Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-12 11:35:50

IEA snižuje své odhady růstu poptávky po ropě v tomto a příštím roce

Analytici agentury IEA dnes opětovně snížili své odhady pro letošní růst poptávky po ropě ve světě. Analytici nově odhadují, že globální poptávka letos poroste o 1,2 milionu barelů denní produkce, což je o 100 000 barelů nižší hodnota než doposud.

Čas načtení: 2025-03-17 13:07:05

OECD: Tempo růstu globálního HDP bude pozvolna klesat, US ekonomika zpomalí pod 2 % v r. 2026

Analytici OECD aktualizovali své odhady pro globální a také regionální ekonomický vývoj v následujících 2 letech. Pro globální HDP analytici odhadují zpomalování z loňských 3,2 % na 3,1 % v tomto a 3 % v roce příštím.

Čas načtení: 2024-02-27 10:35:00

Bitcoin je nejdražší od roku 2021. Růst by mohl pokračovat, odhadují analýzy

Cena nejznámější kryptoměny se poprvé od konce roku 2021 dostala přes hranici 57 tisíc amerických dolarů, v přepočtu zhruba 1,31 milionu korun. K růstu přispěla mimo jiné investice společnosti MicroStrategy, která se rozhodla nakoupit tři tisíce bitcoinů za zhruba 155 milionů amerických dolarů. Analytici odhadují, že cenový růst bitcoinu by mohl v dalších týdnech pokračovat.

Čas načtení: 2024-03-05 17:23:47

Bitcoin láme rekordy

Růst bitcoinu se nezastavil ani během úterý. Nejznámější kryptoměna na světě pokořila další rekord, když se kurz vyhoupl historicky vůbec poprvé nad pomyslnou hranici 1,6 milionu korun. Vyplývá to z informací specializovaného serveru CoinMarketCap. Analytici přitom odhadují, že by hodnota mohla ještě růst.

Čas načtení: 2024-03-17 10:31:30

S jídlem roste chuť: Šéf oboru Bezpečnostní a strategická studia nastínil scénář, když by Ukrajina byla poražena putinovským Ruskem

Komentář: Ukrajina se od začátku ruské invaze z února 2022 statečně brání. Do značné míry spoléhá na vojenskou pomoc Západu. Ukrajinský ministr obrany Rustem Umerov letos dříve uvedl, že nedostatek munice je pro vojáky jeho země velký problém. Experti a vojenští analytici odhadují různé scénáře, jak se ozbrojený konflikt bude nadále vyvíjet. Někteří připouští i nepříznivou variantu, že ozbrojené síly Ruské federace budou nad síly obránce. Redakce v souvislosti s tím oslovila uznávaného odborníka na ozbrojené konflikty –⁠⁠⁠⁠⁠ vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia Josefa Krause z katedry politologie Masarykovy univerzity.

Čas načtení:

Biden se setkává se Si Ťin-pchingem s ohledem na finanční stabilitu

Významem úterního telefonátu amerického prezidenta Joea Bidena s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem je jejich shoda na tom, že v období od jejich vrcholné schůzky v kalifornském Woodside v listopadu 2023 se americko-čínské vztahy „začínají stabilizovat“. Obě strany se shodly, že jejich diskuse byla „upřímná a konstruktivní“. Čínští analytici odhadují, že v Pekingu a Washingtonu existuje společná vůle „zabránit negativním faktorům, aby ovlivňovaly celkovou stabilitu dvoustranných vztahů“.

Čas načtení: 2024-04-10 16:08:03

WTO: Objem globálního obchodu se zvýší letos o 2,6% a o 3,3% v roce příštím

Analytici WTO odhadují, že objem globálního obchodu se letos zvýší o 2,6% a bude v roce příštím dále akcelerovat směrem k 3,3%. V roce 2023 objem poklesl o 1,2%. Hlavním hnacím motorem růstu objemu globálního obchodu bude uklidňování a normalizace kolem&h

Čas načtení: 2024-04-17 15:00:00

IDC: Samsung opět v čele, globální trh chytrých telefonů vyrostl o 7,8 %

Analytici odhadují, že zatímco lídři budou získávat tržní podíl, menší značky se budou přetahovat o pozice.

Čas načtení: 2024-04-30 10:45:00

Česká ekonomika se začíná zvedat. Brzy se vrátí na předpandemickou úroveň

Česká ekonomika začala v prvním čtvrtletí výrazněji ožívat, její růst táhne zejména spotřeba domácností. Shodují se na tom analytici, kteří reagují na dnešní údaje o vývoji hrubého domácího produktu (HDP). Podle prvního odhadu Českého statistického úřadu HDP v prvním čtvrtletí meziročně vzrostl o 0,4 procenta, mezikvartálně o 0,5 procenta. Ve druhém čtvrtletí by podle analytiků mohlo české hospodářství překonat předpandemickou úroveň, za celý rok odhadují růst HDP kolem 1,5 procenta.

Čas načtení: 2024-05-03 11:49:00

Co očekávat od NFP

Analytici odhadují, že změna počtu pracovních míst bude +238 000, mzdy se meziměsíčně zvýší o 0,3 % a míra nezaměstnanosti se udrží na 3,8 %. Dříve zveřejněné předstihové ukazatele však naznačují, že údaje se mohou ukázat jako vyšší než výše uvedená

Čas načtení: 2020-01-29 07:05:06

Novinky z infekční fronty

Hongkong, speciální to administrativní oblast Číny, si přeci jen ještě zachovává svobodnější atmosféru a instituce. Za epidemie SARSu byla v Hongkongu zaznamenána daleko vyšší úmrtnost (17 procent) proti Číně (6 procent), což tak trochu navádí k otázce, která ta země byla v přiznání reality upřímnější… Právě v Hongkongu se 27. ledna konala dlouhá prezentace tamní lékařské fakulty na téma koronaviru. Vedl ji děkan, profesor Gabriel Leung. Třicetiminutový záznam v angličtině je zde, použitá prezentace (PDF) ke stažení zde (lokální kopie). Zhruba řečeno, hongkongští profesoři odhadují aktuální počet nakažených na 44 tisíc, tj. desetinásobek počtu zatím potvrzených případů, a odhadují, že počet nakažených se v současné době zdvojnásobuje zhruba co šest dní. Vývoj byl v posledních dnech velmi prudký: Vzhledem k tomu, že Wuhan je důležité dopravní centrum Číny, a k tomu, že nakažení lidé neprojevují pár dní žádné symptomy, považují profesoři přijatou karanténu za neúčinnou. Ostatní metropolitní regiony Číny jsou podle nich již značně zasaženy. Snad i pod vlivem této zprávy oznámila šéfka hongkongské exekutivy Carrie Lam, že Hongkong dočasně uzavírá část hraničních přechodů s Čínou a přestává vydávat vstupní povolení čínským občanům. Pozastaven je i provoz vysokorychlostních vlaků překračujících administrativní hranici mezi Čínou a Hongkongem. Další perličky: Agenture France-Presse uvolnila video natočené z dronu, které zachycuje aktuální život v zasaženém velkoměstě Wuhanu. Moc to tam tedy po ulicích nežije… Video si musíte rozkliknout na YouTube, protože AFP zablokovala jeho vkládání do cizích webových stránek. Je zvláštní vidět takovou metropoli, jak se její ulice vyprázdnily a působí dojmem opuštěného města duchů. Malajsie zastavila vydávání víz čínským občanům z nejvíce postiženého regionu. Počet pacientů v kritickém stavu se přiblížil tisícovce. Japonsko ohlásilo první případ onemocnění, který nebyl importován přímo z Číny. Jedná se o řidiče autobusu, který v Číně sám nebyl, ale vozil po Japonsku čínské turisty z okolí Wuhanu. Světová zdravotnická organizace (WHO) se omluvila za svůj předešlý odhad globálního rizika coby „středního“ a přehodnotila jej na „vysoké“. Nu, a vědci celého světa se snaží vypočítat takzvané R0. Co to je? R0 udává míru infekčnosti nemoci, tj. to, kolik jeden průměrný pacient stihne infikovat dalších lidí. Aktuální výpočet angloamerického týmu, založený na případech popsaných do 22. ledna, říká, že v případě koronaviru je to číslo 3,11. Deset nakažených tedy infikuje dalších 31 lidí. Nicméně je tam určitá míra statistické nejistoty. Lepší by tedy bylo říci, že R0 se podle jejich výpočtu s vysokou pravděpodobností pohybuje v pásmu 2,39–4,13. R0 má samozřejmě různou hodnotu podle regionu a jeho zvyklostí. Tam, kde považují mytí rukou za slabost, se budou infekční choroby šířit výrazně rychleji než jinde, kde si raději vykloktají před každým polibkem a po něm. Stejně tak dost záleží na reakci zdravotnického systému. Tam, kde se nové případy onemocnění daří identifikovat a izolovat dostatečně rychle, bude R0 postupně klesat. Může se ovšem i zvýšit, třeba tím, že příslušný patogen geneticky zmutuje v tom „správném“ směru. („Správném“ z hlediska jeho zájmů, nikoliv těch našich.) U nemocí, které už dobře známe, je obvyklý rozsah R0 vesměs dávno známý. Rekord drží spalničky (12–18). U nových chorob je jeho stanovení nesnadný úkol. Trojka, kterou vědci z Británie a Ameriky aktuálně odhadují koronavirové infekci v Číně, je ale docela dost, vyšší než například u té běžné chřipky. Pro další šíření koronaviru je nicméně nejzajímavější otázka, zda jej můžou roznášet i lidé v inkubační době, tj. ti, kteří jsou zatím bez příznaků a cítí se zdraví. Takové lidi jen tak nevyfiltrujete z davu na letišti pomocí čidel na měření teploty. Ničím se navenek neliší od ostatních a sami si ani nemusejí být vědomi, že vevnitř jejich těl něco tiká. A inkubační doba současné koronavirové infekce se odhaduje na 2–10 dní (aktuální zpráva Světové zdravotnické organizace, formát PDF), což je doba, za kterou lze obletět zeměkouli několikrát a poprskat přitom docela dost spolucestujících. Bohužel je v tomto případě podezření, že i lidé bez příznaků skutečně infekci roznášejí, což naznačuje případ ženy, která nakazila pět svých příbuzných, jakož i první německý pacient, jenž chytil svoji breberku od čínské kolegyně, se kterou absolvoval společné školení. Ta byla ještě v Německu zdravá a začalo jí být špatně až na palubě letadla zpátky. Upřímně jsem zvědav, jak dlouho bude ještě fungovat dosavadní letecký provoz mezi Čínou a zbytkem světa. Čekal bych, že zájem o letenky musí docela prudce klesat. A poloprázdná letadla prodělávají svým majitelům peníze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2022-12-11 17:37:48

Stavba skladu se blizi ke konci

Odhaduji to jeste na zhruba jeden mesic do dokonceni, ale s tim jak budou svatky tak se to prodlouzi. Pristupoval jsem do toho jako projektu, ktery nevezme moc meho casu. Bude to zabava. Naucim se neco noveho. Zazil jsem si spoustu ruznych problemu: – Zpodeni kvuli trubkam s plynem na spatnem miste. Predelani planu a … Continue reading Stavba skladu se blizi ke konci →

Čas načtení: 2023-03-07 06:41:57

Nově objevená kometa C/2023 A3 by mohla příští rok rozzářit noční oblohu

Mezi oběžnými drahami Jupitera a Saturnu byla v únoru objevena kometa blížící se k vnitřní části sluneční soustavy. Ke Slunci se nejvíce přiblíží příští rok 28. září a potom 13. října proletí kolem Země. Astronomové odhadují, že by se při své maximální jasnosti mohla vyrovnat některým jasným hvězdám.

Čas načtení: 2023-02-08 12:17:49

Dalekohledy JWST a TESS pomohly určit hmotnost a velikost blízkého hnědého trpaslíka HD 19467 B

Astronomům se pomocí vesmírných dalekohledů Jamese Webba a TESS podařilo charakterizovat malého hnědého trpaslíka, který obíhá hvězdu HD 19467. Podle nové studie má primární hvězda 96 % hmotnosti Slunce a trpaslík 7 %. Stáří systému vědci odhadují na 9,4 miliard let - tedy zhruba dvojnásobek oproti Slunci.

Čas načtení: 2024-02-11 09:10:10

Před pětadevadesáti lety sevřela Československo zima tisíciletí. Teplota klesla až 42 stupňů pod nulu

Zima roku 1929 byla ta nejhorší, jakou Československo zažilo – 11. února to je přesně 95 let, kdy byl v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřen absolutní rekord minimální teploty vzduchu na území Česka, a to minus 42,2 stupně Celsia. Na základě statistické analýzy českobudějovické teplotní řady meteorologové odhadují, že pravděpodobnost výskytu tak nízké teploty je jednou za tisíc let.

Čas načtení: 2020-04-27 21:30:00

Chcete auto z dovozu? Objednejte si ho

Přestože jsou hranice v současné době uzavřené, zájemci o ojetý vůz nepřestávají sledovat katalogy. Dle míry svého optimismu pak odhadují, kdy by mohli jezdit v pro ně novém. Zdaleka ne každý se spokojí s nabídkou v českých bazarech, o soukromých prodejcích ani nemluvě. A kdo by se i spokojil s nab ...

Čas načtení: 2022-06-30 07:32:07

HIMARS na bojišti aneb „Profesionálové mluví o logistice“

Před pár dny jsem dostal od jednoho z vás e-mail pojednávající o zajatcích, přičemž na jeho závěr padla věta „spekulace – Západ ustane s podporou (stejně celou tu maškarádu už financuje pouze on) a komik bude nucen změknout, jednat, a podepsat mírovou smlouvu“. Nuže, zatím si myslím, že se k tomu nikterak neschyluje, a dokonce, že angažmá západních zemí v ukrajinské válce spíš narůstá. A budu to ilustrovat na příkladu raketometů HIMARS. Nebudeme se teď bavit o menších a zdráhavějších hráčích, jako jsou Německo, Francie nebo Itálie. V prvním přiblížení jsou ty skutečně angažované západní země víceméně tři – Spojené státy, Velká Británie a Polsko, první dvě coby masivní dodavatelé vojenské techniky, informací a výcviku, třetí jako logistický hub po cestě, kde se tuny vybavení překládají z letadel do kamionů a kde se ukrajinští vojáci učí s ním zacházet. A ani jedna z těchto tří zemí zatím nejeví známky politické únavy ze svého zapojení do války. Ano, v médiích se dávno píše o něčem jiném (v USA například o zrušení rozsudku Roe vs. Wade, který zakotvoval federální právo na potrat), ale zrovna ta vojenská sféra je zvyklá pracovat mimo hledáček médií, a dokonce to tak má raději. Na rozdíl od čtenáře, kterého jsem citoval, si dokonce ani nemyslím, že by to byla nutně velká ztráta peněz. V krátkodobém horizontu několika měsíců tedy ano, ale na průběh bojů hledí se zájmem celý svět a poznatky z něj budou ovlivňovat nákupy vojenské techniky nejméně do roku 2050. Některé státy možná úplně přezbrojí a změní svého hlavního dodavatele; a pokud se nějaká zbraň osvědčí v ostrém nasazení, bude o ni následně velký, velký zájem. Úspěch na bojišti, zisky na tržišti, nebo jak se to říká… Zároveň ale pozoruji, že až příliš mnoho lidí se koncentruje na zbraně jako takové, přičemž pomíjí všechno ostatní jako nepodstatné detaily. Výkřiky typu „posíláte Ukrajině málo zbraní!“ jsou v novinách všudypřítomné – a scestné. Ty detaily vůbec nejsou nepodstatné, dokonce jsou naprosto zásadní; pojďme se tedy aspoň krátce podívat na HIMARS coby zajímavý studijní případ toho, jak to vojenské angažmá vypadá „do hloubky” a co všechno není na první pohled vidět. HIMARS není magický fetiš HIMARS je lehký pohyblivý raketomet, přičemž se nesmíte nechat zmást tím slovem „lehký”, které jako by naznačovalo nějakou hračku. Lehký je jen v tom bezprostředním inženýrském smyslu, aspoň ve srovnání s tankem (pouhých 16 tun), jinak jde o naprosto devastující zbraň. Podle toho, jaké k němu dostanete rakety, můžete dostřelit až 480 kilometrů daleko, přičemž není velké tajemství, že právě ty rakety s největším dostřelem se USA zdráhají Ukrajincům dát. Zatím dostane ukrajinská armáda jen rakety s dostřelem 80 kilometrů, což také není málo – běžné dělostřelectvo o takových vzdálenostech může jenom snít. I přesnost je velmi dobrá. HIMARS je zároveň dokonalým příkladem toho, že zbraň samotná není žádný druh magického fetiše, kterým by kouzelník zatočil nad hlavou, pronesl „lebede šklebede” a nepřátelé v okruhu stovky kilometrů popadali mrtví na zem. Ke svému nasazení potřebuje jak vycvičené vojáky, tak i celý technologický řetězec opraváren, náhradních dílů, zaškolených mechaniků atd. To všechno navíc v podmínkách probíhajícího válečného konfliktu, tj. pokud možno dobře utajené a aspoň trochu pohyblivé/přemístitelné, protože zrovna dílny a garáže pro HIMARS patří k cílům s největší hodnotou a Rusové na ně nebudou váhat použít své zbylé rakety s dlouhým dostřelem – pokud se dozvědí, kde jsou. A pak také potřebuje munici. Neuvěřitelné množství munice, které nemůžete jen tak nosit po kapsách nebo v batohu. Chcete-li si přečíst opravdu podrobný rozbor, tak doporučuji tento článek na webu Daily Kos, což je sice jinak hnízdo progresivců, ale jeho zakladatel Markos Moulitsas sloužil v mládí několik let u americké raketové artilerie a už od začátku války píše na Daily Kos poměrně fundované články na vojenská témata. Zhruba řečeno: pokud se HIMARS opravdu pohybuje po bojišti a střílí maximálním možným tempem, spotřebuje zhruba jeden letecký náklad raket (140 tun) za pouhého půl dne. Jeden jediný raketomet! Podobně jako nějací kolibříci v džungli, i HIMARS je schopen v akci denně „sežrat daleko více než váží”, takže dopravovat k němu průběžně nové a nové rakety, zejména pak po silnicích, které mohou být ostřelovány nebo zaminovány nepřítelem, je velmi těžký logistický problém. A teď si vezměte mapu Ukrajiny, jezděte po ní prstem a počítejte ty stovky a tisíce kilometrů od polských hranic až do Záporoží a Donbasu… (Vojenští) profesionálové se prý baví hlavně o logistice a v tomto případě mají opravdu o čem se bavit. Angažovanost západních mocností v ukrajinské válce vzrostla Co z toho plyne? Západní státy vědí velmi dobře, jak složité je udržovat systémy typu HIMARS v bojovém nasazení. Pokud se přece jenom rozhodly je Ukrajincům poskytnout, znamená to, že už předtím musela proběhnout práce na vybudování těchto nezbytných logistických řetězců, protože jinak by to bylo gesto k ničemu – dokonce hůře než k ničemu, protože by z něj hrozilo reputační riziko, poškozující budoucí vyhlídky HIMARS a podobných systémů na mezinárodní scéně. („Dodali tam raketomety a nebylo to k ničemu.“) Tím by se zároveň vysvětlovala časová prodleva mezi začátkem bojů a dodáním prvních HIMARS. Zorganizovat něco takového je práce na celé měsíce, dokonce i pro pouhých pár kusů HIMARS, které dorazily v první zásilce. Ty zbraně samotné převezete klidně letecky i za jeden den, ale než pro ně nachystáte tento nezbytný řetězec podpory, vystřídá se vám nad hlavou pár ročních období. Dalším důsledkem je, že se tím faktické zapojení západních států do války na Ukrajině posílilo. Teď, když už tam ty první HIMARS jsou a další nejspíš přijdou, bude potřeba jim zajistit onen neustávající přísun raket a náhradních dílů, aby se mohly adekvátně zapojit do bojů. To bude mnohem dražší a náročnější na lidskou práci než předání těch systémů samotných – jde tedy o daleko větší závazek. Nikdo nevíme, nakolik mohou HIMARS změnit současnou opotřebovávací válku, která se víceméně zakysla na určitých pozicích a každý posun o pár kilometrů se v médiích rozebírá, jako by šlo o obří ofenzivu. Mohou a nemusí. Jejich nasazení je opravdu logisticky složité, takže ze začátku určitě nebudou nasazeny v maximální možné míře, možná ani ve čtvrtině maximální možné míry… Předpovídat je ošidné, ve hře je příliš mnoho neznámých faktorů. Ale ze složitosti té logistiky zároveň plyne, že míra angažovanosti západních mocností v ukrajinské válce vzrostla. Pravděpodobnost, že z ní v brzké době vycouvají, odhaduji jako mizivou. Zase – nikdo nevíme, co bude za pár let; ale na nějaké odpoutání během pár týdnů nebo měsíců nevěřím. Tenhle druh investic se nedělá, když zároveň plánujete odněkud vzít roha.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-15 14:01:53

Inflace, ta neosobní lež – I.

Milí čtenáři, dostal jsem poslední dobou hned několik dotazů o tom, co si myslím o současné a budoucí inflaci. V tomhle mi možná svěřujete až moc důvěry, nejsem ekonom a jediné, co můžu říci, je, že jsem toho dost přečetl o různých inflačních epizodách v historii. Ale z těch se dá vypozorovat spousta zajímavých závislostí a principů, o kterých se můžeme pobavit. Co se titulku týče, inspiroval jsem se u historika Paula Johnsona, který v některé své knize (nevím už, ve které) nazval inflaci „neosobní lží“. Tak tedy – první díl: proč si myslím, že současné odhady inflace nejsou moc spolehlivé. Co když přijde zima? Pomaličku nám do médií prosakují názory, že inflace může být letos i dvouciferná; tak například Lukáš Kovanda si myslí, že v lednu dosáhne zhruba deseti procent. Některé země už tam jsou (Brazílie – 10 procent, Turecko – zhruba 20 až 30 procent), v USA zatím mluví o necelých sedmi procentech, v Německu o šesti procentech. Deset procent v eurozóně tedy není mimo říši myslitelného. Jedna z věcí, která tomuto věštění z lógru poněkud ubírá na jistotě, je skutečnost, že zima v Evropě teprve začala a my zatím nevíme, jak mírná nebo krutá bude. (Ve Švédsku už klesly teploty pod -40 stupňů, uf.) Přitom právě ceny energií jsou v současné době hodně vysoko, mimo jiné kvůli růstu ceny emisních povolenek, který je trvalý. V oficiálním spotřebním koši, který se u nás používá k výpočtu inflace, mají přitom veškeré energie využívané doma zhruba osmiprocentní váhu (viz kategorie E04.5); a jejich skutečná spotřeba v daný rok se nezohledňuje – tj. při mírné zimě, kdy není potřeba tolik topit, mají energie pořád stejnou váhu, jako když panuje mráz-samec a elektroměry či plynoměry se jen točí. (Pokud se mýlím, opravte mě, ale mám za to, že skutečné počasí do číselných vah ve spotřebním koši opravdu vůbec nevstupuje.) Jenže zrovna na vytápění domovů se šetří velice špatně, a zavládnou-li venku mrazy, skutečná tíha nákladů na teplo v rodinných rozpočtech bude daleko větší, než ten současný spotřební koš stanovuje. V takovém případě by podle mě bylo férové tu inflaci přepočítat i zpětně (tj. upravit váhu energií ve spotřebním koši podle toho, jakou skutečnou roli v rozpočtech domácností za minulý rok hrály), ale nevím, že by to kdy někdo udělal. Bude-li tedy veliká zima, můžeme říci, že ta oficiální inflace bude spíš podhodnocená proti tomu, co reálně zažijí peněženky nás, spotřebitelů. Čeká-li trh zvýšenou inflaci, je schopen ji tím očekáváním způsobit Pak je tu další věc, která poněkud nahlodává moji důvěru v předpovědi odborníků, a to je ta, že mají dobrý důvod se takzvaně držet u zdi. Celý podzim, už od chvíle, kdy se o inflaci začalo více mluvit, pozoruji v médiích ten jev, že úřady oficiálně ohlásí dejme tomu tři procenta a odborníci na to řeknou, že se tedy dají očekávat i čtyři procenta, možná až čtyři a půl. O něco později ohlásí úřady čtyři procenta a odborníci upraví svůj odhad na pět, možná až pět a půl procenta… Málokdo si troufne se od těch současných oficiálních čísel příliš vzdálit. Deset procent, které na leden předpověděl Lukáš Kovanda, je už dost odvážných. To má nejspíš více příčin, mimo jiné tu, že kdo by učinil moc velký odhad a pak to nedopadlo tak špatně, vzbudil by ve svých kolezích dojem, že je alarmista – a to může být v odborných kruzích pro další kariéru zničující. Ale pak je tu skutečnost, že na rozdíl od jiných negativních jevů se budoucí inflace tou předpovědí dá ovlivnit. Takové povodni nebo tornádu je úplně jedno, jestli je podceníte nebo přeceníte. Přijdou v nějakém rozsahu a buď vám ten dům smetou nebo ne. Kdežto řekne-li seriózní a uznávaný ekonom do tisku, že se má národ připravit na patnáctiprocentní inflaci, tak se podle toho někteří lidé opravdu zařídí – například začnou po šéfovi požadovat adekvátně vysoký přídavek ke mzdě, nebo „vrazí” ještě další půjčené peníze do už tak dost přehřátého trhu s nemovitostmi. Čímž tu inflaci poněkud zvýší. To není žádný můj objev, tomu se říká inflation expectations: čeká-li trh zvýšenou inflaci, v podstatě je schopen ji tím očekáváním sám způsobit. A jelikož ti odborníci jsou si toho dobře vědomi a jsou to zodpovědní lidé, tak co? Nechtějí přilévat benzín do ohně a raději odhadují trochu při zemi a konzervativně. Tím by se to „odhadové plížení” o procento až dvě před oficiálními čísly dobře vysvětlovalo. Doufám v osm procent, ale připravuji se na pětadvacet Třetí důvod, proč těm současným odhadům inflace moc nevěřím: globální dodavatelské řetězce jsou stále ještě bezprecedentním způsobem nakopnuté a není úplně patrné, kdy dojde k jejich zahojení do předešlého stavu. Například čipů je pořád ještě nedostatek a velké ryby z IT průmyslu se nedokážou shodnout, jestli se situace začne v roce 2022 aspoň zlepšovat nebo ne. Pravda, stavějí se nové továrny, jen v roce 2022 se čeká zahájení stavby 29 výrobních zařízení. Ale od prvního kopnutí do země až po spuštění výroby to trvá spíš roky než měsíce, takže i toto mohutné navýšení kapacity se projeví až o dost později. A celou situaci zkreslují i takové faktory, jako je třeba vývoj ceny bitcoinu, jehož těžaři jsou momentálně při nákupu hardwaru schopni přeplatit skoro každého; splaskne jim ta bublina nebo ne? Nu, a započítat takovou velkou nejistotu do budoucího vývoje ekonomiky je zatraceně obtížné, respektive to asi vůbec nejde. Se situacemi, kdy se celá výrobní odvětví po dlouhou dobu zadrhávají na nedostatku nezbytných dílů, není z předcovidové doby dostatečná zkušenost a nevíme tedy, jak je modelovat. Pak tedy také stále ještě máme ten samotný COVID-19 a různé státy reagují na jeho zvedající se a klesající vlny různě. Čína, největší výrobní zóna světa, se zatím přísně drží myšlenky „zero covid” a s vynaložením značného úsilí pronásleduje každý pozitivní případ. Třeba jim tato strategie vyjde, třeba taky ne; do toho má kromě úřadů co mluvit i příroda, která nás neustále obšťastňuje novými variantami viru, snáze a snáze se přenášejícími mezi lidmi. Pokud by se v Číně infekční situace vymkla kontrole vlády, mohlo by to znamenat další problémy ve výrobě a zásobování zbytku světa. Ale to je naprosto nepředvídatelné a tím pádem se to v předpovědi inflace na budoucí rok nedá co, přátelé? Zohlednit. Sečtu-li toto všechno a podtrhnu, vychází mi, že odhadům inflace na rok 2022 věřím ještě podstatně méně než obvykle. A jelikož nejsem v pozici veleváženého odborníka, který by svým pesimismem mohl skutečnou situaci ovlivnit, zakončím tento první díl článku svým soukromým, nepřesným, nespolehlivým odhadem. Co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-11 13:00:57

Různé cestovky, tatáž klientela

Pojďme si trochu zavzpomínat, jak běžel čas. Maďarsko – srbská hranice, 2015 Řecko – makedonská hranice, 2015 Chorvatsko – srbská hranice, 2015 Marocko – španělská hranice, 2021 Řecko – turecká hranice, 2020 Řecký tábor Moria, 2020 Francouzsko-britská (námořní) hranice, tábor Calais, 2021 Bulharský tábor, 2016. Tam šlo o karanténu. To, že se teď na polsko-běloruské hranici odehrávají podobné scény, není žádným překvapením. Ať už je totiž příslušnou „cestovní kanceláří“ kdokoliv (africké mafie, turecké mafie, běloruský stát atd.), jimi dovezená klientela se chová nápadně podobně. „Chceme do Německa, Francie, Británie, Švédska, a vy ostatní – Španělé, Řekové, Poláci, Maďaři, Bulhaři – kteří máte tu smůlu, že vaše země leží po naší cestě, nám pěkně koukejte uhnout. Pokud ne, pokusíme si vynutit své požadavky násilím.” Držím Polákům v jejich obraně schengenské hranice palce, ale myslím si, že ten současný běloruský „letecký most” je coby vydírací taktika zaměřen hlavně na Němce. Tam totiž pořád ještě ta vítací mentalita úplně nezmizela; a dvě ze tří stran skládajících momentálně budoucí německou vládu (SPD a Zelení) už ústy svých představitelů kritizovaly Polsko za “nedůstojné zatlačování (pushbacky) běženců”. A mimochodem, máme štěstí, že toto se neděje někde u Třince. Těžíme z toho, že z hlediska migračních toků jsme v závětří a žádný soused nás, na rozdíl od Poláků či Řeků, nevystavuje podobným zkouškám nervů. Odhaduji, že nově vznikající pětikoalice by na takovém problému rázem zkolabovala. Lukašenko hraje nebezpečnou hru Tři body, které si zaslouží zastavení. Za prvé, trvalost krize. V uplynulých několika letech jsem si několikrát všiml, že nastane-li dejme tomu půlroční útlum, hned se vynoří komentáře typu „á, migrační krize nám skončila, čím budou strašit populisti teď?“ Toto je tak krátkozraké, že i cvičená ploštěnka by měla chápat, kde je problém. Krize nemusejí být neustále vyhrocené k bodu varu; koneckonců i na té západní frontě prý byl občas klid. Ale v případě migrační krize je jejím základem vysoký přírůstek obyvatelstva v rozvojových zemích, který bude ještě nějakou tu generaci až dvě trvat. Momentálně migrují mladíci narození kolem roku 2000, přičemž mladší generace jsou v řadě zemí ještě početnější. Když se podíváme konkrétně třeba na Afriku, takto vypadá její populační pyramida. Vidíte tam nějaký důvod k optimismu, co se budoucího vývoje týče? Pokud někoho za půl roku uslyšíte říkat, že migrační krize pominula, protože se zrovna na nějaké hranici nic nehýbe, je pravděpodobné, že jste narazili na intelektuála, leč idiota. (Děkuji Nicholasi Nassimu Talebovi za tento trefný pojem.) Toto je naprosté nepochopení toho, jak migrační krize funguje. Ta se vždycky vyhrotí v momentě, kdy se najde nějaká další příležitost překročit masově hranice Evropy. Za druhé, principiální schizofrenie v evropské politice nepůjde jen tak překlenout. Už teď začíná na německém Twitteru zase trendovat hashtag „wirhabenplatz“ (máme místo), který původně používali zastánci otevření hranic, ale poslední dobou jej čím dál více používají jejich protivníci jako výsměch. Jádrem pudla je neochota si připustit, že mezi migračními aktivitami běloruského autokrata a Caroly Racketeové není žádný zásadní rozdíl. Jedno tedy probíhá v lese a druhé na moři, ale v obou případech jde o cílené masové pašování lidí z rozvojového světa do Evropy, byť třeba s různými motivacemi. Jen Racketeová za to ovšem sklidila v Evropském parlamentu potlesk vestoje. Nejsem si jist, zda toto německé zaseknutí ve spasitelském komplexu dokáží ostatní země Evropy překonat (ostatně podobně jako druhý iracionální německý postoj – snahu sabotovat budoucnost jaderné energie v EU). Geograficky máme tu smůlu, že „Germany, Germany”, kam se ti příchozí snaží dostat, leží dost daleko od migračních hotspotů – což znamená, že efekt migrace na Němce je přece jen poněkud utlumen snahami hraničních a tranzitních zemí bránit svoje území. To Němcům umožňuje držet se právního principu, že „azylové zákony neznají žádnou horní hranici“. Ten ale samozřejmě není slučitelný s realitou téměř osmimiliardového lidstva, z něhož valná většina žije v zemích daleko chudších než SRN. Kdyby se Německo místo toho nacházelo v jižní Itálii nebo v Řecku, na dohled od Afriky a Asie, už by k nim mezitím z Afriky či Turecka přišlo tolik nových Schutzsuchende, že by se nějaká horní hranice vynutila sama. Třetí a pro dnešek poslední bod – Lukašenko hraje nebezpečnou hru. Nebezpečnější než Racketeová, která nevládne ničemu většímu než své vlastní kocábce. Čtyřicet letů týdně, které jsou plánovány mezi blízkovýchodními letišti a Minskem, to je docela dost potenciálních migrantů. Dejme tomu třicet tisíc měsíčně. Na jednu stranu se na nich dá dobře vydělat – kdyby každý zaplatil běloruskému státu dejme tomu 5000 eur za tranzit, tak jsou to velké peníze. Na druhou stranu, pokud se Lukašekovi nepodaří je do té ciziny úspěšně „vmáčknout”, bude mít na krku značně početnou množinu zuřivých mladých mužů, kteří se budou cítit podvedeni. Což nezní úplně bezpečně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-04 14:50:26

