Aktuální Zprávy

Proč se člověk rozčílí? Krátce řečeno proto, že je on sám nebo někdo, koho má rád, ohrožen.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2025-05-08 17:45:37

Třetina žen s rakovinou vaječníků nedostane šanci ochránit své blízké

Právě dnes si připomínáme Světový den boje s rakovinou vaječníků. V České republice toto zhoubné onemocnění každoročně postihne kolem tisícovky žen. Závažné je nejen svou náročností na léčbu, ale také časnou diagnostikou, která bývá komplikovaná kvůli nenápadným příznakům. Jednou z klíčových oblastí, kde může medicína pacientkám i jejich blízkým poskytnout šanci na lepší budoucnost, je

Čas načtení: 2024-10-04 08:50:11

Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení

Nafouknuté břicho je častým problémem, se kterým se setkává mnoho lidí. Může být nejen nepohodlné, ale i znepokojující, protože se často objevuje náhle a bez zjevné příčiny. Tento stav je zpravidla způsoben nadměrným hromaděním plynů v trávicím traktu, ale může Read More Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení The post Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-01-29 02:49:06

Jaká je sekundární neplodnost aneb Když druhé miminko nepřichází

Jaká je sekundární neplodnost aneb Když druhé miminko nepřichází redakce St, 01/29/2025 - 02:49 Nemoci a Léčba Klíčová slova: sekundární neplodnost problémy s otěhotněním Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co je sekundární neplodnost? Sekundární neplodnost je neschopnost otěhotnět nebo donosit dítě poté, co jste už jedno nebo více dětí donosila. Pokud se vy a váš partner tedy neúspěšně snažíte o početí šest měsíců až rok, může se jednat o sekundární neplodnost. Více párů se dokonce častěji setkává se sekundární neplodností než s primární neplodností (neplodností při prvním těhotenství). Obzvláště častá je u žen po třicítce nebo čtyřicítce, které se snaží o druhé dítě. Zajímavost: Podle WHO se s neplodností během reproduktivního věku setká 1 ze 6 párů. Příčiny sekundární neplodnosti u žen Primární a sekundární neplodnost mají často stejné příčiny. Zde uvádíme některé z nejčastějších příčin neplodnosti obecně, které se obvykle týkají i sekundární neplodnosti. Poruchy ovulace Neplodnost u žen je většinou způsobená poruchami ovulace (týká se to až 40 % žen), jako je například: syndrom polycystických vaječníků (PCOS), primární ovariální insuficience (POI), snížená produkce vajíček související se stárnutím, poruchy štítné žlázy nebo jiné endokrinní poruchy, které ovlivňují produkci hormonů, životní styl, jako je hmotnost, strava a užívání drog a alkoholu. Jednou z nejčastějších příčin ženské neplodnosti je PCOS, kvůli kterému vaječníky nebo nadledviny produkují příliš mnoho hormonů, které brání vaječníkům uvolňovat vajíčka. Může také způsobit vznik cyst na vaječnících, které mohou dále bránit ovulaci. Problémy s dělohou nebo vejcovody Strukturální problémy mohou ovlivnit schopnost otěhotnět. Pokud například dojde k ucpání vejcovodů, spermie a vajíčko se nemusí setkat. Děloha může mít také strukturální nebo tkáňovou vadu, která brání uhnízdění. Může za tím stát: endometrióza, děložní myomy nebo polypy, zjizvení dělohy. Zajímavost: Endometrióza se vyskytuje u 25–40 % žen, které mají potíže s otěhotněním. Jizvy po císařském řezu Pokud jste v předchozím těhotenství rodila císařským řezem, je možné, že se vám v děloze vytvoří jizva, tzv. istmokéla. Ta může vést k zánětu v děloze, který ovlivňuje početí. Dalšími příčinami neplodnosti u žen jsou: Infekce – mohou vést k ucpání vejcovodů. Autoimunitní onemocnění – obecně platí, že při autoimunitním onemocnění tělo napadá zdravé tkáně. To se může týkat i reprodukčních tkání. Věk – plodnost u žen z biologického hlediska vrcholí kolem 20. roku života a začíná klesat ve 30 letech. Neznamená to, že v pokročilejším věku nemůže dojít k úspěšnému těhotenství, jen to může trvat déle. Nevysvětlitelné důvody – je to odpověď, kterou žádná žena nechce slyšet, ale někdy (a bohužel často) lékaři nemohou najít důvod sekundární neplodnosti. Příčiny sekundární neplodnosti u mužů Dříve se neplodnost skloňovala především u žen, dnes však víme, že zhruba 40 % problémů s plodností pramení u mužů. Jaké jsou tedy příčiny mužské neplodnosti? Věk (40 let a více) – kvalita spermatu se obvykle snižuje po 40. roce života. Nízká hladina testosteronu – testosteron má zásadní význam pro tvorbu spermií. Zvětšená prostata – zvětšení prostaty může snížit počet spermií a omezit ejakulaci. Hypogonadismus – jedná se o stav, který způsobuje snížení sekrece mužských hormonů. Nadváha – pravděpodobnost neplodnosti se zvyšuje o 10 % na každých 20 kilogramů navíc, které muž přibere. Jaké jsou možnosti léčby sekundární neplodnosti? Pokud se s partnerem snažíte počít dítě, lékař vám doporučí léčebný plán v závislosti na příčině sekundární neplodnosti. Léčba neplodnosti u žen Hormonální léčba Chirurgické odstranění myomů atd. Oplodnění in vitro (IVF) – z dělohy se odeberou vajíčka, která se v laboratoři oplodní spermiemi, a vzniklá embrya se přenesou zpět do dělohy. Léčba mužské neplodnosti Intrauterinní inseminace (IUI) – spermie se zavedou přímo do dělohy ženy. Často se používá v případě, že muži mají nízký počet spermií nebo špatnou kvalitu, u žen se tak řeší nereceptivní cervikální hlen. Operace varlat Doplňky stravy Použité zdroje: https://www.pragueivf.com/cs/poskytovana-pece/umele-oplodneni https://www.whattoexpect.com/getting-pregnant/fertility/secondary-infertility/ https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/21139-secondary-infertility https://www.webmd.com/infertility-and-reproduction/what-to-know-about-secondary-infertility Přidat komentář Zdroj obrázku: Pexels.com Napoprvé jste otěhotněla téměř bez komplikací, ale druhé miminko stále vyhlížíte? Možná za to může sekundární neplodnost. V tomto článku vám tento termín vysvětlíme, podíváme se na možné příčiny i způsoby léčby.

