Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2025-07-08 14:47:03

Buy & Fly: Týden na řeckém ostrově Limnos se snídaní nebo all-inclusive. Zájezd od 9 990 Kč

Hledáte dovolenou mimo rušná letoviska? Řecký ostrov Limnos může být přesně to, co potřebujete. V nabídce CK Fischer a Exim Tours najdete aktuálně zájezdy s odletem z Prahy 9. července v 5:00 ráno, návrat je 16. července – vybírat můžete z dobře hodnocených hotelů v klidné části ostrova. Nejdostupnější variantou je Afroditi Villa se snídaní za 9 990 Kč za osobu – i přes příznivou cenu je hotel velmi dobře hodnocený a nabízí příjemné zázemí jen 300 metrů od pláže. Za zmínku stojí také varianta s all-inclusive stravováním ve 4* hotelu Porto Plaza, která vychází na 13 990 Kč za osobu. Porovnejte i další nabídky na řecký ostrov Limnos v našem srovnávači zájezdů.

Čas načtení: 2025-07-19 08:09:12

Týden na Thassosu z Prahy se snídaní - termíny od července do září. Zájezd od 10 590 Kč

Podívejte se na aktuální nabídku cestovní kanceláře Čedok, která vás zavede na zelený řecký ostrov Thassos. Nejlevnější prázdninový termín s odletem z Prahy připadá na 24.–31. července. Zájezd s ubytováním v hotelu Castello se snídaní pořídíte za 10 590 Kč na osobu. Hotel se nachází v klidnější části letoviska Limenaria, přibližně 300 metrů od pláže. Nabízí menší bazén a jednoduché, ale dobře hodnocené ubytování. Další dostupné termíny do 12 000 Kč najdete vždy s odletem ve čtvrtek – v období od konce července až do poloviny září. Pokud dáváte přednost například polopenzi a většímu pohodlí, podívejte se na další zájezdy na Thassos v našem vyhledávači.

Čas načtení: 2020-08-06 11:05:41

Marienbad Film Festival nabídne nejen filmy, ale i divadlo

Od čtvrtka 27. srpna až do nedělních večerních hodin 30. srpna nabídne Marienbad Film Festival experimentální snímky z celého světa, intermediální a audiovizuální performance, dokumenty, poslech podcastů a dostane se i na divadlo. Festival zahájí komedie Jak ukrást Venuši režiséra Williama Wylera s Audrey Hepburn v hlavní roli.  Pátý ročník Marienbadu se oproti jiným letošním filmovým festivalům rozrostl a po celé léto oživuje utichlé lázeňské město. „Přestože většina festivalů musela svůj program omezit, nám se zatím podařilo zachovat každoroční srpnový festival v plném rozsahu a obohatit program o pět sobotních dvojprojekcí v průběhu července a srpna na různých místech Mariánských Lázní, které jsme zpestřili debatou s pozvaným hostem,” uvedla se ředitelka festivalu Zuzana Stejskalová. Galavečer letošního festivalu se uskuteční v hotelu Lesní mlýn původně Donbas, který dlouhá léta chátral a v posledním roce se částečně otevřel veřejnosti jako prostor pro kulturu. „V malebném místě uvedeme americkou klasiku Jak ukrást Venuši s Audrey Hepburn v hlavní roli z roku 1966. Celý večer bude koncipován jako instalace navržená pro toto speciální místo uprostřed parků v srdci Mariánských Lázní,” slibuje programový šéf festivalu Lubomír Konečný.   Výběr současné filmové tvorby nabídne sekce Theatre Electrique. „Náplň této sekce se skládá z pěti částí. První částí je site-specific art Michala Kindernaye, pokračujeme imerzivním divadlem Jakuba Čermáka, rekonstrukcí performance Romana Štětiny, další částí je kolekce krátkých filmů dvojice Matěj Sláma a Jakub Vrbík a poslední částí je dokumentární sci-fi o sofistikované umělé inteligenci Viery Čákanyové,” říká dramaturg festivalu Lubomír Konečný. Režisér a herec Jakub Čermák přijede do Mariánských Lázní s divadelní queer inscenací Marie Stuartovna. Anatomie (dramatu), kterou uvádí s projektem Depresivní děti touží po penězích. Představení seznámí diváky s osudy dvou hlavních hrdinek, anglické královny Alžběty a její rivalky, skotské královny Marie Stuartovny. V Čermákově dekadentní verzi Schillerovy klasiky ztvárňují postavy královen muži – Sebastian Rein Alžbětu a Jakub Čermák Marii. Film FREM slovenské autorky Viery Čákanyové byl poprvé uveden na MFDF Jihlava a letos v únoru v sekci Forum na Berlinale. Česká distribuční premiéra filmu byla kvůli koronavirové krizi odsunuta. Je to audiovizuální rekviem za druh homo sapiens.  Aktuální filmovou tvorbu reprezentuje sekce Forum Marienbad. „Do pátého ročníku se nám přihlásilo celkem 86 děl ze 16 zemí, ze kterých jsme vybrali 19 českých a tři zahraniční projekty,” řáká ředitelka festivalu Zuzana Stejskalová.  Novinkou je kurátorská selekce současné tvorby filmových veřejných vysokých škol, kterou vyberou filmoví kritici Martin Svoboda a Martin Šrajer ze snímků z pražské FAMU a ze zlínského ateliéru Audiovizuální tvorba FMK UTB.  Ferdinandova kolonáda se na čtyři dny promění v Marienbad Kaffehaus, ve kterém se návštěvníkům festivalu bude servírovat k snídani káva a loupák a poslech dvou českých podcastů, které vznikly v produkci labelu Audionaut – osmidílný seriál Pohřešovaná a úplná novinka Anatomie strachu. Dokumentarista Petr Hátle oživuje v Pohřešované jednu z největších záhad novodobé kriminalistiky a vypráví o případu dívky, která v roce 1997 zmizela takřka beze stopy. Intimní mikrohorory ve zvuku Anatomie strachu rekonstruují, co se v nás odehrává, když jsme vyděšení. Sérii skutečných příběhů vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a Martin Ožvold. Mezitím pokračují sobotní filmové dvojprogramy. V sobotu 8. srpna budou ptomítány dva stejnojmenné snímky Bídníci, první je aktualizovaná verze ze současného pařížského předměstí od režiséra Ladj Ly a druhý je klasická adaptace ‘made in USA’ od Toma Hoopera. Předcházet jim bude debata s Přemyslem Martínkem na téma proměny sdíleného vnímání audiovize. Poslední dvojprogram, který se uskuteční v sobotu před samotným festivalem, je složený z filmu režiséra Nadava Lapida Synonyma v kombinaci s nejnovějším Spider-Manem,” říká Lubomír Konečný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-25 15:02:00

