Držitel devíti Oskarů a 45 nominací americké filmové Akademie, hudební skladatel Alfred Newman si pro svou vilu vybral toho nejlepšího architekta, proslulého Lloyda Wrighta staršího, který navrhl více než tisícovku staveb.
Čas načtení: 2025-06-06 14:46:03
Lidl prodává skvělého pomocníka do domácnosti. Vyjde jen na 149 Kč
V Lidlu teď pořídíte šikovnou věcičku do domácnosti, se kterou je úklid naprostá brnkačka. Češi si tuhle jednoduše geniální vychytávku chválí a dále doporučují.Přečtěte si celý článek: Lidl prodává skvělého pomocníka do domácnosti. Vyjde jen na 149 Kč
\nČas načtení: 2020-08-20 17:22:37
Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých
Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“ Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“ Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech. Ukázka z knihy: 2 Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku. Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny. „Chceš pomerančovou šťávu?“ „Nechci obtěžovat.“ „Chceš ji, nebo ne?“ „Ano, děkuju.“ Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla: „Nemáš na ruce náramek.“ Znervózněla jsem: „Jaký náramek?“ „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“ Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem: „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“ Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi: „Seš chytrá.“ „Řekla jsem jen pravdu.“ „Ty se mě bojíš?“ „Trošku.“ „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali. Osmělila jsem se: „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“ Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly: „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“ Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou: „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“ „Otec dělá kávu s mlékem.“ „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“ „Ne.“ „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“ Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky. Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou. Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby. Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala. „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat. „Jak je to dlouho?“ „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“ „Tak to už je spousta let.“ „Pro mě to je jako minuta.“ „Měla jsi ho ráda?“ Otočila se na mě. „Otec ti o tom nic nepovídal?“ Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem: „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“ „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“ Zaváhala jsem. „Něco takového.“ „A dál?“ „Že to byl kriminálník.“ Vyhrkla: „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“ Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila: „Nevěříš mi, co?“ „Já nevím.“ „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“ „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“ „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“ „Angela a Ida.“ „A jsou jako ty?“ „Ano.“ Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku. „Umíš tancovat na tohle?“ „To je stará písnička.“ Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce. „Stoupni si mi na nohy.“ „To tě bude bolet.“ „No tak, dělej.“ Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy: „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“ „Dobře.“ „To by stačilo.“ Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla: „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“ Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči. „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“ Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.
Čas načtení: 2020-08-10 18:03:36
