Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-19 12:57:11

Jak na kola vozu: Průvodce hladkou jízdou a prodlouženou životností

Jak na kola vozu: Průvodce hladkou jízdou a prodlouženou životností redakce Pá, 07/19/2024 - 12:57 Automoto Klíčová slova: autodoc.cz péče o kola automobilů péče o kola u auta péče o kola Tipy Vyberte si správná kola: Pokud kupujete nová kola, zvažte jejich velikost, hmotnost a materiál. Lehčí kola mohou zlepšit ovladatelnost a spotřebu paliva. Oprava poškozených kol: Pokud máte poškozená kola, nechte je co nejdříve opravit odborníkem. Ignorování poškození může vést k dalším problémům v budoucnu. Správně skladujte kola: Pokud máte sadu sezónních pneumatik, skladujte kola na chladném a suchém místě mimo dosah přímého slunečního záření. Dodržováním těchto tipů a správnou péčí o kola si zajistíte hladkou a pohodlnou jízdu a prodloužíte jejich životnost, což vám z dlouhodobého hlediska ušetří peníze i starosti. Nezapomeňte, že kola jsou důležitou součástí celkového výkonu a bezpečnosti vašeho vozu, proto se o ně dobře starejte!   Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zde je komplexní průvodce, jak udržovat kola ve špičkovém stavu: Rady pro správnou a pravidelnou péči o kola automobilů od autodoc.cz - čištění a kontrola: Pravidelné mytí: Kola čistěte alespoň jednou za měsíc nebo častěji, pokud se rychle zašpiní. Používejte jemné mýdlo nebo speciální čisticí prostředek na kola a měkký kartáč nebo houbu, abyste nepoškrábali povrchovou úpravu. Kontrolujte, zda nejsou poškozená: Pravidelně kontrolujte kola, zda nevykazují známky poškození, jako jsou promáčkliny, praskliny, ohnutí nebo oděrky. Ty mohou narušit strukturální integritu kola a měly by být neprodleně opraveny nebo vyměněny. Hledejte netěsnosti: Pravidelně kontrolujte tlak v pneumatikách a prohlédněte oblast patky pneumatiky, zda nejeví známky úniku vzduchu. Unikající pneumatika může způsobit nerovnoměrné opotřebení kola a ovlivnit jízdní vlastnosti. Správná údržba kol Pneumatiky otáčejte každých 5 000 až 8 000 km, abyste zajistili rovnoměrné opotřebení. Tím zabráníte nerovnoměrnému opotřebení kol a prodloužíte jejich životnost. Pravidelně si nechte zkontrolovat geometrii kol, zejména pokud si všimnete nerovnoměrného opotřebení pneumatik, vibrací volantu nebo tahání vozu na jednu stranu. Správné seřízení zajišťuje, že kola jsou vzájemně rovnoběžná a kolmá k vozovce, čímž se minimalizuje namáhání pneumatik a kol. Vyvažování kol spočívá v přidání malých závaží na kolo, aby se jeho hmotnost rovnoměrně rozložila. To pomáhá předcházet vibracím a zajišťuje plynulou jízdu. Udržujte správný tlak v pneumatikách podle pokynů v návodu k obsluze vozidla. Podhuštěné nebo přehuštěné pneumatiky mohou způsobit nerovnoměrné opotřebení kol a ovlivnit jízdní vlastnosti a spotřebu paliva.   Ochrana kol Vyhněte se odřeninám od obrubníků: Při parkování buďte opatrní a nenarážejte do obrubníků nebo výmolů. Nárazy do obrubníků mohou nejen poškodit vzhled kol, ale také oslabit jejich konstrukci. Používejte bezpečně čisticí prostředky na kola: Pečlivě dodržujte pokyny k péči o kola podle rad autodoc.cz a vyvarujte se používání drsných chemických prostředků, které by mohly poškodit povrchovou úpravu. Voskujte nebo utěsněte svá kola: Použití vosku nebo těsnicího prostředku na kola pomůže ochránit povrchovou úpravu před brzdným prachem, silniční špínou a UV zářením. Pneumatiky vašeho vozu jsou jeho jediným kontaktním bodem s vozovkou, a proto mají zásadní význam pro bezpečnost, výkon a pohodlí. Výběr správných pneumatik může výrazně ovlivnit vaše jízdní vlastnosti, proto je důležité vzít v úvahu vaše jízdní návyky, potřeby a typické povětrnostní podmínky, se kterými se setkáváte.   Typy pneumatik Pneumatiky rozdělujeme na několik druhů: Celoroční Pneumatiky: Tyto pneumatiky jsou nejběžnějším typem, který nabízí vyvážený výkon v různých povětrnostních podmínkách. Jsou vhodné pro mírné podnebí s mírnou zimou a létem. Nemusí však mít optimální výkon v extrémních povětrnostních podmínkách. Letní pneumatiky: Letní pneumatiky jsou určeny pro teplé počasí a suché silnice. V těchto podmínkách nabízejí vynikající přilnavost, ovladatelnost a brzdný výkon, ale jejich výkon se výrazně snižuje při nízkých teplotách nebo na sněhu. Zimní pneumatiky: Zimní pneumatiky jsou speciálně navrženy pro sníh, led a nízké teploty. Poskytují vynikající trakci a přilnavost v zimních podmínkách, ale za teplého počasí se rychle opotřebovávají. Pneumatiky do každého terénu: Tyto pneumatiky jsou určeny pro jízdu na silnici i v terénu. Nabízejí kompromis mezi pohodlím na silnici a schopnostmi v terénu. Výkonné pneumatiky: Pneumatiky Performance jsou určeny pro vysoce výkonná vozidla a jejich prioritou je přilnavost, ovladatelnost a rychlá odezva. Ve prospěch vyššího výkonu mohou obětovat část komfortu a životnosti běhounu. Důležitá je také velikost pneumatik: Správný rozměr pneumatik naleznete v návodu k obsluze vozidla nebo na štítku na dveřích na straně řidiče. Použití nesprávného rozměru může ovlivnit ovladatelnost, stabilitu a bezpečnost vozidla. Hodnocení a recenze pneumatik Zkontrolujte hodnocení pneumatik z renomovaných zdrojů, jako je Consumer Reports nebo webové stránky výrobců pneumatik. Přečtěte si recenze ostatních řidičů, abyste získali informace o skutečném výkonu a životnosti. Rozpočet: Ceny pneumatik se mohou výrazně lišit v závislosti na typu, značce a rozměru. Než začnete nakupovat, stanovte si rozpočet a hledejte nejlepší hodnotu v rámci svého cenového rozpětí.   Přidat komentář obrázek pixabay.com    Kola vašeho vozu jsou více než jen stylový doplněk; hrají klíčovou roli ve výkonu, ovladatelnosti a bezpečnosti vašeho vozu. Správná péče a údržba může zajistit hladkou jízdu, zlepšit spotřebu paliva a prodloužit životnost vašich kol.

