Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-21 12:00:01

Největší letadlo světa uneslo raketoplán a bylo i v Praze. Rusové ho zničili

Na letišti Hostomel však neskončila jen naivní ruská představa o rychlém ovládnutí Kyjeva. Na tomto letišti také došla svého konce 34 let dlouhá kariéra ukrajinského Snu – největšího nákladního letounu světa An-225 Mrija (v kódovém označení NATO „Cossach“ neboli „Kozák“). Raketoplán Buran – stál 30 miliard a letěl jen jednou Číst více Letadlo, které všude budilo rozruch „Bylo to úžasné letadlo, které všude budilo rozruch svými rozměry. Díky nim se zdálo, že neletí, ale jen se vzduchem pomalu převaluje,“ říká Radek Novák, amatérský pilot, a pokračuje: „V roce 2015 bylo naposledy v Praze, vezlo nějaký vojenský materiál do Afriky. Tehdy jsem neváhal a počkal jsem si na něj ve vzduchu, abych se mu při jeho přistání mohl co nejvíce přiblížit. Samozřejmě při dodržení předepsaných rozestupů a respektování řízených prostorů.“ A stejně tak Mriju vítaly na ruzyňském letišti na vyhlídkové terase davy fanoušků letectví. Byl postaven, aby nosil raketoplán Tento obří letoun byl vyroben krátce před rozpadem Sovětského svazu jako nosič raketoplánu Buran a raket Eněrgija či Proton. Jeho konstrukce vycházela z menšího nákladního letounu ze stejné konstrukční dílny, An-124 Ruslan. Ten dodnes vozí těžké náklady, občas ho můžeme vidět i v Praze. Oproti Ruslanu ale byly přidány dva motory na celkový počet šest, byl zesílen podvozek (má tak celkem 32 kol, některá řiditelná) a byly přidány dvě svislé ocasní plochy. Jeho užitečné zatížení je 250 000 kg, maximální vzletová hmotnost je 640 000 kg. Plně naložený má dolet 4 500 km, prázdný dokonce 15 400. Letoun DC-3 Dakota pomohl vyhrát válku, československé piloty odvezl za padající železnou oponu Číst více Nosič raketoplánu byl i v Praze Jeho první zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988. Svůj hlavní úkol, přepravu raketoplánu Buran, začal plnit o půl roku později, když převážel raketoplán na kosmodrom Bajkonur. O měsíc později se představil celému světu, když dopravil raketoplán na pařížskou leteckou přehlídku v roce 1989. Při zpáteční cestě jej mohla vidět díky poruše hydraulického systému i Praha. Dne 19. června 1989 přistál letoun Mrija na pražském letišti v Ruzyni a umožnil nadšeným fanouškům vidět nezvyklý pohled na tento obří letoun, nesoucí „na zádech“ raketoplán, který nikdy do vesmíru nevzlétl. Jeho kariéra však mohla být nečekaně krátká. Zrušením vývoje raketoplánu přišel o svou hlavní náplň a byl v roce 1994, tedy pouhých šest let po uvedení do provozu, odstaven na ukrajinském letišti Hostomel. Nová kariéra a zmrtvýchvstání Na stránkách společnosti Antonov se dozvídáme, že An-225 byl znovu „probuzen“ v roce 2001. Od té doby provozoval lety po celém světě s nákladem, jako jsou elektrické transformátory a mobilní generátory energie. Podporoval také celosvětové mírové a humanitární operace. Letoun byl oblíbený nejen pro svou možnost transportu obrovských nákladů, ale také používal příďové zařízení, které mu umožnilo „kleknout“, takže náklad bylo možno snadno naložit a vyložit. Mrija se také několikrát vrátila do České republiky. Tentokrát ne náhodou kvůli poruše, ale při svých komerčních aktivitách. A za velkého zájmu fandů letectví. V letech 2003, 2004 a 2006 byla k vidění v Praze a v roce 2015 při převozu vojenského materiálu do Afriky i dvakrát v Ostravě. Česká republika také drží jeden primát – během letu z Prahy do Taškentu Mrija převážela svůj nejtěžší náklad, a to zařízení pro budovaný ropovod o váze 247 tun. Letadlo bylo zničeno, hledá se viník V době únorové invaze 2022 bylo letadlo na letišti Hostomel kvůli servisní opravě, jak se pro CNN vyjádřila společnost Antonov. „Podle ředitele Antonov Airlines byl kvůli opravě demontován jeden z motorů a letadlo nemohlo ten den vzlétnout, přestože byly vydány příslušné příkazy,“ uvedla. Později SBU v souvislosti se zničením letadla obvinila právě bývalého generálního ředitele podniku Antonov Serhije Byčkova, jeho zástupce a také náčelníka oddělení pro leteckou bezpečnost. Mohlo jim hrozit až 15 let vězení. Podezřelí podle SBU krátce před ruskou invazí na Ukrajinu zamezili příslušníkům národní gardy ve vstupu do areálu letiště. Národní garda přitom dostala za úkol zajistit obranu Hostomelu. Garda měla konkrétně vybudovat od ledna do února, kdy nad Ukrajinou visela hrozba ruského vpádu, na strategicky důležitém letišti systém opevnění, uvedla agentura AP s odkazem na vyjádření SBU a kancelář ukrajinského generálního prokurátora. I přesto, že bylo letadlo zničeno, se snad již na utajeném místě opravuje či se připravuje další exemplář tohoto stroje. Je tak přece jen naděje, že toto obří letadlo ještě někdy v Praze uvidíme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V Praze se umíralo kvůli chybě navigátora. Lidé ignorovali sirény.

