EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Do prestižní skupiny zemí, které pracují na vývoji hypersonických railgunů pro vojenské i civilní aplikace se tak trochu překvapivě řadí Itálie. V dohledné době by měl vzniknout technologický demonstrátor Herakles, který by měl vystřelovat malé a střední projektily a výhledově také mini a mikro satelity.
Čas načtení: 2024-06-11 00:00:00
Pokročilý hypersonický motor Draper na kapalné palivo zvládl zážehové testy
Výrobce raketových motorů Ursa Major vyvíjí prakticky hypersonický motor Draper pro zbraňové systémy. Jeho zásadní předností je nekryogenní kapalné palivo. Draper spaluje kerosin s hydroxidem vodíku, což dramaticky usnadňuje jeho provoz a logistiku. Za méně než rok dotáhli Draper od začátku vývoje k zážehovým testům.
\nČas načtení: 2024-07-10 17:00:01
Jihokorejská konkurence americké F-35. Stíhačka KF-21 má nespornou výhodu
Stíhač KF-21 vzniká ve spolupráci s Indonésií a bude v budoucnu cílit na ty státy, pro něž je F-35 příliš drahá. Nižší cena i náklady na údržbu Právě jihokorejský letoun nabídne potenciálním uživatelům nejen nižší pořizovací cenu, ale také nižší náklady na údržbu a letovou hodinu. V těchto parametrech dnes „vede“ americký stíhač. Jak uvádí CNN, KF-21 může mít rovněž významný exportní potenciál právě z důvodu nižší ceny. Jako eventuální uživatelé se pak jeví například Thajsko, Filipíny, Irák a pragmatické evropské státy, těžko nyní přesně předpovídat. Srovnání 5. a 4,5. generace Nicméně KF-21 je přece jen letoun 4,5. generace, jeho americký konkurent je 5. generace a určité technologické rozdíly mezi oběma letouny jsou patrné. Jedná se zejména o vyšší úroveň schopnosti stealth (obtížná zjistitelnost) na straně F-35 a modernizační potenciál. Vojenští odborníci však soudí, že jihokorejský stroj by mohl předčit americkou stíhačku F-16. Na druhé straně KF-21 překonává kategorii stealth evropských letounů Dassault Rafale či Eurofighter Typhoon, které nebyly přímo zkonstruovány se schopnostmi stealth v pravém slova smyslu, nicméně s ohledem na co nejnižší radarový odraz. Jinak jsou parametry F-35 a KF-21 v řadě ohledů podobné nebo se přibližují, například v rychlosti, v jiných, jako v doletu, převyšuje jihokorejský stroj americkou F-35. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Na KF-21 se začalo pracovat v roce 2016, první let se uskutečnil o šest let později. Letouny vyvíjí Jihokorejci v jednomístné či dvoumístné verzi. Pohon zajišťují americké dvouproudové motory General Electrics F414-GE-400K. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Zastavme se u výzbroje, která se začíná jevit zajímavě. Letoun má nést nejen řízenou střelu vzduch-vzduch Meteor od známé francouzské zbrojovky MBDA, ale pracuje se rovněž na integraci rakety vzduch-vzduch krátkého dosahu s infračerveným naváděním IRIS-T. Ve své kategorii se jedná o jednu z nejlepších střel, je jí vybaven také již zmíněný Eurofighter Typhoon, JAS-39 Gripen nebo Panavia Tornado. IRIS-T jako důležitý milník ve výzbroji Jak uvedl server Army Recognition, od roku 2017 společnosti KAI a Diehl Defence, výrobce střely, úzce spolupracují na tom, aby dosáhly bezproblémové integrace. V květnu tohoto roku pak bylo oznámeno, že KF-21 poprvé vypálil IRIS-T, což znamená další významný milník ve zbraňové výbavě, na níž si dávají Jihokorejci zvlášť záležet. IRIS-T významně posouvá výzbroj letounu. Za střelou s dosahem 25 km stojí německá společnost Diehl Defence. Mezi výhody střely se řadí její vysoká obratnost a manévrovatelnost. Raketomet Uragan: Ruská vichřice se valí Ukrajinou. Obránci na něj našli ráznou odpověď Číst více Plánem je zakoupit od výrobce letounu až 120 stíhačů, Indonésie by v rámci dohody měla dostat 50 strojů. Spuštění sériové výroby se předpokládá v roce 2026. Do té doby má vykonat šest prototypů zhruba 2 200 letových testů. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině.