Čas načtení: 2024-10-22 08:50:09

Jak chránit svého psa před parazity? Řešením je správná prevence

Jak chránit svého psa před parazity? Řešením je správná prevence redakce Út, 10/22/2024 - 08:50 Psi Klíčová slova: antiparazitní produkty pro psy pelíšky pelíšek Panakei.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Vnější paraziti Vnějších parazitů si můžete sami všimnout na povrchu kůže. Nejčastěji se mluví o klíšťatech, která přenáší nebezpečná onemocnění, jako je limská borelióza nebo ehrlichióza. Je dobré po procházce důkladně prohlédnout psovi srst a zkontrolovat, zda nemá klíště. Jenže jde o velmi drobné parazity, které snadno přehlédnete. Proto je vhodné používat antiparazitní produkty pro psy odpuzující tyto cizopasníky. Tyto produkty mnohdy působí i proti dalším častým parazitům – blechám. Ty se živí krví hostitele, způsobují podráždění kůže a případně i nepříjemné alergické reakce. Prvním příznakem bývá časté drbání. Nepodceňujte prevenci, s blechami se totiž pes může setkat kdekoli, aniž byste to ovlivnili. Navíc zamoří i prostředí, pelíšek i okolí. Proto je lepší výskytu parazitů předcházet. Vnitřní paraziti Vnitřní parazity sice neuvidíte na povrchu těla zvířete, ale neměli byste je podceňovat. Mezi nejčastější vnitřní parazity patří škrkavky a tasemnice. Ty se mohou přenášet prostřednictvím krmiva, zejména syrového masa. Ale kontaminují také půdu nebo vodu. Vajíčka tasemnic navíc mohou přenášet i již zmíněné blechy. Mezi běžné příznaky nákazy patří průjem, zvracení, úbytek na váze či nafouklé břicho. Vzhledem k tomu, že paraziti mohou způsobovat nepříjemné symptomy, je velmi důležité myslet na prevenci. A to před vnitřními i vnějšími cizopasníky. Názory, jak často a jaké produkty používat se různí, proto je nejlepší poradit se s vaším veterinářem. Možnosti prevence a léčby Prevence je vždy lepší než následná léčba, a to platí i u parazitů. Na trhu narazíte na širokou škálu přípravků, díky kterým svého psa ochráníte. Rozdělit se dají podle toho, jakou mají formu. Spot-on přípravky či takzvané pipety se aplikují přímo na kůži psa. Jejich účelem je hlavně odpuzovat a likvidovat vnější parazity. Výhodou je, že působí poměrně dlouho a jejich aplikace je jednoduchá. Některé spot-ony navíc působí i proti vnitřním parazitům. Další variantou jsou antiparazitní obojky. Ty odpuzují a hubí klíšťata a blechy, jsou tak ideální v podstatě pro všechny psy, zejména pokud tráví hodně času venku. Hlavní výhodou je, že působí klidně až několik měsíců. Ochrání tak zvíře, aniž byste mu museli pravidelně aplikovat pipety. Proti vnitřním parazitům se používají různé tablety či pasty. Jejich úkolem je zabít cizopasníky, kteří se už v těle nachází – neslouží jako prevence, ale při pravidelném podávání mohou zabránit závažnějším problémům. Názory se různí – někdo odčervuje pravidelně každé tři měsíce, aby předešel zamoření. Jiní antiparazitika podávají pouze v případě, že se výskyt parazitů potvrdí vyšetřením trusu. Tip: Kvalitní produkty pro psy naleznete na Panakei.cz – ať už sháníte antiparazitika, krmivo či další věci, díky kterým svému psovi poskytnete tu nejlepší péči. Pravidelná kontrola Používání antiparazitik představuje důležitou prevenci. Ale mějte na paměti, že nefungují stoprocentně. Proto je důležité stále sledovat stav zvířete, pečovat o jeho srst a nepodceňovat pravidelné preventivní prohlídky u veterináře. Prevence je jednoduchá a efektivní, přičemž díky ní můžete předejít vážným onemocněním. Jde o důležitou součást pravidelné péče, pokud chcete svému psovi zajistit dlouhý a kvalitní život. Navíc se vyhnete riziku zamoření celé vaší domácnosti – používáním antiparazitik si ušetříte řadu nepříjemných starostí. Přidat komentář Zdroj foto: Chalabala / Adobestock.com Ochranu psa před parazity byste rozhodně neměli podceňovat. Různí cizopasníci způsobují našim miláčkům diskomfort, ale mohou způsobovat i závažné zdravotní problémy. Proto je důležitá vhodná prevence, nabízí se různé metody.

Čas načtení: 2020-11-06 10:46:37

Představujeme interaktivní audiohrou, kde si posluchač sám zvolí, kudy se bude příběh ubírat

53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“  vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2024-03-11 19:51:58

Pět mýtů o čištění zubů a dvě nepravdy o výběru zubního kartáčku

Správná péče o chrup a ústní hygiena obecně jsou důležitou součástí každého dne. Bohužel o čištění zubů stále koluje celá řada mýtů a polopravd, kterým není radno věřit. Pojďme se spolu s odbornicí podívat na některé z nich. Za vznikem některých mýtů souvisejících s péčí o zuby byl kdysi dávno možná dobrý úmysl a snaha

Čas načtení: 2024-05-07 00:01:00

Pojišťovnu vybírejte chytře. Poradce jako přítel i pomocník

Potřebujete pomoct s pojištěním, investicemi, penzijním spořením nebo hypotékou? Vybírejte chytře – správná pojišťovna pro celý život je totiž taková, která stále dává jistotu, že jste ji zvolili dobře. Doporučí důvěryhodné poradce, kteří jsou na blízku a dokáží zkušeně a zároveň lidsky poradit. Jejich stejně důležitou rolí je o klienty pečovat nejen při sjednání pojištění, ale také, když se něco stane. Zkrátka jsou vždy na blízku.

