Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2024-03-17 08:57:11

Jak se starat o tulipány ve váze?

Neodolali jste a přinesli jste si domů řezané tulipány do vázy? Aby vám dlouho vydržely, dodržujte následující doporučení a vyhněte se hrubým chybám, kterými byste zkrátili dobu jejich životnosti. Podle čeho tulipány vybírat Základem úspěchu je výběr těch správných tulipánů v obchodě. Aby vám vydržely co nejdéle, vybírejte si takové, které ještě nevykvetly. Pozornost upřete […] The post Jak se starat o tulipány ve váze? appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2024-02-15 06:30:00

Křemíkové Li-Ion baterie StoreDot vydržely 1100 cyklů, přinesou hustotu 340 Wh/kg

Společnost StoreDot vyvíjí křemíkové Li-Ion akumulátory a už letos by měly být dostupné varianty 100in5 (100 mil dojezdu za 5 minut nabíjení). Úspěšně už ale otestovala i rychlejší modely 100in4.

Čas načtení: 2024-02-14 06:30:00

Vápníko-kyslíkové akumulátory z Číny vydrží 700 cyklů, jsou ale velmi neefektivní

Novým typem akumulátorů by mohly být i ty vápníko-kyslíkové. Vápníku je na zemi 2500krát více než lithia, kyslíku je také poměrně dost. První prototypy vydržely 700 nabíjecích cyklů, mají ale také neduhy.

Čas načtení: 2024-01-08 17:39:25

Tamaris kotníkové boty na podpatku rozzáří každou ženu

Kotníkové boty na podpatku jsou nedílnou součástí každého ženského botníku. Jejich předností je elegantní vzhled, který dodává patřičné sebevědomí při nejrůznějších příležitostech. Synonymem pro stylovou obuv se v poslední době stala zejména značka Tamaris. Kotníkové boty na podpatku právě od Tamaris jsou v tomto ohledu v celkových prodejích napříč Evropou stále oblíbenější. Kotníkové boty na podpatku od značky Tamaris jsou známé tím, že skvěle kombinují moderní trendy s dostatečným pohodlím. Tamaris zároveň nabízí širokou škálu modelů, které uspokojí každou ženu. Nebojí se experimentovat s materiály ani se vzory. Kromě vzhledu klade Tamaris důraz také na kvalitu pohodlí. Jejich boty jsou navrženy s ohledem na ergonomické potřeby. Vnitřní podšívka a vložka jsou ve většině případů polstrované a velmi měkké, což ženy zvlášť při delším nošení jistě ocení. Značná všestrannost Jednou z největších výhod kotníkových bot od této značky je jejich všestrannost. Jsou skvělým doplňkem pro každodenní nošení do práce, i kupříkladu pro večerní vycházky či slavnostnější události. Díky široké škále nabízených barev je zároveň jednoduché sladit boty s nejrůznějšími outfity. Aby kotníkové boty Tamarisu vydržely v perfektním stavu co možná nejdéle, je důležité jim věnovat správnou péči. Pokud jsou boty vyrobené z kůže, vsaďte na impregnačními přípravky a krémy přímo na kůži, které prodlouží celkovou životnost a odolnost proti možnému poškození. Spojení elegance a stylu Kotníkové boty na podpatku od Tamaris spojují eleganci, styl a všestrannost. Jsou ideální volbou pro ženy, které hledají boty pro nejrůznější příležitosti a zároveň nechtějí ustupovat v pohodlí. Díky široké nabídce nejrůznějších designů a materiálů si každá žena může lehce najít pár, který dokonale doplní její šatník a přinese do něj další špetku elegance a stylu. Pokud tedy hledáte dokonalou kombinaci mezi šarmem, pohodlím a kvalitou, Tamaris kotníkové boty na podpadku jsou tím pravým řešení. Stačí si vybrat oblíbený pár a nechat se od svého okolí chválit. Zdroj náhledové fotografie: Unsplash.com Příspěvek Tamaris kotníkové boty na podpatku rozzáří každou ženu pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2018-08-15 23:00:00

Jak doma správně pečovat o šperky? Máme pro vás 4 tipy

Šperky patří k nejoblíbenějším módním doplňkům. Pokud chcete, aby vám vaše oblíbené skvosty co nejdéle vydržely, je nutné o ně náležitě pečovat. V tomto článku vám dáme několik tipů, jak krásu a lesk svých pokladů zachováte po celá léta. 1. Pozor na světlo a teplo Tak jako dlouhodobé sluneční záře ...