Diderotovy názory musely ve své době vytloukat okna, Čtyři knihy ukazují dobu, ve které nepojídalo lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, a Nebe nemá dno od Hany Andronikové dokládá, že jsme přišli o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Denis Diderot: Jakub fatalista (Odeon 2018/ překlad Dana Melanová) V divadelním přepracování Milana Kundery se román pronikavého osvícence pevně usadil v české kultuře. Nedávno Česká televize opět nabídla pražské nastudování s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Kdo si přečte Diderota, s překvapením sezná, jak blízko svého vzoru se Kundera pohybuje. Jakub v překladu Melanové neztrácí francouzskou elokvenci a duchaplnost, přičemž ovšem dýchá zcela moderním přemýšlením o povaze literární fikce a o poslání vyprávění. Poslechněte si: „…pravda má i pikantní stránky, jaké člověk vyzvedne, když je geniální. – To ano, když je geniální; ale co když není? – Jestliže není geniální, pak nemá psát.“ Kolikrát mě tohle dvě stě padesát let staré prohlášení napadlo při četbě mnoha dnes vydaných knih! Ve své době musely Diderotovy názory vytloukat okna. Příznačně vyšel Jakub fatalista až po autorově smrti a po Velké francouzské revoluci, církev jej dala na index. Čtěte s číší šampaňského v ruce. Jen Lien-kche: Čtyři knihy (Verzone 2013/ překlad Zuzana Li) Příšernější knihu jsem snad v životě nečetl. Tady se nepojídá lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, tady hrdinové zhltnou z hladu nejen mrtvého spoluvězně, ale i ptačí trus se zbytky travních semínek. Maova Čína ve druhé polovině padesátých let minulého století. V nekonečných zónách přerodu se převychovávali vzdělanci. Pod vedením dětinského dozorce, kterého stylizuje autor jako „Dítě nebes“, nemá cenu pokoušet se o útěk, protože ty dálky, jež dělí lágr od „normální zóny“, ještě nikdo živý nepřekonal. Spisovatel se tu zabývá pečlivým sledováním kolegů a pravidelně odevzdává Dítěti svá zjištění jako Záznamy zločinců. Jen Lien-kche se narodil v roce 1958 a v padesáti letech, jako uznávaného autora, jej Lidová univerzita zaměstnala, jak píše překladatelka v doslovu, na pozici profesora literatury. Jedinou jeho povinností bylo psát. Tak vznikly Čtyři knihy, jež vyšly v roce 2010. Hladomor u Žluté řeky je peklo biblických rozměrů. Hana Androniková: Nebe nemá dno (Odeon 2010) Desetiletý odstup od vydání této knihy jen zvýrazňuje, jak se liší od rychloobrátkových bestsellerů. Čas podtrhuje, že předčasným odchodem autorky (1967–2011) přišla česká literatura o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Na rozdíl od víceméně tradičně vystavěného románu Zvuk slunečních hodin (2001) máme v tomto případě co dělat s chaotickými cucky textů vznikajících pod tlakem ryze osobních vypravěččiných stresů a silných stimulačních zážitků. Permanentní, i když ne vždy jmenovitě vyvolávaná hrozba smrti překrývá jako dusný vzduch nepředvídatelnosti autorčiny diagnózy i života. Andronikova se coby pověstné Brownovo pylové zrnko cukavě pohybuje v kapce současné civilizace, tře se o lidi v džungli i na poušti a hledá, nepřestává hledat, protože konec hledání znamená naprostou ztrátu smyslu. Syrová příroda a sofistikovaná hi-tech, bude soulad, nebo kolaps? {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-11-07 18:28:29
Moderní zbraní budou geniální počítače
Kdy budou v prodeji optické kvantové počítače, co budou; malé, geniální, levné, přenosné, na akumulátory bude to za 50 let? Optické kvantové počítače mají obrovský potenciál, ale jejich komerční dostupnost ve formě malých, přenosných zařízení poháněných akumulátory je otázka spíše desetiletí než pouhých pár let. Současné kvantové technologie jsou stále v raných fázích vývoje, kde… Číst dále »Moderní zbraní budou geniální počítače
Čas načtení: 2025-05-08 10:29:11
Warren Buffett končí! Náhoda, nebo geniální tah před krizí?
Warren Buffett končí v čele Berkshire Hathaway! Legendární investor za sebou nechává neuvěřitelných 348 miliard dolarů v hotovosti. Fed přiznává možná rizika. Náhoda? Nebo geniální tah? Článek Warren Buffett končí! Náhoda, nebo geniální tah před krizí? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2023-12-27 07:07:00
14 tipů na silvestrovské pomazánky
Vánoční svátky a Silvestr samotný jsou hodně o jídle, co si budeme povídat. Řešíme, co uvařit, nebo nevařit a jak se nepřeplácat nebo zas naopak jak toho sníst co nejvíc, aby nám nebylo špatně a nepřibrali ani deko (hahaha) atd. Sedmi dní po Štědrém dni, kdy už naše bříška často křičí „pomoc, pomoc“, před námi stojí další jídelně náročný den a to Silvestr. Tápete, co připravit, abyste měli důstojné pohoštění na večer a třeba ochutnali něco nového? Připravit se toho dá vskutku nepřeberné množství od jednoduchých salátů počínaje, přes obložené chlebíčky, jednohubky až po složité lahůdky. Podle mě jsou často […] The post 14 tipů na silvestrovské pomazánky appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.
Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37
Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)
Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem. Ukázka z knihy Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend. Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù. Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít. Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě. Je děsné horko. Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala. Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím. Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj. Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami. „Mati, jdeme, pospěš si!“ Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem. A co já? Já už je nevidím. Zakřičím: „Mati!“ Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá. Slunce zapadlo, světlo je růžové. Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky. Plavčík Kruťas je vysokánský. Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek. Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku: Hovno spolkni Chcanků si lokni Pij je bez džusu Tak otevři pusu Slova zničím Pasti líčím Slyšíš to ticho Když všechno zmlklo. Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed. Mám strach, ublíží mi, rozbije mě. A vida, už je tady. Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce: Frňák urvi si Na mísu sedni si Vypuď všechno z těla Zůstaneš osamělá. Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví. Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.
Čas načtení: 2019-09-24 11:20:11
Elena Ferrante: Temná dcera (ukázka z knihy)
Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy. Ukázka z knihy 6 Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného. Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty. Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti. Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál. Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením. Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí. Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace. Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují. Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid. Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat. 7 Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo. Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy. „Mám narozeniny,“ řekla vážně. Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť. „Všechno nejlepší, kolik je vám let?“ „Dvaačtyřicet.“ Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko. „Už máte pěkné břicho.“ Zatvářila se velice spokojeně. „Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“ „Kdy máte termín?“ „Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“ „Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“ Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala. „Vy máte nějaký děti?“ „Dvě holky.“ „Měla jste je hned?“ „Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“ „Tak to už jsou velký.“ „Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“ „Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“ „Je mi skoro čtyřicet osm.“ „To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“ „Leda.“ „Neda?“ „Leda.“ „Já se jmenuju Rosaria.“ Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho. „Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně. „Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“ „S dětmi jsou pořád starosti.“ Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho. Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.
Čas načtení: 2024-02-24 08:01:35
Investování na vrcholu: Geniální strategie, nebo riskantní sázka?
V době, kdy akciový trh dosahuje rekordních hodnot, se mnozí ptají, zda je vhodný čas k investování. Analýza historických trendů odhalí, co nám minulost může říci o budoucích výnosech. Článek Investování na vrcholu: Geniální strategie, nebo riskantní sázka? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-02-28 12:11:54
Mami, já chci iPhone! Přinášíme geniální tip, který ušetří vaše peníze i nervy
Tak schválně. Kolikrát už za vámi přišlo vaše dítě s přáním, že by chtělo iPhone? Ve třídě už ho mají totiž úplně všichni… No, proti vkusu rozhodně nelze nic namítat, nabízí se však otázka, jak dlouho mu iPhone vydrží v nedotčeném stavu? Pro všechny, kteří chtějí svým dětem dopřát, máme bezva tip. U Mobil Pohotovosti teď mají stovky použitých iPhonů v top kvalitě, se zárukou a za zlomkové ceny. Přečtěte si celý článek Mami, já chci iPhone! Přinášíme geniální tip, který ušetří vaše peníze i nervy
