Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-05 06:00:00

Humboldt Seed Company: Nové genetiky s unikátními terpenovými profily

Seedbanka Humboldt Seed Company (HSC) vznikla v roce 2001 v kalifornském okrese Humboldt. Od svého vzniku nabízí špičkové genetiky, které si chválí komerční i domácí pěstitelé. V současnosti se jedná o největšího licencovaného prodejce konopných semen v Kalifornii. Nyní jsou k dostání po celém světě včetně České republiky.  Seedbanku založili dva biologové, kteří ke šlechtění feminizovaných, regulérních i samonakvétacích semen přistupují vědecky. Výsledky jejich práce jsou následně prověřovány a hodnoceny nejlepšími kalifornskými growery. Na lovu terpenů Odrůdy v nabídce HSC přinášejí unikátní terpenové profily, vůně a chutě. Jde o výsledek každoročního hledání netradičních fenotypů na nejlepších kalifornských farmách. Jak to probíhá? Nejdřív se sejdou světoznámí odborníci na konopí, aby následně prošli tisíce rostlin na několika vybraných farmách. Nakonec vyberou ty nejlepší z nejlepších.  V uplynulé venkovní sezóně strávili Ed Rosenthal a Jorge Cervantes spolu s týmem HSC dva týdny na polích a zaznamenávali specifické vlastnosti každé vytipované odrůdy. Vítězné variety jsou zařazeny do šlechtitelského programu.  Fialka pocukrovaná trichomy Vlajkovou lodí kolekce HSC je Blueberry Muffin, který se stal skutečnou kultovní klasikou. Voní přesně jako čerstvě upečené borůvkové muffiny, právě vytažené z trouby. Blueberry Muffin voní jako čerstvě upečené borůvkové muffiny, právě vytažené z trouby. Má charakteristickou ovocnou vůni se sladkými borůvkovými terpeny a s nádechem heřmánku a třtinového cukru. Terpenovému profilu dominuje myrcen, bisabolol, karyofylen, limonen a humulen. Jedná se o hybrid s převahou indiky, ... The post Humboldt Seed Company: Nové genetiky s unikátními terpenovými profily appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2019-12-01 16:36:43

Zarudlá a podrážděná pokožka? Zkuste dvojí máchání, zdánlivě jednoduchou věc, která pomůže

Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme.   Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D.        TZ

Čas načtení: 2021-05-11 09:00:00

Ako môžete pomocou svojej záhrady prospieť celej planéte?

Naša planéta už dlho živí oveľa viac ľudí, než by mala, bane sú vyťažené, polia síce dávajú plodiny, ale už dávno v pôde nie je toľko živín, čo bývalo. Rovnako ako u všetkého platí, že je potrebné so zmenou začať u jednotlivca, aby planéta ako celok mala čas na regeneráciu. Ako môžeme planéte pom ...

Čas načtení: 2008-01-14 20:10:00

Mazda Mx-5

Mazda MX-5 Mazda MX-5 při celé své kráse Když se v roce 1989 objevila na autosalonu v Chicagu, začal celosvětový rozsah dvoumístných sporťáků. Design Masivní záď společně s přídí, která má vytažené lemy blatníků, vytvářejí velmi dynamický dojem. Dále tomu přidávají pozměněné tvary světlometů, kt ...

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-04 14:30:00

Kaskadéři, motorky za miliony i stroj vytažený ze studny. To byl Motosalon 2024

V motorkářův ráj se na čtyři dny proměnilo brněnské výstaviště, kde se od čtvrtka do neděle konal Motosalon 2024. Tvářemi akce se stali oblíbení herci a motorkáři David Matásek a Vladimír Polívka. Ovšem to nebyly jediné známé tváře festivalu. Návštěvníci se také mohli pokochat jedinečnými stroji za miliony korun nebo si prohlédnout rezavé motorky vytažené ze studny. Na své si přišli i milovníci adrenalinu.

