EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Bylo to ještě letos z jara, v sobotu, přejížděli jsme ze Dvora Králové nad Labem do Pece pod Sněžkou. Cestou jsme se zastavili ještě ve …
--=0=--
---===---Čas načtení: 2019-04-12 14:11:30
Srovnávač klíčů - nový nástroj na SSLmarketu
Rozšířili jsme naše nástroje pro práci s certifikáty. V tomto článku najdete nejen informace o novém srovnávači klíčů, ale celkový souhrn dostupných nástrojů. Nyní mají naši zákazníci k dispozici vše, co potřebují k úspěšnému nasazení vystaveného certifikátu.
Čas načtení: 2020-09-18 18:34:39
Petice Stop cenzuře se pěkně rozběhla a už máme od veřejnosti tolik zpětné vazby, že se jí musíme pozvolna prokousávat. Přicházejí zajímavé a promyšlené reakce, které nahlížejí problém z jiných úhlů. Takových, kterým jsem třeba já osobně zprvu nevěnoval moc pozornosti. Osobně mi jde hodně o svobodu slova, protože je to jedna ze svobod, které si ve svém životě cením zdaleka nejvíce. Ale ono to chování velkých platforem zdaleka nezasahuje jen do svobody slova. Jak mi k tomu řekl jeden právník: „Málokdy se stává, že by něčí podivná činnost narušovala jen jeden právní princip. Většinou je těch principů pošlapáno hned několik naráz.“ Dnes bych se tedy chtěl věnovat těm jiným principům, které vidím jako narušené – ochraně spotřebitele a tomu, co všechno je možné dělat ve smlouvách. Jedna strana je mamut, druhá myš Zcela základní námitka, kterou potkávám neustále znova, zní: „Jejich prostor – jejich pravidla. Pokud se ti to nelíbí, vypadni jinam.“ Velkou slabinou téhle námitky je, že v sobě obsahuje – ne přímo explicitně vyslovenou, ale zřetelně jasnou – myšlenku, že přítomnost na sociální síti je jakýsi jednosměrný až parazitární vztah, kdy uživatel prostě přijde, nic nezaplatí a využívá veškerou infrastrukturu, jak se mu zachce. A chudák Facebook či Twitter mu slouží. To by bylo kruté, kdybychom takové altruisty ještě svázali nějakými omezeními, co si smějí dělat u sebe doma? Nebylo. Nejsou to altruisti a to, že registrace k příslušné službě je zdarma, poněkud zakrývá skutečnost, že jejím užíváním vzniká smluvní vztah. Ten uživatel poskytuje síti práva ke svému vlastnímu obsahu (fotky, texty) a dává svolení k tomu, aby firma používala jeho osobní data k cílené reklamě. Na tom druhém firma vydělává a na tom prvním zase rekrutuje další uživatele. Ani jedno není zrovna banalita – naopak, jak vidíme v praxi, dá se na tom postavit velice úspěšný obchodní model. Běžný uživatel není něco jako “trpěná veš v kožichu”, ale nedílná součást systému, bez které by celý model nefungoval. No, a v současné době je problém s tímto smluvním vztahem zhruba tento: Jedna strana je mamut a druhá je myš, čehož ten mamut využívá k tomu, aby si napsal smluvní podmínky ve stylu „já můžu všechno, můžu to dokonce kdykoliv jednostranně změnit, a ty nic“. Tenhle druh velmi nevýhodného vztahu přitom civilizované země v jiných oblastech lidského života neumožňují. A není to vůbec nový problém. Nová je jen jeho digitální podoba. Úplná smluvní volnost neexistuje Úvodní obrázek tohoto článku je fotografie z 19. století, na které je zachycena scéna z Kupce benátského. To je hra, kterou William Shakespeare napsal už koncem století šestnáctého, tedy v raném novověku. Součástí její zápletky je dluh, který má hlavní hrdina Antonio u lichváře Shylocka, a který je zaručen librou jeho vlastního živého masa. Nakonec Antonio o svoji libru masa nepřijde, čímž je jeho život zachráněn (v oné době by takový zákrok skoro jistě znamenal gangrénu a smrt), i když jej z toho vysekají takříkajíc na technikálii. Ale je zjevné, že téma toho, co si může jedna strana smlouvy dovolit požadovat vůči té druhé, zajímalo lidi už v renesanci. Krutý