Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-13 00:00:00

Thorpe, Gav - Srdce Chaosu

Třetí kniha trilogie Otroci temnoty ze světa Warhammer. Ničivý vliv Chaosu proniká do světa Warhammeru a nakazí všechny, kdo se s ním setkají. Kdysi vznešený rytíř Císařství Kurt Leitzig se zřekl svých bývalých spojenců a nyní stojí na samotném pokraji nesmrtelnosti a démonství. Ale může Kurtova bývalá láska Ursula shromáždit armádu, aby ho zastavila, než bude jeho duše navěky ztracena u Temných bohů? Thorpova výpravná trilogie Otroci temnoty dochází k impozantnímu závěru, v němž se mocné armády střetávají na zakrváceném bojišti a bojují o nadvládu nad světem! Datum vydání: 12.02.2024

Čas načtení: 2020-03-21 13:54:32

Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu

 „Nejhorší, čeho se můžete bát, je strach sám,“ řekl Ronald Reagan, herec a čtyřicátý prezident Spojených států. Šito i na současnou světovou, potažmo českou krizi. Přehršel občanů přesto mohla prodělat úzkostné průjmy; mozky těch dalších zase řetězí asociace. Často nemístné: „Uzavření“ obcí připomene někdejší obklíčení Lidic, po kterém všichni víme, co následovalo, a když si šofér ČSAD odhradí vodorovnou tyčí prostor nějakých čtyř-šesti předních sedadel ve voze, připadá si (pokašlávající) cestující za jeho zády a onou zábranou hned jako ostrakizovaný židovský občan Protektorátu; panikáři totiž ani takový nesmysl nevymluvíte. Naopak. Rozpláče se vám na rameni: „Uzavřeli jsme hranice, ačkoli jsou Němci poslušnější a preciznější než smějící se bestie. Ačkoli, kdo ví, již třeba za chvíli vyvinou vakcínu; ačkoli spolu s Rakouskem potřou koronavirus první. Doma vysmýčí – a zas oni nám odmítnout otevřít hraniční přechody a nechci přehánět, ale nechají nás „vychcípat“, i kdyby to mělo trvat roky.“ Namítl jsem. „Jaké roky? A hranice je uzamčena stejně od nich jako od nás. Všechny státy světa uzavírají hranice.“ „Přesto je tu český pendler,“ odpověděl, „a má nezadatelné právo zajíždět do Němec i do hloubky jednoho sta kilometrů. Česko je akorát méněcennou podmnožinou unie, které uzavírání hranic nijak nejde pod nos (co si budeme povídat). Ursula von der Leyen před izolacionismem varovala. Ačkoli virus chřipky mutuje a...“ S korano-horory to již přeháněl, i povídám: „Tady chybí už jen konspirační teorie, že byl virus léta opečováván ve vojenských laboratořích jako strategický čert, co může být vypuštěn z krabičky. Podle vás je asi celá ta krize celozemský pandemiální test, ne? Zkoušky, co genus toho kterého národa vydrží. Ale hlavně, co snesou ti nad pětašedesát.“ A v skrytu jsem si říkal, že bychom události opravdu měli jako test brát. Jako test na jakoukoli ještě „válečnější“ epidemii. A sýček? Řekl, že už roku 1981 zveřejnil „slavný americký autor Dean Koontz“ prorocký román Oči temnoty, kde se vynořuje virus jménem Wu-chan-400. Ověřil jsem si tu informaci. Ouha. S výjimkou toho, že jméno oblasti Wu-chan se vynořilo až ve vydání té samé knihy z konce 90. let, byla pravdivá. Pentagon si v této knize nechává v této oblasti připravovat laboratorně viry, z nichž se jeden vymkl kontrole. Jenže, víte, podobných románů bylo napsáno... Jde o náhodu. I prosil jsem sýčka, aby nul kormidlem do českých luhů. „Co podle vás děláme blbě?