Čas načtení: 2024-03-07 13:34:25

5 příkladů absurdity cenové politiky Applu v praxi 

Máme Apple rádi, proto si jeho produkty kupujeme, a proto je také používáme. V určitých ohledech nám ale opravdu jeho cenová politika nedává smysl, ať se jí snažíme pochopit jakkoli. Zde tak najdete skutečné perly vytažené především z jeho Online Storu, které ukazují, že ne všechno v nabídce dává s ohledem na stanovenou cenu smysl.  AirTag  Jasným zástupcem toho, jak je cenová politika Applu skutečně absurdní, je […]

Čas načtení: 2024-04-26 15:13:47

Jak upéct nadýchanou bublaninu s mraženým ovocem?

Jak upéct nadýchanou bublaninu s mraženým ovocem? redakce Pá, 04/26/2024 - 15:13 Dezerty a Moučníky 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: bublanina recept bublanina hrníčková bublanina s ovocem Co je potřeba Potřebovat budeme pár surovin, které má každý většinou doma ve spíži. Také nejsou příliš drahé, jestliže je ovoce domácí, vyjde bublanina relativně levně. 2 hrnky polohrubé mouky 1 hrnek krupicového cukru 1 hrnek mléka ½ hrnku oleje nebo másla Prášek do pečiva 2 vajíčka Ovoce nerozmražené, čerstvě vytažené z mrazáku dle vašich možností Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Nejdříve smícháme suché části těsta, tedy mouku, cukr a práškový cukr. Přidáme mléko, olej a vajíčka. Vše řádně promícháme, aby vzniklo lité těsto bez hrudek. Následně si plech vymažeme tukem a vysypeme hrubou moukou, kdo chce, může použít i pečicí papír. Rozehřejeme troubu na 170 °C. Na plech vylijeme všechno těsto a posypeme jej rovnoměrně zmraženým ovocem. Aby nepropadávalo až ke dnu, můžeme jen nejdříve jemně posypat hrubou moukou. Zůstane nahoře, bude propečené a kolem nebudou mokvavé skvrny, jako tomu bývá, když ovoce obalíme v cukru. Nakonec vložíme do trouby a pečeme asi 30 minut, dle trouby. Zda je těsto propečené poznáme díky špejli, na které po vytažení z buchty nesmí zůstávat těsto. Bublanina je oblíbená jak dospělými, tak dětmi. Tato je velmi rychlá a snadná, těsto poměrně sladké, proto se k němu hodí i rybíz, který je relativně kyselý. Kdo chce, může před podáváním posypat práškovým cukrem. Stejně tak se na tuto bublaninu hodí i ovoce zavařované nebo čerstvě utržené. Pokud se chystáte péct na jaře, kdy nová úroda ještě není, jistě budete s kombinací těsta a mraženého ovoce spokojeni. Přidat komentář foto a text REDAKCE Je duben a spousta z nás má v mrazáku stále drobné ovoce z loňské sezony. Ať už vám na zahrádce uzrál černý či červený rybíz, angrešt nebo třeba maliny, vše můžete použít do výborné a snadné bublaniny. Zvládnou ji i větší děti a věřte, že vám bude chutnat nejvíc druhý nebo třetí den po upečení, kdy už bude krásně proležená.

Čas načtení: 2024-06-18 05:20:00

Tisíce Chevroletů Corvette musí do servisu kvůli bezpečnostním pásům

Celkem 13 464 Chevroletů Corvette musí do servisu kvůli dvěma komponentům v systému bezpečnostních pásů, které neodpovídají specifikacím. Může se stát, že se kvůli vadným dílům pásy zaseknou a nepůjdou použít, pokud se stane, že budou plně vytažené.

Čas načtení: 2024-06-22 10:05:59

Telekom vylepšil mapu pokrytia. Ukáže aj dostupnosť signálu v budovách či výpadky siete

Operátor po novom zobrazuje aj to, ako sú vyťažené jednotlivé predajne.