Shylockův požadavek rozhodně ostatní neberou jako „normálku“ ve stylu „jeho peníze, jeho pravidla“, naopak se na scéně řeší velmi dlouho. Podíváme-li se do jiných oblastí práva, obsah dojednaných smluv je skoro vždycky nějak omezen zákonem, aby se tam nemohly dostávat úplné šílenosti. * Majitel bytu nemůže po nájemnících požadovat, aby nájemné platili sexem. Míněno „nutit“ soudně – dva lidé se určitě můžou neformálně dohodnout, že si budou platit sexem, ale pokud by to napsali do smlouvy a jeden pak druhého žaloval, že to neplní, u soudu s tím neuspěje. Rozhodně nepřijde exekutor za účelem zajištění řádně nasmlouvané soulože. * Zaměstnavatel nemůže do pracovní smlouvy zakotvit, že pozdní příchod se trestá (v případě BDSM salónů odměňuje) bičováním. * Bytové družstvo vám nemůže za to, že jste ve svém týdnu nevytřeli schody, vyklopit na balkón obsah fekální cisterny. * Telefonní společnost nemůže podmiňovat další poskytování služeb tím, že do telefonu budete mluvit o panu prezidentovi uctivým tónem. (To by bylo odpojených čísel! V Americe i u nás.) * Věřitel vám nemůže předepsat úplně libovolnou výši úroků. * Nemůžete sebe sama prodat do otroctví. * Z vlaku vás nemůžou vyhodit proto, že máte fialové tričko – a to ani tehdy, když splňujete smluvní podmínky pro přepravu zdarma (například malé dítě). * Banka vám nemůže jen tak napsat, že jste se jí znelíbili, tak že vám zavírá účet a peníze si při té příležitosti už nechá. Atd. atd. Dalších příkladů si asi vymyslí každý dost. Je jasné, že ta hrana, kde končí volnost smluvního vztahu a začíná zákon, je bytostně politické téma. Levice obecně chce regulovat víc, liberální pravice míň, konzervativní pravice jak kdy, ale nevybavuji si v posledních staletích žádnou funkční zemi, kde by panovala úplná smluvní volnost. Libovůle druhé strany Nevím, jak se k této věci přesně staví anarchokapitalisté, ale mimo ně panuje napříč politickým spektrem shoda, že nějaká míra omezení smluvní svobody zákonem je potřeba a řeší se jenom otázka, jak daleko ta hranice zákona bude sahat. A je to opravdu staré téma, například dluhy a úroky řešili politici už v antickém Řecku. Obecně je tendence ponechávat smluvní volnost ve vztazích, kde ani jedné straně nehrozí závažná škoda. Půjčím-li si od Franty nebo Zuzky zapalovač výměnou za pusu na líčko, nejspíš to ani jednomu z nás nezničí život. (Teď začínají někteří čtenáři určitě konstruovat možné výjimky.) Není tedy důvod takovou transakci právně řešit – a právo ji také moc neřeší. Něco jiného ale je, když někomu, jako je Bratříček, smažou profil s deseti tisíci odběrateli. To už přece je velká škoda, která by se dala i přepočítat na peníze. Tam najednou „zahučelo do černé díry“ velké penzum jeho práce a námahy, které on tam v dobré víře několik let “investoval”. Místo toho mohl dělat něco jiného, zpětně vzato užitečnějšího. A kdyby tam měl místo těžce vystavěného profilu uložené peníze z té jiné činnosti, rozhodně by mu je jen tak ze dne na den sebrat nemohli. Ani ten velký Facebook by si to nedovolil. Ale tohle si dovolit může? Nezaspalo tady náhodou právo současný technický vývoj? Pokud smazáním účtu na Facebooku způsobíte nějakému živnostníkovi škodu ve statisících a možná zlikvidujete jeho firmu, měla by taková akce podléhat – jako de facto podléhá teď – naprosté libovůli druhé smluvní strany? (A to jsme se ani nepustili do politických manipulací, ovlivňování voleb atd.) Nepřátelský lichvář Shylock ze Shakespearovy hry byl vlastně proti firmám provozujícím sociální sítě úplný žabař. Nevepsal si do smlouvy o Antoniově dluhu ani „při porušení některé z těchto vágních zásad si od dlužníka vyberu libru něčeho“, ani ji po jejím podepsání už nemohl jednostranně změnit. Bilionové firmy, přes které dnes teče nezanedbatelné procento veškeré mezilidské komunikace a významné procento celého reklamního trhu, tak činit mohou. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-10 18:03:36
