EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Brno - Sexting, tedy posílání a přijímání sexuálně laděných zpráv, je mezi dospívajícími poměrně častou aktivitou, po které se dívky často cítí hůř než chlapci. Nasvědčují tomu zjištění vědců z Fakulty...
Čas načtení: 2025-03-25 13:00:00
Zásadní krok španělské vlády: Zákaz sociálních sítí pro děti mladší 16 let
Španělsko chce zakázat používání sociálních sítí lidem mladším 16 let. Píší to španělská média. Opatření je součástí nového zákona na ochranu nezletilých v digitálním prostoru, který se chystá schválit španělská vláda. Normu pak bude muset ještě projednat parlament. Zákon také počítá s tresty při zneužití snímků nezletilých při tvorbě sexuálně laděných obsahů za použití umělé inteligence
\nČas načtení: 2025-03-25 12:57:00
Španělsko se chystá zakázat sociální sítě lidem mladším 16 let
Španělsko chce zakázat používání sociálních sítí lidem mladším 16 let. Píší to španělská média. Opatření je součástí nového zákona na ochranu nezletilých v digitálním prostoru, který se v úterý chystá schválit španělská vláda. Normu pak bude muset ještě projednat parlament. Zákon také počítá s tresty při zneužití snímků nezletilých při tvorbě sexuálně laděných obsahů za použití umělé inteligence.
\nČas načtení: 2025-07-17 09:19:00
Dívky se po sextingu cítí hůř než chlapci, ukázal výzkum sexuálně laděných zpráv
Brno - Sexting, tedy posílání a přijímání sexuálně laděných zpráv, je mezi dospívajícími poměrně častou aktivitou, po které se dívky často cítí hůř než chlapci. Nasvědčují tomu zjištění vědců z Fakulty...
\nČas načtení: 2025-07-17 13:53:00
Dívky se po sextingu cítí hůř než chlapci, ukázal výzkum sexuálně laděných zpráv
Sexting, tedy posílání a přijímání sexuálně laděných zpráv, je mezi dospívajícími poměrně častou aktivitou, po které se dívky často cítí hůř než chlapci. Nasvědčují tomu zjištění vědců z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. O studii Interdisciplinárního týmu pro výzkum internetu a společnosti (IRTIS) informoval mluvčí univerzity Radim Sajbot.
\nČas načtení: 2024-06-08 12:33:02
Sexuálne vydieranie (sextortion) na internete rapídne stúpa, hlásia experti z malwarebytes.com. Kriminálnici si pri tomto type podvodu vytvárajú falošné účty a vydávajú sa ... The post Sexuálne vydieranie na internete je na vzostupe, hlásia experti! Čo robiť, ak sa stanete obeťou tohto podvodu? appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-03-18 12:24:00
„Muži, kteří mají sex s muži.“ Syfilis řádí v Mnichově
Počet sexuálně přenosných nemocí roste v Bavorsku rychleji než v jiných spolkových zemích. Za rok 2022 dosáhlo Bavorsko celorepublikového rekordu, zasažen je Mnichov. Přibývá i diagnóz HIV. Počet sexuálně přenosných nemocí vzrostl o 20 procent. Bavorské ministerstvo zdravotnictví již zahájilo osvětovou kampaň.
Čas načtení: 2024-07-10 15:12:53
Sexuálně zneužíval chlapce, za odměnu jim nabízel cigarety
České Budějovice - Zneužíval chlapce ve svém bytě. Další zneužívání dětí mu překazili budějovičtí kriminalisté. Na muže z Českých Budějovic (nar. 1966) se zaměřili poté, co zjistili, že si do svého panelákového bytu vodí či spíše pouští nezletilé chlapce. Zvrhlíka v těchto dnech obvinili ze zločinu pohlavního zneužití a přečinu ohrožení výchovy dítěte, uvedla Policie České republiky. The post Sexuálně zneužíval chlapce, za odměnu jim nabízel cigarety first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-11 09:21:39
Věděli jste, že Starlight byla v komiksu The Boys sexuálně zneužita hůř než v seriálu?
