Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00

Británie: Spektakulární vítězství labouristů v doplňovacích volbách v původně konzervativních okrscích naznačuje jejich vítězství v blížících se všeobecných volbách

Přesun 28,5 procent voličských hlasů od konzervativců k labouristům v okrsku Wellingborough a 16,4 procent v okrsku Kingswood  by labouristům zajistil bezpečnou většinu, pokud by se opakoval ve všeobecných volbáchVe dvou čtvrtečních doplňovacích volbách (v Británii se ze záhadných důvodů volby konají vždyv pracovní den ve čtvrtek, ne o víkendu jako v ostatních evropských zemích, Igor Hájek blahé paměti argumentoval, že to je proto, aby se zabránilo dělnické třídě jít k volbám JČ) zvítězili v dosavadních konzervativních okrscích spektakulárně labouristé, navzdory tomu, že se v posledních dnech Starmerova Labouristická strana potácí v kontroverzích: Nejprve zrušila podstatnou část svého ekologického investičního programu a pak tento týden vyloučila ze své strany dva poslanecké kandidáty za údajný antisemitismus a vytváření konspiračních teorií o Izraeli. Přesun voličů od konzervativců k labouristům ve volebním okrsku Wellingborough, kde osmadvacetiletá Gen Kitchenová převálcovala  konzervativní většinu 18 000 voličů (!!), by v případě jeho opakování v parlamentních volbách znamenal, že konzervativci získají v celém parlamentu jen čtyři křesla. Jedná se o největší odklon voličů od konzervativců k labouristům od roku 1994 a druhý největší od druhé světové války.

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-06-08 08:17:54

Herec Lukáš Vaculík slaví narozeniny

Dnes, 8. června 2024, oslavuje český herec Lukáš Vaculík své šedesáté druhé narozeniny. Narodil se v Praze roku 1962 a celý svůj život věnoval umění, zanechávaje za sebou nejen zářivé herecké výkony, ale také stopy v kontroverzích, které mu nepřálo ani slavné světlo ramp. Po absolvování studia na pražské konzervatoři se Lukáš Vaculík začal uplatňovat […]

Čas načtení: 2024-07-07 13:55:28

Fanoušci volají po okamžité změně pravidel na mistrovství Evropy 2024

Po kontroverzích okolo disciplinárních pravidel mistrovství Evropy 2024 se fanoušci dožadují okamžitých změn. Důvodem je nepopulární pravidlo, podle kterého hráči obdrží jednozápasový zákaz činnosti po dvou žlutých kartách v různých zápasech, což může ovlivnit sestavy pro semifinále.

Čas načtení: 2024-08-01 17:00:00

Homofobie, výhrůžky smrtí. Clash of the Stars ztratil sponzory, zbývá Novotný

Od začátku své existence si zakládali na kontroverzích. Jedna z nich je ale právě teď staví do těžké situace. Organizace Clash of the Stars, která pořádá bizarní zápasy bojových sportů, nejprve přišla o partnerství s televizí Prima a nyní se od ní odklonila i sázková společnost Fortuna. Poslední kapkou bylo nechutné homofobní vystoupení jednoho z bojovníků Samira Marginy na tiskové konferenci.

Čas načtení: 2025-02-01 12:00:00

Marty Pohl v Blesku: Na plech si jde pro Oscara! Po nekorektnosti je hlad

Režisér, scenárista a muzikant Martin Pohl (38), známější pod svým provokativním alter egem Řezník, opět otřásá českou kulturní scénou. Jeho nejnovější film Na plech si okamžitě získal oblibu diváků svým nekorektním humorem a nekompromisní sondou do světa severočeských pervitinových varen. Během rozhovoru pro Blesk Pohl otevřeně promluvil o kontroverzích, nekorektním humoru i divokých zážitcích z natáčení.