Bity versus papír aneb S čím se snáze podvádí

Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem. Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče? Papír je papír První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II. Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd. Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.) Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly. A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat. Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering. Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit: Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek… Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ Ovládnout počítače je snažší Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok. Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop. Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd. To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán. Technologie mohou způsobit více škody než užitku A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení. Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni? Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě. Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020. Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely. Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-03-16 08:50:43

Sliby koalice Spolu jsou z říše fantazie

Blíží se volby a jako obvykle propuká boj o hlasy voličů. Všechny politické strany se začínají předhánět ve slibech, slibují i to, co už slíbily mnohokrát a nikoli bezdůvodně spoléhají na to, že mnozí občané rychle zapomínají. Přestože tisíciletá zkušenost praví Věř, ale komu věříš, měř! (Fide, sed cui fidas, vide!), opět lze proto předpokládat, že mnoho voličů namísto myšlení a uvážlivého věření bude věřit nekriticky a opět zvolí takové poslance, kteří dříve anebo později vzbudí úžas, pohoršení anebo i zděšení. Protože při obecné historické a filozofické nevzdělanosti politiků není mnoho prostoru pro originální a tvůrčí fantazii, jsou si mnohé politické programy nejen velice podobné, ale někdy udivují svojí prostoduchostí. Je tomu tak i v justiční části programu koalice Spolu, který byl zveřejněn na webu České justice. O neutěšeném stavu zákonů, justice, státního zastupitelství i policie však vědí představitelé i členové politických stran sdružených v tomto seskupení již více jak dvacet let, protože k tomu stačilo pouze pozorně se dívat kolem sebe a poslouchat stesky ukřivděných občanů (stěží lze předpokládat, že četli i odborný právnický tisk). Začněme tedy od počátku těchto slibů. Ústava Pokud autor justiční části programu považuje za nutné definovat některé zásadní mantinely pro jednání státu i občanů, mohl se inspirovat v Dicta et regulae iuris od doc. JUDr. Jaromíra Kincla. Jistě by v této knize nalezl celou řadu podnětných myšlenek, včetně této poučky římského právníka Domitia Ulpiana, která by se i v současnosti mohla stát mantinelem a základním výkladovým pravidlem: „Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“ (Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere) Nejasně je také proklamovaná obrana svobody projevu v kontextu s rozmáhajícími se verbálními trestnými činy. Ztotožňuje se snad autor justiční části programu Spolu s tímto nechvalně známým výrokem poslance KSČM Leo Luzara „Lidé mají právo šířit i lži!“? Autor tohoto programu si patrně neuvědomuje, co dokážou způsobit zlá slova a pomluvy, že s každou lží je nutno zacházet s nejvyšší přísností (autor snad dokáže odlišit lež od omylu) a že jakákoliv tolerance vůči lidské špatnosti, zákeřnosti a sprostotě přinese dříve anebo později hořké plody. Jak napsal římský právník Publius Iuventius Celsus: „K zlomyslnostem nelze být shovívavý.“ (Malitiis non est indulgendum) Minimalizace legislativních změn Již samotný úvod justiční části programu Spolu stojí za pozornost: „Prosekáme právní džungli (!), zrušíme zbytečné zákony a úřady (!!), prosadíme zásadu: za jednu novou povinnost zrušíme dvě stávající (!!!). Budeme klást důraz na jasnost a přehlednost legislativy. Ke každému právnímu předpisu budeme vyžadovat tabulku práv a povinností. Zavedeme pravidlo, že každý nový zákon a každá vyhláška musí být po pěti letech vyhodnoceny z hlediska jejich praktických dopadů a případně zrušeny.“ Ještě chybělo říci: „Vyhrnem si rukávy!“ Nehledě na to, že tyto „budovatelské“ věty zní jako z říše fantazie anebo jako z doby dávno minulé, co dělali autor justiční části programu Spolu i ostatní politici těchto sdružených stran v dobách, kdy se i za jejich příčinění rodil tento právní moloch? Co prosekávali a co zrušili? Existuje jediné vysvětlení těchto „revolučních“ myšlenek – nezkušenost a právní i filozofická nedovzdělanost. Stačí připomenout výrok Tacitův: „Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů.“ (Corruptissima re publica, plurimae leges) Dále: „Posílíme centralizaci legislativní činnosti pro její lepší provázanost včetně přístupů k evropské normotvorbě.“ Je pravdou, že například § 2 odst. 3 občanského zákoníka by měl mít odpovídající ustanovení i v trestním zákoně, protože státním zástupcům ani soudcům by rozhodně neuškodilo, kdyby své pozitivistické myšlení obohatili o „dobré mravy“ a „obyčejné lidské cítění“. Pokud se však jedná o provázanost s evropskou normotvorbou, pak snad máme v Evropském parlamentu takové poslance, kteří na této provázanosti již dávno usilovně pracují – nebo snad pracují málo anebo vůbec ne? Dokončení nových moderních procesních předpisů (tj. občanského soudního řádu a trestního řádu) Na novelizaci těchto norem se již pracuje a zvýraznění této nutnosti proto nemá opodstatnění. Mnohem důležitější je dbát na to, aby tato modernizace nezpůsobila chaos anebo nevytvořila „skulinky“, které by mohly být zneužity ke křivení práva. Dokážou to nejen lidé nepoctiví, ale i mnozí soudci. Bylo by totiž možno uvést nejen judikáty podivuhodné, ale i nezákonné anebo „(mimo)právní názory“ soudců, neopírající se o platné právo. Také „nový a moderní trestní řád“ musí být funkční, protože tyto pokusy byly již učiněny několikrát a nejvíce problémů způsobily hlavně řadovým policistům. Jakékoliv změny trestního řádu totiž snižují akceschopnost policistů, dlouhodobě zvyklých na určité procesní předpisy. Pamětníci to mohou potvrdit. I když na to justiční část programu Spolu nepamatuje, změny jsou nutné i v občanském zákoníku a v trestním zákoně. Jistě by to mnozí soudci, státní zástupci i advokáti potvrdili. Ohledně trestního zákona poukazuji například na článek Kulhající trestní zákon (Trestněprávní revue 6/2014). Pokud autor (navíc dlouholetý člen ODS) uvádí, že „i v oblasti práva musí platit, že soudní moc je v první řadě službou spravedlnosti a občanům“, pak si patrně nepamatuje na výrok jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti (též člena ODS), který počátkem devadesátých let prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“ Tento názor později potvrdil i předseda Ústavního soudu výrokem, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Také patrně nezohlednil nejen vysoké procento zprošťujících rozsudků v trestním řízení, ale i řadu rozsudků pochybných anebo dokonce nezákonných, jejichž účinnost přitom stále ještě probíhá. Délku soudního řízení i mnohaleté přehazování kauz mezi soudy všech stupňů tedy nezmění jakákoliv legislativní úprava, ale pouze změna myšlení, kterou však v programu Spolu také nenalezneme (viz článek Reforma justice vyžaduje reformu myšlení – Právní rádce 3/2008). Pokud by měla koalice Spolu opravdu přinést něco objevného, nebylo by snad lépe působit prostřednictvím našich europoslanců (pokud ovšem mají takové právnické znalosti, zkušenosti a schopnost argumentace), aby v této nelehké době (zejména při vysokém ohrožení organizovaným zločinem a islámským terorismem) byl přijat jednotný celoevropský trestní zákon i trestní řád, a to alespoň rámcově s respektováním národních zvyklostí? Tento námět byl přitom použit již počátkem devadesátých let v souvislosti s vraždou holandské turistky a zmrzačením jejího manžela v Rakousku, kdy bylo velmi náročné provádět procesní úkony v zahraničí a poté je učinit platnými podle našeho trestního řádu. Odpovědnost státního zástupce za zachovávání práva a principu presumpce neviny Tato část programu Spolu vzbuzuje nevěřící údiv, protože tuto povinnost mají státní zástupci ze zákona a bezpodmínečně ji musí dodržovat (zejména zásadu materiální pravdy, se kterou si však mnohdy hlavu nelámou). Spíše chybí program na vyvození osobní hmotné odpovědnosti za porušení této povinnosti anebo i nově zavedené trestní odpovědnosti za nedbalostní omezení jiného na svobodě. Totéž by ovšem mělo platit i pro soudce, protože i ti tyto povinnosti mnohdy porušují. Až tak odvážný však tento program není a proto současnou mnohdy nezodpovědnou činnost státních zástupců i soudců politická proklamace nezmění. Ostatně o potřebě nového zákona o státním zastupitelství anebo i nového zákona o soudech a soudcích se v tomto programu ani nehovoří. Alternativní tresty Statistické údaje o stále se snižující kriminalitě jsou zavádějící, neboť vycházejí pouze ze statisticky podchycené kriminality zjevné (manifestované), a to objasněné i neobjasněné. Statisticky však není vyhodnocena kriminalita skrytá (latentní), jejíž skutečný stav i odborníci odhadují až na zhruba 50 procent kriminality celkové. O zhruba polovině skutečné kriminality (například o krádežích, loupežích, podvodech, znásilněních apod.) se tedy neví vůbec nic, protože lidé tyto zločiny raději ani nehlásí. Přesto i statisticky vykazovaná kriminalita a množství odsouzených ve věznicích vzbuzují u politiků neklid, takže pomoci má na jedné straně změkčení podmínek pro trestní postih (například zvýšení finanční hranice, od kdy je krádež považována za trestný čin), anebo alternativní tresty, o jejichž účinnosti pochybují však i právní teoretici a praktici. V justiční části programu Spolu pak není vůbec pamatováno na to, jak by mělo být působeno ke snižování recidivy, která je rovněž tíživým problémem. Rychlejší a lepší vracení vězňů do života je totiž možné pouze u pachatelů prvotrestaných, zejména pak u pachatelů mladistvých, kterým k nápravě mohou přispět zejména krátkodobé tresty odnětí svobody, neboť je to dost dlouhá doba na to, aby si tento trest zapamatovali, ale příliš krátká na to, aby se ve vězení zkazili. Exekuční systém Autor justiční části programu Spolu sice připouští, že existují problematická i nezákonná exekuční řízení, avšak jím prezentovaný slib Spolu zní nikoli na řešení této situace, ale na snahu o její řešení. Nejvyšší soud i Ústavní soud však tvrdí, že nápravou vzniklých nezákonností a křivd by byla ohrožena právní jistota podvodníků (podvedení totiž podle jejich názoru nedbali „náležité ostražitosti“) a tudíž je otázkou, jakým právním prostředkem by bylo možno zrušit pravomocné a přitom nezákonné rozsudky a současně i pravomocně a přitom nezákonně nařízené exekuce. Takže snaha bude marná. Korupce Boj proti korupci je oblíbeným tématem programu všech politických stran před každými volbami. Nikdy se ji však vymýtit nepodaří, neboť zištnost a chamtivost jsou mnohem silnější než hrozba trestem. Proklamovaný princip 3P (prevence, průhlednost, postih) je tedy při současných zkušenostech s korupcí směšný a skryté i zjevně zištné chování mnohých politiků i poslanců je toho chmurným důkazem. V této souvislosti ych připomněl citát z Války židovské: „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“                           Rodina Zákonná úprava postavení rodiny je dostačují. Poškození rodiče si totiž nestěžují na špatné zákony, ale na postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a opatrovnických soudů. Mnohá pochybení těchto orgánů tedy nejsou způsobena špatnou legislativou, ale špatnými lidmi, kteří se chovají arogantně, lhostejně a bezcitně, nedokáží se vcítit do psychiky dětí a vůbec nechápou význam svého postavení. Zákonná úprava postavení rodiny tedy nepotřebuje změny – zásadní změnu však vyžaduje personální složení a myšlení orgánů sociálně-právní ochrany dětí a opatrovnických soudců. Program koalice Spolu má jistě mnoho podnětných míst, avšak nepatří k nim jeho justiční část, která je evidentně odtržena od reality. Jistě jsou v Ústavě, Listině základních práv a svobod i v rozličných zákonech četné nedostatky, avšak společně s odstraňováním starých nedostatků zpravidla vznikají nedostatky nové, které jsou poté napravovány různými vsuvkami a někdy i problematickou judikaturou.     Autor je právník a člen spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-14 11:42:26