Čas načtení: 2023-09-13 17:20:17

Jak správně pečovat o šperky?

Ať už dáváte přednost perlovému náhrdelníku či prstenům s drahými kameny, základem dlouhé životnosti všech šperků je správná péče o ně. Víte, jak o své šperky správně pečovat, aby vám vydržely jako nové co nejdéle? Kam je ideálně ukládat a na co si dát obzvlášť pozor? Existuje několik pravidel, jak se o šperky starat, aby nedošlo k jejich zničení.

Čas načtení: 2018-04-26 14:45:00

Vybíráte pneu? Držte se těchto 6 zásad a pořídíte to pravé

Nákup nových pneumatik není jednoduchý. Pokud chcete, aby vám vydržely co nejdéle a aby se vám investice vyplatila, vybírejte je s rozmyslem. Pomůže vám k tomu následující seznam kritérií, které byste měli vzít v potaz.  1. Hlídejte správný rozměr Jednou z nejčastějších chyb při nákupu pneumatik j ...

Čas načtení: 2014-10-12 12:00:00

Aby klouby dlouho vydržely

Jak se zbavit bolest kloubů a starat se o pohybový aparát? Nepodceňujte drobnosti, které s klouby přímo nesouvisí. Úprava váhy Je potřeba se zbavit přebytečných kilogramů! Každé kilo navíc zatěžuje váš nosný aparát – páteř i klouby celého těla. Jezte pravidelně malé porce 5–6× denně. Jezte pestrou ...

Čas načtení: 2023-12-07 18:34:20

7 ingrediencí, které v kosmetice nechcete

Klasická kosmetika, kterou si pořídíte v drogerii, může být voňavá, k pokožce příjemná, mít lákavý obal a přitom bude i celkem levná. Má ale jedno velké ALE. A to je obsažená chemie. Z velké většiny v ní převažují syntetické látky z ropy a minerálních olejů, které na sebe určitě mazat nechceme. Výrobci však často mohou klasickou kosmetiku zatraktivnit tím, že do ní přidají pár přírodních složek, třeba rostlinných esenciálních olejů, aby pak na obal mohli uvést, že produkt obsahuje přírodní složky. Bohužel ten zbytek je z 95 % zase jenom chemie nevhodná pro naše zdraví. Syntetika, parabeny, silikony, ftaláty, umělé konzervanty a umělá barviva obsažená v tělové i dekorativní kosmetice mohou být pro náš organismus potenciálně i toxická. Na jaké látky je tedy potřeba si dát pozor? Zde je jejich seznam, vybrali jsme jen ty, které se používají nejčastěji a se kterými se také nejčastěji setkáte: Ropné deriváty Jedná se o látky, které vznikají jako vedlejší produkt při těžbě a zpracování ropy. V INCI produktu je najdete pod názvy minerální olej, parafín, vazelína, propylenglykol, petrolatum či paraffinum liquidum. Tyto látky nejsou vyloženě zdraví škodlivé, pokud tedy překousnete fakt, že si na obličej „mažete ropu“.  Ovšem jejich hlavní nevýhodou je, že samy o sobě v sobě nemají žádné vyživující látky, respektive nic, čím by naší pleti mohli prospět. Používají se často v krémech nebo balzámech na rty. Bohužel substance na bázi minerálních olejů utváří na pleti neproniknutelnou vrstvu. Sice ji tím chrání před mrazem a větrem, ale na druhou stranu ucpává póry a nedovolí pleti dýchat. Silikony Jedná se o syntetické vosky, které se hojně používají třeba v šamponech na vlasy. Jejich efekt je takový, že obalí vlasy neproniknutelnou vrstvičkou. Vlasy se pak sice pěkně lesknou a dobře se rozčesávají, ale při dlouhodobém používání šampónů se silikony bohužel kvalitu vlasu zhoršují, vysušují je a mohou být příčinou i jejich vypadávání nebo podráždění pokožky hlavy. Navíc nejdou z vlasů ani vymýt a také nejsou biologicky odbouratelné.  Jejich používání je proto velmi nešetrné k přírodě. Ve složení je najdete pod koncovkou – cone, – conol, – siloxane. Patří sem Amodimethicone, Cyclopenthasiloxane, Dimethicone, Dimethiconol nebo Triphenyl Trimethicone. Parabeny Ve složení produktu najdete pod názvy metylparaben, ethylparaben, propylparaben, butylparaben. Jsou obsaženy ve většině levné kosmetiky. Mají totiž antimikrobiální účinky, proto se v kosmetice hojně užívají se jako osvědčený konzervant, aby přípravky opravdu hoodně dlouho vydržely. Jsou dosud považovány za netoxické látky, ale zároveň vysoce alergenní. Zejména citliví jedinci mohou mít na parabeny v kosmetice alergické reakce. Najdeme je nejvíce ve sprchových gelech, šamponech a deodorantech. Existuje také podezření, že parabeny obsažené v deodorantech a antiperspirantech jsou potenciálně karcinogenní a ovlivňují vznik rakoviny prsu. Mohou mít také vliv na plodnost a hormonální rovnováhu v těle.   SLS a SLES Povrchově aktivní látky Sodium Lauryl Sulfát (SLS) a Sodium Laureth Sulfát (SLES) najdete nejvíce v šamponech, mýdlech, sprchových gelech, v pěnách do koupele, ale třeba i zubních pastách. Přidává se sem z důvodu jeho pěnicích a čisticích schopností. Jedná se však o agresivní tenzidy, dráždivé látky, které způsobují svědivost pokožky, při častém používání zapříčiňují i tvorbu lupů nebo dokonce vypadávání vlasů. SLS a SLES v zubních pastách zase zvyšuje riziko výskytu aftů. Navíc jsou špatně biologicky odbouratelné, takže přípravky se SLS a SLES nejsou nevhodné jen pro naši pokožku, ale také pro naši přírodu. Ftaláty Ftaláty se obecně užívají jako změkčovadlo při výrobě plastů. V kosmetice zase jako rozpouštědlo či ke zvýraznění vůně. Najdete je v deodorantech, antiperspirantech, parfémech a toaletních vodách, v lacích na nehty i šamponech. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že jsou pro náš organismus toxické. Negativně ovlivňují žlázy s vnitřní sekrecí. Mají škodlivý účinek na ledviny i reprodukční orgány, narušují hormonální systém, snižují kvalitu spermií a produkci testosteronu a zejména u mladých lidí mohou vést až k neplodnosti. Dále přispívají ke vzniku alergií a astmatu. V ISCI budou ftaláty figurovat pod označením např. DBP, DEP, DMP. Problém u kosmetických přípravků je však ten, že přítomnost ftalátů často není ve složení uvedeno přímo. Pokud byl ftalát použit pro zvýraznění a fixaci vůně, může být ve složení uvedeno pouze „fragrance“ (parfém). Jestliže se chcete vyhnout kosmetice s obsahem ftalátů, zkuste se dívat po takové, u které se uvádí, že neobsahuje umělé parfemační látky, respektive že pro parfemaci byly použity přírodní esenciální oleje. Formaldehyd Formaldehyd je běžnou součástí konvenčních laků na nehty a přípravků pro péči o nehty. V kombinaci s vodou působí i jako konzervant a dezinfekční prostředek. Jeho nebezpečí spočívá v tom, že je dráždivý a poškozuje sliznice. Existuje i podezření, že může být rakovinotvorný. Umělá barviva Syntetických barviv je celá řada. Mezi nejvíc nebezpečná patří azobarviva a aromatické aminy pocházející z ropy nebo uhelného dehtu. Jsou pravděpodobně karcinogenní a neurotoxické. V EU je jejich používání zakázané, takže pokud zvolíte kosmetiku vyrobenou v rámci EU, nemusíte se toxických umělých barviv obávat. Toto rozhodně není kompletní výčet. Nevhodných látek používaných v kosmetice existuje mnohem větší množství. Mezi dalšími můžeme jmenovat např.: propylenglykol (PG), který může poškodit ledviny, játra i mozek a najdeme ho snad v každé konvenční rtěnce, krému i šamponech, akrylamid, který pomáhá vytvořit požadovanou krémovou a gelovou konzistenci v krémech, bohužel je ale karcinogenní, hliník, u kterého existuje souvislost s nervovým poškozením a Alzheimerovou chorobou, dále se stále řeší jeho vliv na rakovinu prsu při používání deodorantů s obsahem hliníku, kolagen, který sice není toxický, ale jedná se o protein, který pokožka nedokáže vstřebat. Kolagen tedy ucpává póry v kůži podobně jako vazelína. Přidává se zejména do pleťové kosmetiky, ale bohužel jeho používání může vést z dlouhodobého hlediska ke stárnutí pleti a tvorbě vrásek. Pokud chcete mít jistotu, že vaší pokožce i vlasům poskytujete jen to nejlepší, možná bude lepší rovnou se podívat po ověřené, kvalitní přírodní kosmetice, u které nemusíte trávit hodiny luštěním podezřelého složení a zjišťovat, zda neobsahuje nějakou nebezpečnou škodlivinu.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2020-05-13 05:08:39