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti. Ukázka z knihy: NESMÍRNÁ „ENNUI“ „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet. Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837: It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress. Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok. Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století. Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti: Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche. Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání. „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke každému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí každého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí. Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku. George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971. Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

Čas načtení: 2024-03-31 08:39:23

Toto sú najčastejšie príčiny, prečo je váš mobil pomalý! Väčšinu problémov viete vyriešiť do pár sekúnd

Zdá sa vám váš mobil pomalý a neviete, prečo tomu tak je? Mať pomalý mobil, nie je niečo čo by chcel človek mať, ide o frustrujúcu situáciu. Poďme sa preto nižšie pozrieť na najčastejšie dôvody, ktoré spôsobujú pomalé reakcie vášho mobilu či sekanie. Toto sú najčastejšie príčiny, ktoré spôsobujú pomalé reakcie smartfónu Máte málo úložného … The post Toto sú najčastejšie príčiny, prečo je váš mobil pomalý! Väčšinu problémov viete vyriešiť do pár sekúnd appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-11 16:46:04

Číslo 666 znamená zablokovanou sedmou čakru

Příčiny zablokované sedmé čakry mohou zahrnovat: 1) Stres a úzkost Chronický stres a úzkost mohou narušit energetickou rovnováhu v těle, včetně sedmé čakry. 2) Negativní myšlení Pesimistický přístup a negativní myšlenky mohou blokovat proudění energie. [... The post Číslo 666 znamená zablokovanou sedmou čakru appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu

Čas načtení:

Stres management: 6 doporučení pro ty, kteří nechtějí práci obětovat své zdraví

[skoleni-kurzy.eu] Seminář se zaměřuje na nejčastější a často zbytečné příčiny pracovního stresu, i na to, jak tomuto stresu předejít. Jeho cílem je ukázat, které pracovní a mentální zvyklosti přispívají ke zbytečnému stresu, které mu naopak předcházejí a brání a jak je možné stresu v práci i mimo ni na základě určitých mentálních technik předejít, nebo se ho dokonce z velké části zbavit. * • Stres na pracovišti i mimo ně – jeho hlavní příčiny a důsledky • Stres jako výsledek vlastního jednání, uvažování a způsobu komunikace • Nejčastější zbytečné příčiny stresu • Stres vyvolaný destruktivní komunikací • Jak stresu předcházet: mentální zvyklosti a techniky, které stresu brání • 6 praktických doporučení, jak svůj stres v práci i mimo ni omezit Odpvědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

Čas načtení:

Stres management: 6 doporučení pro ty, kteří nechtějí práci obětovat své zdraví

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu

Čas načtení: 2025-05-29 07:11:00

Obvazováním si bércový vřed nevyléčíte. Jak řešit skutečnou příčinu?