“ A již to jelo. V momentě, kdy směli naši důchodci nakupovat od 10 do 12, viděl to jako příčinu, pro kterou mohou ve všech ostatních časech dostat vynadáno. Zkrátka a dobře, nemístně dramatizoval. Na fatálním rozhraní desáté hodiny dojde prý k takovému prolínání staré a mladé populace (i včetně dětí), že to těm starším nepřispěje, a přešel do přednášky o rouškách. Nosíme je špatně, mladým vykukují nosy a... „Copak chceme, aby se kontroly a vymáhání práva ujaly ozbrojené síly?“ Filozofoval i na téma osahávání vnější, viry atakované strany respirátoru, o bezděčném smrkání do roušky a o lidech, kteří ji doma opomenou převařit. Zkrátka i dobře, už jsem toho měl po krk. A jelikož jsme nejenom národ smějících se bestií, ale také udavačů, obvinil jsem jej z šíření osmi poplašných zpráv. A bylo to? Co vás nemá. Aniž mu sklaplo, odstartoval proslov týkající se tři čtvrtě století od osvobození. Prý „to načasovali dobře“. Aby se i tento fejeton nevyvrbil v poplašnou jobovku, ujistím vás závěrem, že situaci na frontě i ve frontách této války nepodceňuji. Určité obavy jsou nepochybně na místě a také víme, že část ekonomiky přinejmenším přibrzdí, takže nakonec budeme rádi, až nás Němci zachrání. Ale proč sýčkovat, jako on? Proč se epidemii nestavět pozitivně a (zakrytým) čelem? Co s vášněmi, když je dirigovala úzkost? Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu, místo bujné fantazie jen počet pravděpodobnosti. A jistě, ono je teoreticky možné, že potkáme infikované individuum, které o své nemoci ještě nemá ani páru, a že tento gentleman nejprve zakašle, načež odskočí někam stranou do křoví, načež budeme nevědomky procházet jím uvolněnou zónou, přičemž hrůzu generující kapénky počkají v houfu, jímž prokráčíme, a brzy nato nakazíme starou tetu, jíž jsme byli pro paralen. Ne, neříkám: „To se nemůže stát.“ Ale... Budete-li tak uvažovat, nedostaneme se nikam. Určitá míra rizika je nutná a musíme s ní počítat. Jen víra, že se nám nemůže nic stát, protože jsme (neinformovaní) optimisti a vsugerujeme si nesmrtelnost, nestačí; zrovna tak ale je na místě vyloučit extrémy i minimálně pravděpodobné zápletky. Ty si nechte do románu „jako od Koontze“, zatímco v reálu stačí neprskat. A dodržet i zbylé instrukce. Vesměs jsou rozumné. Člověk míní, epidemiolog mění. Pan doktor Pirk to, uznávám, přehání, když vám poví, že koronavirus vyleží do týdne, ale je to místný pohled na věc. A můžete si klidně do nekonečna opakovat, že je rouška spíše „jednosměrná“ a jen jí chráníte jiné (ne sebe), ale ti JINÍ, co ji také nosí, zachrání vás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-25 13:20:56

