Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-01 01:00:00

Moore, Alan - Veliké když

Legendární komiksový a v posledních letech i literární čaroděj Alan Moore přichází s první částí plánované fantasy pentalogie o magii, mordech a maniacích, zasazené do Londýna těsně po hrůzách druhé světové války. Dennis Knuckleyard je osmnáctiletý zoufalec, který žije a pracuje v knihkupectví a antikvariátě. Jednou jej majitelka krámku Ada Bensonová pošle pro krabici vzácných knih; oba pak ale zjistí, že jedna z nich prostě nemůže existovat. „Procházka Londýnem“ od reverenda Thomase Hampola je totiž fiktivní dílo, které se objevilo jen v románu od Arthura Machena! Ukáže se, že kniha pochází z jiného Londýna, zvaného také Veliké Když; z verze města, která leží mimo čas a v níž historické éry splývají jedna do druhé a realita se prolíná s nerealitou. A abstraktní pojmy, jako Zločin nebo Poezie, tu jsou ztělesněné coby úchvatné a strašlivé bytosti. Navíc se Dennis dozví, že pokud knihu do toho druhého Londýna nevrátí, zabijí ho. Tím začínají Dennisova dobrodružství v Dlouhém Londýně. V tajuplném prostředí plném výstředních čarodějů, gangsterů a vrahů se Dennis ocitne v epicentru výbušných událostí, jež ohrožují jej samotného, ale i oba Londýny. Datum vydání: 01.02.2025

Čas načtení: 2020-10-02 18:25:20

Banksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná

Banksy je fenomenální street artový umělec, který pochází z Londýna. Jeho tvorba je charakteristická v reálných velikostí postav nebo zvířat. Umění na hraně zákona Banksy často používá šablonovou techniku doplněnou graffiti, většinou ve formě vzkazu. Známým se stal postupně a po celém světě, protože jeho unikátní poselství zaujme vždy velké davy a tím si vytvořil…Pokračovat ve čteníBanksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná Článek Banksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 12:00:01

Tragédie herečky Jiřiny Štěpničkové: Estébáci na ni nastražili past, kamarádky žádaly její smrt

