Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.

Čas načtení: 2024-03-31 10:03:00

Roborock oznamuje na mezinárodní prezentaci první místo na globálním žebříčku prodejnosti robotických vysavačů

Peking 31. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Špičkový výsledek certifikovaný společností Euromonitor připisuje značka Roborock zaměření na dlouhodobý horizont s maximálním důrazem na inovace sloužící zákazníkůmSpolečnost Roborock, světový lídr v oblasti ultrainteligentní domácí robotiky vyvinuté pro zjednodušení každodenního života, dnes oznámila, že se podle nových údajů společnosti Euromonitor umístila na prvním místě v celosvětovém prodeji robotických vysavačů. Při oslavě svých úspěchů na globální prezentační akci v předvečer svého desetiletého výročí značka také odhalila, co chystá v podobě nových produktových řad, a podělila se o svou vizi do budoucna.Společnost Roborock, založená v roce 2014, vděčí za svůj úspěch dlouhodobé orientaci na inovace sloužící zákazníkům. Dodáváním užitečných řešení, která zlepšují každodenní život, si Roborock vybudoval skutečně globální základnu fanoušků, přičemž údaje společnosti Euromonitor potvrzují, že značka dosáhla celosvětově prvního místa v prodeji robotických vysavačů[1].„Je nám velkou ctí, že s vámi všemi můžeme oslavit tento úspěch, kterého jsme dosáhli díky neutuchající důvěře a podpoře v uplynulých 10 letech," oznámil prezident společnosti Roborock pan Quan. „Naše cesta k úspěchu nebyla sprintem, ale maratonem, při němž jsme měli neustále na zřeteli ideu naší značky - ‚sledovat vzdálený horizont a dělat, co je správné'. Díky našemu neochvějnému odhodlání zaměřit se na poskytování skutečné hodnoty pro naše zákazníky jsme si vybudovali oblibu, která nás dostala tam, kde jsme dnes - na nejlepší cestě stát se globálním lídrem v oblasti inteligentních domácností."Stupně k úspěchu: Roborock dosahuje stabilního růstu na trhu na cestě za vedoucí pozicí mezi světovými značkami domácích spotřebičůZnačka dále stvrdila svůj celosvětový úspěch odhalením působivých výsledků na řadě svých klíčových trhů. Společnost Roborock nyní působí ve více než 170 zemích a pokrývá více než 15 milionů domácností po celém světě. Podle údajů společnosti IDC se Roborock v roce 2023 umístil z hlediska prodejů na prvním místě v Turecku a na druhém místě v USA, přičemž z hlediska objemu dodávek obsadil první místo také v Německu, Koreji a severských zemích[2]. Jak vyplývá z nejnovější zprávy o finančních výsledcích společnosti Roborock, značka v loňském roce zaznamenala celkové tržby ve výši 8,65 miliardy jüanů (1,22 miliardy USD), přičemž celkové dodávky robotických vysavačů přesáhly 2,6 milionu kusů. Zahraniční operace společnosti Roborock zaznamenaly ve srovnání s předchozím rokem nárůst příjmů o 21,42 % a čistý zisk společnosti Roborock byl uveden ve výši 2,05 miliardy jüanů (288 milionů USD), čímž bylo dosaženo celkové roční míry růstu 73,32 %. Tento konzistentní růst na všech klíčových trzích dokazuje, že strategická volba společnosti Roborock přímo reagovat na požadavky spotřebitelů a snaha o vynikající uživatelskou zkušenost nachází odezvu u milionů lidí po celém světě.I ve světle těchto mimořádných úspěchů pan Quan připustil, že tyto výsledky nejsou samy o sobě konečným cílem. Zásadním pilířem mise společnosti Roborock stát se lídrem ve svém oboru je globalizace. Společnost Roborock proto plánuje rozšířit své globální působení zavedením dalších inovativních produktů, které uspokojí jedinečné potřeby uživatelů po celém světě, vycházet vstříc rozmanitým požadavkům různých trhů a uzavírat po celém světě další partnerství pro rychlejší tempo a rozsáhlejší měřítko úspěchů v zahraničí.Inovace, které mají smysl: Nejnovější převratné objevy společnosti Roborock a její zásady R&D zaměřené na uživateleVášeň společnosti Roborock poskytovat hodnotu svým zákazníkům ji vede k neustálému hledání dalších technologických novinek, které by dokázaly řešit skutečné problémy zákazníků. V letech 2019 až 2023 společnost Roborock investovala do R&D (výzkumu a vývoje) 1,9 miliardy jüanů (260 milionů USD). Její zaměření na dlouhodobý horizont přitom zaručuje, že výzkumné a vývojové týmy společnosti Roborock nejsou nuceny k honbě za rychlým řešením, ale mohou se soustředit na inovace, které skutečně vyhoví potřebám koncového spotřebitele – například na řešení klíčových oblastí, jako jsou úklidové schopnosti, mapování prostoru a navigace, uživatelský komfort a propojení inteligentních domácností.V rámci zdokonalení úklidových schopností své nejnovější produktové řady představil Roborock boční kartáč FlexiArm Design™, což je pružný boční kartáč umožňující 100% dosah do rohů a lepší uživatelskou zkušenost. Co se týče spokojenosti uživatelů, mimořádně důležité je i zajištění nenáročného a nenamáhavého čištění výrobku. Společnost Roborock proto nedávno představila systém automatického vypouštění a doplňování vody, který během čištění mopu a doplňování nádržky samostatně vypouští špinavou vodu a nahrazuje ji čistou vodou z potrubí.Kromě pokročilých hardwarových řešení společnost Roborock vždy výrazně investovala do vývoje a zavádění nových technologií, které dokážou zlepšit funkčnost a využitelnost jejích zařízení. Technologie Roborock Reactive AI 2.0 Obstacle Recognition dokáže rozpoznat a rozlišit typy podlah a místností a přesně identifikovat 73 různých překážek pro navigaci, včetně stojacích zrcadel a vybavení pro domácí zvířata. Funkce Roborock SmartPlanTM využívá pokročilý algoritmus AI k inteligentnímu plánování a optimalizaci úklidových cest a nastavení přístroje dle zvyklostí uživatele a konkrétního uspořádání domácnosti, díky čemuž je proces úklidu ještě inteligentnější a efektivnější. Model S8 MaxV Ultra získal certifikaci aliance CSA pro protokol Matter a další produkty nabízející ještě lepší konektivitu budou brzy následovat.Rozšířením portfolia Roborock ke zpříjemnění života spotřebitelůNa závěr poutavé prezentace představila společnost Roborock tři zajímavé nové produktové řady ve svém portfoliu inteligentních automatizovaných zařízení. Na scéně se proto představili produktoví manažeři společnosti Roborock, kteří uvedli tři nové robotické vysavače - G20S (S8 MaxV Ultra), V20 a P10S Pro.Vysavač G20S (S8 MaxV Ultra), představený s velkým ohlasem na veletrhu CES 2024, je dosud technologicky nejvyspělejším komplexním úklidovým řešením společnosti Roborock. Vysoce intuitivní model G20S disponuje bočním kartáčem FlexiArm Design™, jedinečným robotickým ramenem pro kompletní úklid rohů, přídavným bočním mopem pro úklid u stěn, technologií rozpoznáváním překážek Reactive AI 2.0, vestavěným inteligentním hlasovým asistentem a systémem RockDock® Ultra, který automaticky provádí údržbu robota pomocí horké vody a teplého vzduchu s možností inteligentního opakovaného vytírání a čištění mopu. Model G20S (S8 MaxV Ultra) bude celosvětově k dostání od dubna za maloobchodní cenu 1799,99 USD / 1499 EUR.Model V20, který se nejprve představí v Číně, bude prvním robotickým vysavačem na světě vybaveným systémem navigace a vyhýbání se překážkám 3DToF solid-state LiDAR s duálním viděním, který sleduje odraz modulovaného světla a nabízí tak lepší hloubkovou přesnost pro ještě intuitivnější orientaci na podlahách. Díky ultratenkému tělu o tloušťce 8,2 cm a vybavení systémem FlexiArm DesignTM pro čištění rohů a hran, kartáčem DuoRoller Riser Brush či bezúdržbovým dokovacím zařízením slibuje vysavač V20 převrat v oblasti automatického úklidu s minimálními nároky na údržbu.A konečně model P10S Pro představuje dokonalého partnera pro úklid těžko přístupných míst. Zařízení kombinuje FlexiArm DesignTM s výsuvným bočním kartáčem a mopem, poskytuje 100% dosah do rohů a dokonalé čištění okrajů, takže si poradí i s těmi nejnáročnějšími povrchy.Tato řešení znovu potvrzují závazek společnosti Roborock uspokojovat potřeby svých zákazníků a neohroženě směřovat za inovacemi. Sledujte nás pro více informací o uvedení těchto novinek na konkrétní trhy a další zprávy! O společnosti RoborockSpolečnost Roborock se věnuje inovacím v oblasti výzkumu, vývoje a výroby domácích úklidových zařízení, zejména robotických, bezdrátových a kombinovaných vysavačů s mokrým a suchým čištěním. Každý výrobek společnosti Roborock byl navržen tak, aby řešil skutečné problémy a pomohl zákazníkům společnosti Roborock žít lépe. Produkty Roborock jsou v současné době k dispozici ve více než 40 zemích, včetně USA, Německa, Francie a Španělska. Společnost funguje na čtyřech pracovištích s pobočkami v Pekingu, Šanghaji, Šen-čenu a Hongkongu. Další informace najdete na adresehttps://global.roborock.com/. [1] Údaje poskytla společnost Euromonitor International (Shanghai) Co., Ltd. Pro výpočet byly použity údaje o celosvětovém prodeji robotických vysavačů v prvních třech čtvrtletích roku 2023 (ve stovkách milionů jüanů). Společnost Roborock se v tomto odvětví umístila na prvním místě. Pod pojmem robotický vysavač se rozumí vysavač, který se při úklidu podlah samostatně pohybuje v prostoru za pomoci senzorů. Výzkum byl dokončen v únoru 2024.[2] Údaje dle programu pro analýzu trendů v oboru inteligentních domácích spotřebičů IDC Quarterly Smart Home Device Tracker, 4. čtvrtletí 2023. Pořadí pro USA a Turecko vychází z hodnoty prodejů, zatímco pořadí pro Německo, severské země (Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko) a Koreu vychází z objemu dodávek Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2375122/PHOTO.jpgKONTAKT: Joyce Chow, joyce.chow@bcw-global.com   

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2024-09-10 09:15:00

HONOR přepisuje na veletrhu IFA 2024 pravidla mobilní umělé inteligence s PC na platformě Snapdragon a on-device nástroji AI Agent a AI Deepfake Detection