Lenka Dostálová: Psaní je pro mne zábava a doufám, že vždy bude

Autorka dvou úspěšných sci-fi a fantasy sérií pro mládež si psaním knih, jak sama přiznává, splnila sen. Být spisovatelkou Lenku Dostálovou nenapadlo, dokud nezačala psát. Právě dodělává další příběh do Projektu Alfa a pak ji čeká práce na čtvrtém dílu Dcer světla a temnoty. Nadále je velkou čtenářkou a píše to, co ji baví i číst a psaní je stále jejím velkým koníčkem.   Díky svému dědečkovi, jste již v dětství velice ráda četla a volný čas jste dělila mezi knihy a dětské radovánky v přírodě. Jaké bylo vaše dětství a čím jste chtěla být?  Měla jsem krásné dětství. Ano, hodně jsme se stěhovali, ale vždycky jsem byla přizpůsobivá a dostatečně společenská, abych rychle zapadla, kam jsem chtěla. Přesto jsem ale vždycky byla svá. Nesčetněkrát jsem slyšela, že jsem měla být spíš kluk. Častěji mě dospělí našli na stromě než na zemi a kluci věděli, že pokud mě budou provokovat, bitka je nemine. Jednoduší by snad bylo říct, čím jsem být nechtěla. Jako malá jsem chtěla být zvěrolékařka, než jsem vystřízlivěla, ale neminula mě ani další povolání jako herečka, tanečnice, zpěvačka a další dívčí sny a představy. Postupně mě to však čím dál tím víc táhlo k přírodě a ke zvířatům. Být spisovatelkou mě ale asi nikdy doopravdy nenapadlo, dokud jsem nezačala psát. A i tahle představa přišla až o něco později.   Ve třinácti letech jste se inspirovala vašimi dětskými hrami a začala psát první příběhy, které jste před svými 18 narozeninami dokončila. Jak to dopadlo? Vydala jste tyto příběhy knižně? Série Dcery světla a temnoty vycházejí z jedné z mých nejoblíbenějších her, takže ano, minimálně jeden z těch příběhů již vyšel. Jakmile jsem však začala jedním příběhem, přišly i další, které již mají původ jen v mé hlavě. Ale když je tvořím, jako bych je žila, takže v tom pro mě není skoro žádný rozdíl.   Co vás přivedlo ke studiu zootechniky na České zemědělské univerzitě? Byla to vaše láska ke zvířatům? Rozhodně ano. Většinu dětství jsem žila na vesnici, kde k nim bylo vždycky blízko. Už ani nepočítám, co všechno jsem „zachránila“ a snažila se odchovat tajně doma. Naštěstí mi na to většinou přišli a nebohé tvory pustili zpět do přírody, ať už to byli vrabci omámení po střetu s autem nebo pulci v zavařovačce. Naše příroda mě nepřestává fascinovat dodnes.   V roce 2016 vám vyšly první díly ze dvou sérií z Projekt Alfa to byla kniha V pasti a ze série Dcery světla a temnoty kniha Démon stínů. Co bylo dříve? Projekt Alfa nebo Dcery světla a temnoty a která ze sérií je vám bližší? Ohromnou radost jsem měla samozřejmě z obou. Říct, kterou ze sérií mám raději, je nemožné. Asi bych řekla, že je to většinou ta, na které zrovna pracuji, protože jsem s ní v tu chvíli víc sžitá. Projekt Alfa vyšel jako první a je vyprávěný v ich formě, což mě k němu přirozeně více táhne, ale Dcery tu zase se mnou byly skoro od začátku, s nimi jsem začínala a na nich se učila, takže asi vždycky budou mou největší srdcovkou.   Kniha Démon stínů vznikla na základě hry, kterou jste spolu skamarádkou sepsala. Série Dcery světla a temnoty má zatím tři díly a co další pokračování? Pracujete na něčem novém? Série bude mít rozhodně ještě pokračování. Teď se soustředím na dodělání Projektu Alfa, ale hned poté se vrhnu na čtvrtý díl Dcer. Mám i další nápady, některé projekty i rozpracované, ale ty musí jít zatím stranou. Málo času a hodně nápadů.   Píšete knihy v žánru sci-fi pro mládež. Proč právě sci-fi? A jaké máte ohlasy na své knížky? Píšu to, co mě baví i číst, takže k tomu mám blízko. Neptejte se mě proč, sama nevím. Ohlasy se různí, ale co čtenář, to jiná chuť. Na prvním díle Projektu Alfa je hodně vidět, že je to prvotina, takže dostává i nejvíc kritiky. Teď bych ho napsala trochu jinak, i když děj by zůstal asi stejný. Většinou se však setkávám s pozitivním názorem, a to kolikrát i mimo cílovou skupinu, které jsou mé knihy primárně určeny.   Tím, že píšete knížky, jste si, jak jste někde přiznala, splnila svůj sen. Čím je pro vás psaní dnes? Je to více práce nebo koníček? Pořád je to koníček. V první řadě musíme brát v potaz, že knihami se u nás dá uživit, ale je to náročné, takže bohužel je psaní vždy až na druhé koleji. Ale doufám, že by to pro mě zůstalo koníčkem i v okamžiku, kdy by to začala být skutečná práce. Je to zábava a tou to pro mě vždy zůstane. Aspoň doufám.   A jaká jste čtenářka dnes? Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Mám pár favoritů a spoustu knih, které mám na poličce, že se k nim vrátím. Ročně přečtu zhruba sedmdesát knih, takže se ta polička stále rozšiřuje. Miluju svět Star Wars, i když ne všechny knihy na toto téma mi sednou. Letopisy z hlubin věku od Paverové bych také mohla číst pořád dokola, třebaže je to psáno pro děti. Bohužel jsem si ve škole vybudovala odpor k povinné literatuře, takže jsem v tomhle ohledu barbar, ale doháním to! Bílý tesák nebo Cirkus Humberto mě přesvědčili, že bych měla dát šanci i klasikům.   Stále se řídíte se heslem: „S drzostí nejdál dojdeš.“  Samozřejmě! (smích) Zatím mě ještě nikdy nezklamalo.   A co chvíle volna? Jak ráda odpočíváte?    To záleží, jakou mám zrovna náladu. Nikdy neopovrhnu chvilkou na čtení a ani seriálové maratóny se mi nevyhýbají, i když se jim raději nepoddávám příliš často. Ráda chodím ven, do přírody, kde je svět většinou ještě jakž takž normální.   Lenka Dostálová se narodila se 22. března 1992 v Jičíně. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze obor zootechnik. Napsala série Projekt Alfa (V pasti, Na útěku) a Dcery světla a temnoty (Démon stínů, Labyrint osudu, Koruna ze světla). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-13 16:00:53