Čas načtení: 2024-05-07 00:01:00

Pojišťovnu vybírejte chytře. Poradce jako přítel i pomocník

Potřebujete pomoct s pojištěním, investicemi, penzijním spořením nebo hypotékou? Vybírejte chytře – správná pojišťovna pro celý život je totiž taková, která stále dává jistotu, že jste ji zvolili dobře. Doporučí důvěryhodné poradce, kteří jsou na blízku a dokáží zkušeně a zároveň lidsky poradit. Jejich stejně důležitou rolí je o klienty pečovat nejen při sjednání pojištění, ale také, když se něco stane. Zkrátka jsou vždy na blízku.

Čas načtení: 2024-06-14 17:34:00

Chytré nákupy pro bezstarostný život

V dnešní době hraje pohodlí a šetření důležitou roli v našem každodenním životě. Ať už hledáme dokonalé výčepní zařízení pro domov, výhodné slevové kupóny pro levnější nákupy, kvalitní matraci pro zdravý spánek nebo palivové dřevo pro efektivní a ekologické vytápění, správná volba nám přinese nejen radost z finanční úspory, ale mimo jiné i zlepšení kvality života.

Čas načtení: 2024-08-06 13:40:36

Neděláte některou z těchto chyb při běhání na páse?

Chyby v technice běhu Délka kroku Jednou z nejčastějších chyb je délka kroku. Máme tendenci dělat nepřirozeně dlouhé nebo naopak krátké kroky. Ani jedno však není správně. Příliš dlouhé kroky vedou k dopadu na patu a zbytečně zatěžují klouby, naopak příliš krátké kroky snižují efektivitu běhu a mohou vést k přetížení svalů. Ideální délka kroku se také může lišit v závislosti na rychlosti a sklonu pásu. Zaměřte se proto na frekvenci kroků, nikoliv jejich délku. Obecně se doporučuje 170–180 kroků za minutu. Pozorujte se v zrcadle nebo se natočte na video a odhalte případné chyby. Nesprávný dopad chodidla na běžecký pás Mnoho běžců dopadá příliš těžce na paty, což může vést k bolestem kloubů, šlach a zad. Naopak běh po špičkách zase nadměrně zatěžuje lýtkové svaly a může vést k jejich zkracování. Správný došlap by měl být na střed chodidla s plynulým přechodem na špičku. Snažte se došlapovat pod těžištěm těla, ne před ním. Důležitou roli hraje i správná běžecká obuv. Ta by měla poskytovat dostatečné odpružení a zároveň podporovat přirozený pohyb chodidla. Pokud si nejste jistí výběrem, poraďte se s odborníkem v prodejně sportovní obuvi. Sklon běžeckého pásu Někteří běžci nechávají sklon na nule, čímž se připravují o benefity, které běh do kopce přináší. Jiní naopak nastavují sklon příliš vysoko, a přetěžují tak své tělo. Obecně platí, že mírný sklon (1–3 %) simuluje běh venku a aktivuje více svalových skupin než běh po rovině. Pro začátečníky je vhodný sklon do 2 %, zkušenější běžci mohou volit sklon vyšší. Sklon bychom měli přizpůsobit i typu tréninku. Pro intervalový běh a sprinty je vhodný vyšší sklon, pro běh na delší vzdálenosti naopak sklon nižší. Chyby v tréninkovém plánu Neprotahujete se před cvičením Před každým během na páse si dopřejte alespoň 5–10 minut lehkého kardio cvičení, jako je rychlá chůze nebo jogging na místě. Po kardio cvičení se zaměřte na dynamický strečink, jako je kroužení pažemi, rotace trupu a výpady. Dynamický strečink zlepšuje flexibilitu a rozsah pohybu. Po běhu nezapomeňte na statický strečink, který spočívá v protahovacích pozicích po dobu 20–30 sekund. Nudíte se při cvičení Běhání na páse se může snadno stát monotónní rutinou, zvláště pokud běháte stále se stejnou rychlostí a sklonem.  Tělo si na zátěž zvykne a vy se připravujete o potenciál pro zlepšení kondice a spalování kalorií. Naštěstí existuje mnoho způsobů, jak běh na páse ozvláštnit. Jednou z možností je zařadit do tréninku intervaly, kdy střídáte úseky s vysokou a nízkou intenzitou. Můžete například běžet minutu naplno a minutu zvolna, nebo střídat běh do kopce s během po rovině. Skvělé je také běhat do kopce. Posílíte při tom nohy a zvýšíte tepovou frekvenci. Většina běžeckých pásů umožňuje nastavit sklon, takže si můžete simulovat běh v kopcovitém terénu i v pohodlí domova. Ten správný pás pro svůj tréning vyberete například tady: https://hop-sport.cz/bezecke-pasy. Nedostatečný odpočinek a regenerace Dopřejte si dostatek spánku. Během něj tělo opravuje poškozené tkáně a doplňuje energii. Snažte se spát 7–9 hodin denně. Dbejte na vyváženou stravu bohatou na bílkoviny, sacharidy a zdravé tuky. Bílkoviny pomáhají opravovat svaly, sacharidy doplňují energii a zdravé tuky podporují regeneraci. Sportovní masáže pomáhají uvolnit svalové napětí, zlepšují prokrvení a urychlují regeneraci. Nedostatečná hydratace Pijte dostatek tekutin, a to i v průběhu dne, nejen při běhu. Dehydratace zhoršuje výkonnost a zvyšuje riziko zranění. Při tréninku pijte pravidelně po malých dávkách. Vhodným nápojem je čistá voda nebo iontový nápoj, který doplní minerály ztracené potem. Poslouchejte své tělo a pijte podle potřeby.

