Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-17 13:50:34

Joe Satriani a Steve Vai oslavují téměř pět desetiletí hudebního přátelství a 20. července se představí v Praze

Legendární kytarové ikony Joe Satriani a Steve Vai se poprvé ve své téměř padesátileté hudební kariéře spojili a vytvořili SATCHVAI Band, která navštíví 20. července i pražské Forum Karlín. „The Sea of Emotion, Pt. 1“ ukazuje nepřekonatelnou souhru těchto dvou legendárních kytaristů, kteří si během téměř šestiminutového opusu plynule vyměňují sólové sekce. Satchova a Vaiova hudební kariéra se prolíná už od jejich úplných začátků. Satriani sloužil jako Vaiův učitel kytary během jejich dospívání na Long Islandu v New Yorku. Jejich spojení se […] Zobrazit celý článek Joe Satriani a Steve Vai oslavují téměř pět desetiletí hudebního přátelství a 20. července se představí v Praze

Čas načtení: 2021-07-21 16:53:23

Svět knihy Praha 2021 se zaměří na Milana Kunderu a ukáže literární rozmanitost Francie

Zářijový Svět knihy Praha 2021 hostí jako hlavní zemi Francii. 26. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu přiblíží tvůrčí rozmanitost francouzské literatury: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. Osobně o svém díle promluví Laurent Binet či Muriel Barbery. Speciální pozornost bude věnována zásadní osobnosti české i francouzské literatury Milanu Kunderovi. Programová témata ale zavedou čtenáře také do Polska a hlas bude dán i Bělorusku. Opominuty nemohou být ani otázky vlivu pandemie na knižní trh, jak a zda se proměnil. Letošní Svět knihy Praha je příležitostí poznat zevrubně současnou francouzskou literaturu. „Umožní nám obsáhnout hlavní individuální i kolektivní, intimní i politická témata, která se prolínají díly pozvaných autorů: otázky identity, psaní o exilu a cestování, vztah literatury a historie, otázky feminismu,” říká o účasti na veletrhu za organizátory prezentace čestného hosta Florence Salanouve, atašé pro spolupráci v literární oblasti a názorové debaty a ředitelka Mediatéky. Skloňovat se bude zejména jméno Milana Kundery, který se narodil v Brně, ale již několik desetiletí žije ve Francii. Jeho dílo bude v programu nahlédnuto jak v literárním, tak filozofickém i politickém kontextu. O Kunderovi přijde do Prahy pohovořit například nakladatel Antoine Gallimard, který se se spisovatelem seznámil nedlouho po jeho příjezdu do Paříže v 70. letech. Osobní přátelství ke Kunderovi váže také dalšího letošního hosta – Benoît Duteurtre poukáže na propojení Kunderovy literární tvorby s hudbou. Uskuteční se také debata s Jeanem-Dominiquem Brierrem, autorem biografie Milan Kundera – Život spisovatele. Dojde i na čtení z díla Milana Kundery, jak v češtině, tak ve francouzštině. Osobní účast na veletrhu přislíbila řada dalších osobností francouzského literárního světa. Českým čtenářům je už dobře známé jméno Laurenta Bineta. Autor knihy HHhH, k němuž ho inspiroval atentát na Reinharda Heydricha, tentokrát představí novinku Civilizace, v níž se pustil do konstruování alternativních dějin. Zároveň se s tuzemskou spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která podobně fabuluje v bestselleru Listopád, setkají u debaty na téma Spisovatel a historická fikce. S českým prostředím je propojena Lenka Horňáková-Civade, původem Češka, která žije a píše ve Francii. V literárním pořadu uvede svůj poslední román Symfonie o novém světě, v němž částečně vychází z osudů bývalé československého konzula v Marseille Vladimíra Vochoče. Do minulosti míří i Victoria Mas svou prvotinou Bál šílených žen, odehrávající se na konci 19. století v nemocnici Salpêtrière. Osobně českým čtenářům přestaví překladovou novinku svého titulu rovněž Muriel Barbery. Po knize S elegancí ježka přiváží román Růže sama, k němuž jí inspiroval dvouletý pobyt v Japonsku. Komiks zastupuje autorka a ilustrátorka Pénélope Bagieu. Představí svá alba Nebojsy, tedy třicet portrétů žen, které navzdory překážkám bojovaly za svůj cíl. Program poodhalí také divadelní „šamanství“ Pendy Diouf. Francouzská dramatička se senegalskými kořeny píše, o čem se nemluví. Napsala ekofeministickou hru i odhalila tabu genocidy africkým národů Hererů a Namů. Podstatný prostor je věnován francouzské literatuře pro děti. V tematicky zaměřené diskusi se probere, jaké knihy jsou vhodné pro malé i větší čtenáře. Překladatelské klání porovná překlady úryvků z knihy Nowhere Girl od Magali Le Huche, která je rovněž jedním z hostů festivalu. V autobiografickém komiksu bylo zpracováno téma fobie ze školy. Dojde i na divadlo, uvedena bude hra Můj bratr, má princezna od Catherine Zambon, určena je pro děti od pěti let. Tématem souvisí s debatou Dětská literatura proti předsudkům. Ta přiblíží nezávislé nakladatelství Talents Hauts, jež vydávanými tituly usiluje o rovnoprávnost a dešifrování stereotypů, zejména sexistických. Prostřednictvím motta „Můj domov je v jazyce“ prozkoumá program veletrhu otázky identity, jazyka a rozmanitosti nejen v české literatuře a literatuře čestného hosta, dále se bude zabývat i problémem, jak definovat střední Evropu, a rozebírat vztah mezi spisovatelem a jazykem. Speciální pozornost si vysloužilo Polsko, jehož prezentace se loni vzhledem k pandemii odehrála pouze omezeně a online. „Téma podpory svobody, demokracie a lidských práv ve světě mělo na Světě knihy vždy své místo. Rozhodli jsme se vytvořit stálou sekci Literatura jako hlas svobody. Zaměří se na zemi, kde se literatura musí vyrovnat s politickým tlakem. Letos je vybráno Bělorusko,“ nastiňuje programovou novinku dramaturg Guillaume Basset. Vliv pandemie na knižní trh se letos stal jedním z aktuálních témat, k němuž se vážou chystané debaty. Podle ředitele veletrhu Radovana Auera situace uplynulých měsíců posílila některé trendy: „S covidem rostly audioknihy a oživil se zájem o elektronické knihy. Ty několik let stagnovaly, jejich podíl na celkových tržbách nerostl, teď zase zamířil vzhůru,“ upozorňuje. Více se podle něho rozevírají nůžky mezi mainstreamem a artem, jako ohrožená vnímá malá knihkupectví. Svět knihy Praha 2021 chce připomenout důležitost setkávání se. „Ten dvouletý distanc nám jednoznačně potvrdil, že hlavní devizou naší akce jsou osobní setkání. A to jak v rámci oboru – nakladatelé mezi sebou, autoři, agenti, překladatelé atd. –, tak jejich setkávání se čtenáři. Všechno již dnes vyřídíte online, ale rukou si nepotřesete. Takže si od toho slibuji především, že se lidé od knih setkají. A třeba si také vyříkají některé věci. A že se Svět knihy zase vrátí k roli iniciátora a akcelerátora různých literárních i mimoliterárních aktivit. Nejeden projekt se uskutečnil, nejedna kniha vyšla a nejedno přátelství vzniklo právě díky Světu knihy,“ říká Radovan Auer. Svět knihy Praha 2021, provázený mottem se návštěvníkům otevře od 23. do 26. září na Výstavišti v Holešovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 22:05:29