Byla krásná, byla nadaná a byla také úspěšná. Před druhou světovou válkou si mohla Jiřina Štěpničková role vybírat, jenomže příchod nacistů udělal v její kariéře tlustou čáru. Aby se nemusela podvolit přání okupantů a svůj šarm propůjčit do jejich služeb, raději svoji hereckou profesi (jak jistě doufala) na čas pověsila na hřebík. Přišel konec války a herečka se již jako rozvedená po nevydařeném ročním válečném manželství vydala do Londýna, kde také spatřil světlo světa její syn Jiří. Po návratu se ale bohužel stala obětí komunistického spiknutí, které ji stálo léta za mřížemi.  Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu Číst více S komunisty měla problémy Co se vlastně tehdy v roce 1951 stalo? Po nástupu komunistů k moci začala mít Jiřina Štěpničková nové problémy. Jejich ideologie a hlavně systém, kterým je prosazovali, se jí vůbec nezamlouvaly, což nedokázala skrývat jako někteří její kolegové. Role se tedy najednou vynikající herečce začaly vyhýbat a její problémy narůstaly. Až jednoho dne dostala dopis od přítele ze zahraničí s pozvánkou, aby za ním přijela, že má pro ni roli. Bylo to lákavé, ale znamenalo to velmi riskantní krok – tedy nedovolené překročení státních hranic. Jiřina Štěpničková se ale i k tomuto složitému rozhodnutí tehdy postavila čelem, sbalila kufr, oblékla svého tehdy tříletého syna Jiřího a vydali se na cestu, která jejich osudy poznamenala do konce života.  Estébácký komplot „Odcházeli jsme ze Zbraslavi, jeli jsme vlakem někam na Šumavu. Maminka mi řekla, že jedeme za tatínkem do Karlových Varů a oslavíme tam moje narozeniny a že dostanu k narozeninám kolo,“ vyprávěl herec Jiří Štěpnička v pořadu České televize. Když se dostali až na místo blízko hranic, měli s sebou již převaděče, kterému museli bezmezně důvěřovat. Nešli sami, ale ve skupině s dalšími lidmi. „Každou chvíli jsme se běželi někam schovat, protože každou chvíli někdo jel na kole nebo přecházel, ten náš převodce, což jak jsme se později dozvěděli, byl vysoký důstojník StB, tak ten šel dopředu, porozhlédl se dalekohledem, zastavil se, mávnul a ta skupina šla k němu,“ vzpomínal hereččin syn.  Ztracená maminka Celá situace se ale změnila v okamžiku, kdy byla skupina nešťastníků uprostřed řeky. „Najednou se ozvala střelba, pokyny stůjte, všichni se zastavili, nahnali nás všechny zpátky do lesa a tam jsem zjistil, že máma není. Tak jsem řval, jak když mě na nože berou, volal jsem mámu. Ona vylezla zpod nějakého smrčku, kde se schovala na poslední chvíli, ale asi jí došlo, že je to neřešitelné,“ popsal také v pořadu Českého rozhlasu Jiří Štěpnička situaci, kterou si stále vybavuje i přesto, že byl tehdy skutečně malý chlapec.  Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více Kolegyně pro ni chtěly trest smrti Zatímco malého Jiřího odvezli estébáci do ústavu s ozbrojenými pečovateli, jeho matka putovala rovnou do vazby a později k soudu. Situace to nebyla vůbec růžová. Známá tvář se nechala zlákat vidinou života v zahraničí. V té době ještě herečka netušila, že pozvánka za hranice byla od první chvíle lest z dílny StB, jakýsi test, v němž v jejích očích neobstála. Navíc komunisté měli další možnost ukázat lidu, jak dopadnou odpadlíci. A tak trest musel být exemplární. Zatímco soud se shodl na patnácti letech za mřížemi, některé její aktivní kolegyně by bývaly zašly ještě dál. Světla Amortová, Jamila Švabíková, Světla Svozilová a Soňa Neumannová dokonce podle všeho sepsaly žádost, v níž se snažily vymoci pro svoji kolegyni trest smrti.  Zahořklé a nedoceněné herečky Co k takovému kroku mohlo ženy, od přírody ochránkyně života, vést? Každá z nich měla za sebou pohnuté okamžiky, křivdy z minulosti a také pocit, že by si zasloužily více pozornosti a slávy, než kolik se jim dostávalo. Přesně tolik, kolik měla před válkou jejich sokyně. Navíc například Světla Amortová byla skutečně oddanou komunistkou, u níž lze předpokládat podporu režimu až do krajnosti. Herečkám nakonec naštěstí nebyl jejich apel nic platný a Jiřina Štěpničková skončila „jen“ ve vězení. Po deseti letech, tedy v uvolněnější atmosféře let šedesátých, byla propuštěna. Roky, které strávila v odloučení od svého syna jen proto, že na ni estébáci sehráli dobře zinscenované divadlo, jí ale nemohl nikdo vrátit.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie legendární Zdeny Hadrbolcové: V den svatby hořce plakala, umírala téměř sama.

Čas načtení: 2024-03-05 16:13:35

Co bude za rok? Třeba začnu skákat na lyžích, vtipkuje Kulhavý po návratu na horské kolo

Vrcholovému sportu po oficiálním konci kariéry už nedává sto procent svého času. Legendární cyklista Jaroslav Kulhavý však po krátké epizodě v terénním triatlonu vyhlásil návrat na horské kolo. Ve 39 letech se chystá na svou šestou účast na Cape Epic, slavném závodu v Jihoafrické republice, který třikrát dokázal vyhrát. „Zdraví ještě drží, vytrvalost tělo zvládá,“ popisuje olympijský šampion z Londýna.

