Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-15 14:30:47

Keb’ Mo’, pětinásobný držitel Grammy a jeden z největších bluesových písničkářů, představí 27. července v Praze novou desku

Přední americký bluesový písničkář Keb’ Mo’, držitel pěti Grammy a 14 cen Blues Music Awards, brilantní hráč na nejrůznější druhy kytar, zahraje po třech letech v Praze. 27. července v prostoru ARCHA+ (bývalé Divadlo Archa) představí naživo nové album Room On The Porch, které natočil s další hudební legendou Taj Mahalem. Deska s deseti původními písněmi a cover verzemi vyšla 23. května a jde po Grammy oceněné nahrávce TajMo z roku 2017 o druhý společný počin těchto bluesových velikánů. Keb’ […] Zobrazit celý článek Keb’ Mo’, pětinásobný držitel Grammy a jeden z největších bluesových písničkářů, představí 27. července v Praze novou desku

Čas načtení: 2025-07-15 14:30:47

Keb’ Mo’, pětinásobný držitel Grammy a jeden z největších bluesových písničkářů, představí 27. července v Praze novou desku

Přední americký bluesový písničkář Keb’ Mo’, držitel pěti Grammy a 14 cen Blues Music Awards, brilantní hráč na nejrůznější druhy kytar, zahraje po třech letech v Praze. 27. července v prostoru ARCHA+ (bývalé Divadlo Archa) představí naživo nové album Room On The Porch, které natočil s další hudební legendou Taj Mahalem. Deska s deseti původními písněmi a cover verzemi vyšla 23. května a jde po Grammy oceněné nahrávce TajMo z roku 2017 o druhý společný počin těchto bluesových velikánů. Keb’ […] Zobrazit celý článek Keb’ Mo’, pětinásobný držitel Grammy a jeden z největších bluesových písničkářů, představí 27. července v Praze novou desku

Čas načtení: 2020-03-04 14:20:54

Zemřel Mirek Kovářík, neúnavný propagátor poezie Václava Hraběte i mnohých dalších básníků

Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…?  Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:   Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop? V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace.  V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová. A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika.    Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“. (…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad.    Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá? Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů!  Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti! A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk!    Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne? Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….   Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat? Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-09-01 10:12:00

Slávek Janoušek – Tohle je vzkaz

Začátkem září slaví sedmdesátiny jeden z nejvýraznějších písničkářů 80. let Slávek Janoušek. Za jeho tvorbou i osudy se ohlíží bezmála hodinový dokument Jiřího Vondráka. Vysílá ČT art 8. září 2023 ve 21:30.