Hanebné pražské přepisování dějin

Česká veřejnoprávní média a s nimi spojení politici mají svůj způsob práce zapsán v memech (a v genetickém výběru redaktorů) už z doby tzv. druhé Československé republiky. Podlézavost vůči protektorům (bez ohledu na jejich momentální destinaci), okázalá nenávist vůči jejich současným protivníkům, nadřazený a vychovatelský přístup vůči divákům, posluchačům a čtenářům. Dědičnost zachází do takových detailů, že vztah ke dvěma posledním prezidentům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, (i používaná rétorika) nápadně připomíná vyjadřování druhorepublikových a protektorátních médií o Edvardu Benešovi. Inu, zvyk je železná košile.  Jejich další geneticky podmíněnou vlastností představuje návyk plnit ideologická zadání kampaněmi, které zcela zaplní éter a noviny, což už také má nepřetržitou tradici dlouhou přes osmdesát let. Proto jsme byli od léta loňského roku systematicky připravováni na to, že letošní 75. výročí osvobození Československa bude znamenat zásadní změnu v náhledu na historii. V předstihu nám to předvedla Česká televize, která již 10. června 2019 v den vypálení Lidic přinesla v pořadu Reportéři ČT příspěvek o udání v předvečer tragédie. S podtextem – všechno bylo jinak, nešlo o žádné nevinné mučedníky. Zavinili si to sami. Chyběl jen povzdech: chudáci Němci. Proto se v létě naplno rozhořel boj se symboly. První na řadě byla socha maršála Koněva na Praze 6. Vidím dva hlavní důvody, proč se terčem snah o revizi historie roku 1945 stal právě tento památník z roku 1980. Na pražském šestém obvodě je už málo volných parcel, které by se daly využít třeba pro výstavbu podzemních garáží, a maršálova socha tomuto záměru překážela. Druhý důvod je také docela logický – za každým nekalým záměrem musí stát člověk, který má v této věci silnou osobní motivaci. V tomto případě šlo o starší paní ruské národnosti, shodou okolností obdivovatelku válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze, který velel nacistickým ruským kozáckým jednotkám v Jugoslávii. Maršálu I. S. Koněvovi při demonstracích a vandalských útocích mimo jiné vytýkali činnost jednotek SMERŠ v roce 1945 v Československu, které zatkly a odvlekly ruské emigranty. Zejména ty, co se angažovali na straně hitlerovského Německa.  Pravda, spory o maršála se vedly několik let, doprovázely je „tabulkové války“, kdy jednu sundali ze staroměstské radnice, jiné dvě přidali k soše. Panu starostovi městské části Praha 6 Ondřeji Kolářovi tyto taškařice vydržely do dalšího volebního období. Zlom přišel vloni po 21. srpnu, kdy po dalším útoku „neznámých vandalů“ se zastupitelstvo rozhodlo pomníku zbavit. V kontextu dalších událostí se zdá, že šlo o začátek širší koordinované akce, již zaměřené k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Československa a skončení II. světové války. Na pomníkovou válku Prahy 6, která vynesla Ondřejovi Kolářovi z ruské strany označení místní gauleiter (nacistický župní vedoucí), plynule navázal starosta Řeporyjí Pavel Novotný se svým záměrem postavení pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády – vlasovcům) v Řeporyjích. Přišla pochopitelná reakce z ruské strany, následovalo vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi, které muselo ruské diváky přesvědčit o tom, že v členských zemích NATO se dostali k moci rusofobové, kreténi a sexuální zvrhlíci (tak nějak to shrnul Vladimir Žirinovskij). Pavel Novotný přitvrdil a slíbil, že pověsí ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pirátský primátor Prahy Zdeněk Hřib se nenechal zahanbit. Nejprve odmítl vrátit Koněvovu pamětní desku na budovu radnice, pak vypověděl nedávno podepsanou smlouvu mezi Prahou a Pekingem a začal chystat přejmenování náměstí Pod kaštany. Komunální politici se ve svých snahách o vyostření vztahů s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou mohli opřít o neskrývanou podporu ze strany veřejnoprávních médií a českého ministerstva zahraničí. Ostatní členy vlády paralyzovala hrozba další demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Pandemie koronaviru další vlnu provokací (po přejmenování náměstí Pod kaštany) výrazně přibrzdila. Na straně protiruských aktivistů navíc vládlo jisté rozčarování, protože RF na rozdíl od ČLR na kroky samosprávy nereagovala. Proto musel starosta Prahy 6 přitvrdit. Svolal noční zastupitelstvo a 3. dubna nechal sochu maršála Koněva demontovat a uložit do depozitáře. Doprovodil to rádoby