Diderotovy názory musely ve své době vytloukat okna, Čtyři knihy ukazují dobu, ve které nepojídalo lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, a Nebe nemá dno od Hany Andronikové dokládá, že jsme přišli o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Denis Diderot: Jakub fatalista (Odeon 2018/ překlad Dana Melanová) V divadelním přepracování Milana Kundery se román pronikavého osvícence pevně usadil v české kultuře. Nedávno Česká televize opět nabídla pražské nastudování s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Kdo si přečte Diderota, s překvapením sezná, jak blízko svého vzoru se Kundera pohybuje. Jakub v překladu Melanové neztrácí francouzskou elokvenci a duchaplnost, přičemž ovšem dýchá zcela moderním přemýšlením o povaze literární fikce a o poslání vyprávění. Poslechněte si: „…pravda má i pikantní stránky, jaké člověk vyzvedne, když je geniální. – To ano, když je geniální; ale co když není? – Jestliže není geniální, pak nemá psát.“ Kolikrát mě tohle dvě stě padesát let staré prohlášení napadlo při četbě mnoha dnes vydaných knih! Ve své době musely Diderotovy názory vytloukat okna. Příznačně vyšel Jakub fatalista až po autorově smrti a po Velké francouzské revoluci, církev jej dala na index. Čtěte s číší šampaňského v ruce. Jen Lien-kche: Čtyři knihy (Verzone 2013/ překlad Zuzana Li) Příšernější knihu jsem snad v životě nečetl. Tady se nepojídá lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, tady hrdinové zhltnou z hladu nejen mrtvého spoluvězně, ale i ptačí trus se zbytky travních semínek. Maova Čína ve druhé polovině padesátých let minulého století. V nekonečných zónách přerodu se převychovávali vzdělanci. Pod vedením dětinského dozorce, kterého stylizuje autor jako „Dítě nebes“, nemá cenu pokoušet se o útěk, protože ty dálky, jež dělí lágr od „normální zóny“, ještě nikdo živý nepřekonal. Spisovatel se tu zabývá pečlivým sledováním kolegů a pravidelně odevzdává Dítěti svá zjištění jako Záznamy zločinců. Jen Lien-kche se narodil v roce 1958 a v padesáti letech, jako uznávaného autora, jej Lidová univerzita zaměstnala, jak píše překladatelka v doslovu, na pozici profesora literatury. Jedinou jeho povinností bylo psát. Tak vznikly Čtyři knihy, jež vyšly v roce 2010. Hladomor u Žluté řeky je peklo biblických rozměrů. Hana Androniková: Nebe nemá dno (Odeon 2010) Desetiletý odstup od vydání této knihy jen zvýrazňuje, jak se liší od rychloobrátkových bestsellerů. Čas podtrhuje, že předčasným odchodem autorky (1967–2011) přišla česká literatura o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Na rozdíl od víceméně tradičně vystavěného románu Zvuk slunečních hodin (2001) máme v tomto případě co dělat s chaotickými cucky textů vznikajících pod tlakem ryze osobních vypravěččiných stresů a silných stimulačních zážitků. Permanentní, i když ne vždy jmenovitě vyvolávaná hrozba smrti překrývá jako dusný vzduch nepředvídatelnosti autorčiny diagnózy i života. Andronikova se coby pověstné Brownovo pylové zrnko cukavě pohybuje v kapce současné civilizace, tře se o lidi v džungli i na poušti a hledá, nepřestává hledat, protože konec hledání znamená naprostou ztrátu smyslu. Syrová příroda a sofistikovaná hi-tech, bude soulad, nebo kolaps? {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-27 20:26:12
Nová Bold Gallery zve na obrazy a virtuální realitu v Božské komedii Radky Bodzewicz