Čas načtení: 2025-03-12 08:53:08

Tajomný raketoplán Amerických vesmírnych síl sa vrátil na Zem po 434 dňoch: Nikto netuší, čo tam hore robil!

Po 434 dňoch strávených na obežnej dráhe sa na Zem vrátil tajomný X-37B, bezpilotné vesmírne lietadlo Amerických vesmírnych síl. Úspešne tak ukončilo svoju ... The post Tajomný raketoplán Amerických vesmírnych síl sa vrátil na Zem po 434 dňoch: Nikto netuší, čo tam hore robil! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-07-02 12:06:49

Francúzsky VORTEX má ambíciu nahradiť americký raketoplán

Na Parížskej leteckej výstave oznámil minister francúzskych ozbrojených síl, Sébastien Lecornu a CEO spoločnosti Dassault Aviation, Eric Trappier, spoluprácu na vývoji unikátneho vesmírneho ... The post Francúzsky VORTEX má ambíciu nahradiť americký raketoplán appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2015-06-25 16:30:00

Raketoplán Buran – prachem zaváta legenda

Miluju Star Trek, ale jinak nejsem nijak velkým fanouškem vesmíru. Tyhle fotky, kdysi legendárního raketoplánu Buran, mě ale k úžasu přivedly. Jak tvrdí Wikipedie: Buran (Буран) byl sovětský raketoplán s identifikačním číslem 1K, který byl postaven v roce 1986 jako součást programu Eněrgija-Buran. ...

Čas načtení: 2009-05-19 00:00:00

Moonraker

Raketoplán Moonraker unesou při letecké přepravě přímo ze vzduchu. James Bond (Roger Moore) se při pátrání dostává do Draxova průmyslového závodu...

Čas načtení: 2022-11-12 18:59:20

Automatická loď X-37B se po rekordních 908 dnech vrátila z oběžné dráhy

Společnost Boeing potvrdila, že malý robotický raketoplán X-37B je zpátky na Zemi. Ve vesmíru strávil rekordních 908 dní, předchozí rekord byl 780 dní. Na palubě byly různé vědecké a technologické experimenty NASA, Naval Research Lab, U.S. Air Force Academy a Air Force Research Laboratory. Právě ukončený let byl také prvním s vlastním servisním modulem, který nesl některé z experimentů.