REPORTÁŽ z pražského erotického festivalu Erofest 2024

Pozvánku slyšeli všichni naši odběratelé podcastu, takže nečekaně po akci Erofest následuje i report. Neboli bylo více hal než dříve? Jací byli náštěvníci a outfity, … A samozřejmě jaké hračky a stánky nás zaujaly? A lišil se od dřívějších ročníků? A obligátní otázka = byl lepší jak berlínský VENUS festival? Hlavní stránky akce najdete (Erotickyveletrh.cz) […] Článek REPORTÁŽ z pražského erotického festivalu Erofest 2024 je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: TIP na erotickou knihu – Hračka od Sylvy Lauerové TIP: film nejenom o BDSM = Nebezpečná metoda – střetnutí Junga a Freuda TIP na knihu: 50 odstínů temnoty – E L James

Čas načtení: 2024-04-28 17:30:00

Novodobý Nostradamus nově předpovídá tři dny temnoty

„Živý Nostradamus“, který předpověděl pandemii koronaviru, koupi Twitteru Elonem Muskem a smrt královny Alžběty, nyní předpovídá „tři dny temnoty“ způsobené technologickým výpadkem v roce... Článek Novodobý Nostradamus nově předpovídá tři dny temnoty se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-13 00:00:00

Thorpe, Gav - Srdce Chaosu

Třetí kniha trilogie Otroci temnoty ze světa Warhammer. Ničivý vliv Chaosu proniká do světa Warhammeru a nakazí všechny, kdo se s ním setkají. Kdysi vznešený rytíř Císařství Kurt Leitzig se zřekl svých bývalých spojenců a nyní stojí na samotném pokraji nesmrtelnosti a démonství. Ale může Kurtova bývalá láska Ursula shromáždit armádu, aby ho zastavila, než bude jeho duše navěky ztracena u Temných bohů? Thorpova výpravná trilogie Otroci temnoty dochází k impozantnímu závěru, v němž se mocné armády střetávají na zakrváceném bojišti a bojují o nadvládu nad světem! Datum vydání: 12.02.2024

