Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-12-30 14:42:45

Galešnjak – krásný chorvatský ostrov ve tvaru srdce

Víte, že Chorvatsko má přes 1200 ostrovů? Z toho množství je mnoho neobydlených ostrovů a některé jsou i v soukromém vlastnictví. Jedním z nejzajímavějších soukromých ostrovů Chorvatska je ostrov Galešnjak. Zajímavý je pro svůj tvar – vypadá jako srdce. Na celé Zemi pravděpodobně není ostrov, který by měl dokonalejší tvar srdce, než má ostrov Galešnjak.… Přečíst » The post Galešnjak – krásný chorvatský ostrov ve tvaru srdce appeared first on Skompasem.cz.

Čas načtení: 2022-12-30 13:53:11

Chorvatský Primošten – potěší nejen svým romantickým starým městem

Malebné městečko Primošten leží na dalmatském pobřeží a je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Chorvatsku. Bývalá rybářská vesnice potěší svým romantickým starým městem, zajímavými atrakcemi, krásným ubytováním a nezapomenutelnými aktivitami i skvělými možnostmi výletů v oblasti Primoštenu. Při procházce po malebném nábřeží si můžete užít nesrovnatelnou atmosféru a zároveň najít vynikající restaurace, pekárny a… Přečíst » The post Chorvatský Primošten – potěší nejen svým romantickým starým městem appeared first on Skompasem.cz.

Čas načtení: 2022-12-30 14:42:45

Galešnjak – krásný chorvatský ostrov ve tvaru srdce

Víte, že Chorvatsko má přes 1200 ostrovů? Z toho množství je mnoho neobydlených ostrovů a některé jsou i v soukromém vlastnictví. Jedním z nejzajímavějších soukromých ostrovů Chorvatska je ostrov Galešnjak. Zajímavý je pro svůj tvar – vypadá jako srdce. Na celé Zemi pravděpodobně není ostrov, který by měl dokonalejší tvar srdce, než má ostrov Galešnjak.… Přečíst » The post Galešnjak – krásný chorvatský ostrov ve tvaru srdce appeared first on Skompasem.cz.

Čas načtení: 2022-12-30 13:53:11

Chorvatský Primošten – potěší nejen svým romantickým starým městem

Malebné městečko Primošten leží na dalmatském pobřeží a je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Chorvatsku. Bývalá rybářská vesnice potěší svým romantickým starým městem, zajímavými atrakcemi, krásným ubytováním a nezapomenutelnými aktivitami i skvělými možnostmi výletů v oblasti Primoštenu. Při procházce po malebném nábřeží si můžete užít nesrovnatelnou atmosféru a zároveň najít vynikající restaurace, pekárny a… Přečíst » The post Chorvatský Primošten – potěší nejen svým romantickým starým městem appeared first on Skompasem.cz.

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-03-16 21:14:04

Chorvatský prezident Milanović: Prezidentství se vzdám, až pokud mě zvolí premiérem

Chorvatský prezident Zoran Milanović se v sobotu vyjádřil ke své kandidatuře na post premiéra země. Chce prý nastolit „vládu národní spásy.“ Prezidentského úřadu se údajně vzdá až poté, co bude zvolen premiérem. Chorvatský ústavní soud projedná ústavnost jeho pokusu získat pro sebe úřad s většími pravomocemi.

Čas načtení: 2024-04-20 11:56:23

Stížnost na výběr firem z Česka a Slovenska pro mýtný systém v Chorvatsku tamní úřad zamítl

Chorvatský antimonopolní úřad zamítl stížnost proti výběru konsorcia zahrnujícího českou společnost TollNet a slovenskou firmu SkyToll v tendru na nový systém mýtného v Chorvatsku. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.

Čas načtení: 2025-01-06 20:33:00

Slávku našli s nožem v hrudi: Jejího manžela dopadli na dálnici u Brna

Rodinná tragédie otřásla vesnicí Chorvátsky Grob nedaleko slovenského hlavního města Bratislavy. V jednom z rodinných domů tu našli bezvládnou ženu (†49), v hrudi měla mít zabodnutý nůž. V souvislosti s tímto násilným činem hledali policisté manžela nebohé ženy. Objevili ho v autě na dálnici u Brna.

Čas načtení: 2025-01-08 05:00:00

Student Oliver našel mámu s nožem v hrudi: Táta mu řekl, že Slávku zavraždil a odešel?!