Čas načtení: 2024-03-19 20:15:01
Instagram testuje geniální novinku. Flipside rozdělí profil na soukromý a veřejný
Instagram zjistil, že se uživatelé mnohem více zajímají o své soukromí V důsledku toho začal nyní nabízet možnost rozdělení účtu na soukromou a veřejnou část Novinka se jmenuje Flipside a zatím je dostupná pro úzkou skupinu uživatelů Šéf Instagramu Adam Mosseri před několika měsíci potvrdil, že společnost testuje novou funkci zvanou Flipside. Ta má být nyní nasazena do ostrého provozu pro úzkou skupinu lidí. Přečtěte si celý článek Instagram testuje geniální novinku. Flipside rozdělí profil na soukromý a veřejný
Čas načtení: 2024-05-14 13:00:01
Jiří Adamíra přidělal vrásky filmovému štábu. Muselo být po jeho, jinak by nehrál
Představitel vrchního rady Vacátka, neméně skvělý Jaroslav Marvan, zemřel v roce 1974, pět let po dotočení kriminálního seriálu Hříšní lidé města pražského, v němž slavil obrovský úspěch v roli vrchního rady Vacátka, jak připomněl i pořad České televize Komici na jedničku. Od té doby se stal vzorem chápavého, inteligentního a lidského šéfa mordparty, která vyřešila každou vraždu, jež se jí objevila na stole. Pak ale filmaři přišli s nápadem navázat na tuhle oblíbenou sérii a natočit pokračování. Hledání nového představitele hlavní role nebylo tak těžké. Záletný Jiří Adamíra požádal Hanu Maciuchovou o ruku. Tvrdě narazil Číst více Osobnost s velkým „O“ Jaroslav Marvan měl svoji specifickou a nezaměnitelnou hereckou polohu, proto filmaři chtěli, aby i jeho pokračovatel měl jedinečný charakter. Brzy padla volba na charismatického Jiřího Adamíru, ten ale všechny překvapil. Roli rady Vacátka totiž odmítl, i když to neznamenalo, že by v seriálu hrát nechtěl. Jak si to máme vyložit? Proč se vlastně o mordpartě jak rady Vacátka, tak později i Korejse mluví jako o „čtyřce“? Šlo o IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha se sídlem v Bartolomějské 4 a ve skutečnosti jej vedl Josef Vaňásek, který se stal dokonalým předobrazem původního rady Vacátka. Nápad za milion Autoři seriálu byli najednou postaveni před problém, který se jim naštěstí podařilo vyřešit jedinečným způsobem tak, že byli všichni spokojeni – režisér, neodolatelný herec i diváci. Chtělo to ale trochu improvizace, která se projevila hned v prvním dílu navazujícího seriálu, který známe pod názvem Panoptikum města pražského. Zatímco většina osazenstva mordparty zůstala ve stejném složení, rada Vacátko je v úvodu připomenut jen jeho vlastním pohřbem. Na jeho místo pak nastupuje nový šéf, policejní rada Korejs. Byl to geniální tah, který seriálu jistě prospěl. Navázat nebylo možné, musela přijít změna Jiří Adamíra dobře věděl, proč na takové změně trvá. Bylo mu jasné, že převzít stejnou postavu po jedničce československého filmu by byla jemně řečeno herecká sebevražda. Buď by se snažil navázat na herecké podání Jaroslava Marvana, což byl jiný styl herectví, než mu byl přirozený, a navíc je zřejmé, že by se nemohl „trefit“ tak, aby nešlo spíš o karikaturu než o rovnocennou postavu. Kdyby se ale rozhodl hrát pana radu Vacátka po svém, zbylo by z původní postavy jen jméno. A tak bylo potřeba vyřešit problém jiným způsobem. Podařilo se to. Královsky placený Jaroslav Marvan zemřel, aniž by se mu splnilo jeho velké přání Číst více Nebyla to jediná změna Co se ještě s příchodem policejního rady Korejse na „čtyřce“, tedy v pokračování seriálu, změnilo? Zatímco z inspektora Václava Mrázka v podání Františka Filipovského se stal penzista, který ale svoji profesi neumí tak docela pověsit na hřebík a modrpartě ještě tu a tam pro radost pomůže, na jeho místo nastoupil koncipista Souček, jehož ztvárnil Ondřej Havelka. Jinak ale všechno i díky radovi Korejsovi běželo po starém. Jen málokdy se podaří dalšími díly tak dokonale navázat na první úspěšnou sérii. V tomto případě se to jistě i díky neústupnosti Jiřího Adamíry podařilo. Všechny díly Panoptika města pražského můžeme stále vidět na webu České televize. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: František Filipovský: geniální herec, dabér a věrný manžel ke konci života ztratil to nejcennější.