Bércový vřed je jedním z nejčastějších, ale také nejvíce podceňovaných zdravotních problémů dolních končetin. Jedná se o otevřenou ránu, která se hojí mimořádně špatně, zejména pokud se pacient zaměřuje pouze na povrchovou léčbu bez řešení skutečné příčiny. V tomto článku se dozvíte, jak bércové vředy efektivně léčit a čemu se vyvarovat. Co je to bércový vřed? Bércový vřed je závažný kožní problém, který vzniká jako důsledek špatného cévního prokrvení dolních končetin. Nejčastěji se objevuje mezi kolenem a nártem, kde dochází ke ztrátě kožní tkáně v důsledku nedostatečné výživy. Nejčastější příčinou je žilní nedostatečnost, která způsobuje zvýšení tlaku v cévách dolních končetin, což postupně vede k odumírání tkáně. Proč vznikají bércové vředy? Bércové vředy nikdy nevznikají samy od sebe. V 90 % případů jsou výsledkem jiného onemocnění, jako je žilní nedostatečnost, cukrovka nebo infekce. Nejčastěji se projevují u pacientů s dlouhodobými problémy s krevním oběhem, záněty žil nebo aterosklerózou. Rizikovými faktory jsou také vyšší věk, genetika, nedostatek pohybu nebo špatné stravovací návyky. Jak správně léčit bércové vředy? Léčba bércových vředů je komplexní proces, který zahrnuje nejen péči o samotnou ránu, ale především řešení příčiny onemocnění. Zde je několik klíčových kroků: Diagnostika příčiny: Každý typ bércového vředu vyžaduje specifický přístup. Navštivte lékaře, který určí příčinu a doporučí vhodnou léčbu. Kompresní terapie: Používání kompresních punčoch pomáhá zlepšit krevní oběh a zmírnit otoky. Péče o ránu: Moderní krycí materiály, jako jsou hydrogely nebo antiseptické krytí, podporují hojení a udržují optimální prostředí v ráně. Lymfatické drenáže: Tyto procedury pomáhají zmírnit otoky a zlepšují prokrvení dolních končetin. Změna životního stylu: Strava bohatá na bílkoviny, pravidelný pohyb a důsledný pitný režim mohou výrazně zlepšit stav cév a urychlit hojení. Doplněk stravy Absolute Power pomáhá Pro léčbu bércových vředů a podporu celkového zdraví je důležité dodat tělu všechny potřebné vitamíny a minerály. Doplněk stravy Absolute Power obsahuje vyváženou kombinaci vitamínů A, B1, B2, B6, B12, C, E, niacinu, biotinu a kyseliny listové, které jsou klíčové pro regeneraci tkání a zlepšení cévního zdraví. Vitamin C přispívá k tvorbě kolagenu, který je nezbytný pro hojení ran, zatímco vitamín B6 podporuje správné fungování metabolismu a regeneraci buněk. Absolute Power je navíc vhodný i pro diabetiky, což ho činí ideálním doplňkem při léčbě bércových vředů u pacientů trpících cukrovkou. Živý kolagen jako podpora hojení Dalším prostředkem, který může významně přispět k hojení bércových vředů, je živý kolagen. Kolagen je základním stavebním kamenem pokožky a pojivových tkání. Při aplikaci živého kolagenu na ránu dochází k urychlení procesu zacelování, protože kolagen podporuje regeneraci poškozených tkání a tvorbu nových buněk. Pravidelné používání živého kolagenu také pomáhá zmírnit zánět a zlepšuje hydrataci pokožky, což vytváří ideální podmínky pro hojení. Moderní metody léčby Jednou z nejmodernějších metod léčby bércových vředů je použití planární rázové vlny. Tato technologie podporuje regeneraci tkání, zlepšuje prokrvení a urychluje hojení. Výsledky jsou velmi slibné, především u pacientů se špatně se hojícími ranami. Planární rázová vlna je účinná také při léčbě dalších problémů, jako jsou proleženiny, popáleniny nebo bolestivé stavy dolních končetin. Tuto metodu si však pacienti musí hradit sami, protože ji zdravotní pojišťovny neproplácejí. Prevence bércových vředů Ideální je se problémům s bércovými vředy zcela vyhnout. Zde je několik tipů na prevenci: Pravidelný pohyb: Pohyb zlepšuje krevní oběh a snižuje riziko vzniku žilních problémů. Kompresní punčochy: Při riziku žilních problémů jsou nezbytné pro udržení správného krevního toku. Zdravá strava: Strava bohatá na vitamíny a minerály podporuje zdraví cév. Sprchování studenou vodou: Podporuje prokrvení dolních končetin a zpevňuje cévní stěny. Bércové vředy jsou vážným zdravotním problémem, který vyžaduje komplexní přístup k léčbě. Investujte do svého zdraví pomocí správné výživy, doplňků stravy, jako je Absolute Power, a podpůrných prostředků, jako je živý kolagen, který podporuje hojení a regeneraci tkání. Pamatujte, že prevence a včasná léčba jsou klíčem k úspěchu.