Čas načtení: 2024-09-21 00:10:30

Ne, velmi vzdálené galaxie pozorované JWST nejsou v rozporu se standardní kosmologií

Již více než dva roky získáváme díky novému vesmírnému dalekohledu Jamese Webba poznatky z celé řady oblastí fyziky a astronomie. Jednou z nich je i vývoj raného vesmíru a moderní kosmologie. Když začaly chodit data týkající se galaxií, které existovaly ve velmi mladém vesmíru, zdálo se, že jsou se standardní kosmologií v poměrně zásadním nesouladu. Internetoví hrdinové, kteří mají potřebu se vším, co tvrdí soudobá věda v popisu práce zásadně nesouhlasit, ale i lidé, kteří si myslí, že jsou chytřejší, než stovky studovaných kosmologů už měli vytažené šampaňské a chystali se slavit. Jenže to bylo velmi předčasné. Novější data totiž koncept o tom, že bude nutné předělávat celou kosmologii zpochybnila a nejnovější údaje už hovoří celkem jasně. I data z JWST jsou se standardní kosmologií zcela v souladu, jak ve svém článku, jehož volný překlad právě čtete uvádí americký astrofyzik a kosmolog Ethan Siegel. 

Čas načtení: 2024-10-27 16:16:00

Každému z nás vzal 20 tisíc. Jste s tím v pohodě? Šichtařová vystavila Stanjurovi účet

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Schodek státního rozpočtu není jen nějaké fiktivní hausnumero, které se v něm ztratí. Schodek rozpočtu jsou naše budoucí vyšší daně. Jsou to naše peníze vytažené v budoucnu z našich peněženek. „Hrubým odhadem mi vychází, že pan Stanjura možná každému aktivnímu člověku přihodil náklad až cca 20 tisíc korun, který z nás stát vydoluje, a Stanjura bagatelizuje mávnutím ruky. Kolik lidí z nás mávnutí ruky odepíše 20 tisíc korun s tím, že jsou to nepodstatné drobné, o kterých se nepřemýšlí? A my je opravdu zaplatíme,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová.

Čas načtení: 2024-11-16 05:00:00

Perly: Nosí se na pohřby i plesy. Co symbolizují a jaké hodnoty dosahují? Budete překvapeni!

Perly jsou jedny z mála šperků, které unosí všechny ženy bez ohledu na věk, a to při jakékoliv příležitosti. Není tak divu, že se staly univerzálními doplňky členek královské rodiny. Zpodobňují šperkařský odkaz královny Alžběty II., v jejích šlépějích kráčí i princezna Kate. Avšak ne vždy ji zdobí šperky s historickým přesahem a obrovskou hodnotou. Leckdy je totiž vymění za obstojnou bižuterii. V jakých případech vsadit na levnější variantu, proč je můžeme vynést i ve smuteční dny a jakou hodnotu dosahují mořské perly vytažené ze dna slaných vod? To a více nám prozradil Martin Cinolter, známý český starožitník a odborník na drahé kameny a šperky.

Čas načtení: 2024-12-25 20:24:18

Jak má vypadat zaměstnanecká šatna v roce 2025?

(prahadnes.info) Zaměstnanecké šatny nejsou jen místem, kde si pracovníci mohou kamkoliv odkládat své oblečení. Pamětníci si zajisté vzpomenou na háky v dolech nebo továrních halách, kde vysoko vytažené lano s hákem zajistilo úschovu občanského oblečení pracovníků, kteří právě šli na směnu. Nároky na bezpečnost, hygienu a celkovou vybavenost na pracovišti se však mění. V roce 2025 se od zaměstnavatelů očekává, že ...

Čas načtení: 2025-01-29 07:00:01

Proč je smích důležitý a jak může ovlivnit náladu a zdraví. Rozhovor s psychiatrem Karlem Nešporem

Lékař lidské duše, Karel Nešpor, který léčí smíchem lidi závislé na návykových látkách nebo hazardních hrách, napsal na toto téma řadu zajímavých knih. Na drnespor.eu se můžeme dočíst nejen o terapii smíchem, ale též o jógových tipech a vychytávkách. Karel Nešpor poskytl Čtidoma.cz na toto téma rozhovor.  Jaký vliv má smích na naše duševní zdraví? Smích a úsměv působí jako odvolání poplachu. Sobě i okolí tím říkáme, že je všechno v pořádku a že se můžeme uklidnit. To prospívá tělesnému i duševnímu zdraví. Kromě toho vypadají usměvaví lidé lépe.  Jaký je rozdíl mezi smíchem a úsměvem a jaký význam má každý z nich? Hranice mezi nimi je neostrá. Smát se je možné tiše a naopak úsměv může být provázen jemnými zvuky. Vydatný břišní smích je pro většinu lidí zdravý, ale nehodí se úplně pro každého. Jestliže má někdo problém s tím, aby udržel moč, hlasitý břišní smích mu to neusnadní. Úsměv naproti tomu prospívá skoro vždy. Navíc se hodí i v situacích, kdy nepřichází hurónský smích v úvahu.  Doktor Karel Nešpor radí, jak přečkat podzimní vlnu koronaviru: pomoc přinese pár snadných kroků Číst více Existují různé druhy smíchu a úsměvu? Jak se liší jejich význam a účinky? Zmíním zde ten nejdůležitější úsměv. Je to úsměv Duchennův neboli lišácký. Při něm jsou oči přimhouřené, zuby se dotýkají a koutky úst jsou symetricky vytažené šikmo nahoru. Povolenou čelistí říkáme okolí, že je neukousneme, a přimhouřené oči dávají najevo, že situace je bezpečná.  Jak můžeme smích a úsměv využít jako nástroj pro zlepšení našeho duševního zdraví? Ale to je jednoduché, usmívejte a smějte se co nejčastěji, i když nemáte důvod. Skvělými učiteli smíchu jsou malé děti. Ty se údajně usmějí až 400krát za den. Kam se na ně my dospělí hrabeme.  Jaký vliv má smích na naše mezilidské vztahy? Velmi pozitivní, ale je tu výjimka. Smíchem můžeme také dávat najevo převahu. Jestli pracujete v reklamačním oddělení, tak se rozčileným zákazníkům nesmějte. Karel Nešpor: Když se smějeme, tělo se dává do pořádku a může se zabývat samo sebou Číst více Jak se mění schopnost smát se v průběhu života? V tomto směru jsou daleko nejlepší malé holčičky. Chcete vypadat mladě? Tak se usmívejte. Jak může smích pomoci při léčbě určitých duševních onemocnění? Většina psychických problémů je provázena stresem, to se týká úzkostí, depresí, hněvu i bažení. Jestliže se člověk zasměje, divoká emoce zeslábne nebo se změní v obyčejnou myšlenku. Psychické problémy mírní i tělesná aktivita. Úsměv při cvičení, procházce nebo velkém úklidu ještě zesílí jejich pozitivní efekt.  V knize „300 úsměvů pro lepší život“ se dočteme spoustu zajímavých věcí, které mohou proslunit běžný den. Stačí tak málo. Usmívat se nebo se nazdařbůh a dosytosti z plna hrdla smát. A Nešporova teorie smíchu je hodně o józe a relaxaci. Když se totiž budeme usmívat, uděláme dobře nejen sobě, ale i ostatní lidé se na nás budou dívat trochu jinýma očima, než kdybychom se mračili. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Konopí pro všechny? Zkušenosti narkomanů a názor těch, co léčí závislosti.

Čas načtení: 2025-03-11 15:23:52

Díky venkovnímu stínění vám bude doma příjemně: Podle čeho jej vybrat?