\nČas načtení: 2024-09-25 17:00:01
Drony v Putinových službách. Likvidace ukrajinské infrastruktury v íránské a čínské režii
Ukrajinci nesvádějí tuhé boje s nepřítelem jen na zemi, ale od začátku války musejí čelit náporu sebevražedných dronů. Ty používá Rusko, nicméně sebevražedné drony putují také z Teheránu. Podle webu Iran International použili Rusové od září 2022 celkem 8 060 dronů Šáhid-136 na různých místech Ukrajiny s cílem systematicky ničit tamní civilní cíle a infrastrukturu, což má mít zejména demoralizační účinek. Takto masivní použití sebevražedných dronů je bezprecedentní. Levné a snadno ovladatelné Drony Šáhid jsou navíc snadné na kompletaci, mají nižší náklady a jednoduše se ovládají, technologicky to totiž není složitý stroj. Ukrajině se daří část těchto dronů sestřelovat, protože létají v nízké výšce a jsou hlučné. Rusko jich proto vypouští obvykle více, respektive útočí pro větší efektivitu v roji. Raketomet Uragan: Ruská vichřice se valí Ukrajinou. Obránci na něj našli ráznou odpověď Číst více Dron je dlouhý 3,5 m s rozpětím křídel 2,5 m, motor je umístěn v zadní části trupu. Šáhid je schopen vyvinout rychlost přes 185 km/h, jeho hmotnost činí zhruba 200 kg. Vzhledem ke svým vlastnostem a nízké hmotnosti jej lze namontovat na korbu vojenského či běžného nákladního automobilu, z něhož může být vypuštěn do akce. Ani Čína se nenechá zahanbit Nejen z Íránu má Rusko zajištěn přísun levných, a přitom efektivních dronů, snaží se rovněž Čína, která však tuto vojensko-technickou spolupráci stále popírá. Jak uvedl web Eurasian Times, v probíhající rusko-ukrajinské válce se používají také čínské drony, které byly původně určené pro civilní potřeby. Čína navíc pro ruské okupanty vyvíjí drony, které jsou svými vlastnostmi podobné již zmíněným íránským Šáhidům. Rusko-čínská Harpyje Není bez zajímavosti, že samo Rusko pracuje již od loňského roku na výrobě nového kamikaze dronu Harpyje-A1, kde se počítá s použitím čínských komponent, zejména motorů a dalších dílů. V současné době má probíhat masová výroba Harpyje-A1 a tyto zbraňové prostředky již Rusko používá na Ukrajině. Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti Číst více Jak uvedla agentura Reuters, v průběhu tohoto roku se do července vyrobilo více než 2 500 Harpyjí. Je tedy jasné, že Ukrajina čelí ze vzduchu silnému náporu. Sama potřebuje levně a efektivně vyrábět drony, což se jí v současné dobře daří i za pomoci západních spojenců. Válka dronů je specifickým polem konfliktu na Ukrajině a obě strany to velmi dobře vědí, proto činí kroky k tomu, aby nad svým soupeřem v této oblasti dominovaly. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Putinova zbraň posledního soudu: Raketa Sarmat může rozsévat zkázu na jakémkoliv místě na světě.
\nČas načtení: 2024-09-25 21:00:31
Bezprecedentní důkaz spolupráce? Rusko zřejmě vyvíjí drony v Číně
Rusko zřejmě vyvíjí drony dlouhého doletu v Číně. Peking přitom dlouhodobě tvrdí, že je v otázce války na Ukrajině neutrální. Pokud by se podezření potvrdilo, šlo by o první důkaz, že Čína Moskvě dodává celé zbraňové systémy.
\nČas načtení: 2024-10-09 17:00:01
Nové americké letadlové lodě třídy Gerald R. Ford. Zbraně jako ze Star Treku
USA potřebují potvrdit a zvýšit svou dominanci na světových mořích a současně dát pádnou odpověď zejména Číně na její houževnatou snahu změnit poměr sil stavbou vlastních nejmodernějších plavidel. USA se proto soustředí již několik let na konstrukci letadlových lodí třídy Gerald R. Ford, které mají perspektivně nahradit starší třídu Nimitz. Celkem vznikne ve třídě Gerald R. Ford deset plavidel. Kvalita vykoupená drahotou Jak píše server military.com, škála využití plavidel bude opravdu pestrá. Budou používána k odstrašení nepřítele, udržování námořní bezpečnosti, cvičením, humanitárním a dalším účelům. Sériový vrah Václav Mrázek: Vzrušovalo mě, že mrtvola ženy je k znásilnění poddajná Číst více Jak poznamenává dobře informovaný americký magazín National Interest, nic není ale rozhodně zadarmo a za vysokou kvalitu se bude muset výrazně platit, což v praxi znamená 13 miliard dolarů za jednotku v nové třídě letadlových lodí. Celý program by pak měl vyjít na celkovou sumu 120 miliard dolarů, jak dodává National Interest. Čínské letadlové lodě jsou ve srovnání s americkými levnější. První dvě čínské letadlové lodě měly stát okolo 9 miliard dolarů, další plavidla se staví. Vylepšení, kam se podíváš Drahé jsou zejména nové technologie a zbraňové systémy, nicméně ani přemrštěná cena, jak se o ní zmiňuje National Interest, nakonec neohrozí celý program, byť dojde ke zpožďování dokončení plavidel, jak už to bývá u podobně náročných projektů. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Třída Gerald R. Ford má na moře přinést mnohá vylepšení, o kterých by si jeho předchůdci mohli nechat jen zdát. Je to především elektromagnetický letecký katapult, tedy zařízení, které pomáhá ke vzletu letounů. Ten bude mít schopnost urychlit stroj o hmotnosti 45 tisíc kg až na 240 km/h. Oproti parnímu katapultu má nižší hmotnost a není potřeba vody, což znamená uspoření energetických nákladů. Zbraně jako ze Star Treku Výtlak letadlových lodí má činit přes 100 tisíc tun, třída Gerald R. Ford nabídne i nejmodernější zbraňové systémy. Třetí jednotka USS Enterprise má být osazena i laserovými zbraněmi a konstruktéři plánují, že ve službě vydrží až 50 let, stejně jako ostatní plavidla v této třídě. Raketa Zirkon. Putinova střela má úctyhodný dostřel, ale i své slabé stránky Číst více První stejnojmenné plavidlo nejmodernější třídy amerických letadlových lodí bylo zařazeno do služby v roce 2017, další tři jsou ve stavbě. Délka letadlových lodí činí 337 m, pohon tvoří dva jaderné reaktory A1B, které jsou úspornější než jeho předchůdci, a mají jednodušší konstrukci. Plavidla budou schopna vyvinout rychlost 30 uzlů (56 km/h). Pokud hovoříme o výzbroji třídy Gerald R. Ford, tu tvoří dvě osminásobná odpalovací zařízení Mk 29 pro protiletadlové řízené střely RIM-162D ESSM, dva 20mm hlavňové systémy blízké obrany Phalanx a dva raketové systémy blízké obrany RIM-116 RAM. Výzbroj doplňují čtyři 12,7mm kulomety. Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více Hra o ovládnutí světových moří se již dávno rozběhla a USA nechtějí v tomto závodě s Čínou zaspat, pokud by došlo v budoucnu k nějakému lokalizovanému konfliktu, či dokonce válce. Třída Gerald R. Ford má zajistit Americe pokračující dominanci v počtu letadlových lodí, jichž má stále nejvíce na světě. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z Dity nebudou mít Rusové žádnou radost. Česká houfnice nové generace v ukrajinských službách.
Čas načtení: 2024-10-12 17:00:01
Elitní ruské stíhací bombardéry Su-34 padají z nebe jako hrušky
Rusko si nemůže být jisté, že jeho nejlepší letouny, vrtulníky a další stroje vydrží delší dobu ve vzduchu. Ukrajinská protivzdušná obrana, podpořená západními moderními systémy, si připisuje v pravidelných intervalech zářezy nejen vychvalovaného bitevního vrtulníku Ka-52 Alligator, stíhače Su-35, ale i víceúčelového stíhacího bombardéru Su-34, který rovněž operuje nad ukrajinským nebem. Sestřeleno je již nejméně 35 strojů Su-34 Pro Rusko se rozhodně nejedná o dobrou zprávu, protože jak udává dobře obeznámený americký magazín National Interest, agresor ztratil od začátku války na Ukrajině nejméně 35 strojů, což je čtvrtina všech letounů tohoto typu, které tvoří součást ruských vzdušných sil. Rusové mají k dispozici momentálně 140 těchto strojů. Pro Rusy je Su-34 důležitým letounem, protože od začátku konfliktu bombarduje účinně ukrajinskou infrastrukturu, posléze začal ničit i civilní cíle. Sériová vraždkyně Leonarda Cianciulli zabíjela, aby chránila své děti: Z obětí pekla sušenky a vařila mýdlo Číst více Jak informuje web Newsweek, Ukrajině se podařilo v prosinci minulého roku dokonce sestřelit tři Su-34 během jednoho dne. Nejnověji pak mělo Rusko přijít o Su-34 v srpnu nad Kurskou oblastí. Invazi do tohoto regionu zahájily ukrajinské síly začátkem srpna a pro ruské okupanty to bylo velké překvapení, nezmohli se na účinný odpor a ukrajinská armáda zde provádí své akce dál. Dobrou práci v likvidaci nevítaných vzdušných návštěvníků odvádí americký protivzdušný systém Patriot, který mají obránci před ruskou invazí k dispozici. Ztráty, které nejdou hned nahradit Každá ztráta stíhacího bombardéru Rusko obzvlášť bolí, protože je nedokáže rychle nahradit. Netýká se to jen Su-34 či Su-35, ale již zmíněného bitevního vrtulníku Ka-52 a dalších strojů. Nicméně je třeba říct, že Su-34 limitují zastaralé a nepřesné zbraňové systémy, proto Rusové počítají jejich ztráty, které budou v budoucnu přibývat. Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti Číst více Su-34 představuje dvoumístný stíhací bombardér, jehož první let se uskutečnil v roce 1990. Ve službě jej má Rusko až od roku 2014 kvůli problémům s financováním projektu. Su-34 pohání dva proudové motory, stroj je schopen vyvinout rychlost přes 1,8 machu ve velkých výškách, v malých výškách 1,2 machu. Dolet činí 1 100 km. Termobarická bomba I když jsme zmínili, že zbraňové systémy jsou zastaralé a mnohdy nepřesné, neplatí to o termobarických bombách, kterými je Su-34 rovněž vybaven. Součást výzbroje tvoří termobarické bomby ODAB-500 s vysokou účinností a přesností. Termobarické zbraně fungují na principu výbuchu aerosolového oblaku paliva, který se smísí se vzduchem, což má za následek vytvoření silné tlakové vlny s ničivým účinkem na velké ploše. Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více I přes velké ztráty je Su-34 pro Rusy nadále důležitým prostředkem, který ze vzduchu pustoší nejen ukrajinskou vojenskou a civilní infrastrukturu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nové americké letadlové lodě třídy Gerald R. Ford. Zbraně jako ze Star Treku.