Čas načtení: 2024-05-16 09:55:36
Apple chystá geniální novinku. iPhone a iPad brzy půjde ovládat očima
Apple představil řadu nových funkcí pro hendikepované uživatele V budoucnu bude možné iPhone či iPad ovládat očima Anebo si budete moci zapnout speciální animace redukující nevolnost v autě Apple předběhl sám sebe a zhruba 4 týdny před konferencí WWDC 24 oznámil některé softwarové novinky, které zamíří do iOS a iPadOS. Jde vlastně výhradně o nové funkce zpřístupnění pro fyzicky či psychicky znevýhodněné a hendikepované. Z technologického hlediska však budou zajímat snad každého. Jaké jsou ty nejzajímavější? Přečtěte si celý článek Apple chystá geniální novinku. iPhone a iPad brzy půjde ovládat očima
Čas načtení: 2024-05-27 06:30:20
Nutnost pro všechny fandy retro her: geniální tapeta pro váš smartphone
Přemýšlíte o změně tapety na telefonu a máte rádi staré hry? Uživatel s přezdívkou WallPapers sdílel na síti X povedené wallpapery ve stylu starých konzolí Na přání vám vyrobí i tapetu s vlastní barvou Retro je aktuálně v kurzu a výjimkou nejsou ani staré hry a konzole. Pokud pamatujete na časy Game Boye od Nintenda, pak zpozorněte – uživatel s přezdívkou WallPapers na sociální síti X (dříve známé jako Twitter) sdílel několik zajímavých tapet na pozadí vašeho telefonu, které jsou inspirovány právě starými handheldy, v čele s legendárním Game Boyem. Překvapí především míra jejich detailů, a i když na legendární konzole odkazují jen svou estetikou, nutno podotknout, že se opravdu povedly a neměl by je minout žádný fanoušek retro her. Přečtěte si celý článek Nutnost pro všechny fandy retro her: geniální tapeta pro váš smartphone
Čas načtení: 2024-06-07 12:00:01
Neodolatelné akce v App Store: vizuální jízda i geniální postapokalyptické RPG
Máme tady pátek a s ním opět náš pravidelný výběr toho nejzajímavějšího z aplikací a her, co je aktuálně zdarma či ve slevě na App Store. Doporučit můžeme například vizuální skvost jménem Hyperforma Premium, postapokalyptické RPG s názvem Atom RPG nebo tvorbu vlastních planet v aplikaci Sandbox Planet. Přečtěte si celý článek Neodolatelné akce v App Store: vizuální jízda i geniální postapokalyptické RPG
Čas načtení: 2024-08-01 15:00:53
Gadget týdne: Boox Palma geniální hybrid mobilního telefonu a čtečky e-knih
Zařízení Boox Palma vypadá jako hybrid mobilního telefonu a čtečky Nabízí e-ink displej, ale zároveň i čipset Snapdragon 662 a plnohodnotný systém Android Prodává se i v českých obchodech, cena je 7 500 korun včetně daně Mobilní telefony častokrát v našem seriálu Gadget týdne nemíváme. Jednoduše kvůli tomu, že to tak úplně nesplňuje definici gadgetu, tedy chytré vychytávky, kterou si koupíte k telefonu nebo počítači. Minule jsme udělali výjimku s fascinujícím konceptem Minimal Phone, tentokrát uděláme ještě jednu. E-ink smartphone Boox Palma je totiž něco, po čem celá řada zákazníků dlouhou dobu touží. Přečtěte si celý článek Gadget týdne: Boox Palma geniální hybrid mobilního telefonu a čtečky e-knih
Čas načtení: 2024-08-09 15:00:02
Vivo V40 Lite má geniální prvek Aura Light. K čemu všemu jej můžete využít?
