Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-05 16:31:00

Astroneer přichází s prvním DLC rozšířením

Sandboxový survival Astroneer přichází po více než pěti letech od vydání s prvním DLC rozšířením s podtitulem Astroneer: Glitchwalkers. To vyjde ještě letos na platformy PC, Nintendo Switch, PlayStation 4 a Xbox One. Článek Astroneer přichází s prvním DLC rozšířením se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-06-23 18:10:28

Dalším rozšířením pro American Truck Simulator bude Iowa

Před pár dny oznámili vývojáři z českého studia SCS Software další mapové rozšíření pro hru American Truck Simulator, které nás tentokrát zavede do státu Iowa. Jedná se současně již o třetí DLC, na němž tvůrci pracují. Článek Dalším rozšířením pro American Truck Simulator bude Iowa se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-09-09 07:57:00

Tong Wen ze společnosti Huawei: 6G potřebuje pro změnu mobilního průmyslu skutečné inovace

Valencia (Španělsko) 9. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Dr. Tong Wen, technický ředitel společnosti Huawei Wireless, přednesl 4. září 2024 na konferenci IEEE PIMRC svůj náhled na směr vývoje v oblasti 6G. V příspěvku s názvem „Architektonický rámec pro A-RAN a A-Core" dr. Tong Wen zdůraznil: „6G nebude pouhým upgradem 5G; měla by integrovat revoluční vývoj umělé inteligence za posledních 20 měsíců a přetvořit tak bezdrátový průmysl a posunout jej na novou úroveň."5G dosáhla úspěchu, a také 6G je na dobré cestě. Dr. Tong Wen popsal harmonogram standardu 6G. První diskuse o standardu 6G začne v rámci 3GPP v roce 2025 a první verze standardu 6G bude zmrazena v roce 2030. Stručně řečeno, po šesti letech bude vytvořen globální standard 6G a ekosystém mobilního průmyslu bude usilovat o jeho vstup na trh.6G je nicméně dlouhodobým plánem a její technologie a standard by měly podporovat inovace v budoucím desetiletí 2030 až 2040. Z investičního hlediska by technologie 6G měla mít také dlouhou dobu životnosti, nejedná se tedy o kopii technologie 5G, ale o další generaci bezdrátového připojení.Dr. Tong Wen dále na konferenci podrobněji popsal směr standardizace 6G a inovace, které standardizaci 6G podporují.Za prvé, 6G představuje skutečným generačním průlom v technologiiŽijeme v době, kdy revoluce umělé inteligence hluboce mění každý aspekt naší práce a života. 6G by tedy určitě měla vzít v úvahu nastupující revoluci umělé inteligence, která se odehrává nyní a bude probíhat i v budoucnu. Z tohoto důvodu je třeba znovu prozkoumat nové možnosti a potenciál mobilního průmyslu pro časový rámec 2030 a dále. Standard 6G, klíčové technologie a síťová architektura by proto měly být znovu definovány na základě aplikačních scénářů a požadavků v letech 2030 až 2040.Aby standard 6G umožnil skutečné generační zlepšení schopností, musí přijmout převratné technologie. Konkrétně, pokud jde o páteřní síť, RAN a terminály, musí mít standard 3GPP 6G od prvního dne originální technologie a hlavní funkce vzdušného rozhraní, které drasticky zlepší výkonnost sítě a úsporu energie, zajistí 10krát až 30krát lepší uživatelský zážitek, 3krát vyšší vlastní spektrální účinnost a energetickou efektivitu.Souhrnně řečeno, 6G není pokračováním nebo upgradem technologií 5G, není to ani jiný způsob implementace 5G. Naopak, 6G je zcela novou generací služeb, která by měla spotřebitelům přinést nové hodnoty.Zadruhé, standard 6G by měl zahrnovat revoluci v oblasti umělé inteligence pomocí kvantového skoku OOMPřed dvaceti lety byl internet zprostředkovatelem nejnovějších technologií. Bezdrátový průmysl internet přijal za svůj a dosáhl velkého obchodního úspěchu. Dnes se prostředníkem nejnovějších technologií stává umělá inteligence. Není tedy pochyb o tom, že 6G by měla stejně přijmout AI. Proces standardizace 3GPP 6G tedy musí plně vstřebat převratné změny technologií AI.Na straně páteřní sítě je třeba využít technologii založenou na AI agentech k přepracování architektury jádra 6G-Core, aby se dosáhlo jeho plné automatizace včetně generování, provozu a údržby. 