Jan Dočekal – náš surrealista v brazilském kulturním magazínu

Respektovaný brazilský, potažmo jihoamerický a středoamerický, internetový čtrnáctideník Agulha Revista de Cultura, vydávaný v São Paulu, věnoval od ledna letošního roku devět svých čísel 100. výročí vzniku surrealismu. Mezi zúčastněnými autory a umělci, na jejichž tvorbu je přičiněn odkaz, je moravský historik umění, publicista a výtvarník Jan Dočekal (*1943), jehož články pravidelně přináší web Literárních novin. Dle koncepce editora Floriana Martinse, výrazné osobnosti výtvarného a slovesného umění v portugalsky a španělsky mluvících zemích, magazín obsahuje sérii článků o tendencích vývoje, specifikách a přínosech surrealismu v rozličných zemích světa. Dvě z osmi tematických čísel Martins sestavil z textů a ilustrací kolektivu autorů k různým aspektům teoretické a tvůrčí existence zakladatele surrealismu André Bretona. Četní zahraniční surrealisté byli v polovině prvního desetiletí nového věku nakloněni novým kontaktům s našimi surrealisty. Stěžejní postavou, kardinálním prostředníkem byl Arnošt Budík, z Brna pocházející český historik umění se zaměřením na surrealismus, básník a kolážista žijící v Bruselu. Z impulsu jeho blízkých styků s předními surrealisty z Francie, Belgie, Británie, Kostariky, Chile a z dalších zemí byla v roce 2006 uskutečněna velká surrealistická výstava v tehdy nové třípodlažní galerii Čertův ocas upravené v bývalém Mohelském mlýně na řece Jihlavě východně od Třebíče. Českou, respektive moravskou část nové mlýnské expozice obstarali členové severomoravsko-vysočinské surrealistické skupiny Stir up v čele s kunsthistorikem a malířem Václavem Pajurkem. Arnošt Budík je jejím zahraničním členem. Tam, v Čertově ocasu, tehdy, 1. května 2006, počaly se brzy hojné výstavní kontakty členů skupiny Stir up s početnými evropskými, středoamerickými a jihoamerickými autory. Do popředí se záhy vysunuli skrze své výstavní popudy surrealisté z Chile, vpředu s Enrique de Santiagem, a z Kostariky, vpředu s Alfonsem Peñou a Amirah Gazelovou. V posledních deseti letech zorganizovali několik mezinárodních přehlídek, na něž pozvali, spolu s jinými surrealisty, rovněž členy skupiny Stir up.    Přátelství přes oceán, sycené valnou měrou elektronickou korespondencí a postupně rozšiřovaným vzájemným obeznamováním se s projevy umělců na druhé straně, promítlo se neformálně do letošního edičního plánu Brazilce Floriana Martinse, otce internetového měsíčníku Agulha Revista de Cultura. A zde, vyzván Martinsem, vstupuje mezi autory a rovněž mezi ty, o kterých se píše, Jan Dočekal. V letošním březnovém čísle je první díl článků orientovaných na podoby surrealismus v různých zemích. Jan Dočekal píše o činnosti již zmíněné skupiny Stir up (text přeložil emeritní český diplomat Zdeňka Poláčka). Pod titulkem Skupina Stir up jde k 25. výročí existenceautor sumarizuje činnost skupiny od založení v roce 1995. Všímá si jejích kontaktů se zahraničními surrealisty, kteří se představili v minulých letech v galerii v Mohelském mlýně. V souvislostech je uvedeno, že důležitou součástí vstupů skupiny Stir up mezi výtvarnou veřejnost, i zahraniční, je vydávání časopisu Styxus, o něž pečují grafik Josef Bubeník a polygraf Lubomír Kerndl, který je současně kurátorem Galerie Čertův ocas. O dva měsíce později je v Agulha Revista de Cultura série článků ponejvíce od Kostaričana Alfonso Peñi, i u nás známého výtvarníka, publicisty, editora a kurátora mezinárodních výstav. Přibližuje deset současných surrealistů. Jedním z nich je Jan Dočekal. Pod titulkem Librorum aeternum Peña píše: "Český tvůrce Jan Dočekal, vizuální umělec, básník, novinář a analytik globálního surrealizmu, je realizován ve svém blogu a v různých digitálních a tištěných médiích. Čeští surrealisté jsou pod vedením nespoutaného Arnošta Budíka seskupeni ve skupině Stir Up, dědice skupiny Lacoste (1960 -1970). Mezi její členy patří mimo jiných Linda Filipová, Václav Pajurek, Lubomír Kerndl, Josef Bubenik, Gabriela Kopcová.    Jan Dočekal je strůjcem pozdravů a bratrských přátelství. Je vždy pozorný k výměně, k uměleckému vzájemnému ovlivňování, vždy je "očním poradcem" v tom, co je nazýváno surrealistickým bratrstvím. Stejným způsobem si vyměňujeme digitální "kouřové signály" (e-maily), děláme to s materiálovými zásilkami, které jdou oběma směry (knihy poezie, katalogy, koláže). Jeho vztah s americkými surrealistickými kolegy je relevantní a kladný. Jejich přátelské vazby jsou prostorem k vystavování v Chile, v projektech Grupo Derrame, v Mexiko City v "zákopu" pilotovaném Ricardem Echávarrim v Centru surrealistických studií, nebo nedávno v edici Triplo V / magazines Matérika (Portugalsko / Kostarika). Tam to bylo dvaadvacet tzv. surrealistických dvojčlenů, spojnic básníků a vizuálních umělců. Se solidaritou náš přítel publikuje komentáře a recenze v českých novinách a časopisech. Píše o mimořádné práci časopisu Agulha, a edice Arc Edições, o expozici a svazcích věnovaných Ludwigu Zellerovi a Susaně Waldové, přibližuje činnost editorů a kurátorů Ximena Olguína a Enrique de Santiaga, uznale hodnotí tvůrčí a organizační práci Amirah Gazelové, především v novém vydání velkolepých surrealistických básní Jezdecká želva od Césara Mora (Art Edition, Costa Rica). V doslovném a poetickém smyslu: To vše vytváří příjemný dojem, oddanost náročnému hledání a umělecké solidaritě. Librorum aeternum byl název zatím poslední Dočekalovy výstavy. Konala se v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě v České republice. Leitmotivem inscenace byla láska, již umělec zažívá skrze psaní, a knihy. Je to poezie v plné svobodě, moudrost, znalost knihy v různých kulturách a dialog. Metoda umělce spočívá ve sbírání starých knih, volných listů, fragmentů hřbetů. Stejně tak se jeho přátelé starají o svazky, které najdou na nejneobvyklejších místech. (…) Nůžky, štětce… A uvidíte malé a střední formáty, geometrické obrazce, skvrny, abstrakce, laguny kardinálních čísel, poezie v pohybu, transparentní tahy štětcem na papíře… Texty tančí mezi symboly a grafikou. Literární návrhy, šifrovaný jazyk, hodně rytmu a ještě více rytmu, jsou to hlasy, které zpívají v souzvuku. A stejně tak můžeme udržet dialog s černým humorem, s  utopií a s rozpory skutečností. Dočekal vytváří "paralelní realitu". Používá odkazy, které odhalují jeho svět, jeho humor a také jistou skepsi."  Další velké uvedení Jana Dočekala v magazínu Agulha Revista de Cultura, tentokrát obrazové, bylo v režii Floriana Martinse v květnovém vydání. V pokračování seriálu článků k 100. výročí vzniku surrealismu, shrnujících historii surrealismu v rozličných zemích, Martins vybral pro ilustrační doprovod deseti obsáhlých textů čtyřicet šest Dočekalových koláží. Je to největší dosavadní prezentace našeho autora v jeho více než půlstoleté tvorbě, současně rovněž nejširší časopisecké uvedení současného českého výtvarníka v Brazílii. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Floriano Martins napsal v úvodu: "Tentokrát se zde setkáváme s umělcem z České republiky Janem Dočekalem (1943), jehož tvorba je pozoruhodným spojením kvašů a koláží. V našich dopisových rozhovorech mně řekl: Jako každé ovoce lidského ducha je surrealismus vyjádřením jedince. Je neopakovatelným dojmem z daru tvoření. I dílo se skrytým významem může přitahovat svou jedinečností. Žádné skutečné umění není vytvořeno dle specializovaných příruček. Samotná identita tvůrce, odvozená z jeho daru tvořivosti a z radosti ze svobodného uskutečňování myšlenek, nabízí jedinečnou poetiku. Její prezentace není měřitelná žádnou technickou normou. Je to plod spontánní moci, erupce tvořivosti. Cílem tvorby je vždy duchovní konstrukce, která poskytuje svobodu tvůrci i kritikovi."  Pestrý a obsahem interesantní publicistický program k 100. výročí vzniku surrealismu Agulha Revista de Cultura v čele s redaktorem a editorem Florianem Martinsem vyvrcholí v čase našeho léta speciálním vydáním. Stěžejní bude anketa autorů z různých koutů světa na téma Historie a přítomnost surrealismu. K účasti byl pozván také Jan Dočekal.  

Čas načtení: 2024-10-10 19:06:15

Nejslavnější rivalita v dějinách sportu, pak přátelství. Díky za vzpomínky, vzkazuje Federer Nadalovi

Jeden z nejlepších tenistů všech dob oficiálně ukončil kariéru. Zanechává za sebou momenty, které budou bavit i po další desetiletí. Článek Nejslavnější rivalita v dějinách sportu, pak přátelství. Díky za vzpomínky, vzkazuje Federer Nadalovi se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 17:45:39

Obrazotvornost v uzavřené tvorbě Milana Nestrojila

Kreslíř, malíř a grafik a kolážista Milan Nestrojil, jehož tvorba se náhle uzavřela 30. ledna 2020, byl orientován přírodovědným studiem. Zpočátku projevoval zájem o výtvarnou parafrázi elementárních forem života, z něhož vznikl rozsáhlý, obsahem i formou přesvědčivý cyklus monotypů Omne vivum ex ovo. Od druhé poloviny 80. let rozvíjel, v ovlivnění Mikulášem Medkem, expresívní strukturní malbu. Užíval různých materiálových prostředků (olejová a emailová barva, textilie, kovové fragmenty), obraz komponoval z plošných znaků nesoucích sdružené obsahové významy. Dramatická skladebnost a silný emotivní náboj posilují výrazovou stránku těchto děl. Tvorba pro poučené vnímatele Oproti tomu ráz komorní mají práce na papíru z druhé půle 90. let. Pro dosažení tvůrčího záměru Nestrojil spojil kresbu s malbou, litou barvou a s koláží. V roce 2001 se v jeho tvorbě projevilo ovlivnění duchovním prostředím Východu, najmě tamní výtvarnou kulturu. Citlivě vnímal jemnou spletitost náboženských spojitostí, především jej však zajímal aspekt estetický, ve kterém nalezl zrcadlení příbuznosti lidských měřítek a řádu přírodní harmonie. Umělecky zralejší umělec je v těchto pracích citově zjitřenější, ve výrazu kultivovanější a nadto ztišený. V tomto stavu kontemplace lépe slyšel záchvěvy vně i uvnitř sebe a prostřednictvím poutavých grafických metafor je činil viditelnými. A přitom myšlenkovými asociacemi dospěl k širší výpovědi, než jaké byl dříve schopen, byť i manifestací kompoziční mnohosti. V následujícím téměř dvacetiletém tvůrčím období byly Nestrojilovým nejširším východiskem elementy z poznaného světa, zejména krajiny. Malířské i grafické artefakty budoval na fundamentu výrazných korekcí, související se svébytným podáním, vztyčeným zájmem cokoli věcně vypovědět. Vše je tu podřízeno úsilím, sdělit výtvarnými prostředky, jak na reálný svět reaguje výtvarníkova citlivost a zejména, jak se jej chápe jeho silná obrazotvornost. Tyto skutečnosti otevírají Nestrojilovu tvorbu poučenému vnímateli. Ovšem příznivci líbezných obrázků ze světa lidí a přírody nenajdou v ní nic k uspokojení.        Tajemství návratů   Vykladači obrazů jsou škůdci umní, prohlásil před osmi desítkami let Jackson Pollock. Nechci škodit, tedy se ani zdaleka nechystám Nestrojilova díla vysvětlovat. Ale pro toho, kdo se s nimi eventuálně potká ponejprv a nebude o nich číst ve výstavních katalozích (například s textem Josefa Chalupy z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě), měl bych říci alespoň toto: Nestrojilovo nazírání světa do značné míry určilo přírodovědecké vzdělání. V onom nazírání také nemohlo nemít spojující a posilující roli padesát let, ve kterých soustředěnou tvorbou korigoval výtvarné cítění. Se zřetelem na inspiraci ve třech mocných tvůrčích personách té doby – Mikuláši Medkovi, Lubomíru Kressovi a Ladislavu Novákovi (s druhým a třetím ho pojilo přátelství). Nestrojilův umělecký profil, nyní nečekaně dotvořený, je tedy specifickým sdružením vědeckého a intuitivního. Takže například v cyklu kreseb sépií (někdy s akrylem a koláží), jímž v mentálních návratech „opatrně ozřejmuje“ tajemství „inspirací z cest“ (Řecko, Itálie), jde v každém čísle o zcela nezávislý obraz, nikoliv o sjednání byťsi nejmenší místně spojité věcné informace.   Monstrance a kosmická témata Podobně je tomu u komorních děl z cyklu Monstrance z první půle prvního desetiletí nového věku. Tyto monstrance nejsou, a z povahy úhrnné Nestrojilovy tvůrčí koncepce být ani nemohou, nositelkami přímých sdělení. Nejsou faktickou ozdobnou schránkou k uctívání hostií, jíž je možné po způsobu praktikování víry se klanět, ale mají její výtvarně osobitě sjednaný druhotný profil. A jistě stejná má být vnímatelská (u někoho třeba jen divácká) recepce obrazů s kosmickou tematikou (Divná planeta I, Divná planeta II, Dvě planety, Dvojhvězda ad.). Není tu nic, co by ukazovalo na exaktní zaujetí bezkonečností galaktického prostoru. Avšak pojí se tu do přesvědčivě nadrealistických tvarů síla podnětů se sílou autorovy obrazotvornosti. Tyto subjektivní aspekty nejsou návodem ke čtení Nestrojilových obrazů, ale třeba jen vágním zprostředkovatelem eventuální orientace. Mají ovšem i cíl v obecněji míněném upozornění na nyní již uzavřenou Nestrojilovu tvorby. Obsahy a technické postupy Josef Chalupa píše v jednom z Nestrojilových katalogů: Důsledně jsou krajiny bez jakékoliv vegetace nebo figurálních doplňků, a přece nejsou bez přítomnosti člověka. Lidskou existenci zastupují právě textové koláže. Od nahodilé hry s ručně psanými písmeny nebo s vystříhaným textem, případně hravými obrazovými kolážemi jemného erotického charakteru, kterou provázela spolupráce se Zdeňkem Štajncem, má koláž v současné Nestrojilově tvorbě zcela jinou úlohu. Na první pohled se může zdát, že jsou v Nestrojilově krajině koláže jen formálním dekorativním prvkem, ale opak je pravdou. Koláže mají nyní často hlubší obsahovou funkci, zjevnou až po dešifrování textového obsahu… Všechna vybraná díla spojuje potemnělý kolorit s dominantní černí, zjemnělou sépiovou hnědí. Práce přesto nepůsobí depresivně a pesimisticky, není to vše pohlcující sametová čerň.       Milan Nestrojil (16. 11. 1947 v Třebíči – 30. 1. 2020 v Třebíči). V roce 1971 absolvoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde získal o rok později doktorát přírodních věd1. Absolvoval Školu výtvarného myšlení v Brno pod vedením PhDr. Igor Zhoř, CSc. Byl členem Unie výtvarných umělců České republiky – Klubu výtvarných umělců Horácka a Sdružení Vysočiny, TT Klubu (Brno) a Skupina 4 (Třebíč). Uskutečnil dvaadvacet autorských výstav, zúčastnil se desítek výstav kolektivních, v zahraničí v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii, Rakousku a Německu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 08:57:39

Monografie Ondřeje Sekory Mravenčí a jiné práce představuje celé jeho dílo

Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující. Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla). Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém. Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech. Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna. Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili. Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba. Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů. Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly. Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959). Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy. Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“. Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat. V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková. Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933). V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz. Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu. V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi. Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“ Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru. Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí. Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je. Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek. Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.   Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-17 18:02:48

Historickou podobu lidické krajiny i její vývoj od konce 40. let až do současnost ukazuje výstava v Památníku Lidice

Aktuální výstava Lípy i sakury: Proměny lidické krajiny v Památníku Lidice představuje dobové fotografie, umělecká díla i různé druhy rostlin, jež vyprávějí pohnutou historii lidické krajiny. Proměny lidické krajiny ukazují, nakolik podoba krajiny zrcadlí dění ve společnosti a zároveň svým charakterem toto dění utváří. Před druhou světovou válkou byly Lidice malebnou vesnicí, jež se rozkládala v údolí potoka, obklopena sady a polnostmi. Události noci z 9. na 10. června 1942 navždy zvrátily životy obyvatel obce i pokojný ráz místní krajiny. Ve jménu pomsty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zavraždili nacisté lidické muže, ženy a děti odvlekli do koncentračních táborů a jednotlivá stavení ve vesnice vypálili. V následujících měsících srovnaly říšské pracovní služby všechna stavení v obci se zemí, pokácely sady a aleje, zahladily staleté cesty, změnily tok potoka a zavezly rybník, který se nacházel ve středu vesnice. Na místě původní obce zůstala po skončení války jen pustá pláň. Zdrcující zprávy o zkáze Lidic poskytly celému světu svědectví o nelidských záměrech nacistického režimu a bylo to poprvé, kdy se plně vyjevila jeho zrůdnost. Již v průběhu druhé světové války začaly vznikat iniciativy na podporu výstavby nových Lidic, pro které obnova obce znamenala příslib porážky nacistické ideologie i lepší budoucnosti. Národní i mezinárodní význam obce byl podpořen vládou obnovené Československé republiky a zbudování nových Lidic se stalo předmětem první veřejné soutěže po válce. Architektonické návrhy proto měly být zpracovány s ohledem na politické, sociální a mravní poselství obce, i její národní a mezinárodní význam. Řešení podoby pietního území, nového sídliště i symbolického přechodu mezi oběma místy, jímž se stal Růžový sad přátelství a míru, odráželo převládající vliv modernismu a hledání národního výrazu při utváření nové podoby krajiny. Architektonický a osazovací plán vytvořený na základě vítězných návrhů položil základy krajinným prvkům, jež v průběhu nadcházejících desetiletí začaly žít svým vlastním životem. Výstava proto návštěvníky provází historickou podobu lidické krajiny i jejím vývojem od konce 40. let až do současnosti. Ve spolupráci se studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně je také předestřena diskuse o revitalizaci pamětních míst a úloze krajinných prvků. Součástí výstavy je interaktivní mapa vycházející z krajinářské architektury Lidic a edukativní část s tematickými aktivitami pro děti. Výstava je otevřená do 1. května příštího roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 16:07:27