Čas načtení: 2014-06-29 00:00:00

Jak a proč se provádí sanace vlhkého zdiva?

Vlhkost v domě může být způsobena mnoha příčinami. Většinou se jedná o nedostatečnou údržbu a také zapomínání na prevenci. Ale ať je to způsobeno čímkoliv vždy se jedná o velmi nepříjemnou záležitost, kterou je nutné co nejdříve řešit. Jaké jsou příčiny vlhnutí zdí? Příčiny mohou být jak vnější (d ...

Čas načtení: 2012-01-16 10:48:36

Príčiny neplodnosti u žien z pohľadu TČM

Neplodnosť u žien poznáme primárnu, keď sa ženám nepodarí s partnerom napriek snahe otehotnieť do 2 rokov. Poznáme ešte sekundárnu neplodnosť u žien, ktoré už porodili, ale sa im nedarí otehotnieť opäť aspoň 2 roky. Nie je náhoda, že s neplodnosťou sa častejšie stretávame v Európe ako v Ázii. Dnes je už samozrejmosťou, že pri probléme s neplodnosťou sa prvotnému vyšetreniu na príčiny neplodnosti podrobujú obaja partneri, aby sa zistilo, či je problém u ženy alebo u muža. Ak je muž a jeho spermie v poriadku, liečba sa zameriava na ženu. Niekedy ale vyšetrenia neodhalia žiadnu príčinu, ktorá by bránila žene otehotnieť, ale napriek tomu sú všetky pokusy márne. Čo je podľa TČM dôležité na to, aby žena vôbec otehotnela a bola schopná donosiť plod?Predpokladom je, aby sa oplodnené vajíčko uchytilo v maternici a začalo sa vyvíjať v plod. A na to musia byť podľa Tradičnej čínskej medicíny splnené dve základné podmienky. V maternici musí byť dostatočne teplo a musí byť dostatočne vyživovaná krvou. Čítať celý článok... (http://www.tcmclinic.sk/priciny-neplodnosti-u-zien-z-pohladu-tcm.html)

Čas načtení: 2023-01-31 07:43:10

Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou

Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně. Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité. Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent

Čas načtení: 2011-01-19 00:00:00

Kašel – příčiny, léčba i prevence

Kašel jednou za čas sužuje každého z nás. Může mít nejrůznější podoby, příčiny a také vždy trvá různě dlouho a je různě silný. Podle toho, jakou má příčinu také hledáme řešení, tedy způsob léčby. Nejčastěji se s kašlem setkáme jako s doprovodným symptomem nachlazení a dalších běžných onemocnění. Jin ...

Čas načtení: 2009-12-14 00:00:00

Inflace a růst cen - kdo za to může?

S inflací se pojí růst cenové hladiny. Ceny obecně stoupají, lidé za své finanční prostředky mohou nakoupit méně, ekonomicky se to označuje jako snížení kupní síly peněz. Příčiny inflace Inflace může mít celou řadu příčin, ekonomové je dělí do dvou hlavních velkých skupin – na příčiny poptávkové a ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost. K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT