostřednictvím digitálních projektů a iniciativ ošetřují aktivity v oblasti udržitelnosti anebo je nasazují pro posílení odolnosti organizace. Nutno podotknout, že motivy účastníků soutěže IDC Digital Future Awards byly s těmito zjištěními v souladu. Prioritu hrají inovace, efektivita a produktivita,“ dodává Dana Vaníčková.Soutěžní kategorie a jejich výsledkyKategorie Best in Future of Connectedness 2024 Česká republikapowered by Vodafone BusinessSoutěžní kategorie Best in Future of Connectedness oceňuje projekty, které pomocí konektivity a digitálních technologií propojují lidi, zařízení, aplikace a procesy. Příklady hlavních technologií této kategorie: internet věcí (IoT), sítě 5G a 4G, mobilní privátní sítě (MPN), softwarově definované sítě (SD-WAN) anebo bezdrátové sítě všech standardů. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: umělá inteligence, rozšířená a virtuální realita, cloudové služby, technologie kybernetické bezpečnostiVítěz:Projekt Automatizované prodejny 24/7Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Finalisté:Projekt LetGIS, Letiště Václava Havla PrahaProjekt Rozšířené vyhledávání spojů v aplikaci PID Lítačka, Operátor ICTPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Connectedness je společnost Vodafone Business, přední globální hráč telekomunikačního průmyslu a technologický inovátor.„Finalisté v naší kategorii Best in Future of Connectedness představují špičku digitálních inovací, které odrážejí současné trendy v oblasti bezpečnosti, udržitelnosti a umělé inteligence. Moderní technologie umožňují firmám a organizacím rychle reagovat na nové tržní požadavky, a ve Vodafone Business jsme rádi, že můžeme tyto technologie poskytovat. Oceněné projekty jsou skvělým příkladem, jak digitalizace zpřístupňuje dostupnost služeb, zvyšuje efektivitu a přináší úspory. My jsme nadšení, že můžeme podporovat lidi, kteří tyto inovace přinášejí do praxe,“ říká Veronika Brázdilová, viceprezidentka pro firemní zákazníky společnosti Vodafone Business.Kategorie Best in Future of Digital Infrastructure 2024 Česká republikapowered by DELL TechnologiesToto ocenění je udělováno organizacím, které prostřednictvím digitální infrastruktury zlepšují svůj provoz a urychlují inovace. Příklady hlavních technologií této kategorie: hyperkonvergovaná infrastruktura, veřejné cloudové služby IaaS a PaaS, Cloud Ops, softwarově definované infrastrukturní technologie. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: pokročilá virtualizace, bezpečnostní a síťové technologie, automatizovaná správaVítězProjekt Digitalizovaná komunikace s ČSSZ prostřednictvím ISSSVojenská zdravotní pojišťovna České republiky (VoZP)FinalistéProjekt Klientská zóna Jenda, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV)Projekt PRO CHMEL, Plzeňský PrazdrojPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Infrastructure je globální hráč na poli serverů, datových úložišť a počítačů společnost Dell Technologies.„Iniciativy, jako je soutěž IDC Digital Future Awards, pomáhají ukazovat úspěšná technologická řešení, což je pro nás nesmírně důležité, protože jako IT společnost ceníme každého, kdo umí technologie efektivně využít. Jejich možnosti jsou totiž dnes téměř nekonečné, ale to s sebou přináší zejména zodpovědnost v jejich nasazování. Každá inovace by měla jít ruku v ruce s dalšími přínosy, což se podařilo i všem finalistům kategorie Best in Future of Digital Infrastructure. V případě těchto projektů vidíme skutečně neotřelé způsoby, jak s pomocí moderních řešení dělat svět kolem nás trochu lepším, jednodušším a efektivnějším..,“ říká Radomir Bordon, Country Manager pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko ve společnosti Dell Dell TechnologiesKategorie Best in Future of Digital Innovation 2024 Česká republikapowered by Google CloudKategorie Digital Innovation je určena pro inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli software a cloudové služby. Obě uvedené produktové či technologické kategorie musejí být zkombinovány tak, aby nejvyšší efekt přinášelo právě jejich spojení. Projekty díky svým parametrům významně a prokazatelně zlepšují činnosti organizace v oblasti zefektivnění procesů, zvýšení odolnosti, růstu produktivity, obratu, zlepšení zákaznické zkušenosti nebo v podobě proniknutí na nové trhy.Příklady hlavních technologií této kategorie: SaaS, kontejnerizace, mikroslužby, umělá inteligence, AR/VR/MR, Low Code & No Code /MR. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: DevOps, DevSecOps, Progresivní webové aplikace, Robotická procesní automatizace, Blockchain.VítězProjekt Využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdceFakultní nemocnice OstravaFinalistéProjekt DiPSy – Digitální přihlašovací systém, Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT)Projekt Automatizované prodejny 24/7, Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Partnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Innovation je jeden z nejvýznamnějších technologických hráču na světě, společnost Google Cloud.„Misí Google Cloud je podporovat firmy a organizace každé velikosti v jejich digitální transformaci. Velice nás těší být součástí IDC Digital Future Awards a společně s IDC ocenit české inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli technologie a cloud. Finalisté námi podporované kategorie Best in Future of Digital Innovation jsou důkazem, že takové projekty v České republice máme a stojí za to, se jimi inspirovat."„Ať už je to projekt modernizace procesu podávání přihlášek na střední školy pomocí plně digitálního přihlašovacího systému DiPSy společnosti CERMAT, projekt využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdce Fakultní nemocnice Ostrava nebo automatizované hybridní prodejny zajišťující nepřetržitý maloobchodní provoz společnosti COOP - všechny ukazují, že díky svým parametrům a kombinaci software a cloudových služeb prokazatelně zlepšují zákaznické zkušenosti, kvalitu života i činnosti organizace samotné," říká Denys Petrov, Head of Enterprise CEE, Google Cloud.Kategorie Digital Leader of the Year 2024 Česká republikapowered by IDC Česká republikaUž název této kategorie, jejímž partnerem je sama společnost IDC, naznačuje mnohé. Cílí na zkušené inovátory, kteří své schopnosti každodenně osvědčují v praxi. Nejde jen o jejich úspěšné projekty. Kategorie má oceňovat komplexní osobnosti, které to umí nejen s technologiemi, ale i s lidmi.VítězAlbert SoukupHead of Product & Innovation, WoltairFinalisté:Václav Dorazil, Vicepresident of Data & Digitalization, EurowagTomáš Záruba, former Chief Product & Technology Officer, Pilulka LékárnyKategorie Special Impact Award 2024 Česká republikapowered by Hospodářské novinyV této soutěžní kategorii vyzdvihujeme projekty, kteří mají odvahu prosazovat změny v prostředích, která jsou často rigidní a rezistentní vůči inovacím. Tato kategorie vznikla až po zahájení prvního ročníku soutěže. Její zrod iniciovali porotci, kteří poukazovali na velké množství kvalitních projektů, jež zasluhují zviditelnění a ocenění, ale ve specificky vymezených kritériích pro hodnocení jednotlivých kategorií se mezi finalisty neprobojují. Partnerem Special Impact Award se staly Hospodářské noviny. Rolí porotců se zhostili jejich redaktoři.VítězProjekt eDokladyDigitální a informační agentura (DIA)FinalistéProjekt 3Diamond – 3D tisk, Krajská nemocnice LiberecProjekt Digitální radnice – Dáme na Vás, Magistrát města BrnoJak se přihlásit nebo poslat tip do dalšího ročníkuPřihlásit svou organizaci a její projekt nebo sebe sama do třetího ročníku soutěže bude možné od února 2025. Jak na to? Vyplníte on-line přihlášku nebo online nominační formulář na stránkách www.idc.com/dfa. Zdroj: Vodafone CRČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2020-01-22 17:58:28