Čas načtení: 2024-06-24 12:54:06

Přineste světlo do temnoty v nové hře Pirofauna

Projekty jednoho jediného tvůrce už kolikrát ohromily herní scénu a tentokrát tomu nebude jinak. Pokud vám nic neříká jméno polského umělce Tomasze Ostafina, možná jste někdy zaslechli o nezávislém studiu Petums. Článek Přineste světlo do temnoty v nové hře Pirofauna se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-10-28 09:57:07

Portrait of a Torn: návrat z války do temnoty

Ve hře Portrait of a Torn se vžijete do role mladého vojáka Roberta, který se vrací domů z 1. světové války. Vrátí se ale do domu, který je zahalený tichem a temnotou. Jeho úkolem bude prozkoumat místnost po místnosti a objevit temnou pravdu minulosti tohoto místa. Článek Portrait of a Torn: návrat z války do temnoty se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-03-09 09:36:00

The Sinking City 2: Arkham se noří do temnoty a my s ním (na Kickstarteru) 

The Sinking City byl solidní lovecraftovský horor od Frogwares, kteří stojí i za sérií titulů o Sherlocku Holmesovi. Teď tu však máme The Sinking City 2 a už jen pohled na první záběry z něj mluví za vše. Článek The Sinking City 2: Arkham se noří do temnoty a my s ním (na Kickstarteru)  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Ekonomický zázrak aneb Jak se z ekonomie temné stala ekonomie světlá

V příbězích se občas stává, že entita projde totální proměnou osobnosti a z temné postavy se stane postava světlá nebo naopak. Z anděla Lucifera se stává vládce temnoty, podobně padne Saruman či Anakin Skywalker, který se ovšem nakonec vrátí na...

Čas načtení: 2024-02-12 11:27:23

Srdce Chaosu [Gav Thorpe / Polaris]

Thorpova výpravná trilogie Otroci temnoty dochází k impozantnímu závěru, v němž se mocné armády střetávají na zakrváceném bojišti a bojují o poslední cíl!

Čas načtení: 2024-02-06 09:33:48

Tokyo Revengers 8 [Ken Wakui / Crew]

Boj mezi T. M. a Valhallou se vyostřuje! Mikey je rozzuřený na Kazutoru, který bodl Badžiho! Badži chce jejich boj zastavit, a tak bere do ruky nůž… Dokáže zabránit Mikeyho pádu do temnoty? Závěr „Krvavého Halloweenu“!

Čas načtení: 2018-03-26 05:00:00

Vampyr - Prokletý doktor a Londýn plný temnoty

O hrách, které se objevily na E3 2017, jsme již pár článků napsali… a dnes tomu nebude jinak. Z dílny Dontnod Entertainment možná znáte Life is Strange 1 a 2 a letos v červnu by mezi nás smrtelníky měli vypustit další trhák – Vampyr. Jak již název napovídá, pravděpodobně vás ve hře nečekají závody n ...

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-23 13:00:45

Novocirkusový soubor Losers Cirque Company otevře v Praze vlastní scénu

Novým domovem novocirkusového souboru Losers Cirque Company bude Divadlo BRAVO! v pražském Braníku. I díky tomu, že na rekonstrukci někdejšího Branického divadla vybral v hithitové kampani přes milion korun. „Věřím, že se nám povede vdechnout divadlu nový život a díky tomu se stane novou kulturní základnou pro široké okolí,“ říká principál Losers Cirque Company Petr Horníček. Oficiální předání Divadla BRAVO! proběhne 13. září, kdy soubor předvede několik ukázek z vlastní tvorby a vystoupí i spřátelení umělci, mimo jiné beatboxer Endru nebo soubor Toy Machine. Slavnostní program, který bude přístupný zdarma, vyvrcholí koncertem Josephine And The Band. Vstup na vlastní scénu soubor oslaví 25. září premiérou představení pro rodinné publikum s názvem MiMJOVÉ, který bude režírovat uznávaná osobnost současné pantomimy Radim Vizváry. V dobrodružném příběhu mistra Toriho a jeho tří parťáků v boji proti vládkyni temnoty Hidoře nebude chybět akrobacie, pantomima a humor. V hlavních rolích vyprávění o dobru a zlu se vystřídají v alternaci Vanda Hybnerová, Anna Polívková nebo Irena Kristeková a režisér a spoluautor představení Radim Vizváry. Druhá premiéra se chystá na 3. a 4. listopadu. V hlavní roli představení Cizinec: novocirkusový kabaret se v alternaci budou střídat Jan Cina a Erika Stárková. Kabaret v režii Radima Vizváryho, s hudbou čerstvého držitele Českého lva Ivana Achera a choreografií Miřenky Čechové vytváří svět, ve kterém se emoce mění jako jarní počasí a vypráví příběh hlavní postavy, která putuje napříč různými kulturami a hledá sama sebe. Do Divadla Bravo! Losers stěhují i všechna svá další představení. Od nové sezony tak zde kromě Mimjů a Cizince diváci budou moci navštívit The Loser(s), Kolaps, Vzduchem a Heroes nebo se zúčastnit Site specific prohlídky nového Divadla BRAVO! Více na www.divadlobravo.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-21 13:54:32

Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu

 „Nejhorší, čeho se můžete bát, je strach sám,“ řekl Ronald Reagan, herec a čtyřicátý prezident Spojených států. Šito i na současnou světovou, potažmo českou krizi. Přehršel občanů přesto mohla prodělat úzkostné průjmy; mozky těch dalších zase řetězí asociace. Často nemístné: „Uzavření“ obcí připomene někdejší obklíčení Lidic, po kterém všichni víme, co následovalo, a když si šofér ČSAD odhradí vodorovnou tyčí prostor nějakých čtyř-šesti předních sedadel ve voze, připadá si (pokašlávající) cestující za jeho zády a onou zábranou hned jako ostrakizovaný židovský občan Protektorátu; panikáři totiž ani takový nesmysl nevymluvíte. Naopak. Rozpláče se vám na rameni: „Uzavřeli jsme hranice, ačkoli jsou Němci poslušnější a preciznější než smějící se bestie. Ačkoli, kdo ví, již třeba za chvíli vyvinou vakcínu; ačkoli spolu s Rakouskem potřou koronavirus první. Doma vysmýčí – a zas oni nám odmítnout otevřít hraniční přechody a nechci přehánět, ale nechají nás „vychcípat“, i kdyby to mělo trvat roky.“ Namítl jsem. „Jaké roky? A hranice je uzamčena stejně od nich jako od nás. Všechny státy světa uzavírají hranice.“ „Přesto je tu český pendler,“ odpověděl, „a má nezadatelné právo zajíždět do Němec i do hloubky jednoho sta kilometrů. Česko je akorát méněcennou podmnožinou unie, které uzavírání hranic nijak nejde pod nos (co si budeme povídat). Ursula von der Leyen před izolacionismem varovala. Ačkoli virus chřipky mutuje a...“ S korano-horory to již přeháněl, i povídám: „Tady chybí už jen konspirační teorie, že byl virus léta opečováván ve vojenských laboratořích jako strategický čert, co může být vypuštěn z krabičky. Podle vás je asi celá ta krize celozemský pandemiální test, ne? Zkoušky, co genus toho kterého národa vydrží. Ale hlavně, co snesou ti nad pětašedesát.“ A v skrytu jsem si říkal, že bychom události opravdu měli jako test brát. Jako test na jakoukoli ještě „válečnější“ epidemii. A sýček? Řekl, že už roku 1981 zveřejnil „slavný americký autor Dean Koontz“ prorocký román Oči temnoty, kde se vynořuje virus jménem Wu-chan-400. Ověřil jsem si tu informaci. Ouha. S výjimkou toho, že jméno oblasti Wu-chan se vynořilo až ve vydání té samé knihy z konce 90. let, byla pravdivá. Pentagon si v této knize nechává v této oblasti připravovat laboratorně viry, z nichž se jeden vymkl kontrole. Jenže, víte, podobných románů bylo napsáno... Jde o náhodu. I prosil jsem sýčka, aby nul kormidlem do českých luhů. „Co podle vás děláme blbě?“ A již to jelo. V momentě, kdy směli naši důchodci nakupovat od 10 do 12, viděl to jako příčinu, pro kterou mohou ve všech ostatních časech dostat vynadáno. Zkrátka a dobře, nemístně dramatizoval. Na fatálním rozhraní desáté hodiny dojde prý k takovému prolínání staré a mladé populace (i včetně dětí), že to těm starším nepřispěje, a přešel do přednášky o rouškách. Nosíme je špatně, mladým vykukují nosy a... „Copak chceme, aby se kontroly a vymáhání práva ujaly ozbrojené síly?“ Filozofoval i na téma osahávání vnější, viry atakované strany respirátoru, o bezděčném smrkání do roušky a o lidech, kteří ji doma opomenou převařit. Zkrátka i dobře, už jsem toho měl po krk. A jelikož jsme nejenom národ smějících se bestií, ale také udavačů, obvinil jsem jej z šíření osmi poplašných zpráv. A bylo to? Co vás nemá. Aniž mu sklaplo, odstartoval proslov týkající se tři čtvrtě století od osvobození. Prý „to načasovali dobře“. Aby se i tento fejeton nevyvrbil v poplašnou jobovku, ujistím vás závěrem, že situaci na frontě i ve frontách této války nepodceňuji. Určité obavy jsou nepochybně na místě a také víme, že část ekonomiky přinejmenším přibrzdí, takže nakonec budeme rádi, až nás Němci zachrání. Ale proč sýčkovat, jako on? Proč se epidemii nestavět pozitivně a (zakrytým) čelem? Co s vášněmi, když je dirigovala úzkost? Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu, místo bujné fantazie jen počet pravděpodobnosti. A jistě, ono je teoreticky možné, že potkáme infikované individuum, které o své nemoci ještě nemá ani páru, a že tento gentleman nejprve zakašle, načež odskočí někam stranou do křoví, načež budeme nevědomky procházet jím uvolněnou zónou, přičemž hrůzu generující kapénky počkají v houfu, jímž prokráčíme, a brzy nato nakazíme starou tetu, jíž jsme byli pro paralen. Ne, neříkám: „To se nemůže stát.“ Ale... Budete-li tak uvažovat, nedostaneme se nikam. Určitá míra rizika je nutná a musíme s ní počítat. Jen víra, že se nám nemůže nic stát, protože jsme (neinformovaní) optimisti a vsugerujeme si nesmrtelnost, nestačí; zrovna tak ale je na místě vyloučit extrémy i minimálně pravděpodobné zápletky. Ty si nechte do románu „jako od Koontze“, zatímco v reálu stačí neprskat. A dodržet i zbylé instrukce. Vesměs jsou rozumné. Člověk míní, epidemiolog mění. Pan doktor Pirk to, uznávám, přehání, když vám poví, že koronavirus vyleží do týdne, ale je to místný pohled na věc. A můžete si klidně do nekonečna opakovat, že je rouška spíše „jednosměrná“ a jen jí chráníte jiné (ne sebe), ale ti JINÍ, co ji také nosí, zachrání vás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 14:46:18