Čas načtení: 2024-07-10 04:40:00

Kodeš o jízdě Krejčíkové a výbuchu Vondroušové: Nepochopil jsem ho

PŘÍMO Z LONDÝNA | Prý cítí v kostech, že Barbora Krejčíková ve čtvrtfinále Wimbledonu Jelenu Ostapenkovou zdolá (dnes od 14.00). A obává se, že v semifinále pro ni bude favoritka turnaje Jelena Rybakinová už moc vysokou překážkou. Tak předvídá vývoj v pavouku dámské části travnatého grandslamu legendární šampion Jan Kodeš (78 let), který sleduje dění jako každý rok přímo na místě.

Čas načtení: 2024-07-12 12:00:00

Žačka a učitelka. Novotná dobývala Wimbledon, pak vychovala nástupkyni

PŘÍMO Z LONDÝNA Nikoliv superfavoritka Jelena Rybakinová, ale jen vlastní slzy přemohly Barboru Krejčíkovou na cestě do wimbledonského finále. Vzpomínka na zesnulou trenérku Janu Novotnou, legendární lady Wimbledon, vyvolala v osmadvacetileté finalistce hluboké citové hnutí. Na centrkurtu All England Clubu, kde si Novotná triumfem a stejnou měrou srdcervoucími finálovými porážkami postavila pomník nezapomenutelné tenisové velikánky, stála šestadvacet let po trenérčině vítězství její žačka. Před sebou poslední sobotní krok mezi nezapomenutelné hrdinky. „Tak moc mi chybí…,“ štkala Krejčíková.

Čas načtení: 2024-07-13 17:41:00

OBRAZEM: Česká radost na grandslamu. Princezna, polibek k nebi, dojetí i skok

Už sedmkrát vedle jména vítěze grandslamové dvouhry zářila česká vlajka. Nefalšovanou radost zajistili tuzemským tenisovým fanouškům Petr Korda, Jana Novotná, hned dvakrát Petra Kvitová, Markéta Vondroušová a nově podruhé i Barbora Krejčíková, která v sobotním finále Wimbledonu přehrála Jasmine Paoliniovou 6:2, 2:6, 6:4. Zavzpomínejte na další legendární tituly z Melbourne, Paříže i Londýna.

Čas načtení: 2024-07-13 18:00:00

Jak žačka vyrovnala učitelku. Krejčíková za Novotnou prostě přišla...

PŘÍMO Z LONDÝNA | Jen vlastní slzy přemohly Barboru Krejčíkovou na její wimbledonské misi... Vzpomínka na zesnulou trenérku Janu Novotnou, legendární lady Wimbledon, vyvolává v osmadvacetileté šampionce stále hluboké citové hnutí. „Tak moc mi chybí…“ štkala Krejčíková po semifinále, po finálovém triumfu poslala Novotné polibek do nebe, vzpomínat zvládla už s úsměvem...

Čas načtení: 2024-10-29 12:41:00

V centru Londýna si lidé na velkoplošné LED obrazovce mohli zahrát Tetris (video)

V centru Londýna si lidé na velkoplošné LED obrazovce mohli zahrát Tetris. Akce se konala na počest letošního 40. výročí vzniku této legendární hry. Zúčastnit se mohli všichni, kteří si pomocí QR kódu stáhli mobilní aplikaci. Velkoplošný...

Čas načtení: 2024-06-15 11:22:28

Na Brasil Fest Brno zavítá legendární João Bosco a současná superstar Marina Sena

Uprostřed léta se Brno rozezní a roztančí v rytmu samby a dalších brazilských tónů. Od 1. do 4. srpna se totiž uskuteční pátý ročník Brasil Festu Brno. Ten letos ozdobí dvojkoncert hvězdných brazilských hudebníků. V Sono Centru se 2. srpna představí dvojnásobný držitel Latin Grammy, kytarista a zpěvák João Bosco a také popová zpěvačka Marina Sena, jejíž největší hit Por Supuesto se na streamovacích službách blíží k hranici 130 milionů poslechů. „Mám radost, že se nám pro letošek podařilo získat do programu […] The post Na Brasil Fest Brno zavítá legendární João Bosco a současná superstar Marina Sena first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Na Brasil Fest Brno zavítá legendární João Bosco a současná superstar Marina Sena