Seriál The Boys už za dva týdny zakončí svou pouť čtvrtou sérií, a jelikož vyjde už jen jedna a následovat budou pouze spin-offy a prequely, je na čase si říct nějakou tu zajímavost. The Boys, pokud to nevíte, totiž vychází z komiksů, které napsal Garth Ennis a ilustroval Darick Robertson. Článek Věděli jste, že Starlight byla v komiksu The Boys sexuálně zneužita hůř než v seriálu? se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-11-12 18:00:01
Hiphopový magnát Diddy u soudu. Je ve vězení a hrozí mu doživotí
Slavný rapper Diddy, rodným jménem Sean John Combs, si svými aférkami, které byly vždy na hraně, vysloužil pobyt ve vazbě. Zpěvák čelí žalobě z fyzického a psychického týrání žen, obchodování s lidmi za účelem prostituce či vydírání. Sexuální deviant Diddy Do jisté doby byla nelegální činnost známého rappera veřejným tajemstvím. Na Combse nakonec přece jenom došlo, zeď mlčení se prolomila a nyní čelí obvinění 120 žalobců, mezi nimiž jsou muži, ženy, a dokonce i děti. Nejhorší delikty mají charakter sexuálního obtěžování. Advokát obětí tvrdí, že šlo především o „násilná sexuální napadení nebo znásilnění, zprostředkovaný sex, šíření videonahrávek, sexuální zneužití nezletilých a další“. Devatenáctiletý rapper přišel o život, než stihl svědčit u soudu o svém únosu. Kde jsou hranice? Číst více Dvě ženské oběti Jednou z obětí se stala bývalá zpěvačka Dawn Richard, kterou Diddy napadal nejen verbálně, ale i sexuálně. Zpěvačka vzpomíná, že rapper jednou vtrhl do její šatny, když byla nahá, a začal jí ohmatávat prsa a zadek. Jindy ji zase pozval na návštěvu k němu domů, kde ji znásilnil a mučil. Kromě toho ji údajně nutil pracovat bez spánku po dobu 48 hodin. V důsledku tohoto násilí utrpěla emoční újmu, výrazně zhubla a trpěla dehydratací a únavou. Jeho další oběti Thalii Graves měl Diddy zavolal pod záminkou, že si s ní potřebuje pracovně promluvit. Na schůzce dostala sklenku vína s drogou, a když se probudila, byla nahá a měla svázané ruce. Aby ho neudala, vydíral ji, že Thalia ponese důsledky a on se postará o to, aby přišla o svého syna. Proto se bála něco prozradit a mlčela. Oslavy Halloweenu u Rytmuse: Pořádná facka od partnerky, tohle si za rámeček nedá Číst více Rapper svoji vinu popřel Svoji vinu Diddy nepřiznal a dožaduje se propuštění na kauci ve výši 50 milionů dolarů. Peníze však vydat nechce a nabízí jako zástavu své sídlo v Miami a dům své matky. Ačkoliv vše popírá a doufá, že z průšvihu lehce vybruslí, důkazy a osudy obětí mluví proti němu. Hrozí mu doživotí. Jeho obhájkyně Erica Wolff se ohání tvrzením, že nemůže řešit „každé bezdůvodné obvinění v tomto bezohledném mediálním cirkuse“. Soudní pře bude nejspíš zdlouhavá a nechutná záležitost, která nikomu nepřidá. Obviněný rapper důrazně a kategoricky popírá tvrzení, že někoho sexuálně zneužil, natož nezletilé. Je přesvědčený o své nevině a plně doufá, že se prokáže. Všechna obvinění bere jako pomluvu a nejapný útok proti jeho osobě. V podstatě otočil o několik stupňů a vypadá to nakonec, že největšími viníky jsou jeho oběti. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (theguardian.com, hiphopdx.com) KAM DÁL: Senioři a násilí: Příběhy seniorů, co zažili peklo.