Čas načtení: 2024-08-11 06:00:00

Péče o rostliny od prvních květů do sklizně

V druhé polovině léta jsou rostliny v plném květu a ve vzduchu jsou cítit první závany vznikajících terpenů. Také v tomto období je důležitá správná péče, abychom se mohli těšit ze zdařilé podzimní úrody. V průběhu růstového období bylo naším hlavním úkolem poskytnout rostlinám správné prostředí pro rychlý růst a ochránit je před nájezdy škůdců. S výskytem prvních květů se metabolismus rostlin proměňuje, a to se odráží i v povinnostech zahradníka. Fosfor a draslík  V druhé polovině života se u rostlin snižuje spotřeba dusíku. Přestávají růst do výšky, netvoří tolik nových listů a soustředí se na tvorbu květů. V této fázi se naopak zvyšují nároky na přísun draslíku a fosforu. Pečlivě sledujeme, zda se na rostlinách neprojevují známky nedostatku živin, a v případě potřeby včas zasáhneme.  Draslík je jednou ze základních živin, rostliny ho potřebují pro regulaci příjmu vody. Kationty draslíku hrají důležitou roli při otevírání stomat – průduchů na listech, kterými rostliny ovlivňují příjem oxidu uhličitého a vody. Dále je tento prvek součástí desítek enzymatických procesů nepostradatelných pro správný vývoj rostlin.  Konec léta a začátek podzimu je často provázen dešti a nižšími nočními teplotami, což jsou ideální podmínky pro rozvoj plísní. První příznaky nedostatku draslíku se projevují nejprve na starších listech. Je to z toho důvodu, že draslík patří mezi takzvané mobilní živiny a v případě potřeby si jej rostliny odčerpávají ze starších listů. ... The post Péče o rostliny od prvních květů do sklizně appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 17:58:28

Nadační fond Magdaleny Kožené zve po třetí do stipendijní akademie MenART pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele

Stipendijní akademie MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, klíčová aktivita Nadačního fondu Magdaleny Kožené, otevírá možnost přihlášek do dalšího ročníku. Třetím rokem nabízí tento unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání možnost intenzivního pracovního setkání s předními osobnostmi české umělecké scény. Ve školním roce 2020/2021 přijalo role mentorů 11 špičkových umělců různých oborů. Pro oblast klasické hudby v mentoringu pokračují pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a nově také flétnista Jan Ostrý. Muzikálovému zpěvu se bude věnovat zpěvačka Radka Fišarová, saxofon a skladbu bude mít na starosti v premiéře Marcel Bárta. Novým oborem je také souborová hra, které se bude věnovat výsostný muzikant, dirigent a umělec širokého záběru Radek Baborák. S výtvarníky bude pracovat Tomáš Císařovský a Richard Loskot a mentorem pro tanec bude již podruhé choreograf a tanečník Jan Kodet. Soubor v literárně dramatickém oboru letos povede dramaturgyně a režisérka Dominika Špalková ve spolupráci s Divadlem Drak, která stipendistům umožní vhled do divadelní praxe a vzniku představení. MenART je klíčovou součástí činnosti Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Kromě celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje širokou veřejnost na význam uměleckého vzdělávání, se tak zaměřuje přímo na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci jejich pedagogů. „Cílem MenARTu je otevírat debatu o moderních přístupech k uměleckému vzdělávání v prostředí základních uměleckých škol formou Best practice. ZUŠky jsou výjimečným prostředím pro zachycení talentů a zároveň ovlivňují ve velké míře přístup široké společnosti k umění,“ objasňuje Dana Syrová, zakladatelka tohoto programu a dodává: „Stejně jako podpora mladých talentů je jeho důležitou částí debata a sdílení s pedagogy, kteří ve své každodenní práci vedou mnohé další. Roční délka programu nám umožňuje pracovat v měřítku s hlubším dopadem, než přináší krátkodobá intenzivní setkání a semináře.” MenART tak zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. Stipendijní akademie MenART je otevřená pro žáky ZUŠ z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky lze podávat do 31. března 2020. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2020 v Kroměříži a dále budou následovat tři intenzivní celodenní setkání skupin v dvouměsíčních intervalech. Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly MHF Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, které tak dávají najevo, že líheň a podpora talentů jsou důležitou součástí uměleckého prostředí. Detailní informace jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz. Stipendijní akademie MenART by se nemohla konat bez podpory patrona, kterým je společnost RSJ. Stipendijní akademie Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Zařazení do něčeho tak velkého, jako je MenART, pro mne moc znamená. Nejenže mi dal možnost několikrát se setkat s těmi nejlepšími mentory, jež nám po celou dobu programu předávali své drahocenné zkušenosti, rady, dodávali nám energii, svůj zápal a vedli nás k profesionalitě, nebo účast na nadcházejících festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl,“ hodnotí jedna z účastnic prvního ročníku. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis, vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2020. Přihlášky hodnotí poradní tým nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku akademie MenArt se zúčastnilo 140 stipendistů z celé ČR, druhého ročníku 142 stipendistů. Nadační fond Magdaleny Kožené Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,” říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená. V České republice je podle posledních údajů 496 ZUŠek, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. TZ

Čas načtení: 2019-05-19 08:07:12

I ve vyšším věku budete vitální. Jen nesmíte rezignovat na stravu

Správně zvolená strava je důležitou podmínkou pro kvalitní život a optimální zdravotní stav. S přibývajícím věkem je stále více důležité to, jak se stravujeme. Strava pro seniory neplní jen funkci zasycení, ale je i důležitou prevencí před vznikem různých onemocnění. Senioři ale často na stravu rezignují, ať už z finančních důvodů nebo jen z pohodlnosti a tělu nedodávají tolik potřebné živiny.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 07:55:00