Čas načtení: 2019-11-09 05:56:00

Jan Němec: Psaní i milostné vztahy se podobají alchymii

Šest let po vydání oceňovaných Dějin světla přichází spisovatel Jan Němec s novým románem, jehož téma i zvolenou fragmentární formu naznačuje již titul Možnosti milostného románu.   Deset let od vydání povídkového souboru Hra pro čtyři ruce s podtitulem „málem milostné povídky“ přicházíte s románem nazvaným Možnosti milostného románu. Čím vás problematika milostných vztahů coby spisovatele tak přitahuje? Nejspíš tím stejným, čím mě přitahují milostné vztahy jako takové: možností objevit nějaký jiný svět, který reprezentuje druhý, šancí přepodstatnit do určité míry sám sebe. Milostné vztahy se podobají alchymii a také psaní se jí podobá. Vždy přicházíte s nějakým hrubým materiálem – v alchymii se mu říká prima materia –, který se v procesu milostného vztahu, ale také v procesu psaní postupně proměňuje. A tato proměna je možná díky tomu, že jak láska, tak psaní nás „zahřívají“ – existenciálně nás vzrušují, přinášejí extázi i utrpení. A v tomto žáru nabýváme nových forem. V případě milostných vztahů i v případě psaní o sobě člověk leccos zjišťuje.    Zároveň se vaše nová kniha nápadně odlišuje od předešlého románu, cenami ověnčených Dějin světla. Po biografickém románu, ozvláštněném sice použitím du-formy, ovšem jinak se přidržujícím tradičního lineárního a chronologického způsobu vyprávění, jste napsal román neskrývaně autobiografický (či přinejmenším autofikční) a ryze postmoderní. Řekla si o to sama látka, nebo za tím byla vědomá snaha přijít zase s docela jiným typem prózy? Máte pravdu, že mě baví objevovat literaturu z různých stran. O některých autorech se říká, že celý život píšou jednu knihu, to zjevně nebude můj případ. Začal jsem poezií, pokračoval povídkami, pak přišly dva romány, které, jak správně říkáte, jsou každý dost jiný: jeden pracuje s lineárním vyprávěním, druhý s fragmentárním, jeden je tak trochu historický román, druhý je zasazený do současnosti, jeden především vypráví, druhý o dost víc přemýšlí. Na druhou stranu, oba ty romány zkoumají uměleckou zkušenost, oba se na několika místech dotýkají spirituality, v obou hrají svou roli milostné vztahy. Nakonec to tedy není tak překvapivé, že mají jednoho a toho stejného autora.    „Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ – těmito slovy jste svou knihu charakterizoval. Mohl byste onen termín „věk digitálního smutku“ trochu rozvést? Určitě to není nějaký terminus technicus, spíš takové trochu poetické vyjádření. Ta dvě slova jako by k sobě na první pohled nepatřila, první vede do světa binárních kódů, druhé pojmenovává jednu ze základních emocí. Mám ovšem pocit, že právě tyto světy – svět technologií a svět emocí – se v nás čím dál tím častěji potkávají. Souvisí to snad s určitou technologickou deziluzí, kterou zažíváme. Domnívali jsme se, že internet nám pomůže rychleji komunikovat a obchodovat nebo že demokratizuje přístup k informacím. To se stalo, ale kromě toho se ukázalo, že naše interakce s digitálními technologiemi v nejširším slova smyslu není nevinná. Sociální sítě, online pornografie, nutkavé nakupování, online počítačové hry, to vše je dnes zdrojem nových behaviorálních závislostí. A vedle této psychologické roviny existuje samozřejmě také ta společenská, o které se mluví častěji: například úpadek tradičních médií a žurnalistiky založené na profesních standardech v důsledku rozvoje agresivního infotainmentu, fake news a bullshitů. To všechno se vrtí v tom pytli převázaném provázkem s cedulkou „digitální smutek“.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Přiznám se, že té introspekce bylo v románu na můj vkus až příliš a k oběma protagonistům jsem místy pociťoval spíše antipatie. Neničí dnešní vztahy právě přemíra slov, rozborů a hypotéz? Jestli měl příběh Jana a Niny tohle ilustrovat, pak se vám to vskutku podařilo na výbornou. Nemyslím si, že by ten román chtěl ilustrovat nějaké teze. Podle mě je každopádně v pořádku, pokud ve vás postavy vzbuzovaly antipatie – postavy tu nejsou od toho, abychom s nimi chodili na pivo a plácali se po rameni, jak hezky si rozumíme. S tou tezí, že vztahy dnes ničí přemíra slov a rozborů, spíše nesouhlasím. Moderní vědomí je vědomí reflexivní a žádná cesta zpátky k primitivnějšímu vědomí neexistuje. Ne že by to nebylo krásné, rozumět si s druhými beze slov – a ne že by se to čas od času nestávalo –, ale žijeme v příliš složitém světě, než aby se na to dalo spoléhat. Přesto je v tom, co říkáte, také kus pravdy. S psychoanalýzou se to nemá přehánět, problematizovat lze nakonec úplně vše.    