Čas načtení: 2025-03-25 09:44:00

Šéf extraligy Loukota k aférám: Pokud to takhle půjde dál, mám o extraligu obavy

Play-off hokejové extraligy letos nabízí parádní atmosféru i dramatické bitvy, ale zároveň se topí v kontroverzích. Skandální výroky funkcionářů, vulgární urážky sudích, hrubé incidenty mezi fanoušky i nepřesné verdikty rozhodčích – to vše ovlivňuje boj o titul. Šéf extraligy Martin Loukota varuje, že situace překročila únosnou mez, a apeluje na kluby, hráče i fanoušky, aby se vrátili k férové hře a respektu. Kritiku vyvolal mimo jiné emotivní výstup sportovního manažera Mladé Boleslavi Martina Ševce směrem k rozhodčím, sporně uznaný gól Hradce Králové proti Mladé Boleslavi nebo potyčky v Českých Budějovicích a Karlových Varech. Jak z toho ven?

Čas načtení: 2025-07-04 23:37:00

Aktuální vývoj skandálu s PMSF ve vakcínách Gardasil (2023-2025)

Na základě dostupných informací z roku 2023 a počátku roku 2025 se situace kolem přítomnosti PMSF (fenylmethylsulfonylfluoridu) ve vakcínách Gardasil výrazně vyvinula.  Právní vývoj v USA Konsolidace soudních sporů V roce 2023 americký soudní panel pro multidistriktní soudní řízení (MDL) konsolidoval více než 140 žalob proti společnosti Merck Žaloby se soustředí na údajné nežádoucí účinky spojené s nezveřejněnými složkami vakcíny, včetně PMSF Klíčové body žalob: Žalobci tvrdí, že Merck nezveřejnil přítomnost "toxického nervového činidla" PMSF Kromě PMSF jsou zmiňovány další sporné složky: HPV L1-DNA fragmenty Amorfní hydroxyfosforečnan hlinitý (AAHS) Skryté silikonové přísady Bellwether trials (vzorové případy) V červnu 2023 federální soudce rozhodl, že první vzorové případy se zaměří na: POTS (posturální ortostatický tachykardický syndrom) POF/POI (předčasné selhání vaječníků) Tyto případy jsou považovány za reprezentativní pro širší skupinu stížností na vážné nežádoucí účinky. Hlášené zdravotní problémy Soudní dokumenty z let 2023-2024 uvádějí následující zdravotní komplikace spojované s vakcínou: Autoimunitní poruchy Systémový lupus erythematodes Revmatoidní artritida Guillain-Barré syndrom Neurologické problémy POTS (nejčastěji uváděný) Chronický únavový syndrom Kognitivní poruchy Neuropatie Reprodukční problémy Předčasná menopauza Neplodnost Poruchy menstruačního cyklu Vědecká komunita a regulační orgány Rozdělené názory Mainstream vědecké instituce nadále obecně podporují bezpečnost HPV vakcín Kritici poukazují na nedostatečné testování a transparentnost ohledně všech složek Regulační odpověď FDA ani EMA dosud oficiálně neuznaly PMSF jako problematickou složku Výrobce Merck trvá na tom, že vakcína je bezpečná a účinná Situace v České republice Aktuální stav Vakcína Gardasil je nadále součástí očkovacího kalendáře Od roku 2022 hrazena z veřejného zdravotního pojištění pro děti 13-14 let SÚKL neeviduje zvýšený výskyt závažných nežádoucích účinků Alternativní přístupy Z českého prostředí zaznívají hlasy volající po: Větší transparentnosti složení vakcín Individuálním přístupu k očkování Zvážení alternativních metod prevence Co se změnilo od roku 2021? Právní fronta: Významný nárůst počtu soudních sporů a jejich konsolidace Vědecký výzkum: Pokračující nezávislé studie zkoumající složení vakcín Veřejná diskuse: Rostoucí povědomí o kontroverzích, ale polarizace názorů Regulační prostředí: Zatím bez zásadních změn v doporučeních Výhled do budoucna Očekává se, že: Výsledky bellwether trials mohou významně ovlivnit další vývoj Tlak na větší transparentnost výrobců vakcín bude sílit Diskuse o individualizovaném přístupu k očkování se bude prohlubovat Situace zůstává komplexní a vyžaduje sledování dalšího vývoje soudních sporů a nezávislých vědeckých studií.