Berlín (Německo) 10. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - HONOR, Qualcomm a Microsoft přináší revoluci v inovacích mobilní AISpolečnost HONOR dnes na veletrhu IFA 2024 představila tři převratná řešení na poli mobilní umělé inteligence: AI PC využívající platformy Snapdragon® X Elite, on-device asistenta AI Agent a nástroj pro detekci podvrhů AI Deepfake Detection. Představení doprovázela podnětná panelová diskuse, které se zúčastnili generální ředitel společnosti HONOR George Zhao, generální ředitel skupiny MCX ve společnosti Qualcomm Technologies, Inc. Alex Katouzian a viceprezident pro prodej partnerských zařízení ve společnosti Microsoft Mark Linton. Společně zkoumali možnosti konvergence umělé inteligence s technologií Snapdragon a rozebírali, jak tyto inovace utvářejí budoucnost mobilní umělé inteligence."V mobilní výpočetní technice není AI jen módní slovo, je to revoluce," řekl generální ředitel HONOR Device Co., Ltd. George Zhao. "Společnost HONOR je připravena spolupracovat se svými partnery na výkonných AI nástrojích a dokonalé konektivitě bez ohrožení soukromí uživatelů. Prostřednictvím otevřené spolupráce s lídry v oboru vytváříme zařízení, která přináší nový potenciál pro každého a mění hranice možností.""Ve společnosti Qualcomm Technologies věříme, že klíčem k uvolnění skutečného potenciálu AI v počítačích je NPU," dodal generální ředitel skupiny MCX ve společnosti Qualcomm Technologies, Inc. Alex Katouzian. "Díky procesoru Snapdragon X Elite se špičkovým výkonem NPU tak mohou počítače s umělou inteligencí, jako je HONOR MagicBook Art 14, nabízet AI zážitky nové generace. Efektivita NPU znamená pro uživatele nejen výrazné zvýšení výkonu, ale projeví se také v delší výdrži baterie, která jim umožní zůstat produktivní po delší dobu."HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon: Nový standard PC v éře mobilní umělé inteligenceSvět osobních počítačů dnes prochází radikální proměnou, za níž stojí pokroky v oblasti umělé inteligence a nástup platforem Snapdragon. Notebook HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon, využívající funkce umělé inteligence na úrovni platformy HONOR a vyvinutý ve spolupráci se špičkami v oboru, představuje novou éru výpočetní techniky.Se svým elegantním a kompaktním designem je HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon skutečným zázrakem odlehčených technologií. Díky spojení robustních hardwarových a softwarových řešení se špičkovými funkcemi umělé inteligence na úrovni platformy navíc zaručuje bezkonkurenční produktivitu a uživatelský komfort. Společnost HONOR převádí typickou lehkou a kompaktní konstrukci smartphonů do světa počítačů a uvádí na trh dosud nejlehčí a nejtenčí notebook s umělou inteligencí o tloušťce pouhý jeden cm a hmotnosti cca jednoho kg. Pro úchvatné vizuální zážitky je HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon vybaven působivým 14,6palcovým dotykovým displejem HONOR FullView Touch Display s křišťálově čistým rozlišením 3,1K. Poměr obrazovky k tělu činí 97% a představuje rekord mezi 14palcovými notebooky. HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon běží na procesoru Qualcomm Snapdragon X Elite, který přináší zcela novou úroveň výkonu, efektivity a bezpečnosti práce s počítačem.Navíc umožňuje hladký přechod aplikací systému Windows využívajících architekturu X86 k architektuře Windows na Snapdragon. Na základě dlouholetého výzkumu ekosystému vytvořila společnost HONOR knihovnu Hotspot Library, která využívá umělou inteligenci na úrovni platformy k identifikaci často používaných scénářů a efektivnímu spuštění optimalizace překladu. Díky optimalizaci překladu zlepšila společnost HONOR průměrnou dobu bootování¹ napříč různorodými aplikacemi pro systém Windows o 16 %. Momentálně již optimalizovala celkem 14 nejpoužívanějších aplikací v šesti hlavních kategoriích - prohlížeče, online schůzky, média, kancelář, sociální software a nástroje.HONOR MagicBook Art 14 Snapdragon brzy zahájí prodej v Německu, Francii a Itálii. Předběžně jej lze objednat v internetovém obchodě HONOR na adrese www.honor.com.Dokonalé propojení služeb umělé inteligence se sílou MagicRingV éře mobilní umělé inteligence umožní bezproblémová konektivita napříč operačními systémy uživatelům využívat potenciál umělé inteligence skutečně kdekoliv. Na rozdíl od manuálního propojení typu point-to-point v tradičních řešeních umožňuje MagicRing od společnosti HONOR automatické propojení více zařízení používajících stejný účet při zachování nízké spotřeby energie.Systém MagicRing navíc propojuje nejen jednotlivá zařízení, ale také služby napříč zařízeními. Toto zcela nové řešení umožňuje uživatelům používat stejnou sadu klávesnice a myši pro více zařízení, přijímat hovory a oznámení na jiném zařízení než na chytrém telefonu či ovládat fotoaparát smartphonu pomocí počítače. MagicRing zajišťuje bezpečný, plynulý přenos služeb a informací mezi více přístroji a usnadňuje tak práci s umělou inteligencí na více typech zařízení. Jedním z typických scénářů pro Windows na Snapdragon (WoS) je například aplikace Cocreator, která uživatelům umožňuje vytvářet fantastická umělecká díla z jednoduchých kreseb. Díky řešení MagicRing mohou uživatelé jednoduše spustit aplikaci Cocreator na tabletu HONOR MagicPad 2 a kreslit mistrovská díla s podporou umělé inteligence pomocí stylusu Magic Pencil. Současně mohou na notebooku HONOR MagicBook Art 14 používat grafickou funkci AI Eraser z výbavy telefonu HONOR Magic V3 a vychutnat si skutečně bezkonkurenční úroveň pohodlné mobilní AI.HONOR AI Agent: První on-device AI asistent pro otevřený ekosystémUmělá inteligence HONOR AI Agent je revolučním osobním asistentem, který je nepřetržitě připraven zlepšovat a zjednodušovat každodenní život. Prostřednictvím analýzy jazyka a vnímání UI intuitivně chápe požadavky a záměry uživatelů, učí se z jejich návyků a prostředí přístroje a je schopen činit inteligentní rozhodnutí zahrnující různé aplikace a služby. To vše mu následně umožňuje automatizovat i složité úkoly. Společnost HONOR například předvedla, jak dokáže na základě několika jednoduchých hlasových příkazů přes chytrý telefon vyhledat a zrušit nechtěné předplatné různých aplikací.Co se týče budoucnosti, HONOR AI Agent je na dobré cestě stát se pilířem mobilní umělé inteligence. Jako součást telefonů řady HONOR Magic7 by se měl v Číně objevit ještě letos. Tato inovace představuje nejen technologický skok, ale i předzvěst nové éry, v níž se umělá inteligence hladce zapojí do naší běžné činnosti a zvýší naši každodenní produktivitu a efektivitu.Celosvětově první technologie pro AI detekci deepfakes přímo v zařízeníS postupným zdokonalováním technologie výroby deepfake videí významně roste riziko jejich zneužití, včetně krádeží identity a šíření dezinformací. Na ochranu uživatelů před touto hrozbou přináší společnost HONOR revoluční řešení v podobě technologie AI Deepfake Detection přímo v zařízení (on-device). Tento inovativní detekční systém využívá pokročilé algoritmy k důkladné analýze různých prvků, jako jsou syntetické nedokonalosti na úrovni pixelů, artefakty kompozice okrajů, návaznosti mezi snímky, konzistence účesu kolem obličeje a uší či umístění syntetických stop. Vyhodnocením těchto charakteristik pak dokáže přesně identifikovat upravený obsah a odlišit ho od toho autentického.O společnosti HONORSpolečnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.Další informace získáte na webu HONOR na stránce www.honor.com nebo na e-mailové adrese newsroom@honor.com.https://community.honor.com/https://www.facebook.com/honorglobal/https://twitter.com/Honorglobalhttps://www.instagram.com/honorglobal/https://www.youtube.com/c/HonorOfficial1 Údaje z laboratoří HONOR.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2499255/image_5003200_55167827.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2499256/image_5003200_55167858.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2499257/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2499258/2.jpgKONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com   

Čas načtení: 2025-03-03 17:52:00

Společnost HONOR představila úžasné hodinky HONOR Watch 5 Ultra

Barcelona (Španělsko) 3. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost HONOR představila na veletrhu MWC 2025 úžasné hodinky HONOR Watch 5 Ultra Globální technologická značka HONOR dnes oznámila novou firemní strategii HONOR ALPHA PLAN. Jejím cílem je přeměnit společnost HONOR z výrobce chytrých telefonů na přední světovou společnost v oblasti ekosystémových přístrojů s umělou inteligencí. Jako důkaz důrazu HONOR ALPHA PLAN na přístup zaměřený na spotřebitele a otevřený ekosystém se společnost HONOR zavázala poskytovat během sedmi let aktualizaci operačního systému Android a zabezpečení pro svou řadu HONOR Magic, počínaje modelem HONOR Magic7 Pro. Společně s programem ALPHA PLAN oznámila společnost HONOR uvedení hodinek HONOR Watch 5 Ultra. Elegantní design s precizním řemeslným zpracováním Hodinky HONOR Watch 5 Ultra s podmanivým osmiúhelníkovým zaobleným designem hladce spojují východní a západní vlivy a vytvářejí tak esteticky příjemný a harmonický vzhled. Tyto chytré hodinky sestrojené s titanovým pouzdrem třídy 5 jsou výjimečně lehké a odolné, což z nich činí dokonalého společníka pro každodenní nošení. Výjimečný displej ve spojení s dlouhou výdrží baterie Hodinky HONOR Watch 5 Ultra jsou vybaveny úžasným 1,5palcovým displejem AMOLED s vysokou obnovovací frekvencí a nabízejí výjimečně jasný obraz, který skutečně vynikne. Pokročilá technologie LTPO (s využitím nízkoteplotního polykrystalického křemíku) umožňuje neustále zapnutý displej, díky čemuž si uživatelé mohou zobrazit důležité informace na první pohled. Díky obnovovací frekvenci až 60 Hz[1] zaručují hodinky HONOR Watch 5 Ultra plynulejší vizuální zážitek na prostorném ciferníku. Hodinky HONOR Watch 5 Ultra jsou napájeny odolnou baterií s kapacitou 480 mAh[2] a při běžném používání dosahují pozoruhodné životnosti až 15 dní[3]. Intuitivní sledování kondice a zdraví Hodinky HONOR Watch 5 Ultra jsou navrženy tak, aby zpřístupnily sledování zdraví a kondice a byly příhodné pro každodenní život. Díky funkci Quick Health Scan (rychlá kontrola zdravotního stavu)[4] mohou uživatelé okamžitě získat všeobecný přehled o svém zdraví. Funkce Healthy Morning Report (ranní zpráva o zdraví) přináší souhrn zdravotních údajů z předchozího dne, který pomáhá začít den s jasnými informacemi, zatímco funkce celodenního sledování zdraví průběžně monitorují klíčové ukazatele a podporují tak fyzickou i duševní pohodu. [1] Data pocházejí z laboratoří HONOR. Obnovovací frekvence ciferníku je až 60 Hz. Skutečné zobrazení se může lišit v závislosti na různých scénářích. Podívejte se prosím na skutečný produkt. [2] Jmenovitá hodnota. Jmenovitá kapacita baterie je 480 mAh. [3] Údaje pocházejí z laboratoří HONOR, za podmínky používání s telefonem HONOR. Výsledky při skutečném použití se mohou lišit v důsledku prostředí, návyků při používání a dalších faktorů. [4] Tento výrobek není zdravotnickým prostředkem, ale slouží ke kontrole zdraví. Naměřené údaje a výsledky jsou pouze orientační. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2631260/image_5003200_52262658.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2595331/HONOR_LOGO_Logo.jpg KONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com PROTEXT