Čas načtení: 2022-08-10 06:39:52

Čína vyslala na oběžnou dráhu utajené opakovatelně použitelné plavidlo

Čínská raketa Long March 2F vynesla 4. srpna na oběžnou dráhu utajovaný náklad. Podle státní tiskové agentury Xinhua šlo o testovací plavidlo, které nějakou dobu zůstane na orbitě a potom se vrátí zpět na Zemi. Během mise mají být testovány technologie pro servis satelitů a pro opakovatelné použití. Fotografie ani design plavidla nebyly nikdy zveřejněny, mohlo by se jednat o podobný typ zařízení jako je malý raketoplán X-37B ve službě americké armády.

Čas načtení: 2022-06-08 08:21:43

Nákladní moduly Dream Chaseru bude vyrábět Spirit AeroSystems

Americká společnost Sierra Space (odnož Sierra Nevada Corporation) uzavřela s firmou Spirit AeroSystems partnerství na výrobu nákladních modulů. Ty budou doprovázet malý raketoplán při nákladních misích k ISS. Zvládnou pojmout až 4,5 tuny nákladu, jsou vybaveny solárními panely a pohonem. První let Dream Chaseru na oběžnou dráhu je aktuálně v plánu nejdříve v úboru 2023.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-31 16:08:52

Start nové lodi Dragon 2 je převratným krokem

Příznivci letů do vesmíru měli v sobotu 30. května velký den. Počasí na březích Floridy se trochu umoudřilo a umožnilo start nové lodi Dragon 2 i s dvojčlennou posádkou. Sledoval jsem přípravy ke startu na online kanálu SpaceX. Oba astronauti, pánové kolem padesátky, se zubili jako kluci, kterým bylo právě slíbeno lízátko a jízda na kolotoči. Taky bych se zubil. Tohle je to pravé dobrodružství. Z geopolitického hlediska nastala pro kosmické lety doba zaslíbená, protože tu zase máme nějaké soupeření velmocí o světovou dominanci, což silně podněcuje technologické závody. V moderní době se vždycky vyplácelo mít převahu v nějaké technice, která umožňuje dálkovou projekci síly – na začátku 20. století to byly velké lodě (dreadnoughty), později letadla a první rakety, ještě takové, které nedokázaly dosáhnout oběžné dráhy. Dnes to nejspíš bude vesmír. Nejde jenom o klasickou špionáž a zbraně, ale i o šíření informací, protože tyhle souboje velkých států mají vždycky nějakou informační rovinu. Západní svět si snad podrží nějakou svobodu slova a tisku (i když za to budeme muset bojovat). Proniknout naopak informačně dovnitř Číny bude mnohem těžší, ale zrovna převaha na oběžné dráze by k tomu mohla být užitečná. Z vesmíru se dá vysílat leccos, včetně kritických až podvratných zpráv, a současné čínské vedení je kontrolou nad informacemi natolik posedlé, že tím ukazuje svoji Achillovu patu. Americký kosmický program v uplynulých letech málem odumřel na přílišnou byrokracii a nedostatek chuti podstupovat nějaké další riziko. Nejlépe na tom byl sektor kosmických sond vysílaných k planetám, planetkám a kometám; tam nejde o lidské životy a vědátoři jsou hraví a vynalézaví už z podstaty. Nejhůře na tom byly velké projekty jako Constellation a SLS, jejichž vývoj zaběhl do desítek miliard dolarů ještě předtím, než vzlétl první prototyp. Jeden čas to vypadalo, že kombinace politického mikromanagementu, stabilních penězotoků k velkým firmám jako Boeing či Northrop Grumman a přílišného „držení se u zdi“ tu NASA buď úplně zabije, nebo – a to spíš – ji ponechá v jakémsi položivém stavu, kdy to bude agentura hodně drahá, z vojenských důvodů sice nezrušitelná, ale zároveň nepříliš efektivní. No, zdá se, že tenhle scénář byl odvrácen, a