Čas načtení: 2024-12-20 09:00:00
Pozn. JČ: Je šokující, že po loňském vraždění na pražské filozofické fakultě nehnuli politici ani prstem,. Soukromé vlastnictví zbraní v ČR nebylo zakázáno tak, jak je tomu ve všech civilizovaných zemích.* * *ádi bychom Vás informovali, že při příležitosti smutného výročí tragédie na Filozofické fakultě UK pedagogové a studenti z této fakulty sdružení v iniciativě „Všem, kdo nejsou lhostejní“ zaslali poslancům a senátorům dopis, v němž je vyzývají ke zpřísnění zbraňové legislativy. Představitelé iniciativy oceňují, že vláda i parlament učinily určité kroky, které snižují riziko některých systémových selhání, jež spáchání masové vraždy na FF UK umožnila. Především vítají, že došlo ke schválení novely v současnosti platného zákona o zbraních. Vyjadřují podporu i některým pozměňovacím návrhům ke Změnovému zákonu, jímž se mění další zákony v souvislosti s přijetím nového zákona o zbraních a střelivu a zákona o munici (platných od 1. 1. 2026). Zejména podporují návrh poslanců Víta Rakušana, Petra Letochy, Martina Exnera a dalších, který navrhuje zpřísnit právní režim nakládání s tlumiči určenými pro krátké zbraně. Přestože uznávají, že zmíněné zákonné předlohy obsahují řadu dílčích opatření, která jdou správným směrem, jsou přesvědčeni, že tato opatření nejsou dostatečná a neřeší podstatu problému. Autoři dopisu upozorňují na to, že česká legislativa ve srovnání s ostatními státy Evropy i celého světa umožňuje anomálně volný přístup ke zbraním, včetně poloautomatických zbraní a tlumičů. Proto žádají zákonodárce, aby se zasadili o přijetí novely zákona o zbraních a střelivu a zákona o munici, která by: 1) omezovala přístup k poloautomatickým útočným puškám; 2) omezovala volný přístup k tlumičům, a to nejenom v případě krátkých zbraní, ale u všech typů střelných zbraní; 3) zavedla vedle zdravotní způsobilosti jakožto podmínku pro nabývání zbraní také (periodicky opakované) prošetření psychické způsobilosti každého žadatele, např. pomocí povinných psychotestů. Představitelé inciativy jsou přesvědčeni, že česká společnost by měla udělat vše pro to, aby se u nás podobné tragédie v budoucnosti neopakovaly, a připomínají, že zákonodárci, kteří ovlivňují podobu zbraňové legislativy, v tomto ohledu nesou zvláštní odpovědnost. Signatáři dopisu jsou: doc. Václav Němec, Ph.D. (vyučující na FF UK) David Vichnar, Ph.D. (vyučující na FF UK) Tomáš Hercík (student FF UK)
Čas načtení: 2025-07-11 17:11:38
Rakouská televizní reportáž označila tržnice v Česku za zbraňové Eldorádo
Rakouská televize ServusTV označila v reportáži tržnice v českém pohraničí za zbraňové Eldorádo. Problematice nelegálních zbraní se televize věnovala v kontextu střeleckého útoku ve škole ve Štýrském Hradci, po němž země zpřísňuje zbraňové zákony.
Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50
Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra
Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38
Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století
Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“. Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného? Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas). Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas. Podívejme se na skutečný stav věcí. Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce. Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz. V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody. První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje. Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19. Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech. Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž. Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad. Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky. Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady. Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci. Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit. Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl. U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů. Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol. Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba. Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu. Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích? Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům. Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let. Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla. Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů. Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat. Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude. Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“ Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat. Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví. Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu. Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.) Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli. Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit. Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨ Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů. V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem. V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat. Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu. Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994). Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-12-06 20:25:00
Darwin versus Newton aneb Proč si při přemýšlení nad politikou osvojit uvažování evolučního biologa
Bylo nebylo, v rámci surfení při podzimním lockdownu jsem narazil na blog popularizátora ekonomie jménem Morgan Housel a na něm na článek, který mě inspiroval k dnešnímu příspěvku. Začíná velmi starou a přitom naprosto relevantní citací Woodrowa Wilsona, který byl prezidentem USA za první světové války. „Potíž s touto teorií je, že vláda není stroj, ale živá bytost. Nespadá tak pod vesmírné teorie, ale teorie organického života. Zodpovídá se Darwinovi, a ne Newtonovi. Přizpůsobuje se svému prostředí, svým nezbytným úkolům, je formována masivním tlakem života,” napsal Woodrow Wilson v roce 1908. Bingo. Tohle je velice hezky vyjádřená myšlenka, sahající na jádro spousty problémů, které jsem za uplynulá léta viděl. Značné množství lidí, včetně vysokoškolsky vzdělaných (a tím myslím „tvrdé“ tituly, ne nějakou lesbickou teorii tance), má sklon k tomu, vnímat politický svět ohromně mechanisticky, jako nějaké modelové kolejiště, kde si ponastavujete výhybky, jak chcete, a ony vám ty vláčky podle toho jezdí. Takže: Darwin, nikoliv Newton. Tři příklady situací z běžné politické diskuse, kde se na Darwina neprávem zapomíná. Nic nezůstane při starém Příklad první – americké prezidentské volby. V roce 2016 jsem slyšel spoustu úvah a nářků, že Trump se stal prezidentem i přesto, že Clintonová obdržela podstatně více hlasů (skoro o tři miliony). Často doprovázené myšlenkou „kdyby ten volební systém byl spravedlivý, teď máme madame president“. Pomiňme skutečnost, že pojmy jako spravedlivý jsou u federálního státu, který zabírá podstatnou část severoamerického kontinentu, poněkud diskutabilní. Základní chyba té zkratovité úvahy je v představě, že v případě tak zásadní změny volebního systému by vše ostatní zůstalo při starém. Kdyby se při amerických prezidentských volbách hlasovalo čistě většinově (ať už jednokolovým či dvoukolovým způsobem), změnilo by se všechno. Hlavní politické strany by vypadaly jinak, měly by jiný elektorát. Zcela jinak by se vedla volební kampaň, současné swing states jako Ohio by ztratily na významu. Začaly by převažovat jiné zájmové skupiny, k volbám by chodili jiní voliči. S pravděpodobností hraničící s jistotou by tento systém generoval úplně jiné typy kandidátů. Stručně řečeno, stav věcí by určoval Darwin, nikoliv Newton. V tak komplexním systému, jako je politika, nemůžete změnit jen jeden parametr, aniž by se chování hráčů nezačalo vyvíjet někam zcela jinam. (Osobně si myslím, že takový většinový systém by vedl k rozpadu USA stejně, jako se kdysi na dvacítku samostatných států rozpadlo španělské koloniální impérium na jih od Rio Grande. USA je bytostně neunitární entita a vnitřek země by se nechtěl podřídit oběma pobřežím, kde je vysoká koncentrace obyvatelstva. Ale to je těžko testovatelná hypotéza.) Vysoké zdanění nefunguje Příklad druhý – daně a dávky. Zavedeme nějakou daň a lidé nám na ní odvedou X. Zavedeme nějakou dávku a problém Y se nám vyřeší. Extrémně mechanistický postoj vídám zejména u advokátů univerzálního nepodmíněného příjmu. „Dejme každému člověku deset tisíc měsíčně a o všechny bude postaráno.“ Jo? Postaráno? Co se například v průběhu následujících měsíců a let stane s cenami nájmů, když každá rodina bude mít v kapse o X tisíc více a bytů v žádaných lokalitách je chronický nedostatek? Nepožerou náhodou veškerý rozdíl? Toto není snadné nějak modelovat. Co se stane s pracovním trhem, nebudou některé důležité pracovní pozice naprosto neobsaditelné? (Třeba popeláři.) A co vliv na mezinárodní migraci? Podle stávajících smluv má ten, kdo dostane azyl nebo doplňkovou ochranu, nárok na všechny sociální dávky jako domácí občan; že by to někde v Africe nepůsobilo jako přitažlivý prvek? U daní funguje opačný princip. Lidi jsou od jisté míry výše motivováni je obcházet, seč to jde. V roce 2012 zavedl socialistický prezident Francois Hollande ve Francii daň 75 procent vůči „superbohatým“. Nevynesla ani zdaleka tolik, kolik se očekávalo. Jaké překvapení – zrovna milionáři většinou mají k dispozici nějaký ten aparát, jak ulít své zisky mimo dosah té či oné jurisdikce. V roce 2014 byla milionářská daň zase zrušena; otázka je, kolik těch „daňových utečenců“ se vrátilo zpátky do Francie, když už mezitím našli lepší daňový domicil. Ale stejně každou chvíli potkáte někoho, kdo horuje pro vysoké, až trestu podobné zdanění bohatých, aniž by bral podobné zkušenosti v úvahu. Reálně vám ti lidé buď utečou, nebo si prosadí do zákoníku tolik různých výjimek a speciálních ustanovení, že ta vysoká daň zůstane jenom na papíře. Toto je evoluční proces a ekvilibrium, kterého systém nakonec dosáhne, se nedá vypočítat předem. Rozhoduje Darwin, nikoliv Newton. Neexistuje jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem Příklad třetí – ty slavné uprchlické kvóty. Kolikrát jste slyšeli argumentaci ve stylu „Moria je ostuda Evropy, stačilo by rozdělit si ty lidi mezi jednotlivé státy a Česká republika by nějakou tu stovku určitě zvládla!