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 07:00:01

Neobyčejně krutá poprava: Při skafismu umírali odsouzenci obalení hmyzem mnoho dní

Pravdou je, že skutečných důkazů o provádění skafismu je jen poskrovnu. To se však týká většiny podobných metod, o jejichž využívání se vědci dnes mohou jen přít. Pokud se ale podobné informace objeví, je jen velmi nepravděpodobné, že by v nich nebylo alespoň zrnko tehdejší praxe. Vojáci drželi unesené ženy jako otrokyně. Žádná z nich se už domů nevrátí Číst více Klid a strach Jak dobře víme, potřeba udržet v říši klid, poddané ve strachu a vojsko v disciplinované připravenosti k boji byla vždy důležitou podmínkou, která zajišťovala panovníkovi jeho moc nejen v danou chvíli, ale také do budoucna. Jak si tedy mají (silnější povahy) skafismus představit?  Strašlivý rozsudek Odsouzenec k takovému krutému trestu by jistě ve chvíli vynesení rozsudku raději volil rychlou smrt. To, co ho čekalo, totiž předčí všechny myslitelné noční můry. Nejprve jej jeho mučitelé, nebo, chceme-li, vykonavatelé rozsudku, pevně svázali, aby se nemohl dalšímu postupu pomalé popravy bránit. Mléko s medem, které poté musel takový nebožák nuceně pozřít, během několika hodin vyvolaly velké zažívací problémy a průjem. Stejnou směsí bylo pomazáno také celé odsouzencovo tělo.  Bezvládné tělo odsouzence Aby to bylo ještě horší, přivázali podle informací serveru Mythgyaan takového člověka mezi dvě klády nebo čluny tak, aby se nemohl ani hnout. Celou konstrukci pak umístili buď na vodu, nebo třeba do bažiny, zkrátka do míst, kde byla velká pravděpodobnost, že se na tělo slétne hmyz, slezou červi a případně i hlodavci, jako jsou krysy. Hrůza začala a konec jí mohla učinit až milostivá smrt. Popisovat průběh takového mučení by bylo skutečně jen pro ty nejsilnější povahy, ale jistě si každý dovede představit, co se dělo s tělem, pomalu rozkládaným infekcí a požíraným hmyzem.  Každodenní kontrola Kdyby mučitelé ponechali tělo svému osudu, patrně by ke smrti došlo poměrně rychle, tedy v řádu dnů. Oni ale každý den přicházeli, aby do odsouzencova těla vpravili novou dávku mléka s medem, čímž jednak obnovili jeho zažívací traumata a jednak dodali tělu alespoň základní výživu pro přečkání dalšího utrpení. Hodiny, které takto trýzněný člověk prožil v bezvědomí, byly tím nejlepším, co na konci svého života mohl prožít.  Psychická muka bez konce V případě skafismu nemělo jít jen o fyzické, ale také o psychické utrpení a podle popisovaného postupu se mučení rozhodně nemohlo minout zamýšleným účinkem, jak uvádí mimo jiné zdroj Historydefined. Bezmoc, bolest a neschopnost jakéhokoliv pohybu, bezmezné ponížení a nemožnost vyžádat si jakékoliv slitování, byť jen ve formě rychlejšího usmrcení, musely dovést takového člověka k šílenství mnohem dříve, než jej vysvobodil poslední výdech.  Jak komunistická StB dokázala zlomit člověka: Jejich praktiky byly často horší než u nacistů Číst více Jak moc si to Řekové přibarvili?  Jak bylo řečeno, zprávy o této metodě mučení pocházejí hlavně od Řeků, kteří jak je o nich známo, si často a rádi přibarvovali ohavné činy svých nepřátel, včetně Peršanů, ačkoliv ti byli podle Historycollection skutečně neobyčejně krutým národem. Skafismus popsal ve svém díle Život Artaxerxův Plutarchos, jenž se opíral o příběh Mithridata, údajného vraha panovníkova bratra. Při svém popisu skafismu ale podle všeho čerpal ze Ctesiasových spisů. Také jejich autor podle odborníků ve svých zápiscích v touze po senzaci rád zveličoval. I kdyby se ale skafismus nakonec odehrával o něco mírněji, nikdo by jistě nemohl mučeným jejich konec přát. A to i přesto, že se mělo jednat o skutečné zločince. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hrůza a utrpení nejhoršího mučení historie: Odsouzencům postupně odřezávali z těla kusy masa.

Čas načtení: 2024-05-23 15:36:00

L’Oréal znovu potvrzuje své vedoucí postavení v oblasti beauty technologií a představuje pokročilou technologii biotisku kůže a laboratoř pro tvorbu obsahu na bázi generativní umělé inteligence, která podporuje kreativitu