Na povrch vyplouvají okolnosti rodinné tragédie ve slovenské obci Chorvátsky Grob nedaleko Bratislavy. Syn Oliver (19) tady měl najít mrtvou mámu Slávku (†49) s nožem v hrudi. O všem mu měl říct táta Vladimír, který za ním přijel do školy v Brně. Muž, který je z otřesného činu podezřelý, se pak údajně pokusil otrávit.

Čas načtení: 2025-01-11 05:00:00

Oliver našel mámu Slávku (†49) s nožem v hrudníku: Co odhalila v domě nalezená závěť?

Tříkrálová tragédie otřásla slovenskou obcí Chorvátsky Grob. V jednom z domů tam nalezl teprve 19letý Oliver vlastní mámu Slávku bez známek života. Zakrvácená žena měla podle slovenských médií v hrudníku zabodnutý nůž. Z činu je podezřelý táta mladého studenta Vladimír. Policejní technici v domě nalezli jeho závěť!

Čas načtení: 2025-03-27 16:45:00

„To víš že jo, prcíku.“ Fiala dostal hrubou odpověď kvůli Ukrajině

V Paříži se dnes konal summit takzvané koalice ochotných. Evropští lídři na něm odmítli ustoupit od sankcí vůči Rusku. Dosluhující německý kancléř pak Ukrajincům slíbil, že Německo bude na jejich straně do té doby, dokud bude Ukrajina potřebovat. Přesto se na summitu ozval i kverulant. „Žádný chorvatský voják nevkročí na ukrajinskou půdu, za žádných okolností. To je naprosto vyloučené,“ napsal chorvatský prezident. Ukrajinský prezident řekl, že teď je chvíle, kdy Evropa musí ukázat, že se umí bránit.

Čas načtení: 2009-09-09 00:00:00

LED Staircase Handrail: Stylové zábradlí Zorana Sunjice

S pozoruhodným konceptem v oblasti zábradlí přišel chorvatský designér Zoran Sunjic. Ten vystudoval design na Záhřebské univerzitě a často vystupuje pod jménem svého studia Zoon, které patří k nejzajímavějším na Balkáně. Jeho specializací jsou interiérové doplňky, nábytek a trojrozměrné vizualizace. ...

Čas načtení:

Maksim Mrvica představí v dubnu nové album

V dubnu se do České republiky opět vrátí chorvatský klavírní virtuos Maksim Mrvica, který vedle koncertů v Praze a Brně vystoupí premiérově i na Slovensku.

Čas načtení: 2023-04-12 17:30:25

The Prodigy a Robin Schulz na chorvatském festivalu Sea Star

Sea Star Festival, druhý nejnavštěvovanější chorvatský festival, má kompletní lineup! Od 19. do 20. května se úchvatné pláže laguny Stella Maris a křišťálově čisté Jaderské...

Čas načtení: 2020-03-26 07:12:16

Zvláštnosti doby infekční aneb O Praze bez turistů a o literatuře v potížích

S prudkým utlumením turistického ruchu se uprázdnilo ohromné množství bytů v širším centru Prahy a aktuálně se jich nabízí více než tisíc k pronájmu za velmi nízké ceny. Upozornil na to Janek Rubeš ve svém článku na Seznamu. Vypravil jsem se ze zvědavosti na SReality.cz a vyhledal si pronájmy v širším centru … a faktžejó, mapa je neuvěřitelná: 3+kk v Nerudovce za 20 tisíc, to spíš připomíná Černý Most. Ceny na periferii mimochodem nijak zvlášť neklesly, je to záležitost širšího centra. Ta číslíčka v červených kroužcích znamenají počet volných bytů v daném místě, abyste si náhodou nemysleli, že jedna šipka = jeden byt. Kdepááák! Tady si to můžete proklikat sami.) Víme tedy díky této nečekané krizi aspoň zhruba, jaký je rozsah fenoménu AirBnB v centru matičky stověžaté. To má svoje výhody; hlavně to, že jakákoliv další debata o této službě bude založena na konkrétních číslech, ne na nějakém teoretickém modelu, který by byl nejspíš nepřesný. Toto je vůbec zajímavé a podle mého názoru legitimní politické téma, i když teď – se zavřenými hranicemi a bez turistů – stojí samozřejmě stranou. Na spoustě míst světa řešily v posledních letech místní radnice a vlády otázku, kolik turistů už je příliš – v Amsterdamu, Barceloně, na Machu Picchu i na Bali. Chorvatský Dubrovník, ke své smůle zároveň mimořádně malebný a mimořádně prostorově stísněný, už zavedl nějaké horní limity. Praha je přirozenou součástí této množiny turistických atrakcí, však je krásná a světově známá. Počet turistů navštěvujících naše hlavní město se taky od roku 2000 skoro ztrojnásobil. Mezi mými čtenáři jsou také libertariáni, kteří zastávají názor, že svoboda pohybu je velmi důležitá a úřady do ní nemají co kecat. A totéž že platí o svobodě pronajímat si byt dle libosti. Řekl bych, že tento názor rezonuje s většinou lidí až do chvíle, než začnou být davy takhle vzniklé příliš početné. Pak začnou mít místní lidi námitky a svoboda druhých je přestane zajímat. Instinktivně totiž většina lidí vnímá nějaké území jako svoje, „právem kmene“, i když katastr nemovitostí třeba říká něco jiného. Jádro problému je přitom čistě matematického rázu. Během posledních desetiletí nemalá část dříve chudého světa zbohatla a zároveň výrazně zlevnilo cestování. Tak se stalo, že počet světově aktivních turistů neustále roste, za poslední generaci se zněkolikanásobil. Jenže těch skutečně proslulých a atraktivních míst jako je Praha, Barcelona, Bali, Santorini nebo Mount Everest zas tolik není a na rozdíl od té rostoucí množiny lidí, která by je chtěla aspoň jednou v životě navštívit, zůstávají stále stejně velké. Tím pádem přetlak v ohniscích tohoto pohybu zákonitě už léta rostl a proti konceptu nezadatelných svobod se vynořila jiná myšlenka, podstatně méně liberální, že každá komunita má právo si určit, kolik těch lidí zvenčí chce přivítat a za jakých podmínek. Což nutně znamená říct někomu „ne“ a pak už je jen otázka, podle jakých kritérií to omezovat a jakými prostředky. V Praze dnes máme paradoxní situaci, že tohle téma naťukl zcela nekonzervativní pirátský primátor Zdeněk Hřib, a navíc do něj šlápl vysloveně neelegantně, „obě nohy levé“. I v Barceloně se toho chytá progresivní levice. Ale ony ty úvahy jsou v podstatě konzervativního rázu, což člověk dobře vidí v jiných částech světa, kde třeba žádná progresivní levice ani není. (Například stížnosti indiánů či jiných domorodců, že jim návštěvníci lezou do posvátných území.) A nemají až tak daleko ke snaze omezovat imigraci trvalou, včetně té azylové, i když můžeme pochybovat, že by se zrovna k téhle myšlenkové příbuznosti páně Hřibův magistrát hlásil. No nic, jak řečeno, teď to nemusíme řešit. Ale ona se ta otázka zase vynoří, až se světová ekonomika otřepe a letiště znovu ožijí pohybem milionů. AirBnB je fenomén sám o sobě, vedl k těsnému prostorovému zkřížení ubytovacího průmyslu s běžnými rezidenčními byty, což bylo ve velkých městech už dávno papírově i fyzicky odděleno, právě proto, aby na sebe pocestní a měšťané nenaráželi příliš těsně. (Zájezdní krčmy byly středobodem konfliktů už někdy za Gilgameše.) Sám jsem AirBnB několikrát využil, hlavně z cenových důvodů, navíc je skutečně příjemné mít k dispozici kuchyňku apod., což hotely neposkytují. Ale naprosto chápu, co na něm místní obyvatele dráždí – v Budapešti, Barceloně i Praze. A nebudu jim moci vyčítat, pokud budou chtít, aby to fungovalo podle nějakých regulí respektujících starý princip oddělení soukromého bydlení od hotelových služeb. Úplně cokoliv může totiž lidem jednoho dne jaksi přerůst přes hlavu, i kdyby z toho zároveň byly peníze. Další nečekaný následek koronaviru. Do literárního světa dopadlo jako bomba prohlášení velkého knižního distributora Euromedia, že pozastavují platby a peníze budou přednostně vyplácet svým vlastním zaměstnancům. (Později to trochu zmírnili.) Mezi autory, ilustrátory, nakladateli, vydavateli, tiskaři a dalšími lidmi, kteří se starají o písemnou kulturu, zavládla naprostá panika. Ono už se na jejich živobytí dost projevilo zrušení květnového Světa knihy a zavření knihkupectví. Toto je další vážná komplikace. U turistického průmyslu by člověk kolaps aspoň čekal. U literárního je to novinka. Snad tahle věc bude aspoň k něčemu dobrá – autoři a vydavatelé by si mohli navyknout prodávat knihy přímo čtenářům. Velcí distributoři se už dříve k ostatním chovali s nonšalancí alkoholem posílených hrochů. Bylo to samozřejmě dáno jejich faktickým monopolem pro přístup do knihkupectví, který jim dával možnost jednat s menšími smrtelníky adekvátně spatra. Ale tahle rána by snad mohla zbytek literárního světa přesvědčit k tomu, aby vztahy s nimi poněkud zredukoval. Asi podobně, jako když teď bude zbytek světa uvažovat o tom, jaké druhy výroby vrátit z Číny raději zpátky domů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-25 11:58:01