Dokážete odhadnout, nakolik Možnosti milostného románu ovlivnil fakt, že jste vystudovaný sociolog?  Odhaduju, že nijak zásadně. Ostatně i v té knize to říkám, že jsem se od sociálních věd v určitou chvíli obrátil právě k literatuře. Zdálo se mi – a nemýlil jsem se –, že literatura umožňuje komplexnější výpověď. Jazyk sociálních věd mi připadal příliš reduktivní, necítil jsem se v něm komfortně. Ale když jsem Možnosti psal, přečetl jsem si znova třeba Proměnu intimity Anthonyho Giddense nebo Tekutou lásku Zygmunta Baumana. Obojí jsou to studie o proměnách, jimiž prochází láska v moderní společnosti. Ale měl jsem při čtení pocit, že pokud například Bauman říká něco podstatného, je to tehdy, když opustí sociologický diskurs a začne hovořit o něčem, co se podobá spíš filozofii milostných vztahů. Určité sociologické povědomí si tedy s sebou určitě nesu, ale dnes už jen jako doplněk.   Dílo sestavené z tolika rozmanitých fragmentů – vedle řady importovaných cizích textů tu najdeme třeba nezvykle situovaný jmenný rejstřík či přímo rozhovor s autorem – jistě doznalo během svého vzniku četných úprav a změn. Jak vypadal okamžik, kdy jste poslední dílek této složité mozaiky zasadil na kýžené místo?  Zatímco Dějiny světla jsem psal v podstatě lineárně, zde jsem postupoval úplně jinak. Více než rok jsem zkrátka psal kapitoly, které ke mně zrovna přišly. Teprve až jsem jich měl několik desítek, začal jsem se zabývat tím, jak by mohly být seřazené za sebou. Vytiskl jsem si je, rozložil doma po podlaze a začal je pořádat – tedy trochu na způsob toho, jak občas básníci sestavují sbírky. Poté jsem na rukopise dál pracoval už s vědomím určitého pořadí, něco málo jsem těsněji propojoval, dopisoval atd. Poslední kapitolu – nebyla to ovšem ta, která je jako poslední v knize – jsem napsal u jezera Wannsee na kraji Berlína, kde jsem rukopis naposledy pročítal a proškrtával.    Patříte k autorům, pro které jsou dopsané knihy uzavřenou kapitolou, nebo se k nim vracíte a dále o nich přemítáte? Věřím na dělbu práce. Tím chci říct, že autor má o knize přemýšlet a prožívat ji, když ji píše. Jakmile kniha vyjde, můžu si už jen přát, aby o ní přemýšleli a prožívali ji čtenáři.   Intertextuální rovina sahá v případě vašeho románu dokonce mimo samotnou knihu – na YouTube jste pod názvem románu zveřejnil playlist, který doporučujete k poslechu během četby vybraných pasáží...  Ta kniha je různými způsoby kontaktní, zkoumám tam mimo jiné, jak všelijak lze navázat vztah se čtenářem. Na několika místech ho oslovuji, vybízím ho, aby si ke knize sám zvolil motto, spoléhám na něj, že drží „druhý konec jazyka“ jako lano. Playlist s hudbou, která v knize hraje, je spíš jen takový bonus. Všichni víme, že hudba daleko snadněji než slovo přenáší emoce, vystihuje nálady atd. Možná spíš než doporučení pouštět si ten playlist k jednotlivým pasážím knihy se hodí říct, že je to možnost, jak tu knihu nechat trochu doznít i po jejím přečtení. V tom playlistu je kdeco: od písničkářů jako Leonard Cohen, Nick Cave nebo PJ Harvey až po Bacha nebo Arvo Pärta.    Otázka míry autobiografičnosti příběhu Jana a Niny zůstane asi jednou provždy nezodpovězena, jisté však je, že ve vašem vyprávění defiluje množství postav majících své reálné a snadno odhalitelné předobrazy. Dal jste všem dotyčným možnost vyjádřit se k rukopisu? A dočkal jste se nějakých negativních reakcí? Možnost dostali ti, kteří v tom rukopise aktivně vystupují. Přece jen to často jsou mí přátelé a nechtěl jsem o ně přijít. Naštěstí jsou dostatečně inteligentní, aby vnímali, že to jsou i nejsou oni, a že není třeba pozastavovat se nad každou replikou. Pár připomínek se mi shromáždilo, ale nešlo vlastně o nic zásadního. Dokonce i sama hlavní protagonistka napsala, že je ráda, že vůbec píšu a že, co píšu, je moje věc. Alespoň na tomto jsme se tedy nakonec shodli.    Váš román plně dostává 12 odstavcům o próze – textu, který jste v roce 2013 sepsali společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou a v němž jste formulovali svůj pohled na současnou českou prózu a její reflexi. I Možnosti milostného románu jsou dílem ne-aktuálním, ne-angažovaným a ne-přímočarým. Zdá se mi však, že próz aktuálních, ba i angažovaných u nás v poslední době přibývá... 