Klíčové technologické trendy pro rok 2024 podle nejnovějších průzkumů

Praha 22. února 2024 (PROTEXT) - Minimalizace dopadu digitálního odvětví na životní prostředí, důležitost robustních zálohovacích řešení anebo vzestup generativní umělé inteligence. To a mnohé další bude hrát důležitou roli v oblasti technologických trendů pro rok 2024. Předpověď, která bude formovat svět IT pro aktuální rok, uveřejňuje společnost vshosting, český lídr v oblasti spravovaných hostingových řešení. Poznatky vychází z nejnovější prognózy společnosti Gartner a dalších oborových průzkumů, na které vshosting poukazuje.Hostingové řešení musí reflektovat změny na trhuV současnosti se společnosti potýkají s mnohými výzvami, ať už jde o problémy s dodavatelskými řetězci až po geopolitické napětí. "Náš závazek poskytovat odolná hostingová řešení je v souladu s voláním průmyslu po infrastrukturách, které se dokáží rychle přizpůsobit těmto vyvíjejícím se požadavkům," uvedl Damir Špoljarič, spoluzakladatel a CEO společnosti vshosting.Optimalizace cloudu v centru pozornostiVelmi se klade důraz na vytváření cloudových řešení na míru, která přesně odpovídají specifickým potřebám každé společnosti. Tento přístup pomáhá firmám snižovat výdaje a zároveň zvyšovat efektivitu, což potvrzují i poznatky společnosti Gartner. Vshosting dlouhodobě předchází aktuální trendy a firmy neškatulkuje do univerzálních balíčků, řešení optimalizuje pro každého klienta zvlášť.Repatriace cloudu jako způsob snížit výdaje a zvýšit výkonSpolečnost Citrix ve svém průzkumu uvádí, že za poslední tři roky se 93 % IT manažerů věnovalo tomu, jak přesunout některé služby z cloudu zpět do vlastní infrastruktury. Tento trend potvrzuje i vshosting. Přemístění datových zátěží z veřejného cloudu do lokálního prostředí je vnímáno jako účinný způsob, jak snížit výdaje na cloudové služby a současně zvýšit výkon a zabezpečení systémů.Zvýšený důraz na odolnost proti ransomwaruV reakci na rostoucí počet ransomware útoků zdůrazňuje vshosting důležitost robustních zálohovacích řešení, která jsou odolná vůči těmto kybernetickým hrozbám. Klíčem je využití osvědčených postupů jako jsou funkce soft-delete a prevence snah o smazání dat, čímž se zajistí, že se podniky z takových útoků mohou rychle a bezpečně zotavit.Závazek k environmentální udržitelnostiDigitální odvětví se snaží minimalizovat svůj dopad na životní prostředí a ve všech oblastech tohoto sektoru se prosazuje zavádění ekologičtějších obchodních postupů. S důrazem na zlepšení energetické efektivity a pomoci firmám v efektivním řízení jejich uhlíkové stopy se IT společnosti stále více přizpůsobují evropským normám, čímž přispívají k zajištění lepšího životního prostředí pro následující generace.AI jako přelom v inovacích a efektivitěVzestup generativní umělé inteligence nabízí podnikům zcela nové možnosti pro inovace. Očekává se růst v oblasti implementace AI modelů hostovaných přímo firmami. Tento krok umožní společnostem nejen personalizovat produkty a služby na míru specifickým potřebám zákazníků, ale také výrazně zrychlit a optimalizovat interní pracovní procesy.Kontejnerizace a Kubernetes mají i nadále pro firmy velký přínosKubernetes má i nadále důležitou roli při správě kontejnerových aplikací. Tato technologie je klíčová pro efektivitu a snižování nákladů. Využití kontejnerizace pomáhá podnikům rychleji uvádět nové funkce aplikací na trh a optimalizovat využití dostupných zdrojů.Společnost vshosting je největším poskytovatelem prémiového hostingu v České republice. Vznikla v roce 2006 a k dnešnímu dni pečuje o více než 8000 serverů českých i zahraničních internetových projektů. Mezi internetové servery, kterým zajišťuje vshosting provoz, patří například internetové obchody GymBeam, Košík.cz, Notino, Pilulka a stovky dalších, ale i technologické společnosti jako Shoptet nebo Shopsys. Firma vshosting hostuje více než 60 % českého a slovenského e-commerce trhu a disponuje vlastním datacentrem. Více informací najdete zde.    

Čas načtení: 2024-06-07 09:05:33

Rusové se snaží prorazit na životně důležitou dálnici do Kosťantynivky, říká ukrajinská armáda

Rusové se snaží posílit svou ofenzívu a přiblížit se k velkým osadám Kurachove a Pokrovsk, aby se dostali k životně důležité dálnici do města Kosťantynivka v Doněcké oblasti, píše deník RBC-Ukraine. The post Rusové se snaží prorazit na životně důležitou dálnici do Kosťantynivky, říká ukrajinská armáda first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-03 11:29:13

Podívejte se do Kauflandu, kde důležitou roli hraje životní prostředí i férové podmínky

S pětadvaceti tisíci lidmi na palubě je Kaufland jedním z největších českých zaměstnavatelů. Co zjistilo naše employer branding studio? Podívejte se. Článek Podívejte se do Kauflandu, kde důležitou roli hraje životní prostředí i férové podmínky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-29 00:00:00

„Candidate experience“: Jak vylepšit náborový proces z pohledu kandidáta

„Candidate experience“, volně přeložitelné jako „zkušenost kandidátů“, je termín, který se používá k popisu toho, jak kandidáti vnímají náborový proces specifických firem. Nehledě na to, jestli kandidáti jsou nebo nejsou nakonec do firmy vybráni. Náborový proces je jakousi výkladní skříní firmy a hraje důležitou roli v její celkové značce zaměstnavatele. To, s jakým pocitem kandidáti odchází z náborového procesu vaší firmy, hraje důležitou roli v tom, jak je vaše firma…

Čas načtení: 2024-10-14 12:56:00

Policie pátrá kvůli novorozenci v kontejneru po ženě. Má první stopu

Policisté vyšetřují případ nalezeného novorozence v Ústí nad Labem. Hledají ženu, která může být důležitou svědkyní. Při pátrání po matce miminka mají zároveň důležitou stopu.