6G-Core je následníkem a rozšířením SBA (service-based architektury) 5G, který podporuje primitivní schopnosti AI 6G, Sensingu a NTN.Na straně RAN budou v letech 2030-2040 hlavními aplikacemi AI AGI a embodiment-AI. Průmysl musí dále zkoumat AGI (Artificial General Intelligence, obecnou umělou inteligenci) a embodiment-AI, nejen současnou generativní AI. Proto je zatím předčasné přijímat závěry o návrhu vzdušného rozhraní 6G týkající se podpory 6G AI.Co se týče UE, v 6G musí UE podporovat funkci „Full AI" (plně AI). Pokud se UE 6G nepřizpůsobí rychlému rozvoji AI a snímacích schopností v letech 2030 až 2040, bude přechod z technologií 5G na 6G obtížný.Za třetí, architektura 6G by měla nepřetržitě inovovat pro vytvoření většího trhuTechnologie 5G v minulých letech prokázala svůj tržní úspěch a nyní se vyvíjí do podoby 5G-Advanced. V příštích 5 a více letech budou technologie 5G a 5G-Advanced schopny splnit požadavky zákazníků a budou i nadále přinášet operátorům hodnotu a chránit jejich investice do 5G.Proto by se technologie 6G neměly překrývat a duplikovat s 5G, ani konkurovat tržnímu prostoru 5G a plýtvat investicemi operátorů. Místo toho by technologie 6G měly vytvářet pro odvětví inovativní hodnoty a rozšiřovat tržní prostor pro mobilní průmysl.Pouhé opakované použití architektury sítě 5G bez generační a principiální inovace omezí snahu a představivost mobilního průmyslu ponořit se do inovací v éře 6G. Zejména opětovné použití základní sítě 5G bude bránit inovacím v oblasti umělé inteligence.Za čtvrté, uživatelská zařízení 6G vyžadují zásadní změnuPřelom v technologii koncových zařízení je klíčovým, ne-li jediným hnacím motorem vývoje mobilních systémů. Právě díky telefonům iPhone v roce 2007 zaznamenalo odvětví mobilního širokopásmového připojení fenomenální tržní úspěch. Je však těžko představitelné, že by chytré telefony zůstaly hnacím motorem mobilního průmyslu i po roce 2030.Proto je třeba přinést v 6G nové průlomy v technologiích koncových zařízení a také připravit systém 6G na provoz těchto koncových zařízení v éře 6G.Na závěr Dr. Tong Wen podrobněji vysvětlil vztah mezi standardy 5G a 6G: „ 6G musí být inovativní generační technologií, nikoli pouhým rozšířením technologie 5G. Nasazování 5G se nyní rozbíhá po celém světě, přičemž současnou poptávku a požadavky trhu dokáže splnit 5G-Advanced. To ochrání investice operátorů a umožní další rozšiřování tržního prostoru. Duplikovat technologie 5G pro 6G, to je v podstatě pseudo-6G technologie, což by nebylo pro operátory právě nejlepší využití investic. Nepodceňujme možnosti 5G-Advanced pro současný trh, ale stejně tak nepodceňujme ani potenciál 6G."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2498236/huawei_wireless.jpgKONTAKT: Yifan Ji, jiyifan2@huawei.com  

Čas načtení: 2024-02-16 16:32:33

Gambas 3.19.0

Byla vydána nová major verze 3.19.0 grafického vývojového prostředí a platformy Gambas (Wikipedie) založené na interpretru programovacího jazyka Basic s rozšířením o objektově orientované programování. Přehled novinek v poznámkách k vydání. Zdrojové kódy jsou k dispozici na GitLabu.