Ve čtvrtek 28. května se poprvé otevřou dveře nové Bold Gallery v pražských Holešovicích, za kterou stojí galerista a majitel aukčního domu Arcimboldo Oldřich Hejtmánek. Jako první představí výstavu výtvarnice Radky Bodzewicz s unikátní aplikací Artivive umožňující divákům rozšířit zážitek z uměleckého díla do další dimenze. Výstava je motivovaná Danteho Božskou komedií. „Témata, kterým se věnuje, směřují vyloženě k člověku a jeho chování od nepaměti. Ani do budoucna se na tom podle mě nic nezmění,“ říká Radka Bodzewicz a dodává: „Všechny kategorie, které Dante sepsal, jsou dodnes platné a týkají se přímo podstaty člověka.“ Cestu skrze tři základní etapy posmrtného bytí – Peklo, Očistec a Ráj chápe jako emotivní nebo psychický stav a vztahuje ji k dnešní každodennosti. „Radka Bodzewicz průběžně pracuje s překrýváním obrazu, osovými přetisky, malebnými zásahy štětcem, ale také sypaným hliněným pigmentem, jímž vytváří a vymezuje základní kompoziční pole svých obrazů. Každé plátno tak více než co jiného představuje záznam živého intuitivního procesu, rozvíjeného momentálními asociacemi, ve kterém může být jedním z podstatných hybatelů děje i náhoda. Také tím se blíží běžné životní realitě,“ říká kurátor Radek Wohlmuth. S aplikací Artivive, kterou si bezplatně předem mohou stáhnout, vstoupí návštěvníci do dalších rozměrů vystaveného díla. „Asi před rokem jsem začala přemýšlet, jak vytvářet digitální výstavu. Na začátku byly pokusy o vlastní aplikaci prodloužené reality,“ říká Radka Bodzewicz a upřesňuje: „Až později jsem objevila aplikaci Artivive a ta nabídla univerzální řešení. Divák používá vlastní telefon, který se stává jeho třetím okem. V klasické malbě na podložce se nikdy nestane, že se barva dostane někam jinam než na tu plochu, se kterou počítáte. Ve virtuální realitě je možné malovat do dalších rozměrů.“ Jak aplikace funguje, zjistíte ve video pozvánce. Bezplatně si ji lze stáhnout ZDE. Výstavu zahajující činnost Bold Gallery na adrese U Měšťanského pivovaru 6a v Praze 7 je možné navštívit do 4. července. Více informací najdete na webové stránce galerie či na jejím facebookovém profilu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29
Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím
Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce. Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách. A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat. Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla. Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám. Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl. Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera? Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo. Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla. „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat. Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení. Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění. Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ. Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty. Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí. Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy? Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické. Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni? Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku? Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky. Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější. Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji. Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci. Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně? Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost. Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl. Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře. {/mprestriction} Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.
Čas načtení: 2024-03-25 21:45:00
Z Thatcherové si dělají legraci v muzeu. Vedení prý text o ní přezkoumá
O skandál se postaralo londýnské Muzeum královny Viktorie a prince Alberta, když v sekci věnované humoru označilo bývalou britskou premiérku Margaret Thatcherovou za současného padoucha a zařadilo ji do společnosti Adolfa Hitlera nebo Usámy bin Ládina. Muzeum v reakci na kritiku uvedlo, že znění vystaveného textu přezkoumá.
Čas načtení: 2024-03-26 10:52:50
Písařovo pole [Martin Nesměrák / MOBA]
Na poli poblíž nově vystavěného hradu Landštejna je při orbě objeveno mrtvé tělo. Následně jeden z nálezců nečekaně spáchá sebevraždu, zatímco druhý zmizí beze stopy.
Čas načtení: 2024-05-25 10:00:00
Británie: Předvolební úprk konzervativních poslanců z Dolní sněmovny
Foto: Naprosto promoklý Sunak oznamuje před sídlem britského premiéra v 10 Downing Street, že se všeobecné volby budou konat 4. července. Vyhlášení a začátek britské předvolební kampaně byly poznamenány neuvěřitelnou nekompetentností premiéra Rishiho Sunaka. Rozhodl se, jak je zvykem, promluvit k národu a oznámit datum všeobecných voleb u pultíku vystaveného na ulici před sídlem britského premiéra v Downing Street číslo 10. Potíž byla, že šíleně pršelo, a Sunak během svého projevu k národu neuvěřitelným způsobem promokl. Přitom jeho projev, vysílaný samozřejmě celostátně televizí, byl přehlušován hraním hlučné nahrávky písně Things Can Only Get Better, (Věci se už mohou jen zlepšit, lidi to ironizovali variantou "Things Can Only Get Wetter", tedy "Už to může být jen mokřejší"), kterou nedaleko pouštěl demonstrant, stoupenec Labouristické strany. Takto komentoval obrazově situaci Rishiho Sunaka konzervativní týdeník Spectator na své titulní straně. Spectator by snad měl Sunaka podporovat?
Čas načtení: 2024-07-12 16:50:11
Ve Švýcarsku se zřítilo lešení u 19patrové budovy, nejméně tři mrtví
Nejméně tři mrtvé a devět zraněných, z toho čtyři těžce, si v pátek vyžádal pád severní části lešení vystavěného kolem devatenáctipatrové rozestavěné budovy ve švýcarské obci Prilly na předměstí Lausanne. Podle prvotních informací se zřítil nákladní výtah instalovaný podél konstrukce. Ten s sebou strhl celé lešení.
Čas načtení: 2024-08-23 06:00:00
Nadarmo bychom zkoušeli odhadnout vzdálené dopady drzého ukrajinského vpádu na území Ruska – nebylo by to nic jiného než hádání z kávové sedliny. Je příliš mnoho faktorů, které v tomto okamžiku můžeme jenom tušit, ale nemůžeme s jistotou znát, neboť ještě nejsou natolik zralé, aby se vůbec projevily. Na čí stranu se nakonec přikloní vojenská štěstěna, jaké další překvapivé trumfy má kyjevské vedení v rukávu, jaká bude nakonec ruská reakce, zatím nápadně rozpačitá? Leč některé účinky odvážného tahu ukrajinských vojevůdců jsou už teď nabíledni a směle můžeme provést jejich inventuru. A to nemluvím o různých doprovodných psychologických efektech jako ztráta Putinova prestiže, či ukrutná demoralizace ruského obyvatelstva náhle vystaveného nemilé pravdě, že ze slibovaného „blitzkriegu“ se stává nekonečná válka na vlastním území. Mluvím o naprosto hmatatelných dopadech, viditelných prostým okem bez zvětšovacího sklíčka.