Čas načtení: 2024-10-22 08:50:09

Jak chránit svého psa před parazity? Řešením je správná prevence

Jak chránit svého psa před parazity? Řešením je správná prevence redakce Út, 10/22/2024 - 08:50 Psi Klíčová slova: antiparazitní produkty pro psy pelíšky pelíšek Panakei.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Vnější paraziti Vnějších parazitů si můžete sami všimnout na povrchu kůže. Nejčastěji se mluví o klíšťatech, která přenáší nebezpečná onemocnění, jako je limská borelióza nebo ehrlichióza. Je dobré po procházce důkladně prohlédnout psovi srst a zkontrolovat, zda nemá klíště. Jenže jde o velmi drobné parazity, které snadno přehlédnete. Proto je vhodné používat antiparazitní produkty pro psy odpuzující tyto cizopasníky. Tyto produkty mnohdy působí i proti dalším častým parazitům – blechám. Ty se živí krví hostitele, způsobují podráždění kůže a případně i nepříjemné alergické reakce. Prvním příznakem bývá časté drbání. Nepodceňujte prevenci, s blechami se totiž pes může setkat kdekoli, aniž byste to ovlivnili. Navíc zamoří i prostředí, pelíšek i okolí. Proto je lepší výskytu parazitů předcházet. Vnitřní paraziti Vnitřní parazity sice neuvidíte na povrchu těla zvířete, ale neměli byste je podceňovat. Mezi nejčastější vnitřní parazity patří škrkavky a tasemnice. Ty se mohou přenášet prostřednictvím krmiva, zejména syrového masa. Ale kontaminují také půdu nebo vodu. Vajíčka tasemnic navíc mohou přenášet i již zmíněné blechy. Mezi běžné příznaky nákazy patří průjem, zvracení, úbytek na váze či nafouklé břicho. Vzhledem k tomu, že paraziti mohou způsobovat nepříjemné symptomy, je velmi důležité myslet na prevenci. A to před vnitřními i vnějšími cizopasníky. Názory, jak často a jaké produkty používat se různí, proto je nejlepší poradit se s vaším veterinářem. Možnosti prevence a léčby Prevence je vždy lepší než následná léčba, a to platí i u parazitů. Na trhu narazíte na širokou škálu přípravků, díky kterým svého psa ochráníte. Rozdělit se dají podle toho, jakou mají formu. Spot-on přípravky či takzvané pipety se aplikují přímo na kůži psa. Jejich účelem je hlavně odpuzovat a likvidovat vnější parazity. Výhodou je, že působí poměrně dlouho a jejich aplikace je jednoduchá. Některé spot-ony navíc působí i proti vnitřním parazitům. Další variantou jsou antiparazitní obojky. Ty odpuzují a hubí klíšťata a blechy, jsou tak ideální v podstatě pro všechny psy, zejména pokud tráví hodně času venku. Hlavní výhodou je, že působí klidně až několik měsíců. Ochrání tak zvíře, aniž byste mu museli pravidelně aplikovat pipety. Proti vnitřním parazitům se používají různé tablety či pasty. Jejich úkolem je zabít cizopasníky, kteří se už v těle nachází – neslouží jako prevence, ale při pravidelném podávání mohou zabránit závažnějším problémům. Názory se různí – někdo odčervuje pravidelně každé tři měsíce, aby předešel zamoření. Jiní antiparazitika podávají pouze v případě, že se výskyt parazitů potvrdí vyšetřením trusu. Tip: Kvalitní produkty pro psy naleznete na Panakei.cz – ať už sháníte antiparazitika, krmivo či další věci, díky kterým svému psovi poskytnete tu nejlepší péči. Pravidelná kontrola Používání antiparazitik představuje důležitou prevenci. Ale mějte na paměti, že nefungují stoprocentně. Proto je důležité stále sledovat stav zvířete, pečovat o jeho srst a nepodceňovat pravidelné preventivní prohlídky u veterináře. Prevence je jednoduchá a efektivní, přičemž díky ní můžete předejít vážným onemocněním. Jde o důležitou součást pravidelné péče, pokud chcete svému psovi zajistit dlouhý a kvalitní život. Navíc se vyhnete riziku zamoření celé vaší domácnosti – používáním antiparazitik si ušetříte řadu nepříjemných starostí. Přidat komentář Zdroj foto: Chalabala / Adobestock.com Ochranu psa před parazity byste rozhodně neměli podceňovat. Různí cizopasníci způsobují našim miláčkům diskomfort, ale mohou způsobovat i závažné zdravotní problémy. Proto je důležitá vhodná prevence, nabízí se různé metody.

Čas načtení: 2024-11-27 15:05:00

Nedostatek hořčíku je dnes velký celogenerační problém

Už mírný nedostatek hořčíku se projevuje i u zdravých lidí poruchami některých funkcí, podrážděností, napětím, úzkostlivostí a depresemi. Při větším nedostatku se mohou dostávat křeče v lýtkách a chodidlech. Hořčík se podílí na řadě biochemických reakcí v těle a je důležitý pro přenos nervových impulzů, správnou funkci buněk, srdce a cév. Tento minerál pomáhá odstraňovat svalové křeče a jeho užívání je doporučováno i při menstruačních potížích a migrenózních bolestech hlavy. Já ve své praxi používám český výrobek Euniké Grey, který má výjimečné složení a hlavně je mikronizován, takže se chová v těle úplně jinak, než běžně dostupné hořčíkové doplňky stravy.Euniké Grey - když tělo potřebuje skutečný hořčík Vitamín B6 a hořčík jsou nezbytné pro funkci buněk, podporují svalovou aktivitu. Vitamín B6 se podílí na řadě metabolických procesů a podílí se na podpoře obranyschopnosti. Všechny vitamíny skupiny B mají podpůrné účinky při projevech nervových onemocnění. Kyselina listová je také důležitá pro optimální funkci nervového systému.HořčíkHořčík hraje důležitou roli v procesu přeměny krevního cukru na energii, napomáhá při léčbě chronicky únavového syndromu, je nezbytný pro těhotné ženy a kojící matky, pomáhá krevnímu oběhu a při bolestech svalů, zabraňuje svalovým křečím, pomáhá zvládnout deprese a poskytuje ochranu před srdečními záchvaty, předchází ucpávání cév, udržuje zdravé kosti a zuby. Hořčík potřebuje každá buňka v těle včetně mozku, avšak zároveň s vitamínem B6 (pyridoxin), který se ze stravy těžko vstřebává bez přítomnosti hořčíku.Nejvíce hořčíku obsahuje kost, sval, srdce a nervová tkáň. V některých životních etapách je potřeba hořčíku vyšší – např. v dospívání, pokročilém věku, zvláště pak ve stresových situacích, které jsou na denním pořádku. NiacinJe vitamín ze skupiny vitamínů B. Je tudíž rozpustný ve vodě, v těle se tedy neukládá a je nutný jeho dostatečný příjem v potravě nebo formou potravinových doplňků. Niacin pomáhá uchovávat zdravý mozek a nervové buňky a může zmírňovat deprese, úzkostné stavy a nespavost.Vitamín B6Vitamín B6 je kvalifikován jako velmi potřebný pro funkci našich buněk tím, že se podílí na nejvnitřnějších mechanismech obranného reprodukčního systému buněk. Je to všestranná biolátka. Významně podporuje imunitní systém, svalovou činnost, výkon srdce a krevní oběh. Vitamín B6 zlepšuje vidění a růst vlasů. Svoji roli hraje i při snižování hladiny cholesterolu v krvi.Kyselina listováKyselina listová zlepšuje mentální funkce a emoční zdraví a je také nezbytná pro zdravý vývoj plodu. Výzkumy ukazují, že pravidelná konzumace kyseliny listové snižuje riziko mozkové mrtvice. Kyselina listová je velice důležitá pro správnou činnost žaludku (žaludeční kyseliny) a střev, podporuje funkci jater, chuť, tělesný růst. Kyselina listová hraje důležitou roli při prevenci rakoviny děložního krčku, tlustého střeva a konečníku. Kdy je Grey vhodný použítpři svalových křečích, únavě a vyčerpánípři nervozitě, zvýšeném fyzickém a psychickém vypětívhodný pro zdraví srdce a cévpro udržení dobrého zdravotního stavupro obnovení vitalityVýrobek je určen pro lidi trpící svalovou tetaniílidi, kteří potřebují harmonizovat psychické vypětílidi s chronickým únavovým syndromemtěhotné a kojící matkylidi, kteří jsou často náladoví a podráždění