Čas načtení: 2020-10-02 18:25:20

Banksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná

Banksy je fenomenální street artový umělec, který pochází z Londýna. Jeho tvorba je charakteristická v reálných velikostí postav nebo zvířat. Umění na hraně zákona Banksy často používá šablonovou techniku doplněnou graffiti, většinou ve formě vzkazu. Známým se stal postupně a po celém světě, protože jeho unikátní poselství zaujme vždy velké davy a tím si vytvořil…Pokračovat ve čteníBanksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná Článek Banksy: Legendární street artový umělec, kterého nikdo nezná vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2018-09-28 10:00:44

Braveland Pirate – tahová strategie ve stylu Heroes of Might and Magic

Pamatujete si na Heroes of Might and Magic? Na této tahové strategii vyrostla celá jedna generace stratégů a ani já nejsem žádná výjimka. Proto jsem s nadšením přivítala sérii Braveland, která se na mobilních telefonech s Androidem zapsala jako vůbec nejlepší napodobitel této legendární série. Hra Braveland Pirate, o které je i tato herní recenze, je přitom […] Příspěvek Braveland Pirate – tahová strategie ve stylu Heroes of Might and Magic pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Braveland Wizard je tahová strategie pro Android, která se inspirovala Heroes of Might and Magic (Nová hra) RAVENMARK: Mercenaries je vynikající taktická tahová strategie pro Android Heroes of Might & Magic III HD je povedený port slavné tahové strategie na Android (Nová hra) Heroes : A Grail Quest nabízí všechny ingredience legendární PC hry Heroes of Might and Magic BattleLore: Command – propracovaná tahová strategie pro Android

Čas načtení: 2024-02-17 17:17:48

Legendární okruh Nürburgring vypsal termíny turistických jízd pro letošní rok. Pozor ale na pravidla provozu

Není v Evropě mnoho známějších a slavnějších okruhů, než je německý Nürburgring. V současné době je v rekonstrukci, aby se za pár dnů otevřel jak profesionálním jezdcům pro testování, lámání rekordů a samozřejmě závodění, tak nám, obyčejným smrtelníkům. A právě termíny pro letošní turistické jízdy byly už vypsány a máme se na co těšit! Závory se pro nás … Legendární okruh Nürburgring vypsal termíny turistických jízd pro letošní rok. Pozor ale na pravidla provozu Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-05-09 06:30:24

Legendární Nokia 3210 se vrací po 25 letech! Má barevný displej i oblíbeného hada

HMD po 25 letech reinkarnovalo legendární telefon Nokia 3210 Novinka přichází s modernějším designem, barevným displejem a USB-C portem Telefon bude dostupný v černé, modré a žluté barvě Prodávat se začne 15. května za cenu 2 tisíce korun Finská společnost HMD Global se před nedávnem odhodlala k odvážnému kroku – na svých smartphonech postupně přestává používat legendární logo Nokia a snaží se prosadit vlastní značku. Tento krok ale zjevně zatím neplatí pro „hloupé“ telefony, včera totiž spatřila světlo světa reinkarnace legendárního telefonu Nokia 3210. Přečtěte si celý článek Legendární Nokia 3210 se vrací po 25 letech! Má barevný displej i oblíbeného hada