Rik Lina, jeden z „našich“ nizozemských surrealistů

Když Lubomír Kerndl, malíř, sochař, básník a polygraf, otevřel na jaře 2006 v pronajatém bývalém Mohelském mlýně na Třebíčsku surrealistickou galerii Čertův ocas, byl to faktický triumf moravské skupiny Stir up. Po jedenácti letech existence získala výstavní interiéry, o nichž do té doby mohla jen snít. Zahraniční surrealisté vítanými hosty Otevírací výstava spolu se Stir up premiérově představila tvorbu dvanácti západoevropských, středoamerických a jihoamerických surrealistů z Belgie, Francie, Nizozemska, Rakouska, Velké Británie, Portugalska, Kostariky a Chile. Do mlýna v romantickém údolí řeky Jihlavy je pozval historik umění, surrealistický básník a kolážista Arnošt Budík, brněnský rodák působící od konce 70. let v Bruselu. Mezi novými tvářemi na moravské výstavní scéně byl tehdy nizozemský malíř Rik Lina. On a někteří další cizí surrealisté za sebou po první výstavě nezavřeli dveře docela. A pozvání na další výstavy v Čertově ocase přijali i jiní. Jejich kontakty s galerií Čertův ocas a se skupinou Stir up trvají už čtrnáctý rok. Největší měrou v elektronické podobě, v odkazech na výstavy, autorských komentářích k nim, sdílením obsahů kulturních magazínů. Ty letos věnovaly širokou pozornost 100. výročí vzniku surrealismu v Paříži. Hosté z ciziny byli svými díly přítomni na výstavách Stir up uspořádaných v péči moravských pořadatelů a opačně, naši surrealisté jsou pravidelně zváni na přehlídky do ciziny, nejčastěji do Chile, Kostariky nebo Portugalska. Pozornost jim věnovaly webové kulturní magazíny Agulha Revista de Cultura (Brazílie, editor Floriano Martins), Revista Matérika (Kostarika, editor Alfonso Peňa) a Revista Triplov (Portugalsko). Ponořen do přírody Rik Lina (* 1942) je absolventem mezinárodní univerzity aplikovaných věd o výtvarném umění a designu v Amsterodamu (Gerrit Rietveld Academii), jedním z nejosobitějších a nejpřitažlivějších současných západoevropských surrealistů. Žil a pracoval na různých místech světa. Nejraději v divoké přírodě. S ideou Odilona Redona Ponořte se do přírody. Svůj život a umění věnuje poznávání pouště, hor, tropických deštných pralesů a korálových útesů. Vytvořil kresby, malby a grafické listy s tematikou poezie života ve volných vodách moře. Uskutečnil řadu individuálních výstav a zúčastnil se četných mezinárodních přehlídek. Koncem 60. let se připojil k hnutí Phases, vedenému Edouardem Jaguerem. V roce 1972 byl zastoupen na peruánské výstavě k poctě Césara Mora. Do té doby je datován počátek jeho přátelství s Cruzeirem Seixasem a Mariem Cesarinym de Vasconcelos, předními představiteli portugalského surrealismu. V průběhu posledních deseti let se Lina uvedl svými básněmi v surrealistických časopisech Debout sur L'Oeuf, Phala a v dalších titulech. Od druhé poloviny prvního desetiletí nového věku žije a pracuje střídavě ve Figueira da Foz na portugalském atlantickém pobřeží a v nizozemském Amsterodamu. Nejdříve poslal na Moravu Hybridy Tvorbu Rika Liny přiblížím, byť jen kuse, ve více pohledech. Především z roku 2018 a z letoška. Ale také reprodukcí dekalku s koláží pojmenovaného Hybridy, jež byla první Linovou prací uvedenou u nás, v Galerii Čertův ocas zjara 2006. A ze starší tvorby neměl by být přehlédnut ani monumentální obraz vzniklý před rovným desetiletím. Má titul Oranžový věštec Z (kombinovaná technika na plátně, 195 x 405 cm). Soudím, že je to dílo důležité ve smyslu autorem podané informace, kde zmiňuje jedno ze svých myšlenkových a formových východisek, zrcadlené pak v četných dalších obrazech, jejichž surrealistická skladba je nesena spojnicí automatických kreslířských a malířských prvků s racionálními jednotlivostmi. To je de facto úhrnným signifikantním znakem Linovy tvorby v široce založeném souboru s titulem Vnitřní krajiny, v tematice mořských květin i jiných námětů. Lina o Oranžovém věštci Z napsal na svůj web: Tento obraz jsem komponoval střídavým použitím racionálních a automaticky vedených prostorových vnuknutí. V malířském postupu tohoto druhu leží mé zřetelné spojení s tvorbou Roberta Matty. Mám týž cíl, jaký měl on, objevovat v malbě nové světy. (Poznámka: Roberto Matta, 11. 11. 1911 Santiago de Chile, Chile – 23. 11. 2002 Civitavecchia, Itálie, byl chilský surrealistický malíř se světovým věhlasem). Automatické malování Rika Liny a Jana Giliama V amsterodamské galerii CAPA, orientované na automatickou malbu, vznikalo ve třech odpoledních hodinách v sobotu 7. dubna 2018 společné dílo Ríka Liny a Jana Giliama. Váže se k němu Linův text s autorským titulkem Automatická malba aneb Třetí malíř: Není zcela jasné, kdo vytvořil tento obraz. Rukopisy připomínají určité tvůrce, ale jsou tam i jiné, náhle objevené rukopisy, které určují výsledný obraz. Tato charakteristika kolektivního automatismu, v němž pravidelnost osobních a všeobecných přístupů s převládajícím dobrým vkusem, má i prvky vytvořené jakoby nohama. Tak vznikají kuriózní, někdy chaotické, většinou překvapivé obrazy. Nový typ estetiky pochází z podvědomí. Spolu s kombinovanými impulsy tvůrci sklouzávají, jako by to byly zprávy kolektivního podvědomí. Kromě těchto zřetelně nezakoušených vzpomínek jsou to ohlasy zkušenosti z potápění v moři, protože to nás, Jana Giliama a mne, spojuje osobně a přivádí ke společné práci. Pocit hlubokého moře, tento cizí svět, se nám zvolna, ale jistě objevoval po celý den na povrchu našeho myšlení. Kresby na téma Úniky free jazzu A ještě zcela aktuální pohled do Linovy tvorby. Pojí se k přítomné výstavě Úniky free jazzu. Nachází se v amsterodamské Hale 100, jejíž populární součástí je Jeviště pro neslýchané zvuky. Rik Lina poslal autorovi tohoto článku vyznání svého vztahu k free jazzu, doplněné třemi reprodukcemi kreseb: Kresby uvedené v Hale 100 se týkají free jazzu a okamžitého komponování. Poslouchám hudbu a vcházím do ní, kreslím tvary, pohyby, struktury, vize a krajiny. Ale podobu hudebníků a jejich nástrojů raději nechávám fotografům. Snažím se zachytit struktury zvuku v prostorových labyrintech hudby. Polyfonní improvizace, polyfonní rytmy, rychlé změny času a zabarvení, sociální důsledky s pocity „odlišnosti“ v pojetí svobody, náhody a s nepředvídanými a nepředvídatelnými změnami. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Jednat a myslet současně. Být tam. Dokud kreslím, poslouchám hudbu, improvizovanou hudbu, jazzovou hudbu se svobodou „být jiný“, nepředvídaný, nepředvídatelný. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Tvoření a myšlení existují současně, dokud kreslím a poslouchám hudbu. Improvizovanou hudba, jazzovou hudba, free jazz. S příbuzenstvím v imaginaci Jako většina vizuálních umělců i surrealisté jsou individualisté. Stran obsahů a tvůrčích metod děl uvažují jen se sebou samými v klauzurách ateliérů. Ale leckterý má smysl pro kontakty se stejně orientovanými. Arnošt Budík v rozhovorech, které u nás dal, a v článcích pro časopis Styxus akcentuje, že surrealismus je více než tvůrčí forma, je především životním stylem. S tím souvisí, jistě rozličně preferovaný, zájem surrealistů o politické, sociální a morální problémy přítomnosti. A s cítěným příbuzenstvím v imaginaci jde i potřeba vzájemně o sobě vědět. Bez ohledu na vzdálenost a rozdílnost jazyka. V surrealismu je i bez povyku a transparentů stále přítomno Rimbaudovo změnit život. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-15 10:20:06

Napínavý příběh pro děti: Utajené přátelství

Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu… Poutníci uprostřed noci Jednou v noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal… Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak… zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z toho, co mají k dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z ušlápnutého osamělého slabocha v sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v minulosti jsem byla konfrontována s knihou, která mi přišla z pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v ideálním případě, pokud je možné přečíst v co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka:

Čas načtení: 2025-07-17 13:50:34

Joe Satriani a Steve Vai oslavují téměř pět desetiletí hudebního přátelství a 20. července se představí v Praze

Legendární kytarové ikony Joe Satriani a Steve Vai se poprvé ve své téměř padesátileté hudební kariéře spojili a vytvořili SATCHVAI Band, která navštíví 20. července i pražské Forum Karlín. „The Sea of Emotion, Pt. 1“ ukazuje nepřekonatelnou souhru těchto dvou legendárních kytaristů, kteří si během téměř šestiminutového opusu plynule vyměňují sólové sekce. Satchova a Vaiova hudební kariéra se prolíná už od jejich úplných začátků. Satriani sloužil jako Vaiův učitel kytary během jejich dospívání na Long Islandu v New Yorku. Jejich spojení se […] Zobrazit celý článek Joe Satriani a Steve Vai oslavují téměř pět desetiletí hudebního přátelství a 20. července se představí v Praze

