EUR 24,620 
|| 
JPY 14,311 
|| 
USD 21,100 || <p>Po padesáti letech od posledních lidských stop v měsíčním prachu se vracíme zpět. Tentokrát to ale není jen o prestiži a vztyčování vlajek. Nový vesmírný závod, vedený soukromými giganty jako jsou SpaceX a Blue Origin, má mnohem ambicióznější cíle: vybudovat na Měsíci trvalou základnu, těžit cenné suroviny a využít ho jako odrazový můstek pro cesty […]</p> <p>Celý článek si můžete přečíst na <a rel="nofollow" href="https://www.svetandroida.cz/navrat-na-mesic-po-50-letech-novy-vesmirny-zavod/">Konečně! Po 50 letech se lidstvo vrací na Měsíc: A tentokrát už zůstáváme!</a></p>
Čas načtení: 2025-07-20 16:00:00
Konečně! Po 50 letech se lidstvo vrací na Měsíc: A tentokrát už zůstáváme!
Po padesáti letech od posledních lidských stop v měsíčním prachu se vracíme zpět. Tentokrát to ale není jen o prestiži a vztyčování vlajek. Nový vesmírný závod, vedený soukromými giganty jako jsou SpaceX a Blue Origin, má mnohem ambicióznější cíle: vybudovat na Měsíci trvalou základnu, těžit cenné suroviny a využít ho jako odrazový můstek pro cesty […] Celý článek si můžete přečíst na Konečně! Po 50 letech se lidstvo vrací na Měsíc: A tentokrát už zůstáváme!
\nČas načtení: 2015-04-02 00:00:00
Gladiatorky! Boty, které nikdy z módy nezmizí
Když už nevíme, jaký módní oříšek si vymyslet, vždycky se vrátíme k „římankám.“ Liší se svým specifickým střihem od ostatních bot natolik, že je nelze přehlédnout. Sice se někdy ostýcháme a zůstáváme u nízkých sandálů zdobených pouze přes nárt, ale jindy máme chuť na změnu. Kdy jindy než teď, kdy se ...
Čas načtení: 2020-11-15 13:50:52
Podzim je poslední dny velmi pošmourný. Předpověď počasí na následující týden: v našem pásmu zůstáváme stále pod šedivým poklopem. A protože zdravý život prodlužuje a lépe naplňuje optimismus, k čemuž takové mizerné počasí evidentně neprospívá, je dobré si pustit nějakou komedii nebo přečíst zábavnou knížku. Nechala jsem se svést vtipnou obálkou: dřevěná roubenka v horách, nadšený smělý otec s hrnkem horkého čaje a z okna vykukující kluci, kteří jsou evidentně myšlenkami úplně mimo. Shodou okolností dobrodružné dopředu neplánované prázdniny se odehrávají v podobně pošmourném počasí a na hrdiny příběhu čeká řada komických situací, kterým se však může sarkasticky smát jen čtenář. Jim už do smíchu tolik nebylo. Jako ženu mě hned napadla otázka, proč na obalu není vidět matka těch kluků? Očekává mě snad příběh podobný kultovnímu S tebou mě baví svět, aneb i otcové to mohou s dětmi brilantně zvládnout bez otravných svazujících pravidel matek, aby se dětičkám náhodou něco nestalo, nenastydly a nezranily se? No, upřímně, trochu napovím: matka tam je. Skrytá. Uvnitř roubenky. Pění, ale drží se. Vyrazila totiž s nimi. Nebyla zvaná, ale rozhodla se nic nepodceňovat. A upřímně: celou dobu jsem jí fandila, držela pěsti, ať to nevzdá a ani ve svých snech nemajzne svého muže vyfantazírovaným válečkem jako z kresleného vtipu. Když se totiž otec dvou kluků rozhodne, že se už nemůže dívat na to, jak tráví svůj čas u mobilu, zatímco v jeho představách by každý pořádný chlap měl být samostatný a nebát se bez jakýchkoliv technických vymožeností zdolávat sebevětší cíle, když prostě zavelí: “a konec, jedeme na hory, já z vás udělám chlapy!“, tak nějak nedomyslí důsledky svého zbrklého rozhodnutí. Je totiž otázka, zdali to, že chtěl u svých potomků něco radikálně změnit, nebyl nakonec jen vlastní impulzivní vzdor. Jestli by totiž nebylo lepší to pořádně promyslet, aby kluci nebrali výlet jako trest, ale spíš si zamilovali i jiný než gaučový způsob života … Moc se mi líbilo, jak autor popsal všechny situace tak ostře pravdivě. Snad to není stereotypizující pohled, ale přesně takhle to znám ze svého okolí: i rozmýšlení, co si zabalit a jak to zabalit bývá často tak odlišné mezi mužem a ženou. Takže zatímco později venku prší, manželka a děti se mohou obléknout do pláštěnky, tak manžel, který si připravoval své věci sám, promokne, včetně obsahu svého zavazadla, kde má jako vůdce výpravy pochopitelně všechny potraviny. Manželka zabalila věci na jistotu, manžel vezme, na co si v tu chvíli vzpomene, protože to nějak dopadne. Jenže pak se začnou nabalovat neočekávané události, noví příchozí a polámané kosti. Na nic z toho se nebylo možné předem připravit. Je totiž velmi nepravděpodobné si je dopředu jen představit. Takovéto „co kdyby“… „ale“… Nebudu prozrazovat, nicméně, navzdory tomu, že hory miluju (ale v létě), tak tento výlet bych rodině Spáčilovým vůbec nezáviděla; celou dobu jsem svorně držela s manželkou, aby to zvládla a nebouchla dveřmi. Otci rodiny se nejspíš jeho záměr vůbec nepovedl a i v jeho myšlenkách se velmi velmi vzdáleně přibližoval tomu, jak si to vůbec představoval. Nicméně, a na to bych i vsadila, to jeho nadšení by klidně mohlo způsobit, že navzdory neblahým výsledkům celé expedice by do toho šel určitě znova. Ono totiž po nějakém čase se i na neblahé zážitky dá dívat s určitým nadhledem a mohou nakonec připadat úsměvné až sentimentální. Říci: pamatuješ, jak tenkrát jsme položili toho zraněného cyklistu do vozíku, opěchovali ho peřinami, aby se mu nic nestalo, a pak se stejně vozík rozsekal a navíc jsem k tomu i já zlomil ruku? Jo, to byly časy… Takže, co říkáš, dáme zase hory? 🙂 V tomto počasí hory raději vynechejte, ale užít si je můžete stejně. V teple doma třeba právě s touhle knížkou. Aleš Procházka, Každý má svůj Everest. Vydala Grada Publishing, a. s., 2020. MB