Čas načtení: 2024-01-18 17:05:00

Jak se v moderní době seznámit? Vyzkoušejte seznamky, bary pro nezadané a speed dating

Způsobů, jak se seznámit, existovalo dříve víc než dost. Před vznikem a masovým rozšířením chytrých telefonů, sociálních sítí a dalších platforem, probíhalo seznamování pouze v reálném světě. To je teď téměř pasé, protože lidé tráví více času koukáním do svého telefonu než tím, že by se dívali okolo sebe a aktivně vyhledávali příležitosti k seznámení. Jak se v digitálním věku seznámit? Výměna čísla při cestě v tramvaji, metru či autobuse je již pasé Při cestě tramvají, autobusem i v metru tráví většina cestujících jízdu tím, že jsou přilepení k displeji svého mobilu. Patříte-li k těm několika výjimkám, které tráví čas v offline světě a sledují dění okolo sebe, možná jste již narazili na někoho, kdo se vám líbil a doufali jste, že se vaše oči střetnou a po krátkém hovoru si vyměníte čísla. Bohužel vás musíme zklamat, protože tyto situace jsou aktuálně již na pokraji vymření. Místo nich existují nové metody, jak se efektivně seznámit s někým atraktivním, s kým byste si rozuměli. Seznamky První možností jsou samozřejmě seznamky. Od doby svého vzniku ušly dlouhou cestu a nyní stačí pouze swajpovat vpravo a vlevo podle toho, zda se vám daný člověk líbí či nikoliv. Na tomto principu je založena jedna z nejznámějších online seznamek zvaná Tinder. I v případě, že na ni nemáte profil, určitě jste o ní již slyšeli. Jakmile dojde ke shodě, jste s daným uživatelem propojeni a konverzace může začít. Nemusíte se tedy bát toho, že by vám psali lidé, o jejichž společnost nestojíte. Tinder není jedinou seznamovací aplikací Další oblíbenou aplikací, zejména mezi ženami, je Bumble. Na té mají totiž veškerou moc v rukou ženy. Muži je mohou kontaktovat až poté, co jim dá žena lajk. Vyjmenováváním seznamovacích aplikací bychom samozřejmě mohli pokračovat do nekonečna. Pokud se vám líbí tento systém seznámení, stačí si najít takovou,... Čtěte více Příspěvek Jak se v moderní době seznámit? Vyzkoušejte seznamky, bary pro nezadané a speed dating pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2007-10-16 06:00:00

Oblíbené addony pro Firefox

Využíváte služeb internetového prohlížeče Mozilla Firefox, ale přijdou vám jeho možnosti nedokonalé? Co si třeba do Firefoxu přidat RSS čtečku, blokování reklam, FTP manager a jiné vymoženosti? Díky rozšířením není skoro nic nemožné. Představme si alespoň pár nejoblíbenějších… Jak na instalaci ...

Čas načtení: 2020-06-08 00:00:00

Zvířátka jsou v kurzu: i ve špercích

Česká klenotnická značka ALO diamonds má krásnou kolekci Animals. V ní najdete kouzlo lesů, pouští i džungle. Nechte se také pohltit světem plným života a jedinečných barev pod mořskou hladinou. ALO diamonds vítá jaro rozšířením této kolekce Animals o nové designové kousky, ze kterých Vás učaruje ...

Čas načtení: 2010-09-04 15:00:00

Diane von Furstenberg – princezna žijící americký sen

Patřila k americké smetánce 70. let a na výsluní se udržela až do současnosti. Byla múzou a módní ikonou pro pop-artového génia Andyho Warhola. Její jméno je spojováno s rozšířením skutečného módního trendu – zavinovacích šatů. Jaká jsou další tajemství jejího úspěchu? Princezna Diane Diane von Fu ...

Čas načtení: 2017-08-16 00:00:00

Zahradní sítě: vyšší level houpaček

Zahradní lavičky a zahradní houpačky už zná každý. Ale víte, co je o level výše? Jsou to zahradní sítě. Jsou neskutečně pohodlné, vzdušné, a hlavně jsou v současnosti velmi IN. Zahrada, to je vždy místo, které je příjemným a zdravě zeleným rozšířením vašeho stávajícího příbytku a domu. Je to míst ...