Čas načtení: 2024-08-15 14:01:01

Dominik Duka přirovnal olympiádu k nacistické propagandě. Putinův srp a kladivo mu ale nevadily

Pořadatelé zneužili sportovce ke svým vlastním cílům, které ohrožují lidstvo. To píše Duka v úvodu svého příspěvku na blogu, kde následně v pěti zdlouhavých odstavcích jaksi dokazuje, že několikaminutový odkaz na antické bohy na zahájení olympiády byl ve skutečnosti odkazem na Poslední večeři. Ať už to byl odkaz na cokoliv, Duka dává čtenářům zevrubný historický exkurs do historie olympijských her, načež si bere na paškál ty současné.  Olympiáda popírala lidskou identitu, tvrdí „Vytvořil se trojlístek olympiád 1936 Berlín, 1980 Moskva a nyní 2024 Paříž. Olympiáda nastolila mír. Proto zmíněné tři olympiády odporují těmto zásadám. Sportovci byli zneužiti k jiným cílům: k nacismu, ke komunismu a k novým ideologiím, které nám vlastně říkají, že neexistuje lidská identita. Z toho důvodu také ale neexistuje právo a neexistuje ani potřeba míru a přátelství. Muž, který bije ve sportovní disciplíně boxu ženu, je toho potvrzením,“ blouzní v příspěvku. Uvádí přitom informace, které již byly mnohokrát vyvráceny či nedávají žádný smysl. Rozebereme si je od začátku. Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více Před lety drag queens nevadily Neexistující lidskou identitu, právo, mír a přátelství zřejmě Duka vycítil z toho, že na obrazovce viděl muže převlečené za ženy a naopak. Dokonce možná i transsexuály! Chápeme, že pro čelního představitele katolické církve je to i v roce 2024 šokující, nicméně rozhodně nešlo o první olympiádu, kde se něco podobného dělo. Škoda, že v roce 2000 nesledoval třeba zahájení her v Sydney, kde také vystupovaly drag queens, které podle něj popírají lidskou identitu. Bít na poplach a bojovat za mír by totiž mohl hned o 24 let dříve. Duka omílal vyvrácené nepravdy Pozastavme se nyní u výroku, který obsahuje zřejmě nejpropíranější kauzu olympiády, o kterou se Duka otírá poté, co na to vyslovil názor skutečně každý včetně fundovaného rozboru rappera Rytmuse. „Muž, který bije ve sportovní disciplíně boxu ženu, je toho potvrzením. Ptám se: kde je Istanbulská smlouva, kde jsou její obhájci?“ hřímá v příspěvku Duka tisíckrát vyvrácenou informaci o alžírské boxerce, která je ženou trpící genetickou poruchou. Testy, které by dokazovaly zvýšenou hladinu testosteronu, nikdy nikdo neviděl. A i kdyby to tak bylo, v rámci boje za mír a přátelství ji Duka šmahem označuje za muže, bez jakékoliv diskuse či ohleduplnosti k lidem, kteří za svůj zdravotní stav nemohou, a rovnou by ji chtěl trestat podle světských úmluv zaměřených proti zločincům. Jak křesťanské, Vaše Eminence! Srp a kladivo v Soči Když už jsme u zneužívání olympiády k propagandě, je škoda, že se Dominik Duka buď nedíval, nebo smířlivě mlčel, když se při zahájení zimní olympiády v Soči vesele tleskalo srpu a kladivu, symbolům režimu, který má na svědomí odhadovaných sto milionů lidských obětí po celém světě. Mohl to také zmínit ve svém výčtu. Show tehdy tleskal i předseda olympijského výboru Thomas Bach, věrný přítel Vladimira Putina a člověk, který je na ruské výplatní pásce. Zda Duka mlčel ze sympatií k Rusku, či z dočasné slepoty, nebylo jasné, dokud se nezačal zastávat ruských vojáků znásilňujících ukrajinské ženy. Ukrajinským obětem znásilnění poradil, aby se bránily houkadly. Sovětská olympijská pomsta Američanům, která stála naše sportovce medaile Číst více Duka jako páter Koniáš Není divu, že Dominik Duka reaguje na výše zmíněná témata tak, jak reaguje. Jako zpátečnický páter Koniáš reprezentuje přesně to, co katolické církvi brání překročit svůj temný stín a vystoupit z role zkostnatělé instituce, která sice hlásá vznešená pravidla, sama je ale zevnitř mnohdy více prohnilá než svět, který tak ráda kritizuje. To lze ostatně vyčíst i z Dukovy reakce na přisprostlou divadelní hru, kterou Duka nevydýchal a doprohrával se až k Ústavnímu soudu. Až pak dal svobodě slova a uměleckého projevu pokoj. Snad dá pokoj i olympiádě. Katolíci už by si do čela zasloužili někoho, za koho se věřící nebudou muset stydět, protože mluví z cesty. KAM DÁL: Napětí na Blízkém východě: Svět už pochopil, že bez války to nepůjde, říká expert.

Čas načtení: 2024-09-26 08:55:00

Paradox přátelství: Máme možnosti, ale potkávat se nestíháme

TLDR: Ačkoliv žijeme v éře, kdy je komunikace nejsnazší v historii, paradoxně máme málo času na přátelství – ukazuje výzkum 6 000 Američanů. Zdroj tuna. Jak je na tom váš společenský život? Pokud krčíte rameny, nejste sami. když máme všichni myriády kontaktů, lze globálně sledovat jakousi epidemii samoty – v éře nejsnadnější komunikace v dějinách mnozí nemají nikoho, komu by […] The post Paradox přátelství: Máme možnosti, ale potkávat se nestíháme appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-04-18 01:00:00

Merglová, Michaela - Příští zastávka

Fantaskní román o přátelství, hledání záchytných bodů v životě i sebe sama. Karolína a Markéta jsou sice na pohled jako oheň a voda, rozumí si však jako nikdo jiný. Nyní obě kamarádky čelí výzvám, s nimiž si nevědí rady. Markéta se po rozpadu vážného vztahu stáhla s úzkostmi do malé vesnice, Karolína se zase pokouší vybalancovat úspěšnou kariéru a rodinný život, který má do pohody daleko. Novou perspektivu jim měla dát společná dámská jízda, jenže ta se mění v eskapádu bizarních situací, před nimiž není úniku. Kdo chce vykrást knihovnu? Co se píše v králičím manifestu? A co znamenají dopravní nehody, které jim mizejí přímo před očima? Aby zvládly vyřešit, co je trápí, budou se muset spolehnout jedna na druhou. Tuhle zatěžkávací zkoušku však jejich přátelství nemusí ustát. Příběh o dospělém přátelství dvou žen, které se potýkají s osobní krizí tím nejlepším způsobem, jakým to jde — bláznivým road tripem. Datum vydání: 17.04.2025

Čas načtení: 2019-12-15 17:41:44

Soutěžení o dětskou knížku

I v době předvánoční a mezi Svátky se nebudete nudit. Na webu vasesoutěze.cz probíhá soutěž o tři publikace JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA z nakladatelství Fragment. A tentokrát to nebude tak snadné 🙂 Pokud patříte mezi ty, co nechtějí jen klikat na internetu, ale zapojit i své mozkové buňky, tak je to soutěž právě pro vás! Soutěžní otázky 1. Jak zní podtitul knihy, o kterou soutěžíme? 2. Kdo se skrývá pod slůvkem JÁ v názvu knihy? 3. Jaké slovo tato postava uměla ve čtyřech letech? Viz ukázka z knihy. Po přihlášení se na stránky vasesoutěze.cz se vám nabídne formulář k vyplnění odpovědí a pak už záleží na štěstí, budete-li mezi výherci. Soutěž trvá do 28. 12. Anotace: “Příběh o opravdovém holčičím přátelství.Každá je jiná: Markéta podědila dědečkovu vášeň pro vědu a vyzbrojená lupou a mikroskopem prozkoumává svět, zatímco Anastázie jím lehkými baletními krůčky proplouvá. Přesto tyto dvě dívky spojuje to nejopravdovější přátelství. Díky své rozdílnosti zažívají spoustu dobrodružství a daří se jim řešit i pěkně zapeklité situace. Jako třeba záhadu, proč je jejich spolužačka tak nesnesitelná. Je to její povahou, nebo je za tím něco úplně jiného? Ukázka z knížky

Čas načtení: 2022-07-01 16:59:05

Kdy a jak ukončit přátelství

Dobrá síť přátel, kteří vás podporují, vám může pomoci vést plnohodnotnější život a studie dokonce ukazují, že ti, kteří vás podporují, žijí déle a hlásí, že jsou šťastnější. Není... Článek Kdy a jak ukončit přátelství se nejdříve objevil na MagazínŽENY.cz.