Čas načtení: 2018-03-27 19:44:22
Pět mantinelů, mezi kterými ukoučujete každou situaci
Víte, co vás čeká, když svůj život vložíte do rukou profesionálnímu koučovi? Pod roušku těchto tajemství a základů dobrého sebeřízení a nápravy životních situací, se dívá bestsellerová kniha Ko-aktivní koučink od kolektivu amerických autorů, jež v tom už dlouhé roky umí chodit! A já jsem vybrala asi to nejzajímavější z celé knihy. Je to jejich tzv. pěticípá hvězda, což jsou směry a hlavní témata, ve kterých se dobrý kouč musí při práci s vámi držet. A ještě lepší zprávou je, že pokud se ve svých myšlenkách, budete-li se snažit sami vyřešit své problémy, držet podobného modelu, máte VELKOU ŠANCI NA VYŘEŠENÍ A ÚSPĚCH. Protože ono to je všechno tak logické a založené na čisté pochopitelné psychologii. Kouč musí umět naslouchat, a přitom už v sobě analyzovat celou situaci. Kde se zjeví klientovy (vaše) vize, kde strachy, kde odpory, kde touhy, kde smírnost a kompromis. Tím, že zanalyzujete přesně to, kde vidíte strach, kde touhu, kde odpor, kde smutek, kde možná i nepravdu a zkreslené vnímání o sobě samých, dostáváte pravdivý obrázek své situace. Lze to přirovnat k nadhledu, kterým pak sami na sebe shlížíte. A ještě něco: „Snaží se také zachytit jemná zaváhání, která upozorňují vždy na to, že něco není docela pravda.“ A jéje, to i my sami sobě někdy lžeme… a tohle rozeznat sami u sebe, to je asi největší umění a základ úspěchu. „Nasloucháním pod povrchem nachází kouč místo, kde se mísí tvrdá a měkká data. Intuice je cosi jako vědění v pozadí a často zůstává nevyslovena.“ Tato schopnost ze skrytu své duše vnímat další úroveň toho, co je nám sdělováno, je velmi důležitá. Vycítíme v ní to, co dotyčný nevyslovil, aby nevypadal jako hlupák. Nápad, vnuknutí, pocit – to se potom stává někdy i velmi důležitou součástí hledání následných řešení. „V koučování umožňuje zvědavost kouči s klientem vstupovat do nejhlubších tajemství klientova života. Bok po boku se rozhlížejí a jsou zvědaví, co najdou.“ Ano, kouč musí být zvědavý a chtít žít váš život…. Obrazně. A vy sami musíte v sobě hledat tu zvědavost, touhu žít něco… to něco, co možná najdete za rohem své duše. Zvědavost uvolňuje pocit nebezpečí a napětí. Ochotněji se pak vydáte do temných míst své duše a budete podnikat i obtížné věci, protože budete zkrátka zvědaví! Tady už je čas na konání. Posouváme se vpřed. Přimět klienta, nebo vy sami sebe, k činu, je totiž zásadní věc. Všechno si tedy v tuto chvíli dáváme dohromady, vše co známe, víme, čeho jsme se dohloubali ve své duši i v reálné situaci a vymýšlíme tedy řešení. Nějaký první čin, první krok, kterým něco změníme. Nebo vykročíme jinudy. Něco, co prostě zvědavě zkusíme, protože jsme o tom přesvědčeni. Tohle část spíše pro kouče. Toto je chvíle, kdy musí sejít trochu z cesty a nechat klienta, ať své první krůčky udělá sám. To už je tak trochu dřina pro vás samotné. Ten balanc v nové situaci už musíte především dělat vy sami. Můžeme sami na sebe dohlížet, to ano – případně průběžně aktualizovat ty čtyři cípy předtím, ale tohle jsou prostě tvrdé tréninky, ve kterých i přes všechna přesvědčení zůstáváme svým způsobem sami za sebe a osamoceni, ale o to důrazněji zakousnuti do svých cílů. Takhle nějak to funguje u profesionálů. A může to tak fungovat i u sebekoučování, protože čím víc o něm víte, tím více umíme rozeznat omezující vzorce chování, které nás brzdí ve chvíli, kdy právě tu odvahu na nové kroky a řešení potřebujeme. A kde tohle vše využít? Nejen v práci, osobním životě a seberozvoji, ale také v komunikaci a řešení situací s rodinou a nám blízkými lidmi. Možná to je tak trochu asertivita vůči sobě samým. Tedy těm, na které často zapomínáme v zájmu potřeb druhých. Ale jak známo, vše má být v souladu. Takže s touhle pěticípou hvězdou se lze vždy v krátkosti dobrat alespoň základní kostry každého řešení každé situace. Inspirováno knihou Henry Kimsey-House, Karen Kimsey-House, Phillip Sandahl, Laura Whitworth: Ko-aktivní koučink, Synergie, 2017 Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]
Čas načtení: 2012-03-06 00:00:00
Škoda 1203 - 9. díl seriálu Vozy poválečného Československa
Je tu další pondělí a s ním i nový díl našeho seriálu o osobních vozech poválečného Československa. Stále zůstáváme u škodovky. Minulý týden jsme si povídali o „embéčku“ a dnes se přesuneme zpět do sféry užitkových vozů. Roku 1968 čili během výroby „embéčka“ přišla na trh užitková Škoda 1203.Zdroj: ...
Čas načtení: 2021-12-20 15:30:37
Martina Heš Hudečková: Baví mne sdružovat spřízněné psavé duše
Napsala několik e-booků a v roce 2020 debutovala knížkou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi a v současné době pracuje na další. V online světě je Martina Heš Hudečková známá jako Šperkařka textů. Působí jako copywriterka a korektorka. Píše blog a je jednou z autorek tria Povidkarky.cz. Baví ji práce s textem a je velkou milovnicí knížek. Co vás přivedlo k psaní? Psala jste i jako malá holka a jak jste prožívala období dětských her a prvních lásek? Co vás bavilo? Myslím, že jsem začínala deníčky. Měla jsem takové ty zamykací. Už od mala jsem milovala knihy, bavila mě Enid Blyton (Správná pětka apod.) a pokoušela jsem se psát podobné detektivní příběhy, jejichž hlavními hrdiny byly děti. Do nich se zatím lásky moc nepromítaly, to přišlo později, začala jsem psát zamilované povídky, a dokonce i fan fikce, i když jsem tehdy ještě netušila, že se tomu tak říká. Proč jste si vybrala studium češtiny v komunikaci neslyšících? Nějak se to sešlo. V oktávě na gymplu jsem vybírala VŠ, aniž bych netušila, co chci v životě dělat. Psaní jsem měla ráda, ale brala jsem ho jen jako koníček. Chodila jsem v té době s kamarádkou na kurzy znakového jazyka a bavilo mě to, připadalo mi cool, že bych se třeba jednou dostala jako tlumočnice do televizního okýnka vpravo dole. To mě postupně přešlo, ale je pravda, že si na to občas vzpomenu, když v tom okýnku zahlédnu tlumočit známé tváře z našeho oboru. Působíte jako copywriterka a korektorka. Jste vlastně takovou šperkařkou textu. Co vás na práci se slovy tak velice baví, že se s textem hrajete, dokud jej „nevyšperkujete“ k dokonalosti? Dáváte záludné otázky, ale díky za ně. Asi mě na tom baví to kouzlo, jak málo někdy stačí, aby se z dobrého textu stal skvělý text. Napsala jste několik e-knih jako je například 7 vzkazů od múzy, speciální e-příručku o problematice mezer při psaní, jakousi „mezerologii“, nebo povídkovou sbírku Nezastavujem. Někde jste řekla, že ráda lidi hecujete ke psaní, a proto také pořádáte on-line kurzy. Jaké je o vaše kurzy zájem a co se v nich lidi naučí a kde je možné se na ně přihlásit? Info i přihlášky jsou na mém webu sperkarka-textu.cz. Letos jsem třeba pořádala výzvu Rande s tvůrčím blokem nebo Najdi si svůj spisovatelský rituál. Z kurzů teď nabízím třeba Povídkový nenávod, kde dovedu účastníky vpěti krocích k tvorbě a editaci povídky (nenávod proto, že nedávám instantní rady ani neučím tvůrčí psaní, jen motivuju, podporuju a kladu ty „správné“ otázky), ty se pak objeví ve společném e-sborníčku a uspořádáme si on-line autorské čtení. Baví to mě i účastníky. I po kurzech zůstáváme v kontaktu, potkáváme se ve skupině Spisovatelské cappuccino. Každý, kdo rád píše, je tam vítán. ¨ Přes deset let píšete blog, jste jednou z autorem Povidkarky.cz O čem ráda píšete a co vás inspiruje při psaní? Fakt už tak dlouho? No jo. Letí to. To, že jsem poznala Povídkářky, Janu a Helču, je jeden z největších milníků v mém spisovatelském životě. I proto mě baví sdružovat spřízněné psavé duše, protože sama vím, jak je ta podpora a možnost sdílení zásadní. Nebýt Povídkářek, možná bych vůbec nevydala vlastní knížku. A o čem ráda píšu? Ke mně ta témata odněkud přichází, našeptávají mi je moje múzy. Třeba u Tvůrčího restartu jsem roky měla vymyšlený název a věděla jsem, že se kniha bude odehrávat v lázních pro spisovatele v krizi, ale to je všechno. Příběh se mi pak postupně odkrýval až během psaní. Teď píšu druhou knihu s pracovním názvem Po hlavě do podivna a ta je zase o přátelství single třicítky a mámy dvou dětí. Taky je inspirovaná mým sólo výletem do Helsinek letos v září. Čím vás tento sólo výlet tak inspiroval, že vás přivedl na myšlenku začít spřádat příběh? Začala jsem psát už předtím, dokonce se mi vyjevil i konec příběhu, což u mě není obvyklé, ale právě tímhle finským dobrodružstvím se všechno propojilo a zapadlo do sebe. A přiznávám, že cestovatelské pasáže v knize budou asi z velké části autobiografické. Píšete pod jménem Martina Heš Hudečková. Dočetla jsem se, že Heš je vlastně vaše přezdívka ještě ze studií, když jste brigádničila a vám se velice zalíbila, a tak jste si ji přivlastnila. Jelikož jeden z překladů anglického „hash“ je „zmatenina“, a jak jsem se dočetla, přiznala jste, že právě to se k vám hodí… Platí to stále? Myslím, že mě nejlíp vystihuje úryvek z písničky Mňágy a Žďorp: Miluji zmatek a toužím po klidu. Přezdívka Heš ke mně přirostla, stala se mým uměleckým jménem. Jestli to tak bude napořád, to nevím. Ale zmatená si připadám pořád a často. Mám se takovou ráda. A pomáhá mi to při psaní. V roce 2020 jste debutovala novelou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi. Jak se vám knížka psala a připravujete další? Tak to jsem už trochu nakousla… Je pro mě pořád trochu sci-fi, jak se mi povedlo tuhle knížku stvořit. Začala jsem psát, když synovi byly čtyři měsíce a dcerce dva a půl roku. Rozhodla jsem se napsat každý den aspoň jednu větu, a to se mi povedlo dodržet. Někdy zůstalo fakt jenom u jedné věty, jindy jsem měla štěstí na totální flow a stránky přibývaly rychleji. Psala jsem většinou večer, když děti spaly. Neměla jsem promyšleno dopředu, co se bude dít. Nechala jsem se překvapovat. To byla zábava. Kolikrát jsem kulila nad klávesnicí oči, říkala si – cožeee, no tohleto snad ne probůh?