Čas načtení: 2024-08-28 16:30:37

Atari oprášilo legendární závodní hru Fatal Run. Sledujte první ukázku

Legendární videoherní společnost Atari se vrací s pokračováním postapokalyptické závodní hry Fatal Run Fatal Run 2089 vyjde v příštím roce, nabídne dvacet úrovní i náročné souboje s bossy Hra dorazí na všechny myslitelné platformy – PS5, Nintendo Switch, Xbox Series X/S a PC Legendární videoherní společnost Atari oznámila návrat postapokalyptické závodní hry Fatal Run, jejíž první díl vyšel v roce 1990 po konzole Atari 2600 a Atari 7800. Do povědomí hráčů se chce dávno zapomenutá značka (což do jisté míry platí také pro Atari samotné) vrátit pokračováním s názvem Fatal Run 2089. K vydání by mělo dojít už v příštím roce, pochopitelně to ale nebude pro konzoli od Atari – i tak bude hra dostupná pro všechny myslitelné současné platformy – PS5, Nintendo Switch, Xbox Series X/S a PC. Přečtěte si celý článek Atari oprášilo legendární závodní hru Fatal Run. Sledujte první ukázku

Čas načtení: 2024-10-11 13:30:43

Nadšenec předělává legendární Dino Crisis do Unreal Engine 5. Stáhněte si bezplatné demo

Legendární herní série Dino Crisis by si podle fanoušků už konečně zasloužila oficiální remake Jejich přání zatím vyslyšel pouze vývojář Stefano Cagnani, který se pustil do předělávky prvního dílu v Unreal Engine 5 K dispozici už je dokonce i bezplatná demoverze Tak schválně, najdou se mezi vámi nějací pamětníci stařičké akční hry Dino Crisis, jejíž první díl vyšel v roce 1999? Legendární titul od Capcomu, v němž bylo třeba unikat před čelistmi krvelačných dinosaurů, patří podle častých reakcí fanoušků mezi značky, ke kterým by se měl japonský vydavatel vrátit ve formě remaku nebo rovnou plnohodnotného pokračování. Přečtěte si celý článek Nadšenec předělává legendární Dino Crisis do Unreal Engine 5. Stáhněte si bezplatné demo

Čas načtení: 2024-11-01 16:44:34

Na KovnaFestu vystoupí legendární kapela Current 93!

Desátý ročník multižánrového festivalu jiné hudby KovnaFest se odehraje ve dvou dnech na dvou místech v Praze. V pátek 15. listopadu ve staré čistírně odpadních vod v Bubenči a v sobotu 16. listopadu v kostele sv. Šimona a Judy. Festival je postaven na ideji propojování zdánlivě nesourodých oblastí rozmanitého hudebního světa, různých hudebních generací a uměleckých přístupů. Značnou část své pozornosti zaměřuje na hledání nového zvuku, zejména mezi mladými a talentovanými umělci, kteří se svou tvorbou dosud nedostali do povědomí […] Zobrazit celý článek Na KovnaFestu vystoupí legendární kapela Current 93!

Čas načtení: 2024-12-09 10:49:56

Poslední možnost pořídit si legendární modely Indian Motorcycle se vzduchem chlazenými motory

Po dekádách na vrcholu nabídky se Indian Motorcycle v Evropě loučí s modely, které se staly symbolem výkonu, elegance a tradice. Modely Indian Roadmaster, Chieftain [...]

Čas načtení: 2025-05-05 16:30:28

Skype je mrtev, ať žije Teams! Microsoft dnes vypnul legendární komunikátor

Microsoft dnes vypnul Skype Uživatelé jsou hromadně migrováni do služby Teams Skype následuje legendární komunikátor ICQ, který byl vypnutý před rokem Dnešek se do historie zapíše jako den, kdy umřel Skype. Microsoft konec této legendární komunikační platformy oznámil s předstihem na konci letošního února, dnes tuto službu definitivně vypnul. Náhradou má být spotřebitelská verze platformy Teams, která je známá především z firemního a školního prostředí. Paradoxně ve firmách bude moci nadále fungovat i Skype – jeho variantu „for business“ bude zatím Microsoft provozovat dál. Přečtěte si celý článek Skype je mrtev, ať žije Teams! Microsoft dnes vypnul legendární komunikátor

Čas načtení: 2025-05-15 15:10:20

Aprilia A Day už podruhé: Legendární akce plná adrenalinu a jezdeckých zážitků!