vtipnou poznámkou o nenošení roušky. Odpůrce odstranění sochy nazval spodinou. Nevědomky tak potvrdil slova bývalého ruského ministra kultury Medinského, který jej označil za nacistického gauleitera. V sovětských (ale také amerických) válečných filmech podobnými žertíky esesáci komentovali popravy partyzánů. Označování druhých za podlidi k tomu patřilo. Očekávaná ruská reakce se konečně dostavila. Má podobu nového zákona (okopírovaného z legislativy USA), který umožňuje ruským orgánům činným v trestním řízení trestné činy hanobení památek vojenské slávy Ruska spáchané v zahraničí stíhat. Zdá se, že dejvická demontáž pomníku byla onou poslední kapkou, která k přijetí zákona vedla. Dá se proto předpokládat, že snaha literu zákona naplnit bude enormní. V době, kdy hlavním principem mezinárodního práva je právo silnějšího (a použití síly), členům zastupitelstva hlasujícím na nočním zasedání pro demontáž památníku to v budoucnu nejspíš ohrozí kvalitu jejich životů. Pokud jde o Řeporyje a starostu Pavla Novotného s jeho plánem pomníku vojákům Ruské osvobozenecké armády, teoreticky může narazit na problém z nečekané strany. Ten souvisí s minulostí jejich velitele Sergeje Buňačenka a jeho mužů. Objektivně vzato, proti Rudé armádě během II. světové války bojovali jen v březnu 1945 někde na Odře, a to necelý den. Předtím se většinou zúčastnili jen represí civilního obyvatelstva během protipartyzánských operací v Bělorusku, na Ukrajině a v Polsku, včetně Varšavy. S jedinou výjimkou – tou bylo nasazení na západní frontě v Normandii, kde Buňačenkovi muži zdrželi po vylodění postup Američanů téměř o dva měsíce a způsobili jim těžké ztráty.  Tento faktor rozhodl, že generála a jeho muže Američané vydali Sovětům, přes jejich nesporné zásluhy v Praze. Takže řeporyjský pomník bude postaven na počest příslušníků SS, válečných zločinců a hrdinných bojovníků proti spojenecké invazi v Normandii. Pan starosta Novotný se zřejmě chce dodatečně symbolicky přidat na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše. Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z univerzit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Hahnová v roce 2015. (K tématu viz strana 6 tohoto vydání Literárních novin.) Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence. Snaha odhalit první československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Naopak popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. Poprvé to zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy. Takže poselství, které nám postupně vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa, nakonec bude znít přibližně takto: Nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. A kdo toto nechápe, patří do pravicové nebo levicové spodiny, nebo je rovnou agent Kremlu.  Toto poselství našich pokrokářů jim bude komplikovat přístup Ruské federace, která už začala vůči ČR postupovat recipročně. Tak jako se nikdy nepodařilo dopadnout vandaly, kteří poškozovali sochu maršála Koněva, nikdy se nevyšetří útoky na naše zastupitelské úřady v Rusku. Dá se očekávat mezinárodní zatykač na starostu Koláře a další členy zastupitelstva Prahy 6, včetně snahy ho realizovat. Nemohu vyloučit, že se situace vyhrotí natolik, že česká vláda bude muset změnit svůj dosavadní alibistický postoj a konečně reagovat na porušování práva ze strany samospráv. Skandál s pomníky se projeví i ve výsledcích podzimních voleb.  Doba roušková se zdánlivě hodí k prosazování revizionistického pohledu na dějiny a plíživé rehabilitace nacismu, neb my všichni (kromě médií) máme náhubky a nemůžeme odporovat. Až je konečně sundáme, měli bychom využít všechny možnosti, jak vysvětlit podrazákům a zákeřníkům, že některé věci si mohli dovolit jen jednou. A víckrát ne. {/mprestriction}  Jaroslav Bašta (*1948 v Plzni) je český politik a diplomat, původním povoláním archeolog, za normalizace disident a signatář Charty 77. Byl ve vězení a po propuštění pracoval jako dělník a technik. V osmdesátých letech byl také vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků v prestižních československých i německých časopisech. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele tajné služby a dva roky vedl lustrační komisi federálního ministerstva vnitra. V letech 1998–2000 byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, 2000–2005 velvyslancem v Rusku, 2007–2010 velvyslancem na Ukrajině. Členem ČSSD se stal v roce 1994, v roce 2019 ze strany vystoupil.

Čas načtení: 2024-02-19 12:42:31

Stav zásob plynu v Česku pokračuje v poklesu a blíží se k 69% naplněnosti zásobníků, stav zásob oproti loňskému roku je nyní o více jak 6 % vyšší

Zásobníky byly k 17.2. naplněny z 69,38 %, resp. činí 26315,5 GWh plynu. Ze statistiky týkající se zásoby plynu určených pro spotřebu v Česku vyplývá, že při průměrné roční spotřebě by současné zásoby vydržely na 105 dnů.

Čas načtení: 2024-02-26 12:57:39

Stav zásob plynu v Česku nadále pokračuje v mírném poklesu a blíží se k 68% naplněnosti zásobníků, stav zásob oproti loňskému roku je nyní o více jak 8 % vyšší

Zásobníky byly k 24.2. naplněny z 68,67 %, resp. činí 26044,3 GWh plynu. Ze statistiky týkající se zásoby plynu určených pro spotřebu v Česku vyplývá, že při průměrné roční spotřebě by současné zásoby vydržely na 103 dny.

Čas načtení: 2024-03-05 11:27:57

Stav zásob plynu v Česku nadále pokračuje v postupném poklesu a blíží se k 66% naplněnosti zásobníků, stav zásob oproti loňskému roku je nyní o více jak 9 % vyšší

Zásobníky byly k 3.3. naplněny z 66,31 %, resp. činí 25155,6 GWh plynu. Ze statistiky týkající se zásoby plynu určených pro spotřebu v Česku vyplývá, že při průměrné roční spotřebě by současné zásoby vydržely na 100 dnů.