Čas načtení: 2025-01-29 15:59:14

Používáte WhatsApp? Urychleně si stáhněte tuto aktualizaci, jinak jste v nebezpečí!

Pokud patříte mezi uživatele WhatsAppu, máme pro vás důležitou zprávu. Nedávno vydaná aktualizace s označením 25.2.3, totiž přináší velmi důležitou opravu zabezpečení, která se dotkla například funkce „View Once“, tedy fotek zaslaných jen pro jednorázové zobrazení.  Chyba se projevovala konkrétně tak, že se fotky, které byly nastaveny tak, aby se mohly zobrazit pouze jednorázově a pak z chatu zmizely, ukládaly do galerie a tím ve výsledku smysl celé funkce padl. Fotky, […]

Čas načtení: 2025-02-28 12:00:32

Profesionální pedikúra hraje důležitou úlohu v péči o chodidla

Péče o nohy je stejně důležitá jako péče o jakoukoliv jinou část našeho těla. Pedikúra Praha 1 vám totiž poskytne nejen krásné a upravené nehty, ale také zdravé chodidla bez ztvrdlé kůže či jiných problémů. Díky profesionální péči si můžete užít příjemnou proceduru, která vaše nohy zbaví únavy a dodá jim hebkost. Pravidelná pedikúra mimo […] The post Profesionální pedikúra hraje důležitou úlohu v péči o chodidla appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2025-04-25 11:05:00

Víc než jen spolupráce: Vodafone představuje nový partnerský program pro obchodní partnery

Praha 25. dubna 2025 (PROTEXT) - Vodafone představuje nový partnerský program, který má za cíl posunout spolupráci s obchodními partnery na další úroveň. Program přináší tři úrovně partnerství a nabízí sadu konkrétních výhod, které mají podpořit partnery a jejich obchodní týmy v dalším rozvoji profesionality a společně s Vodafonem růst.Nový program jsme připravili jako podporu celé partnerské sítě. Vychází ze zpětné vazby přímo od partnerů a zaměřuje se na to, co obchodníci skutečně potřebují: silnější podporu v terénu, přístup k produktovým školením, marketingovým nástrojům i technickému poradenství. Nabízí také jasně nastavená pravidla spolupráce, férový systém odměn a možnost postupovat mezi jednotlivými úrovněmi podle dosažených výsledků.„Víme, že naši partneři jsou důležitou součástí úspěchu Vodafonu a my tímto krokem cílíme na jasné zarámování celé strategie nepřímého prodeje. Partneři teď mají k dispozici nástroje, které jim usnadní každodenní fungování a podpoří jejich odbornost a profesionalitu. Věřím, že díky tomu se posuneme jako síť ještě dál,“ říká Miroslav Filip, obchodní manažer nepřímého prodeje.Tři úrovně partnerství, šest oblastí podporyProgram je rozdělen do tří úrovní: Preferred, Premium a Elite, a každý partner má možnost růst podle dosažených výsledků. Program cílí nejen na samotné partnery, ale i na jejich týmy, tedy zástupce v prodejní síti, kteří přímo nabízejí služby Vodafonu koncovým zákazníkům. Za výkonností ale nestojí jen čísla, Vodafone klade důraz i na odbornost a nasazení. Partneři mohou využít až šest oblastí podpory, které pokrývají vše od školení, technické a obchodní pomoci přes marketingové nástroje až po plánování a individuální poradenství. Program tak nabízí praktické výhody, které obchodníkům usnadní každodenní práci a zároveň je motivují k dalšímu rozvoji. Nový program je také součástí mezinárodní strategie a český Vodafone je první, kdo tento přístup zavádí do praxe, s ambicí inspirovat i další země ve skupině Vodafone. Společnost navíc investuje vyšší miliony korun do rozvoje sítě, podpory partnerů a společného růstu v oblastech, jako jsou cloudová řešení, internet věcí nebo další digitální nástroje.Obchodník roku z partnerské sítě: oceňujeme ty nejlepšíVe Vodafonu si vážíme všech, kdo pomáhají dostat naše produkty a služby k zákazníkům. I proto pravidelně vyhlašujeme Obchodníka roku, ve které vyzdvihujeme nejlepší jednotlivce z řad obchodníků našich partnerů. Slavnostní vyhlášení letošního ročníku proběhlo 22. dubna a ocenění si odneslo přibližně 30 z nich. Jejich nasazení, obchodní dovednosti a férový přístup jsou pro nás inspirací a důkazem, že silné partnerství je základem společného úspěchu.Business Partner Forum: setkání, které spojujeNa uznání těch nejlepších ale nezůstává jen u jednotlivců. Vodafone Business každý rok pořádá slavnostní Business Partner Forum, které je věnované celému partnerskému ekosystému. Letošní ročník se uskuteční 29. května a nabídne prostor pro osobní setkání, inspiraci i ocenění výjimečných partnerů. V rámci programu bude vyhlášen Partner roku a vystoupí také generální ředitelka Vodafonu Violeta Luca a viceprezidentka pro firemní zákazníky Veronika Brázdilová. Celý partnerský program ukazuje, jak důležitou roli hrají obchodní partneři v úspěchu celé prodejní sítě.O společnosti VodafoneVodafone je telekomunikačním lídrem v Evropě a Africe. Naším cílem je „spojovat pro lepší budoucnost“ a naše odborné znalosti a rozsah působení nám dávají jedinečnou příležitost dosáhnout pozitivní změny pro společnost. Naše sítě udržují rodiny, přátele, firmy i vlády ve spojení a hrajeme zásadní roli při udržování chodu ekonomik a kritických odvětví, jako je vzdělávání a zdravotní péče. Vodafone je největším operátorem mobilních a pevných sítí v Evropě a Africe. Poskytujeme mobilní a pevné služby více než 300 milionům zákazníků v 15 zemích a v dalších téměř 50 zemích spolupracujeme v oblasti mobilních sítí s partnery. Máme jednu z největších platforem internetu věcí na světě. V Africe obsluhují naše finanční technologické nástroje 80 milionů zákazníků v sedmi zemích – spravují tak více transakcí než kterýkoli jiný poskytovatel.V České republice poskytuje Vodafone služby více než 4,5 milionu zákazníků – zhruba 4 miliony připadají na mobilní služby, dalších přibližně 700 tisíc na fixní služby, kde Vodafone posílil svou pozici po integraci společnosti UPC Česká republika. Vodafone měl v roce 2024 nejlepší mobilní datovou síť v ČR, a to podle měření nezávislé německé společnosti umlaut.Podporujeme diverzitu a inkluzi prostřednictvím našich politik v oblasti mateřské a rodičovské dovolené, celosvětově s pomocí internetového připojení posilujeme postavení žen a obecně zlepšujeme přístup ke vzdělání a digitálním dovednostem. Respektujeme všechny jednotlivce bez ohledu na rasu, etnickou příslušnost, zdravotní postižení, věk, sexuální orientaci, genderovou identitu, kulturu nebo náboženství.Vodafone rovněž dělá významné kroky ke snížení dopadu svého podnikání na planetu. Jde například o nákup 100 % elektřiny z obnovitelných zdrojů ve všech evropských zemích i o opětovné použití, další prodej nebo recyklaci 100 % našeho nadbytečného síťového vybavení. Firma také postupně snižuje emise skleníkových plynů z provozu i z dodavatelského řetězce. Díky těmto krokům chce Vodafone dosáhnout nejpozději v roce 2040 uhlíkové neutrality. Více informací na www.vodafone.cz.ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-04-25 19:01:47