Ideální je, když je stínění zahrnuto již v projektu domu. U nových staveb se se zastíněním počítá v závislosti na umístění, typu a geometrii budovy. Základem je, aby docházelo ke snížení slunečního záření během léta, a naopak k pohlcování slunečních paprsků v zimě. Samozřejmě ale lze stínění instalovat i v oknech již postaveného domu. Žaluzie nebo rolety? V dnešní době jsou na výběr tři typy venkovního stínění: screenové rolety, venkovní rolety a venkovní žaluzie. U žaluzií správným nastavením lamel místnost zastíníte před slunečními paprsky, a přitom můžete mít otevřená okna a do místnosti pouštět čerstvý vzduch. Stažením a naklopením žaluzií lze nejen regulovat množství denního světla v místnosti, ale především proniknutí slunečních paprsků do interiéru, což zásadně ovlivňuje teplotu uvnitř bytu či domu. „Také předokenní roleta může fungovat jako účinná tepelná izolace. Svůj nezanedbatelný význam mají rolety i z hlediska ochrany oken před mechanickým poškozením (kroupy, kamínky odletující od aut), povětrnostními vlivy nebo nezvanými návštěvníky, jako jsou zloději či hmyz. Stejně tak mohou rolety sloužit jako hluková izolace a jejich stažením dosáhnete i naprosté tmy,“ říká Erich Stavař, spoluzakladatel opavské společnosti ISOTRA, která se zabývá vývojem a výrobou kompletní stínicí techniky a na trhu působí již více než 30 let. Trendem je antracitová, tmavých barev se nemusíte bát Pokud jde o design, lze zvolit různé barvy lamel i vodících a koncových lišt venkovního stínění. Většina zákazníků volí neutrální tóny, které dovolují vyniknout čistým a jednoduchým liniím oken i barevnému souladu s omítkou. „Venkovní stínění se tak stává zajímavým prvkem fasády a svým jednoduchým designem se snadno začlení do architektury každé budovy. Každá doba preferuje své barvy. V posledních letech pozorujeme například zvýšenou poptávku po antracitové a podobných odstínech. Dnes je tato barva moderní,“ popisuje Erich stavař současné trendy v designu. Podle něj není důvod obávat se u venkovního stínění tmavších barev z důvodu, že by přitahovaly sluneční paprsky. „Je sice pravda, že světlé barvy lépe odrážejí sluneční záření a méně se ohřívají, nicméně u venkovní stínicí techniky to až tak nevadí. Obrovská výhoda je, že venkovní žaluzie či rolety jsou vně oken, takže i když se ohřejí, teplo nezůstává v interiéru. Tímto způsobem chrání interiér. Oproti tomu u interiérové stínicí techniky, ať je barva lamel jakákoliv, i když funguje princip odrážení světla, vždy pohlcené teplo zůstává v interiéru a působí na něj,“ objasňuje odborník. Venkovní a vnitřní stínění lze vhodně kombinovat Ideální je proto kombinace stínění vnějšího a vnitřního. Pokud jde o úsporu energie a regulaci teploty, je jednoznačně gró v exteriérové stínicí technice. Vhodná stínicí technika může snížit teplotu v interiéru o 5–8 °C. Záleží samozřejmě na typu domu, na venkovním prostředí a podobně. „Abyste dosáhli maximálních tepelných zisků z oken a ušetřili co nejvíce energie na vytápění, musíte stínicí prvky správně nastavit. V zimě nechávejte stínění přes den vytažené v horní poloze, aby topný systém podpořilo působení slunečního svitu. Při soumraku je spusťte, ať omezíte nežádoucí únik tepla skrze okna. V létě naopak nechávejte stínění přes den stažené, aby zamezilo pronikání paprsků do interiéru,“ radí Erich Stavař. Vnitřním stíněním pak můžete dále regulovat intenzitu zaclonění a současně