Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2025-07-17 01:00:00

Wolfe, Gene - Urth Nového Slunce

V Knize Nového Slunce sepsal Severián Veliký, autarcha Společenství a právoplatný vládce Urthu, kroniku svého osudu až do chvíle, kdy nastoupil dalekou plavbu a na palubě nejzvláštnějšího plavidla v celém vesmíru se vydal čelit nejtěžší zkoušce svého života. Nyní se nám dostává do rukou jeho zpráva o dobrodružstvích a záhadách, které jeho cestu provázely, o samotné zkoušce, již podstoupil jménem celého lidstva, a prazvláštním putování po místech považovaných za nadobro ztracená… Gene Wolfe se po dovršení Knihy Nového Slunce ještě naposledy vrací k postavě Severiána a přímočaře zodpovídá mnohé otázky, jejichž řešení si čtenáři tetralogie mohli pouze domýšlet. Nebyl by to však on, kdyby na oplátku nepřidal vrchovatou porci nových tajemství a nerozmáchl se k alegorii přesahující nejen čas, ale i celý vesmír, jak jej známe. Datum vydání: 16.07.2025

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-24 08:08:22

McLaren má nového vlastníka. Finanční injekce podpoří vývoj nového hypersportovního modelu

Britský výrobce sportovních vozů McLaren změnil majitele. Nyní ho 100% vlastní majitel, který už ve značce dříve držel 60% podíl. Důvodem této transakce byla potřeba vyššího finančního kapitálu na vývoj dalších modelů. Úplným vlastníkem McLaren Group se stala společnost Bahrain Mumtalakat Holding Company, která je vlastněná přímo státem. Výkonný předseda skupiny McLaren Group Paul Walsh […]

Čas načtení: 2020-10-10 17:22:53

The Royal Family z Nového Zélandu bodují nejen díky Parris Goebel

Mezi světově nejzámější taneční skupiny rozhodně patří The Royal Family, kterou zdobí velké množství nejen komerčních úspěchů. The Royal Family: Nálož energie a dokonalá souhra Kdybyste náhodou potřebovali zvýšit tep či něco zažít, shlédněte vystoupení taneční skupiny z Nového Zélandu The Royal Family, nejlépe naživo. Většina z nás sice tuto možnost nemá, ale i jejich…Pokračovat ve čteníThe Royal Family z Nového Zélandu bodují nejen díky Parris Goebel Článek The Royal Family z Nového Zélandu bodují nejen díky Parris Goebel vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-02-22 10:43:47

Na žižkovském nákladovém nádraží bude sídlit Národní filmový archiv a kino Ponrepo

Ministr kultury podepsal 21. února memorandum o vzájemné spolupráci, které si klade za cíl přeměnu Nákladového nádraží Praha – Žižkov. „Podpisem memoranda jsme stvrdili začátek spolupráce při obnově žižkovského nádraží. Pro ministerstvo kultury tato obnova znamená především nové prostory pro . Po desetiletích v nevyhovujícím prostředí by se tak NFA mohl stěhovat již za několik let,“ uvedl ministr Lubomír Zaorálek. Cílem memoranda je koordinovat plány pro budoucí revitalizaci celého prostoru včetně vytvoření rezidenční zástavby, školy či nového sídla Národního filmového archivu. „Podpisem memoranda zúčastnění deklarují svůj zájem na revitalizaci budovy Nákladového nádraží Praha – Žižkov, která je kulturní památkou. Zároveň mají zájem o vznik a rozvoj nového celoměstsky významného veřejného prostoru ve vnitrobloku budovy a na výstavbě městské, převážně rezidenční zástavby v okolí budovy,“ sdělila mluvčí ministerstva Michaela Lagronová. K přeměně prostor budovy bývalého nádraží na nové moderní centrum Prahy 3 se připravuje také vybudování nového školského zařízení. Čelní budova je plánována k využití pro potřeby Národního filmového archivu, který do nového sídla přesune i odborná pracoviště, knihovnu a kino Ponrepo. Dopravní spojení tohoto nového kulturně-vzdělávacího a společenského centra Žižkova v budoucnu obslouží nová tramvajová trať. Memorandum kromě ministra podepsali pražský primátor Zdeněk Hřib, starosta Prahy 3 Jiří Ptáček, generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, zástupci Sekyra Group Luděk Sekyra a Leoš Anderle, zástupci Českých drah Václav Nebeský a Petr Pavelec a zástupci za Žižkov Station Development Leoš Anderle a Petr Král. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-02-20 11:10:31