Kvalitní větrání bez kompromisů: Ventilátory jako klíč ke zdravému klima v interiéru

Kvalitní větrání Nejjednodušším řešením, jak vyvětrat, je samozřejmě otevřít okno. Jenže s tím se spojí i zvýšený hluk zvenčí, někdy navíc tento způsob není dostatečně efektivní. Zejména pokud je v interiéru vyšší vlhkost vzduchu. Ta přitom může vést ke vzniku plísní, které mohou nejen ničit vybavení domácnosti, ale i způsobovat zdravotní problémy jako jsou alergie nebo respirační potíže. Vydýchaný vzduch navíc obsahuje více oxidu uhličitého, což může vést k problémům se soustředěním, únavě či bolestem hlavy. Efektivní větrání je proto důležitou prevencí. Větrací systém V dnešní době existují různé větrací systémy, které se postarají o výměnu vzduchu v interiéru. Důležitou součástí jsou ventilátory, které se instalují přímo do stěn, stropů či potrubí. Jejich úkolem je aktivně odvádět vydýchaný vzduch a přivádět čerstvý. Existují přitom různé modely, které se liší v různých parametrech. Díky tomu vyhoví různým potřebám. Při výběru je proto dobré poradit se s odborníky, kteří vám pomohou najít optimální řešení. Zdravý domov Ačkoli se integrovaný ventilátor může zdát jako drobnost, ve výsledku dokáže udělat velký rozdíl. Může se stát součástí komplexnějšího systému, ale využít ho lze i pro jednoduchou instalaci třeba právě v koupelně nebo kuchyni, kde je větrání vzhledem k vyšší vlhkosti klíčové. Předejdete tak rosení oken a vzniku plísní. Vzduch v domě je čistší a svěžejší, kvalitní vzduchotechnika se postará o příjemné klima v domácnosti. Nejde přitom jen o ventilátory, přečtěte si více na Primavent.cz. Kvalitu vzduchu v domácnosti byste neměli podceňovat, větrání je velmi důležité. S ventilátory a vzduchotechnikou přitom bude efektivnější a jednodušší.

Čas načtení: 2025-06-06 09:10:44

Čechoslováci v řadách letců RAF sehráli důležitou roli v boji proti nacismu

V kokpitech britských stíhaček seděli mladí kluci, kteří ještě nedávno chodili na vandry, zakoušeli první lásky a absolvovali výcvik v kasárnách. Pak ale přišla okupace, Mnichov a dusivé ticho, které následovalo po hymně. Neodešli kvůli slávě. Odejít museli, protože nedokázali jen nečinně stát a přihlížet. V řadách britského letectva se z nich stali hrdinové, o nichž se doma po válce dlouho nemluvilo. The post Čechoslováci v řadách letců RAF sehráli důležitou roli v boji proti nacismu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-17 21:05:00

Slavia v důležitém duelu vyhrála ve Znojmě, Poruba porazila Jihlavu

Hokejisté Poruby už jako jistí vítězové základní části první ligy vyhráli v 48. kole v Pelhřimově nad domácí Jihlavou 6:2 a náskok před Vsetínem zvýšili na 17 bodů. Druhý tým tabulky v pátek prohrál ve valašském derby ve Zlíně 3:4. Třetí Prostějov zdolal doma Kolín 3:2. Důležitou výhru v boji o záchranu si připsala Slavia, která má po výhře ve Znojmě 3:2 na svého dnešního soupeře už pětibodový náskok,

Čas načtení: 2024-02-16 09:53:17

Komerční banka jako hrdý partner Dne baterií

Mezinárodní den baterií se každoročně slaví v den narození italského vynálezce Alessandra Volty - 18. února.Baterie je skvělý vynález, se kterým se setkáváme každý den ­- od běžných zařízení, jako je budík nebo mobilní telefon až po sofistikovanější technologie v podobě elektroaut. Baterie bývá také důležitou součástí fotovoltaických elektráren. Právě... ...