Čas načtení: 2020-10-30 19:16:21

Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.

Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva

Čas načtení: 2013-04-30 05:00:00

TESV: Skyrim: Dragonborn - více Skyrimu pro fanoušky

Dragonborn je po regulérní expanzí Dawnguard a add-onu Hearthfire třetím rozšířením pro Bethesdino opus magnum TESV: Skyrim. Zároveň nutno hned upozornit, že se jedná o DLC zatím nejrozsáhlejší. Otázka ale zní, dokáže Skyrim většinu svých hráčů ještě zaujmout? Raven Rock je hlavní sídliště Solsthei ...

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2021-09-24 09:04:29

Šířil protinacistické letáky, zemřel v Osvětimi. Darina Ničová věnovala osudu svého pradědečka knižní trilogii

Příběh svého pradědečka, který se zapojil do protinacistického odboje na Těšínsku a zemřel v Osvětimi, toužila spisovatelka a herečka Darina Ničová sepsat už od dětství. Poprvé jej představila v jedné z povídek vydaných v knize Pohnutiny a následně rozpracovala v historickém románu Až vyrostou sněženky a románovém dokumentu Janovo tajemství. „Když se mi v roce 2013 dostaly do rukou nové informace o pradědečkově pobytu v Osvětimi, věděla jsem, že jeho osud musím dovyprávět, abych za traumatem naší rodiny napsala pomyslnou tečku,“ říká Darina Ničová. Osud Jana Fukały je stěžejní zápletkou knižní trilogie Dariny Ničové se souhrnným názvem Proti proudu, jejíž závěrečný díl Janovo tajemství vychází letos v říjnu. Autorka ve svém díle rozehrála historický dokumentární román, kterým prostupuje i hluboce osobní rovina – hlavní postava je jejím vlastním pradědečkem. Jan Fukała, československý Polák z Těšínska, manžel a otec čtyř dětí je 12. března 1940 zatčen gestapem a 6. listopadu téhož roku odsouzen za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci na dva a půl roku těžkého žaláře. V kárné věznici v Raviči ve Velkopolském vojvodství odpočítává dlouhé měsíce a domů píše dopisy plné optimismu, v nichž se těší na brzké shledání. K tomu už však nikdy nedojde a místo za manželkou a dětmi putuje Jan do Osvětimi, odkud se už nevrátí. „S pradědečkovým příběhem jsem se seznámila už v dětství a velmi brzy jsem zatoužila přenést ho na papír. Chtěla jsem uchovat jeho osud a také se tak nějak vypořádat s tímto rodinným bolem. Hluboce mě zasáhlo, když jsem si představila, jak na jaře 1940 jednoho zdánlivě obyčejného dne moje prababička ráno vypravila pět členů své rodiny do práce a do školy a večer se jí vrátili jen tři. A pak přišel strach, výslechy na gestapu, kterých nebyla ušetřena ani moje tehdy čerstvě šestnáctiletá babička, výhružky koncentračním táborem…“ popisuje Darina Ničová. Autorka při psaní čerpala nejen z vyprávění své babičky Anny, ale především z detailně zpracovaného životopisu Jana Fukały, který sepsal jeho syn Gustav. Ten byl sám jako sedmnáctiletý hoch v osudném roce 1940 se svým otcem zatčen a odsouzen za přípravy vlastizrady k 1 roku a 9 měsícům vězení. Na rozdíl od Jana přežil. Jeho ručně psané materiály obsahující i řadu dobových fotografií autorka doplnila vlastním bádáním i teprve v tomto tisíciletí objevenými dokumenty, jako jsou protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek nebo záznamy a fotografie z Osvětimi. Právě osvětimské muzeum se v roce 2013 postaralo o velký průlom v genezi knihy, když Ničové poskytlo do té doby neznámé informace. „Dozvěděla jsem se, že evidují fotografie, číslo, které pradědeček nosil, dokonce i záznam o měsíčním pobytu v táborové nemocnici. I kvůli strýci, který si v pradědečkově životopisu kladl otázku, zda ještě někde existují nějaké další, jemu tehdy neznámé záznamy nebo fotky, jsem takovou příležitost nemohla nechat být. Do Osvětimi jsem se tak osobně vydala,“ říká Darina Ničová, která v knize vedle těchto informací využila například i záznamy z berlínského Bundesarchivu či skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem. Historický román Janovo tajemství dorazí na pulty knihkupectví v říjnu a představuje pomyslnou tečku za ságou rodiny Fukałových v období druhé světové války. S ní se čtenáři poprvé setkali v povídce Kořalka pro Hitlera v prvním díle trilogie Proti proudu jménem Pohnutiny. Druhý díl, historický román Až vyrostou sněženky, je rozšířením a rozpracováním povídky. Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích (dnes součást Havířova, původně okres Těšín). Během 1. sv. války sloužil v armádě Rakousko-Uherska. Dostal se do ruského zajetí, odkud se vrátil roku 1919. O dva roky později se oženil s Annou (rozenou Bubikovou, původem z Albrechtic u Českého Těšína). Měli spolu čtyři děti: Gustava, Annu, Helenu a Vladislava. Po vstupu okupačních nacistických vojsk na území Těšínska odmítl odvolat svou polskou národnost. V březnu 1940 byl zatčen gestapem, uvězněn a říšským soudem ve Vratislavi odsouzen na 2,5 roku těžké kárné věznice za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci. Uvězněn byl i jeho syn Gustav, který byl souzen ve stejném případu jako mladistvý a po roce a půl trvajícím věznění ve slezské Bytomi se naštěstí vrátil domů Jan si trest odpykával v Raviči ve Velkopolském vojvodství. V listopadu 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde se stal číslem 73086. Zemřel 19. ledna 1943. V červnu 1948 mu byla Svazem politických vězňů a pozůstalých udělena medaile in memoriam, 12. února 1949 byl oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození.