“ (V nedávném prohlášení Pirátů k věci migrace je znát uvažování podobným směrem. I když se v něm hovoří o dobrovolném rozdělování, ani slovem tam není zmíněna myšlenka, že stávající přítok lidí do Evropy by tím rozdělováním mohl být posílen.) No dobře! Co se stane, až se ta Morie naplní znovu? A znovu? A znovu? Demografie rozvojového světa je šílená a v nejbližších desetiletích bude počet mladých Afričanů či Afghánců v ekonomicky slabých zemích ještě nadále významně růst; pokud se novorozeňata z roku 2020 dožijí roku 2040, budou některé země vysloveně přelidněné. Modelujeme vývoj covidu, demografické tlaky se přece dají taky modelovat. Ale ne, pořád máte určitou skupinu lidí, která není ochotna hledět na to, jaký vliv bude takové rozdělování, ať už dobrovolné či povinné, mít na rozhodování mezi dalšími zájemci o přestěhování do Evropy, kterých jsou přilehlé regiony plné. Abych nebyl úplně nespravedlivý. Zrovna v tom výše zmíněném prohlášení je aspoň jedna částečně „darwinisticky”“ působící věta, totiž Válečným konfliktům, pronásledování, suchu, hladu a dalším příčinám nucené migrace lze předcházet prevencí v místě jejich vzniku. Potíž je hlavně v tom neurčitém „lze“, jehož reálnou implementaci bych rád viděl. Ona ta citovaná věta zní hrozně moudře a humanisticky, ale výsledky mezinárodních zásahů v Iráku, Afghánistánu, Libyi či Sýrii nijak zvlášť povzbudivé nejsou, takže dokonce i ochota Američanů (natož Evropanů) si někde pálit prsty se značně snížila. A soft power je ve světě, kde velmoci hrají složitou vlivovou hru a žádné embargo se nedá globálně vynutit, prostředkem se značně limitovanou účinností. Tak například v Etiopii, zemi se silným přírůstkem obyvatelstva, vlastní vláda bombarduje separatistický tigrajský region. Jak tomu chcete z pozice ČR nebo i EU jako celku předcházet prevencí, když Etiopie je spřátelená s Čínou, která jí v případě potřeby poskytne svoje zdroje? Jak? Stavbou škol a studní z rozvojového rozpočtu? Neexistuje žádná jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem. Nejdestruktivnější války v moderní historii vedly právě bohaté a rozvinuté státy, které si teprve můžou dovolit drahé zbraňové vybavení a mobilizaci celé ekonomiky pro válečné úsilí. Takové císařské Německo roku 1914 nepřepadlo sousední Francouze a Rusy proto, že by řadoví Němci trpěli suchem a hladem. Právě naopak, mohli si takovou kampaň na dvou frontách dovolit. Tím nechci říci, že stavět studně v poušti je z principu špatná věc. Ale namlouvat si, že investicí do rozvojové pomoci děláte něco jako prevenci války, není v souladu s tím, co známe z dějin. Ozbrojené konflikty samy o sobě jsou oblast, kterou řídí Darwin a jednoduché mechanice „více peněz = lepší vztahy mezi státy a etnickými skupinami“ nepodléhají. Darwin. Nikdy nezapomínejme na Darwina. On na nás totiž rozhodně zapomínat nebude. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-27 06:42:25
Zlepšují bezpečnost zahraniční mise naší armády?
Dost značná našich politiků, bezpečnostních analytiků i představitelů ministerstva obrany a generálního štábu je přesvědčena, že krize se musí řešit co nejdál od našeho domova. A daří-li se to, jsou za to vojáci povyšováni a vyznamenáváni. Jistě v souladu s naší současnou bezpečnostní a vojenskou politickou a členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii. Česká republika se tak podílí na udržování míru a bezpečnosti ve světě. Tato strategie vychází z myšlenky, že budeme-li řešit krize daleko od našeho domova, tak se nepřiblíží k nám. To je jistě pravda. Navíc naši vojáci získají mnoho cenných zkušeností v náročných podmínkách, v některých případech i bojových. Ale přesto stojí za to se nad touto strategií kriticky zamyslet. Zhodnotit téměř dvacetileté období od 11. září 2001, jaké přineslo nejen klady, ale i zápory. Zvláště v konfrontaci s tím, jaké ztráty na životech a zdraví to stálo nejen vojáky, ale zejména civilní obyvatelstvo. A také jaké obrovské náklady si to i v době ekonomické krize vyžádalo. Například jen v USA podle prezidenta Donalda Trumpa osm biliónů dolarů, více než třetinu státního dluhu. Vedlo to zároveň k vážným pohybům obyvatelstva v Afghánistánu, Iráku, Íránu, Sýrii, Libyi a v dalších zem. Je otázkou, získalo-li si tím západní společenství opravdu očekávanou prestiž. Není možné přehlédnout, k jakým podstatným strategickým změnám za posledních třicet let došlo. V prvním desetiletí jsme se chtěli soustředit na obranu naší republiky a euroatlantického prostoru. Ale od přelomu století byly rozhodující aktivity v zahraničních misích, při nichž docházelo, zjednodušeně řečeno, k tzv. afghanizaci armád, a to se všemi důsledky, které nyní modernizací armády napravujeme. S postupným koncem lokálních válek by se dalo předpokládat, tedy nedojde-li například ke konfliktu s Íránem, Severní Koreou či Venezuelou, vrátíme se ke strategii obranné. Někteří bezpečnostní a vojenští experti však upozorňují, že při modernizaci armád se vytvářejí jednotky a nakupují zbraňové systémy (výsadkové brigády, bojové vrtulníky ap.), které se dají spíše než v obranném boji využít při jiných ozbrojených operacích včetně útočných. Týká se to z pěti potenciálních prostředí válečných konfliktů hlavně pozemních a leteckých sil (moře ani vesmír neovládáme), ale ne kyberprostoru, kde kvůli neodpovídajícím aktivitám Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost máme vážné problémy s nedostatečnou ochranou komunikace (například ministerstvo zahraničí, benešovská nemocnice, OKD). Náprava nebude jednoduchá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 00:00:00
Berlín přislíbil Kyjevu dodat v dohledné době vojenskou pomoc v hodnotě 100 milionů EUR. Zahrnovat bude vozidla chráněná proti minám, výbušniny pro drony, 77 nákladních vozidel MULTI 1A1, zdravotnické potřeby a náhradní díly pro různé zbraňové systémy.