Čas načtení: 2021-07-21 16:53:23

Svět knihy Praha 2021 se zaměří na Milana Kunderu a ukáže literární rozmanitost Francie

Zářijový Svět knihy Praha 2021 hostí jako hlavní zemi Francii. 26. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu přiblíží tvůrčí rozmanitost francouzské literatury: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. Osobně o svém díle promluví Laurent Binet či Muriel Barbery. Speciální pozornost bude věnována zásadní osobnosti české i francouzské literatury Milanu Kunderovi. Programová témata ale zavedou čtenáře také do Polska a hlas bude dán i Bělorusku. Opominuty nemohou být ani otázky vlivu pandemie na knižní trh, jak a zda se proměnil. Letošní Svět knihy Praha je příležitostí poznat zevrubně současnou francouzskou literaturu. „Umožní nám obsáhnout hlavní individuální i kolektivní, intimní i politická témata, která se prolínají díly pozvaných autorů: otázky identity, psaní o exilu a cestování, vztah literatury a historie, otázky feminismu,” říká o účasti na veletrhu za organizátory prezentace čestného hosta Florence Salanouve, atašé pro spolupráci v literární oblasti a názorové debaty a ředitelka Mediatéky. Skloňovat se bude zejména jméno Milana Kundery, který se narodil v Brně, ale již několik desetiletí žije ve Francii. Jeho dílo bude v programu nahlédnuto jak v literárním, tak filozofickém i politickém kontextu. O Kunderovi přijde do Prahy pohovořit například nakladatel Antoine Gallimard, který se se spisovatelem seznámil nedlouho po jeho příjezdu do Paříže v 70. letech. Osobní přátelství ke Kunderovi váže také dalšího letošního hosta – Benoît Duteurtre poukáže na propojení Kunderovy literární tvorby s hudbou. Uskuteční se také debata s Jeanem-Dominiquem Brierrem, autorem biografie Milan Kundera – Život spisovatele. Dojde i na čtení z díla Milana Kundery, jak v češtině, tak ve francouzštině. Osobní účast na veletrhu přislíbila řada dalších osobností francouzského literárního světa. Českým čtenářům je už dobře známé jméno Laurenta Bineta. Autor knihy HHhH, k němuž ho inspiroval atentát na Reinharda Heydricha, tentokrát představí novinku Civilizace, v níž se pustil do konstruování alternativních dějin. Zároveň se s tuzemskou spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která podobně fabuluje v bestselleru Listopád, setkají u debaty na téma Spisovatel a historická fikce. S českým prostředím je propojena Lenka Horňáková-Civade, původem Češka, která žije a píše ve Francii. V literárním pořadu uvede svůj poslední román Symfonie o novém světě, v němž částečně vychází z osudů bývalé československého konzula v Marseille Vladimíra Vochoče. Do minulosti míří i Victoria Mas svou prvotinou Bál šílených žen, odehrávající se na konci 19. století v nemocnici Salpêtrière. Osobně českým čtenářům přestaví překladovou novinku svého titulu rovněž Muriel Barbery. Po knize S elegancí ježka přiváží román Růže sama, k němuž jí inspiroval dvouletý pobyt v Japonsku. Komiks zastupuje autorka a ilustrátorka Pénélope Bagieu. Představí svá alba Nebojsy, tedy třicet portrétů žen, které navzdory překážkám bojovaly za svůj cíl. Program poodhalí také divadelní „šamanství“ Pendy Diouf. Francouzská dramatička se senegalskými kořeny píše, o čem se nemluví. Napsala ekofeministickou hru i odhalila tabu genocidy africkým národů Hererů a Namů. Podstatný prostor je věnován francouzské literatuře pro děti. V tematicky zaměřené diskusi se probere, jaké knihy jsou vhodné pro malé i větší čtenáře. Překladatelské klání porovná překlady úryvků z knihy Nowhere Girl od Magali Le Huche, která je rovněž jedním z hostů festivalu. V autobiografickém komiksu bylo zpracováno téma fobie ze školy. Dojde i na divadlo, uvedena bude hra Můj bratr, má princezna od Catherine Zambon, určena je pro děti od pěti let. Tématem souvisí s debatou Dětská literatura proti předsudkům. Ta přiblíží nezávislé nakladatelství Talents Hauts, jež vydávanými tituly usiluje o rovnoprávnost a dešifrování stereotypů, zejména sexistických. Prostřednictvím motta „Můj domov je v jazyce“ prozkoumá program veletrhu otázky identity, jazyka a rozmanitosti nejen v české literatuře a literatuře čestného hosta, dále se bude zabývat i problémem, jak definovat střední Evropu, a rozebírat vztah mezi spisovatelem a jazykem. Speciální pozornost si vysloužilo Polsko, jehož prezentace se loni vzhledem k pandemii odehrála pouze omezeně a online. „Téma podpory svobody, demokracie a lidských práv ve světě mělo na Světě knihy vždy své místo. Rozhodli jsme se vytvořit stálou sekci Literatura jako hlas svobody. Zaměří se na zemi, kde se literatura musí vyrovnat s politickým tlakem. Letos je vybráno Bělorusko,“ nastiňuje programovou novinku dramaturg Guillaume Basset. Vliv pandemie na knižní trh se letos stal jedním z aktuálních témat, k němuž se vážou chystané debaty. Podle ředitele veletrhu Radovana Auera situace uplynulých měsíců posílila některé trendy: „S covidem rostly audioknihy a oživil se zájem o elektronické knihy. Ty několik let stagnovaly, jejich podíl na celkových tržbách nerostl, teď zase zamířil vzhůru,“ upozorňuje. Více se podle něho rozevírají nůžky mezi mainstreamem a artem, jako ohrožená vnímá malá knihkupectví. Svět knihy Praha 2021 chce připomenout důležitost setkávání se. „Ten dvouletý distanc nám jednoznačně potvrdil, že hlavní devizou naší akce jsou osobní setkání. A to jak v rámci oboru – nakladatelé mezi sebou, autoři, agenti, překladatelé atd. –, tak jejich setkávání se čtenáři. Všechno již dnes vyřídíte online, ale rukou si nepotřesete. Takže si od toho slibuji především, že se lidé od knih setkají. A třeba si také vyříkají některé věci. A že se Svět knihy zase vrátí k roli iniciátora a akcelerátora různých literárních i mimoliterárních aktivit. Nejeden projekt se uskutečnil, nejedna kniha vyšla a nejedno přátelství vzniklo právě díky Světu knihy,“ říká Radovan Auer. Svět knihy Praha 2021, provázený mottem se návštěvníkům otevře od 23. do 26. září na Výstavišti v Holešovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 10:10:53

Román Ladislavy Chateau vede čtenáře k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme

Pod titulem Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat neočekávejme pouhý milostný román, jsme na jiném pólu, knihu po přečtení odložíme obrazně řečeno jako způsobilí ke zkoušce, jejímž úmyslem je PhD. z historie Paříže, potažmo Francie a s ní i historie kusu Evropy. Poutavý román, který se odvíjí mezi hlavními postavami (Colette Jéramec-Drieu-Tchernia a Pierre Drieu La Rochelle), je ústrojně zakomponován do vyčerpávajících informací o době, v níž hrdinové, nikoli nevýznamní, žili, jednali a ovlivňovali život Francie; je to dramatické jádro více než čtyřsetstránkové knihy, jejíž důležitou součástí je jmenný rejstřík, zhotovený s erudicí a zběhlostí ve francouzštině, vědecky poctivým Antonínem B. Schulzem. Rejstřík má 580 jmenných položek, z toho 332 jmen, která se vyskytují jen jednou. Je to většina důležitých jmen dvou posledních dekád 19. století až poloviny století 20., tedy Paříž a její aktéři – politici, vědci, spisovatelé, lékaři, vládní zmocněnci, prezidenti, také malíři, režiséři, herci, herečky a šansoniéři; zájemcům o historii nahrazuje rejstřík této knihy poznámkový aparát, v zájmu čtivosti by snad bylo dobré tento aparát založit a všechny nadstandardní jednorázové poznatky uložit v něm… Kdyby zde byl i rejstřík v díle se vyskytujících názvů ulic, parků, památek, literárních děl, nakladatelství, knihkupectví, ale též písní a skladeb, výtvarných artefaktů a filmů, měli bychom Paříž nezávisle na syžetu jako na dlani. U jednoho distributora jsem četla – že jde o esejistický román, já bych ho nazvala – nechci říci románem učebnicí – je to román skript. Státotvornými reáliemi i životopisy hrdinů se probereme během procházek autorky, prohlídek fotografických alb, během jejího vyprávění a také během vzpomínek pana T (Gil Tchernia, Colettin syn). Autorka je cílevědomá a trpělivá, diskrétně zvládá jeho vyprávění a svědomitě upozorňuje, když se objeví něco nového, co život významné badatelky, bakterioložky Pasteurova ústavu doplňuje. Tu si pomáhá variovanými větami jako Pro přesnost uvádím…, A tady si dovolím ještě malou odbočku…, Zase jsem něco zamluvila…, Vraťme se o tři roky zpět…, Snad abych trochu pozdržela náš příběh… atp. Autorka uto metodu sama zdůvodňuje, říká, že chronologie není nutná, spíše záleží na vykreslení atmosféry, to jí věříme, a také je zřejmé, že atmosféru umí vytvořit nezávisle na množství historických fakt. Ladislava Chateau je příbuzná jedné z postav, Čechofrancouze Rudolfa Slavíka, barmanské hvězdy významného pařížského hotelu George V., člověka s pozoruhodnými osudy, několikrát gestapem vězněného, v roce 1960 vyznamenaného titulem Rytíř čestné legie. Byť autorka pobývala u svého prastrýce v dětství dlouhodobě jen jednou, má lásku k Paříži pod kůží (tam je také provdána a část roku i žije) a vždy věděla a ví, na čí straně stát. Nevidí věci černobíle, rozlišuje a dovede ocenit dobré vlastnosti a činy také u osobností, které i přes jisté okouzlení fašismem, německým pořádkem a dokonalou organizovaností, nekolaborovaly pod svou intelektuální úrovní. Naopak, tito intelektuálové využívali svého výjimečného postavení v okupované Francii k intenzívní pomoci druhým, jako tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle, Colettina prvního manžela a celoživotního přítele; jeho fašistickou etapu ztvárnila autorka prizmatem jeho nevšedního soukromého života i jeho názorového a uměleckého růstu. Tento spisovatel, později kmenový autor nakladatelství Gallimard, muž několikrát ženatý, levičák a za války fašista se stal rozhodujícím činitelem v minutách, kdy se rozhodovalo o životě a smrti Colette a jejích dětí, s nimiž byla na udání deportována s dalšími francouzskými Židy do koncentračního tábora Drancy na okraji Paříže. Spravedlivě kritická je spisovatelka k některým postavám, třeba k nelítostnému lékaři Henrimu Brocardovi, vyznamenanému na sklonku života (1979) titulem Rytíř čestné legie, či přímo k Francois Mitterrandovi, který do konce života sympatizoval s vichystickou vládou, a přesto se stal francouzským prezidentem… Syžet románu působivě rozplétá život Colette v uvedených souvislostech. Nemilovaná v dětství stejně jako její první manžel Pierre, nemilovaná osudem, vědecky pracuje, a přitom stále ztrácí a hledá, dlouho bezdětná, lásku, a nakonec by málem propadla životem jako oběť francouzsko-německého antisemitismu. Byl to Pierre, rovněž bez šťastného dětství, intelektuál, významný novinář a spisovatel, za války koketující s Berlínem a Vichy, který díky těmto konexím zachrání Colette a její děti před smrtí ve vyhlazovacím táboře. Když po válce začíná na kolaboranty hon, je v seznamech i Pierre Drieu La Rochelle, když se rozbíhají popravy, někteří významní spisovatelé se angažují ve prospěch obžalovaných – Camus, Claudel, Effel, Paulhan, Sartre, Simone de Beauvoir… Na počátku románu se setkáváme s jinými jmény, s Louisem Aragonem, s nímž Colette váže pevné přátelství, ale také se surrealisty Bretonem, Eluardem, mluví se o Sartrovi, velkou úlohu má André Malraux a další. Dlužno dodat, že literární dílo Pierre Drieu La Rochelle je součástí francouzské literatury, česky vyšly Nápady (1930) a Žena u svého okna (1931). Závěr knihy Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, je apoteózou přátelství, obětavosti i odplatou za záchranu života. Colette Pierrovi nevyčítá kolaboraci s Němci, důležitá je jeho pomoc druhým a také jí samotné. Několikrát ho zachrání od důsledků sebevražedných pokusů, shání úkryt a později cestu k úniku do zahraničí, avšak Pierre Drieu La Rochelle se sám odsoudí k smrti. V náručí Colette, která ví, že už není správné ani možné odvracet jeho cestu ze života, Pierre v březnu 1945 umírá. Román nemá daleko k próze psychologické, s empatií a poučeným vhledem autorky (Freud, Jung) postihuje vnitřní pohnutky, s nimiž se dějí důležité posuny, kořeněné dojímavým vnitřním životem postav, především Colette.    Ladislava Chateau napsala po Vlaku do Výmaru, kde řeší problematiku kolaborace evropských intelektuálů během druhé světové války, další dílo nesporné hodnoty, přívětivý román skript, text k historii Paříže i hlavních postav vysokoškolsky pojatý, který vede čtenáře hutnou intelektuální cestou, pro čtenáře s drobnými jazykovými úskalími (časté francouzské citace), k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme.   Ladislava Chateau: Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazová příloha: autorka a Pascal Chateau, 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Literární vyhlídky (9. až 15. prosince)

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu.   POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák.   10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou...   11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander).   12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské.  Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková.   13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová.   14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky).   15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.   José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.   Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.   Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta.   Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou.   Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.   Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2019-09-04 08:59:53

Vychází výbor toho nejlepšího z Petra Šabacha se dvěma dosud nepublikovanými povídkami

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě. Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl. Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká. Povídka inspirovaná Bowiem Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře. Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“. Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák. Šabach v novém kabátu Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.   Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-23 10:02:56

U knihovny s Petrem Bílkem: O neschopností komunikovat s nejbližšími, akademickém levičáctví a bizarních osudech

Až příliš dětská naivita knihy Diega Zúñigy nepůsobí přesvědčivě, historky Markéty Brouskové jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti v exilu a Elias Canetti je ve svých vzpomínkách chorobně zvědavý na lidi.   Diego Zúñiga: Mlha nad Iquique (Prostor 2019/ překlad Ester Povýšilová) Chilský autor (1987) vydal tuto svou prvotinu, když mu bylo dvaadvacet. Autobiograficky laděnou novelu vyskládal z krátkých situačních zášlehů. Dvacetiletý vypravěč pravidelně střídá výjevy ze svého života s matkou a ze svého putování s otcem, který svou první ženu opustil a žije v nové rodině. Tyto záznamy nezúčastněného pozorovatele působí otřesně svým chladem, odstupem od života, ztajeným zločinem, neschopností hrdiny komunikovat s nejbližšími. Poušť Atacama, přes kterou postavy projíždějí, se z přírodní scenérie stává metaforou třeskuté pustiny mezi lidmi. V textu to poněkud skřípe. Někdy až příliš dětská naivita sdělení nepůsobí přesvědčivě, uvážíme-li, že jde o výpověď studenta žurnalistiky.   Markéta Brousková: Nežádoucí svědek (Torst 2019) Stejně jako existuje obor mikroekonomika, měla by se pěstovat disciplína mikrodějiny. Do této oblasti bych pak jako vzorovou ukázku doporučil tyto vzpomínkové fleše manželky (1941) básníka Antonína Brouska. V roce 1969 odešli manželé se synem do Německa a stali se pěšáky exilu. Autorčiny nehrdinské historky volně brouzdají desetiletími a jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti, ale hlavně neustálou úvahou o povaze exilu. Zrcadlí postavy z jeho politizující vrstvy (Tigrid, Liehm) i ze složky umělecké (Kryl, Diviš, Gruša). Také zážitek německého akademického levičáctví té doby se silně vryl do autorčiny paměti. Z přímo a nemilosrdně pojmenovávaného života mrazí, tady se nebudují útěšné mýty.   Elias Canetti: Pochodeň v uchu (Hynek 1996/ překlad Jiří Stromšík) Nositel Nobelovy ceny za literaturu se narodil roku 1905 v bulharském městě Ruse do rodiny Židů, kteří se na Balkán dostali po vypuzení ze Španělska. Tam však dlouho nepobyl. Tato část jeho vzpomínek se týká doby mezi světovými válkami a hlavně jeho studií chemie ve Vídni. Canettiho až chorobná zvědavost na lidi rozhýbává text záplavou pozoruhodných charakterů a jejich nezřídka bizarních osudů. Ale nečte se tu jen o lidech neznámých, plasticky zahlédáme Karla Krause, Bertolta Brechta nebo George Grosze. Kromě toho ovšem krok za krokem sledujeme genezi románu Zaslepení a monumentálního spisu Masa a moc. Dojemně hřejivé je vyprávění o berlínských toulkách s Isaacem Babelem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 22:05:29