… a psala a psala. Vlastně jsem byla v některých chvílích současně autorem i čtenářem. Teď píšu Po hlavě do podivna, ale jde to bolestně pomalu. A na rozdíl od Tvůrčího restartu vím, jak příběh skončí, to je pro mě nové a zvláštní. V jednom rozhovoru jste přiznala, že velice ráda čtěte a jste milovnicí knížek. Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Jo jo, to přiznávám velmi ráda. Jednou se mi povedlo dát dohromady seznam top deseti knih mého života, to byl jeden z nejtěžších úkolů ever. Ráda se vracím k rozhovorům se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Pak mě hodně nadchla kniha Do less / Dělej méně, zrovna nedávno vyšla v českém překladu, k ní se chci určitě vrátit znovu. Baví mě knihy, které nejsou jen na jedno přečtení (ale ani těm na jedno přečtení se nebráním, ráda je pak pošlu dál) a pokaždé v nich člověk najde něco nového. Vracím se ráda také ke knihám o kreativitě, třeba k Umělcově cestě (Julia Cameron), Velkému kouzlu (Elizabeth Gilbert) nebo Ukaž, co děláš (Austin Kleon). Propadla jsem taky finskému podivnu, už několikrát jsem třeba zhltla povídkovou knížku Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Poslední dobou mám chuť vrátit se k Růžím pro Algernon. A mohla bych pokračovat dlouho… Jedny z mých nejoblíbenějších českých autorek jsou taky Jana Poncarová a Helena Žáková (úsměv). Jejich knihy čtu většinou, ještě než vyjdou, na vytištěných „áčtyřkách“, a když je pak držím v ruce v knihkupectví, mívám euforické záchvaty radosti, jako bych je napsala já sama (smích). Jste maminkou dvou malých dětí, takže volného času moc nemáte. Ale přece, když se objeví chvilka volna, jak ho ráda trávíte? U dobré knížky a cappuccina? Ano. Obecně ráda trávím čas sama se sebou. Když je u toho dobré cappuccino a dobrá kniha, tím líp. Martina Heš Hudečková vystudovala FF UK v Praze (obor Čeština v komunikaci neslyšících). Působí jako copywriterka, korektorka a povídkářka tria Povidkarky.cz. V online světě je známá jako Šperkařka textů. Píše blog, dělá on-line kurzy o psaní. Napsala e-knihy 7 vzkazů od múzy, Být či nebýt mámou, Povídková degustace a Nezastavujem. Vyšla ji kniha Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi (2020). Je mámou dvou dětí.
Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16
Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával
Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál. Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě. Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí. Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít. Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích) A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima. Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“ Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho. A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak. Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál. A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit. Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti. Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem. A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme. To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu. Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte? Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne. Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení… Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena. Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké. Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva. A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl… …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám. A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni. Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče. Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem. Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci. O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já. Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli. Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho. Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný… …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše. Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem? Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých. Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou. Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší. Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“ A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“ Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno. Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction} Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).