Nadační fond Magdaleny Kožené zve po třetí do stipendijní akademie MenART pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele

Stipendijní akademie MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, klíčová aktivita Nadačního fondu Magdaleny Kožené, otevírá možnost přihlášek do dalšího ročníku. Třetím rokem nabízí tento unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání možnost intenzivního pracovního setkání s předními osobnostmi české umělecké scény. Ve školním roce 2020/2021 přijalo role mentorů 11 špičkových umělců různých oborů. Pro oblast klasické hudby v mentoringu pokračují pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a nově také flétnista Jan Ostrý. Muzikálovému zpěvu se bude věnovat zpěvačka Radka Fišarová, saxofon a skladbu bude mít na starosti v premiéře Marcel Bárta. Novým oborem je také souborová hra, které se bude věnovat výsostný muzikant, dirigent a umělec širokého záběru Radek Baborák. S výtvarníky bude pracovat Tomáš Císařovský a Richard Loskot a mentorem pro tanec bude již podruhé choreograf a tanečník Jan Kodet. Soubor v literárně dramatickém oboru letos povede dramaturgyně a režisérka Dominika Špalková ve spolupráci s Divadlem Drak, která stipendistům umožní vhled do divadelní praxe a vzniku představení. MenART je klíčovou součástí činnosti Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Kromě celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje širokou veřejnost na význam uměleckého vzdělávání, se tak zaměřuje přímo na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci jejich pedagogů. „Cílem MenARTu je otevírat debatu o moderních přístupech k uměleckému vzdělávání v prostředí základních uměleckých škol formou Best practice. ZUŠky jsou výjimečným prostředím pro zachycení talentů a zároveň ovlivňují ve velké míře přístup široké společnosti k umění,“ objasňuje Dana Syrová, zakladatelka tohoto programu a dodává: „Stejně jako podpora mladých talentů je jeho důležitou částí debata a sdílení s pedagogy, kteří ve své každodenní práci vedou mnohé další. Roční délka programu nám umožňuje pracovat v měřítku s hlubším dopadem, než přináší krátkodobá intenzivní setkání a semináře.” MenART tak zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. Stipendijní akademie MenART je otevřená pro žáky ZUŠ z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky lze podávat do 31. března 2020. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2020 v Kroměříži a dále budou následovat tři intenzivní celodenní setkání skupin v dvouměsíčních intervalech. Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly MHF Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, které tak dávají najevo, že líheň a podpora talentů jsou důležitou součástí uměleckého prostředí. Detailní informace jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz. Stipendijní akademie MenART by se nemohla konat bez podpory patrona, kterým je společnost RSJ. Stipendijní akademie Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Zařazení do něčeho tak velkého, jako je MenART, pro mne moc znamená. Nejenže mi dal možnost několikrát se setkat s těmi nejlepšími mentory, jež nám po celou dobu programu předávali své drahocenné zkušenosti, rady, dodávali nám energii, svůj zápal a vedli nás k profesionalitě, nebo účast na nadcházejících festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl,“ hodnotí jedna z účastnic prvního ročníku. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis, vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2020. Přihlášky hodnotí poradní tým nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku akademie MenArt se zúčastnilo 140 stipendistů z celé ČR, druhého ročníku 142 stipendistů. Nadační fond Magdaleny Kožené Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,” říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená. V České republice je podle posledních údajů 496 ZUŠek, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. TZ

Čas načtení: 2019-09-18 13:35:01

Prestižní fotografové odmítli účast v soutěži Czech Press Photo, její ředitelka kritiku odmítá

Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec. „Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec. Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“. Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů: „Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět. I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“ Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“ Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevřený dopis Veronice Souralové Vážená paní ředitelko, uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat. Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala. Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát. Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.   Odpověď Veroniky Souralové Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září. Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost. Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty. Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další. Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.

Čas načtení: 2024-04-26 07:14:00

Druhý ročník digitálních Oskarů v ČR právě odstartoval. Přihlaste svůj projekt a zaleťte si pro novou inspiraci do Singapuru.

Praha 25. dubna 2024 (PROTEXT) - Nominujte nebo přihlaste svůj digitální projekt nebo lídra do 30. června 2024. Soutěží se v pěti kategoriích a přihlásit se mohou firmy i organizace, které neposkytují technologie na komerční bázi, bez ohledu na sektor nebo velikost.Analytická firma IDC společně s partnery Vodafone Business, DELL Technologies, Google Cloud a Hospodářskými novinami vyhlašuje druhý ročník soutěže o nejlepší digitální projekty a lídry Česka pod názvem IDC Digital Future Awards Czech Republic. O vítězích kategorií Best in Future of Connectedness, Digital Infrastructure, Digital Innovation a Digital Leader rozhodnou odborné poroty složené z předních manažerů a IDC analytiků. Do poroty vedle zástupců firem ČSOB, DHL nebo Notino zasednou také loňští vítězové ze společnosti Škoda Auto nebo z Národního muzea. Redakce HN opět vybe tři výjimečné projekty anebo lídry napříč kategoriemi v kategorii Special Impact Award. Na vítěze kromě špičkové alumni komunity čeká i pobyt v Singapuru nabitý setkání s předními singapurskými manažery a vědci.Naše budoucnost je digitální a odvíjí se od našich dnešních rozhodnutí. Nezáleží na velikosti nebo v jakém odvětví působíte. Důležité je, že posouváte digitální vyspělost svých podniků na novou úroveň. Analytická firma IDC oceňuje digitální iniciativy v rámci svých lokálních soutěží po celém světě již více než 20 let. Soutěž Digital Future Awards má své kořeny v soutěži Future Enterprise Awards, kterou pořádá ve více než 30 zemích již od roku 2017. Z výzkumu IDC Digital Executive Sentiment Survey 2023 vyplývá, že podniky v České republice z hlediska příklonu k digitalizaci výrazně nezaostávají za světem. Tři pětiny z nich se považují za převážně digitální a 17 % dokonce za digitálně přirozené. Právě v nejvyšších patrech vyspělosti ale přece jen na lídry ze severských zemí nebo regionu DACH tuzemský byznys ztrácí. Chybí mu zhruba 10 procentních bodů. A právě o ně soutěž Digital Future Awards usiluje a bojuje. Digitální cesta je ale trnitá, dlážděná více či méně úspěšnými projekty a osudy jejich realizátorů."Soutěž IDC Digital Future Awards dává účastníkům silnou zpětnou vazbu. Hlavní pozornost nevěnuje technologické vyspělosti nebo množství vynaložených zdrojů. Rozhodují v ní skutečné přínosy a benefity," říká Dana Vaníčková, Associate Vice President společnosti IDC. “Naše porotce záměrně vybíráme z řad ostřílených praktiků s dlouhou životní i profesní zkušeností. Právě oni soutěžícím poskytují zpětnou vazbu, jiný pohled i nezávislé rady. Jejich roli a zapojení jsme v letošním ročníku výrazně posílili. Účast v soutěži proto není jen o prestiži, vítězství nebo publicitě.”Soutěžní kategorieVe kterých kategoriích budou letošní účastníci soutěžit? Tři známe z minulého roku.Kategorie Best in Future of Connectedness oceňuje projekty, které inovativně anebo velmi efektivně propojují lidi, stroje a procesy. Jejím partnerem je společnost Vodafone Business. Loňským vítězem se stal projekt Národního muzea digitalizující prodej vstupenek, navigaci muzeem nebo možno shlédnout ikonické expozice přes obrazovku telefonu. Titul finalisty si se svým projektem odnesla společnost Woltair."Jsme rádi, že jako partneři vstupujeme pod značkou Vodafone Business do dalšího ročníku této unikátní soutěže a v naší kategorii Best in Future of Connectedness oceníme nové digitální inovátory. Už loni jsme mohli sledovat inspirativní příběhy vítězů, kteří dokázali využít digitální technologie pro své efektivnější fungování nebo zlepšení zákaznické zkušenosti. Digitální transformace je pro české firmy nevyhnutelná a je nutné je v ní podporovat. Proto bych doporučila jejich zástupcům, aby neváhali a přihlásili svůj digitální projekt do nového ročníku soutěže a stali se pozitivními příklady pro své následovníky," říká Veronika Brázdilová, viceprezidentka Vodafonu pro firemní zákazníky.Druhá kategorie, Best in Future of Digital Infrastructure, se zaměřuje na základy digitálního byznysu. Oceňuje projekty, jež budují flexibilní, odolnou a výkonnou infrastrukturu, která podnikům dává výpočetní jistotu, bezpečnostní stabilitu a ekonomickou výhodu. Partnerem kategorie je společnost Dell Technologies. Trofej loňského vítěze kategorie získala Škoda Auto za projekt digitalizující administrativní procesy ve výrobě. Do finále se probojovali i digitální projekty právní kanceláře Dentons a společnosti Europ Assistance."IT infrastruktura je páteří každé moderní organizace. Management firem ji často vnímá spíše jako nutnost, bez které by se firma neobešla a kterou musí řešit. Pravdou ale je, že infrastrukturu lze brát i jako příležitost k růstu firmy a konkurenční výhodu. A právě firmy, které přistupují k rozvoji své infrastruktury s inovátorským a neotřelým pohledem, chceme prostřednictvím soutěže IDC Future Enterprise Awards ocenit,“ říká Roman Cabálek, ředitel společnosti Dell Technologies Česká republika, která je partnerem kategorie Best in Future of Digital Infrastructure."Přejděme k novince letošního roku. Soutěžní kategorie Best in Future of Digital Innovation se zaměřuje na projekty, jejichž hybnou silou je software a cloudové služby. Právě o ně se opírají digitální inovace, které účastníci soutěže chtějí prezentovat. V jistých ohledech jde o nejširší kategorii, v níž bude panovat silná konkurence. Jejím partnerem je společnost Google Cloud.Čtvrtá soutěžní disciplína oceňuje osobnosti technologické praxe, digitální lídry. Kategorie Digital Leader of the Year oceňuje osobnosti, které posouvají své organizace na digitální cestě osudu vpřed. I ony se musejí prezentovat realizovanými projekty. Významná část hodnocení se ale opírá i o vize, hodnoty a kompetence digitálního lídra. Trofej digitálního lídra roku 2023 získal Antonín Hlavinka, CIO Fakultní nemocnice Olomouc, za budování telemedicínské platformy, která slouží pro online komunikaci s chronicky nemocnými pacienty. Ve finále se umístili Michal Hátle ze společnosti E.On a Bindioa Ouali ze společnosti Safran Cabin.Pátá soutěžní kategorie s názvem Special Impact Award je specifická tím, že pro ni neexistují pravidla hodnocení. Jak její název napovídá, oceněné projekty přinášejí speciální dopad. V praxi může jít o řešení, která mají širší společenský dopad nebo vznikají za obzvláště nepříznivých podmínek. Partnerem kategorie jsou Hospodářské noviny, jejichž redakční tým současně zastává role porotců. Vítězství v této kategorii vloni porota přisoudila Krajskému ředitelství Policie České republiky za projekt POL POINT, dalšími finalisty byla Ondřejovická strojírna a Magistrát města Brna.Soutěží to nekončíPrůběh soutěže IDC Digital Future Awards provází mnoho osobních i virtuálních setkání s porotci, partnery a ostatními soutěžícími. Odehrávají se na konferencích, seminářích a samozřejmě při prezentacích projektů. Mezi účastníky vznikají vztahy, které nekončí vyhlášením vítězů.Od minulého ročníku soutěže se úspěšně etabluje aktivní alumni komunita účastníků, porotců i partnerů. Společně vybírají témata, která konzultují, praktické problémy, s jejichž řešením si pomáhají. V podstatě každý měsíc vyrážejí na exkurze do atraktivních provozů a seznamují se s technologickou realitou svých kolegů."Jako držitel titulu Digital Leader of the Year 2023 mohu účast v soutěži IDC Digital Future Awards jen doporučit. Stačí pouze sebrat odvahu prezentovat výsledky své práce, ustát srovnání s dalšími soutěžícími a čelit případné konstruktivní kritice porotců. Ale právě ta vás může posunout dál, protože ji obdržíte od špičkových profesionálů. Atmosféra soutěže i její účastnické komunity, ale více než soupeření podporují spolupráci," dodává Antonín Hlavinka, CIO Fakultní nemocnice Olomouc.HarmonogramDruhý ročník soutěže IDC Digital Future Awards ukončuje příjem online přihlášek a nominací 30. června 2024. Detailní vstupní kritéria jsou k dispozici zde. Jména oceněných vítězů a lídrů budou vyhlášena 9. října 2024 na slavnostním galavečeru v Praze. Pobyt vítězů v Singapuru je plánován na konec října - začátek listopadu 2024. Více informací o soutěži IDC Digital Future Awards 2024 najdete na stránkách www.idc.com/dfa. O společnosti IDCSpolečnost International Data Corporation (IDC) založena v roce 1964, je přední firmou zabývající se shromažďováním informací na globálním trhu, poskytováním poradenství a pořádáním konferencí v odvětví informačních technologií, telekomunikací a spotřební elektroniky. Analýzy a poznatky více než 1100 IDC analytiků pomáhají po celém světě IT odborníkům, vrcholným představitelům obchodních organizací i investorské komunitě v přijímání rychlých, informovaných technologických rozhodnutí a v dosahování klíčových obchodních cílů. Více na www.idc.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-09-12 09:40:43