Po loňském obrovském úspěchu se na Automotodromu Brno už podruhé koná akce A Day. Pátek 13. června 2025 tak bude opět patřit všem milovníkům značky [...]

Čas načtení: 2024-02-22 19:30:03

Zpátky do Pustiny! Legendární sérii Fallout můžete získat zcela zdarma

Epic Games Store nabízí zdarma ikonickou sérii Fallout K dispozici je první a druhý díl, společně s kontroverzním pokračováním Tactics Akce běží od 22. do 29. února, takže příliš neotálejte Kdo by neznal legendární herní sérii Fallout. Postapokalyptické RPG postavilo svou slávu na premise alternativní historie, ve které se naplno rozhořel nukleární konflikt mezi USA a Sovětským svazem během studené války. Hrstka lidí, co přežila, se ukryla ve vládou postavených krytech, kde byli ukrytí před nástrahami vnějšího světa. Jenže okolní svět s vypuknutím konfliktu neskončil a je ještě nebezpečnější než kdy předtím. V rámci Fallout her se vždy chopíte člověka, který musí z různých důvodů opustit bezpečí krytu a vydat se do Pustiny. Přečtěte si celý článek Zpátky do Pustiny! Legendární sérii Fallout můžete získat zcela zdarma

Čas načtení: 2024-03-16 17:17:00

Bentley představilo výsledek spolupráce s legendární palírnou Macallan. Výsledkem je prý mistrovské dílo

Jsou to skoro dva roky, kdy se Bentley poprvé mluvilo tom, že společně s palírnou Macallan chtějí vytvořit opravdu jedinečnou whisky. Ony roky utekly jako voda a výsledek dlouhé spolupráce je tu. A rozhodně stojí za pozornost. Tím má být velmi speciální edice skotské whisky, která má tóny sušeného ovoce a koření. Výsledek dostal jméno The […]

Čas načtení: 2024-03-17 09:11:40

Jak nosit kapsáče? Tyto legendární kalhoty jsou opět IN

Pamatujete si dobu, kdy byly kapsáče snad úplně všude a ten, kdo je nenosil, jako by ani nebyl? Jestli jste měli kapsáče rádi, máme pro vás výbornou zprávu: jsou zpět! Jak je nosit? Široké kalhoty s kapsami slaví návrat Kalhoty s kapsami, kapsáče či cargo kalhoty, označují jedno a to samé, jak jim říkáte vy? Všechny názvy popisují stejný typ kalhot, jejichž boom se odehrál na přelomu devadesátých let a roku 2000 a tehdy je nosili úplně všichni. Tedy kromě těch, kteří jim nemohli přijít na jméno. Cargo kalhoty zkrátka ve společnosti vyvolávají dva typy emocí: lidé je buď milují a nedají na ně dopustit, nebo je nemohou ani vidět. Ať už jste v jakémkoliv táboře, nelze popřít, že široké kalhoty jsou zpět a v ulicích je uvidíme čím dál častěji. Proč byste jim měli dát šanci i vy? Praktické kapsy Nespornou výhodou kapsáčů jsou právě jejich kapsy. Pro ženy je nemyslitelné, aby se vydaly ven bez kabelky, která pojme vše, co potřebují. Právě kalhoty s kapsami ale tento trend mění. Ženy tak mají možnost vyrazit na schůzku s přáteli nebo třeba jen na procházku s prázdnýma rukama. Vše se totiž dá pohodlně vložit do kapes, kterými cargo kalhoty disponují. Do kanceláře i na pracovní schůzku Kalhoty s kapsami ale rozhodně nejsou určené jen pro volný čas. Když se doplní o vhodný vršek a doplňky, lze se v nich vypravit také do práce. Živoucím důkazem toho jsou celebrity, které v nich jsou na veřejnosti stále častěji k vidění. Inspirovat se tak můžete například od sester Kardashianových, Hailey Bieber, Taylor Swift či princezny Kate. Jak nosit cargo kalhoty? Při výběru kapsáčů máte na výběr z mnoha barev, která u vás zvítězí? Oblečete si khaki kalhoty s bílým topem, sáhnete po béžových kapsáčích s černým vrškem nebo snad zkombinujete khaki či maskáčové... Čtěte více Příspěvek Jak nosit kapsáče? Tyto legendární kalhoty jsou opět IN pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-04-26 09:00:00