slouží jako dekorativní prvek, kterým doladíte celkový design interiéru. Venkovní zastínění můžete kombinovat téměř s jakýmkoliv typem vnitřního stínění, jako jsou textilní rolety, plisse, horizontální žaluzie, japonské stěny a další. Příliš vhodná není pouze kombinace vnitřních a vnějších žaluzií – když máte vnější žaluzie, postrádají ty vnitřní smysl, protože princip regulace světla je stejný. Moderní screenové rolety zachovají soukromí, vy ale skrze ně uvidíte ven Kromě venkovních rolet a žaluzií jsou trendem také screenové rolety vyrobené ze speciální látky – buď skleněného vlákna pokrytého polyesterovým materiálem, anebo polyesterového vlákna pokrytého polyesterovým materiálem. Látka je perforovaná velice malými otvory a díky tomu skrze screenové rolety vidíte ven, i když jsou stažené. „Můžete se dívat na zahradu, na děti, do okolí… Zvenčí přitom není vidět dovnitř. Existuje široká škála látek od průsvitných až po takzvané „blackout“, které nepropouštějí světlo. Ty jsou ale naprosto neprůhledné, proto skrze ně není vidět ven, používají se často například do pergol,“ popisuje Erich Stavař. Stínicí technika bývá dnes často napojena na inteligentní domácnost Kromě výběru typu stínění si můžete vybrat i různé typy ovládání. Lze volit jak manuální, tak automatické ovládání, a to u screenových rolet i venkovních rolet nebo žaluzií. Optimální je, když jsou napojeny na techniku inteligentního domu, kdy se dá ovládání zajistit pomocí nastaveného programu nebo čidel. „Například si navolím, kdy chci ráno zvednout stínicí techniku, kdy si chci přiclonit, anebo když nejsem doma, lze využít čidla na slunce či vítr – technika je tak schopna reagovat na povětrnostní podmínky. To znamená, že se spouští či naklání v průběhu dne podle síly větru nebo intenzity slunečního svitu,“ uvádí Stavař. Své rozhodnutí konzultujte s odborníkem a výběr neuspěchejte Při výběru stínění je ideální obrátit se na odborníka. „Ve všech regionech České republiky máme partnery, kteří k vám přijedou, doporučí vhodné řešení, zkonzultují vše s klientem na místě, a to nejen pokud jde o exteriérové stínění, ale i to interiérové, kde mohou poradit s designem, protože mají vzorníky látek, lamel a podobně,“ doporučuje Stavař a dodává, že tito partneři velice efektivně a odborně zajistí předprodejní komunikaci a udělají nabídku. Následuje výroba a montáž, kterou rovněž realizují. Zároveň zajišťují i poradenství a servis po celou dobu životnosti výrobků. A co je podle Stavaře při výběru nejdůležitější? „Dát tomu dostatek času, aby nákup člověk nemusel řešit ve stresu a rychle se rozhodovat, jakou chce barvu nebo řešení. Je důležité si uvědomit, že stínicí techniku nevybíráme na půl roku nebo na rok, ale vydrží mnoho let a bude vám sloužit po velmi dlouhou dobu. K výběru je proto potřeba přistoupit opravdu pečlivě a s velkým předstihem před vlastní realizací,“ uzavírá spolumajitel společnosti ISOTRA.

Čas načtení: 2025-06-20 07:00:00

Na papírech byla azbuka, ale Štrougal přesvědčil svět, že se našly bedny nacistů

Začalo to zvláštní souhrou několika okolností a jedním nápadem přičinlivého důstojníka československé Státní bezpečnosti. Výsledkem byla monstrózní dezinformační kampaň, při níž tehdejší ministr Lubomír Štrougal lhal domácím i zahraničním novinářům do očí a tisk mu to „zbaštil“. Jeho slova podporovaly bedny plné nacistických dokumentů, vytažené ze dna šumavského jezera.