Americká FTC zažalovala Facebook pro porušování antitrustových zákonů. Výsledkem může být i rozdělení firmy

Federální obchodní komise (Federal Trade Commission) se rozhodla dát k soudu společnost Facebook za narušování hospodářské soutěže. Velmi podobnou žalobu zároveň podalo i 48 ministrů spravedlnosti (attorneys general): je mezi nimi zastoupeno 46 z 50 států, dále ministr spravedlnosti za vládního okrsku District of Columbia a ministr spravedlnosti tichomořského ostrova Guam, který je pod americkou správou. Obě žaloby jsou na sobě nezávislé, takže víceméně stačí, aby Facebook prohrál jeden soud ze dvou. Také se může stát, že každý soud odsoudí firmu k něčemu jinému. V takovém případě bude nucena udělat obojí. Jádrem obou žalob je chování Facebooku, které podle žalobců ukazuje na systematickou, dlouhodobou snahu znemožnit vznik a růst konkurence – buď skrze nákupy firem, které by jej časem mohly ohrožovat, nebo nátlakem na jiné firmy, které dostávají přístup k funkcím Facebooku výměnou za to, že se smluvně zavážou mu „nelézt do zelí“ v oblastech, které si vyhradil pro sebe. Tím měli být poškozeni koncoví uživatelé, jejichž možnost výběru mezi konkurenčními produkty byla omezena. Jedním z možných výsledků může být i nucené odštěpení služeb jako WhatsApp a Instagram, které Facebook svého času poměrně draze koupil. Velmi podobným způsobem byl roku 1982 rozdělen telefonický gigant Bell. Tehdy to ovšem od žaloby k rozsudku trvalo osm let. Čtyři poznámky k věci: První poznámka – přirozenou otázkou je, zda bude tenhle proces ovlivněn skutečností, že se právě střídají dvě administrativy (Trumpova a Bidenova). Odhaduji, že nikoliv. Samotné hlasování ve FTC dopadlo poměrem 3:2 pro podání žaloby, přičemž z těch tří hlasů „pro“ byli dva demokraté. A mezi těmi 48 ministry spravedlnosti, kteří podali separátní žalobu, je také řada demokratů. Druhá poznámka – logika by říkala, že v takovém případě přijde řada i na Google, Amazon a Apple, které byly nedávno Kongresem označeny za podobné hříšníky. Na druhou stranu je možné, že právě tyto firmy se pokusí podobnému vývoji předejít sjednáním nějakého kompromisu. Nucené rozdělení je i pro digitální obry reálnou hrozbou. Třetí poznámka – ačkoliv antitrustové zákony USA jsou pořád víceméně ty samé, míra jejich aplikace podléhá určitým trendům, přičemž ty trendy trvají až desítky let. Bývaly časy, kdy se velké firmy bály antitrustového kladiva natolik, že se vyhýbaly nákupům jiných firem (mergers) i v situacích, kdy by to pro ně bylo velice výhodné. Zhruba od půlky osmdesátých let ale trvá opačný trend, kdy FTC hraje roli papírového tygra a je ochotna schválit téměř cokoliv, čímž de facto zákonná antitrustová opatření přestala mít „zuby“. Je možné, že teď jsme svědky změny směru. Oni ti digitální obři využívali pasivity FTC v maximální možné míře, a ještě kus za ni; a takové akce dříve či později vyvolají reakci. Ale to teprve uvidíme. Čtvrtá poznámka – jak tak pozoruji jednotlivé reakce v debatách provázejících petici o svobodě projevu, nejčastějším argumentačním hříchem, který tam vidím (ale ono se to těm oponentům nejeví jako hřích), je neuvědomění si, že obtížná situace ohledně svobody projevu na internetu je dána právě tou pekelnou kombinací „nevyzpytatelné despocie“ s „obrovskou tržní silou“. Kdyby nastala jen jedna z těch dvou věcí naráz, nikdo by to příliš neřešil. Ale někteří lidé jako by byli odhodláni tuto kombinaci nevnímat a nebrat na vědomí. Rozpitvají si situaci na jednotlivé prvky, každý zvlášť si vyhodnotí jako neškodný (například: „soukromá firma přece není stát“), a z toho udělají závěr, že neškodný je i celek. Nevím, čím je to dáno. Snad za to může náš školní systém, který nás k takovému dělení složitých problémů na jednotlivé faktory navádí, nebo snad neochota podívat se na věc z většího odstupu a pojmout ji do hlavy celou naráz. Analýza složitějších jevů tím, že je rozštípete na drobné kousky, může být někdy užitečná. Ale jindy vás zavede do bažin naprostého nepochopení problému. Představte si třeba někoho, kdo rozebere kleště, pak postupně bere ty jednotlivé kousky do rukou, důkladně si je prohlíží a říká „žádný ten kousek přece nemůže vyvinout nějakou drtivou sílu nebo sevření“. Ano, žádným jednotlivým kouskem kleští nevyvinete drtivou sílu nebo sevření. Ale stejně byste je měli posuzovat jako celek. A dvojnásob to platí v situaci, kdy vám s nimi někdo mává kolem slabin a ujišťuje vás, že to vlastně bude fajn.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-13 14:19:55

Aleš Palán: Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (ukázka z knihy)

Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize rozmlouvá se samotným Bohem, přesněji vede monolog, v němž Stvořiteli radí, co by mohl zdokonalit: „I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.“ Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. Aleš Palán hledá v událostech kolem sebe nějaký smysl. Například v konání své tety Kateřiny, jež si při sázení mrkve zlomila ukazovák, přesto s neochvějným přesvědčením o happy endu dokončila práci s pomocí zdravého prstu. Či v přání umírajícího muže, který si přál se ještě jednou v životě zamilovat. Palán nabádá Boha, že by si každý z nás mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. A přeje si mít pro každého nějakou tu tetu Kateřinu. A vybízí Všemohoucího rozšířit zamilovanost. Je vnímavým pozorovatelem života a nachází dary všude kolem nás. Dává zavanout čerstvému vzduchu do našich myslí.     Ukázka z knihy Milý pane Bože, já myslím, že se shodneme. Když se podívám kolem sebe a ty shlédneš dolů, nebo jakým směrem to k nám vlastně máš, bude nám oběma jasné, že tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Slunce se každodenně a každoročně ochotně vrací, vítr fouká a rybízy dozrávají, mladí se bezhlavě zamilovávají a děti rostou, aniž by se o to snažily…      Výčet úspěchů by mohl být nekončící nebo alespoň sáhodlouhý. Ani v tom nejstručnějším seznamu však nesmí chybět jedna naše roztodivná schopnost, kterou jsme po tobě podědili. Ne, není to potřeba se sedmý den natáhnout někde u vody a otevřít si pivko. Je to svobodná vůle.      Díky ní nejsi na všechno sám. S vývojem jsme ti mohli trochu pomoct. Třeba modifikovaná rajčata. Do nich jsme k tvému vitaminu B leccos zajímavého invenčně přidali. A pak jsou tu záležitosti, které jsme stvořili úplně sami, tak říkajíc z ničeho, bez předlohy. Vynalezli jsme třeba trhaviny – takové, které boří zdi, vztahy, klenbu vlastní osobnosti. Patent máme i na nenávist či genocidu.      Já vím, Nebeský pane, zodpovědnost za tohle leží na nás. Některé věci se nám prostě trochu vymkly z rukou, trochu dost. Z toho se nedá vylhat ani tím, že jsme poslouchali cizí rozkazy. Spíš se obávám, že jsme je pořádně neposlouchali. Tedy ty tvoje.      I tak jsi v tom ale namočený s námi. Tu svobodnou vůli máme přece od tebe. Nemůžeš říct, Vševědoucí, že jsi nevěděl, co všechno s ní jednou spácháme. Neznalost neomlouvá a tobě by taková výmluva u žádného soudu neprošla. Nikdo by ti totiž nevěřil, že jsi to netušil – ani ti, kdo v tebe nevěří.      Aby mi bylo rozuměno: v žádném případě nenaznačuji, že bychom pro tebe chystali nějaký tribunál. To rozhodně ne. Myslím, že se dohodneme po dobrém.      Beru to tak, že sis sedmý den prostě jen dáchnul a pak ses věnoval svým koníčkům. Jako jeden z tvých výtvorů bych tě ale nyní rád požádal, abys na chvíli odložil své sbírky (děsně by mě zajímalo, co sbírá Bůh – komety jako někdo krabičky od sirek?) a pohlédl opět na nás. Přišel čas, kdy už nestačí ta pověstná politika nezasahování, kdy je třeba sem tam nějaká intervence. Starý barák je třeba vyspravit. To není stížnost na zedníky nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně zase jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). Je to zkrátka jen vědomí existence času, povětrnosti a únavy materiálu, toho lidského zejména.      Ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, ale máš na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, to ale teď nechme stranou.      I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.      Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Praha, leden 2020   1 Body za brblání Představuji si, co se dělo v jeskyni, když náš chlupatý prapředek přinesl domů oheň. Když ho „vynalezl“, zkrotil a naučil se ho udržovat, snad i rozněcovat. Nadšení? Nekončící radost nad tím epochálním zlepšovákem? Večírek s mamutími steaky na oslavu? Neřekl bych.      Spíš bych si tipl, že ohnivákova pražena prohlásila, že to divně kouří a načichnou tím sobolí kůže, možná dokonce i pazourek. Vynálezcova pramatka se zase vyděsila, že do toho můžou sáhnout děti, které, jak známo, ještě nemají mozkovnu náležitě vyvinutou. A jeho pravěký otec? Ten se zamračil: „A kdo to bude, hochu, živit? To už nebudeš nahánět zvěř, ale pořád jen chodit pro dřevo? Říkáš, že si maso opečeme, fajn. Ale asi ti, mladíku, nedošlo, že takhle žádné maso ani mít nebudeme.“      Odhaduji tedy, že se v té jeskyni dost brblalo. A pokud byla tou, kdo oheň přinesla, nějaká pražena, bylo to asi ještě horší. To si představovat snad raději ani nechci. Kdo ví, jestli oheň nemusel být tímto způsobem „vynalezen“ hned několikrát, jak ho to brblání vždycky uhasilo.      Brbláme rádi a dobře. Jsme v tom mistry, je to takový náš koníček, možná vůbec nejrozšířenější. Kam se hrabou zahrádkáři. Škoda, že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Češi by pravidelně vozili medaile – v družstvech určitě.      Laskavý Bože, brblání škodí, ale soudím, že i kdyby to bylo napsané na všech nárožích a křižovatkách lesních cest, stejně by nás to od tohoto zlozvyku neodradilo. Podobně jako náruživého kuřáka neodradí varování ministra zdravotnictví na krabičce cigaret. K regulaci brblání bychom ale mohli využít opatření z jiné oblasti, konkrétně z dopravy. Za brblání bychom prostě dostávali trestné body podobně jako řidiči za přestupky. Body by mohli evidovat třeba andělé strážní, snad by to při vší té práci, co s námi mají, ještě zvládli. A kdyby ne, jistě ti, Bože, nemusím připomínat, že jsi vševědoucí.      Kdo by těch bodů sesbíral za týden, maximálně za měsíc (delší lhůtu bych nám brblajícím asi nenechával) nad limit, musel by se dostavit na Boží kancelář a dělat zkoušky. Z čeho by byly? Přece z radosti ze života. A byly by celkem náročné. Člověk by se musel hodně snažit, aby vůbec prolezl.      Řidičák mám přes třicet let, jezdím bez karambolů a docela dost, ale kdybych měl dělat řidičské zkoušky znovu, zapotil bych se. Všechny ty limity, vzdálenosti, zatížení přívěsných vozíků… To vše bych se musel doučit. Raději si proto dávám na přestupky majzla. Podobně by se takovému přezkumu pokoušeli vyhnout i brblající. Nevystačili by totiž před nebeskou komisí se slušností, vlídností a empatií, to všechno by museli prokázat také, ale navíc by museli přidat pořádnou dávku čiré radosti.      Představuji si, že je pátek a milý brblající (třeba já) má nastřádáno tolik bodů, že kdyby přidal ještě jeden dva, u nedělního součtu neprojde. Třeba by začal brblat sám na sebe, jaký je vlastně neruda a morous. A to by byl pro člověka velký krok dopředu. Možná ne tak velký jako ten oheň, ale i tak by stál za pozornost. Už jen proto, že by potom ty nově vznikající ohýnky druhých nedusil.   2 Prst tety Kateřiny Můj druhý návrh na vylepšení světa je velmi jednoduchý. Chtěl bych být v něčem jako moje teta Kateřina.      Nechci se po ní opičit ve všem. Teta, šlo vlastně o pratetu, byla tak trochu negramotná. Držela v rukou noviny, a aby zmátla okolí, nahlas z nich předčítala. Měla totiž sloní paměť a mohla citovat pasáže z večerních zpráv v televizi. Její synovec, můj strýc, tvrdil, že někdy při „čtení“ držela ty noviny vzhůru nohama…      Kateřina se narodila na začátku 20. století v rodině malého hospodáře. Když měla chodit do školy, byla světová válka, ta první. Moc toho tedy do školy nenachodila, ale ke škodě jí to nebylo – zejména v tom rysu, který bych tak rád, milý Všemohoucí, měl i já.      Mohlo mi být sotva deset. Seli jsme v Humpolci na zahradě mrkev. Mým úkolem bylo svírat v pěstičce semínka a do důlku, který teta v záhoně vyhloubila, jich vždy pár upustit. Teta neměla nebo nepoužívala sázecí kolík, ani si neuřízla klacík a deseticentimetrovou jamku hloubila zkrátka prstem, ukazovákem pravé ruky. Šlo nám to skvěle: teta zavrtala prst do prsti, pomlela jím, vytáhla ho, já tam nasypal pár mrkvových semínek a přihrnul zeminu zpět. Další dírka.      Udělali jsme dva tři řádky, když to přišlo. Teta zase vnořila do země ukazovák, dělala to svižně a silou, ale byl tam kámen! Slyšel jsem, jak to křuplo. Kateřina vytáhla ven ohnutý prst, byl evidentně zlomený, ale kost nekoukala. Teta si ho se zájmem prohlédla a usoudila, že na to stačíme sami (tak jako na všechno) a že nejlepší bude sulfatiazolová mast (tak jako na všechno). Došel jsem, opravdu došel – když jsem se rozběhl, napomenula mě, ať nelítám jako třeštidlo – pro zázračnou mast do kůlny. Ona si zatím uřízla dva klacíky z olše. Provázek měla vždycky v pracovní zástěře. „Tady to podrž, utáhni to, ještě, no vidíš, a máme hotovo,“ dirigovala mě. Opravdu, měli jsme hotovo. Přírodní dlaha spolu s tou kafrovou mastí, podpořenou neochvějným přesvědčením o dobrém konci, byla skutečně tou nejlepší medicínou. Prst velmi pěkně srostl sám, jen na něm zůstal malý památeční hrbolek.      Pointa je ovšem jinde: ten záhon jsme tenkrát doseli! Teta Kateřina se přitom nevydala hledat plastový sázecí kolík, ani z olše neuřízla silnější větvičku, kterou by si pomohla. Všechny zbývající důlky vyhloubila opět prstem, ukazovákem druhé ruky.      Taková to byla žena! Rád bych to měl po ní, Bože. Co říkáš? Šlo by to? Myslím ostatně, že každý z nás by si mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. Doufám, že všichni máme nějakou tu svou tetu Kateřinu. Já naštěstí ano.   Ilustrace Jan Hrubý. 200 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první.   Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se staly bestsellerem a získaly titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, jež obdržela nominaci na Magnesii Literu. Svá setkávání s lidmi žijícími mimo hlavní proud shrnul v reflexích Návrat do divočiny. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Hrubý (1945) absolvoval obor grafiky u profesora Dalibora Chatrného na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a teologii na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Kreslený humor publikoval od roku 1967 v mnoha novinách a časopisech (například Mladý svět), a obdržel ceny doma i v zahraničí. Od roku 2016 kreslí pro Katolický týdeník. Zabývá se také volnou grafikou a ilustroval řadu knih. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 07:44:23

Současná předsedkyně CDU končí. Vrátí se do této funkce Angela Merkelová?

Annegret Kramp-Karrenbauer se rozhodla nekandidovat na kancléřku a odejít z funkce předsedkyně CDU. Události někdy běží rychleji, než by jeden čekal. Před jedním dnem jsem si zavěštil, že AKK se během roka až dvou ocitne na politickém hřbitově, na kterém odpočívají různí bývalí parťáci a potenciální konkurenti kancléřky Merkelové. A ono se to nestalo za rok, ale za dvanáct hodin. AKK je mi trochu líto, měl jsem ji radši než Merkelovou (pravda, to není moc vysoká laťka). Projevovala na rozdíl od Mutti smysl pro humor, jakož i osobní odvahu a schopnost vnímat realitu. Nakonec i to její rozhodnutí odstoupit, když se čím dál obtížnější situace stala definitivně neúnosnou, je mnohem charakterově pevnější než cokoliv, co ve srovnatelných krizích předvedla právě Merkelová, houževnatě se držící každého kousíčku moci. Situace se stala neúnosnou tím, že Merkelová ještě z Jižní Afriky pronesla tvrdá a rozhodná slova k vnitrostranickým poměrům CDU: co se nesmí, co je neodpustitelné a co jak bude. Tím totiž dala zároveň Němcům i zbytku světa jasně najevo, že moc ve straně fakticky stále drží ona, a ne nějaká AKK. A to i přesto, že jako kancléřka bez souběžné předsednické funkce by vlastně měla uznávat skutečnost, že za řízení CDU už od konce roku 2018 nese zodpovědnost její kolegyně. To bylo úplně klasické „namydlení schodů“. Nebyla to určitě jediná věc, která AKK postrčila k rozhodnutí vzdát se, ale podle mého názoru ta poslední a rozhodující. Tím je tedy současný pokus o dvojkolejné vedení CDU u konce. Snažit se řídit stranu ve spolupráci s Merkelovou je podle všeho marný úkol. Nevím v CDU o nikom, kdo by ji začal byť jen trochu mocensky ohrožovat a politicky to přežil. Ani zdánlivě dobré vztahy vás v takovém případě nezachrání. Schválně se podívejte na titulní fotku tohoto článku, takhle spolu obě dámy vycházely ještě před rokem. Ne každému úsměvu se dá věřit, že? Proti Merkelové by možná CDU řídit šlo, i když za cenu stranické „občanské války“ mezi merkelovci a těmi druhými, která by skoro určitě skončila rozpadem koalice a předčasnými volbami. Ale s ní, ve snaze o nějaký konstruktivní společný postup … to má zhruba stejné vyhlídky na úspěch, jako kdyby hobit Frodo zaklepal na dveře Temné věže a navrhl Sauronovi Velikému, že by si mohli vzít Prsten moci do střídavé péče. Proto bude hodně zajímavé sledovat, jak si CDU poradí s otázkou nástupnictví. Friedrich Merz, který svého času proti AKK těsně neuspěl, to pravděpodobně zkusí znovu. Začátkem února odešel ze společnosti Black Rock, kde přitom míval dobře placenou pozici; a jelikož nepůsobí jako člověk unavený kariérou, odhaduji, že se chystá k dalšímu pokusu o to, dostat se ke kormidlu strany. WerteUnion, konzervativní klub, jeho kandidaturu podporuje a navíc požaduje, aby se do výběru nového předsedy zapojila členská základna, nejen delegáti. To by Merzovi nahrávalo, protože kancléřka a její lidé nejsou moc zvyklí na to, bojovat o podporu mezi řadovými členy. Merkel-systém spoléhal vždycky spíš na zákulisní handlování. To by znamenalo tu výše zmíněnou občanskou válku v partaji. Nejenom před volbami předsedy, ale hlavně po nich. Merz ví velmi dobře, že pokud tu funkci přeci jen dostane, bude muset kancléřku co nejrychleji poslat do důchodu, jinak bude jeho postavení značně nejisté a postupem času se bude zhoršovat. Z toho plyne, že nejlepší obranou bude útok. Samotná Merkelová ovšem zdaleka ještě není v ofsajdu a nejspíše se pokusí dostat do křesla předsedy nějakého svého stoupence, třeba Armina Lascheta, premiéra nejlidnatější spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko. Nedá se ale ani úplně vyloučit, že by se mohla rozhodnout pro vlastní comeback. To je téma, které se teď na německých diskusních fórech hodně přetřásá. Pevně doufám, že lidé, kteří o téhle možnosti spekulují, nemají pravdu. Ale přesně pro tyhle situace má němčina jednu krátkou, výstižnou frázi. Schlimmer geht immer, aneb vždycky může být hůř. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-07 14:20:09