Čas načtení: 2021-01-10 18:56:26

O šamanovi v Kapitolu a úzkých hrdlech virtuální politiky

Vtrhnutí demonstrantů na půdu Kapitolu řeší celý svět. Měl jsem k tomuto tématu rozmyšlen dost dlouhý komentář založený na slavném výroku: „To bylo horší než zločin, to byla chyba.“ Jenže pak otevřu Neviditelného psa a vidím, že téhož úkolu se zhostil Ondřej Neff natolik dobře, že mohu dodat jen několik odstavců. Nemá smysl znovu vynalézat kolo, že? Tak tedy jen pár slov navíc. Čistě technicky se neví, jestli autorem výše zmíněného citátu je diplomat Talleyrand nebo šéf tajné policie Fouché. Sedělo by to k oběma. Podstata je ale ta samá: vladař s velkým egem udělal věc, která z hlediska jeho dlouhodobých zájmů nedávala žádný smysl. Naprosto kontraproduktivní. Tyhle scény se stanou součástí temného folklóru USA na další generace a kdykoliv někde nějaká lůza zapálí policejní stanici nebo vyrabuje obchodní centrum, pozdvihne se na levicové straně spektra zástup obhájců a bude křičet „ale vy to taky děláte!“ Ještě někdy v roce 2080 se s tím bude šermovat, právě proto, že to nebyla běžná událost. (Nikdo si z hlavy nezapamatuje všechny ty stovky příležitostí, kdy něco zapálila Antifa.) No, hlavně že se „šaman“, nezaměstnaný herec Jake Angeli, měl možnost předvést. Pokud je ochoten přijmout české spirituální jméno, navrhoval bych Dutoň. Leč toto není primárně problém šamana-Dutoně, ale odcházejícího prezidenta, který ty lidi umně popichoval. Dát protivníkovi do ruky tak skvělou zbraň je stupidita nejvyššího kalibru a zatím není ani jasné, jak si s tím republikánská strana poradí. Rozhodně se z takového konce mandátu bude těžce vzpamatovávat. Událost také posloužila jako skvělá záminka k dalšímu mazání na sociálních sítích a k tomu, aby velké firmy „skříply“ konkurenční platformu Parler, na kterou se v posledních dnech navalilo obrovské množství utečenců z jiných sociálních sítí. „Založ si vlastní platformu“ se začíná měnit v „založ si vlastní platformu a vlastní fabriku na smartphony a vlastní operační systém“ a v budoucnu to klidně může pokračovat k rozšířením typu „a taky vlastní platební systém a vlastní internet“. Jsem upřímně zvědav, i když ne v tom kladném slova smyslu, kde tento závod skončí a zda nakonec budou opravdu existovat zcela paralelní systémy, na jedné straně ten korporátně naleštěný a selektivně korektní, na druhé straně divoký digitální samizdat, kam řada lidí „poleze“ jedině potají a kde nezanedbatelné procento diskutujících budou opravdoví šílenci, hlásající židovsko-zednářsko-pedofilní spiknutí za každým rohem. A jejichž výšplechty výborně poslouží k diskreditaci celé opozice. Je to docela dystopická perspektiva; upřímně mi stačil covid a jeho efekty na úroveň veřejné debaty. Na jedné straně političtí idioti, kteří jsou schopni nařídit balení kafe do sáčku, na druhé straně neúnavní fanatici hlásající linii „Soros a Gates se chystají očipovat a sterilizovat podělané ovce v rouškách, béééé“. Denně dostanu aspoň jeden e-mail tohoto ražení a už mi lezou krkem. Neberu jim to, ale lezou mi krkem. Malá jiskřička naděje: koordinovaný zásah vůči Parleru vzbudil v určité části populace znepokojení z toho, jak velkou moc dnes digitální obři mají a jak snadno mohou znemožnit růst případné konkurence. Jsou to čím dál viditelnější “úzká hrdla” internetové politiky. Dokonce i v New York Times jako by měli pochybnosti o tom, jestli taková autokracie bude vždycky benevolentní, a rozhodnutí smazat Trumpův účet kritizoval na Twitteru i ruský opozičník Navalnyj. Na Navalného určitá část západní politické vrstvy dbá; budou mu naslouchat i teď, nebo mu vysvětlí, jak strašně se v tomto případě zmýlil?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-23 13:12:34

Soutěž o nejlepší dětskou audioknihu jde do finiše

Finále soutěže o nejlepší dětskou audioknihu minulého školního roku Ceny Bystrouška 2020 se blíží. Z celkem 23 dětských titulů, které vydavatelé do soutěže přihlásili, teď vybírají členové Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec ty nejlepší. Výsledky budou známy už na konci září. Specialitou soutěže pořádané každoročně Asociací vydavatelů audioknih ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku je, že vítěze jednotlivých kategorií vybírá odborná dětská porota složená ze žáků základních uměleckých škol. Letošní novinkou je jmenování čestného patrona soutěže, jímž se stal Matouš Ruml. V minulých dnech se tento herec a úspěšný interpret audioknih vypravil do Liberce, aby se osobně setkal s porotci soutěže. Ve zkušebně divadla, kde se pravidelně pod vedením pedagožky literárně dramatického oboru Libuše Vrtiškové Hájkové připravují, uspořádal se začínajícími herci besedu o specifikách práce ve studiu při načítání audioknih a také se s nimi zúčastnil několika společných hereckých cvičení.  Obliba a význam dětských audioknih významně roste, zejména v souvislosti s rozšířením chytrých telefonů a notebooků mezi školáky. Podle evropských statistik se nejlépe dětským audioknihám daří ve Skandinávii, kde jejich prodej dosahuje již téměř polovinu celkového trhu dětské literatury. V České republice je to podle údajů Asociace vydavatelů audioknih přibližně 17 procent. S výsledky letošních Cen Bystrouška se veřejnost seznámí v živém vysílání pořadu Českého rozhlasu Dvojka Tobogan v sobotu 17. října 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2020-03-15 17:40:39

Nezábavný koronavirus – nezabavitelná kultura

„Ten virus mě děsí,“ řekla. „I mě, Věro. Víš co? Tak mu říkejme KORO-NARO-VIRUS. Zesměšníme jeho jméno, celá věc se odlehčí.“ „Věc? Tys řekl VĚC? Ale virus je NEVIDITELNÝ. A jestli putuje volně ovzduším, jak o té tvé VĚCI spekuloval i jeden přední badatel (když bil na poplach), jsme ztraceni! Vymřeme jako dinosauři. Anebo aspoň částečně. Nelíbí se mi to! Vždyť... I sama Angelína Merkelová řekla, že pouze v Německu ta tvá neviditelná VĚC nakazí sedmdesát procent občanů. Hrůza. Hrůza. Hrůza; a ne jen nějaká filmová. Třesu se jako ratlík. Jdu na záchod. A řekni sám, neřekla to snad, ta naše Angelína?“ „Angela, miláčku. Angela. Ale jo, to povídala. Hm, jenže mi pověz ty: Jaké má ta dáma povolání?“ „Politička?“ „Přesně. No a já se, Viro (tedy Věro), ptám: Jaká a která musí být hlavní vlastnost političky?“ „Pravdomluvnost, věrozvěste?“ „Naopak. Diplomatičnost. Ne přímo prolhanost, ale zdravá prohnanost, ty virozvěstko. A tak řečená Angelina je jak diplomat, tak mazaná všemi mastmi.“ „Ale fuj, to nepovídej. Mazaná? Proč si to myslíš?“ „Přece je to jasné jako smrt. Když tohle řekne, všichni cizinci si to s migrací do Evropy hned ještě jednou rozmyslí. Roku 2015 je prakticky pozvala a touto hláškou to zase napravila. Ne? Jinou věcí samo sebou bude, že se postupně třeba opravdu nakazí hodně lidí. A přece to ještě neznamená, že se zase neuzdravíme. Že si právě tím těla nezbudují proti KORO-NARO-VIRU patřičnou imunitu. To mě víc irituje, že zavřeli multikina. Skoro se bojím, aby některá nezkrachovala. Co jednou zavřeš... Co jednou zakážeš... A ne že by mi kinaři platili za reklamu, ale víš sama, že jsme tam chodili a viděli vždy poutavý film, který nás vtáhl dovnitř do sebe, a když nás opět vyplivl (vzpomínáš?), my ven do světa vyšli odreagovaní a vnímali reálné starosti a úzkosti v jiném světle. V úplně jiném. A to redukcí kin lidem sebrali, přičemž ministr zdravotnictví dokonce pohrdlivě hovořil o celkem očekávatelném triku realizovaném na chvíli v pokladnách těch kin, než je zavřeli docela.“ „Vidíš, o tom ani nevím. Něco kradli? Oč šlo?“ „Nic nekradli, samozřejmě, a samo sebou by tě stejná finta napadla taky. Jako každého. Prodávali lístky dál, ale jen do počtu sto. V době, kdy ještě byla povolena shromáždění do sta lidí, no, a když vláda omezila shluky na pouhých třicet osob, v řetězcích kin by samo sebou s úplným klidem prodávali dál, i když jen do třiceti míst v sále. Co je na tom špatného? Normální kapitalismus!“ „Ale je pravda, že i mezi třicítkou čumilů může sedět jediný bacilonosič, nemyslíš?“ řekla Věra. „Ale jo. Může. Nakonec se zavíráním kin souhlasím a vládě dávám za pravdu, ale taky si přece pamatujeme, jak probíhaly ty naše návštěvy filmových představení, ne?“ Neodpověděla. Ale oba jsme to viděli před vnitřním zrakem. A jak to fungovalo? Ve frontě na lístky jsme samozřejmě nikdy nestáli a objednávali místa v sále „na kraj do vzadu“ přes internet. A když jsme pak vstoupili do sálu, pokaždé byl takřka prázdný. Usadili jsme se a čekali, kdo přijde, protože nic naplat, sledovat film pouze ve dvou, to můžeme i doma u televize, že, zatímco do kina člověk někdy chodí taky proto, aby SDÍLEL emoce s někým úplně cizím, koho ještě nikdy předtím nepotkal. Nejspíš už ani nepotká. A jistě, ten člověk může být bacilonosič, ale do multikin chodí dnes tak málo lidí, že dotyčný stejně bude celé dvě hodiny SDÍLET emoce na úplně opačném konci sálu. A jinak nikde nikdo. Ó, jak se multikina mohou uživit? Netuším! A teď navíc ta rána. „A co vlastně zrovna dávali?“ zeptala se Věra. „Které filmové trháky to postihlo?“ „Nejvíc?“ Zamyslel jsem se, načež povídám: „Například film 1917. A horor Neviditelný.“ „Ale lidi, které to zajímá, si je stejně opatří jinak.“ „To jo. Na druhou stranu...“ Napadlo mě, že kdyby se kina nezavřela, minimálně zmíněné dva snímky výtečně korespondují s aktuální krizí. Odreagovávali by lidi. Přefiltrovávali emoce. Anebo si to nemyslíte? Ve filmu 1917 vidíme Evropu těsně před atakem slavné španělské chřipky. Vidíme brutální válku v zákopech a čas před sto lety, kdy se prvně začaly užívat smrtící plyny. Kolik mladých tenkrát zemřelo, kolik jejich žen si vzala po válce chřipka! Nebylo by od věci ten film teď vidět! Ale je „zabaven“. A Neviditelný? Jde sice o volnou adaptaci klasické novely Herberta George Wellse, ale všechno v příběhu je natolik změněno, že se stal velmi dobrou alegorií na atak KORO-NARO-VIRU, chcete-li koronaviru. Jak to? I virus je neviditelný a vy nevíte, odkud udeří. Je možná pravda, že virus nezvedne ze stolu nůž a nepodřízne vám krk, jako to opakovaně vidíme ve filmu Neviditelný (v USA přístupném dětem do osmnácti let pouze v doprovodu dospělých), ale sám virus je záludným nožem. Ač ne pod krkem, ač rovnou V KRKU. A pochopíte-li z Neviditelného obludnou moc titulního miliardáře, který je neustále za patami vlastní ex-manželce, již brutálním vražděním totálně dehonestuje a kompromituje, spadne z vás během dvou hodin valná část úzkosti ze STEJNĚ NEVIDITELNÉ MOCI a NEMOCI, za jejímž rozšířením se, věřme a doufejme, žádní miliardáři nevyskytují. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 08:05:30

Balenciaga se vrací ke svým kořenům

Módní dům Balenciaga na sebe v posledních letech nepřestává poutat pozornost četnými novinkami. Nyní se vrací na adresu, kde si v roce 1937 otevřel samotný Cristóbal Balenciaga svůj první couture salon. Tento chrám vysoké krejčoviny prošel velkolepou renovací a rozšířením.   Módní dům, který se na určitou dobu odklonil od haute couture ve prospěch prêt-à-porter,

Čas načtení: 2024-02-24 11:30:00

11:30 Síla rostlin - tajemný dobyvatel

Jak můžeme vysvětlit jejich náhlý výskyt? Odkud se vzaly? Jaké tajemství se ukrývá za jejich velkým rozšířením? Dnes je nová generace vědců rozhodnuta odhalit, jak v tak krátkém čase dokázaly rostliny kolonizovat naši planetu. Francouzský dokument[online]

Čas načtení: 2024-02-24 14:30:00

Oktagon, nebo KSW: Kdo vládne MMA v Evropě? Bojovníci popisují rozdíly

Pomyslná Liga mistrů evropského MMA? Prvenství si dlouho držela polská organizace KSW, ale s expanzí do Německa a úspěšným projektem Tipsport Gamechanger se na vrchol probíjí Oktagon. Poláci odpovídají velkým nákupem nových bojovníků a rozšířením působnosti na český trh. „Mezi KSW a Oktagonem zatím vnímám zdravou konkurenci. Domácímu MMA prospěje,“ myslí si David Kozma. „Na evropském trhu je stále trochu výše postaveno KSW. Pokud ale bude (Oktagon) pokračovat v nabírání tak kvalitních bojovníků jako doposud, může se stát jedničkou kontinentu,“ komentuje slovenská legenda Ivan Buchinger.