Čas načtení: 2025-01-03 18:00:34
Erotika se dá nalézt prakticky všude. Už i na Spotify
Spotify je služba určená převážně k poslechu hudby a podcastů Některým uživatelům se tam podařilo nahrát sexuálně explicitní obsah Jeho nahlášení je poměrně komplikované Na Spotify lze nalézt kde co. Ale že se mezi výsledky hledání objeví hanbaté video, to byste asi nečekali. Stalo se to ale uživateli Redditu Milk_Steak_Jabroni, který o tom hned informoval. […] Celý článek si můžete přečíst na Erotika se dá nalézt prakticky všude. Už i na Spotify
Čas načtení: 2025-04-03 13:32:00
Zajel jsem mu pod spodní prádlo a sahal na penis, přiznal vedoucí zneužívání hochů
I když věděl, že ho sexuálně přitahují dospívající chlapci, jezdil M. S. z Plzeňska na dětské tábory jako oddílový vedoucí, kde podle obžaloby hochy sexuálně zneužíval. Všechny čtyři oběti souzený muž, který s obviněním souhlasí, zneužíval i mimo organizované akce, protože je většinou znal odmala.
Čas načtení: 2025-04-03 13:30:00
Zajel jsem mu pod spodní prádlo a sahal na penis, přiznal vedoucí zneužívání hochů
I když věděl, že ho sexuálně přitahují dospívající chlapci, jezdil M. S. z Plzeňska na dětské tábory jako oddílový vedoucí, kde podle obžaloby hochy sexuálně zneužíval. Všechny čtyři oběti souzený muž, který s obviněním souhlasí, zneužíval i mimo organizované akce, protože je většinou znal odmala.
Čas načtení: 2025-04-03 13:38:00
Zajel jsem mu pod spodní prádlo a sahal na penis, přiznal vedoucí zneužívání hochů
I když věděl, že ho sexuálně přitahují dospívající chlapci, jezdil M. S. z Plzeňska na dětské tábory jako oddílový vedoucí, kde podle obžaloby hochy sexuálně zneužíval. Všechny čtyři oběti souzený muž, který s obviněním souhlasí, zneužíval i mimo organizované akce, protože je většinou znal odmala.
Čas načtení: 2024-02-15 19:45:00
Buďte pro partnera opět přitažlivá
Přitažlivost je klíčovou součástí každého zdravého vztahu, ale co dělat, když přitažlivost pominula? Jaké jsou známky toho, že svého manžela, manželku nebo partnera již sexuálně nepřitahujete?
Čas načtení: 2023-11-17 18:38:52
Hľadáte šteklivú hračku pre svoju najdrahšiu? Mali by ste určite siahnuť po tomto!
Sexuálny život je jednoducho viac alebo menej súčasťou života každého z nás. Sexuálne „hrátky“ nám
Čas načtení: 2014-09-21 13:30:00
Prázdniny jsou dávno pryč a ordinace gynekologů a urologů stále navštěvují zvýšené počty pacientů. Čím to je? Důvod je prostý – nakazili se některou ze sexuálně přenosných nemocí. V následujícím článku se zaměříme na bakterie chlamydií. Jedná se o jakousi tichou epidemii, která má výrazný podíl na ž ...
Čas načtení: 2019-08-29 09:53:42
Dopřejte své vagíně speciální dietu
Jablka. Ženy, které konzumují denně jablka, jsou dle studie Urologické kliniky nemocnice Santa Chiara v italském Trentu mnohem náruživější, častěji sexuálně uspokojené a snadněji schopné dosáhnout orgasmu ve srovnání s těmi, které jablka nejedí. Zkuste zařadit do jídelníčku toto ovoce častěji a uvidíte, jestli to na vás bude mít také pozitivní vliv. Za zkoušku nic nedáte. Probiotika. […]
Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01
Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti
Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho. Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání? Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě. Co Assangeho čeká, bude-li vydán? Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest. Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve? Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti. Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat. A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě? Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě. Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly. Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms. „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“. Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění. Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8. Co tato druhá žena později vypověděla? Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A. Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu. Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč? Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat. Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění. Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let. Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil. Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno. Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit. A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci. Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA. Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění. Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA. Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného. Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink. Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil. Proč na tom trvali? Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“ Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho. Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali? Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin. Co by měl dělat právní stát v takovém případě? Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu. V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí. Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce. Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže. Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti. Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky. Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction} Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.