Program letošního ročníku Groove Brno láká na velká jména a specialitu pro věrné diváky

Jihomoravská metropole se již brzy stane místem, kde vás smetou hybné funky groovy a vy si odvezete hudební zážitky jako žádné jiné. Přehlídka Groove Brno už sedmnáct let přitahuje zvučná jména světových hvězd groovy muziky a divákům nabízí možnost objevování těch umělců, kteří jsou teprve na začátku své cesty. Festival v posledních letech láká i mimobrněnské posluchače, kteří se nechávají unášet jeho dramaturgií, která i letos nabídne lákavé premiéry i svěží návraty. Aktuálně již uzavřel svůj program, co nabídne? Započítáme-li […] Zobrazit celý článek Program letošního ročníku Groove Brno láká na velká jména a specialitu pro věrné diváky

Čas načtení: 2025-02-24 07:53:34

Festival Spectaculare přináší kompletní program 12. ročníku – od ambientu přes moderní jazz až po severské beaty Spectaculare_12

Audiovizuální festival Spectaculare startuje již příští pátek 28. února. Dvanáctý ročník pod taktovkou dramaturga Josefa Sedloně přináší pestrou směsici koncertů, elektronických live setů, filmových projekcí, výstavy a workshopů, které se odehrají v tradičních i netradičních prostorách po celé Praze. Spectaculare_12 nabídne nepřehlédnutelné momenty a osloví především ty, kteří hledají nové hudební a vizuální zážitky. Mezi headlinery figurují Kiasmos, londýnský průkopník elektroniky Max Cooper se svou 3D/AV show a “superkapela” Vega Trails, jež spojuje talenty z Portico Quartet, Mammal Hands i […] Zobrazit celý článek Festival Spectaculare přináší kompletní program 12. ročníku – od ambientu přes moderní jazz až po severské beaty Spectaculare_12

Čas načtení: 2025-06-05 11:05:04

V rámci pátého ročníku akce Honda Adventure Roads čeká na zákazníky velkolepé dobrodružství napříč osmi zeměmi

O tomto víkendu, 8. června 2025, odstartuje v italském hlavním městě Římě pátý ročník akce Honda Adventure Roads, kterého se zúčastní 35 jezdců 19 různých [...]

Čas načtení: 2019-11-12 19:11:13

V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu

Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ

Čas načtení: 2022-05-10 14:44:56

Světlana Alexijevičová, Ljudmila Ulická, Lukas Bärfuss i Etgar Keret. Svět knihy Praha navštíví hvězdy literárního světa

Veletrh a literární festival Svět knihy Praha oznamuje jména dalších spisovatelských hvězd, které přivítá na 27. ročníku. Sekce Literatura jako hlas svobody uvede běloruskou laureátku Nobelovy ceny za literaturu Světlanu Alexijevičovou a jednu z nejvýznamnějších zástupkyň ruských opozičních intelektuálů Ljudmilu Ulickou. K hlasům svobody patří i další hostů, lidskoprávní aktivista Nathan Law z Hongkongu. Čtenáři se mohou těšit i na setkání se švýcarským romanopiscem Lukasem Bärfussem, mistrem krátkých textů izraelským autorem Etgarem Keretem, kanadskou „královnou thrillerů ze sousedství“ Shari Lapena, britskou autorkou Naomi Woodovou i Francouzkou s marockými kořeny Leïlou Slimani. Řadu laureátů Nobelovy cenu za literaturu, kteří byli hosty Světa knihy Praha, rozšíří v programu 27. ročníku Světlana Alexijevičová. Tato běloruská (a po matce také ukrajinská) novinářka, spisovatelka a představitelka literárního žurnalismu nahlíží kritické momenty sovětské i postsovětské doby prostřednictvím svědectví „obyčejných“ lidí. Několikrát se ocitla před soudem či v exilu. Česky vyšly všechny její knihy, například Modlitba za Černobyl nebo Doba z druhé ruky. Svět knihy Praha 2022 významné literátce předá Cenu Jiřího Theinera, která změní v letošním roce statut. Nově bude zaměřena na osobnosti, jež jsou hlasem svobody proti cenzuře a pro demokracii. Kritický pohled jak na Sovětský svaz, tak na současný režim v Rusku se odráží rovněž v díle ruské autorky Ljudmily Ulické. V očích ruské oficiální linie patří k černým ovcím za svůj postoj vůči Putinově režimu. Mluví například o „stalinizaci“ Ruska. Patří k ruským intelektuálům, kteří odsoudili Putinovu agresi vůči Ukrajině. Do češtiny byly mimo jiné přeloženy její romány Případ Kukockij a Zelený stan. V současnosti obě autorky žijí v exilu v Berlíně. „Chceme dát prostor hlasu, který nesouhlasí s Putinem, jehož názory jsou slyšet mnohem hlasitěji. I když Svět knihy Praha zrušil oficiální prezentaci Ruska, neruší ruskou kulturu – naopak,“ upozorňuje dramaturg festivalu Guillaume Basset. Sekce Literatura jako hlas svobody chce letos akcentovat téma dvou nedemokratických zemí: Ruska a Číny. Na festivalu proto vystoupí i lidskoprávní aktivistovi Nathan Law, jeden z vůdců takzvané deštníkové revoluce v Hongkongu, která byla pokusem ochránit demokracii před autoritářstvím komunistické strany. Čínská vláda proti těmto demonstracím tvrdě zasáhla, Law skončil ve vězení a nyní žije v exilu. Loni svůj příběh zúročil v knize Svoboda: jak ji ztrácíme a bráníme. Svět knihy v aktuálním ročníku přiblíží například také tvorbu švýcarského prozaika a dramatika Lukase Bärfusse, který je jediným literátem ze Švýcarska, jenž obdržel nejprestižnější ocenění německojazyčné literatury, Cenu Georga Büchnera. Bärfuss se zabývá aktuálními a znepokojivými tématy, jako je rozvojová pomoc při genocidě ve Rwandě či sexuální život mentálně postižených. Na veletrhu se zapojí do debaty o psaní her se španělským filozofem, matematikem a také dramatikem Juanem Mayorgem, jenž se ve svém psaní inspiroval mimo jiné pověstí o Golemovi. Izraelský spisovatel Etgar Keret napravuje svým příjezdem „dluh“, který má vůči Světu knihy Praha. Nemohl se totiž veletrhu účastnit v roce 2017, kdy byl čestným hostem právě jeho rodný Izrael. Keretův povídkový soubor Stesky po Kissingerovi je považován za jedno z nejvýznamnějších literárních děl v hebrejštině. Řada jeho knih je k dispozici v českém překladu, nejnověji povídky Tak už leť. Pozváním kanadské spisovatelky Shari Lapena Svět knihy Praha potvrzuje, že zahrnuje i literaturu oslovující širokou veřejnost. „Královna thrillerů ze sousedství“ baví čtenáře napínavými příběhy, jejichž celosvětový úspěch odstartoval psychothriller Manželé odvedle z roku 2016. Na veletrhu představí nejnovější knihu Nepříliš šťastná rodina. Francouzská prozaička s marockými kořeny Leïla Slimani je mimo Francii známá především díky románu Něžná píseň, ověnčeném Goncourtovou cenou. V tomto díle i v dalších Slimani otevírá témata feminismu, ženské sexuality a kolonialismu. Do češtiny byl nedávno přeložen její román Válka, válka, válka, první díl připravované trilogie Země těch druhých a grafický román Ruční práce. České čtenáře potěší i setkání s britskou spisovatelkou Naomi Woodovou, která umí poutavěpsát o historii. Ať už v rafinované Hře s tajemstvím odehrávající se v turbulentní časech předválečného Německa, nebo v románu Paní Hemingwayová, kde proplétá osudy čtyř žen slavného spisovatele. Organizátoři Světa knihy se také rozhodli dát najevo svou podporu Ukrajině a tamním literátům a dalším tvůrcům spojeným s literaturou. Jeden veletržní stánek proto vyhradí prezentaci ukrajinské tvorby pro děti i dospělé. „Chceme kolegům trochu vynahradit, že musel být zrušen skvělý kyjevský veletrh Book Arsenal, a tak chystáme takový malý Arsenal na našem veletrhu. Kromě čtení a diskusí se chystá i multimediální show Fokstroty, která předvede ukrajinskou avantgardní poezii z první poloviny dvacátého století v rytmu disca. Chceme také pomoci udržet ukrajinský knižní průmysl v chodu, na Světě knihy se budou ukrajinským dětem zdarma rozdávat knihy v ukrajinštině, které připravují čeští nakladatelé,“ upřesnil ředitel Světa knihy Praha Radovan Auer. Svět knihy Praha 2022 se uskuteční od 9. do 12. června na Výstavišti Praha v Holešovicích.