Čas načtení: 2024-09-27 12:45:00
Česká komora architektů si jako profesní organizace architektů, krajinářských architektů a urbanistů uvědomuje svou roli při udržitelné obnově vystavěného prostředí zasaženého letošní povodní. Jako lidé zároveň cítíme osobní potřebu pomoci svými odbornými znalostmi a zkušenostmi všude tam, kde bude potřeba. Na webu komory je zveřejněn seznam architektů a architektonických kanceláří, které bezplatně nebo za výrazně zvýhodněných podmínek nabízejí pomoc lidem v zasažených regionech.
Čas načtení: 2024-10-09 15:24:04
Šofér s pěti promile naboural vystavený vozík. Přiznal pálenku a fernet
U firmy na okraji Hradce Králové boural dvaapadesátiletý cizinec. Narazil autem do vystaveného přívěsného vozíku a osvětlovací věže. Když mu policisté dali dýchnout, zjistili 5 promile alkoholu. Poté, co vystřízlivěl v nemocnici, přiznal, že ani netuší, jak autem ujel v opilosti asi šest kilometrů.
Čas načtení: 2024-10-09 15:22:00
Šofér s pěti promile naboural vystavený vozík. Přiznal pálenku a fernet
U firmy na okraji Hradce Králové boural dvaapadesátiletý cizinec. Narazil autem do vystaveného přívěsného vozíku a osvětlovací věže. Když mu policisté dali dýchnout, zjistili 5 promile alkoholu. Poté, co vystřízlivěl v nemocnici, přiznal, že ani netuší, jak autem ujel v opilosti asi šest kilometrů.
Čas načtení: 2024-11-08 06:29:00
V Jánských Lázních hořela stanice lanovky, škoda se vyšplhala na sedm milionů
V Jánských Lázních v Krkonoších ve čtvrtek večer hořela elektroinstalace v dolní stanici kabinové lanovky. Požár se rozšířil i na další vybavení stanice včetně vystaveného osobního automobilu. Zplodiny zasáhly větší část dolní stanice, při požáru se nikdo nezranil. Hasiči o tom informovali na síti X. Předběžnou škodu stanovili na sedm milionů korun, příčinu bude zjišťovat vyšetřovatel.
Čas načtení: 2024-11-08 07:03:02
V Jánských Lázních hořela stanice lanovky, škoda se vyšplhala na sedm milionů
V Jánských Lázních v Krkonoších ve čtvrtek večer hořela elektroinstalace v dolní stanici kabinové lanovky. Požár se rozšířil i na další vybavení stanice včetně vystaveného osobního automobilu. Zplodiny zasáhly větší část dolní stanice, při požáru se nikdo nezranil. Hasiči o tom informovali na síti X. Předběžnou škodu stanovili na sedm milionů korun, příčinu bude zjišťovat vyšetřovatel.
Čas načtení: 2024-11-08 07:17:00
Ministr Vlček: Úspěšně pokračujeme v modernizaci českého stavebnictví
Nižší náklady a rychlejší výstavba. Vláda schválila návrh zákona o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí. Cílem tohoto zákona je vytvořit jednotné standardy a postupy pro správu a sdílení informací o stavbách a jejich vztazích v rámci vystavěného prostředí.
Čas načtení: 2025-01-30 14:30:00
Někdo si nechal dát přímo v továrně BMW na M3 kombi růžovou ze vzorníku Porsche. To se dnes může?
V době, kdy nemůžete bez povšimnutí použít autorsky chráněnou melodii ani jako přirozený hudební podkres soukromého videa vystaveného na internetu, to může vypadat jako exces. Ale realita je trochu jiná a popravdě docela slušivá. (Petr Miler)
Čas načtení: 2025-02-21 06:15:00
Překvapivý nález na choceňské radnici. Když dělníci sanovali následky nedávného pádu stropu v části budovy, našli víc než 100 let starou památku, o které se doteď nevědělo. Jde o základní kámen zaniklého kostela vystavěného pro uprchlíky za první...