Čas načtení: 2020-05-23 16:53:12
Přístup Nigérie k lokálně vyráběným lékům na COVID-19
Do února 2020 byl COVID-19 pro mnoho Nigerijců stále vzdálenou realitou. Pro mnoho lidí byl v té době názor, že koronavirová pandemie nemůže přežít v horku v zemích kolem rovníku, jediným důvodem, proč v Nigérii nebyl hlášen žádný případ. Možná s důvěrou v tuto názor a s domněnkou, že nemoc nemá s Nigérií nic společného, prohlásil ministr informací a komunikace, Alhaji Lai Mohammed, že je Nigérie na virus dobře připravena. Když se COVID-19 do Nigérie dostal, bylo zřejmé, že Alhaji Lai Mohammed o úrovni připravenosti přeháněl. Virus důkladně odhalil úroveň úpadku v nigerijském zdravotnictví do té míry, že se ukázalo, že ve většině veřejných zařízení, zanedbaných úředníky, kteří sami raději za léčbou cestují jinam, chyběla základní zdravotní vybavenost. Nastal čas hledat léčbu nemoci, která pustošila i země, které mají silný zdravotní systém. V tu dobu nigerijský ministr vědy a technologie, dr. Ogbonnaya Onu, nabídl 36 milionů nigerijských nair (92 tisíc USD, 2,285 milionu Kč) jakémukoli nigerijskému vědci, který najde lék proti COVID-19. Toto prohlášení je problematické, neboť vystihuje nezájem nigerijské vlády poskytovat obvyklé prostředky na výzkum. Pravdou je, že ohlášené finance jsou předvýzkumné, nejde tedy o ocenění po výzkumu. Výzkum, zejména lékařský, je nákladný náročný proces, který daleko přesahuje kapacitu placených výzkumných pracovníků. Uvedená informace se opírá o prohlášení vědců farmaceutické fakulty na Univerzitě Nnamdi Azikiwe v Awce, v hlavním městě státu Anambry, který leží na východě Nigérie, o jejich pokroku ve výzkumu léku, k jehož zkoumání by potřebovali další finance, jež by doplnily ty, které si již sami zajistili. Ben Ayade, guvernér státu Cross River, v deltě Nigeru bohaté na ropu, vyzval federální vládu, aby poskytla peníze na lékařský výzkum, aby stát mohl s touto chorobou bojovat. Ayade však opomenul fakt, že Nigérie je federací, a že stát, který má na starosti, má stejnou odpovědnost za financování výzkumu jako federální vláda. Dosud není známo, že by reagoval na žádosti výzkumníků o finance. Nigerijští tradiční léčitelé prohlásili, že mají lék. Dosud mi jsou známy čtyři takové případy. Podívejme se, jak na tato prohlášení reagovaly nigerijských úřady. Nigerijské Centrum pro kontrolu nemocí a Národní agentura pro kontrolu potravin a léčiv uvedly, že tyto případy posoudí a léčiva podrobí klinickému testování. Prezidentská pracovní skupina proti COVID-19, jejímž členem je generální ředitel Centra pro kontrolu nemocí, podivuhodně oznámila, že nigerijští pacienti nakažení COVID-19 budou vystaveni všem klinickým testům léčiv a vakcín proti COVID-19. Prezidentská pracovní skupina však mlčela o etických otázkách souvisejících s lidskými subjekty v klinických studiích s léčivy. Otázky o informovaném souhlasu, náboru subjektů, platbách atd., které jsou nedílnou součástí správné klinické praxe, nebyly zodpovězeny, alespoň ne veřejně. Přestože prezident Muhammadu Buhari ještě nevyhlásil částečné zrušení karantény v nigérijském hlavním městě Abuja, dolní komora Národního shromáždění připomněla svým členům, aby jednali o otázce naléhavé národní důležitosti. Shromáždění hodlalo schválit zákon, který stanoví, že každý Nigerijec musí být očkován proti COVID-19. Návrh zákona, který v den představení prošel prvním a druhým čtením, by v případě úplného schválení zabránil občanům bez očkovacího průkazu účastnit se všech veřejných shromáždění. Skutečností také zůstává, že shromáždění uzákoňovalo vakcínu, která se teprve má vyvinout. Proč nigerijské úřady tak nedočkavě přijímají léky vyrobené v zahraničí na úkor místních iniciativ? Proč neposkytují podporu místně vyvíjeným lékům? Mnoho Nigerijců se domnívá, že je to proto, že existuje značná motivace zkorumpovaných úředníků, kteří mohou těžit z dovozních licencí, práv