Slunečné pobřeží z Budějovic na týden se snídaní nebo all-inclusive. Zájezd od 4 490 Kč

Opět po týdnu lze v nabídce DER Touristik ulovit velmi levné pobyty u moře v Bulharsku. Nejlevnější týden se snídaní v letovisku Sveti Vlas na kraji Slunečného pobřeží zakoupíte pouze za 4 490 Kč za osobu. Odlet je brzy ráno 27. června s návratem o týden později 4. července. V nabídce se vyplatí filtrovat a zakoupit třeba 4* hotel za 8 890 Kč s all-inclusive nebo dokonce 5* variantu za 9 990 Kč taktéž s all-inclusive. Tento termín najdete na stránkách CK fischer.cz/bulharsko nebo eximtours.cz/bulharsko. Další termíny pohodlně porovnáte v našem srovnávači zájezdů do Bulharska.

Čas načtení: 2024-07-12 17:27:28

Tenerife na týden z Prahy v apartmánech se snídaní. Zájezd od 12 210 Kč

Last-minute nabídka cestovní kanceláře TUI láká k dovolené na kanárském ostrově Tenerife v termínu 16. – 23. července. Týdenní zájezd do dobře hodnocených apartmánů Vigilia Park ** s vlastní kuchyňkou a snídaní v ceně aktuálně zakoupíte za 12 210 Kč na osobu. Aparthotel leží v letovisku Puerto Santiago na západě ostrova poblíž monumentálních útesů Los Gigantes. Tento zájezd zakoupíte přímo na stránkách CK tui.cz. Další nabídky snadno porovnáte v našem vyhledávači last minute zájezdů na Kanárské ostrovy. Budete-li chtít na vlastní pěst procestovat Tenerife nebo alespoň okolí letoviska, přijde vhod náš obsáhlý průvodce: jak se dopravovat po Tenerife 27 míst, co vidět na Tenerife

Čas načtení: 2025-06-03 12:43:00

Z Vídně přímým letem na autentický a klidný Lémnos během letních prázdnin. Letenky od 4 420 Kč