Praha/Paříž 23. května 2024 (PROTEXT) - "Chcete-li v dnešní době být nejlepší na trhu s kosmetikou, musíte být zároveň lídrem v oblasti beauty technologií," říká Barbara Lavernos, zástupkyně generálního ředitele odpovědná za výzkum, inovace a technologie ve společnosti L’Oréal, která vystoupí na veletrhu Viva Technology Paris 2024Společnost L’Oréal dnes na veletrhu Viva Technology v Paříži představí inovace, které přinášejí "Krásu pro každého díky pokročilým technologiím", v duchu svého přesvědčení, že krása není uniformní a musí jít ruku v ruce s inkluzivitou a odpovědností.Mezi nejdůležitější novinky patří portfolio špičkové diagnostiky pleti a vlasů, osobní kosmetický asistent využívající generativní umělou inteligenci (GenAI), CREAITECH -laboratoř, která pomocí GenAI pomáhá rozvíjet kreativitu při tvorbě obsahu v oblasti krásy, revoluční vysoušeč vlasů založený na technologii infračerveného světla, zařízení na tzv. micro-surfacing – proceduru profesionální péče o pleť a technologická platforma maximálně odrážející vlastnosti lidské kůže pro vědecký výzkum a testování produktů."Jako dlouholetí průkopníci v oblasti beauty technologií jsme pevně přesvědčeni, že technologie mohou posouvat hranice možností v oblasti krásy a zlepšovat tak životy lidí po celém světě. Díky pokročilé diagnostice, kosmetickým službám využívajícím rozšířené reality, asistentům na bázi generativní umělé inteligence, kreativitě podpořené generativní umělou inteligencí a průlomovými přístroji utváříme novou koncepci krásy, která je více personalizovaná, inkluzivní a odpovědná," uvedla Barbara Lavernos, zástupkyně generálního ředitele odpovědná za výzkum, inovace a technologie ve skupině L’Oréal Groupe. "Tento týden na veletrhu VivaTech představujeme kromě dalších průlomových inovací společnosti L’Oréal také naši technologii Skin Technology: novou biotištěnou kůži, která lépe odráží vlastnosti skutečné lidské kůže a otevírá tak výzkumníkům v kosmetickém a zdravotnickém odvětví zcela nové možnosti."Skin Technology společnosti L’Oréal, která vznikla spoluprací odborníků z oblastí biologie, mechaniky a elektroniky, lépe odráží obrovskou rozmanitost skutečné lidské kůže, včetně jejích onemocnění, jako jsou ekzémy či akné, a také schopnosti opalovat se a hojit se po zranění. L’Oréal v současné době spolupracuje se startupy i renomovanými instituty po celém světě na dalším vývoji technologie, která dokáže vytvořit kůži schopnou citu. Díky Skin Technology bude možné ještě zvýšit standardy testování výrobků a dále omezit testování kosmetiky na zvířatech, o které se L’Oréal zasazuje už od roku 1989.Skupina L’Oréal Groupe také představuje svou vlastní laboratoř pro tvorbu obsahu s využitím generativní umělé inteligence nazvanou CREAITECH, která má změnit způsob, jakým se v rámci skupiny tvoří multimediální obsah. CREAITECH slouží jako bezpečný prostor pro experimentování s generativní umělou inteligencí. CREAITECH společnosti L’Oréal usnadňuje tvorbu obsahu v souladu se zásadami značky a lokalizovaného obsahu napříč jejími 37 kosmetickými značkami a současně zvyšovat schopnost marketérů ovládat nástroje, které jim pomohou podpořit kreativitu. Skupina L’Oréal Groupe také oznamuje partnerství se společností Meta a předními tvůrci obsahu, aby i nadále posouvala hranice kreativity."Technologie vložené do rukou kreativních lidí nabízí úžasný potenciál a nástroj k sebevyjádření a vyjádření značky," řekla Asmita Dubey, ředitelka pro digitální technologie a marketing skupiny L’Oréal Groupe. "Naše laboratoř CREAITECH je důkazem toho, čeho je možné v kreativním odvětví dosáhnout spojením lidského faktoru a nástroje generativní umělé inteligence. Díky našim novým modelům uzpůsobeným pro jednotlivé značky můžeme umělou inteligenci naučit rozpoznávat jedinečné prvky jejich vizuální komunikace a rychleji tak spouštět inovativní kampaně. A přitom nemusíme slevit z našich zásad odpovědného užívání umělé inteligence, které zahrnují závazek nepoužívat v naší externí komunikaci realistické vyobrazení tváří, těl, vlasů a pokožky generovaných umělou inteligencí za účelem podpory nebo zdůraznění výhod produktů."Dubey dále uvedla: "Se společností Meta dále představujeme program New Codes of Beauty Creator Program, který umožní nové generaci tvůrců 3D, AR a AI obsahu zkoumat nové hranice kreativity v oblasti krásy. Průkopníky jsou v těchto nových tvůrčích oblastech naše značky L’Oréal Paris, Lancôme a La Roche-Posay, které navázaly spolupráci s 30 tvůrci, kteří dokáží těžit z využití nejmodernějších nástrojů a techniky. Naším cílem je rozvíjet technologickou tvořivost v rostoucí ekonomice tvůrců."Barbara Lavernos a Asmita Dubey 22. května na veletrhu VivaTech na pódiu 1 společně přednesou hlavní přednášku společnosti L’Oréal na téma "UTVÁŘENÍ NOVÉ KONCEPCE KRÁSY S POMOCÍ BEAUTY TECHNOLOGIÍ“. Ve dnech 22.–25. května budou návštěvníkům veletrhu VivaTech k dispozici také technologičtí odborníci společnosti L’Oréal, kteří ve svém stánku F37 představí následující novinky:BEAUTY TECHNOLOGIE PRO SPOTŘEBITELEPřístroj Kiehl‘s Derma-Reader vyhodnocuje pleť zákazníků pomocí klinické zobrazovací technologie, měří více než 11 atributů pleti na povrchu i pod povrchem, a kromě cílené kosmetické rutiny doporučí také vhodné tipy týkající se životního stylu, které lze zařadit do každodenní péče o pleť.Lancôme RENERGIE NANO-RESURFACER| 400 BOOSTER je kosmetické zařízení, které bylo speciálně vyvinuto pro zlepšení pronikání kosmetických přípravků do rohové vrstvy kůže a následného zesílení jejich účinnosti. Tento přístroj využívá průlomovou patentovanou technologií nanočipů, které sestávají z více než 400 ultrapřesných nanohrotů, a umožňuje dosažení klinicky testovaných výsledků v domácím prostředí.L’Oréal Paris Beauty Genius je osobní kosmetický asistent využívající generativní umělé inteligence, který uživatelům poskytuje personalizovanou diagnostiku a doporučení a umožňuje jim jednoduše a snadno se dozvědět cokoli o kráse.L’Oréal Professionnel AirLight Pro představuje revoluci ve vysoušení vlasů, která je šetrnější k vlasům i životnímu prostředí. AirLight Pro je určen pro profesionály i domácí využití a kombinuje infračervené světlo s vysokorychlostním proudem vzduchu, který účinně vysušuje vodu na povrchu vlasů, čímž přispívá k lepší kvalitě vlasů a jejich hladkému pocitu a lesku.L’Oréal Professionnel My Hair [iD] Hair Reader je jedinečný přístroj sloužící k analýze barvy vlasů, který pomocí velmi přesné optiky analyzuje zdraví vlasů a měří jejich barvu, včetně přirozené barvy a barvy po délce vlasu, procento šedin, průměru vlasových vláken a jejich hustoty, a umožňuje tak nabízení vhodné barvy vlasů pro jednotlivé spotřebitele.BEAUTY TECHNOLOGIE PRO PRŮMYSLSkin Technology by L’Oréal Již více než 40 let stojí společnost L’Oréal v čele oblasti rekonstrukce lidské kůže pomocí nejmodernějších testovacích modelů pro biologický a dermatologický výzkum. Skin Technology společnosti L’Oréal kombinuje to nejlepší z biologie, mechaniky a elektroniky, a vytváří tak inkluzivní testovací modely, které odráží složitost lidské kůže a zvyšují standardy testování v kosmetickém průmyslu a zároveň umožňují osobám ve zdravotnictví, startupům a výzkumným ústavům těžit z těchto odborných znalostí.L’Oréal CREAITECH GenAI Beauty Content Lab Během posledních osmi měsíců využívala laboratoř CREAITECH model WPP NVidia a několik dalších velkých jazykových modelů, difuzních modelů a partnerů. Skupina L’Oréal Groupe v rámci tohoto bezpečného experimentálního prostoru otestovala více než 20 technologií generativní umělé inteligence a se svými značkami uspořádala desítky workshopů, kde vzniklo více než 1000 obrázků v oblasti kosmetiky a krásy. Laboratoř CREAITECH je dále průkopníkem ve vývoji modelů pro jednotlivé značky (Brand Custom Models), které jsou trénované na základních prvcích vizuální komunikace značek skupiny L’Oréal, které pak umožňují tvorbu obsahu v souladu se stylem značky. Prvními značkami, které tuto službu přizpůsobenou na míru využívají ve svém procesu tvorby obsahu, jsou La Roche-Posay a Kérastase.Nové kódy krásy: Ekonomika tvůrců L’Oréal Groupe a Meta představují program New Codes of Beauty Creator Program, který umožní nové generaci tvůrců 3D, AR a AI obsahu zkoumat nové hranice kreativity v oblasti krásy. Průkopníky jsou v těchto nových tvůrčích oblastech naše značky L’Oréal Paris, Lancôme a La Roche-Posay, které navázaly spolupráci s 30 tvůrci, kteří dokáží těžit z využití nejmodernějších nástrojů a techniky. Naším cílem je rozvíjet technologickou tvořivost v rostoucí ekonomice tvůrců.Digitální udržitelnostJako čtvrtý největší zadavatel reklamy na světě se společnost L’Oréal zavázala jít příkladem a umožnit dalším hráčům v odvětví měřit emise CO2, které vznikají v rámci digitálních aktivit, a identifikovat možné způsoby snižování jejich dopadu na životní prostředí. Na veletrhu VivaTech zdůrazníme tři z našich partnerství, díky nimž se můžeme komplexně zabývat digitální udržitelností:IMPACT+, francouzský startup v oblasti technologického řešení otázek udržitelnosti (sustaintech), který nám umožňuje měřit uhlíkovou stopu z digitálních médií,ADGREEN, partner v oblasti ekologické technologie (greentech), který nám umožňuje měřit základní uhlíkovou stopu při tvorbě multimediálního obsahu,a dále FRUGGR, francouzský startup, který nám umožňuje měřit uhlíkovou stopu našich webových stránek. O společnosti L’OréalJiž 115 let má společnost L’Oréal jako přední hráč na světovém trhu s kosmetikou jediný cíl: plnit přání v oblasti kosmetiky spotřebitelům na celém světě. Cílem naší tvorby je krása, která hýbe světem, a tento záměr rovněž definuje, jak k této oblasti přistupujeme: odpovědně, inkluzivně, eticky a velkoryse, vždy s ohledem na sociální otázky a udržitelnost životního prostředí. Díky širokému portfoliu 37 mezinárodních značek a ambiciózním závazkům v oblasti udržitelnosti nabízíme v programu L’Oréal pro budoucnost každému na celém světě to nejlepší z hlediska kvality, účinnosti, bezpečnosti, jakož i z hlediska korektního a odpovědného přístupu, a zároveň oslavujeme krásu v její nekonečné rozmanitosti. V roce 2023 dosáhl koncern se svými více než 90 000 oddanými zaměstnanci, vyváženou geografickou působností a prodejem napříč všemi distribučními sítěmi (e-obchod, hromadný trh, obchodní domy, lékárny, parfumerie, kadeřnické salony, značkový maloobchodní prodej a maloobchodní prodej v oblasti cestovního ruchu) tržeb ve výši 41,18 miliardy eur. Koncern disponuje 20 výzkumnými centry v 11 zemích světa a týmem odborníků v oblasti výzkumu a inovací, který čítá více než 4000 vědců a 6400 pracovníků v digitální oblasti, díky nimž se společnost L’Oréal zaměřuje na vývoj kosmetiky budoucnosti a na to, aby se stala tahounem v oblasti beauty technologií. Více informací naleznete na https://www.loreal.com/en/mediaroom"Tato tisková zpráva není obchodní nabídkou ani výzvou ke koupi akcií ve společnosti L’Oréal. Více informací o společnosti L’Oréal najdete ve veřejných dokumentech uložených u francouzského úřadu Autorité des Marchés Financiers, jejichž anglické znění je dostupné na našich internetových stránkách www.loreal-finance.com.Tato tisková zpráva může obsahovat informace prognostického rázu. Ačkoliv se podle názoru společnosti tyto prognózy zakládají na předpokladech, které jsou k datu zveřejnění této tiskové zprávy odůvodněné, z principu existují rizika a jistá míra nejistoty, které mohou způsobit, že skutečné výsledky se budou od výsledků naznačovaných nebo odhadovaných těmito prognózami lišit." Zdroj: L’Oréal Česká republika/Slovensko ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.

Čas načtení: 2025-05-20 10:20:00

Nové elektrokoloběžky Sencor: Nadupaný model do terénu i praktický parťák na rychlé cesty do práce

Praha 20. května 2025 (PROTEXT) - Výkonný model pro delší trasy nebo lehká a skladná elektrokoloběžka do města - mezi novinkami od Sencoru si vybere každý. Liší se výkonem, dojezdem i vybavením, ale všechny spojuje vyvážený poměr atraktivní ceny, kvality, moderních technologií a promyšleného designu. Sencor X70 – Maximální výkon pro dlouhé cesty a náročný terénSencor X70 (doporučená cena 26.999 Kč) je nejnadupanější modelem v nabídce Sencor pro ty, kteří požadují dlouhý dojezd a vysoký výkon. Se dvěma motory o celkovém výkonu 1000 W zvládne nejen městské ulice, ale i náročnější terén. Maximální rychlost dosahuje až 25 km/h (40 km/h s vypnutým omezovačem rychlosti mimo pozemní komunikace), s kapacitní baterii je koloběžka schopna dosáhnout úctyhodného dojezdu až 65 km na jedno nabití. V případě potřeby je možné nechat aktivní pouze jeden motor a šetřit energii.Celoodpružený rám a velká kola pomáhají absorbovat nerovnosti na cestě, což zvyšuje komfort při jízdě. Výkonný brzdový systém s kotoučovými brzdami poskytuje bezpečnost i při vyšších rychlostech, přední a zadní bezdušové pneumatiky s gelem pro zacelení defektu nenechají nikoho ve štychu. Koloběžka má intuitivní ovládání a moderní LED displej, který umožňuje snadný přístup k důležitým informacím o jízdě. Sencor X40 – Výkon, který si poradí i s náročnějšími trasamiModel Sencor X40 (doporučená cena 21.999 Kč) posouvá městskou mobilitu na vyšší úroveň. Se silnějším motorem zvládne nejen běžné městské přesuny, ale i kopcovitý terén. Maximální rychlost 25 km/h (40 km/h s vypnutým omezovačem rychlosti mimo pozemní komunikace) a dojezd až 65 km umožňují dlouhé jízdy bez nutnosti častého nabíjení, což ocení ti, kdo jezdí pravidelně delší trasy.Díky kvalitnímu odpružení vpředu i vzadu a větším 10" kolům je jízda plynulejší a pohodlnější i na nerovných cestách. Koloběžka je vybavena výkonnými brzdami, které zajišťují spolehlivou kontrolu nad rychlostí a bezpečné zastavení. Přední a zadní bezdušové pneumatiky s gelem pro zacelení defektu vám poskytnou jistotu a pohodlí i na náročnějším terénu. Nechybí ani moderní LED displej a efektivní osvětlení pro jízdu ve večerních hodinách. Sencor S30 – Stabilita a komfort na každé cestěSencor S30 (doporučená cena 8499 Kč) je spolehlivá elektrokoloběžka s vyváženým výkonem, která zvládne nejen každodenní cesty po městě, ale i delší výlety. Díky maximální rychlosti 25 km/h a dojezdu až 30 km na jedno nabití poskytuje dostatek výkonu pro svižnou a efektivní jízdu. Skládací konstrukce umožňuje snadné přenášení i skladování.Desetipalcové bezdušové pneumatiky nabízejí výbornou absorpci nerovností, čímž zvyšují stabilitu a jízdní komfort. Tomu ještě výrazně pomáhá odpružené přední kolo. Duální brzdový systém kombinuje elektronickou brzdu a mechanickou kotoučovou brzdu, což zajišťuje bezpečné a plynulé zastavení. Přehledný LED displej informuje o rychlosti, stavu baterie a zvoleném režimu jízdy. Přední i zadní LED světla zlepšují viditelnost za šera či ve tmě. Sencor S25 – Delší dojezd a vyšší stabilita pro pohodlné cestySencor S25 (doporučená cena 7499 Kč) přináší vyváženou kombinaci výkonu a pohodlí, která vyhoví i náročnějším jezdcům. Nabízí dojezd až 25 km a maximální rychlost 25 km/h, takže jsou přesuny po městě svižné a nikde se moc nezdržíte.Desetipalcové pneumatiky a odpružení pomáhají vyrovnávat nerovnosti na cestě. Koloběžka je vybavena duálním brzdovým systémem, který kombinuje elektronickou brzdu a mechanickou kotoučovou brzdu pro maximální bezpečnost. Nechybí ani přehledný LED displej, který informuje o všech důležitých parametrech jízdy. Sencor S21 – Kompaktní a efektivní městský společníkLehkost, praktičnost a svižná jízda – to je Sencor S21 (doporučená cena 6999 Kč). Tento model je ideální volbou pro každodenní městské přesuny, ať už jde o cestu do práce, školy nebo na schůzku. Díky maximální rychlosti až 25 km/h a dojezdu 20 km zvládne bez problémů kratší i středně dlouhé trasy. Skládací mechanismus usnadňuje přepravu a koloběžku lze snadno vzít do MHD nebo uložit v kanceláři.Jízda je pohodlná díky 8,5" pneumatikám, které zvládnou i méně kvalitní povrchy. O bezpečnost se stará kombinace elektronické brzdy a mechanické kotoučové brzdy, což znamená spolehlivější zastavení i při vyšších rychlostech. LED displej přehledně zobrazuje aktuální rychlost, stav baterie a zvolený jízdní režim. Přední i zadní LED osvětlení zajišťuje dobrou viditelnost ve večerním provozu. Pro pohodlnou správu všech koloběžek můžete využít aplikaci SENCOR HOME, která je dostupná na Google Play a v App Store. Ta vám poskytne všechny důležité informace o výkonu, rychlosti, stavu baterie a dalších funkcích.Ke koloběžkám Sencor je možné dokoupit širokou škálu příslušenství, které zpříjemní každodenní používání. Pro snadnější přenášení jsou k dispozici popruhy, batohy lze pohodlně zavěsit pomocí držáku a drobnosti lze uložit do praktické brašny. Pro bezpečnou a pohodlnou jízdu je možné dokoupit i držák na telefon, který usnadní navigaci. Značka SENCOR je synonymem pro spolehlivou spotřební elektroniku, která do každé domácnosti přináší nejen praktické spotřebiče, ale i chytré pomocníky, kteří překvapí svými schopnostmi a zpříjemní každodenní život. Všechny spotřebiče vynikají vyváženým poměrem mezi atraktivní cenou, kvalitou, moderními technologiemi a designem.SENCOR je globálně rostoucí značkou, která působí v 60 zemích světa. Její historie sahá až do roku 1969, kdy byla založena v Japonsku. V devadesátých letech přešla pod evropské vedení a doma je v Praze, kde sídlí i vývojové centrum se špičkovými odborníky, kteří pracují na vývoji spotřebičů a jejich designu. www.sencor.cz.   