Čas načtení: 2024-03-11 14:00:01

Ztratí piloti svou práci? Britský stíhač Tempest již osádku potřebovat nebude

Rozmáchlý mezinárodní projekt stíhače 6. generace začal před několika lety, Velká Británie jej představila v základních konturách na tradičním leteckém veletrhu ve Farnboroughu. Na projektu spolupracuje kromě Velké Británie rozsáhlý mezinárodní tým, mimo jiné Švédsko, Japonsko či Itálie. A s nimi i jejich přední zbrojovky, italská společnost Leonardo, francouzská MBDA, která dodá pro letoun raketu Meteor, Rolls-Royce a další. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Společný cíl je jednoznačný – zkonstruovat nejmodernější stíhač, do něhož by byly zabudovány nejlepší současné technologie. Existovat by pak měla i bezpilotní verze, což jinými slovy znamená, že Velká Británie chce minimalizovat potenciální ztráty pilotů během jednotlivých akcí. Zbraně jako ze Star Treku Jak informuje server Royal Air Force, letoun Tempest má od roku 2035 nahradit ve službě stroje Eurofighter Typhoon. Kromě nejmodernějších technologií má být Tempest vybaven kombinací konvenčních, elektromagnetických, laserových či hypersonických zbraní, letoun bude mít potenciál dalších upgradů, aby nezaostal za svými konkurenty. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Tempest bude hojně využívat služeb umělé inteligence se schopností hlubokého učení, celkově dosáhne vysokého, ba mimořádného stupně autonomie. Mezi schopnosti Tempestu se pak řadí stealth (obtížná zjistitelnost). Tu mají i letouny 5. generace, nicméně v případě britského stíhače bude ještě vylepšená. Bude moci využívat i schopnost rojové technologie (swarming technology) k ovládání dronů. Dále letoun bude vybaven virtuálním kokpitem a bude schopen sdílet informace v reálném čase s ostatními stroji a snáze tak koordinovat své akce. Ambice britského stíhače jsou ty nejvyšší, uvidíme, zda se je podaří v rámci rozsáhlého projektu naplnit, každopádně pokud by vypukla válka, na nebi by neměly mít konkurenci. USA připravují vlastní projekt I USA pracují na svém letounu 6. generace. Projekt nese název NGAD (Next Generation Air Dominance). Ten má vstoupit do služby okolo roku 2030, tedy o něco dříve než britský Tempest. První studie nového letounu vznikla v roce 2014. V obranném rozpočtu pro rok 2023 bylo alokováno celkem 1,66 miliardy dolarů pro program NGAD. Počítá se s další finanční podporou v průběhu následujících let. Raketové testy nejsou překážkou. Trump chce nadále jednat s KLDR a Putin ho chválí Číst více Americký stíhač 6. generace bude mít podobné vlastnosti jako Tempest, dominantní roli bude hrát umělá inteligence, nejvyspělejší technologie a senzory, dále pak otevřená architektura letounu a rovněž nezbytná schopnost stealth. Dominance na nebi Co se týče zbraňových systémů, tak stejně jako u Tempestu do něj budou zabudovány energetické zbraně, důležitou součástí také bude autonomní dron letící vedle stíhače (tzv. loajální wingman). Stejně jako u Tempestu má vzniknout i bezpilotní verze. Klíčové technologie mají letounu zajistit vzdušnou dominanci okolo roku 2030, respektive po něm. V roce 2023 americké letectvo naplánovalo v budoucnu dodávku 200 pilotovaných verzí stíhače NGAD, požadavky však mohou být přirozeně ještě modifikovány. Stíhače 6. generace budou představovat výrazný technologický a designový skok oproti svým starším protějškům. Budou navrženy tak, aby ve službě vydržely několik dekád, disponovaly patřičným prostorem pro další modernizaci a byly pro nepřítele dostatečně odstrašujícím prostředkem.   Zdroj: Air Force Technology, Royal Air Force KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.  

Čas načtení: 2024-03-12 11:16:40

Stav zásob plynu v Česku nadále pokračuje v postupném poklesu a pomalu se blíží k 63% naplněnosti zásobníků, stav zásob oproti loňskému roku je nyní o 10,6 % vyšší

Zásobníky byly k 10.3. naplněny z 63,87 %, resp. činí GWh plynu. Ze statistiky týkající se zásoby plynu určených pro spotřebu v Česku vyplývá, že při průměrné roční spotřebě by současné zásoby vydržely na 129 dnů. Při zohlednění zimní spotřeby pak 74 dnů.

Čas načtení: 2024-03-13 13:00:01

Nešťastnou Janu Šulcovou ničila nevěra, alkohol, nemoci i diváci. Rodina ji pohřbila pod cizím jménem