Austrian Airlines aktuálně provozují sezónní přímé lety na řecký ostrov Lémnos – létá se z Vídně každou neděli během července a srpna. Zpáteční letenka vychází na parádních 178 EUR a v ceně je i klasické příruční zavazadlo do 8 kg. To je skvělá příležitost, jak poznat Řecko trochu jinak – Lémnos totiž stále patří mezi méně turistické řecké ostrovy, takže i v hlavní sezóně nabízí klidnější a autentičtější atmosféru. Zároveň se vyplatí mrknout i na: Ceny bytování na Lémnosu Dostupnost a ceny autopůjčoven na Lémnosu Z Prahy na Lémnos míří také týdenní last minute zájezdy od cestovních kanceláří Fischer a EXIM Tours za velmi zajímavé ceny. Ty začínají už na 5 790 Kč se snídaní nebo za 11 990 Kč s all-inclusive soft. Na všechny aktuální nabídky zájezdů na Lémnos se můžete podívat v našem vyhledávači.

Čas načtení: 2025-06-16 17:18:04

Portugalské Algarve na týden z Prahy: 4* hotely se snídaní. Zájezd od 12 990 Kč

Cestovní kanceláře Fischer a Exim Tours mají aktuálně v nabídce týdenní zájezdy do portugalského Algarve. K dispozici jsou termíny s přímým letem z Prahy do Fara s leteckou společností Eurowings od 24. června do 1. července. Součástí balíčku je ubytování se snídaní, transfer z letiště a odbavené zavazadlo. Za zmínku určitě stojí dva skvěle hodnocené čtyřhvězdičkové hotely – Vau Hotel v oblasti Praia do Vau za 12 990 Kč na osobu a Vila Galé Náutico v letovisku Armação de Pêra za 13 990 Kč na osobu. Podívejte se i na další zájezdy do Portugalska a objevte krásy pobřeží Algarve.

Čas načtení: 2025-06-25 15:30:00

Řecký Thassos z Bratislavy se snídaní nebo all-inclusive. Zájezd od 5 990 Kč

Užijte si letní dovolenou na zeleném ostrově Thassos s cestovní kanceláří Čedok. V termínu od 26. června do 3. července můžete vyrazit z Bratislavy a vybírat hned ze dvou hotelů za parádní cenu: 2* Hotel Castello – za 5 990 Kč na osobu se snídaní Menší hotel, přibližně 10 minut chůze od dlouhé písčito-oblázkové pláže. 4* Hotel Zoe – za 9 990 Kč na osobu s all-inclusive Komfortnější varianta v docházkové vzdálenosti od pláže. Oba hotely se nacházejí v letovisku Limenaria na jihu ostrova Thassos. Z Bratislavy se odlétá v 16:25 se společností Smartwings. Po příletu do řecké Kavaly je zajištěn transfer včetně plavby trajektem na ostrov Thassos. Prohlédněte si i další zájezdy na Thassos nebo jiné řecké ostrovy v našem vyhledávači zájezdů do Řecka. Kompletní nabídku zájezdů se Slovenska můžete snadno srovnávat i na naší slovenské verzi webu cestee.sk/dovolenky.

Čas načtení: 2025-07-03 21:01:44

Zanzibar all-inclusive z Prahy do 4* hotelu. Zájezd od 21 990 Kč

Další várku levných last-minute zájezdů na Zanzibar pouští do prodeje CK Čedok. V termínu 7. – 14. července zakoupíte týdenní pobyt v hotelu Sansi Kae Beach Resort & SPA **** s all-inclusive za skvělých 21 990 Kč. Ještě o tisíc korun levnější je zájezd do hotelu Nest Style Beach Zanzibar ****, avšak tento pobyt je pouze se snídaní. Z Prahy poletíte přímým letem se společností Neos; cestou tam je plánované mezipřistání v Římě, během kterého zůstáváte na palubě. Zpáteční let je operován přímo do Prahy. Všechny zájezdy na Zanzibar pro vás přehledně srovnáváme v našem vyhledávači dovolených. Vstupní víza stojí 50 USD za osobu.