Audi má nového šéfdesignéra. Stává se jím Massimo Frascella, který dříve působil u Jaguaru a Land Roveru

Budoucí vedoucí designérského oddělení značky Audi se jmenuje Massimo Frascella. Nový šéfdesignér nahradí plánovaně od 1. června Marca Lichteho, který převezme nové úkoly v rámci koncernu. Frascella, absolvent turínské školy Istituto d’Arte Applicata & Design, zahájil svou kariéru ve společnosti Stile Bertone. Další pracovní zkušenosti sbíral ve společnostech Ford Motor Company a Kia. Od roku … Audi má nového šéfdesignéra. Stává se jím Massimo Frascella, který dříve působil u Jaguaru a Land Roveru Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-03-01 07:07:59

Citroën nabízí při koupi nového auta speciální výkupní bonus na to ojeté. Zákazník dostane až 30 000 navíc

Celá dealerská síť Citroën nabízí možnost oblíbeného výkupního bonusu v hodnotě 20 000 až 30 000 Kč při pořízení nového vozu. Vykupuje vozy všech značek i stáří, včetně těch určených k ekologické likvidaci. Výkupní prémie se vztahuje na vozy mladší roku výroby (nebo uvedení do provozu) 2005 včetně. Pro vozy starší nebo ekologicky likvidované platí paušální Ekologická prémie 10.000 … Citroën nabízí při koupi nového auta speciální výkupní bonus na to ojeté. Zákazník dostane až 30 000 navíc Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2022-12-05 13:59:00

Co zařídit při koupi nového auta

Pořízení nového vozu bývá pro řidiče spojeno s příjemnými pocity a první jízda za novým volantem se zpravidla nezapomíná. Již při nákupu auta je ale třeba myslet na některé povinnosti, bez nichž se v dopravním provozu neobejdete. A nejde zdaleka jen o znalost a dodržování dopravních předpisů či vlastnictví platného řidičského oprávnění. Abyste svůj nový … Pokračovat ve čtení "Co zařídit při koupi nového auta" Příspěvek Co zařídit při koupi nového auta pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-07-11 09:57:00

Na zájemce o nové skládačky Galaxy Z Fold7 a Z Flip7 čekají na samsung.cz výhodné nabídky i exkluzivní barevné varianty