Čas načtení: 2019-10-04 08:25:00
Rád narušuju žánr hororu, říká Denis Côté, režisér filmu Antologie města duchů
Nepřehlédnutelná postava québeckého filmu Denis Côté letos soutěžila na Berlinale s novinkou Antologie města duchů. Atmosférické drama o městečku, kde se začnou zjevovat duchové, sám režisér představil na karlovarském festivalu. Před jeho českou premiérou určenou na Halloween film promítá také přehlídka Be2Can, která se koná do 8. října v Praze, Brně, Ostravě a Zlíně. Film sklidil deset nominací na québecké filmové ceny Iris. Takže se místní neurazili, že v něm vyprávíte o québecké izolaci? Já jsem opatrný. Nechci divákům nic nutit, na diskusích po filmu ale rád trochu mluvím o tom, jaký je Québec. Ne proto, že by Antologie byla politický film nebo proto, že bych byl nacionalista. Jen mám pocit, že lidi berou Kanadu jako Kanadu. Jenže uvnitř ní leží dva světy. Není to ani tak otázka politiky jako kultury. Proto vysvětluju, jak jsme odlišní od všeho, co nás obklopuje. Těžko se ztotožňujeme s ostatními Kanaďany, nemáme vztah k USA, rádi říkáme, že jsme trochu Evropané, ale je to pravda? Pořád zůstáváme Severoameričany, Anglosasy, kteří mluví francouzsky. Kdo tedy vlastně jsme? O tom od nepaměti píšeme knihy a natáčíme filmy. I ten můj je o malém národě, který se snaží nezmizet. Pokud se na Antologii chcete dívat jako na příběh vesnice, kam se vracejí mrtví, můžete si ho užít i tak. Pod povrchem se ale skrývá film o Québecu. Sami Québečané tyto analogie vidí? Ano. Možná o nich už moc mluvím, někdy mi přijde, že novinářům říkám, co mají psát. Ale diváci tu metaforu chápou. Québec je malý národ. Dohromady jsme rádi drsní a arogantní a máme vlastní pravidla. Jakmile se ocitneme mimo domov, jsou z nás malí, ztracení lidé, kteří nevědí, kam mají jít, protože se odlišují. Ten paradox najdete i ve filmu. Všechno, co patří ke vsi Sainte-Irénée-les-Neiges, je v pořádku. Jakmile tam po záhadné smrti mladíka dorazí jiní lidé, všichni znervózní. Bojí se, že o něco přijdou. Mezi ony „jiné“ patří i duchové místních mrtvých. Od nich bychom čekali hrozbu a vraždy, vy si ovšem s pravidly hororového žánru dost hrajete. A tak duchové nedělají vůbec nic, jsou to ti nejnudnější zombie v historii. Mí maskéři se vyptávali, jak chci, aby vypadali. A já že nijak. Že stačí dlouhé kabáty, že se nikdo z nich nebude hýbat. Když Aleš Stuchlý uváděl v Karlových Varech první projekci filmu, mluvil o Jarmuschovi a zombie filmech, až jsem se bál, že lidi začnou očekávat horor, kde vybuchují hlavy. Já rád žánr hororu narušuju. Jako malý jsem viděl všechny horory, co kdy vznikly, proč bych měl točit další? Ten žánr je ve mně, ale pokud chcete v roce 2019 udělat zombie film, musíte v něm mít něco navíc. Nějaké metafory pod povrchem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají zombie fungovat i jako metafora imigrantů, od kterých mnozí čekají potíže, zatímco oni nic nedělají? Nechci vám do krku cpát své významy. Ale pokud se ptáte na inspiraci, pak ano, chtěl jsem psát o obyčejné xenofobii, o našem strachu z toho, co se od nás liší. Když jsem film ukázal jeho sponzorům, tu metaforu o imigraci tam vůbec neviděli. Což je v pořádku. Preferuju jemnější významy. Jako ve scéně, kdy vejde do restaurace žena v hidžábu poslaná do vsi z většího města jako psychologická pomoc. Ve většině filmů by následovala velká konfrontace. Nebo karikatura. V reálu to ale takhle není. Kdyby ta žena vešla sem, dívali bychom se na ni, pokud by na nás promluvila, začali bychom se s ní bavit. Na konci filmu je i ona součástí řešení, na hidžáb všichni zapomenou. A z postavy starostky si utahujete? Ona je trochu… Je trochu… Prostě vedoucí malé komunity. Představte si ves v Česku, kam by z Prahy poslali pomoc. Taky by o ni nestáli. Myslím, že její postava je univerzální. Nemusíte z ní dělat velkou komedii nebo společenský komentář. Kolik jste si vlastně vypůjčil z knihy Laurence Olivierové, která film inspirovala? I v ní se zabije teenager při autonehodě, přesně jako na začátku filmu, a lidi nechtějí říct, jestli šlo o nehodu, nebo sebevraždu. Celá kniha je pak o tom, jak spolu vesničané nedokážou komunikovat a je hodně poetická. Žádný sníh, žádná zima, žádná starostka, žádní zombie. To jsem vytvořil já. Z knihy jsem ponechal asi 8 % obsahu, název a jména postav. Pak jsem scénář poslal Laurence a ona odpověděla: Můj bože, tam je celý duch té knihy! Film se jí moc líbil, přijela i na premiéru do Berlína. Antologie je schválně obrazově trochu špinavá. Jak brzo víte, jak bude váš film vypadat? Nejdřív se potkám se svým kameramanem a probíráme možnosti. Mluvíme o typech barev, snažíme se estetiku filmu přehnaně akcentovat. S Françoisem Messier-Rheaultem jsme se bavili, o čem Antologie vlastně je. A shodli jsme se, že o staré vesnici, která mizí. Tak jsme vzali slovo „mizení“ a snažili se ho přeložit do vizuální estetiky. Začali jsme žertovat, že film natočíme na Super VHS nebo Super osmičku, pak jsme skončili u filmového pásu. O něm se taky říká, že mizí. Není to úplně pravda, ale i tak jsme se pro něj rozhodli. Štáb měl díky tomu mnohem víc respektu, protože takové natáčení stojí víc peněz. Práce je pak klidnější, filmový pás se stane objektem, idolem, který uctíváte. Rád se teď ptám diváků, jestli si myslí, že je Antologie ošklivý film. Pro mě je hlavně syrový. Při diskusích s diváky taky rád vyzýváte, aby si vás lidi našli na Facebooku, že jim pošlete své starší filmy. Kolik lidí to opravdu udělá? Ve Varech jsem to zmínil na všech projekcích a za dva dny se mi ozvali tři lidi. Ale myslím si, že se pak na ty filmy stejně nedívají. Většina lidí mi totiž už nenapíše, jak se jim líbily. Mám teorii, že pokud vám někdo pošle film zadarmo, je to moc jednoduché. Jsme zvířata a chceme lovit. Pokud vám pošlu odkaz na film zadarmo, zůstane ve vašem e-mailu a nebudete mít potřebu se na něj podívat. Zato pokud chcete dneska večer vidět konkrétní titul, klidně zaplatíte pár dolarů poté, co si ho najdete na iTunes. {/mprestriction} Autorka je filmová publicistka.