Čas načtení: 2024-02-20 00:00:00
Berlín přislíbil Kyjevu dodat v dohledné době vojenskou pomoc v hodnotě 100 milionů EUR. Zahrnovat bude vozidla chráněná proti minám, výbušniny pro drony, 77 nákladních vozidel MULTI 1A1, zdravotnické potřeby a náhradní díly pro různé zbraňové systémy.
Čas načtení: 2024-02-22 17:15:59
Němečtí poslanci se rozhoupali. Schválili dodávky zbraní dlouhého doletu
Německý Spolkový sněm ve čtvrtek sice znovu odmítl opoziční návrh na dodávky řízených střel Taurus na Ukrajinu, vzápětí ale podle webu Tagesschau.de schválil vládní návrh dodat Kyjevu „nezbytné zbraňové systémy dlouhého doletu“.
Čas načtení: 2024-02-25 09:30:00
Bezpečnostní expert: Ukrajinci doplácejí na to, že podcenili obranu. Rusové mají od podzimu navrch
„Západ propadá fascinaci, že jeho zázračné zbraňové systémy přinesou zvrat na frontě. Stále však platí, že kvantita je důležitější než sofistikovanost zbraní,“ říká mj. v rozhovoru pro Lidovky.cz bezpečnostní odborník Jan Ludvík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Čas načtení: 2024-03-12 08:43:12
Zelení žádají účinnější regulaci zbraní: Přísnější kontroly, méně obětí!
Strana zelených vyzývá k zásadnímu zpřísnění zbraňové legislativy, proti současnému trendu liberalizace, který přibližuje Česko k modelu USA s častými lidskými tragédiemi. Aktuálně projednávaná vládní novela zákona o zbraních a střelivu podle Strany zelených nepřináší významné změny a stále umožňuji situaci, v níž si mohl jedinec v loňském roce legálně nakoupit řadu nebezpečných zbraní a […]
Čas načtení: 2024-03-12 23:08:00
Zelení: Žádáme účinnější regulaci zbraní
Výzva k zásadnímu zpřísnění zbraňové legislativy, publikovaná na veřejném facebookovém profilu strany
Čas načtení: 2024-03-15 06:15:28
Do Brd se vrátí ostrá střelba z děl, armáda se cvičením počítá od příštího roku
Do Brd se vrátí ostrá střelba z děl a houfnic. Armáda chce na cvičišti v Jincích testovat nové zbraňové komplety a intenzivněji připravovat vojáky. Výcvik to má zefektivnit a zlevnit. Od zrušení bývalého vojenského újezdu uplynulo už skoro deset let. Poslední čtyři roky ale v jeho části vojáci trénují střelbu z minometů.
Čas načtení: 2024-03-16 11:15:38
Novelu za vyšetřovací komisi. Poslanec ANO s „obchodní“ nabídkou pohořel
Podpoříme rychlé schválení zbraňové novely, když vy umožníte vznik sněmovní vyšetřovací komise k zásahu při prosincové tragické střelbě na filozofické fakultě v Praze. Takový požadavek pronesl poslanec Pavel Růžička (ANO) na středečním jednání na ministerstvu vnitra směrem ke koaličním zákonodárcům. Ti to považují za politický handl, kterému se nehodlají podvolit.
Čas načtení: 2024-03-22 14:29:08
Pavel podepsal změnu termínu voleb i zbraňovou novelu
Obecní, krajské i senátní volby se budou od roku 2026 konat vždy koncem prvního říjnového týdne. Změnu Ústavy podepsal v pátek spolu s 11 dalšími normami, mezi nimiž je i změna zbraňové legislativy, prezident Petr Pavel. Informovala o to prezidentská kancelář.