Praha 11. července 2025 (PROTEXT) - Pořiďte si nový model série Galaxy Z Fold7 a Z Flip7 nebo nové chytré hodinky řady Galaxy Watch8 ještě výhodněji a v exkluzivní barvě na oficiálních stránkách Samsungu. Čekají na vás také odměny prostřednictvím věrnostních bodů. Při využití služby Klarna zase získáte 3 000 Kč na produkty v košíku.Společnost Samsung Electronics uvádí na trh trojici nových smartphonů Galaxy Z Fold7, Galaxy Z Flip7 a Galaxy Z Flip7 FE. Jako obvykle na vás u příležitosti startu prodeje čekají slevy jednotlivých paměťových variant, odměny a další výhody, pokud využijete včas některé z nabídek.Model Galaxy Z Fold7 je nejpokročilejší skládačka v nabídce Samsungu. Nese vylepšený design s ultra tenkým tělem, prémiovým hardwarem a pokročilé schopnosti umělé inteligence Galaxy AI. Samsung Galaxy Z Flip7 pak pokračuje v tradici kompaktního telefonu do kapsy s širokými možnostmi využití, letos navíc ještě větším náhledovým displejem. A úplnou novinkou je pak model Galaxy Z Flip7 FE, který nabídne spoustu výhod flipového typu mobilu za výhodnou cenu.Po boku nových smartphonů startuje také vylepšená série chytrých hodinek Samsung Galaxy Watch8, Watch8 Classic a rovněž model Galaxy Watch Ultra (2025).Mintová barva pouze na samsung.czNa oficiálním e-shopu samsung.cz najdou zájemci o novinky navíc jednu exkluzivní barevnou variantu, kterou neseženou nikde jinde. U letošní série je to barva Mint, kterou si budete moct vybrat u modelů Galaxy Z Fold7 a Galaxy Z Flip7. Na stránkách samsung.cz dále najdete také exkluzivně vybrané příslušenství, jako jsou například designové kryty.Větší úložiště, nižší cenaPokud některý z telefonů objednáte do 24. července, budete si moct vybrat za cenu menšího úložiště to větší. Takže když například zvolíte model Samsung Galaxy Z Fold7 ve variantě s 1TB úložištěm dat a 16GB operační pamětí, zaplatíte cenu nižšího úložiště s konfigurací 12 + 512 GB. Ceny nových skládačekMODELVELIKOST ÚLOŽIŠTĚBARVYDOPORUČENÁ MALOOBCHODNÍ CENACENA V PŘEDPRODEJI S E-VOUCHEREMGalaxy Z Fold716 GB + 1 TBSilver Shadow, Navy, Jetblack, Mint*63 499 Kč55 999 KčGalaxy Z Fold712 + 512 GBSilver Shadow, Navy, Jetblack, Mint*55 999 Kč52 999 KčGalaxy Z Fold712 + 256 GBSilver Shadow, Navy, Jetblack, Mint*52 999 Kč-Galaxy Z Flip712 + 512 GBNavy, Jetblack, Coralred, Mint*33 299 Kč29 999 KčGalaxy Z Flip712 + 256 GBNavy, Jetblack, Coralred, Mint*29 999 Kč-Galaxy Z Flip7 FE8 + 256 GBBlack, White26 699 Kč24 999 KčGalaxy Z Flip7 FE8 + 128 GBBlack, White24 999 Kč-*Barva dostupná exkluzivně na samsung.cz. K aktivování je nutné vložit vybraný produkt do košíku a zadat promo kód UPGRADE. Až teprve po jeho uplatnění se cena telefonu sníží na cenu stejného modelu s menším úložištěm. Akce platí pro všechny paměťové varianty modelů Galaxy Z Fold7, Galaxy Z Flip7 a Z Flip7 FE mimo základní.U hodinek Samsung Galaxy Watch8, Watch8 Classic a Galaxy Watch Ultra (2025) platí pak zvýhodnění standardního typu. Po zadání promo kódu W2500 obdržíte slevu 2 500 korun na jakoukoliv z těchto novinek. Cena představených chytrých hodinekMODELVARIANTADOPORUČENÁ MALOOBCHODNÍ CENAAKČNÍ CENA V PŘEDPRODEJI S BONUSEM 2500 KčWatch8 Classic46 mm LTE14 599 Kč12 099 KčWatch8 Classic46 mm13 299 Kč10 799 KčWatch844 mm LTE11 599 Kč9 099 KčWatch844 mm10 299 Kč7 799 KčWatch840 mm LTE10 799 Kč8 299 KčWatch840 mm9 499 Kč6 999 KčWatch Ultra(2025)17 499 Kč14 999 Kč Získejte slevu na druhý produktPokud se vedle nových smartphonů Galaxy Z Fold7 a Galaxy Z Flip7 poohlížíte i po nových chytrých hodinkách, jistě přijde vhod sleva 30 % na modely Galaxy Watch8, Galaxy Watch8 Classic nebo Galaxy Watch Ultra (2025). Zde není třeba zadávat žádný další slevový kód, cena se upraví automaticky po vložení obou produktů do košíku.K uplatnění slevy se musí v košíku nacházet pouze 1 kus mobilního telefonu Galaxy Z Fold7, Z Flip7 nebo Flip7 FE, a společně s ním 1 kus chytrých hodinek Galaxy Watch8, Galaxy Watch8 Classic nebo Galaxy Watch Ultra (2025).Prodejte starý, zlevněte si novýNákup nového modelu Samsung Galaxy si můžete dále zvýhodnit prodejem starého zařízení. Podle formuláře na webu jednoduše zjistíte hodnotu svého zařízení a následně ho pošlete na kontrolu jeho stavu. Jakmile bude vyhodnocení k dispozici, pošleme vám peníze.Věrnostní body navícPřipomínáme také program Samsung Rewards, v jehož rámci můžete sbírat věrnostní body a směňovat je za slevy na produkty. Do programu se můžete zapojit ve svém uživatelském účtu Samsung Account po přijetí smluvních podmínek. Body pak dostáváte automaticky za nákupy na webu samsung.com/cz a obdržíte je vždy 14 dnů po zakoupení daného produktu, tedy po uplynutí lhůty na vrácení.     