Jan Dočekal – náš surrealista v brazilském kulturním magazínu

Respektovaný brazilský, potažmo jihoamerický a středoamerický, internetový čtrnáctideník Agulha Revista de Cultura, vydávaný v São Paulu, věnoval od ledna letošního roku devět svých čísel 100. výročí vzniku surrealismu. Mezi zúčastněnými autory a umělci, na jejichž tvorbu je přičiněn odkaz, je moravský historik umění, publicista a výtvarník Jan Dočekal (*1943), jehož články pravidelně přináší web Literárních novin. Dle koncepce editora Floriana Martinse, výrazné osobnosti výtvarného a slovesného umění v portugalsky a španělsky mluvících zemích, magazín obsahuje sérii článků o tendencích vývoje, specifikách a přínosech surrealismu v rozličných zemích světa. Dvě z osmi tematických čísel Martins sestavil z textů a ilustrací kolektivu autorů k různým aspektům teoretické a tvůrčí existence zakladatele surrealismu André Bretona. Četní zahraniční surrealisté byli v polovině prvního desetiletí nového věku nakloněni novým kontaktům s našimi surrealisty. Stěžejní postavou, kardinálním prostředníkem byl Arnošt Budík, z Brna pocházející český historik umění se zaměřením na surrealismus, básník a kolážista žijící v Bruselu. Z impulsu jeho blízkých styků s předními surrealisty z Francie, Belgie, Británie, Kostariky, Chile a z dalších zemí byla v roce 2006 uskutečněna velká surrealistická výstava v tehdy nové třípodlažní galerii Čertův ocas upravené v bývalém Mohelském mlýně na řece Jihlavě východně od Třebíče. Českou, respektive moravskou část nové mlýnské expozice obstarali členové severomoravsko-vysočinské surrealistické skupiny Stir up v čele s kunsthistorikem a malířem Václavem Pajurkem. Arnošt Budík je jejím zahraničním členem. Tam, v Čertově ocasu, tehdy, 1. května 2006, počaly se brzy hojné výstavní kontakty členů skupiny Stir up s početnými evropskými, středoamerickými a jihoamerickými autory. Do popředí se záhy vysunuli skrze své výstavní popudy surrealisté z Chile, vpředu s Enrique de Santiagem, a z Kostariky, vpředu s Alfonsem Peñou a Amirah Gazelovou. V posledních deseti letech zorganizovali několik mezinárodních přehlídek, na něž pozvali, spolu s jinými surrealisty, rovněž členy skupiny Stir up.    Přátelství přes oceán, sycené valnou měrou elektronickou korespondencí a postupně rozšiřovaným vzájemným obeznamováním se s projevy umělců na druhé straně, promítlo se neformálně do letošního edičního plánu Brazilce Floriana Martinse, otce internetového měsíčníku Agulha Revista de Cultura. A zde, vyzván Martinsem, vstupuje mezi autory a rovněž mezi ty, o kterých se píše, Jan Dočekal. V letošním březnovém čísle je první díl článků orientovaných na podoby surrealismus v různých zemích. Jan Dočekal píše o činnosti již zmíněné skupiny Stir up (text přeložil emeritní český diplomat Zdeňka Poláčka). Pod titulkem Skupina Stir up jde k 25. výročí existenceautor sumarizuje činnost skupiny od založení v roce 1995. Všímá si jejích kontaktů se zahraničními surrealisty, kteří se představili v minulých letech v galerii v Mohelském mlýně. V souvislostech je uvedeno, že důležitou součástí vstupů skupiny Stir up mezi výtvarnou veřejnost, i zahraniční, je vydávání časopisu Styxus, o něž pečují grafik Josef Bubeník a polygraf Lubomír Kerndl, který je současně kurátorem Galerie Čertův ocas. O dva měsíce později je v Agulha Revista de Cultura série článků ponejvíce od Kostaričana Alfonso Peñi, i u nás známého výtvarníka, publicisty, editora a kurátora mezinárodních výstav. Přibližuje deset současných surrealistů. Jedním z nich je Jan Dočekal. Pod titulkem Librorum aeternum Peña píše: "Český tvůrce Jan Dočekal, vizuální umělec, básník, novinář a analytik globálního surrealizmu, je realizován ve svém blogu a v různých digitálních a tištěných médiích. Čeští surrealisté jsou pod vedením nespoutaného Arnošta Budíka seskupeni ve skupině Stir Up, dědice skupiny Lacoste (1960 -1970). Mezi její členy patří mimo jiných Linda Filipová, Václav Pajurek, Lubomír Kerndl, Josef Bubenik, Gabriela Kopcová.    Jan Dočekal je strůjcem pozdravů a bratrských přátelství. Je vždy pozorný k výměně, k uměleckému vzájemnému ovlivňování, vždy je "očním poradcem" v tom, co je nazýváno surrealistickým bratrstvím. Stejným způsobem si vyměňujeme digitální "kouřové signály" (e-maily), děláme to s materiálovými zásilkami, které jdou oběma směry (knihy poezie, katalogy, koláže). Jeho vztah s americkými surrealistickými kolegy je relevantní a kladný. Jejich přátelské vazby jsou prostorem k vystavování v Chile, v projektech Grupo Derrame, v Mexiko City v "zákopu" pilotovaném Ricardem Echávarrim v Centru surrealistických studií, nebo nedávno v edici Triplo V / magazines Matérika (Portugalsko / Kostarika). Tam to bylo dvaadvacet tzv. surrealistických dvojčlenů, spojnic básníků a vizuálních umělců. Se solidaritou náš přítel publikuje komentáře a recenze v českých novinách a časopisech. Píše o mimořádné práci časopisu Agulha, a edice Arc Edições, o expozici a svazcích věnovaných Ludwigu Zellerovi a Susaně Waldové, přibližuje činnost editorů a kurátorů Ximena Olguína a Enrique de Santiaga, uznale hodnotí tvůrčí a organizační práci Amirah Gazelové, především v novém vydání velkolepých surrealistických básní Jezdecká želva od Césara Mora (Art Edition, Costa Rica). V doslovném a poetickém smyslu: To vše vytváří příjemný dojem, oddanost náročnému hledání a umělecké solidaritě. Librorum aeternum byl název zatím poslední Dočekalovy výstavy. Konala se v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě v České republice. Leitmotivem inscenace byla láska, již umělec zažívá skrze psaní, a knihy. Je to poezie v plné svobodě, moudrost, znalost knihy v různých kulturách a dialog. Metoda umělce spočívá ve sbírání starých knih, volných listů, fragmentů hřbetů. Stejně tak se jeho přátelé starají o svazky, které najdou na nejneobvyklejších místech. (…) Nůžky, štětce… A uvidíte malé a střední formáty, geometrické obrazce, skvrny, abstrakce, laguny kardinálních čísel, poezie v pohybu, transparentní tahy štětcem na papíře… Texty tančí mezi symboly a grafikou. Literární návrhy, šifrovaný jazyk, hodně rytmu a ještě více rytmu, jsou to hlasy, které zpívají v souzvuku. A stejně tak můžeme udržet dialog s černým humorem, s  utopií a s rozpory skutečností. Dočekal vytváří "paralelní realitu". Používá odkazy, které odhalují jeho svět, jeho humor a také jistou skepsi."  Další velké uvedení Jana Dočekala v magazínu Agulha Revista de Cultura, tentokrát obrazové, bylo v režii Floriana Martinse v květnovém vydání. V pokračování seriálu článků k 100. výročí vzniku surrealismu, shrnujících historii surrealismu v rozličných zemích, Martins vybral pro ilustrační doprovod deseti obsáhlých textů čtyřicet šest Dočekalových koláží. Je to největší dosavadní prezentace našeho autora v jeho více než půlstoleté tvorbě, současně rovněž nejširší časopisecké uvedení současného českého výtvarníka v Brazílii. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Floriano Martins napsal v úvodu: "Tentokrát se zde setkáváme s umělcem z České republiky Janem Dočekalem (1943), jehož tvorba je pozoruhodným spojením kvašů a koláží. V našich dopisových rozhovorech mně řekl: Jako každé ovoce lidského ducha je surrealismus vyjádřením jedince. Je neopakovatelným dojmem z daru tvoření. I dílo se skrytým významem může přitahovat svou jedinečností. Žádné skutečné umění není vytvořeno dle specializovaných příruček. Samotná identita tvůrce, odvozená z jeho daru tvořivosti a z radosti ze svobodného uskutečňování myšlenek, nabízí jedinečnou poetiku. Její prezentace není měřitelná žádnou technickou normou. Je to plod spontánní moci, erupce tvořivosti. Cílem tvorby je vždy duchovní konstrukce, která poskytuje svobodu tvůrci i kritikovi."  Pestrý a obsahem interesantní publicistický program k 100. výročí vzniku surrealismu Agulha Revista de Cultura v čele s redaktorem a editorem Florianem Martinsem vyvrcholí v čase našeho léta speciálním vydáním. Stěžejní bude anketa autorů z různých koutů světa na téma Historie a přítomnost surrealismu. K účasti byl pozván také Jan Dočekal.  

Čas načtení: 2024-03-29 06:00:00

Bývali přáteli, dnes si nemůžou přijít na jméno. Proč se tyto celebrity rozhádaly?

I když se mnohá slavná přátelství zdají být nerozbitná, realita je taková, že i ta nejpevnější pouta mohou pod tlakem slávy, konkurence a závisti přetržena. Tyto celebrity bývali blízkými přáteli, byli nerozluční, ale z mnoha důvodů jejich přátelství vyšuměla. Proč si někteří z nich dnes nemohou přijít na jméno?

Čas načtení: 2024-04-04 05:35:00

Rošády v královské rodině. Rakovina přihrála Williamovi nečekaného spojence

Zoufalá situace si žádá zoufalé činy – možná i tak se dá hovořit o novém přátelství, které navázal princ William. S nečekaným spojencem ho svedla dohromady komplikovaná situace ohledně zdravotního stavu princezny Kate a krále Karla. Podle odborníka ale takové přátelství nikdo nečekal.

Čas načtení: 2024-04-14 15:35:00

Když vypráví nápověda: Irena Fuchsová: Moje obdivovatelka Pětka

Letos v dubnu to bude deset let. Budu své obdivovatelce říkat Pětka. Proč Pětka, to se dozvíte na konci. Pětka mě tehdy požádala o přátelství na facebooku. Že prý je moje čtenářka a moje knihy miluje. Neměla jsem důvod jí nevěřit, protože podobné žádosti o přátelství dostávám od svých čtenářek i čtenářů pravidelně.