Čas načtení: 2024-03-22 17:34:53
„R2-D2“ s rotačním kanónem – systém Phalanx je poslední linií protiraketové obrany válečných lodí
Zbraňové systémy blízké obrany (CIWS) jsou určeny pro boj s protilodními řízenými střelami a letouny na krátkou vzdálenost. Nejrozšířenějším a neznámějším je americký Phalanx, který je ve výzbroji námořních sil více než dvaceti zemí světa. Systém poskytuje lodím poslední linii obrany proti střelám, které pronikly jinými obrannými systémy.
Čas načtení: 2024-04-08 12:00:01
Americký bombardér B-21 Raider: Jaderná bestie měla vystrašit Čínu, ta má ale vlastní trumfy
Bombardér B-21 Raider, který je mimo jiné určen pro operace na dlouhou vzdálenost, vzbudil značnou pozornost na konci roku 2023. Jedná se o výdobytek nejlepších současných technologií, 6. generaci bombardérů. Má kromě jiného schopnost stealth (obtížná zjistitelnost) a je prošpikován řadou nových systémů, které byly použity u bombardéru vůbec poprvé. I s hypersonickými zbraněmi B-21 ponese jednak konvenční, jednak jaderné zbraně a má se jednat o další americký prostředek k odstrašení nepřítele – kromě Číny také Ruska – v rámci americké jaderné triády, tedy strategických bombardérů, mezikontinentálních střel a také nukleárních raket, které jsou odpalovány z ponorek. V plánu je pořídit v první fázi 100 nových bombardérů. Letoun pohání dvojice motorů Pratt & Whitney, rychlost má činit mach 0.8+, což znamená kolem 1 000 km/h. Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Zbraňové systémy jsou pak samostatnou kapitolou nového amerického bombardéru. Jednak bude vybaven z konvenčních zbraní ničivou klouzavou pumou GBU-53B, dále řízenou střelou s plochou dráhou letu AGM-158 JASSM a protilodní raketou AGM-158C LRASM. Prakticky jisté je pak osazení stroje hypersonickými zbraněmi, jak uvádí server popularmechanics.com. Pokud hovoříme o typu jaderných zbraní, součástí výzbroje bude rovněž taktická puma B61-12. Stroj, který změní všechno Výrobce nového letounu, který má ve službě nahradit vysloužilý B-1 Lancer a B-2 Spirit, na sociálních sítích nezapomněl napsat, že tento stroj změní všechno. Možná to tak skutečně bude, záleží na tom, jestli k novému bombardéru vznikne adekvátní konkurence. A ta skutečně existuje v podobě jednak vyvíjeného podzvukového bombardéru H-20, na němž Peking horlivě pracuje už několik let, a jednak JH-XX, který představuje nadzvukový taktický bombardér. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Oba letouny, které jsou vyvíjeny, potvrdily americké zpravodajské služby, jsou však zároveň obestřeny tajemstvím, protože zatím o nich nemáme zdaleka tolik potřebných informací jako o B-21, protože Peking si hlídá, aby informace, které může zneužít nepřítel (hlavně USA), neprosákly na povrch. Co je tedy prozatím známo o dvou čínských bombardérech? Čínská odpověď Američanům Co se týče H-20, jedná se o jeden z čínských strategických projektů. To, že se na H-20 pracuje, bylo oznámeno v roce 2016. Podle dostupných informací se má jednat o stroj, který bude mít dolet minimálně 8 500 km, a kapacita nákladu má činit 10 tun. Podle vlivného amerického think tanku Rand umožní schopnosti tohoto bombardéru ohrozit americké cíle na Guamu či Havaji. H-20 bude moci také nést konvenční či jaderné zbraně. Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti Číst více Jestliže hovoříme o druhém vyvíjeném bombardéru JH-XX, tam jsou informace prozatím o mnoho skoupější. Má být osazen stejně jako H-20 jadernými zbraněmi. Standardem má být schopnost stealth, tedy profilová vlastnost amerického bombardéru B-21. Údajně má JH-XX operovat více regionálně, to znamená hájit čínské teritoriální nároky v oblasti Jihočínského a Východočínského moře. Podle Američanů však bude stroj schopen provádět útoky na dlouhou vzdálenost. Technické parametry prozatím nejsou z taktických důvodů známy. Právě zmiňované Jihočínské moře, bohaté na ložiska zemního plynu a ropy, je regionem, kde se střetávají zájmy velmocí, nejen Číny, ale také Jižní Koreje, Japonska či Austrálie. Čína by přítomností dvou nových a technologicky vyspělých bombardérů s jadernými zbraněmi zcela jistě pozvedla svůj odstrašující arzenál. Proto se USA snaží, aby jejich bombardér byl masově vyráběn a pro Čínu představoval dostatečně silný odstrašující prostředek, protože vztahy obou velmocí nejsou rozhodně dobré. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Švédské kladivo na ruské okupanty: Bojové vozidlo pěchoty CV90 kupuje i Česká republika.
Čas načtení: 2024-04-10 06:10:00
ONLINE: Zelenskyj: Nechápem, prečo od spojencov nedostaneme zbrane, keď ich majú
Západ má moderné zbraňové systémy, ktorými môže byť Rusko porazené a Ukrajina môže vyhrať, tvrdí Volodymyr Zelenskyj.