jednotlivých firem apod. Opoziční politici tvrdí, že předsedovi sněmovny Femi Ghajabiamilovi nabídl Bill Gates, zakladatel Microsoftu, úplatek deset milionů USD (jak Gbajabiamila, tak Gates toto tvrzení však odmítli), aby zajistili schválení vakcinačního zákona, přestože svět stále na vznik vakcíny čeká. Je toho ovšem nevyjasněného více. Nigérijské elity mají hlubokou náklonnost k zahraničním produktům. Platí to pro náboženství, vzdělávání, oděvní výrobky, medicínu, jídlo, antikoncepci, technologie apod. Je to zvyk, který pramení z koloniální minulosti země. Kolonialismus prospíval kvůli neustálému znevažování afrických produktů ve prospěch evropských. Samozřejmě bychom přitom neměli přehlédnout skutečnost, že většina kolonií byla zřízena jako obchodní centra pro evropské firmy. V některých případech byla záštita nad evropským zbožím zajištěna jak zákonem, tak násilím. V nižších vrstvách panuje tichý nesouhlas, který podporuje místní alternativy místo zahraničních výrobků. Bohužel je to spíše jen protest poháněný chudobou než politický přístup. Například ve vnitrozemí a mezi chudými jsou podporování léčitelé. Každý nigerijský občan zná skutečně alespoň jednoho tradičního lékaře, který léčí určité nemoci lépe než nejlepší západní lékařství. Proslavili se proto, že byli úspěšní v léčení případů, které ortodoxní lékaři považovali za beznadějné. Jsou známy tisíce případů, kdy tradiční léčitelé vyléčili komplikovaně zlomené nohy poté, co ortopedické nemocnice chtěli realizovat amputaci. Tradiční africký léčitel je správcem postupů, které po tisíce let působily proti nemocem. Západní medicína má sice řadu výhod, ovšem správným přístupem by bylo integrovat obě medicíny do sjednoceného systému proti nemocem a využít to nejlepší z obou světů. To se již děje v Číně a Indii. V Nigérii však tyto dva systémy stojí proti sobě. Odpor proti tomu se nyní objevuje v okamžiku, kdy nigerijští úředníci, vyškolení na Západě, projevují své opovržení nad tradičními léčivy a zároveň chtějí hbitě schválit zahraniční léky, včetně těch, jež dosud nebyly ani vyvinuty. Domácí africkou medicínu definují její údajnou nevyzrálostí, přičemž je vykonávána personálem nevyškoleným na Západě. Tento přístup narušuje skutečnost, že téměř všechny tradiční africké léky jsou bylinnou směsi získanou z přírodních zdrojů a nemají vedlejší nežádoucí účinky. Mezi nigerijskými lékaři a lékárníky se nyní objevuje nový přístup. Předepisují svým pacientům zahraniční bylinné směsi. Nejpopulárnější z nich, většinou potravinové doplňky, pocházejí z Británie a USA. Elity považují užívání těchto potravinových doplňků prodávaných za přemrštěné ceny za třídní charakteristiku a nedílnou součást jejich životního způsobu. Avšak v období závažných zdravotních krizí se i elity podrobují léčebným zkušenostem tradičních léčitelů. A nikdo nemusí jít příliš daleko, aby nějakého našel. Může dostat například vývar z bylin, který slouží k léčení přetrvávající malárie. Nebo směs bylin, která léčí některé chronické sexuálně přenosné nemoci. Tradiční léčitelství zatím není při léčbě COVID-19 oficiálně uznáváno. Existují ale neoficiální informace o úspěšné léčbě. Nigerijské zpravodajství je plné informací o pacientech, kteří utekli z izolačních center COVID-19. Nikdo se neptá, proč odešli a kam zamířili. Většina z nich skončila v rukou tradičních léčitelů. A tam řada z nich opět nalezla své zdraví. Lze se ptát, proč stále přehlížíme tradiční medicínu, je-li tak účinná. Nezískali bychom více, kdyby byla oficiálně schválena? Není patrné, že by to mohlo být hlavním africkým příspěvkem k celosvětovému hledání léků na četné nemoci, kterými lidé trpí? Schválená tradiční africká medicína by přispěla k ekonomice kontinentu, podpořila by místní zdravotnictví, vedla by k profesionalizaci, přilákala by finanční prostředky na výzkum a především přispěla k celosvětovému zdraví lidstva. Kdy bude něco takového možné? Patrně nikoli v nejbližší budoucnosti. Nebude to do doby, dokud budou lékaři vyškolení na Západě mít kontrolu nad oficiálním trhem s léčivy v Nigérii a dalších afrických zemích. Dosud určují hranici, která určuje, co je lékem a co není. Na neoficiálních trzích s léčivy však převládá tradiční medicína. Autor působí na National Open University of Nigeria, Abuja. Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy pohledem z nigerijské zkušenosti a perspektivy. Článek přeložila z anglického jazyka Marie Hlavičková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-21 11:15:42
Provokace: Divadelní projekt Prezidementi
Divadelní soubor Spitfire Company chystá přímý satirický útok využívající zbraně absurdního divadla v premiéře představení Prezidementi. Multižánrová provokace se věnuje tématu odsunu asijského jelena zpět do jeho domoviny, aby byl zachráněn jelen domácí, který je vůči svému asijskému sokovi méně sexuálně výkonný. Nonverbální inscenaci doprovází dabing a komentář Saši Rašilova a Lucie Trmíkové. Původně plánované dubnové premiéry v trutnovském divadle Uffo a pražském divadle Jatka78 byly kvůli karanténě zrušeny. První veřejné uvedení se uskuteční 5. a 6. června na Jatkách78, reprízy jsou plánovány na podzim 8. a 9. října na stejném scéně. Spitfire Company odkazuje divadelně společenskou fraškou pojednávající o nesmyslné tuposti naší politické scény na svůj projekt Antiwords, adaptaci Havlovy Audience, která se zapsala do mysli diváků po celém světě svým takřka nonverbálním provedením. Fragmenty textu Havlovy Audience se absurdně opakovaly a jako nahrávky doprovázely akci dvou hereček, které měly na sobě velké hlavové masky z dílny sochařky Pauliny Skavové. Podobný princip byl zvolen i v případě Prezidementů. Akce na jevišti je výhradně nonverbální a je doplněna o textový dabing a komentáře Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. Osou příběhu je televizní reportáž pojednávající o odsunu asijských jelenů zpátky do jejich domoviny. Dojde k odsunu asijských jelenů, nebo nedojde? Podepíše prezidement závěrečnou deklaraci potvrzující tento odsun? K této problematice se v rychlém sledu vyjádří postavy: kancléř Ing. Vít Zmrdoslav Kolouch, PhD, první vedoucí odboru pro Veřejné mínění a odboje proti propagandě Radoslav Všeználek, zvěrozvěst Antonín Dukla, politici Jarek Daněk Jelenkura ml., Nacipindula Lamentos, Narcismír Prospěchář Kravounek, Miroslav Pakoň Kunďák, odborníci Slavomír Bajkoš, Gaia Pusinková, Tonda Zírač a Ráďa Nimrodač, umělkyně Mirina Abramovič Čechová, divadelní kritici Jan Y Šmejda, Vladimír Pichulka, Vladimír Zhulec, zpěváci vystupující na akci Milion kopýtek pro domovinu a v neposlední řadě samotný prezidement. „Jak je vidno z výčtu postav, rozhodl jsem se vysmát vlastní tvorbě, sobě i světu, který mě obklopuje,“ říká režisér i autor textu Petr Boháč a dodává: „Když jsem psal text, nevěděl jsem, že se za chvíli ocitnu v karanténě a že věci, které dávaly smysl, začnou být absurdní, a ty které byly absurdní již dříve, začnou být bizarní. Pevně věřím, že smích osvobozuje.“ Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-17 18:58:32
Virtuální livestream Divadla X10 se bude věnovat nezávislým médiím
Divadlo X10 uvádí další ze série kurátorovaných večerů zaměřených na propojení a vzájemnou komunikaci mezi obory a žánry. Virtuální livestream s názvem Y: DesigingWorlds se zaměří na téma nezávislých tištěných medií, tzv. zinů, a proběhne 18. května na sociálních kanálech Divadla X10. Slovo zine pochází z anglického fanmagazine. Šlo tedy v původním slova smyslu o fanouškovské časopisy, ale slovem zine se nazývá v podstatě jakýkoliv útvar potištěného či pokresleného papíru, sešitý nebo slepený dohromady, v nákladu od jednoho kusu výš. Obsahové zaměření zinů může být od politických, feministických či sexuálně menšinových plátků, přes fanouškovské časopisy týkající se hudebních žánrů, sci-fi, počítačových her, až po ziny věnované ilustraci, fotografii či literatuře. „Ziny nás zajímají především ve své materiální podstatě. Tyto ‘časopisy’ či ‘publikace’ vnímáme jako umělecké artefakty, které nejsou důležité jenom svým obsahem, ale i způsobem zpracování. Nejrůznější formy papírů, tisků, kreseb, výstřižků, se svou specifickou vůní a různými atypickými rozměry jsou pro nás vedle textu svébytným vyjadřovacím prostředkem. Ziny tedy se svými příznivci komunikují nejen prostřednictvím textu, ale i fyzické praxe, jako je listování – dotýkání se,“ přibližují záměr události kurátoři Anna Chrtková a Petr Dlouhý. Původně měla celá akce proběhnout v prostoru Divadla X10, nová situace ale donutila organizátory celý koncept přenést do virtuálního prostoru. Nicméně i formát online vysílání umožňuje propojit prostor prázdného divadla s intimními prostory obýváků, ložnic či ateliérů, ve kterých ziny vznikají a které jsou i nejčastějšími prostředími, v nichž se ziny čtou či prohlížejí. V důsledku pandemie, kdy je naše každodennost ohraničena stěnami domovů, je sociální a kulturní život formován obrazovkami a displeji, zine jako artefakt může být možností, jak nahlédnout do jiných než digitálních světů, a prohloubit tak vzájemnou spolupřítomnost, blízkost a různé úrovně doteku. Y: DesigningWorlds představí celkem šest tvůrců, tvůrkyň a kolektivů, které nabízejí různé estetické možnosti tištěných médií stejně jako ucelený vhled do témat feminismu, ekologie, sexuality či post-digitální praxe. Více na webových stránkách, Instagramu či Facebooku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05
Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem
Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu. Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta. Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné. Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“ Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora? Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel. Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem? Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla. Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat. Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce. Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny. Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila. V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové. Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie... Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné. A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly. Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou. V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction} Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.
Čas načtení: 2020-02-09 08:17:04
Levicoví liberálové pomáhají islamistům utlačovat ženy
Po nedávném povolení nikábu na univerzitě v Kielu vyvolalo rozhodnutí vrchního správního soudu v Hamburku povolit šestnáctileté muslimské studentce odborné školy, aby docházela do školy plně zahalená, bouřlivou debatu. Ve spolkové zemi Šlesvicku-Holštýnsku Zelení zablokovali zákaz úplného zahalování na univerzitách a v Hamburku červeno-zelená koalice v roce 2017 zamítla žádost CDU, která chtěla zákaz úplného zahalování ve veřejných prostorách, jako jsou školy, univerzity a střediska denní péče. Ali Ertan Toprak k tomu ve svém komentáři v časopise Emma, který vede feministka a publicistka Alice Schwarzer, napsal jasně: Nikáb a burka jsou uniforma islamistů. Toprak pokračuje: „Trvalá a nyní znovu obnovená bezmocnost německé politiky vůči politickému islámu, a zejména nerozhodnost Zelených v otázce plného zahalování žen, objasňují jednu věc: politický islám získává v Německu každý den stále více prostoru. A levicové liberální kruhy v této zemi vždy zafungují jako užiteční idioti politického islámu. Napadají kritiku politického islámu jako "rasismus". A přitom vpadají do zad muslimským ženám, které chtějí být stejně svobodné a rovnoprávné, jak si to pro sebe nárokuji zelené a levicové ženy na Západě. Je pozoruhodné, že ženám v islámských zemích, jako je Írán nebo Saúdská Arábie, hrozí smrtelné nebezpečí v boji proti zahalování žen, zatímco v této zemi Zelení oslavují tento útlak žen jako právo na sebeurčení. V očích islamistů různé formy zahalení ženy stále dělí ženy na ctnostné věřící a na sexuálně dostupné.“ Mužů, kteří vidí v nezahalených ženách sexuální kořist, přitom přibývá. Německo se dostává do vážného problému a – jak je v posledních letech zvykem – přikrývá tento problém frázemi o toleranci a náboženské svobodě. Ten tím ovšem nezmizí. Tlak na muslimky, aby se zakrývaly stále více, stoupá. Toprak píše: „Šátek na hlavě jedné ženy omezuje svobodu druhé, a je jedno, jestli jej nosí dobrovolně nebo ne. Každý, kdo propaguje plné zahalování žen a šátky na hlavách dětí, odmítá genderovou rovnost a snaží se prosadit jejich odloučení a nerovné zacházení. Oboje je jasným porušením lidských práv, zejména zásady rovnosti, v souladu s článkem 3 Ústavy.“ Pokud jde o pravici a nacionalismus, neustále se hovoří jen o „bílých nacionalistech“. U nás i v Německu. Podle Topraka ale ten, kdo podporuje zahalování žen, podporuje radikálně pravicovou ideologii – islamismus. A to, že spolková vláda i zemské vlády neustále tuto ideologii podporují, věc islamismu jen ulehčuje. „Islamisté nemají zájem o otevřenou nebo pluralistickou společnost. Jde o otevřený útok na naše hodnoty a vše, co naše země znamená. Stejně jako neonacisté chtějí dobýt stále více prostor a vedou válku o prostor na úkor mladých dívek a žen.“ Toprak zdůrazňuje nutnost obrany proti politickému islámu a nutnost změny kurzu: „Protože tady nejde o náboženskou svobodu, kterou naše ústava naštěstí zaručuje. Jde o obranu proti totalitní ideologii, jejíž představitelé trvale vystavují chytrými strategiemi naši společnost "zátěžovému testu" a se zahraniční podporou "testují" naše limity.“ Toprak ve svých článcích i projevech, coby politik CDU v Hamburku i jako předseda Kurdské německé obce, často vzdával dík Německu jakožto zemi, která poskytla azyl mnohým, kteří jej potřebovali, jako „svobodné místo“. Ale právě proto vidí, že tato svoboda je ohrožena a je připraven bojovat za to, aby Německo svobodné zůstalo. Je to dlužen své malé dceři, jak píše v závěru svého komentáře pro feministický časopis Emma. V tomto komentáři vidíme jasně, že není imigrant jako imigrant: mnozí z těch, kteří se považují za plně integrované, vidí v nezvládnuté migraci obrovské riziko pro společnost. Stejně tak je zřejmé, že není feministka jako feministka – Alice Schwarzer je feministkou celý život a dnes je pro svou kritiku politického islámu napadána takříkajíc „z vlastních řad“. Chápu obavy Aliho Ertana Topraka z budoucnosti jeho dcery. Nechce ji vidět zahalenou a donucenou k poslušnosti. I já myslím na budoucnost svých dětí a vnoučat, když kritizuji islám, který po vzoru svých německých přátel nazývám politický islám, protože vidím, že strach z něj mají i mnozí muslimové, vlažní ve víře asi tak, jako jsme my Češi po Bílé hoře „vlažnými“ katolíky. A nechceme, věrni tradicím osvícenství a odboje proti totalitním režimům, aby nám opět někdo z ideologických pozic kázal, co je správné. Je pak bohužel logické, že žhaví ideologové – ať Zelení či islamističtí – se v mnohém shodnou a porozumí si. Jen tak se dá vysvětlit ona afinita islámu a „levicových“ liberálů. Závoj ani burka totiž nejsou náboženskými symboly, jak zcela nesprávně usoudil i náš Nejvyšší soud. V koránu o zahalování není ani zmínka. Jsou to jen symboly útlaku, podřízenosti a desexualizace žen. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13
Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction} Autor je etnolog.