Literární vyhlídky (25. listopadu až 1. prosince)

Z řady literárních pozvánek, které nabízí poslední listopadový týden, si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Závěr týdne také nabídne hned dvě premiéry dramatizací úspěšných českých próz, a to Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Jezera Bianky Bellové. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 25. 11. Praha / Od 16.45 se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (v budově Hollar) uskuteční diskuse se spisovatelem a publicistou Jáchymem Topolem o nezávislých médiích. Oceňovaný prozaik stál na jaře 1989 u zrodu politického časopisu Sport, který se po 17. listopadu změnil v Informační servis a pak během roku 1990 na časopis Respekt, kde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem. Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny a od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla. Ústí nad Labem / V 18 hodin zavítá do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička Simona Martínková Racková. Držitelka Drážďanské ceny lyriky za rok 2016 je autorkou básnických sbírek Přítelkyně (2007), Město, které není (2009), Tance (2015) a Zatímco hlídací psi spí (2017). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Od třinácti se věnuje tanci, nyní zejména flamencu. Moderuje spisovatel Radek Fridrich. Praha / Od 19.30 nabídne Božská Lahvice literární večer nazvaný Jack Kerouac: 50 let na cestě. Odkaz života i děl, který dotyčný autor zanechal, žije dodnes. V rámci literárně-performačního večera formou projekcí, hlasů, hudby a četbou z životopisu i díla Kerouaca prožijete jeho téměř padesát let života. Vystoupí Matěj Senft, Lukáš Senft, Matěj Ptáček, Jan Čermák a Vojta Vilém Cibulka.   26. 11. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jan Čermák s přednáškou na téma Kalevala. Praha / V 19.30 zavítá do kavárny Fra chorvatský básník, překladatel a esejista Marko Pogačar, jeden z nejoceňovanějších básníků současné Evropy, působící mimo jiné v literárním časopisu Quorum. Na programu bude čtení, debata, nové překlady. Moderuje Adam Borzič, překladatel Pogačarovy poezie.   27. 11. Praha / Od 18 hodin proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) další debata nad Knihou měsíce podle redakce Literárních novin, věnovaná tentokrát novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu (Host 2019). Debatovat o ní budou básník a výtvarník Miroslav Huptych a šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům dvojici přednášky na téma Rok 1989/90 v české a německé literatuře. Prof. Ilse Nagelschmidt z Lipské univerzity vystoupí s přednášku nazvanou Ostdeutsche Literatur nach 1989. Grenzen und Grenzerfahrungen (Východoněmecká literatura po roce 1989. Hranice a přeshraniční zkušenosti). A přelomovým událostem roku 1989/90 v zrcadle české literatury se bude věnovat prof. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Hořovice / V 19 hodin zavítají do Klubu Labe v rámci cyklu Poezie ve středu architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová, autorka knih Města zdí (2017) a Nemísta měst (2019), a oceňovaný básník a překladatel Petr Borkovec, mimo jiné autor sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018) nominované na cenu Magnesia Litera za poezii. Program nabídne i hudební vystoupení Jiřího Smrže, úvodní slovo pronese básnířka Jitka N. Srbová. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představeno české vydání knihy reportáží Slon na Zemplíně (Absynt 2018, česky 2019 v překladu Miroslava Zelinského) slovenského fotografa a reportéra Andreje Bána. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech dalších důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha je pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji ze všech nejméně. Večerem provází Jan Urban. Praha / V 19.30 začne v Kampusu Hybernská literární večer revue Prostor na téma Znovu objevit Zemi, kde bude představeno nové 112. ekologické číslo zkoumající soužití člověka s dalšími obyvateli planety, vliv řek na vznik civilizací nebo spolupráci horníků a hlívy ústřičné. Vystoupí mimo jiné Kristina Dvořáková, Marie Heřmanová, Ivo Bystrican a Lukáš Senft. Na programu je rovněž přednáška Petra Bittnera a Pavla Šplíchala „Manifest pravicové ekologie“ aneb Kapitalismus nabízí hned tři způsoby, jak bezproblémově zvládnout klimatickou změnu nebo projekce autorského videa Anny Petruželové a Tadeáše Poláka ke zmíněnému číslu revue Prostor.   28. 