Šéf Peugeotu a Citroënu Carlos Tavares: Kampaně proti dieselovým motorům zvyšují exhalace CO2

Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu.   I když už v koncernu PSA máte první modely plug-in a elektroauta, na rozdíl od Volkswagenu, Mercedesu, Fordu a Kia se nepodílíte na programu výstavby rychlonabíjecích stanic pro elektroauta po Evropě. PSA je druhá největší skupina v automobilové branži. Není toto rozhodnutí trochu divné?  Možná, ale je to stanovisko, které mohu velmi jednoduše vysvětlit. Naším hlavním cílem je zajistit svobodu pohybu s vysokou mírou komfortu, kvality a trvanlivosti. Infrastruktura, která je potřeba pro provoz automobilů, není naším klíčovým byznysem. Nepodílíme se na výstavbě čerpacích stanic, ani dálnic. Proto se také nepodílíme na stavbě nabíjecích stanic pro elektromobily. Malá hustota nabíjecích stanic je jedním z největších problémů v Evropě a zpomaluje to rozvoj elektromobility a zásah širších vrstev zákazníků. Vidím to ale tak, že se jedná o odpovědnost vlád a komunálních orgánů. Potřeba investic do této oblasti je velmi vysoká a už teď jsou tyto státní struktury pod velkým tlakem. Vysoké náklady a nízké příjmy vedou k těžko zamezitelným deficitům. Privátní investice do této oblasti se také neosvědčily, protože distribuce elektrického proudu bude jen tehdy rentabilní, když může spotřebitel platit vyšší ceny. Toho ale nebude jednoduché dosáhnout, protože nízké provozní náklady elektroautomobilu mají vyrovnat jeho vyšší pořizovací cenu proti benzinovým a dieselovým vozům.   Mluvil jste o svobodě pohybu – je svoboda pohybu, tak, jak ji známe, ohrožena? V demokratických zemích Evropy máme volnost pohybu jako nabyté právo. Myslím si, že bychom měli o volnosti pohybu v Evropě přemýšlet, abychom pochopili, zda není v ohrožení. Není to jen proto, že se vlády pokoušejí tuto svobodu omezit. Co by se stalo, kdybyste nemohli jet více než pětkrát z Londýna do Paříže, protože vaše osobní bilance CO2 by byla nepřiměřeně vysoká? I když tomu tak zatím není, začíná být svoboda pohybu ohrožena hospodářským tlakem. Někteří z nás se v nepříliš vzdálené budoucnosti mohou probudit a zjistí, že si svobodu pohybu nebudou moci dovolit. Jako občan Evropy bych chtěl každého vyzvat, aby se na problémy životního prostředí díval komplexně a neukazoval jen na výfuk automobilu. Jak vysoká je bilance CO2 při získávání vzácných surovin pro výrobu baterií, při jejich recyklování a při nabíjení? Co znamená budoucí energetická daň pro financování našich vlád? Kolik pracovních míst odpadne, když se automobilový trh silně a trvale zhroutí? Nikdo v Evropě to nepočítá.   Mnozí výrobci automobilů vyvinuli samostatné elektromobily, jiní zase mají pro běžné modely elektrické varianty. Peugeot a Opel zvolili cestu tzv. dvojčat. Nabízejí modely se spalovacím nebo stoprocentně elektrickým pohonem s odůvodněním, že to pro spotřebitele představuje větší svobodu volby. Jedná se o strategii pro všechny značky koncernu PSA? Je to přístup ke spotřebiteli, kterým respektujeme jeho rozhodnutí, jaký vůz si chce koupit. Konečná volba závisí na omezeních jednotlivých technologií. Plně se soustřeďujeme na spotřebitele. Pokud musíme dodržet zákon, který říká, kolik škodlivin může vůz vypustit, abychom zachránili planetu, musíme dát spotřebiteli možnost volby, co je pro jeho potřeby nejlepší. Ten problém je velmi komplikovaný, protože každý občan Evropy dnes má pocit, že jeho svoboda pohybu je stále více omezována. U nás v PSA se nechceme nadále stydět a říkáme zákazníkovi: Pokud je toto auto, které se vám líbí, tak potom toto jsou motory, které máte k dispozici i s jejich přednostmi a zápory. A nazpět k vaší otázce: Ano, to je strategie, kterou chceme využívat v našich různých segmentech a značkách. Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vaše značky nenabízejí žádná hybridní řešení. Proč? Považuji to za zastaralou technologii, u které jde jen o to vylepšit benzinový pohon podporou elektřiny. S příchodem plug-in hybridů a plně elektrických aut ztrácejí zákazníci o jednoduché hybridy zájem. Především proto, že v určitých městských oblastech, kde jsou povolena pouze elektroauta, nemohou hybridy dostat povolení. Mnozí politici a experti vidí už dnes jako reálnou smrt dieselů. Žijeme stále více ve světě, kde existuje rozdělení mezi dogmatiky a pragmatiky. Pravdou je, že dogmatici mezi sebou divoce diskutují a ohlašují nezodpovědně utopická opatření, pro která neexistuje žádné vědecké ani praktické zdůvodnění. Když k tomu dochází, chybí jim prostě pravda, což je vážné. Když takové osoby oznámily „smrt dieselů“, stouply emise CO2, takže by měly být zodpovědné za zhoršující se globální oteplování. Pravdou je, že dieselový motor vypouští o 15 až 20 procent méně emisí CO2 ve srovnání s benzinovým motorem. Když oznamujeme smrt dieselů, podporujeme tím fakticky spotřebitele a firmy, aby kupovali více vozů s benzinovým motorem, a tím přispívali ke globálnímu oteplování. Jsem přesvědčený, že se lidé, kteří podporovali akce pro smrt dieselům, dopustili velmi vážných činů a měli by odpovídat na otázky. Pokud by odpovědí byla jejich neznalost, nejsou podle mého názoru schopni být v pravém slova smyslu zákonodárci. To vše bylo známé a není to překvapující. Stačilo se jen zeptat vědců a inženýrů. Takže teď budeme žít roky v přechodu k elektromobilitě s vyššími emisemi CO2, než bychom museli, protože jsme jako výrobci do spalovacích motorů a jejich technologií hodně investovali. Nebylo možné v rámci jednání ACEA ( Evropská asociace výrobců automobilů), kde jste byl poslední dva roky prezidentem, upozornit politiky na tyto skutečnosti? Ne, protože Evropská unie se záměrně rozhodla nám nenaslouchat. Důvod je jednoduchý: Každý se teď snaží od sebe odvrátit možnost být obviněn, že je ve službách automobilové lobby, což je dnes špinavé slovo. Bohužel nepochopili, že jim chceme vysvětlit právě tu vědeckou a technickou stránku věci, aby mohli zabránit tomu, k čemu nyní došlo. Mohli se přitom seznámit s daty, která bychom jim poskytli – na základě fyziky a chemie. Ale dali přednost tomu, vyhnout se nálepce být lobbistou aut, což by jim ubíralo voličské hlasy. Neříkám už ani, že bychom měli být slyšeni i proto, že v Evropské unii zastupujeme 13,8 miliónu pracovních míst. Jen bychom chtěli přispět k tomu, aby politická rozhodnutí byla zodpovědnější. Evropský trh automobilů od roku 2015 postupně roste, i když růst se zpomaluje, možná dokonce dochází ke stagnaci. A v letošním roce zřejmě dojde v prvním pololetí i k poklesu o 3,1 procenta. Jak vidíte vývoj trhu v celém roce 2019 a především v následujících letech? Odhaduji, že v letošním roce zůstaneme zhruba na úrovni loňského roku, možná nepatrně pod ním. Ale v příštích deseti letech uvidíme, že elektromobilita bude mnohem dražší než klasické pohony. Už teď víme, že obnovitelné energie jsou dražší než klasické, včetně jaderné energie. Budeme muset evropským občanům povědět, že když si jdou dnes koupit plně nebo částečně elektrifikované auto, tak jejich mobilita bude dražší a nebude pro všechny spotřebitele dostupná. Je pak jen přirozené, že trh zažije trvalý pokles, aby se přizpůsobil kupní síle, a že to bude mít i dopady na zaměstnanost a vývoj daňových příjmů. Vždyť jen z prodeje paliv dostávají evropské vlády ročně zhruba 440 miliard eur na daních. Změna trendu, které jste dosáhl v posledních pěti letech u PSA, bývá nazývána „Carlosův styl“. Zmenšili jste majetek firmy, ale dosáhli jste operativního zisku a vaši marži vám mohou závidět prémiové značky. Co bylo rozhodujícím faktorem, který přispěl k tomu úspěchu? Byla to podle mého názoru angažovanost a kompetence našich pracovníků, kteří pochopili závažnost a neodkladnost prosazení našich rozvojových plánů. Úspěch se nedosahuje powerpointovými prezentacemi, nýbrž tím, že lidé chápou, proč je třeba mít určité výsledky. Je také důležité prodávat auta za férové ceny, které nemohou být vzhledem k naší historii a hodnotě našich vozů příliš podhodnoceny. Musí být na stejné úrovni jako u našich konkurentů, a to bez reklamy, protože se jedná o postavení na trhu, nikoliv o nástroj prodeje. Když jsme se rozhodli pro vstup do vyšší třídy, musíme vzít také v potaz očekávání spotřebitele, který více platí, ale pochopitelně také více očekává. Na straně nákladů se nadále pokoušíme o jejich snižování, ale to je něco, co každý z našich spolupracovníků zná z domova, z rodiny, z dovolené. Když budete používat stejnou přísnost a kreativitu, na jakou jste zvyklí ve svém soukromém životě – to znamená dosáhnout to nejlepší s minimálními náklady, dají se očekávat ty nejlepší výsledky. Tomu se říká zdravý selský rozum. Vyvinuli jste ale také nové distribuční kanály – například carsharing. Máme značku Free2Move, která přináší na trh spolu se službami mobility i carsharing. Jedná se o byznys, který se teprve rozvíjí a který, pokud bude ziskový, bude mít budoucnost. Na světě tomu tak všude není, což vedlo k tomu, že hodně firem už z trhu zmizelo. Vycházíme z toho, že má-li mít tato aktivita určitou trvalost, musí být vazba mezi kvalitou servisu, cenou a náklady. Pokud budou města, ve kterých nebudeme vytvářet s touto službou zisk, budeme se snažit provést určité korektury tak, abychom nejpozději za dva roky zisku dosáhli. Působíme už nyní ve Washingtonu, Wu-chanu v Číně, Lisabonu, Madridu a Paříži a v příštím roce chystáme expanzi do Německa. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Carlos Tavares (*14. srpna 1958 v Lisabonu) je portugalský podnikatel, generální ředitel a předseda správní rady Groupe PSA, největšího francouzského výrobce automobilů. Vystudoval École Centrale Paris. Svou kariéru začal v Renaultu v roce 1981, byl ředitelem projektu Renault Mégane II. Poté pracoval pro Nissan, partnera Renaultu v alianci Renault – Nissan. Do roku 2009 dohlížel na jeho přítomnost v Severní a Jižní Americe. Pak byl generálním ředitelem Renaultu, rezignoval 29. srpna 2013 po konfliktu ve vedení. Od roku 2014 je generálním ředitelem a předsedou správní rady Groupe PSA. Během svého funkčního období řídil opatření na snižování nákladů a zvyšoval tržní podíl společnosti v Číně, která po několika letech ztrát vrátila Groupe PSA zpět k ziskovosti. V roce 2014 vytvořil společnost DS Automobiles jako samostatnou značku. Tavares má tři děti. Byl pilotem amatérských závodních automobilů od svých dvaceti dvou let. Jel historickou Rallye Monte-Carlo, sbírá klasická auta a vlastní 1979 Peugeot 504 V6 Coupé, 1976 Alpine A110 a Porsche 912 z roku 1966.