Čas načtení: 2025-07-16 18:13:14

MotoGP se vrací do Brna. Co to znamená pro dopravu, bezpečnost i každodenní život

Po pěti letech se na Masarykův okruh znovu vrací světová špička silničních motocyklů. Pro fanoušky motorek skvělá zpráva. Pro policii a všechny, kdo se budou [...]

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2024-03-26 09:13:00

Gorenje přináší už 74 let jednodušší život!

Praha 26. března 2024 (PROTEXT) - Jednodušší, příjemnější a méně komplikovaný život s každým výrobkem Gorenje. S touto jasnou vizí se v roce 1950 značka a firma zrodila – tehdy jako malá dílna v idylické vesnici Gorenje ve Slovinsku. Během sedmi desetiletí přerostla v renomovanou značku, která si našla cestu do domovů v bezmála stovce zemí celého světa.Dnes je Gorenje jedním z největších mezinárodních výrobců malých i velkých domácích spotřebičů s výjimečným designem a skvělými funkcemi, s nimiž je každodenní život příjemnější a méně komplikovaný.Duben bude měsícem splněných přáníGorenje slaví narozeniny 5. dubna. Narozeninová oslava však nebude trvat jen jeden jediný den. Na celý duben je připravená řada lákavých nabídek, s nimiž bude život jednodušší a každodenní úkoly, které život přináší, méně komplikované. Vlastně se tak mnohým splní dvě přání najednou – pořídí si skvělé spotřebiče výhodněji a naplní se i často opakované rčení, které možná doma slýcháte i vy: ono SE TO udělá. Protože někdo jiný se postará.Vybrané spotřebiče bude možné pořídit až s 50% slevou – stačí sledovat nabídky na webu společnosti a nakoupit přes e-shop cz.gorenje.com. A protože oslavy by měly být bezproblémové, nákupy malých domácích spotřebičů přes e-shop společnosti budou s dopravou zdarma.Narozeninová oslava s exkluzivními nabídkami půjde ještě dál – každý, kdo v narozeninovém měsíci nakoupí přes e-shop Gorenje, postoupí do slosování o dvojici lístků na zápas Česko-Portugalsko na ME ve fotbale EURO 2024. Jeden šťastlivec i s doprovodem tak bude moct vyrazit fandit na zápas, který se bude hrát v Lipsku 18.6.2024. I to zcela určitě dodá narozeninové oslavě tu správnou jiskru.Gorenje znamená víc než spotřebiče: je součástí rodinyAť už je řeč o vestavných troubách OptiBake, myčkách UltraClean, chladničkách GardenFresh, nebo pračkách a sušičkách WaveActive, všechny mají jedno společné: inovativní technologie a skvěle vyladěné funkce, které zjednodušují každodenní rutinu. Proto se stávají spíš než spotřebiči spolehlivými členy rodiny, s nimiž SE TO udělá, ať už jde o jakýkoliv úkol.Ohlédnutí zpět, pohled do budoucnosti i radost z EHF EURO 2024Oslava narozenin není jen příležitostí se ohlédnout zpět na historii a dědictví značky, ale je to hlavně okamžik, kdy je potřeba hledět dopředu. Tím, co propojuje domovy napříč zeměmi, jsou i významné sportovní události. V letošním sportovním super roce je to nedávné ME v házené mužů EHF EURO 2024 a blížící se ME v házené žen Women’s EHF EURO 2024 – Gorenje je oficiálním partnerem obou vrcholných šampionátů. Kromě toho již Gorenje oznámilo podporu ME v házené žen i mužů v roce 2026. Sport podporuje Gorenje i lokálně – v ČR je například partnerem prestižního a dlouhodobě úspěšného házenkářského klubu DHC Slavia.S jasnou vizí budoucnostiGorenje ví, že budoucnost patří inovacím, které se snadno a intuitivně používají, skvělému designu a konektivitě. A také projektům a aktivitám, které přispívají k utváření lepšího světa. Proto bude i nadále nabízet inteligentní domácí spotřebiče, které se jako spolehliví pomocníci hladce začlení do jakékoliv domácnosti. Stejně tak se bude zaměřovat na smysluplné aktivity a společensky odpovědné projekty, které život usnadňují, a to na mezinárodní i tuzemské úrovni. Příkladem může být nedávné propojení s neziskovou organizací Nedoklubko a s neonatologickými odděleními v Čechách a na Moravě. Protože na jednoduchosti záleží.Více informací: cz.gorenje.com    

Čas načtení: 2024-09-28 18:13:30

Káva s adaptogeny: Proč s ní začít svůj každodenní rituál?

Někdo nedá každé ráno ani ránu bez šálku horké černé kávy. Bez ní zkrátka není schopen fungovat. Váš ranní rituál vám ale může dodat ještě více energie do nového dne, pokud zvolíte kávu s adaptogeny. Co si představit pod slovem adaptogen? Nejspíše jste teď na rozpacích. Ano, rádi byste svoje tělo ještě více povzbudili, abyste zvládli všechny pracovní i soukromé úkoly, které vás dnes čekají. Netušíte ale, co si pod pojmem káva s adaptogeny představit. Nejprve bychom si proto měli objasnit, co znamená slovo adaptogen. Jako první ho použil ruský vědec Nikolaj Lazarev v roce 1947. Jde o látku, většinou rostlinného původu, která vašemu tělu pomáhá snáze se přizpůsobit zhoršeným životním podmínkám – tedy adaptovat se na ně. Jak si představit ztížené životní podmínky? Mají mnoho podob. Dnes často čelíte dlouhodobému stresu v práci i v životě. Nároky na pracovní výkon jsou vysoké. Také životní prostředí je znečištěné. Na všechny popsané situace se musíte adaptovat. V tom vám může pomoci káva s adaptogeny – houbová káva. Jaký prospěch budete mít z pití obohacené kávy? Benefitem kávy s adaptogeny, tedy kávy obohacené o medicinální houby ale i jiné povzbuzující látky, je znásobený pozitivní účinek kávy. Takový nápoj by vám měl na počátku nového dne dodat ještě více vitality pro zvládnutí vašich úkolů a přinést ještě další zdravotní plus. Jaká? Snížení míry stresu, kterým trpíte. Pokles rizika jaterních nemocí a úmrtí na srdečně cévní choroby. Zvýšení imunity. Zlepšení kognitivních schopností. Káva s přidanými adaptogeny je předmětem intenzivního zkoumání vědců, které ještě zdaleka není u konce. Nadějné výzkumné studie Objevují se ovšem výzkumy, které napovídají, že vyzkoušet tento obohacený nápoj v rámci zlepšení životního stylu, má opravdu smysl. „Studie z roku 2023, která zahrnovala 41 zdravých dospělých, zjistila, že suplementace 1,8 g lví hřívy po dobu 28 dnů byla spojena s nižší hladinou stresu ve srovnání s léčbou placebem,“ popisuje Jillian Kubala na webu Health.com. Nejde o... Čtěte více Příspěvek Káva s adaptogeny: Proč s ní začít svůj každodenní rituál? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-10-18 07:52:00

Nové sonické kartáčky Sencor: Blýskněte se perfektními zuby

Praha 18. října 2024 (PROTEXT) - Toužíte po zářivém úsměvu a zdravých dásních? Nové sonické kartáčky od Sencoru jsou přesně to, co potřebujete. Kartáčky Sencor SOC 5010BL v elegantní modré barvě (pro něj) a Sencor SOC 5011GD v zářivé zlaté (pro ni) využívají pokročilou sonickou technologií a zvládnou až 38 000 stěrů za minutu. Díky jejich ergonomii dokážete odstranit nečistoty i z těžko přístupných míst. Také pohlídají správnou techniku čištění, abyste kartáčkem na zuby netlačili moc.Díky inteligentnímu časovači s funkcí Quadpacer vás kartáček každých 30 sekund jemnou vibrací upozorní, že je čas přesunout se na další část úst, a tím vám pomůže rovnoměrně čistit celý chrup. Pohlídá za vás dobu 2 minut, což je ideální čas pro správnou ústní hygienu. Navíc je kartáček vybaven senzorem tlaku, který sleduje, zda na zuby netlačíte příliš. Pokud ano, kartáček vás na to upozorní a ochrání vaši zubní sklovinu před poškozením způsobeným nadměrným tlakem.Kartáček nabízí 4 různé režimy pro přizpůsobení vašim potřebám: Clean pro každodenní čištění, Soft pro citlivé dásně, White pro bělení zubů a Massage pro masáž dásní, což z něj činí perfektní nástroj pro každodenní komplexní péči o ústní dutinu. Součástí balení jsou 2 hlavice.Klíčové vlastnosti:Sonická technologie s až 38 000 kmity za minutu pro precizní čištění. Inteligentní časovač a funkce Quadpacer pro rovnoměrné čištění. Tlakový senzor chránící zubní sklovinu a 4 režimy pro péči o zuby a dásně: Clean, Soft, White, Massage. Připomenutí výměny kartáčkové hlavice – na displeji dostanete upozornění, že je pro dokonalou péči vhodné hlavici vyměnit za novou. Výdrž baterie až 30 dnů při každodenním používání a jednoduché nabití kabelem se standardním USB-C konektorem.Chytré sonické kartáčky Sencor SOC 5010BL SOC 5011GD jsou ideální volbou pro ty, kteří hledají efektivní a šetrné řešení pro každodenní ústní hygienu, a to s maximální péčí a pohodlím.Značka spotřební elektroniky SENCOR byla založena v roce 1969 v Japonsku, v devadesátých letech 20. století se pak stala firmou evropskou. SENCOR je řízen z Evropy, své produkty vyrábí v Asii i v evropských zemích. Mezi hlavní přednosti SENCOR patří atraktivní design výrobků; široký sortiment pro každou domácnost a její potřeby; inovace a zpřístupnění moderních technologií a funkcí, za které zákazník neutratí víc, než je nutné.www.sencor.cz Zdroj: Sencor 