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2025-05-23 10:51:00

Dubaj na týden se snídaní z Prahy last-minute. Zájezd od 9 990 Kč

Využijte zlevněných zájezdů cestovních kanceláří Fischer a Exim Tours k last-minute dovolené v Dubaji. Týdenní pobyty v mnoha 4* nebo 3* hotelech se snídaní aktuálně zakoupíte za 9 990 Kč. Pobyty s polopenzí jsou dostupné od 11 910 Kč. Protože je v nabídce velké množství hotelů, vybíráme ty s nejlepší polohou: Citymax Al Barsha at the Mall za 9 990 Kč se snídaní / 11 910 Kč s polopenzí u obchodního centra Mall of the Emirates Hampton by Hilton Al Seef za 10 990 Kč se snídaní / 15 210 Kč u kanálu Dubai Creek přímo u přístaviště lodí do staré Dubaje Novotel Dubai Al Barsha za 10 990 Kč se snídaní / 14 990 Kč nedaleko čtvrti Dubai Marina přímo u metra Dovolená v Dubaji v tomto termínů je vhodná pro cestovatele, kterým nevadí horké počasí. Aktuální teploty se pohybují mezi 38 a 40 °C. Letí se přímým letem na letiště Ras al Khaimah, odkud budete do Dubaje přepraveni autobusy (cca 80 minut jízdy). Hledáte letní zájezdy do jiných destinací? Podívejte se do našeho vyhledávače dovolené na všechny aktuálně dostupné zájezdy z Česka.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2024-07-22 13:32:00

Malta z Prahy nejlevněji s cestovkou ve 4* hotelu. Zájezd od 13 090 Kč

Na zajímavou nabídku týdenního zájezdu na Maltu z Prahy narazíte u cestovních kanceláří Fischer a Exim Tours. Zájezd na přelomu srpna a září do 4* hotelu Soreda se snídaní aktuálně zakoupíte za 13 090 Kč na osobu. Zvolit můžete také polopenzi plus za 16 100 Kč. Tento zájezd není vhodný čistě pro plážovou dovolenou, ale spíš jako ideální varianta, jak vyrazit nejlevněji za objevováním Malty. Pokud byste vyrazili na vlastní pěst z Prahy v termínech na začátku září, za jednu zpáteční letenku bez zavazadla zaplatíte 4 555 Kč a za ubytování bez snídaně v apartmánech kolem 7 500 Kč na osobu. Hotely se snídaní pak startují na částkách okolo 9 000 Kč na osobu. Oproti tomu za 13 090 Kč máte v ceně zpáteční letenku s odbaveným zavazadlem, 7 nocí se snídaní a navíc ještě transfer z/na letiště. Tipy k vaší cestě najdete v našem průvodci: 25 míst, co vidět na Maltě hotely a ubytování na Maltě průvodce po ostrově Gozo ceny autopůjčoven a dopravní předpisy

Čas načtení: 2024-10-08 19:46:20

Nejlepší last-minute zájezdy z Prahy na Madeiru. Zájezd od 11 687 Kč

Chcete-li utéct podzimnímu počasí, ale zároveň vás příliš nelákají daleké exotické plážové destinace, vypravte se bez starostí na portugalský ostrov Madeira. Cestovní kanceláře TUI a Čedok aktuálně nabízejí hned několik zlevněných last-minute týdenních zájezdů do města Funchal, které se stane ideální základnou pro objevování ostrova na vlastní pěst nebo skrz fakultativní výlety. Hotel Jardins d'Ajuda **** se skvělým umístěním nedaleko pobřeží s několika přírodními i umělými bazénky na rozeklaném pobřeží za 11 687 Kč v termínu 16.-23.12. se snídaní na webu tui.cz za 12 990 Kč v termínu 12.-19.11. se snídaní na webu cedok.cz Hotel Dorisol **** umístěný jen pár set metrů od předchozího hotelu nedaleko pobřeží za 13 190 Kč v termínu 26.11.-3.12. s polopenzí na webu cedok.cz Madeira Panoramico **** s úchvatným výhledem na oceán a město Funchal za 14 193 Kč v termínu 9.-16.12. se snídaní na webu tui.cz

Čas načtení: 2025-02-23 20:21:14

Další várka zájezdů do Thajska přímými lety. Zájezd od 24 390 Kč

Blíží se poslední letošní měsíc zájezdů do exotiky, a tak je čas využít lákavých last-minute nabídek. Zaujaly nás zejména dobré ceny do kvalitních hotelů u zájezdů do Thajska, které pořídíte přes web cedok.cz/thajsko. Z Prahy poletíte přímým letem na letiště Krabi do těchto hotelů  v termínu 4.3. – 12.3. nebo 25.2. – 5.3.: 24 390 Kč s polopenzí – Krabi Chada Resort 4* v klidnější části Ao Nang, 10 minut pěšky do centra a k lodím na Railay 24 680 Kč s polopenzí – Deevana Plaza Krabi Aonang 4* poblíž centra letoviska Ao Nang a pláže Railay 24 990 Kč se snídaní – Sofitel Krabi Prokeethra Golf & Spa Resort 5* s vlastní pláží v klidném prostředí Přímé lety stále létají také z Brna, odkud aktuálně zakoupíte nejvýhodnější zájezdy v termínu 27.2. – 6.3. V případě Brna se létá na letiště Phuket. 27 490 Kč se snídaní – Phuket Graceland Resort and Spa 5* v živelném Patongu 28 490 Kč se snídaní – Diamond Cliff Resort & Spa 5* v klidnější části severního Patongu