Čas načtení: 2024-03-10 21:40:00
Chorý: Nechci Spartu shazovat. Chtěli jsme zatlačit na Krejčího, povedlo se
Jako správný velitel své armády otevřel skóre. Rval se o každý balon, po zásluze se stal nejlepším hráčem utkání. Tomáš Chorý (29) nasměroval dvěma góly Plzeň ke tříbodové sklizni proti Spartě ve 24. kole FORTUNA:LIGY. Srazit rivala na kolena a nedovolit mu jedinou střelu na bránu, to chutná sladce. „Ale zůstáváme nohama na zemi,“ zdůraznil dvoumetrový útočník.
Čas načtení: 2024-04-04 15:30:00
Vztahy mezi Českem a Ruskem: Jsou napjaté, obchody však nadále kvetou
Rusko nás v mnoha ohledech zklamalo. A přestože nyní většina z nás podporuje Ukrajinu a na Rusko jsme zcela zanevřeli, nadále na něm zůstáváme ekonomicky závislí. A to zejména kvůli ropě, kterou nám Rusko poskytuje.
Čas načtení: 2024-01-23 19:40:53
Referendum v Itálii: Co Znamená Pro Budoucnost Země?
Referendum v Itálii se dotýká klíčových politických otázek země. Co to znamená pro budoucnost Itálie? Zůstáváme v nejistotě... Nenechte si ujít náš blog pro další informace.
Čas načtení: 2024-04-29 10:00:00
“Ovšem, pánové, žádnou paniku, panika není program. My, pánové zůstáváme na svých místech a vyčkáváme. Pevnost měny byla vždy základem naší činnosti…” (Ferdinand Peroutka, Oblak a valčík) Musí se lidský mozek v 21. století tolik podobat své zbožštělé hračce - “computeru”? Ne, to jen my vědomě ničíme zbytky špatného svědomí, pochybností a v rámci “čisté hlavy” se snažíme od všeho mravního svědomí oprostit lobotomií. Každá tzv.“čistota” v politickém významu, plní jen převzaté, fachidiotské, výkonné a výkonnostní úkoly dne.
Čas načtení: 2024-06-24 12:00:00
Je to úchvatné auto, to bez jakýchkoli debat. Ovšem pokud jde o design, zůstáváme přesvědčeni, že v Molsheimu mohli vytáhnout aspoň pár nových nápadů. Na ty dochází jen uvnitř, jméno z hlediska kreativity znovu poněkud zaostává. (Petr Prokopec)
Čas načtení: 2024-07-22 18:55:00
„Ukrajina v NATO? Sci-fi.“ Po utajeném podpisu dohody bouchly ve sněmovně dveře
S politikou naivní a dětinské podpory EU, Ukrajiny a transatlantické vazby zůstáváme podle poslance SPD Radovana Vícha v regionu postupně osamoceni. Obává se, že po Fialově vládě toho bude třeba v této oblasti hodně napravovat. Rozhovor, který se týkal i obranné smlouvy s Ukrajinou, byl pořízen ještě předtím, než byla v pondělí dohoda oficiálně zveřejněna na webu vlády, poté, co již několik dní její text neoficiálně koloval sociálními sítěmi.
Čas načtení: 2024-07-23 06:13:03
Izraelští sportovci dostávají před olympiádou výhružky smrtí: Povraždíme vás jako v Mnichově
Pár dní před začátkem největší sportovní událostí roku se čím dál častěji řeší otázka bezpečnosti. Na olympijské hry do Paříže odcestuje celkem 88 sportovců z Izraele. Část z nich na konci minulého týdne obdržela totožné anonymní emaily s výhružkami smrtí. „Nepodceňujeme to, ale zůstáváme v klidu. Bylo nám jasné, že nějaký takový troll přijde,“ uvedla pro izraelský server Walla předsedkyně Izraelského olympijského výboru Yael Aradová.
Čas načtení: 2024-08-09 10:50:00
Babiččiny recepty s Vladimírou Jakouběovou: Podhorácké mládě
Dalším regionem, kam vede putování za recepty našich babiček, je Podhorácko. Zůstáváme na Moravě a ochutnáme tamní koláč, podhorácké mládě.