to právě tím, že si ve Washingtonu uvědomili, že musejí pustit část kontroly z ruky. Jedním z problémů dřívějšího stavu byla neustálá snaha úředníků dohlížet na každý detail každého procesu. Byl to pochopitelný důsledek dvou havárií raketoplánů, které stály celkem 14 životů. Ale zároveň se tímhle způsobem zabije jakákoliv inovace. Na diskusních fórech, kde se setkávají příznivci kosmonautiky, koluje neověřitelná historka. Zní takto: když se firma SpaceX pustila do práce na lodi Dragon 2, vyjádřila NASA přání nasadit jim do výroby nějakých 300 trvale přítomných inspektorů. Ze SpaceX prý odpověděli, že tři by měli stačit. Nakonec se dohodli na třiceti. Na internetu vždycky potkáte zapšklé lidi, kteří pociťují potřebu shodit jakýkoliv výkon, kterého někdo dosáhl. (Tuhle povahu jim opravdu nezávidím.) I kolem letu Draka se jich vyrojilo víc než dost a jejich hlavní argumentační linie je, že s lidmi se létalo už předtím, tak co že se vlastně oslavuje. Nuže, důvody jsou tyto: a) Ta loď je úplně nová, a to i designově, nejen datem výroby. Nejde jen o opatrné vylepšování starých modelů, jako jsou Sojuzy nebo raketoplány, ale o stroj, který je od samého počátku postaven na současných technologiích. K tomu byl už nejvyšší čas. Ona ta moderní technika má sice taky svoje problémy (například pochytání softwarových chyb požírá čím dál významnější část času stráveného vývojem), ale létat donekonečna na strojích, které zkonstruovali ještě naši dědečci, bylo poněkud ubíjející. A drahé, čímž se dostáváme k druhému bodu: b) Jak nosné rakety Falcon, tak kosmické lodi Dragon vyšly na relativně málo peněz, částečně byly financovány ze soukromých prostředků a jejich provoz by měl být o dost ekonomičtější než dřív – což znamená možnost létat daleko, daleko častěji, než jsme byli zvyklí. Podle NY Post dostala SpaceX za uplynulé desetiletí ze státních peněz celkem 3,1 miliardy dolarů, což jsou ve srovnání s dřívějšími kosmickými projekty vyslovené drobné. Měsíční projekt Apollo by při započítání inflace vyšel asi na 150 miliard dnešních dolarů a čtyřicet let provozu raketoplánů na 209 miliard dolarů. Samozřejmě se ty tři projekty nedají úplně jednoduše srovnat, každý měl jiné cíle; ale roční náklady se srovnat dají a z nich plyne, že lety na Falconu jsou jak pro daňového poplatníka, tak i pro větší soukromé zákazníky cenově snesitelné, kdežto Apollo či raketoplán představovaly velký a dost možná neudržitelný luxus i pro federální kasu USA. No, a cena je přitom naprosto kritický faktor pro další rozvoj. S drahými hračkami si nutně bude hrát jen pár nejbohatších kluků na pískovišti. Čím cenově dostupnější se ta technologie stane, tím víc se bude rozvíjet, až bude jednoho dne samozřejmou součástí našeho světa. Takový vývoj od supertechnologie k všudypřítomnému jevu už jsme v posledních desetiletích zažili a změnil nám život. Kdyby počítače navěky zůstaly ve velkých klimatizovaných sálech a k jejich provozování by byly potřeba celé týmy, tak byste teď, well, určitě četli něco zcela jiného. I politika nebo zpravodajství by vypadaly úplně jinak. Doufám, že kosmická technologie časem zlidoví podobným způsobem, a že start Draka představoval malý krok k tomuhle cíli. Ten šípkový zámek v podobě velkých státních agentur potřeboval trochu probudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-12 10:38:00

Když astronauti vstanou z mrtvých: Vodí nás NASA za nos?

Raketoplán Challenger havaroval 28. ledna 1986 před zraky rodin astronautů a milionů televizních diváků. Prý ninkdo nepřežil. Co když to bylo ale jinak? (Foto:... Článek Když astronauti vstanou z mrtvých: Vodí nás NASA za nos? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:01

Pancéřovaná vozidla poslala nákladní B 747 k zemi, posádka neměla šanci přežít

Nákladní letoun byl na cestě do Dubaje. Na jeho palubě bylo vedle ostatního nákladu i pět obrněných vojenských vozidel odolných proti minám (MRAP), která byla naložena na hlavní palubu letadla. Dvě z těchto vozidel vážila každé asi 12 tun a další tři vážila každé asi 18 tun. Na tomto letišti přistál stroj pro doplnění paliva. Během doplňování paliva byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky. Tomu však kapitán ani posádka nevěnovali patřičnou pozornost. Největší letadlo světa uneslo raketoplán a bylo i v Praze. Rusové ho zničili Číst více Plánovali strmé stoupání, přehnali to Server planecrash.fandom.com popisuje další průběh letu. Vzhledem k tomu, že letadlo odlétalo z nepřátelského prostředí, rozhodli se piloti provést strmé stoupání, aby se vyhnuli útokům raket země-vzduch odpalovaných z mobilních raketometů. B 747 však krátce po vzletu stoupal strměji, než posádka zamýšlela. V prudkém stoupání ztratil rychlost, a tedy i vztlak nutný k letu. Posádka se snažila korigovat úhel stoupání, ale letoun na ni nereagoval. Později se strmě bočně naklonil a jako by se zastavil ve vzduchu. Následoval nekontrolovaný pád a zkáza letounu i posádky.  Nahrávání hlasů v kabině se zastavilo devět sekund po vzletu Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že nahrávka hlasů v kokpitu letadla se náhle zastavila devět sekund po vzletu, to byl také čas, kdy letadlo začalo nekontrolovatelně stoupat a přestalo být ovladatelné. Co se v těchto sekundách stalo, nebylo tak jednoduché zjistit. Server airlive.net hovoří o vyšetřování nehody. Z nahrávky před přerušením vyšetřovatelé zjistili, že krátce před odletem, když bylo letadlo stále na rampě v Bagrámu, byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky, a posádka kokpitu diskutovala o možném posunu nákladu a zatížení letounu. To zřejmě způsobilo při posledním přistání přehřátí brzd letounu a nutnost čekat více než hodinu na jejich vychladnutí. Dodatečně se diskutovalo o opětovném zajištění nákladu před odletem. To mohlo být pro vyšetřovatele vodítkem. Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem Číst více Vyšetřování trosek a simulace letu Zpráva amerického vyšetřovacího orgánu NTSB konstatuje, že během náklonu a rotace letadla při vzletu byly jeho výkony a pohyby zpočátku normální ve srovnání s údaji z předchozího vzletu a se základní simulací, která předpokládala letoun s podobným zatížením a konfigurací. Přestože celý let od vzletu do okamžiku nárazu trval asi 30 sekund, letové zapisovače přestaly zaznamenávat data během několika sekund po vzletu. Poslední 3 sekundy údajů letounu, které skončily, když letoun vystoupal do výšky asi 33 stop, ukázaly, že vzlet při nehodě se začal odchylovat od předchozího vzletu i od základní simulace a stoupal strměji. Nahrané videozáznamy zachytily letoun v prudkém stoupání s vysokým sklonem, než dosáhl svého nejvyššího bodu, přetočil se doprava, pak rychle klesal a havaroval téměř na plocho. Prudký sklon letounu a následná trajektorie svědčily o aerodynamickém pádu. Uvolnění nákladu jako téměř jistá příčina pádu Pro vyšetřovatele bylo právě náhlé odmlčení záznamových zařízení vodítkem. Tato zařízení se nacházejí v zadní části letounu. Průzkum trosek odhalil, že alespoň nejzadnější obrněný vůz se během vzletu uvolnil ze svého ukotvení, posunul se dozadu a poškodil nahrávací zařízení za zadní tlakovou přepážkou. Bylo zjištěno, že pohyb MRAP na zádi narušil také přinejmenším hydraulické systémy 1 a 2 a mohl se dostat do kontaktu se sestavou zvedáku stabilizátoru. To zcela vysvětlilo i to, proč posádka nemohla letoun ovládat. Zadní řídicí plochy se po nárazu zasekly v poloze stoupání a nebylo v moci posádky stroj dále ovládat do příčného sklonu. Pochybil dopravce i dohledové orgány Závěrečná zpráva konstatuje, že s ohledem na povahu nákladu a možnosti jeho upevnění bylo možné transportovat nikoliv pět obrněných vozidel, ale pouze jedno. Jako pravděpodobnou příčinu určila Národní rada pro bezpečnost dopravy nedostatečné postupy National Airlines pro upevnění speciálních nákladů, což mělo za následek nesprávné zabezpečení nákladu správcem nákladu. V důsledku se náklad na zádi pohyboval a poškodil hydraulické systémy č. 1 a 2 a součásti hnacího mechanismu horizontálního stabilizátoru, kvůli čemuž byl letoun neovladatelný. K nehodě přispěl nedostatečný dohled Federálního úřadu pro letectví nad manipulací National Airlines se speciálním nákladem. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie prezidentského letounu. Otřásla světem.