12 odstavců o próze bylo z různých důvodů dost dezinterpretováno. Pokud jsme se tam vyslovovali proti aktuálnosti či angažovanosti, bylo to ve prospěch jejich hlubšího pojetí. Ano, nemám v literatuře rád aktuálnost, pokud to znamená, že se z literatury dělá žurnalistika. Už tak jsme všichni napůl udušení pěnou dní a plaveme neustále mezi tím, co se v ní drží. Ale současně věřím, že literatura má schopnost aktualizovat to podstatné ve světě kolem nás, to znamená ukazovat to znova jako jsoucí. A podobně s angažovaností. Nedomnívám se, že by úkolem spisovatele bylo zastávat správná stanoviska, to mohu jako občan. Jako spisovatel chci být angažovaný jiným způsobem, nikoli politicky, ale existenciálně.    Jak jsem se však dočetl v jednom nedávném rozhovoru, sám si pohráváte s myšlenkou napsat společenský román věnovaný proměně české společnosti v několika posledních dekádách? Měla by to být má příští kniha. Je dost s podivem, kolik českých románů, které vznikly v posledních dvaceti letech, se vrací ke zkušenosti druhé světové války, a jak málo jich reflektuje novější dějiny. Zajímá mě jak normalizace, tak ten divoký večírek, který probíhal v devadesátých letech a ze kterého jsme se probudili trochu v kocovině. A jak už jsem říkal, rád zkoumám literaturu z různých stran. Literární kritika má občas tendenci dělat velké závěry z jedné knihy, takže teď je ze mě autor zpytavé a intimní prózy. Ale mě stejně tak láká napsat společenský a realistický román klasického střihu. V posledních několika desetiletích vývoje české společnosti je na něj látky ažaž.    V Možnostech milostného románu je zmíněn i Sjezd spisovatelů, který v roce pořádala nově založená Asociace spisovatelů, jejímž jste byl prvním předsedou. Jak jste s činností této profesní organizace spokojen a co očekáváte od chystaného druhého sjezdu, plánovaného na příští rok? Příprav druhého polistopadového sjezdu se neúčastním, takže sám nevím, co přesně očekávat. Kolegové ze současného výboru myslím pracují dobře, ale mají to trochu těžší než my v tom, že když byla Asociace nová, poutala více pozornosti. Nejvíc se to projevilo asi právě na tom prvním Sjezdu, který zanechal celkem silný otisk. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat se slavnými sjezdy z 60. let, ale to jsme věděli, že dějinná situace je úplně jiná. Možná že příští sjezd bude mít více charakter oborové konference, uvidíme. Co se týče činnosti Asociace jako takové, jsem rád, že se ukázala být životaschopná. Některé plány samozřejmě nevyšly, ne všechny kroky, co jsme udělali, směřovaly správným směrem. Ale dnes má Asociace nějakých sedm desítek členů, vede několik projektů, slouží jako servisní organizace autorům a je třeba s ní počítat.    Před pár dny také skončil Festival spisovatelů Praha, kde jste spolu s Davidem Zábranským reprezentoval tuzemskou literaturu a jehož se dále zúčastnil třeba Michael Cunningham či Junot Díaz. Jaké dojmy jste si z něj odnesl? Festival spisovatelů do Prahy už spoustu let vozí skvělé autory, dva jste právě jmenoval. Cunninghamův starší román Tělo a krev je jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, jímž se proslavil Junot Díaz, rozhodně taky stojí za pozornost. Potíží festivalu však je, že trochu bojuje s financemi, a to se projevuje například na slabé propagaci – slabé přinejmenším v kontrastu s tím, jak silná je jeho dramaturgie. Pro mnoho lidí z českého literárního prostředí je navíc potíž přijít do Senátu, kde se většina festivalových čtení a diskusí odehrává. Dědictvím undergroundu je, že literatura patří do sklepa. Nemyslím si to, a také proto na Festival spisovatelů Praha chodím rád. A – mimochodem – souhlasím s tím, co Michael Cunningham v Senátu řekl, když se vymezoval vůči hlučnosti a sebestřednosti mnoha umělců: „Umělec má vždy být ten nejvelkorysejší člověk v místnosti.“ {/mprestriction}  Kromě rozhovoru s autorem přinášíme v Literárních novinách 11/2019 též recenzi románu coby listopadové Knihy měsíce v příloze Biblio.   Jan Němec (*1981) vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii, v současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knižně debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po níž následoval povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), který mu vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Za svůj první román Dějiny světla (2013), v němž zpracoval životní příběh fotografa Františka Drtikola, obdržel mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Nyní vyšel v nakladatelství Host jeho druhý román s názvem Možnosti milostného románu.