Čas načtení: 2022-01-17 18:00:23

Nejvíce nominací na Českého lva získaly shodně filmy Okupace a Zátopek

Český lev zná nominace za rok 2021, výsledky hlasování zveřejnila Česká filmová a televizní akademie (ČFTA). Při 29. ročníku Českého lva Nejvíce jich získaly filmy Okupace a Zátopek, dobře si vedly také filmy Muž se zaječíma ušima, Atlas ptáků a Chyby. Již podruhé byly otevřeny další kategorie i pro televizní projekty a stejně tak podruhé soutěží samostatně animované a krátké filmy. Hned několik nominací tak získal animovaný film Moje slunce Mad a s velkým počtem nominací skončila také televizní minisérie Božena. V klání o sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se v závěrečném hlasování utká celkem 25 titulů. Shodně třináct nominací získaly životopisné drama Zátopek režiséra, spoluproducenta a spoluautora scénáře Davida Ondříčka a debut režiséra Michala Nohejla Okupace, tragikomické drama z období normalizace. Jedenáct nominací získala fantaskní komedie Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima, film o spisovateli, jemuž náhlý sled událostí otočí život vzhůru nohama. Devíti nominacemi se může pochlubit Atlas ptáků, sonda do komplikovaných rodinných vztahů a světa komunikačních technologií, jehož režisérem je Olmo Omerzu. Osm nominací si vysloužily Chyby, romantické drama režiséra Jana Prušinovského o vyrovnávání se s vlastní minulostí. S pěti nominacemi nastupuje do závěrečného klání televizní cyklus režisérky Lenky Wimmerové Božena o první velké české spisovatelce Boženě Němcové a čtyři nominace získal mezinárodně ceněný animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, poeticky vyprávějící příběh Češky provdané do Kábulu. V kategorii nejlepší celovečerní hraný film za rok 2021 jsou nominovány filmy: Atlas ptáků (producent Jiří Konečný), Chyby (producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská), Muž se zaječíma ušima (producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík), Okupace (producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková) a Zátopek (producenti Kryštof Mucha, David Ondříček). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést autoři snímků Jednotka intenzivního života (režie Adéla Komrzý, producentka Pavla Janoušková Kubečková), Láska pod kapotou (režie Miro Remo, producenti Vít Janeček, Miro Remo), Nebe (režie Tomáš Etzler a Adéla Špaljová, producent Jan Macola), Nová šichta (režie Jindřich Andrš, producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka) nebo Sny o toulavých kočkách (režie David Sís, producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská). Během nominační tiskové konference cen ČFTA byli 17. ledna vyhlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Aleše Najbrta, Jakuba Spurného a Julie Vrabelové, autorů plakátu pro film Zátopek. David Ondříček si za stejný film odnesl i Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli si letos může odnést Alena Mihulová za film Atlas ptáků, Anna Kameníková za titulní roli v sérii Božena, Pavla Gajdošíková za film Chyby, Eliška Křenková za výkon ve filmu Marťanské lodě nebo Martha Issová za film Zátopek. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli se na Českého lva mohou těšit: Eliška Křenková, tentokrát za roli ve filmu Atlas ptáků, Eva Hacurová za film Chyby, Denisa Barešová, která hrála v seriálu Kukačky, Zuzana Mauréry za roli ve snímku Muž se zaječíma ušima a Antonie Formanová za film Okupace. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli získali nominace Miroslav Donutil za film Atlas ptáků, Jan Jankovský za hlavní roli ve filmu Chyby, Miroslav Krobot za Muže se zaječíma ušima, Martin Pechlát za titulní roli ve filmu Okupace a Václav Neužil za životopisný snímek Zátopek. O Českého lva ve vedlejší roli za rok 2021 se utkají: Martin Pechlát s rolí ve filmu Atlas ptáků, Oldřich Kaiser, který hrál ve filmu Muž se zaječíma ušima, Otakar Brousek z filmu Okupace, Hynek Čermák, jenž zaujal v televizní minisérii Případ Roubal, a Robert Mikluš s rolí ve filmu Zátopek. Českého lva za nejlepší režii obdrží některý z následujících tvůrců: Olmo Omerzu za Atlas ptáků, Jan Prušinovský za film Chyby, Martin Šulík za film Muž se zaječíma ušima, debutující Michal Nohejl za Okupaci nebo David Ondříček za Zátopka. Známy jsou také nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. Sošku Českého lva tak mohou v březnu získat psychologické drama Amerikánka uváděné na platformě filmnazivo.cz (hlavní tvůrce a producent Viktor Tauš), minisérie Božena České televize (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrce Lenka Wimmerová) a Případ Roubal z produkce Voyo / TV Nova (hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow, hlavní tvůrce Tereza Kopáčová). O Českého lva za nejlepší televizní seriál letos budou usilovat Kukačky (hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš, hlavní tvůrce Biser A. Arichtev), Ochránce (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek) a Zločiny Velké Prahy (hlavní producent Jan Lekeš, hlavní tvůrce Jaroslav Brabec), vše z produkce České televize. Letos podruhé bude Český lev udělen samostatně v kategoriích animovaný a krátký film. Lví sošku za nejlepší animovaný film tak může získat Moje slunce Mad režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové, Myši patří do nebe režisérů a výtvarníků Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka a výtvarníka Jana Kurky nebo snímek Rudé boty režisérky a výtvarnice Anny Podskalské. Tři filmy se utkají v kategorii nejlepší krátký film: Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyenové, Poslední den patriarchátu Olma Omerzu a Příběh hrůzostrašné Eliz, režírovaný společně Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou. ČFTA vyhlásila také pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, udělovanou ve spolupráci s Mattoni 1873 a Státním fondem kinematografie. Mohou ji získat filmaři na začátku své kariéry za krátké filmy Dřevo na příští zimu (režie Karel Šindelář), Ještě nespíš? (režie David Payne), Postup práce (režie Lun Sevnik) a snímek Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen), který získal nominaci i v kategorii nejlepší krátký film, a animovaný snímek Anny Podskalské Rudé boty, jenž také obsadil jednu z nominací v kategorii Nejlepší animovaný film.   29. ČESKÝ LEV – NOMINACE   NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ HRANÝ FILM Atlas ptáků – producent Jiří Konečný Chyby – producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská Muž se zaječíma ušima – producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík Okupace – producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková Zátopek – producenti Kryštof Mucha, David Ondříček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Jednotka intenzivního života – režie Adéla Komrzý – producentka Pavla Janoušková Kubečková Láska pod kapotou – režie Miro Remo – producenti Vít Janeček, Miro Remo Nebe – režie Tomáš Etzler, Adéla Špaljová – producent Jan Macola Nová šichta – režie Jindřich Andrš – producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka Sny o toulavých kočkách – režie David Sís – producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská   NEJLEPŠÍ REŽIE Atlas ptáků – Olmo Omerzu Chyby – Jan Prušinovský Muž se zaječíma ušima – Martin Šulík Okupace – Michal Nohejl Zátopek – David Ondříček   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Alena Mihulová Božena – Anna Kameníková Chyby – Pavla Gajdošíková Marťanské lodě – Eliška Křenková Zátopek – Martha Issová   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Miroslav Donutil Chyby – Jan Jankovský Muž se zaječíma ušima – Miroslav Krobot Okupace – Martin Pechlát Zátopek – Václav Neužil   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Eliška Křenková Chyby – Eva Hacurová Kukačky – Denisa Barešová Muž se zaječíma ušima – Zuzana Mauréry Okupace – Antonie Formanová   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Martin Pechlát Muž se zaječíma ušima – Oldřich Kaiser Okupace – Otakar Brousek Případ Roubal – Hynek Čermák Zátopek – Robert Mikluš   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Chyby – Roman Vojkůvka Moje slunce Mad – Ivan Arsenjev Muž se zaječíma ušima – Marek Leščák, Martin Šulík Okupace – Marek Šindelka, Vojtěch Mašek Zátopek – David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow   NEJLEPŠÍ KAMERA Atlas ptáků – Lukáš Milota Lidi krve – Jakub Halousek Muž se zaječíma ušima – Martin Štrba Okupace – Jan Baset Střítežský Zátopek – Štěpán Kučera   NEJLEPŠÍ STŘIH Atlas ptáků – Jana Vlčková Chyby – Michal Böhm Láska pod kapotou – Šimon Hájek Okupace – Petr Turyna Zátopek – Jarosław Kamiński   NEJLEPŠÍ ZVUK Atlas ptáků – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Moje slunce Mad – Jan Čeněk, Régis Diebold Muž se zaječíma ušima – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Okupace – Sandra Klouzová, David Titěra, Roman Sečkař Zátopek – Pavel Rejholec, Jakub Čech   NEJLEPŠÍ HUDBA Amerikánka – Petr Ostrouchov Moje slunce Mad – Evgueni Galperine, Sacha Galperine Myši patří do nebe – Krzysztof A. Janczak Okupace – La Petite Sonja, Hank J. Manchini Zátopek – Beata Hlavenková   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Božena – Petr Kunc Kryštof – Milan Býček Muž se zaječíma ušima – František Lipták Okupace – Tomáš Svoboda Zátopek – Jan Vlasák   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Božena – Katarína Štrbová Bieliková Muž se zaječíma ušima – Katarína Hollá Okupace – Josefina Bakošová Zátopek – Kateřina Štefková Zločiny Velké Prahy – Simona Rybáková   NEJLEPŠÍ MASKY  Božena – Martin Valeš Chyby – Jana Bílková Muž se zaječíma ušima – Martin Jankovič, Katarína Horská Okupace – Jana Dopitová Zátopek – Jana Dopitová     NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Amerikánka – hlavní producent Viktor Tauš – hlavní tvůrce Viktor Tauš Božena – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrce Lenka Wimmerová Případ Roubal – hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow – hlavní tvůrce Tereza Kopáčová   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Kukačky – hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš – hlavní tvůrce Biser A. Arichtev Ochránce – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek,                   Matěj Podzimek Zločiny Velké Prahy – hlavní producent Jan Lekeš – hlavní tvůrce Jaroslav Brabec   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Moje slunce Mad – režie, výtvarník Michaela Pavlátová – producenti Kateřina Černá, Petr Oukropec Myši patří do nebe – režie Denisa Grimmová, Jan Bubeníček – producenti Vladimír Lhoták, Alexandre Charlet – výtvarníci Denisa Grimmová, Jan Bubeníček, Jan Kurka Rudé boty – režie, výtvarník Anna Podskalská – producentka Mária Môťovská   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen – producentka Karolína Davidová Poslední den patriarchátu – režie Olmo Omerzu – producenti Rok Biček, Jiří Konečný Příběh hrůzostrašné Eliz – režie Eliška Kováříková, Adam Struhala – producenti Barbora Skoumalová, Miloš Lochman   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Dřevo na příští zimu – režie Karel Šindelář Ještě nespíš? – režie David Payne Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen Postup práce – režie Lun Sevnik Rudé boty – režie Anna Podskalská   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (ve statutárních kategoriích) Okupace – 13 nominací Zátopek – 13 nominací Muž se zaječíma ušima – 11 nominací Atlas ptáků – 9 nominací Chyby – 8 nominací Božena – 5 nominací Moje slunce Mad – 4 nominace Amerikánka – 2 nominace Kukačky – 2 nominace Láska pod kapotou – 2 nominace Myši patří do nebe – 2 nominace Případ Roubal – 2 nominace Zločiny Velké Prahy – 2 nominace Jednotka intenzivního života – 1 nominace Kryštof – 1 nominace Lidi krve – 1 nominace Marťanské lodě – 1 nominace Milý tati – 1 nominace Nebe – 1 nominace Nová šichta – 1 nominace Ochránce – 1 nominace Poslední den patriarchátu – 1 nominace Příběh hrůzostrašné Eliz – 1 nominace Rudé boty – 1 nominace Sny o toulavých kočkách – 1 nominace   JIŽ UDĚLENÉ CENY   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Zátopek – Aleš Najbrt, Jakub Spurný, Julie Vrabelová – oceněný plakát Atlas ptáků – Konstantinos Fragkoulis, Adéla Turková Moje slunce Mad – Jan Poukar, Michaela Pavlátová Okupace – Jindřich Hoch Vlci na hranicích – Jan Němec   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Zátopek – David Ondříček (oceněný režisér)   Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 29. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2021 do 9. ledna 2022. Celkem 184 akademiků vybíralo z 84 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmů i televizních děl. Udílení cen se uskuteční v přímém přenosu České televize na ČT1 5. března od 20.10 hodin z pražského Rudolfina. Večerem diváky provede poprvé moderátor Jiří Havelka. Více informací na www.ceskylev.cz. Ve spolupráci s DAFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz. Od 21. února nabídne DAFilms.cz streamované moderované rozhovory s nominovanými tvůrci.

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2021-06-13 11:49:40

Domy a zdi v Plzni pomalují Jan Kaláb, Toy Box nebo berlínský Johannes Mundinger. Proběhne street art festival WALLZ

Panelové sídliště, frekventovaná křižovatka, konečná trolejbusu, protihluková stěna podél silnice nebo zastávka městské hromadné dopravy... Různá místa po celém území Plzně a s výrazným vlivem na své okolí se díky předním českým i zahraničním street artovým umělcům promění od 14. do 19. června během druhého ročníku festivalu WALLZ v rozměrná a trvalá umělecká díla. Celkově se šestidenní akce na pozvání pořádajícího prostoru DEPO2015 zúčastní deset výtvarníků, kteří pomalují v součtu více než 2500 metrů čtverečních ploch na domech a zdech. Do Plzně přijedou například legenda české graffiti scény Jan Kaláb, první dáma českého street artu Toy Box, výtvarníci David Strauzz, Jakub Tytykalo, Ondřej Klíma aka Domino nebo jedna z největších osobností současného evropského graffiti z galerie Urban Spree v Berlíně Johannes Mundinger. Veřejnost může sledovat vznik děl po celý týden „v přímém přenosu”: umělci začínají na plochách pracovat v pondělí 14. června, festival vyvrcholí představením hotových děl a vernisáží doprovodné výstavy v sobotu 19. června. Vstup je zdarma. „Hlavním cílem letošního ročníku je kultivace veřejného prostoru. Všechny realizace jsou na místech, které tento zásah potřebují a navrhované graffiti reagují na okolní prostředí a pracují s ním. Snažíme se ukázat směr, kterým se mohou ubírat i další vlastníci a správci nemovitostí. Rádi bychom těmito realizacemi vyvolali v obyvatelích Plzně zájem o to konkrétní místo, kde žijí a pomohli jim začít si všímat si i věcí například jako jsou nefunkční reklamy na již neexistující společnosti, které jsou ale vytvořeny na budovách trvale a zahlcují svoje okolí,” zdůrazňuje na úvod programový ředitel DEPO2015 Jan Štěpán. Samotné červnové akci předcházela veřejná výzva směřovaná na obyvatele Plzně. „Na ni se ozvalo přes čtyřicet zájemců s tipy na soukromé či veřejné nemovitosti, které bychom pro výtvarníky mohli využít. Za tak velkou odezvu děkujeme. Jsme rádi, že Plzeňané mají zájem o to, v jakém prostředí žijí. Plochy, které jsme letos nevybrali, využijeme v dalších letech, pokud o to budou jejich majitelé i nadále stát,” říká programový ředitel DEPO2015 Jan Štěpán. V Plzni se představí přední česká i zahraniční jména: legenda české graffiti scény Jan Kaláb nahradí obrovským muralem reklamu již neexistující společnosti na boční zdi panelového domu (o rozměrech 24 x 12 metrů) v ulici Komenského. Komiksová autorka a malířka Toy Box realizuje na ploše 24 x 14 metrů ilustraci africké zemědělkyně k projektu Člověk v tísni – Tváře klimatické změny. Kanadský umělec s českými kořeny David Strauzz si troufne na budovu v jednom z míst nejvýrazněji zasaženém vizuálním smogem, kam umístí velký portrét doplněný textem upozorňujícím na tento rozšířený městský problém. Jakub Tytykalo pomaluje stěny domku Plzeňských dopravních podniků na točně trolejbusu v Božkově malbou na pomezí abstrakce a surrealismu. Ondřej Klíma aka Domino ve svém graffiti přenese stylizovanou krajinu na 300 metrů dlouhou a tři metry vysokou protihlukovou stěnu podél jedné z nejrušnějších ulic města obklopené mnoha reklamami. Nikola Khoma Vavrous připravuje malbu s až romantickým nádechem na zeď výměníku mezi obytnými domy v ulici Lesní na Doubravce. Malíř Jan Miko si na základě své osobní zkušenosti s nemocí pohraje s autobusovou zastávkou u fakultní nemocnice Plzeň Lochotín, která svojí polohou a charakterem ovlivňuje velké množství lidí. Do festivalu se opět zapojí Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, jejíž studenti pomalují budovy samotného DEPO2015, kde od začátku letošního akademického roku sídlí několik uměleckých ateliérů této fakulty. Z Berlína přijede jedna z největších osobností současné evropské graffiti scény Johannes Mundinger. Svůj mural vytvoří na fasádu ateliérů SOŠ obchodu, užitého umění a designu Nerudovka. Mundinger vždy tvoří malby a instalace reagující na místa, pro která jsou vytvořena. „Zkoumá historii i sociální kontexty, ale také formální prvky dané lokality. Jeho velkoformátové muraly dnes najdeme po celé Evropě, ale také v Mexiku, Rusku či Koreji,” doplňuje kurátorka festivalu WALLZ Kristýna Jirátová. Zahraniční sestavu doplní umělkyně Zooter z portugalského Aveira, kandidátského města na Evropské hlavní město kultury 2028. Její graffiti, které jako barevné ilustrace propojují mnohdy známá díla s komiksovým prostředím, ozdobí fasádu Centra volného času Skupovka. Od 14. června bude v DEPO2015 vystavovat plzeňský fotograf Michal Poustka svou foto-kolekci nazvanou Polské muraly. Představí na ní fotografie velkoformátových maleb na domech z Wrocławi, Poznaně, Lodže, Varšavy a Krakova. Ve středu 15. června se bude opět v DEPO2015 konat dernisáž výstavy ANIMA Ondřeje Vyhnánka aka X-Doga. Výstava byla instalována již loni v říjnu, ale kvůli uzavření kulturních institucí k ní nebyla uspořádána vernisáž a výstava samotná byla po většinu času svého trvání pro veřejnost uzavřena. Ve čtvrtek 16. června pak od 17.00 proběhne na zdi u stezky vedoucí od DEPO2015 podél řeky Radbuzy Graffiti Jam, kterého se spolu s umělci může zúčastnit kdokoli, kdo by si rád vyzkoušel street art na vlastní kůži. Zkušení i začínající umělci budou mít k dispozici plochu, spreje a barvy zdarma. Celý festival bude slavnostně zakončen v sobotu přímo v DEPO2015, kdy na v podvečerních hodinách konaný graffiti workshop pro děti naváže slavnostní vernisáž doprovodné výstavy zúčastněných umělců a filmu dokumentujícího průběh letošního ročníku. Celý večer pak uzavře velká Final party s DJ’s a občerstvením. Více informací na www.depo2015.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března.   NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal                                           Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda   NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein   NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba   NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička   NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr.   NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková   NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-02 15:37:33

Blíží se uzávěrka soutěže Česká chuťovka

Uzávěrka přihlášek do 11. ročníku soutěže o značku Dobrý tuzemský potravinářský výrobek „ČESKÁ CHUŤOVKA 2019“ a 9. ročníku soutěže o značku „DĚTSKÁ CHUŤOVKA 2019“ je 12. září. Slavnostní předávání ocenění se uskuteční 10. října opět ve Valdštejnském paláci, který je sídlem Senátu. Přítomní novináři tam i letos na základě vlastní ochutnávky předají třem z oceněných plaketu „Cena novinářů – Česká chuťovka 2019“ a podruhé také bude ve spolupráci s Literárními novinami vyhlášena „Harmonická potravina 2019“. V pořadí již sedmá výrazná osobnost českého potravinářství bude slavnostně poctěna titulem „Rytíř české chuti“. Státní dozorové orgány se úspěšně soustředí zejména na bezpečnost potravin, která je dnes na našem trhu již samozřejmostí, a naše potraviny tak dokonce patří k nejbezpečnějším v Evropě. Na druhou stranu žádné výživové doporučení neplatí univerzálně – každý má jinou genetickou výbavu a jiné zdravotní předpoklady. Jedna zásada má však univerzální platnost pro každého zákazníka – chce jíst kvalitně a chutně. A přesně to vyjadřují i značky ČESKÁ CHUŤOVKA a DĚTSKÁ CHUŤOVKA. Je proto potěšitelné, že popularita soutěže rok od roku vzrůstá. V loňském jubilejním 10. ročníku se klání zúčastnilo již 73 výrobců, přičemž o Českou chuťovku se ucházelo 234 nejrůznějších potravin (značku nakonec získalo 173 z nich) a o Dětskou chuťovku 41 (uspělo 29). Odborníci v hodnotitelské komisi budou mít i letos co dělat, aby podobné množství vzorků zvládli senzoricky otestovat během dvou dnů a rovněž dětské porotce čeká perné dopoledne pořádně nabité chuťovými vjemy. Od roku 2017 si soutěž vzala pod svá „ochranná křídla“ Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova, která tím deklaruje svůj zájem o podporu českých potravin, což je vyjádřeno i celoročním působením jejího místopředsedy přímo v hodnotitelské komisi a přípravném výboru soutěže. Záštitu soutěži letos poskytli 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředsedové Senátu Milan Štěch a Jan Horník a rovněž ministr zemědělství Miroslav Toman. Přihlášku i pravidla soutěže, jakož i seznam historicky všech úspěšných výrobců a oceněných potravin, lze nalézt ZDE. Českou chuťovku je možné také sledovat na Facebooku, kde jsou uveřejňovány aktuální informace a novinky od držitelů ocenění. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-09 17:35:00

Kanonáda a Kaneův čtvrtý hattrick v sezoně. Bayern nadělil Mohuči osm gólů

Bayern Mnichov doma deklasoval Mohuč 8:1. Harry Kane vstřelil čtvrtý hattrick v ročníku a vytvořil nováčkovský rekord Bundesligy. Od příchodu do bavorského klubu už anglický útočník zaznamenal 30 ligových gólů, což před ním v premiérovém ročníku dokázal pouze Uwe Seeler v dresu Hamburku před 60 lety. Klubový rekord Luky Toniho ze sezony 2007/08 Kane dávno překonal (24) a bude útočit na absolutní maximum Roberta Lewandowského, který v ročníku 2020/21 nastřílel 41 branek. Kane na jeho dostižení má ještě devět zápasů.

Čas načtení: 2023-07-13 12:40:38

Galavečer Moto Gala Night, který oslavuje motorsport, se vrací do Prahy!

Sotva skončil první ročník galavečera Moto Gala Night, organizátoři začali pracovat na ročníku druhém. Není se čemu divit – laťka byla nastavena vysoko a očekávání od dalšího ročníku jsou veliká. Oproti prvnímu ročníku se budou vstupenky tentokrát prodávat přes Ticketportal, a to ve třech vlnách.  Prodej 1.vlny přednostního prodeje byl spuštěn už 26.června. Unikátní link … Pokračovat ve čtení "Galavečer Moto Gala Night, který oslavuje motorsport, se vrací do Prahy!" Příspěvek Galavečer Moto Gala Night, který oslavuje motorsport, se vrací do Prahy! pochází z AutoDesire.cz