Čas načtení: 2024-04-21 15:10:00

Jihočeské nebe: Astronom Zdeněk Kopal publikoval první odborné články už v patnácti letech. Zaujaly i v zahraničí

Na duben připadá řada kosmonautických a astronomických výročí. 12. dubna 1961 vzlétl jako první člověk do vesmíru Jurij Gagarin a dvacet let po něm odstartoval první americký raketoplán. 24. dubna byl vypuštěn Hubbleův kosmický dalekohled.

Čas načtení: 2024-04-25 06:00:00

Ranní check: Valorizace důchodů bude štědřejší, Mallu se nedaří, ČD chtějí nové sídlo

Dobré ráno! Je 116. den v roce, svátek má Marek. V tento den v roce 1990 raketoplán Discovery umístil na oběžnou dráhu Země Hubbleův teleskop. Podívejte se na přehled nejdůležitějších událostí posledních hodin.

Čas načtení: 2024-04-30 18:30:31

Space Shuttle: Smělé plány nevyjdou

Píše se startu 28. ledna 1986. Den, který se do historie kosmonautiky zapíše černou tužkou. Raketoplán Challenger se odlepuje od země, ale pouhých 73 sekund od startu prohoří spoj mezi dvěma částmi SRB. Ten špičkou prorazí nádrž a ozve se exploze.   Dominový efekt na sebe nenechá čekat. Druhá exploze je likvidační. Na nebi zůstane

Čas načtení: 2009-05-19 00:00:00

Moonraker

Raketoplán Moonraker unesou při letecké přepravě přímo ze vzduchu. James Bond (Roger Moore) se při pátrání dostává do Draxova průmyslového závodu...

Čas načtení: 2024-07-18 14:51:00

Tipy na výlet cestou autem do Paříže: Concorde, Boeing 747 i raketoplán

Pokud plánujete na olympiádu v Paříži vyrazit autem, po cestě byste rozhodně neměli minout například vyhlášené muzeum v Sinsheimu ani nedaleko vzdálené muzeum ve Špýru, kde si můžete prohlédnout dokonce i raketoplán.

Čas načtení: 2024-07-18 14:51:00

Tipy na výlet cestou autem do Paříže: Concorde, Boeing 747 i raketoplán

Pokud plánujete na olympiádu v Paříži vyrazit autem, po cestě byste rozhodně neměli minout například vyhlášené muzeum v Sinsheimu ani nedaleko vzdálené muzeum ve Špýru, kde si můžete prohlédnout dokonce i raketoplán.