Čas načtení: 2025-05-07 11:05:00
"Mucha mluví vaší řečí": První AI muzejní průvodce v Evropě přináší revoluci do muzejních prohlídek
Praha 7. května 2025 (PROTEXT) - Muchovo muzeum v Panské ulici se jako první v Evropě může pochlubit pokročilým muzejním průvodcem na bázi umělé inteligence, který obohacuje zážitek z prohlídky. Nový nástroj řízený umělou inteligencí návštěvníkům umožňuje položit libovolnou otázku týkající se Alfonse Muchy a jeho života nebo jakéhokoli vystaveného uměleckého díla, a to na vlastním telefonu a ve vlastním jazyce. AI průvodce na bázi umělé inteligence vyvinula společnost MUSEUS, startup, který vznikl ze spolupráce napříč třemi kontinenty, zaměřující se na umělou inteligenci pro potřeby muzeí a galerií."Úžasné pro nás je, že naši návštěvníci hovořící japonsky, čínsky, korejsky, francouzsky, česky či anglicky dostanou co nejpřesnější informace o uměleckých dílech ve svém jazyce. To nejen zvyšuje interaktivitu prohlídky našeho muzea, ale i samotná návštěva je mnohem atraktivnější pro všechny turisty, kteří nemluví česky nebo anglicky," řekl Sebastian Pawlowski, který Muchovo muzeum v Panské ulici v roce 1998 založil.Muzeum plánuje v příštích měsících rozšířit využití průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence ze současných šesti jazyků na patnáct. Dalšími dostupnými jazyky budou polština, španělština, italština, němčina, portugalština (brazilská), hindština, ukrajinština a arabština."Muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence změní to, jak návštěvníci muzeí a galerií vnímají výstavu. Poskytované odpovědi a informace vycházejí z obsahu, který byl odborně posouzen a je spolehlivý. S průvodcem MUSEUS tak může každý návštěvník prozkoumat výstavu do hloubky, která mu vyhovuje, a dle času, který chce v muzeu strávit," uvedla spoluzakladatelka společnosti MUSEUS Katharine Butler.Jak nový nástroj funguje? Návštěvníci pomocí vlastního telefonu načtou QR kód a zvolí jazyk. Poté si mohou vybrat ze čtyř připravených otázek nebo položit vlastní otázku týkající se Alfonse Muchy či výstavy, a to do takových podrobností v odpovědi, jaké si návštěvník přeje.Z dat muzea z uplynulých několika týdnů vyplývá, že nejpoužívanějším jazykem je angličtina, po ní následuje čeština, francouzština, japonština, korejština a čínština. Muzejní průvodce na bázi umělé inteligence zatím využívá téměř 90 % návštěvníků. Návštěvníci mohou rovněž umělecká díla "lajkovat", čímž muzeu pomáhají vytvářet seznam nejoblíbenějších uměleckých děl.Muchovo muzeum je od roku 1998 členem Asociace muzeí a galerií ČR a v roce 2025 vstoupilo do České asociace umělé inteligence. "V roce 1998 jsem byl průkopníkem při otevření Muchova muzea v Panské ulici, tehdy vůbec prvního soukromého muzea svého druhu. Dnes jsme průkopníky při zavádění umělé inteligence k umocnění zážitku z prohlídky muzea. Kolegům z jiných muzeí rádi ukážeme, jak tento nástroj pomáhá nejen návštěvníkům, ale také muzeu v tom, aby svým návštěvníkům lépe rozumělo, a jak může potenciálně zvýšit návštěvnost muzeí obecně. Česká muzea vždy hleděla do budoucnosti a toto by mohl být další způsob, jak do České republiky přilákat více lidí a oslovit i mladší cílové skupiny," dodal Sebastian Pawlowski. O Muchově muzeu v Panské ulici v PrazeMuchovo muzeum – první muzeum na světě věnované výhradně životu a dílu světoznámého představitele secese Alfonse Muchy (1860–1939) – založil švýcarský podnikatel