Uživatelské účty v programu Samsung Rewards se řadí do tří úrovní: Blue, Gold a Platinum. Pokud využijete předobjednávek, získáte jako odměnu extra body na příští nákupy. Konkrétně členové Blue kategorie obdrží do 12. července navíc 10 % bonusových bodů, Gold pak navíc 12 % do 12. července a Platinum dokonce navíc 14 % věrnostních bodů do stejného data. Při koupi mezi 13. a 24. červencem vás čeká bonusová porce bodů 5 % (Blue), 7 % (Gold), nebo 9 % (Platinum).Nad rámec toho platí do 24. července navýšení hodnoty uplatněných bodů o 50 %. Pokud tedy zaplatíte část ceny pomocí bodů v hodnotě např. 1 000 korun, navýšíme je o 50 %, tedy na 1 500 korun! Maximální navýšení věrnostních bodů platí do částky 3 000 korun. Pokud k uplatnění bodů využijete naši aplikaci Samsung Shop, navýší se hodnota uplatněných bodů o 100 %.Při uplatňování bodů je pak nutné být stále přihlášen do účtu Samsung a jako metodu platby zvolit Samsung Rewards. Vybrat si můžete k uplatnění kolik bodů chcete, a to až do výše 90 % ceny nákupu.Prémiový servisS pořízením nového zařízení dostanete také jistotu, že jej opravíme v případě poškození nebo nahradíme, pokud vám jej někdo odcizí. Pokrývá to služba CARE+, což je prémiový servis pro mobilní zařízení Galaxy. S novým modelem Galaxy Z Fold7, Z Flip7, Z Flip7 FE či chytrými hodinkami Watch8, Watch8 Classic a Watch Ultra (2025) ani není potřeba žádná registrace, první tři měsíce máte totiž službu zdarma.[1]Rozložte si platbu a získejte bonusNovinky lze objednat i na splátky prostřednictvím služby Klarna, se kterou si úhradu lze rozdělit až na 3 bezúročné platby, rychle, bezpečně a bez úroků. K tomu navíc ještě dostanete slevu 3 000 korun na produkty v košíku.Další výhodyPro ty, kteří v předchozích dnech zaregistrovali svou e-mailovou adresu na stránce k akci Unpacked, máme dobrou zprávu. Brzy obdržíte do mailové schránky unikátní kód, díky němuž získáte společně s nákupem nového zařízení také Galaxy SmartTag2 jen za 1 korunu. Nabídku je nutné využít do 14. 7. k předobjednávce nového zařízení.Odměnu dostanete také za zveřejněnou[2] recenzi nového zařízení. Pokud nám na nové hodinky (Galaxy Watch8, Watch8 Classic) zveřejníte recenzi, která má alespoň 200 znaků, můžete po její registraci na www.novysamsung.cz získat grafitový látkový řemínek. Pokud jste si zakoupili některý z telefonů (Galaxy Z Fold7, Z Flip7, Z Flip7) a recenzi zaregistrovali v aplikaci Samsung Members, můžete obdržet stříbrná bezdrátová sluchátka Galaxy Buds3. Recenze je nutné zaregistrovat do 31. srpna a následně vytvořit novou objednávku na bonusové zařízení, které vám bude bezplatně zasláno. Nabídka platí do vyčerpání zásob[3]. Víc informací najdete na stránkách novysamsung.cz.Na veškeré nové produkty navíc platí doprava zdarma a můžete také využít studentskou nabídku s platným ISIC, ITIC, IYTC a AliveID průkazem, díky čemuž obdržíte 7% slevu.  Informace o produktech a exkluzivní zahajovací nabídce najdete na stránkách e-shopu www.samsung.cz. [1] Při nákupu produktů musí zákazník vybrat službu CARE+ a potvrdit platbu alespoň na 24 měsíců. První 3 měsíce jsou zdarma, každý následující se už platba automaticky strhne.[2] Platí pro recenze zveřejněné v partnerských e-shopech, na heureka.cz (u konkrétního produktu), Samsung Community, TikToku, Instagramu nebo Facebooku. Při zveřejnění na sociálních sítích je nutné použít #Samsungczsk a mít přístupný profil.[3] Veškeré informace najdete na stránkách www.novysamsung.cz. Platí pro zařízení zakoupená v období od 9. 7. do 31. 8. 2025. Voucher na sluchátka Galaxy Buds3 i látkový řemínek musí být uplatněn od 9. 7. do 30. 9. 2025. Zdroj: Samsung  