Čas načtení: 2024-08-13 09:50:00
Seriál Radiožurnálu: „Řidiči jsou nervózní a neukáznění.“ Jak probíhá údržba českých dálnic?
V druhém díle seriálu Do výšek i do podzemí zůstáváme při zemi – na dálnicích, kterých máme přes 1300 kilometrů. Každou noc na některé úseky vyráží silničáři. I obyčejné sekání trávy pro ně může znamenat nebezpečí.
Čas načtení: 2024-09-03 10:00:00
Mluvčí Keira Starmera odmítá, že by rozhodnutí britské vlády poškodilo diplomatické vztahy s IzraelemÚřad britského premiéra trvá na tom, že Spojené království zůstává „pevným spojencem“ Izraele poté, co Netanjahu označil rozhodnutí o zákazu prodeje určitých britských zbraní Izraeli za „ostudné"Na rdopoledním brífinku v Downing Street mluvčí premiéra odmítl, že by rozhodnutí pozastavit prodej některých zbraní Izraeli poškodilo diplomatické vztahy s touto zemí. Na otázku týkající se ranního prohlášení Benjamina Netanjahua se mluvčí nechtěl zabývat tvrzením, že to, co Spojené království dělá, je „ostudné“. Rozhodnutí však obhajoval a uvedl, že Spojené království zůstává „pevným spojencem“ Izraele. Řekl: "Svou povinnost uplatňovat zákon o vývozních licencích bereme vážně. Zůstáváme pevným spojencem Izraele. Proto jsme v dubnu přijali opatření k sestřelení íránských raket namířených na Izrael, čímž jsme zabránili značným ztrátám na životech. Naší snahou je, aby tento ničivý konflikt skončil, a intenzivně spolupracujeme s mezinárodními partnery na pokroku v dosažení dohody o příměří na obou stranách."- Podle britských propalestinských poslanců z Nezávislé aliance je „více než ostudné“, že Spojenému království trvalo tak dlouho, než začalo jednat o zákazu prodeje zbraní Izraeli.Nejméně pět ze sedmi levicových labouristických poslanců, kteři byli v červenci vyloučeni ze strany poté, co se vzbouřili při hlasování o omezení přídavků jen na dvě děti, se na sociálních sítích vyjadřuje k rozhodnutí omezit prodej některých zbraní do Izraele. Všichni sice chtějí, aby vláda šla ještě dál, ale někteří se snaží, aby jejich prohlášení vyznělo pozitivně.Tohle je od Zary Sultany, která vládě příliš chvály nedává."Včera bylo potvrzeno, že izraelská stíhačka F-35 - částečně vyrobená v Británii - se podílela na nedávném útoku na „bezpečnou zónu“ v Gaze, při němž zahynulo 90 lidí.O několik hodin později britská vláda odmítla pozastavit licence týkající se F-35.VŠECHNY prodeje zbraní do Izraele musí skončit."
Čas načtení: 2024-09-30 07:30:00
My zůstáváme racionální a bereme elektrický pohon auta jen jako jedno z relevantních technických řešení. Jsou to jejich zastánci, kteří se o toto vnímání zasloužili. A ve výsledku jim dělají medvědí službu - i ti, kteří by jinak elektromobily byli ochotni používat, se jich zbavují. (Petr Miler)
Čas načtení: 2024-10-08 13:31:00
Toronto (Kanada) 8. října 2024 (PROTEXT/BusinessWire) - Adastra, přední datová a analytická společnost, dnes oznámila otevření dvou nových poboček v Indii a Kolumbii v rámci svého závazku expandovat po celém světě a využívat místní odborné znalosti. Tyto nové pobočky mají posílit pozici společnosti Adastra jako předního poskytovatele špičkových služeb v oblasti správy dat díky využití bohatých zdrojů talentů v asijsko-tichomořském a jihoamerickém regionu.Pavel Kysela, COO společnosti Adastra, uvedl: "Ve společnosti Adastra věříme v sílu místních zkušeností. Vytvořením naší přítomnosti v Indii a Kolumbii využíváme bohatou studnici talentů, zvyšujeme kvalifikaci místních odborníků a vytváříme si pozici pro poskytování ještě komplexnějších a propracovanějších datových řešení našim klientům po celém světě.“"Díky otevření našich poboček v Indii a Kolumbii jsme získali strategickou pozici, abychom mohli nabízet naše služby v klíčových globálních časových pásmech a zajistit tak našim klientům v Severní Americe a Evropě bezproblémové a efektivní poskytování služeb. Jedná se o změnu způsobu poskytování našich služeb,“ řekl Nick Shopov, generální ředitel pro celosvětové dodávky ve společnosti Adastra.Adastra IndieVýznamným milníkem je založení společnosti Adastra Indie, která se nachází ve městě Pune ve státě Maháráštra a představuje strategickou expanzi v rámci asijsko-tichomořské oblasti. Společnost Adastra Indie, která byla oficiálně založena v roce 2024, si klade za cíl využít místní talenty pro realizaci sofistikovaných projektů v Evropě a Severní Americe. Společnost Adastra Indie, která se specializuje na spektrum služeb, jako je cloudové datové inženýrství, cloudové řízené služby, datová analytika a umělá inteligence, má předpoklady výrazně ovlivnit globální scénu.Adastra KolumbieV rámci pokračující snahy o rozšíření