Čas načtení: 2024-03-05 07:23:32

RECENZE: Pozitivní a vyzrálý James Blunt kraloval pod sedmi lustry

V našich zeměpisných šířkách má britský zpěvák James Blunt jeden malý problém. Jmenuje se You’re Beautiful. Balada z roku 2004, k jejímuž napsání ho údajně inspirovalo setkání se svou bývalou láskou v metru v doprovodu jiného muže, se stala jeho poznávacím znamením a on se kvůli ní dostal do kategorie ufňukaných romantických písničkářů. Přitom jím není, a snad ani nikdy nebyl. Pondělní koncert v zaplněném pražském Foru Karlín to potvrdil.

Čas načtení: 2024-04-15 06:01:12

Jarek Nohavica a hosté

Sólový recitál jednoho z našich nejznámějších písničkářů s kytarou... | Domažlice - (2024-06-17 20:00:00 - 2024-06-17 00:00:00)

Čas načtení: 2024-04-15 06:01:12

Jarek Nohavica a hosté

Sólový recitál jednoho z našich nejznámějších písničkářů s kytarou... | Příbram - (2024-06-19 20:00:00 - 2024-06-19 00:00:00)

Čas načtení: 2024-05-26 20:00:00

SAMOSTATNÝ RECITÁL JAROMÍRA NOHAVICI

HOSTÉ: Robert Kusmierski (akordeon a piano) a Pavel Plánka (perkuse a bicí) Sólový recitál jednoho z našich nejznámějších písničkářů s kytarou a heligonkou sestavený nejen ze známých písní, ale i z aktuálních novinek z…

Čas načtení: 2024-05-27 20:00:00

SAMOSTATNÝ RECITÁL JAROMÍRA NOHAVICI

HOSTÉ: Robert Kusmierski (akordeon a piano) a Pavel Plánka (perkuse a bicí) Sólový recitál jednoho z našich nejznámějších písničkářů s kytarou a heligonkou sestavený nejen ze známých písní, ale i z aktuálních novinek z…

Čas načtení: 2018-05-04 23:00:00

Kombo

Osobitý folk se sarkastickými texty v podání jednoho z nejvýraznějších současných domácích písničkářů, mosteckého rodáka Xaviera Baumaxy, tentokrát z libereckého klubu Bunkr.

Čas načtení: 2024-08-28 16:47:58

Starou alejí [Vladimír Veit / Galén]

Po řadě alb zhudebněné poezie natočil Vladimír Veit, jeden z členů bývalého sdružení písničkářů Šafrán, třiadvacet svých nových písní.

Čas načtení: 2024-10-17 08:50:00

Seriál Radiožurnálu: Konverzace na dálku. Kryl ve Svobodné Evropě pouštěl zakázané autory a odpovídal posluchačům

Západní kapely i zakázanou tvorbu československých písničkářů pouštěl Karel Kryl v rádiu Svobodná Evropa od své emigrace až do roku 1991. Jeho padesátiminutové relace ladili i jeho příznivci v Československu. Přes krycí adresy mu do rádia v Mnichově psaly i mladé fanynky.

Čas načtení: 2024-12-02 14:19:26

„Zeptal bych se táty“ – zpívá pokáč v nové písni k Rodinné komedii Léto s Evženem

Jeden z nejpopulárnějších českých písničkářů Pokáč složil a nazpíval píseň pro rodinnou komedii Léto s Evženem s názvem „Zeptal bych se táty“. Hlas Pokáče bude znít ve filmu pro celou rodinu o dobrých tátech, partě kamarádů, dětí, letním táboře, a nečekaných dobrodružstvích na hradě Tramberk. Snímek s Jiřím Dvořákem, Martinem Myšičkou, Markem Němcem, Jaroslavem Pleslem, Janou Pidrmanovou nebo dětskými […]

Čas načtení: 2025-01-10 16:00:00

Bob Dylan: Úplně neznámý přináší příběh jednoho z nejvíce ikonických zpěváků a písničkářů všech dob

New York, 1961. Na pozadí pulzující hudební scény a překotných kulturních změn přijíždí z Minnesoty tajemný devatenáctiletý mladík s kytarou a revolučním talentem, který je předurčen k tomu, aby změnil směr americké hudby. Během svého raketového vzestupu, jež vyvrcholí přelomovým a kontroverzním vystoupením, které má ohlas po celém světě, navazuje blízké vztahy s hudebními ikonami Greenwich Village. Timothée Chalamet hraje a zpívá v roli Boba Dylana ve filmu Jamese Mangolda Bob Dylan: Úplně neznámý, v elektrizujícím skutečném příběhu o vzestupu Boba Dylana, jednoho z nejvíce ikonických zpěváků a písničkářů všech dob.

Čas načtení: 2025-04-06 23:00:00

23:00 Tenkrát v Rower's City

Recitál předních trampských písničkářů a skupin (1993). Uvádíme jako vzpomínku na W. Ryvolu, od jehož narození uplynulo 90 let a T. Linharta, který se narodil před 85 lety. Režie V. Fatka[online]

Čas načtení: 2025-07-04 20:50:00

20:50 Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát

Vzpomínky na mládí v krajině kolem řeky Sázavy známých písničkářů bratří Jana a Františka Nedvědových (1993). Režie V. Fatka[online]