Sebastian Pawlowski. Je provozováno společností Muchovo muzeum s.r.o. a veřejnosti bylo otevřeno 13. února 1998 v Kaunickém paláci v Praze. Od září 2024 je v tomto muzeu vystavena většina klíčových děl ze slavné Muchovy sbírky Ivana Lendla, jejímž kurátorem je Jack Rennert. Sbírku Ivana Lendla v současné době vlastní společnost Portu Gallery Investments, člen skupiny WOOD & CO. Ivan Lendl byl známý tím, že sbíral pouze umělecká díla nejvyšší kvality.Muchovo muzeum v Panské ulici je jediným místem v Praze, které vystavuje výhradně originály.V muzeu lze obdivovat všechna vrcholná díla pařížského období Alfonse Muchy a velké množství jeho nejpopulárnějších komerčních zakázek pro firmy jako Moët & Chandon, Job, Lefèvre-Utile, Nestlé a mnoho dalších. Muzeum za uplynulých 27 let navštívilo více než 2,6 milionu návštěvníků. Nemělo by být zaměňováno s podobným muzeem, které zkopírovalo jeho název i koncepci a které bylo nedávno otevřeno nedaleko.Společnost Muchovo muzeum s.r.o. je členem Asociace muzeí a galerií ČR a České asociace umělé inteligence. O muzejním průvodci MUSEUS na bázi umělé inteligenceMuseus je průvodce pracující na bázi umělé inteligence přístupný návštěvníkům muzea na mobilním telefonu, trénovaný na datech z uzavřené domény a řízený AI.Jedná se o personalizovaný průvodce pro výstavy, kulturní památky, galerie a muzea. Průvodce Museus je snadno přístupný a intuitivní. Poskytuje velmi přesné a fundované odpovědi na jakoukoli otázku, kterou návštěvník položí, ať už se týká konkrétního předmětu, nebo obecněji daného tématu.Přístup k jednotlivým uměleckým dílům lze získat prostřednictvím přizpůsobeného QR kódu, ID nebo samotného objektu, přičemž návštěvník může položit jakoukoli otázku. Odpovědi vycházejí ze specializovaných výzkumných dat a jsou vytvářeny pomocí technologie RAG (retrieval augmented generation).Autory tohoto pokročilého a mimořádně přesného nástroje na bázi AI jsou počítačoví vědci, kteří patří ke špičce v oboru. Jejich spolupráce propojila 3 kontinenty, Evropu, Asii a Ameriku.Prof. Mi Zhang je docentem na Státní univerzitě Ohio a seniorním členem Národní akademie vynálezců (NAI) a Institutu elektrotechnických a elektronických inženýrů (IEEE). Je předním světovým odborníkem v oblasti mobilní výpočetní techniky, umělé inteligence / strojového učení, distribuovaných systémů, počítačových sítí a výpočetní techniky zaměřené na člověka, přičemž více než 20 let působí ve vedení výzkumu a vývoje na akademické půdě i v průmyslu.Dr. Tuo Zhang získal titul Ph.D. na Univerzitě Jižní Kalifornie a titul B.S. na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Specializuje se na tzv. edge computing, umělou inteligenci / strojové učení a systémy a aplikace velkých jazykových modelů (LLM). Výsledky jeho výzkumu byly prezentovány na nejvyšší úrovni, např. v publikacích či na akcích ACL, NeurIPS, CVPR, ICLR či AAAI.Katharine Butler je podnikatelka a historička umění. Od roku 1992 založila a vedla různé společnosti v České republice, např. Piccollo s.r.o. a Sparkys s.r.o. Vystudovala dějiny umění na Edinburské univerzitě ve Velké Británii (titul MA) a je autorkou knihy Leaping the Dragon Gate: The Sir Michael Butler Collection of Seventeenth-Century Chinese Porcelain. Publikovala články v mnoha časopisech o asijském umění a rovněž hojně přednášela. Jejím dílem společně s prof. Mi Zhangem a dr. Tuo Zhangem je muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.