Čas načtení: 2022-05-17 12:19:30

Výstava Nový světový pořádek přináší nepříliš známý pohled na Reinharda Heydricha

Multimediální expozice Nový světový pořádek zahrnující až čtyřicet pět minut audiovizuálních projekcí, fotografie, objekty a instalace veřejnosti přibližuje záměry Heydrichem angažovaných odborníků – rasových poradců, kteří pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka a měli vytvořit koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Autoři výstavy přibližují veřejnosti skoro dokumentaristicky skutečnosti ohledně Heydrichova působení v Praze, kam pozval za účelem výzkumu rasové kvality a plánování nové kolonizace východu řadu pseudovědeckých specialistů vzděláním často na úrovni profesorských hodností. Výstava není zaměřena na události kolem samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora, ale na opomíjenou děsivou technokratickou vizi spojenou s novým uspořádáním evropského jihovýchodu. Expozice začíná audiovizuálním mementem vtahujícím návštěvníka do děje. Tři projekce zobrazují Heydrichovu účast při okupaci Československa, jeho protektorský nástup do Prahy a následně i tryznu za jeho úmrtí včetně odjezdu jeho těla v rakvi. Atmosféru dotváří symfonická hudba z Wagnerovy opery Soumrak bohů. Následující prostory jsou koncipovány jako pomyslný labyrint schémat fungování říšské vlády včetně jejího ideologického proplétání se s rasovými programy a formulacemi rasových specialistů, které pronikaly do zákonů třetí říše. Heydrichovy projevy ve stylu silové velmocenské politiky kombinované s nemilosrdným rasovým poselstvím ukazují, jaký obrovský vliv zastupující říšský protektor spolu se svými poradci měl. Nástupem k moci se Heydrich, do té doby hlava policejní moci, stal také vrcholným politikem. Samostatná sekce výstavy je věnována základům oboru eugeniky, původně sociálně-filozofického směru v dobrém smyslu zaměřeného na zlepšení genetického fondu člověka. Ten Němci ve třicátých letech minulého století postupně proměnil v ideologické postuláty nacistického režimu. Ukázky dobových učebnic představují, jak dokonale byly myšlenky eugeniky nacisty zneužity a jak v praxi fungovala rasová hygiena. Návštěvníci se zde seznámí i s antropometrickými měřeními, jež měla analyzovat rasovou kvalitu místní populace na území protektorátu i na východních okupovaných územích. Výsledky měření se pak staly součástí rasové statistiky, podle níž byla hodnocena „využitelnost“ konkrétní okupované oblasti. Jedním z leitmotivů expozice jsou životopisy rasových profesorů, kteří řídili pražské vědecké ústavy. Heydrich usiloval o jejich propojení do multidisciplinárních týmů, které plánovaly nové využití území připojených k centrální říši a kolonií Eurasie. Rasoví odborníci z akademického prostředí tak pokrývali obory medicíny, rasové biologie, historie, rasových práv, rasové statistiky, národohospodářství, antropologie, slovanských studií a v té době velmi populární rasové hygieny. Praha se tak zásluhou Reinharda Heydricha stala centrem pro koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. V plánech, s nimiž tito „Heydrichovi profesoři“ pracovali, se počítalo s likvidací třiceti až čtyřiceti milionů obyvatel Čech, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska až po Ural. Mezi těmito osobnostmi „nového světového pořádku“ nechybí ani Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, který osnoval velkolepé urbanistické plány pro celé nacistické Německo včetně okupovaných území. Jeho ambiciózním plánům na přestavbu Prahy je věnována samostatná projekce. „Skutečnými architekty lepšího světa podle nacistické ideologie nebyli masoví vrazi se zbraní v ruce, ale vzdělanci s vysokými akademickými tituly, profesoři působící v Praze na válečné Německé Karlově univerzitě. Útok na Reinharda Heydricha, jenž německá propaganda nazvala atentátem, nebyl jen likvidací významného velitele SS a policejních složek třetí říše. V pražském kontextu byl odstraněním hlavy systému, který měl světu dát novou vizi totálního vítězství vyšší rasy nad méněcennými – jednotlivci, národy, zeměmi,“ říká kurátor a autor scénáře výstavy Pavel Štingl z Památníku ticha. Expozice veřejnosti zcela nově představuje zastupujícího říšského protektora také coby workoholika. Odborný poradce výstavy historik Michal Šimůnek sestavil exkluzivně pro výstavní účely Heydrichův „diář“ detailně popisující jeho pražské angažmá, jejž kurátoři výstavy přetvořili do základní časové osy celé instalace. Důležitou roli v expozici hraje také samotný jazyk nacistické propagandy. Část výstavy věnovaná holokaustu je prezentována jako jedna z logistických fází nového uspořádání světa, která je vlastně „jen“ prologem k dalším plánovaným populačním reorganizacím. Časová osa Heydrichova diáře končí vyhlazením Lidic. To je v expozici představeno nejen jako pomsta za likvidaci jednoho z nacistických zločinců, ale především jako ukázka názorného přístupu k proměně rozsáhlých území jihovýchodu. „Když jsme výstavu připravovali, ani jsme netušili, jak dramaticky se podobenství největší světové války zaktualizují. Vladimir Vladimirovič Putin ve svých proslovech o nutnosti zavedení pořádku logistickou ,vojenskou operací‘ nezřídka hovoří o novém uspořádání evropského jihovýchodu. Opět se vrací zvrácené teorie a mediální přestřelky o národech různých kategorií, které mají či nemají právo na vlastní hranice a existenci,“ uzavírá Štingl. Místo konání výstavy v prostorách Univerzity Karlovy v Praze v Křížové chodbě Karolina organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy. Součástí výstavy Nový světový pořádek bude i doprovodný program Vysílání stanice Bubny v podobě tří moderovaných diskusí (19. a 26. května, 2. června) na téma starých a nových válek, války na Ukrajině a dosavadního světového řádu a dezinformační propagandy. K diskusi v prostorách pražského Nádraží Bubny, odkud odjelo z Prahy v židovských transportech na padesát tisíc občanů, se sejdou například novináři Jakub Szántó, historik Petr Koura, diplomaté Petr Kolář či Tomáš Pojar, ale také režisér a producent Václav Marhoul a další osobnosti veřejného a společenského života. Výstava je otevřena do 12. července denně od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma.