Čas načtení: 2025-03-23 09:00:00

Rusko před jednáním s USA o ukrajinském příměří v Saúdské Arábii zaútočilo na Kyjev smrtícími drony

Před pondělními jednáními mezi USA a Ruskem se v neděli v Saúdské Arábii uskuteční schůzka představitelů USA a UkrajinyZelenskyj naléhá na spojence, aby vyvinuli „nový tlak“ na Rusko s cílem ukončit „každodenní realitu“ útoků Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj konstatoval, že ruské útoky v jeho zemi jsou i nadále „každodenní realitou“, a to navzdory částečnému příměří, které bylo dohodnuto minulý týden. Zmínil noční útok dronů na Kyjev, při němž byli zabiti nejméně 3 lidé, a ruský útok na jihoukrajinské město Záporoží, při němž   v pátek pozdě večer zahynula tříčlenná rodina.Zelenskyj, vyjadřující soustrast obětem útoků před jednáním o příměří v Saúdské Arábii, napsal v příspěvku na Twitteru:Tyto útoky jsou každodenní realitou. Jen tento týden bylo proti našim lidem použito více než 1 580 řízených leteckých bomb, téměř 1 100 úderných dronů a 15 raket různých typů. Všechny tyto zbraně obsahují nejméně 102 000 zahraničních součástek. Proto musí být sankce proti ruským teroristům účinnější. Každá skulina, která jim umožňuje obcházet sankční režim, musí být odstraněna.K ukončení těchto úderů a této války je zapotřebí nových rozhodnutí a nového tlaku na Moskvu. Musíme posílit Ukrajinu a naši armádu - dalšími systémy protivzdušné obrany a skutečnou podporou. Děkuji všem partnerům, kteří to chápou a nadále Ukrajinu podporují.Trumpův vyjednavač u Putina Witkoff je nadšen tím, že Putin nechal vyrobit Trumpův portrét a poslal mu ho. Witkoff se také vyjádřil, nweinformovaně a lživě, že obyvatelé východních oblastí Ukrajiny "hlasovali v referendu" pro připojení k Rusku, takže se to musí splnit: Unbelievable. Putin is having Witkoff for lunch. https://t.co/0J2431r1Xn— Annette Dittert  (@annettedittert) March 22, 2025

Čas načtení: 2025-05-26 10:44:00

Bitget Wallet spouští novou identitu značky a hnutí „Crypto for Everyone“

San Salvador (Salvador) 26. května 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Bitget Wallet, která má za sebou 300% nárůst uživatelské základny, představuje nový design a kampaň v hodnotě jednoho milionu USD, která má zajistit každodenní používání kryptoměn po celém světěBitget Wallet, přední decentralizovaná kryptopeněženka představila novou identitu značky, která odráží její vývoj v kryptopeněženku s veškerými službami určenou pro každodenní používání. Bitget Wallet, s více než 80 miliony uživatelů, strategicky rozšířila svou nabídku nad rámec obchodování a nyní nabízí také vyhledávání přímo na blockchainu a globální platby. Kromě nového loga, které symbolizuje jednoduchost a jednotné ubírání, aplikace přináší zjednodušené a uživatelsky přívětivější prostředí, aby se kryptoměny staly intuitivnějšími pro všechny. Bitget Wallet hlásá inkluzivní motto Crypto for Everyone, které se nyní stává součástí širší iniciativy hnutí Crypto for Everyone, jehož cílem je získat miliardu uživatelů. Prostřednictvím tohoto hnutí plánuje Bitget Wallet stimulovat komunitu s pomocí prostředků ve výši více než jednoho milionu USD jako vděk za podporu."Role peněženek se vyvíjí – posouvají se od nástroje pro specifické účely po nástroj, který v reálném světě pomáhá s každodenními potřebami,“ uvedl Alvin Kan, provozní ředitel Bitget Wallet. "Tenhle rebranding spadá pod dlouhodobý plán zpřístupnit kryptoměny pro všechny. Snažíme se vytvořit budoucnost, kdy je používání kryptoměn stejně snadné jako používání Uberu nebo PayPalu,“ dodává. Růst Bitget Wallet se udál současně se zvýšenou poptávkou po samosprávném vedení majetku a alternativním přístupu k financím, a to zejména v regionech s omezenou bankovní infrastrukturou. Naše platforma zaznamenala v posledním roce 300% nárůst uživatelů, zatímco největšího růstu bylo dosaženo v Africe (+959 %), Evropě (+367 %) a na Středním východě (+350 %). Stále více uživatelů se obrací na kryptoměny, aby zvládali inflaci, omezený bankovní přístup a ekonomickou nestabilitu a aby získali lepší kontrolu nad svými financemi.Rebranding Bitget Wallet se zaměřuje na to, aby se kryptoměny snadněji používaly a byly praktičtější pro každodenní potřeby. Tato peněženka je postavena na čtyřech základních funkcích – obchodování, vydělávání, placení a objevování. Umožňuje uživatelům sledovat tržní trendy, prozkoumávat nové tokeny a obchodovat jedním kliknutím napříč více než 130 blockchainy. Ve vybraných regionech bude spuštěn nový Jednoduchý režim, který nabídne zjednodušené používání pro uživatele zatím nepolíbené světem kryptoměn. Na podporu bezpečného používání tento režim obsahuje ochrany, jako je sledování rizika v reálném čase a prověření transakce, které uživatelům pomohou bezpečněji zvládat finance na blockchainu.Bitget Wallet patří mezi první kryptopeněženky, které spouští obchod v aplikaci, a zůstává jedinou velkou decentralizovanou peněženkou, která nabízí kompletní flexibilitu plateb, včetně kryptoměnových karet, skenování QR kódů a přímých nákupů. Obchod, kde naleznete více než 300 značek z odvětví her, mobilních zařízení, cestování a elektronického obchodování, umožňuje platby kryptoměnami v obchodech jako Amazon, Google Play, Shopee a další. Dále probíhají regionální integrace národních systémů QR plateb. Naše peněženka staví na každodenním využití a nabízí funkce výdělků, které uživatelům umožňují získat pasivní příjem ze svých zůstatků kryptoměn. Plánujeme také expanzi nad rámec digitálních aktiv v podobě podpory aktiv, jako jsou akcie a zlato."Bitget Wallet stojí na silných krypto základech a rozšiřuje se nad rámec naší decentralizované vize. Slouží jako důležitá přístupová brána do světa obchodování, vydělávání a plateb za aktiva na blockchainu. Uživatelé nyní získávají ještě účinnější nástroj, který se snadno používá, je dostupný a nabitý funkcemi. Propojuje lidi s příležitostmi, ať jsou kdekoli a kdykoli to potřebují,“ uvedla Gracy Chen, výkonná ředitelka společnosti Bitget.Na oslavu rebrandingu spouští Bitget Wallet hnutí Crypto for Everyone v partnerství s předními ekosystémovými projekty a nabízí více než jeden milion USD v odměnách. Uživatelé jsou zváni, aby prozkoumali aktualizovanou platformu prostřednictvím interaktivních kampaní.Další informace o změnách naší značky a produktech naleznete na blogu Bitget Wallet.Informace o Bitget Wallet Bitget Wallet je decentralizovaná kryptopeněženka navržená tak, aby kryptoměny byly jednoduché a bezpečné pro všechny. Má více než 80 milionů uživatelů a nabízí kompletní krypto služby, včetně swapů, informací z trhu, stakování, odměn, průzkumu DApp a platebních řešení. Bitget Wallet podporuje více než 130 blockchainů a miliony tokenů, umožňuje bezproblémové obchodování napříč blockchainy přes stovky DEXů a cross-chain mostů. Bitget Wallet je zajištěna fondem na ochranu uživatelů o hodnotě více než 300 milionů USD, a zaručuje tak maximální zabezpečení aktiv uživatelů.Další informace viz: X | Telegram | Instagram | YouTube | LinkedIn | TikTok | Discord | FacebookInformace pro média získáte na adrese media.web3@bitget.comFotografie k tomuto oznámení jsou k dispozici na adrese http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/1da4ea27-d601-407b-86fc-d76cae6bd0b3 http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/c7b4291e-91f7-4913-8bab-2a08b6fb6e7b  

Čas načtení: 2025-07-21 11:12:00

Zpráva Bitget Wallet odhaluje, že oblíbenými oblastmi pro platby v kryptoměnách je gaming a cestování