Čas načtení: 2024-07-21 08:00:01

První člověk na Měsíci byl před 55 lety. Co znamenalo Armstrongovo přání „Hodně štěstí, pane Gorsky“?

Let na Měsíc a Armstrongovu řeč sledovalo odhadem 650 milionů lidí po celém světě. Přesto se vesmírná mise nevyhnula spekulacím a otázkám. Byl vůbec Armstrong na Měsíci? Konspirační teorie Někteří přátelé konspiračních teorií dokonce popírali, že by se tato mise uskutečnila. I v samotné Americe existuje dodnes nejméně 6 % obyvatel, kteří tomuto přistání nevěří. Nejčastějšími důvody pro pochybnosti jsou, že záření Van Allenových pásů je smrtící a zabilo by posádku, americká vlajka na záběrech povlává, jako by se o ni opíral vítr, přičemž na Měsíci je vakuum, stopy astronautů jsou ostré, jako by se otiskly do vlhké hmoty, na fotografiích Měsíce jsou různoběžné stíny jakoby od studiových světel, konec obzoru je ostrý, jako by po pár metrech končil, a na fotografiích nejsou vidět hvězdy. Tyto teorie už jsou samozřejmě dávno vyvráceny a věřit jim mohou snad jen nejvěrnější voliči Donalda Trumpa. Už jen ten pohled stál za to O samotném průběhu letu si můžeme přečíst přímo na stránkách NASA. Mise začala 16. července 1969 v 13:32:00 UTC startem z Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral. Samotný let k Měsíci trval tři dny, takže si dlouhé čekání astronauti krátili poslechem hudby. Armstrong si s sebou vyžádal dvě skladby – Novosvětskou symfonii Antonína Dvořáka a album Samuela Hoffmana Music Out of the Moon. Druhý den se Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin odpojili v lunárním modulu od velitelského, v němž zůstal Michael Collins. A krátce po 20. hodině zahájili sestup. „Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu… Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“ prohlásil Armstrong. Raketoplán Buran – stál 30 miliard a letěl jen jednou Číst více Výstup v přímém přenosu „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě, nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily,“ líčil Armstrong, co viděl. Původně si měli oba po přistání nejprve trochu odpočinout, již během letu ale požádali o svolení jít na vycházku okamžitě. Prý by stejně neusnuli. A tak si brzy Armstrong oblékl asi nejdražší oblek na světě. Jeho skafandr vážil 30 kilogramů a přišel na zhruba 300 000 dolarů. K tomu měl navíc na zádech objemnou klimatizační aparaturu, v pozemských podmínkách tedy dalších 54 kilo navíc. Na obrazovkách kontrolního střediska a milionů televizorů po celé Zemi se objevil stín lunárního modulu, stojícího na povrchu Měsíce. Obraz byl nejasný, tmavý, černobílý, s ostrými přechody ze stínu do světla, bez detailů a hloubek. První člověk konečně stanul oběma nohama na Měsíci. Bylo právě 20. července 1969, 21:56:21 centrálního amerického letního času – 21. července 2:56:21 času světového čili 3:56:21 středoevropského. …a potom přišla slavná věta Větu „One small step for a man. One giant leap for mankind.“ zná asi každý, kdo si o přistání na Měsíci něco přečetl. I tato věta však budila pozornost. Podrobně se jí zabývalo i BBC. Armstrong totiž podle některých „vypustil“ neurčitý člen „a“ před slovíčkem „man“. Tím se gramatický význam celého výroku změnil. Když se totiž v angličtině použije „man“ bez členu, jeho význam je stejný jako slovo „mankind“, tedy lidstvo. Celkově by tak věta nedávala moc velký smysl. Americký astronaut tedy vlastně řekl: „Malý krok pro lidstvo. Obrovský skok pro lidstvo.