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2024-08-20 11:48:00

Audiovizuální výchova - nutná odpověď na záplavu filmů a videí

Praha 20. srpna 2024 (PROTEXT) - Každodenně jsme vystaveni rostoucí záplavě videoobsahu, který stále intenzivněji proniká do našich životů a formuje naše vnímání reality. Tento tlak nejvíce doléhá na děti a mladistvé, kteří konzumují obrovské množství obsahu bez dostatečných nástrojů pro jeho kritické zhodnocení. Podle údajů vědců z Masarykovy univerzity tráví adolescenti v České republice denně téměř hodinu přímou konzumací videoobsahu na platformách jako YouTube a Netflix (z celkového času čtyř hodin denně strávených na mobilních telefonech, kde dále konzumují videoobsah na sociálních sítích, přičemž se k těmto sítím a dalším aplikacím vrací až 78krát denně). Tento trend vyvolává vážné otázky ohledně jejich schopnosti soustředění, kritického přístupu k audiovizuálním podnětům, a také ohledně jejich duševní pohody, která se v posledních letech jeví jako výrazně ohrožená. Audiovizuální výchova jako klíčové řešení Audiovizuální výchova se v posledních letech stává jedním z nejdůležitějších světových trendů, protože reaguje na obrovský vliv audiovizuálních médií na mladé generace i na společnost jako celek. Tento přístup podporuje rozvoj kritického myšlení, estetického vnímání, respektu k názorové pestrosti, odolnosti vůči manipulaci a zároveň podněcuje demokratické procesy. Klade důraz také na nové možnosti osobního vyjádření a kreativity, které jsou zásadní pro budoucnost naší společnosti. Aktuální situace ve školách: nutnost posílení audiovizuální výchovy Školy dnes často postrádají dostatečné kapacity a kvalifikované odborníky, kteří by byli schopni efektivně reagovat na rostoucí vliv audiovizuálního obsahu na děti a mladistvé. Učitelé jsou přetíženi množstvím úkolů a povinností, což vede k tomu, že se audiovizuální výchova ocitá na okraji zájmu. Tento přístup však představuje zásadní riziko, kterému bychom měli věnovat více pozornosti. Právě nyní je klíčové tuto oblast výrazně posílit, aby byly naše děti lépe připraveny čelit výzvám moderního světa. „Proto jsme se rozhodli od nového školního roku výrazně rozšířit naši činnost v oblasti audiovizuální výchovy a realizovat řadu nových programů pro děti, mladé lidi, rodiče a učitele v mnohem větším rozsahu. Více informací naleznete na webu www.kinokavalirka.cz,“ říká Adéla Lachoutová, vedoucí nového oddělení audiovizuální výchovy Kina Kavalírka v Praze. Dodává také: „Ve světě audiovizuální výchovy nejsme sami; existuje řada organizací, které se tomuto tématu věnují, a považujeme za klíčové nejen podporovat aktivity kolem Kina Kavalírka, ale také spolupracovat s dalšími organizacemi na celostátní úrovni, aby se audiovizuální výchova stala nedílnou součástí vzdělávání a výchovy.“ Nové projekty na podporu audiovizuální výchovy Kino Kavalírka a spřátelené projekty přicházejí do nového školního roku s několika novými iniciativami, jejichž cílem je posílit význam audiovizuální výchovy a prohloubit spolupráci mezi současnými aktéry v České republice i na mezinárodní scéně. Pro učitele a ředitele nabízí Kino Kavalírka od nového školního roku vzdělávací program Filmová akademie: Učit (s) filmem, která od 26. srpna představí různé principy filmové řeči prostřednictvím přednášek a workshopů s filmovými profesionály. Mezi lektory patří Barbora Chalupová, spolurežisérka filmu V Síti, která se zaměří na manipulaci v dokumentárním