San Salvador (Salvador) 21. července (PROTEXT/GlobeNewswire) - Více než třetina uživatelů krypto peněženky je ochotná utrácet kryptoměny za hraní her, cestování a každodenní nákupyBitget Wallet, přední decentralizovaná kryptopeněženka, představila svou třetí on-chain zprávu – Případy placení kryptoměnami, která přináší detailní pohled na to, jak uživatelé po celém světě chtějí utrácet své digitální prostředky. Na základě průzkumu mezi 4599 uživateli kryptopeněženky ze začátku roku 2025 vyplývá, že top třemi kategoriemi, kde jsou uživatelé nejochotnější platit kryptoměnami jsou hraní her (36 %), každodenní nákupy (35 %) a cestování (35 %). Výsledky poukazují na poptávku po možnosti praktického, každodenního využití digitálních prostrředků, a to v online i offline prostředí.Průzkum se také věnuje rozdělení preferencí uživatelů podle věku. Generace Z (věk 18–29 let) vykazuje silný zájem o použití v sociálním a zábavním prostředí, včetně hraní her a dávání dárků. Mileniálové (30–44 let) se zajímají o různorodější věci v oblastech cestování, předplatných a digitálního zboží. Generace X (45 let a víc) dává přednost nákladnějším nebo základním kategoriím, jako je cestování (40 %), digitální zboží a nemovitosti. Toto rozdělení odráží touhu po flexibilních a bezpečných platbách v kryptoměnách, které vyhovují různým životním etapám a prioritám.Regionální analýzy odhalují různou motivaci podle infrastruktury a místních zvyklostí. Jihovýchodní Asie se zajímá nejvíce o hraní her (41 %) a dárky, což odráží mladou populaci, která využívá především chytré telefony, a výrazné přijetí digitálních peněženek a modelů play-to-earn. Ve východní Asii dosáhly každodenní nákupy a nákupy digitálního zboží 41 % (celosvětově nejvíce), především díky robustnímu systému plateb pomocí QR kódů a integraci e-shopů. Afrika se vyznačuje vysokým podílem plateb spojených se vzděláváním (38 %), což dokládá roli kryptoměn ve zlepšujícím se přístupu k přeshraničním službám a prostředí s nízkým pokrytím bankami. V Latinské Americe vedou nákupy digitálního zboží (38 %) a online nakupování (35 %), což poukazuje na ochotu používat kryptoměny na trzích náchylných k inflaci. Střední Východ zase vykazuje neobvyklou poptávku po luxusním zboží a nákupech spojených s životním stylem. O nákup luxusního zboží pomocí kryptoměn se zajímá 31 % respondentů o nákup autobomilů pak 29 %."Placení kryptoměnami už nikoho nepřekvapí – jde o nedílnou součást toho, jak lidé platí napříč regiony a věkovými skupinami,“ vysvětluje Jamie Elkaleh, CMO pro Bitget Wallet. "Uživatelé chtějí spolehlivost, kompatibilitu a kontrolu. Nezáleží na tom, jestli jde o QR kód při placení, nebo online platbu pomocí stablecoinů, uživatelé očekávají, že placení kryptoměnami by mělo být stejně pohodlné jako platba v hotovosti. Výzvou pro peněženky je pak tomuto očekávání vyjít vstříc, aniž by to mělo negativní dopady na principy systému samosprávy.“Bitget Wallet rozšiřuje svou PayFi infrastrukturu s cílem vyjít této poptávce vstříc, zejména pak v souvislosti s představením karty společnosti Mastercard povolující kryptoměny, která umožňuje uživatelům utrácet digitální prostředky u více než 150 milionů obchodníků po celém světě. Decentralizovaná peněženka dále podporuje platby na bázi QR kódů napříč nativními blockchainovými systémy, jako jsou Solana Pay a národní QR standardy na vybraných trzích. To umožňuje uživatelům platit kryptoměnami, přičemž obchodníci obdrží platbu v příslušné měně. V rámci aplikace mohou uživatelé přímo nakupovat lifestylové zboží, dobíjet kredit, kupovat herní kredity, platit digitální předplatná a rezervovat letenky a hotely za využití stablecoiny jako USDT nebo USDC.Celou zprávu najdete na blogu Bitget Wallet.Informace o Bitget WalletBitget Wallet je decentralizovaná kryptopeněženka navržená tak, aby kryptoměny byly jednoduché a bezpečné pro všechny. Má více než 80 milionů uživatelů a nabízí kompletní krypto služby, včetně swapů, informací z trhu, stakování, odměn, průzkumu DApp a platebních řešení. Bitget Wallet podporuje více než 130 blockchainů a miliony tokenů, umožňuje bezproblémové obchodování napříč blockchainy přes stovky DEXů a cross-chain mostů. Bitget Wallet je zajištěna fondem na ochranu uživatelů o hodnotě více než 300 milionů USD, a zaručuje tak maximální zabezpečení aktiv uživatelů. Naší vizí je Crypto for Everyone (zpřístupnit kryptoměnu pro všechny) a učinit platby kryptoměnou jednoduššími, bezpečnějšími a součástí každodenního života pro miliardu lidí. Další informace hledejte na: X | Telegramu | Instagramu | YouTube | LinkedIn | TikToku | Discordu | Facebooku V případě dotazů médií kontaktujte media.web3@bitget.comFotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/fe655960-c9a3-4172-a910-91ca54c1e936  

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků

Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami. Majonéza v plastu Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv. Nabídka ve volných obchodech ale nebyla nijak valná, a pokud nastal nedostatek nějaké konkrétní potraviny, jako první se dotklo omezení jejích dodávek sítě volných obchodů. Situace se začala mírně lepšit po Stalinově smrti, kdy se komunistická strana i u nás rozhodla podpořit vzestup životní úrovně obyvatelstva. Podle sovětského vzoru se začala budovat síť tzv. gastronomů – většinou se jednalo o lahůdkářské prodejny s rozšířeným sortimentem, často na místě dříve vyhlášených lahůdkářství z meziválečné éry. Zároveň trochu ožil i dovoz potravinářského zboží (dokonce ze Západu) a zlepšovala se také nabídka domácích specialit. Ve stejné éře padlo též rozhodnutí vybudovat skutečnou moderní katedrálu luxusního potravinového konzumu napodobující bájný Gastronom No. 1 v daleké Moskvě. Nový podnik disponující nejen vlastní lahůdkářskou výrobnou, ale také exkluzivní restaurací se začal budovat v samém centru Prahy, v horní části Václavského náměstí. Měly se zde nabízet jednak výrobky z dovozu, ale také domácí potravinářské novinky. Zároveň se počítalo od počátku s řadou výrobků vlastní značky, která se měla stát synonymem luxusu a elegance. Pamětníci nepochybně poznali, že šlo o Dům potravin otevřený v roce 1957. Brzy se ukázalo, že poptávka po luxusnějším a zajímavém potravinářském zboží je obrovská, a tak vznikaly další Domy potravin, například v Ostravě, kde byla po Praze nejvyšší kupní síla. Právě v Domě potravin zahájily svou velkou pouť po československých obchodech legendární výrobky jako v plastu balená majonéza Majolka či pověstný Masox. Když měl člověk štěstí, mohl zde na počátku šedesátých let koupit avokádo, olivy nebo francouzský koňak Martell. Výrobky zdejší studené kuchyně slavily úspěch i na mezinárodních soutěžích. Na sklonku šedesátých let zde poprvé Pražané za běžné koruny mohli ochutnat slavnou kokakolu. A ty legendární dárkové koše! Ve druhé polovině šedesátých let vznikaly též další labužnické svatyně vábící zákazníky. V tehdejší uvolněné atmosféře se otevíraly možnosti spolupráce i přes železnou oponu, které vyústily na konci září 1968 v otevření obchodu (a připojené vinárny) v Jindřišské ulici známého jako Paris-Praha. Už obložení ze Západu dovezeným růžovým hrubozrnným granitem rosso porino signalizovalo něco naprosto mimořádného. Prodávaly se zde, jak název obchodu napovídá, především francouzské potravinářské speciality jako hořčice Amora, sýry Camembert a Coulommiers či vanilkový krém v plechovce Mont Blanc. Stejně jako v Domě potravin i zde se budovala vlastní značka a již obal ze speciálního papíru vzbuzoval u zákazníků radostné chvění. V následujícím roce pak pražskou obchodní síť obohatila další prodejna přinášející závan západního luxusu, tentokrát ovšem severského, s jemným přídechem rybiny. Ve Vodičkově ulici se otevřela prodejna mražených ryb, rybích výrobků a mořských plodů Frionor, kde se dalo dostat mimo jiné velrybí maso. A plány tím zdaleka nekončily, jednalo se například o možnosti otevřít v Praze speciální prodejnu vyhlášených dánských sýrů výměnou za vybudování české restaurace v Kodani. Jenže začátek sedmdesátých let přinesl dočasné zmrazení velkolepých plánů. Rozhodně však nikoli natrvalo, jak si ukážeme v některém z příštích čísel.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-27 14:43:49

Martina Novotná: Psaní je pro mě především neskutečný relax

„Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti,“ přiznává autorka knižní detektivní série Moravské příběhy Jakuba a Viléma, která se odehrává v období vlády Václava II, Martina Novotná. Letos jí vychází historická detektivka Prokletí hradu Mydlovar, v níž se poprvé objeví vyšetřovatelská dvojice voják Martin a panoš Bohdan.   Pocházíte z Karlových Varů a vyrůstala jste s bratrem. Od mala jste si ráda vymýšlela různé příběhy, které jste si pak psala, ale skončily na dně šuplíku. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období dětských her? Díky bratrovi, který je o pět let starší než já, jsem měla kolem sebe vždy hodně kluků. I proto mi byly bližší spíše chlapecké zábavy. Hodně času jsme trávili venku, hráli různé hry, lezli po stromech atd. Když jsme bydleli v Krhanicích, často jsme chodili i k řece a snažili se chytat ryby do holých rukou. Musím se pochlubit, že se mi to občas i podařilo (úsměv).   Vystudovala jste pražské česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii. Proč jste si vybrala právě studium kriminalistiky? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás vždy lákaly různé záhady a jejich objasňování, a to byl jeden z důvodů… Myslím, že to byl do jisté míry důsledek dětství stráveného s knihami Karla Maye, kde bývá spravedlnost na prvním místě. Když jsem se pak rozhodovala, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, padla volba na prosazování spravedlnosti. Však ono je to také taková záhada, objevovat, na čí straně vlastně je…   K psaní jste se nakonec po letech vrátila. Jelikož se zajímáte o historii, zvolila jste historickou detektivku. Na svém kontě máte již čtyři příběhy odehrávající se v období vlády Václava II. ze série Moravské příběhy Jakuba a Viléma. Na myšlenku napsat vlastní příběh vás, jak jste někde přiznala, přivedla americká spisovatelka Ingrid J. Parker, s níž si několik let píšete. První knížka Vražda nepočestné panny vyšla v roce 2020, i když původně jste o vydání neuvažovala a příběh psala jen tak pro sebe. Jaký to byl pocit, když jste ji pak vydanou držela v ruce?   Musím přiznat, že velmi zvláštní. Pořád jsem ji převracela v ruce a říkala si, že se mi to asi jen zdá, že za chvilku zazvoní budík a já se vzbudím.     Stvořila jste dvojici šlechticů – českého Viléma z Frejštejna, později se jmenuje Vilém z Cornštejna a potulného loutnistu, z něhož se vyklube významný španělský šlechtic Jakub de la Vega. Dočetla jsem se, že připravujete další příběh této dvojice. Kdy se na něj můžeme těšit a co o něm můžete prozradit? Další případ Jakuba a Viléma je v plánu, nicméně nyní dostala přednost jiná vyšetřovatelská dvojice, a to voják Martin a panoš Bohdan. Jejich první příběh by měl v nejbližší době vyjít v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Prokletí hradu Mydlovar. Jak již jméno napovídá, bude se odehrávat na málo známém hradě Mydlovaru, který stával kousek od Nymburka a dochází na něm k podivným úmrtím, jejichž objasněním je pověřen právě Martin.    Knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny a Prokletí jménem Rozálie mají také audio verzi a načetl je herec Milan Šmíd. Jak jste s ní spokojená a jaká byla s Milanem Šmídem spolupráce?  Spolupráce byla tak příjemná, že v současné době dokončuje již čtvrtou knihu s názvem Démoni minulosti, která by měla být na trhu do konce zimy.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, relax, terapie? Nebo od každého něco? Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti. Moderní mluvou by se dalo říci, že je to určitá forma psychohygieny.   Při vysokoškolských studiích jste působila jako lektorka angličtiny a španělštiny na jazykových školách. Dnes učíte na ZŠ. Jak se vám kloubí práce učitelky a spisovatelky? Myslím, že tato povolání se výborně doplňují, celý život jsem pracovala s jazyky, to má vliv na vyjadřovací schopnosti či slovní zásobu. Což samozřejmě neznamená, že nikdy nemám pocit, že se nemůžu lidově řečeno vyžvejknout (úsměv). Práce učitele je přínosná i v tom, že se neustále setkávám s nejrůznějšími lidmi, kteří mi pak mohou být předlohou pro jednotlivé postavy či situace.   Vašimi oblíbenými autory, jak jsem zjistila, jsou Robert van Gulik, Ingrid J. Parker a Umberto Eco. A co současná literární tvorba? Je někdo, kdo vás oslovil, jehož knížky byste doporučila si přečíst? Ze současných autorů bych uvedla Vlastimila Vondrušku, především pak jeho sérii s Oldřichem z Chlumu. Knihy s královským prokurátorem patří k těm, které v mé knihovně nesmí chybět. Jsou to takové milé příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, člověk si při jejich čtení skvěle odpočine. Pokud mám náladu na něco ostřejšího, sáhnu po sérii Kapitána Steina a notáře Barbariče od výborného slovenského autora Juraje Červenáka.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce a hrnkem dobré kávy? Vzhledem k tomu, že se nám v listopadu narodil třetí syn, tak teď slovo relax ve svém slovníku příliš nemám (úsměv). Pokud se ale vyskytne chvilka volna, nejradši ji trávím tvůrčím způsobem. Mám ráda nejrůznější výtvarné techniky, nejbližší jsou mi korálky, ze kterých vyrábím jak šperky, tak nejrůznější dekorace.   Martina Novotná se narodila se 30. listopadu 1983 v Karlových Varech. V Praze vystudovala česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika (Mgr.). Rok působila na Katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Nyní je učitelkou na ZŠ. Napsala knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny, Prokletí jménem Rozálie, Démoni minulosti. Je vdaná a má tři syny.

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2020-09-03 18:28:47

Hyde Park Civilizace se vrací na obrazovky. V sobotu divákům představí již devětadvacátého nositele Nobelovy ceny

Už čtyři roky je věda pravidelnou a každodenní náplní vysílání České televize. Samostatná redakce vznikla v září 2016 a za dobu své existence zpracovala na pět tisíc témat, jen loni jich nabídla do vysílání 1736. Od ledna také divákům poskytovala vědecký pohled na pandemii koronaviru. Po půlroční pauze se nyní vrací na obrazovku i pořad Hyde Park Civilizace. V sobotu 5. září přivítá Daniel Stach ve vysílání nositele Nobelovy ceny, australského imunologa Petera Dohertyho. Pořad Hyde Park Civilizace moderuje Daniel Stach už devátým rokem. Za tu dobu vedl rozhovory s již osmadvaceti nositeli Nobelovy ceny. V soboru k nim přibude další. „Devětadvacátým nobelistou bude australský imunolog Peter Doherty, který zjistil, jak náš imunitní systém pozná, kdy má zaútočit a kdy zůstat v klidu. Mluvit budeme také o novém typu koronaviru i o tom, proč se díky ovci stal sám pokusným králíkem,“ avizuje témata rozhovoru moderátor Daniel Stach, který se v posledním půlroce stal i jednou z hlavních tváří vysílání o pandemii, kterou redakce vědy od března denně ve vysílání pokrývala. „Příchod globální pandemie do Česka pro nás byla zatím největší zkouška. I v nejkrizovějších týdnech jsme nad rámec obvyklé každodenní práce připravili pět speciálních vysílání pořadu Země v nouzi,“ říká vedoucí redakce vědy Jaroslav Zoula a Daniel Stach jej doplňuje: „Vstupovali jsme do vysílání s tematickými bloky, ve kterých jsme vysvětlovali konkrétní dění, novinky ve vývoji léků nebo vakcíny. Dávali jsme do kontextu aktuální čísla, aby diváci měli hlubší přehled o tom, co se děje a jaké jsou trendy, protože samotné číslo nově zachycených nakažených nestačí.“ Na webu ČT24 v sekci věda (www.veda24.cz) bylo za poslední rok uveřejněno 1529 článků, z toho tři sta o nemoci Covid-19. První článek publikovala redakce 3. ledna a jednalo se o vůbec první autorský článek o koronaviru v rámci všech českých médií. Zájem čtenářů vyvolaly i příspěvky na sociálních sítích. Videa na facebookové stránce redakce vědy čítají 8,5 milionů zhlédnutých minut, což představuje nárůst o 493 procent v porovnání s druhým pololetím roku 2019. Redakce v uplynulém půlroce připravila rovněž čtyři tematická vysílání k výročí konce 2. světové války a speciální vysílání s přímým přenosem startu první komerční lodi s posádkou k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) Crew Dragon, a to včetně živě komentovaného připojení lodi k ISS. V sobotu se do vysílání opět po půlroční pauze vrací premiérovými díly pořad Hyde Park Civilizace, rozhovor s Peterem Dohertym uvidí diváci programu ČT24 od 20:05 hodin.

Čas načtení: 2020-05-17 14:16:52

U knihovny s Petrem Bílkem: O síle jména, „telefonátu otci“ do záhrobí a zapřisáhlém civilismu

Kultivované důvěryhodnosti knihy Příležitostné nápady bez jména autorky od Eleny Ferrante působily polovičním dojmem, Arnošt Goldflam je pozoruhodným pokračovatelem Karla Poláčka a Oty Pavla a Jiří Kolář kladl důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky.   Elena Ferrante: Příležitostné nápady (Prostor 2020/ překlad Anna Kudrnová) Italská bestselleristka stále neproniknutelně skrytá za svým pseudonymem vyslyšela výzvu a rok 2018 věnovala každotýdennímu sloupku pro britský deník The Guardian. Texty nyní vyšly s nápaditými ilustracemi Andrey Uciniho i česky. Autorčin tematický rozptyl není ohromující. Vyhýbá se aktualitám a své myšlení nechává kroužit kolem problematiky psaní a vlastních hodnotových preferencí. Její kultivované důvěrnosti by působily polovičním dojmem, kdyby čtenář neměl pocit, že nahlíží do kuchyně slavné spisovatelky. Například: „Jediná závislost, kterou dobře znám, je závislost na tabáku, kouřila jsem totiž od dvanácti let.“ Tohle by mohl napsat kdekdo a nechalo by vás to chladnými. Jenže když to napíše Ferrante, tiskne to i Guardian.   Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn (Sefer 2012) Goldflama (1946) vnímá kulturní obec hlavně jako herce a divadelního autora a režiséra. Méně je těch, kterým nezůstalo utajeno, že jde o pozoruhodného spisovatele navazujícího na linii české prózy započaté někde u Vojtěcha Rakouse a pokračující Karlem Poláčkem až k Otu Pavlovi. Poloha českožidovské narace je z podstaty ironická a nesena je také moudrým nadhledem i v situacích krajně a povážlivě tragických. Tento svazek povídek je Goldflamův v pořadí třetí. Zatímco předcházející knížka měla filiace spíše kafkovské, zde se ocitáme v silovém poli dobře známém z próz Pavlových – autor se vyrovnává se svým vztahem ke zvláštní postavě otce. Jde o „telefonát otci“ do záhrobí, že syn nedopadl tak špatně, jak mu rodič prorokoval.   Jiří Kolář: Očitý svědek (Arkýř, Karel Jadrný, 1983) Exulant Karel Jadrný se zasloužil o českou literaturu nejen svým noblesním nakladatelstvím v Mnichově, ale po listopadu 1989 i tím, že ve svém restituovaném pražském domě poskytl útulek Antonínu Brouskovi, když mu bylo nejhůř. A Jiří Kolář si v této knize a v roce 1949 vyzkoušel to, co pak doporučil Bohumilu Hrabalovi i Ludvíku Vaculíkovi. Den co den si zapisoval, co prožil nebo co ho napadlo. Přicházel tak ke slovu jeho zapřisáhlý civilismus a důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky. Z plynutí třeskutého poúnorového času vystupuje jako tragický vrchol svědectví o odchodu Františka Halase. Spolu s Pavlem Juráčkem se chce zopakovat: Deník je literatura. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-10 18:05:39

U knihovny s Petrem Bílkem: O nekončících dějinách, vosku bez medu a žensky drbavém vzpomínání

Alfred Döblin popisuje malého člověka v soukolí dějin, Dora Kaprálová se někdy spokojí se stylistickou piruetou a u knihy Gertrudy Steinové si uvědomíme, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.   Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí (Rybka Publishers 2014/ překlad Kamila Jiroudková) Legendární příběh o Franci Biberkopfovi z roku 1929 patřil k mým životním čtenářským dluhům, takže když se o něm v našem rozhovoru pro Literární noviny zmínil překladatel Hanuš Karlach, pochopil jsem to jako bezpodmínečný příkaz: Teď, nebo nikdy! Více než padesát let starému překladu by se dalo leccos vytknout, význam moravismů se například posunul, navíc některé slangové polohy ztratily dnes svou přesnou významovou lokalizaci. Románová evokace Berlína dvacátých let minulého století má ostrost Groszových kreseb a svou ježatostí a apokalyptickým podmračnem v předstihu ukazuje prstem, kam to všechno spěje. Malý člověk v soukolí dějin. A dávejme pozor, dějiny ani zdaleka neskončily.   Dora Kaprálová: Ostrovy (Druhé město – Martin Reiner 2019) Jednadvacet situačních záznamů většinou z Berlína působí po Döblinovi jako staroplzenecký sekt po lahvi Moëtu. Autorka (1975) stylizuje do „předpovídkových“, beletristicko-reportážních útvarů své zážitky a prokazuje při tom značnou řemeslnou zručnost. Těží látku především ze svého multikulturního osvětí a myšlenkově rezonuje se současnou intelektuální naladěností evropského intelektuála. Je normální, že některé texty jsou výraznější, v jiných, jako například v Ostrově ohraničeného vidění, šlapou věty spořádaně a vrství plástev ukázněně, jenže pod voňavým voskem slov chybí med významu. Výjevy spějí k pointě organicky, někdy se však autorka spokojí se stylistickou piruetou (Ostrov ohraničené plnosti).     Gertruda Steinová: Vlastní životopis Alice B. Toklasové (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968/ překlad Jiřina Hauková) Kdyby legenda americké literatury (1874–1946) tušila, jak ji proslaví Hemingway svým Pohyblivým svátkem, myslím, že by k němu byla shovívavější. V této knize, ve které si za své alter ego zvolila svou životní družku, píše, že Hemingway, jehož dobře poznala v Paříži, je zbabělec a že by měl napsat svůj skutečný příběh a ne to, co píše. Svůj umělecký potenciál vyměnil prostě za úspěch. Svérázně stylisticky pojaté vzpomínání je místy žensky drbavé (popisy kravat pánů a klobouků dam), ale má velkou dokumentární hodnotu ve vztahu k pařížskému uměleckému dění v prvních desetiletích 20. století. A především si člověk uvědomí, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}