Svoji vysněnou kariéru rozjela Jana Šulcová už jako velmi mladá a brzy ji objevil svět kamer a filmových příběhů. Zdálo se, že se nic nemůže pokazit, navíc podle svých vlastních slov dostávala role, které ji dělaly u diváků ještě oblíbenější. Neprávem opouštěné ženy, matky a dobrosrdečné postavy nemohou snad žádného herce divákům zošklivit. Jestliže je herečka navíc tak pohledná, jako byla právě Jana Šulcová, kariéra jen kvete. Brzy se k tomu přidala i velká láska, která měla vydržet celý život. Jenomže nevydržela…  Legendární herec malých rolí Zdeněk Srstka: Soused vypráví o posledních letech jeho života Číst více Vdávala se brzy?  Herečka se vdávala na dnešní poměry celkem brzy, ve svých dvaadvaceti letech, za stejně starého hereckého kolegu Oldřicha Víznera. V roce 1969 ale byl takový věk u svatby absolutně běžný a navíc všechno naznačovalo, že tenhle vztah zkrátka musí fungovat na věky. „Přála jsem si, aby Oldřich umřel dřív než já,“ prozradila herečka s tím, že nechtěla, aby se musel trápit jejím odchodem. Tak velká láska to byla.  Osudová nevěra Věčné časy, jak už to v naší republice chodí, vydržely téměř dvacet let, než přišel rok 1988 a s ním i nová láska Oldřicha Víznera. Po několika měsících její manžel skutečně odešel a Janě Šulcové se zhroutil celý svět. „Byl to pád z hvězdného nebe na dno Macochy,“ prozradila herečka ve své zpovědi v pořadu České televize. Rozvod přišel po listopadové revoluci, kdy se divadelní a filmové hvězdě navíc vytratily i pracovní příležitosti a odešla z divadla. Šok, který utrpěla, ji srazil na úplné dno.  Alkohol všechno zkazil V kritických chvílích, kdy potřebovala na všechny problémy, které se kolem ní kupily, zapomenout, sáhla dříve tolik milovaná herečka k alkoholu. Několik následujících let pak nad jejím životem převzal vládu a nebyl to vůbec hezký pohled. Kdysi nádherná žena se měnila před očima k nepoznání, dokonce se o ni musely v těžkých chvílích starat její dvě dcery, které se z manželství s Oldřichem Víznerem narodily. Když už se zdálo být všechno beznadějné, stal se doslova zázrak a herečka se ze svých alkoholových problémů začala oklepávat. Pak ale přišla další životní rána.  Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Z problémů do neštěstí Těžká životní etapa a víc než nezdravý životní styl se podepsaly na jejím zdravotním stavu. Jestliže se vyvlékla ze spárů bájného démona alkoholu, stanula na nové hranici svého života, kterou jí nastavila nemoc slinivky. Ta nepřečkala přemíru pití a vypověděla službu a nedlouho poté se objevily další problémy, tentokrát se štítnou žlázou. Dokonce musela podstoupit také operaci oka, po které se dočkala od lidí velmi nelichotivých komentářů ohledně svého dočasného vzhledu. Stres začal pracovat naplno a odborná pomoc byla znovu potřeba. I ten ale díky své povaze a pomoci rodiny překonala a po deseti letech problémů, alkoholu a neštěstí se naplno vrátila k práci a spokojenému životu. Takový konec špatných let je možné každému jen z duše přát.  Silná žena Jana Šulcová Jana Šulcová, jedna z hvězd nejlepší komedie století, filmu S tebou mě baví svět, zemřela v minulém roce celkem nečekaně na srdeční selhání. Její rodina pak uspořádala poslední rozloučení v úzké společnosti, dokonce ani nebyl oznámen čas obřadu. Na oficiálním panelu v motolském krematoriu bylo místo jejího skutečného jména uvedeno jméno postavy z jejího zmiňovaného nejznámějšího filmu: Kateřina Horáková. Stejně tak datum narození bylo změněno na rok vzniku filmu, tedy na 1983. Odešla tak herečka, která i přes složitou etapu svého života, plnou slz a trápení, zvládla návrat do života a k jeho radostem. Filmy, v nichž excelovala, nám ale budou její hereckou virtuozitu stále připomínat. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2024-03-19 10:04:47

Zásoby plynu v Česku i přes mírný pokles nadále zůstávají na vysoké úrovni 61,8 %, stav zásob oproti loňskému roku je nyní vyšší o více než 10 %

Zásobníky byly k 17.3. naplněny z 61,8 %, resp. činí 23440 GWh plynu. Ze statistiky týkající se zásoby plynu určených pro spotřebu v Česku vyplývá, že při průměrné roční spotřebě by současné zásoby vydržely na 93 dnů.

Čas načtení: 2024-03-20 11:02:00

Jak se starat o své šperky a co jim škodí

Také patříte mezi straky, které milují všechno, co se třpytí? Ať už dáváte přednost zlatu, stříbru nebo třeba trendy bižuterii, aby vám šperky dlouho vydržely, je důležité o ně pečovat.