filmu. Projekt FilmED přináší projektové dny pro děti a v příštím roce tento mezinárodní projekt přinese i metodický online rozcestník pro lektory a učitele. Audiovizuální HUB v Kině Kavalírka, který běží v pilotním režimu od 1. srpna 2024, poskytuje celoroční podporu pedagogům při práci s filmem a propojování s dalšími odborníky v této oblasti. „Rádi poradíme učitelům i lektorům v práci s filmem a propojíme je s dalšími experty v této oblasti,“ dodává Lachoutová. Začátek školního roku s audiovizuální výchovou a s festivalem Young Film Fest Ideálním začátkem školního roku s audiovizuální výchovou je plánovaný 8. mezinárodní filmový festival Young Film Fest, který proběhne v Centru současného umění DOX a v Kině Kavalírka od 25. do 29. září 2024. Festival přivítá nejrozsáhlejší program audiovizuální výchovy ve střední Evropě, zahrnující hosty jako je ředitelka největšího filmového a mediálního festivalu pro děti a mládež Cinekid, Heleen Rouw, a Anne Schultku z lobbistické iniciativy pro kvalitní evropské dětské filmy KIDS Regio. Inspirativním hostem bude také vedoucí projektu školního vzdělávání filmového festivalu Berlinale, Martin Ganguly. Další, téměř dvě desítky odborníků, představí festivaloví organizátoři postupně. Festival nabídne řadu mezinárodních programů, od předškolního vzdělávání Cinemini s výběrem nejlepších filmů pro nejmenší, až po Young & Short, což je distribuční pásmo nejlepších evropských kraťasů vybraných samotnými adolescenty. Ti pod vedením odborníků vytvářejí metodické materiály a diskusní otázky, což dále rozvíjí jejich kritické myšlení a kreativitu. „V době, kdy jsou děti a mládež stále více vystavovány videoobsahu, je nezbytné, abychom jim poskytli nástroje a dovednosti, které jim umožní tento obsah zodpovědně konzumovat a tvořit. Audiovizuální výchova není jen trendem, ale nutností, která může výrazně přispět k formování zdravější a kriticky myslící společnosti, nejen v Česku, ale i na Slovensku, kde také působíme,“ vysvětluje vedoucí industry oddělení festivalu Young Film Fest Radka Hoffmanová. Spolek krutón, který stojí za všemi zmíněnými aktivitami, je organizace specializující se na audiovizuální výchovu, organizaci filmových festivalů a provoz Kina Kavalírka. Spolek se aktivně zapojuje do českých i evropských projektů zaměřených na audiovizuální výchovu a systematicky řeší výzvy v oblasti audiovizuální výchovy v českém i středoevropském kontextu. Odkaz na výzkum Masarykovy univerzity: https://www.muni.cz/pro-media/tiskove-zpravy/adolescenti-v-prumeru-travi-na-mobilu-pres-4-hodiny-denne-nejcasteji-na-socialnich-sitich Partneři: Kino Kavalírka podpořili: Hlavní město Praha, MČ Praha 5 Cinemini podpořili: Ministerstvo kultury ČR, MČ Praha 5 Young & Short byl podpořen Státním fondem kinematografie Young Film Fest a Visegrad Young Film Days podpořili: Visegrádský fond, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kinematografie, Hlavní město Praha, MČ Praha 5, Kancelář Kreativní Evropa FilmED byl podpořen: Financováno Evropskou unií. Názory vyjádřené jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost. Partneři projektu FilmED: Goethe-Institut e.V., Centrum Kultury Filmovej im Andrzeja Wajdy, krutón, z. s., National Film Institute Hungary, Kino Úsmev, National Institution Cinematheque Of Republic Of North Macedonia Kontakt Mgr. Karolína Šteflíčková prrr@krutonfilm.cz www.kinokavalirka.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-09-03 12:41:40