“ Podle některých specialistů, kteří se nahrávkou zabývali, mu slovíčko „a“ „vypadlo“, protože v ten okamžik byl pod nesmírným tlakem. Další badatelé připomínají Armstrongův přízvuk – pocházel z amerického státu Ohio. Podle nich bylo „a“ řečeno, ale mnohem jemněji, takže ho lze přeslechnout. Po návratu na Zemi sám Armstrong uvedl, že si myslí, že opravdu řekl „a man“. Chuck Yeager jako první překonal rychlost zvuku. Pomohla mu k tomu násada od koštěte Číst více Spontánní věta, nebo pečlivě vymyšlený slogan? Neil Armstrong v četných rozhovorech, a dokonce i ve své vlastní autobiografii vyvracel, že tento výrok byl předem připraven, snad přímo v Bílém domě. Řekl, že tato slova jej napadla až po příletu na Měsíc, když čekal, až opustí svůj lunární modul Eagle. Server space.com však připomíná, že astronautův bratr Dean Armstrong později vyprávěl, že oba diskutovali o této větě již o měsíce dříve. Dokonce mu prý bratr ukázal ručně psaný text a zeptal se jej, co si o tom myslí. Úžasné, odpověděl prý. Ale to je samozřejmě nepodstatné, jen to svědčí o tom, že i desítky let po této události stojí za to i novinářům prestižní stanice se výrokem zabývat. Stejně jako se mnozí zabývají další „tajemnou věcí“. Kdo byl pan Gorsky a proč mu Armstrong přál z povrchu Měsíce hodně štěstí? Než totiž Armstrong znovu vstoupil do přistávacího modulu, pronesl záhadnou poznámku „Hodně štěstí, pane Gorsky“. Mnoho lidí v NASA si myslelo, že jde o poznámku týkající se nějakého konkurenčního sovětského kosmonauta. Jenže žádný Gorsky mezi kosmonauty nebyl. Až mnohem později se k této větě vyjádřil sám astronaut. A zavzpomínal na svoje dětství. Když byl Neil malý, hrál baseball se svým bratrem před jejich domem. A míček po nepodařeném úderu přistál před oknem ložnice jeho sousedů Gorských. Neil pro míček šel, a když se naklonil, aby jej zvedl, slyšel prý paní Gorskou, jak manželovi říká: „Orální sex? Chceš orální sex? To leda až se ten kluk od vedle bude procházet po Měsíci!“ Cesta zpět a karanténa Jejich mise na Měsíci skončila. Ještě zbývalo dostat se zpět na lunární oběžnou dráhu, spojit se s velitelským modulem Columbia, kde na ně čekal Michael Collins. Jejich lunární modul Eagle ponechali na oběžné dráze Měsíce, odkud později spadl na neznámé místo jeho povrchu. Posádka se vrátila na Zemi, kde přistála 24. července na hladině Tichého oceánu 2 660 kilometrů východně od ostrova Wake, 380 kilometrů jižně od Johnsonova atolu a 24 kilometrů od letadlové lodi USS Hornet. Z vrtulníku seskočili čtyři potápěči v ochranných oděvech, stabilizovali návratový modul, jeden z nich otevřel vstup do lodi a podal astronautům nové oděvy, aby se převlékli. Důvodem byla obava z možného zavlečení mimozemského života. Poté je vrtulníkem přepravili na letadlovou loď USS Hornet, kde je „zavřeli“ do izolovaného kontejneru. Karanténa pak pokračovala i v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu až do 11. srpna. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Operace Zlomený šíp. Ztracené jaderné bomby

Čas načtení: 2024-07-24 15:44:00

Trhal květiny v centru, dával je ženám. Jsem šerif v Coloradu, řekl strážníkům

Strážníci v Českých Budějovicích přistihli v centru muže, který z veřejné zeleně trhal květiny a rozdával je ženám. Pak jim tvrdil, že je šerif v Coloradu, hraje NHL a vlastní raketoplán. Vandalovi hrozí pokuta až 50 tisíc korun.