Čas načtení: 2024-02-16 17:38:36

Odborář Středula: Zdražování s poklesem inflace neskončilo. Poradce Křeček: Opět jen strašení lidí

Česko se raduje ze skvělé zprávy, že meziroční růst spotřebitelských cen v Česku v lednu výrazně zpomalil na 2,3 procenta z prosincových 6,9 procenta. Ovšem ozvali se odbory, které pro letošek odhadují míru inflace kolem pěti procent, a to i po nižší lednové hodnotě, než se původně očekávalo. Zdražování podle odborářů neskončilo, a to kvůli nejistotám v mezinárodním prostředí i kvůli oslabení koruny, uvedl to předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula. Redakce ŽivotvČesku.cz se ohledně slov odborářského předáka dotázala ekonoma a poradce premiéra Štěpána Křečka, jak je vnímá. Z jeho vyjádření vyplynulo, že jde o prosté strašení.

Čas načtení: 2023-12-22 16:27:00

Cukrovka nebolí a jde jí předcházet

Cukrovka je nemoc, která ohrožuje rok od roku více lidí, kteří mimo jiné nesportují a nezdravě se stravují. Mezi komplikace, které cukrovka způsobuje, pak patří slepota, diabetická noha a nedostatečnost ledvin. V roce 2012 se léčilo v ČR s diabetem více než osm set čtyřicet jedna tisíc osob, což představuje přibližně osm procent populace. Každý rok je v průměru nově zjištěn diabetes u padesáti pěti tisíc osob, každý rok zemře v průměru dvacet dva tisíc osob. Jak narůstající počet nemocných minimálně zbrzdit?Nejčastější je „dvojka“ Cukrovka má dva typyDiabetes 1. typu se může objevit v kterémkoli věku, ale nejčastěji postihuje děti a mladé dospělé. Podstatou je nedostatek inzulínu, a to následkem zničení takzvaných B buněk slinivky břišní, které inzulín produkují. Diabetes 2. typu je v dospělé populaci velice rozšířený a platí, že čím je člověk starší, tím je riziko vzniku tohoto onemocnění vyšší. Rozlišují se dva typy této nemoci. Diabetes spojený s obezitou (60 až 90 % pacientů s diabetem 2. typu je obézních) a diabetes bez obezity.PrediabetesLidé s prediabetem mají vyšší hladinu krevního cukru, než je běžné u „zdravé“ populace. Většinu z nich však dosud netrápí žádné příznaky nastupujícího onemocnění a – pokud si glykémie neměří sami nebo v rámci preventivních kontrol u praktického lékaře – může trvat ještě mnoho let, než se na již rozvinutý diabetes přijde náhodou, třeba v rámci předoperačního vyšetření.Cukrovka nebolí, postižený člověk o ní tedy nemusí dlouhou dobu vůbec vědět. Na diabetes se často přijde náhodně a nezřídka v již dost pokročilém stádiu. Ale nemuselo by tomu tak být, pokud by totiž bývali onemocnění zachytili ve fázi „prediabetu“, velká část z nich by měla šanci rozvoj onemocnění zastavit. Lékaři odhadují, že by to mohlo být až osm z deseti případů. Úroveň naší civilizace, způsob života a změny životního prostředí přispěly k tomu, že téměř nikdo nemá problémy se zajištěním dostatečného množství kalorické potravy. Většinou je jí nadbytek. K jejímu opatření už navíc není nutná velká fyzická aktivita. Sport se stává spíše vhodným doplňkem života, ale v dostatečné míře se mu věnuje jen část obyvatel. Lidé dnes žijí v trvalém shonu a rozčilení a často si opatřují rychle dostupné jídlo a pití s nadměrnými kaloriemi a nezdravými volnými cukry a tuky.Diabetes může vznikat z nejrůznějších příčin, například v rámci těhotenství, po podání některých léků nebo jako reakce na stres. Coby prevence před diabetem 2. typu je důležitý zdravý životní styl. Jak cukrovce předejítDodržujte správnou konzumaci potravin.Denně snězte dvě porce ovoce, pět porcí zeleniny a dvě porce mléčných výrobků.Vybírejte si libové maso, celozrnné pečivo a tuky a sladkosti jezte umírněně.Žádoucí je pohybová aktivita.

Čas načtení: 2024-02-19 17:00:01

Zabiják z New Yorku: Torso Killer tvrdil, že zabil 80 prostitutek, trest smrti nedostal

Dnes vyhledávaná část New Yorku spojovaná s celebritami a showbyznysem zvaná Times Square byla v 70. letech doupětem neřesti. Všude svítily velké neony a písmena XXX, označující erotické služby, byla úplně všude. Místní si stěžovali, že není možné už zajít ani do hospody, protože ty se postupem času měnily v peep show. Erotické podniky lákaly často sexuální predátory. Navíc prostitutky byly často vydírané a týrané svým pasákem, tyhle ženy neměly žádné zastání, policisté je tenkrát vnímali jako lůzu.  Nejšílenější masoví vrazi v dějinách: Charles Manson a další, kteří mají na svědomí desítky životů Číst více Hrůzný nález torza  Pro policii začal celý případ v prosinci roku 1979. Vánoční atmosféra pohltila město, ale detektiv z oddělení vražd Malcolm Reiman měl i v tuto zdánlivě klidnou dobu pořád dost práce. Nejhorší nález těla, který kdy viděl, se stal právě jednoho prosincového dne. Tenkrát byli hasiči přivoláni k požáru v hotelu Travel Lodge Motor Inn. Požár byl úmyslně založený a velmi amatérský. Měl zakrýt podstatně horší scénu. V pokoji se nacházela dvě bezhlavá těla, přesněji jen torza. Bylo patrné, že se jedná o ženy, a požárníci ihned zavolali policii. Když detektiv Reiman přijel na místo činu, málem oněměl hrůzou. Byl zvyklý na brutální vraždy, ale tohle překračovalo všechny meze. Řekl: „Byl to hotelový pokoj z pekla.“ Mrtvé neznámé  Vrah chtěl zabránit identifikaci těl, k tomu mu posloužil nejen požár, ale i brutální nakládání s těly. Detektivové se velice podivovali nad tím, že krom těl a rozlité hořlaviny byl pokoj naprosto čistý. Žádné krevní stopy. Torza vypadala jako tělo nebohé Otýlie Vranské, ale chyběla hlava. Policisté museli zjistit totožnost oněch neznámých. Na počátku 80. let ještě testy DNA nebyly. Půjčili si figuríny z obchodu s konfekcí a oblékli jim nalezené šaty (ty byly složené na hotelové posteli), poté informovali média o policejní výstavě. Lidé se začali hrnout, kriminalisté dostávali poznatky, ale žádný nevedl k totožnosti zavražděných dívek. Fotky šatů se objevily také v novinách a televizi. Právě tam je poznala jistá Rose, která zavolala policistům. Šaty měla nosit její kamarádka, prostitutka. Byla identifikována jako 22letá emigrantka Deedeh Goodarzi, totožnost druhé ženy se nepodařila do teď objasnit, noviny ji pojmenovaly Manhattan Jane.   Hon na predátora  Pojem sexuální predátor v té době ještě nebyl mezi veřejností, ale ani policií příliš známý. Každému policistovi, zocelenému newyorskými ulicemi, bylo jasné, že člověk, který toto udělal, byl stvůra a nezastaví se. Byl povolán mladý a nadějný vyšetřovatel Vernon Gebereth, který přišel s novou metodou kriminálního profilování. Spočívalo ve shromáždění vědeckých poznatků o činu, z nichž se poté zkušený kriminalista snažil vytvořit profil pachatele. Prověřování vytipovaných osob však nepřineslo žádné výsledky.   Slušný člověk a táta od rodiny  Detektivové začali procházet záznamy o zákaznících, kteří v této oblasti napadli prostitutky. Našly se shodné popisy člověka, který nechtěl dívku nechat jít, když mu nebyla povolná. Bil prostitutky a vyhrožoval jim pistolí. Oznámení podal dokonce pasák jedné z napadených dívek. Tyto informace je nasměrovaly k Richardu Cottinghamovi, obyčejnému otci a manželovi, který pracoval v rozvíjející se počítačové firmě. Byl vyslechnut kriminalisty, ale všechna obvinění popřel, neměli na něj nic. Také nezapadal do profilu, který vytvořili. Jeho jméno však definitivně neodložili.   Jdi ven a zabíjej, přikázal mu démon. David ho poslechl a rozpoutal běsnění, dnes chodí s Biblí Číst více Konec „torzo vraha“ Noviny a veřejnost daly zabijákovi z Times Square jméno Torso Killer, v překladu „torzo vrah“. Dalšího útoku se deviant dopustil velmi brzy, tentokrát se mu stal osudným. Jednu vyhlédnutou dívku v hotelu zdrogoval, spoutal a bil, proto nahlas volala o pomoc. Když přiběhla pokojská, otevřela dveře na řetízek, takže nebylo vidět dovnitř. Pokojská viděla pouze vyděšenou dívku, která jí říkala, že je vše v pořádku. Nenápadně si projela palcem pod krkem, čímž naznačovala podřezání. Bystrá zaměstnankyně hotelu vše pochopila a zalarmovala policii. Ta již byla v hotelu, protože jiný host slyšel křik také a s voláním nečekal.   Muž utíkal po hotelové chodbě s kufříkem v ruce. Za ním běžel policista s brokovnicí. Dal mu na výběr: buď zastaví, nebo ho zastřelí. Chlap zastavil a upustil kufřík na zem. Z něj se vysypaly pouta, biče, krabičky s prášky a další věci. Deviant skončil v poutech, poté nastala identifikace. Byl to Richard Cottingham.   Stovky mrtvých?  Vyšetřovatelé se do případu jak se patří „obuli“ a začali Cottinghama konfrontovat s případy zavražděných prostitutek. Vše popíral, také tvrdil, že těm ženám zaplatil, aby snášely dobrovolně bolest. Nakonec byl odsouzen za pět brutálních vražd, kterých se dopustil v New Yorku a New Jersey. Byl odsouzen na doživotí. Postupně se ve vězení přiznával k dalším vraždám, dohromady jich zatím je 18. Kriminalisté odhadují, že jich může být po celé Americe okolo stovky. Problém byl, že Cottingham vraždil v různých amerických státech a tehdy spolu kriminalisté z různých států skoro nespolupracovali. Až později se povedlo spojit newyorské vraždy s dalšími. Zajímavostí je, že Cottingham si vytvořil přátelský vztah s dcerou jedné z obětí, nejspíš to poukazuje na jeho temné charisma.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Seriál o zločinech: Rostovský masový vrah a kanibal Čikatilo mohl řádit, protože se komunisté styděli přiznat pravdu