Synchronizace - Zálohování - Kontakty • Záloha - WhatsApp

Přenesl jsem si do nového tel. WhatsApp včetně zálohovaných chatů a obrázků/fotek - klasickým stažením zálohy z Google Disk. Tímto se mi do nového tel. nahrály všechny obrázky/fotky ze zálohy WhatsApp (cca 5000 souborů), což jsou asi 2GB dat. Dotaz zní - pokud všechny tyto soubory, které se ze zálohy stáhly v nového tel. fyzicky vymažu, budou opět v budoucnosti staženy ze zálohy (resp. zůstanou v ní nadále) do dalšího nového tel. - tedy nepřijdu o ně?

Čas načtení: 2024-09-16 22:41:45

Volkswagen Užitkové vozy na IAA 2024: Světová premiéra nového Transporteru a spousta dalších novinek

Volkswagen Užitkové vozy vystavuje na veletrhu IAA Transportation 2024 v Hannoveru široké spektrum nových modelů. Největší veletrh užitkových vozidel na světě (17. až 22. září) je především místem světové premiéry zcela nově vyvinutého modelu Transporter. U nového modelu ID. Buzz Pro s dlouhým rozvorem náprav zajišťuje suverénní dojezd nová sada akumulátorů o kapacitě 86 kWh, která je […]

Čas načtení: 2024-10-17 13:30:10

Microsoft zařízl zkušební verzi Game Passu za dolar. Těsně před vydáním nového Call of Duty

S blížícím se vydáním nového Call of Duty Microsoft v tichosti zrušil zkušební verzi Game Passu za dolar Nestalo se to poprvé, ke stejnému kroku přistoupila společnost před vydáním Starfieldu Microsoft doufá, že díky Call of Duty přiláká velký počet nových předplatitelů Herní předplatné Game Pass si za normálních okolní můžete ve zkušební verzi pořídit za pouhý dolar, díky němuž získáte okamžitý přístup k více než stovce her pro PC či Xbox. Společnost Microsoft se však rozhodla výhodnou nabídku ukončit. Patrně tak učinila v souvislosti s blížícím se vydání nového dílu série Call of Duty s podtitulem Black Ops 6. Příběhovou kampaň očekávané střílečky si tak budete moci zahrát nejlevněji za 299 korun na PC, resp. za 439 korun na konzoli. Přečtěte si celý článek Microsoft zařízl zkušební verzi Game Passu za dolar. Těsně před vydáním nového Call of Duty

Čas načtení: 2024-12-26 20:19:00

Jak vkročit do nového roku s partnerem v naprosté pohodě? Aneb partnerské rituály na konec roku

Co udělat pro to, aby vám to také v nadcházejícím roce s partnerem klapalo? Máme pro vás několik tipů, díky nimž do nového roku vykročíte s tou správnou nohou jenom vy a váš partner. Zavzpomínejte na uplynulý rok Aby mohlo něco nového začít, musí také něco skončit. A proto si společně s partnerem zavzpomínejte na [...] Příspěvek Jak vkročit do nového roku s partnerem v naprosté pohodě? Aneb partnerské rituály na konec roku pochází z Její svět

Čas načtení: 2025-02-04 15:32:42

Indian Motorcycle představil unikátní kolekci customů First 6 na základě nového modelu Sport Chief RT

Indian Motorcycle, první americká motocyklová značka, zazářila na veletrhu Moto Bike Expo v italské Veroně, kde představila kolekci unikátních customů „First 6“. Tato exkluzivní řada [...]

Čas načtení: 2025-03-07 17:16:09

Moto Guzzi spouští předobjednávky nového modelu V7 Sport

S příchodem nové motocyklové sezóny je nyní dostupná jedna z nejočekávanějších novinek roku 2025, nová Moto Guzzi V7 Sport. Ikonický model, který dokonale spojuje špičkovou [...]