11. Krnov / Od 18 hodin nabídne Městská knihovna Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání s básnířkou, spisovatelkou a dramatičkou Kateřinou Rudčenkovou, která za svou básnickou sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu za nejlepší poezii a za divadelní hru Niekur zase druhé místo v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kromě psaní se v rámci divadelního spolku Antonín Puchmajer věnuje i herectví. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, pořadatel kulturních akcí a literární kritik Ondřej Hložek. Pochází z Opavy, kde vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Vydal pět básnických knih: Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017) a nejnovější Řez kamenem, která vyšla v září tohoto roku. Jeho texty byly přeloženy a publikovány v řadě evropských jazyků, například ve slovinštině, rumunštině, bosenštině, polštině aj. Je zastoupen ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018, vydávaných nakladatelstvím Host. Praha / Od 18 hodin se ve Studiu Paměť uskuteční křest knihy pro děti Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse od spisovatele Marka Tomana, kterou ilustrovala Magdalena Rutová a kterou vydalo nakladatelství Baobab. Nejprve Divadlo Čučka sehraje divadelního Florentina, pak bude křest a poté zahraje Eva Černá a band. Praha / V 18 hodin bude v knihovně Libri prohibiti uvedena kniha Eduarda Vacka s názvem Občanský průkaz, prosím (Pulchra 2019), ve které autor zpracoval do románové podoby své zkušenosti z ročního pobytu ve vězení, kam byl v 80. letech zavřen za vydávání samizdatů. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých letech je jen velmi málo. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům diskusní večer dvou významných literátů a pamětníků, kterým minulý režim zásadním způsobem ovlivnil život. Oba hosté – Jürgen Serke a Milan Uhde – se podělí o své zkušenosti a vzpomínky: od vnímání zakázaných spisovatelů východního bloku, přes možnosti a problémy publikování za totalitního režimu až po dění na počátku devadesátých let. Moderuje František Černý. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu další večer z cyklu Literární čtvrtek, kde soudobé básnířky a básníci představují klasičky a klasiky. Tentokrát přijde na řadu postava a dílo Wislawy Szymborské (1923–2012), básnířky a esejistky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Básnířku představí Zofia Baldyga, bohemistka, překladatelka a autorka tří básnických sbírek. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest Bláznova deníku, 17. svazku edice Xin vydávané nakladatelstvím Verzone. Výboru z díla čínského spisovatele Lu Süna pokřtí překladatelka a sinoložka Zuzana Li a literární historik a komparatista Martin Bedřich.   29. 11. Praha / V pátek 29. listopadu a v sobotu 30. listopadu bude mít v Žižkovském divadle Járy Cimrmana premiéru inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle stejnojmenné prózy Kateřiny Tučkové – románu o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět. Příběh jedné „malé“ a obyčejné ženy, jejíž život několikrát převrátí naruby „velké“ a dramatické dějiny 20. století (od protektorátu přes poválečné divoké odsuny až po nástup brutálního „osvoboditelského“ režimu), nastudovala s divadelní společností 3D Company režisérka Diana Šoltýsová. Praha / V 10 hodin proběhne v Národní knihovně ČR (zasedací místnost č. 136) křest sady S knížkou do života / Bookstart. Součástí programu bude také křest malovaného kalendáře výtvarnice a ilustrátorky Markéty Vydrové a příspěvky dalších hostů. Akce se uskuteční v Klementinu pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Praha / Od 18 hodin bude v Baru Cobra uvedena nová kniha Petry Soukupové s názvem Klub divných dětí (Host 2019). Její čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. Moderuje Adéla Elbel, kmotrou knihy bude Aňa Geislerová. Praha / V 19 hodin začne v kavárně Dark Velvet křest sbírky Liliový prach – básnického debutu Arthurky Višňové, který vychází pod nakladatelstvím Otevření. Vázaný verš z úst básnířky na vlnách melancholie, avantgardy i baladického snění zazní za doprovodu pianisty Jana Malého, jenž představí také svou tvorbu. Těšit se můžete na hudební vstup básníka a hudebníka Petra Suchana, kmotra knihy. Vše pod taktovkou veršotepce Davida Pillowa.   30. 11. Praha / V A studiu Rubín bude mít premiéru inscenace Jezero podle cenami ověnčeného stejnojmenného románu Bianky Bellové. Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svojí matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu. V režii Lucie Ferenzové hrají Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová.   1. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Kampusu Hybernská štafetový maraton adventního čtení knihy Gunnara Gunnarssona Advent v překladu Heleny Kadečkové, a to v podání přátel a spolupracovníků zesnulé překladatelky a s hudebním doprovodem Štěpána Axmanna ml. Výtěžek akce bude věnován na projekt Nocleženka Armády spásy. Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) přináší prostý, ale velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu nabyl díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu obecnou platnost. Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity po celém světě. Česky ho vydalo nakladatelství Kalich již v roce 1938 v překladu Niny Neumannové. Zhruba o deset let později si příběh přečetla jako studentka Helena Kadečková (1932–2018) a otevřel se jí tak svět severské literatury. Předávání skandinávského a zejména islandského písemnictví i kultury do českého prostředí pak zasvětila život. Jako poslední knihu přeložila právě Advent (Kalich 2017). Praha / V 18 hodin začne v Klubu FAMU předvánoční Večer Revolver Revue, na kterém z nově vydaných románů Marlen Haushofer Zeď a Martina Ryšavého Zlaté vidění budou číst Gabriela Míčová a Ivana Uhlířová za přítomnosti překladatelky Kateřiny Lepic a výše jmenovaného českého autora. Uvedeno bude též zimní číslo Revolver Revue. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petr Hruška: Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019) „Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.“   Petr Motýl: Bohemiana 1988-2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (*1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.   Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019) „Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.   Helena Wernischová: Melancholie (Dokořán 2019) Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři – vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou – a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru – jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische.   Aleš Palán: Návrat do divočiny (Prostor 2019) V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál a výsledkem je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Alena Mornštajnová: Slepá mapa (OneHotBook 2019) Do Anežčina osudu se promítají nejen životní příběhy jejích rodičů a prarodičů, ale i krutý dopad dějinných událostí. Její babička Anna odjela přes odpor rodičů do pohraničního městečka na severu Čech, aby tam se svým vyvoleným začala nový život – ten se však záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později se pak s těžkými začátky potýká i jejich dcera Alžběta, donucená prchat před německou armádou zabírající Sudety. Po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu – tentokrát v podobě důstojníka StB – i život vypravěčky Anežky… Románový debut Aleny Mornštajnové načetla Veronika Gajerová.    Stephen King: Osvícení (OneHotBook 2019) Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp… Román Stephena Kinga, který převedl na filmové plátno režisér Stanley Kubrick, načetl Petr Jeništa.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2019-07-13 08:09:34

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let. Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová. Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc. A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.) Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci. Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí. Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti. Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela. Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat. Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…) Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu: Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo. Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“. I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic. Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Čas načtení: 2024-02-19 19:00:00

Zveřejněna zvláštní ustanovení na Croatia Rally

Dnes byla zveřejněna zvláštní ustanovení na Croatia Rally, čtvrtý díl letošního mistrovství světa v automobilových soutěžích, který se pojede ve druhé polovině dubna, tedy ve stejném termínu, jako Rallye Šumava Klatovy. Chorvatský závod, jenž bývá oblibenou destinací českých fanoušků, si připravil na letošní rok několik změn.

Čas načtení: 2024-02-21 09:43:00

Dlouhá kariéra vysokého muže končí. Chorvatský tenista Karlovič se loučí

Chorvatský tenista Ivo Karlovič oficiálně ukončil kariéru. Čtyřiačtyřicetiletý 211 centimetrů vysoký dlouhán, který se na okruhu ATP naposledy představil před dvěma a půl lety, to oznámil na sociální síti X.