Čas načtení: 2021-01-17 10:08:48

Snídat nebo nesnídat? Věčné dilema rozseknete jedině sami

V novém roce, kdy se spousta lidí snaží zhubnout, je toto dilema ještě častější než jindy. Je ke zdravému hubnutí nutné snídat? A co je vhodné dávat si k snídani? Nebo snídani můžete vynechat, aniž by se to nějak odrazilo na vašich snahách zhubnout? Názory expertů se různí, a tak spousta lidí neví, co si s prvním denním jídlem vlastně počít. Přitom odpovědět si musíte umět hlavně vy sami.

Čas načtení: 2019-05-23 19:28:19

Víc než jen kávu na snídani nezvládnete? Řiďte se svým rytmem, i tak zhubnete

Ze všech stran slyšíme, jak je snídaně důležitá, co bychom měli snídat nejlépe a čemu se vyhýbat a hlavně slýcháme rady, že snídani nikdy nesmíme vynechat. Protože jen ona nám správně nastartuje metabolismus. Co když ale patříte mezi ty lidi, kterým na snídani stačí jen rychlé kafe a jídlo do sebe zvládnete nasoukat až později dopoledne?

Čas načtení: 2017-06-24 10:40:18

Recept: pravé anglické pečené fazole k snídani

Čeká vás velký výlet? Pak je třeba nabrat sílu na celé dopoledne. Ne nadarmo se snídani přisuzuje takový význam, dodá totiž energii na podstatnou část dne. Pokud plánujete velký výdej energie, můžete si klidně dovolit i pravou anglickou snídani. K té neodmyslitelně patří pečené fazole. A jak na ně?

Čas načtení: 2015-10-10 18:33:33

Jsou lepší na snídani cereálie nebo vejce?

Pokud sledujete televizi nebo čtete časopisy, můžete snadno nabýt dojmu, že dát si na snídani misku cereálií zalitou mlékem je to nejlepší, co můžete po ránu pro své zdraví udělat. Je tomu ale opravdu tak? Nebo je lepší a levnější dát si k snídani vejce?

Čas načtení: 2014-08-15 22:34:52

Dietní snídaně: banánová roláda

Mlsejte hned po ránu dietně! Výbornou snídani připravíte doslova za pár minut. Je sladká, takže si na ní pochutnáte a přitom není plná rafinovaného cukru. Ochutnejte a zjistíte, že existuje vynikající alternativa ke klasické snídani.

Čas načtení: 2013-04-14 16:42:57

Jak co nejlépe snídat, abyste nastartovali svůj den

Vypili jste na snídani jen kafe, protože to je to jediné, co po ránu můžete strávit? Jste nejspíš na nejlepší cestě k žaludečním vředům! Pojďte se s námi naučit správně snídat. Ne nadarmo se říká, že snídaně je základ dne. Je to první "rituál" jídla během dne a právě snídani bychom měli věnovat velkou pozornost.

Čas načtení: 2015-02-27 00:00:00

Češi snídají, ale sami a nezdravě

Snídani si denně dopřeje většina Čechů. Vynechává ji jen zhruba 14 % lidí. Ranní rodinná idylka je však Čechům vzdálená. Ve všední dny snídají nejčastěji doma o samotě. Průzkum ukázal, že teoreticky víme, jaké potraviny k snídani nejlépe servírovat. Realita je však jiná. „Potraviny, které Češi konz ...

Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00

Poznámky ze země sluncem spálené

Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.

Čas načtení: 2009-03-06 00:00:00

Jizerky 2009

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně. Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže) museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku. Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana. Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkus, jsou i horší věci. V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky). První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení. Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc. K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže. Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji. V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit. Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je. První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa. Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to tu asi znali a dostali se k nám v pořádku. Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD1. Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat. My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí. Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr. Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí. V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí. Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera, Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala "Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici. Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně. Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce… Zkratka pro Josefův Důl ↩

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2008-03-24 00:00:00

A tak jsme to přežili

Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo. Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu. A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme. Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale… (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ). Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění… Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou! Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo. Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl) A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo. Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné. Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem. Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře. Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil. Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka. Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí. O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína". K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka. Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli: Šašek a král V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují. Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl? Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat. Poprava a kuličky Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít? Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh: Krokodýlí řeka V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili. Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag. Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc. Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh. Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene. Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí. Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví? Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to. Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru. Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce. Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}