Aktuální akce v App Store: legendární JRPG, demoliční derby a Tesla aplikace pro hodinky

Pátek je tady a s ním nesmí chybět ani náš tradiční přehled zajímavých aplikací a her, které jsou aktuálně zdarma či ve slevě na App Store. Vypíchnout můžeme kupříkladu legendární japonské RPG Final Fantasy Tactics, kvalitní demoliční derby Wreckfest či překvapivě povedenou a užitečnou aplikaci pro elektromobily Tesla na chytré hodinky Apple Watch s názvem Watch app for Tesla. Přečtěte si celý článek Aktuální akce v App Store: legendární JRPG, demoliční derby a Tesla aplikace pro hodinky

Čas načtení: 2024-05-18 14:14:12

Legendární Bugatti slaví retro návrat. Dosáhlo na něj jen šest vyvolených

Je tomu přesně 100 let, kdy Bugatti s jedním z nejslavnějších závodních vozů historie slavilo úspěch na francouzské Grand Prix v Lyonu. Bylo to v roce 1924 a šlo o Bugatti Type 35, model, který během deseti let vyhrál nebo skončil na stupních vítězů v přibližně 2500 závodech. A na něco takového by se zapomínat […]

Čas načtení: 2024-05-24 12:00:21

Aktuální akce v App Store: ikonická roguelike hra, vikingská strategie a legendární deskovka

Pátek je malý svátek a s ním přichází také náš pravidelný seriál, který vám doporučuje ty nejzajímavější aplikace a hry, které jsou momentálně zdarma či ve slevě na App Store. Tentokrát můžeme vypíchnout kupříkladu skvělou roguelike záležitost Dead Cells, skvělou vikingskou strategii Northgard nebo podařenou adaptaci legendární deskové hry Talisman: Digital Edition. Přečtěte si celý článek Aktuální akce v App Store: ikonická roguelike hra, vikingská strategie a legendární deskovka

Čas načtení: 2024-06-06 09:00:04

Aktuální akce na Google Play: ztřeštěný právník, pixelartový roguelike a legendární plošinovka

Čtvrtek je jako již tradičně vyhrazen aplikacím a hrám, které jsou aktuálně zdarma či ve slevě na Google Play. Za zmínku tentokrát stojí kupříkladu dobrodružství ztřeštěného právníka v trilogii Ace Attorney Trilogy, překvapivě podařený roguelike titul s názvem The Last Game nebo legendární plošinovka ze starých konzolí jménem Mega Man X. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: ztřeštěný právník, pixelartový roguelike a legendární plošinovka

Čas načtení: 2024-06-12 09:10:06

Pekelná Dacia má po dalších testech na Dakar. Legendární pilot je z ní nadšený

Není Dacia, jako Dacia. Zatímco značka před nedávnem představila novou verzi jednoho z nejoblíbenějších modelů pro běžné řidiče, tedy novou verzi Dusteru, existuje ještě jedna Dacia, pro běžné řidiče nedosažitelná. Jmenuje se Sandrider, kočíruje ji mimo jiné Sébastien Loeb a chystá se na Dakar 2025. A před nedávnem proběhly další testy, které naznačují, že Dacia je […]

Čas načtení: 2024-06-24 05:06:00

Vrací se legendární tuningová show! Netflix uvede moderní verzi Pimp My Ride

Pimp My Ride. Mladší ročníky asi možná netuší, o čem je řeč. Ale ti, jejichž věk se pohybuje mezi 35 až 45 lety, jistě ví, o čem je řeč. Pimp My Ride, respektive podobný pořad s novým názvem, se vrací a už za pár týdnů ho uvede streamovací platforma Netflix. Kdo z vás netuší, o […]