Vivo V40 Lite jde o velmi slušný fotomobil ze střední třídy Unikátním prvkem je u něj kruhové LED přisvícení Aura Light Tato funkce vám umožní regulovat teplotu přisvícení při focení nočních portrétů Unikátní prvky v designu telefonů jsou dnes spíše ojedinělou záležitostí. Jistě si všichni dokážete představit, jak vypadá klasický, tuctový smartphone. Záda s jednoduchým vzorem, modul fotoaparátu a bodová LED pro přisvícení noční scény. Maličké vidle do toho však hází čínská značka Vivo, která už nějakou dobu u svých telefonů střední třídy nabízí speciální sestavu LED nazývanou Aura Light. Přečtěte si celý článek Vivo V40 Lite má geniální prvek Aura Light. K čemu všemu jej můžete využít?
Čas načtení: 2024-08-12 14:19:29
Zdrojem problémů je potřeba něco někam uložit, ukládáme; potraviny, nápoje, elektřinu, peníze, databáze, programy, palivo atd. představme si dokonalý systém kde se nic nikam neukládá protože vše je v pohybu. Představit si systém, kde nic není uložené, a vše je v neustálém pohybu, znamená přemýšlet o dynamické, fluidní struktuře, která se neustále přizpůsobuje a vyvíjí.… Číst dále »Géniové mají geniální nápady
Čas načtení: 2024-09-06 18:00:47
Jednoduše geniální. Nabíječku Twelve South jen tak neztratíte, chová se jako AirTag
Ztrácíte pořád věci? Nabíječka Twelve South PlugBug disponuje systémem Najít od Applu Díky němu tento adaptér jen tak někde neztratíte Do Evropy se prozatím bohužel nechystá Asi každý z nás tu a tam něco ztratí. Zatímco někdy to mohou být jen nepodstatné zbytečnosti, v případě nabíječky se už v některých případech může jednat o vážný problém. Je poměrně překvapivé, že až doposud nikoho nenapadlo vytvořit nabíječku, kterou by v případě ztráty šlo snadno lokalizovat. Nyní s tímto jednoduchým, ale ve své podstatě geniálním, nápadem přišla společnost Twelve South, která představila adaptér se zabudovaným vyhledáváním skrze službu Najít od Applu. Přečtěte si celý článek Jednoduše geniální. Nabíječku Twelve South jen tak neztratíte, chová se jako AirTag
Čas načtení: 2024-09-10 06:10:00
Tak už dnes večer, přátelé kvalitních seriálových (melo)dramat! Po šesti letech od vysílání prvního dílu přichází čtvrtá a poslední řada kriticky i divácky skvěle přijatého italského seriálu Geniální přítelkyně. Představitelky dvojice neapolských kamarádek, Alba Rohrwacherová (Elena „Lenù“ Grecová) a Irene Maiorinová (Raffaella „Lila“ Cerullová), okomentovaly v rozhovoru pro Reflex, který vyjde ve čtvrtek 12. září, natáčení Příběhu ztracené holčičky. Tak se jmenuje poslední část tetralogie proslulé, a přitom tajemné, protože pseudonymní Eleny Ferrante. Desetidílný závěr seriálu nás bude na Max a HBO (tam je premiéra 22. října) provázet až do půli listopadu.
Čas načtení: 2024-09-14 18:00:51
Android tablet jako počítač: Google ukázal naprosto geniální funkci
Google předvedl naprosto geniální funkci pro tablety s Androidem Novým desktopovým režimem se přiblíží počítačům a notebookům Aplikace se budou otvírat v oknech, která půjde zvětšovat a zmenšovat Výrobci tabletů s Androidem si uvědomili, jak důležité je využívat plný potenciál velkých obrazovek. Do svých nadstaveb tak začali implementovat například vychytávky usnadňující multitasking, aby se tablety […] Celý článek si můžete přečíst na Android tablet jako počítač: Google ukázal naprosto geniální funkci