nabídky služeb v Severní Americe založila společnost Adastra silnou pobočku také v Kolumbii. V roce 2022 zahájí Adastra Kolumbie svou činnost a využije talenty z Jižní Ameriky za účelem podpory podnikání společnosti Adastra v USA a Kanadě. Společnost Adastra Kolumbie, která se specializuje na Azure Cloud, AWS Cloud, GCP Cloud, datovou analýzu a umělou inteligenci, zajišťuje poskytování služeb v severoamerických časových pásmech tak, aby efektivně a účinně uspokojovala potřeby klientů.Závazek společnosti Adastra v Indii i Kolumbii znamená nejen strategický krok směrem k využití mezinárodních talentů, ale zároveň otevírá nové příležitosti pro organizace, které mají zvláštní povolení k nákupu zdrojů z těchto zemí. Nabídkou služeb z Indie a Kolumbie je nyní společnost Adastra připravena uspokojit širší okruh klientů, čímž dále zvyšuje svou schopnost poskytovat vysoce kvalitní IT řešení.V obou lokalitách pracují odborníci, kteří odpovídají základním schopnostem společnosti Adastra, což zajišťuje, že zůstáváme v čele inovací a špičkových služeb. Tyto týmy jsou složeny z vysoce kvalifikovaných osobností v oblasti správy dat, analytiky a umělé inteligence, které se věnují poskytování řešení odpovídajících potřebám zákazníků a požadavkům globálního trhu.Podívejte se na námi nabízené příležitosti:• Adastra Indie: https://adastracorp.com/careers/india/• Adastra Kolumbie: https://adastracorp.com/careers/colombia/O společnosti AdastraJiž více než dvě desetiletí měníme podniky v přední digitální společnosti a pomáháme organizacím po celém světě inovovat, dosahovat provozní dokonalosti a vytvářet nezapomenutelné zážitky pro zákazníky, a to vše díky síle jejich dat.Společnost Adastra, která stojí v čele služeb v oblasti umělé inteligence, dat, cloudu, digitálních technologií a správy, poskytuje podnikům řešení pro využití dat, která mohou kontrolovat a kterým mohou důvěřovat, a propojuje je s jejich zákazníky – a jejich zákazníky se světem.Text této zprávy v původním, zdrojovém jazyce je oficiální verzí. Překlad této zprávy do jiných jazyků poskytujeme pouze jako doplňkovou službu. Text zprávy v původním, zdrojovém jazyce je jedinou právně závaznou verzí této tiskové zprávy. Zdrojovou verzi najdete na businesswire.com: https://www.businesswire.com/news/home/20241008480530/cs/Kontakt:Kontakt pro získání více informací:Kristian Gravelle, Group CMOkristian.gravelle@adastragrp.com www.adastracorp.comZdroj: Adastra
Čas načtení: 2024-10-11 10:00:00
OSN konstatuje, že mírové jednotky v Libanonu jsou po střelbě ze strany IDF stále více v ohrožení
Operační činnost mírových jednotek Unifil se prakticky zastavila, sdělil představitel OSN Radě bezpečnostiMírové jednotky v Libanonu jsou „stále více ohroženy“, sděluje OSNŠéf mírových sil OSN Jean-Pierre Lacroix sdělil Radě bezpečnosti, že bezpečnost více než 10 400 příslušníků mírových sil OSN v Libanonu je „stále více ohrožena“ a jejich operace se od konce září prakticky zastavily, což se shoduje s eskalací izraelského postupu proti Hizballáhu v Libanonu.„Mírové síly jsou uzavřeny na svých základnách, přičemž značnou dobu jsou v úkrytu,“ uvedl a dodal, že mise - známá jako Unifil - je připravena podpořit veškeré úsilí o diplomatické řešení.Jeho výroky přišly poté, co mírová mise OSN v Libanonu uvedla, že izraelské síly úmyslně ostřelovaly její pozice a zranily dva mírové pracovníky z Indonésie. Unifil označil útoky na mírové jednotky za „závažné porušení mezinárodního humanitárního práva“.Bílý dům uvedl, že USA jsou těmito zprávami hluboce znepokojeny a naléhají na Izrael, aby poskytl podrobnosti. Izraelská armáda uvedla, že její jednotky operovaly v oblasti Naqoura, „vedle základny Unifilu“. „V souladu s tím IDF instruovaly síly OSN v oblasti, aby zůstaly v chráněných prostorech, načež tyto síly zahájily palbu v oblasti,“ uvádí se v prohlášení Izraele, který dodává, že s Unifilem udržuje běžnou komunikaci.Mírové síly byly odhodlány zůstat na svých stanovištích navzdory izraelským útokům a příkazům izraelské armády k odchodu, uvedl mluvčí sil OSN Andrea Tenenti. Jejich 50 přispívajících zemí se ve čtvrtek dohodlo na dalším rozmístění více než 10 000 mírových sil mezi řekou Litani na severu a hranicí mezi Libanonem a Izraelem uznávanou OSN, známou jako Modrá linie, na jihu.„Jsme tam, protože nás o to požádala Rada bezpečnosti [OSN]. Zůstáváme tedy, dokud se situace nestane pro nás neproveditelnou,“ řekl Tenenti.Izraelský velvyslanec při OSN Danny Danon v New Yorku uvedl, že Izrael doporučil Unifilu, aby se přemístil o 5 km severněji, „aby se vyhnul nebezpečí, protože boje se zintenzivňují“.