Rezervoár zla aneb Následky turecké invaze pro bezpečnost Evropy

Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra“), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt. Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká. To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir. To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“. Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“. Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat ZDE. Byla hodně zajímavá. Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod. No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě. Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung? Jak rozhodl Soudní dvůr EU: „… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat.“ Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my. Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme. Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-14 13:06:05

Michael Palin vypráví osud lodi Erebus, souputnici poslední výpravy známějšího Terroru

Podle výzkumné lodi z devatenáctého století známé jako Terror se jmenuje již román Dana Simmonse, který si lze u nás pořídit i jako velmi zdařilou audioknihu za účasti řady herců. Terror měla ovšem i stejně populární souputnici jménem Erebus a ji zas můžeme poznat díky překladu stejnojmenné non-fiction knihy Michaela Palina s podtitulem Příběh ztracené lodi. Její britský originál vyšel teprve nedávno, roku 2018. Erebus byla spuštěna na moře roku 1826 a o více než dvacet let později se ztratila v Arktidě, a to právě spolu s Terrorem. Ještě před nešťastnou Franklinovou expedicí do Arktidy podnikla ovšem i další plavby do minimálně tehdy prozkoumaných končin a dotkla se i Antarktidy. Roku 1848 nicméně skutečně zmizela – i se svou sesterskou lodí HMS Terror při hledání Severozápadní cesty, tedy spojnice mezi Atlantikem a Pacifikem. Vrak se sice našel, ale teprve roku 2014; u zádi je zlověstně rozlomený a pokrývá jej značná vrstva vegetace. Jen příď lodi zůstala – díky mrazům a ledu – nedotčena, přičemž zbytky Terroru byly objeveny teprve o dva roky později, roku 2016. Palin uvádí svou práci citací z Conradovy nejznámější knihy Srdce temnoty a stránku za stránkou poté zkoumá v celkem osmnácti kapitolách nejen trasy plaveb, nýbrž také životní dráhy mužů, kteří se výprav na palubě Erebu zúčastnili. Takže také jejich kapitánů Johna Franklina a Jamese Clarka Rosse, který zmapoval většinu Velké jižní bariéry. Pověstná katastrofa Franklinovy výpravy poněkud zastřela předchozí úspěchy Erebu na jihu planety a není koneckonců ani divu – vždyť se jednalo o vůbec nejpočetnější jednorázovou ztrátu životů v dějinách britských polárních expedic. Po zmizení následovala série výprav na Franklinovu záchranu iniciovaná částečně jeho ženou, což Verne napodobil v zajímavém románu Paní Branicanová, a není bez zajímavosti, že tyto výpravy byly zahájeny už roku 1847, a tedy skutečně v čase, kdy zoufalí nešťastníci z palub Erebu a Terroru stále ještě žili... V Londýně žijící známý herec Michael Palin (*1943) se podílel na vytvoření dlouhé řady televizních pořadů i filmů dnes už legendárních Monty Pythonů, a to včetně zdařilého parodického seriálu Neskutečné historky či snímků Ryba jménem Wanda a Ztratili jsme Stalina. Má však na kontě i více oceňovaných dokumentů cestovatelských, které ho zavedly až na póly, Saharu, do Himálaje či Brazílie. Napsal v souvislosti s tím několik cestopisů a je rovněž autorem románů a specifických deníků. Knihu o Erebu nebral na nijak lehkou váhu a jejímu zveřejnění předcházelo podrobné bádání. Palin navíc v letech 2009-2012 předsedal Královské geografické společnosti a od roku 2015 je členem Britské akademie filmového a televizního umění. „Ne, nejsem námořní historik, ale mám cit pro dějiny,“ píše přímo. „Nejsem námořník, ale moře mě přitahuje.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ukázka z knihy: Siru Johnu Franklinovi velmi záleželo na vzdělávání a volném čase jeho posádek. Na palubě byly nejmodernější přístroje pro magnetický, geologický, botanický a zoologický výzkum. Fotograf pan Beard jim věnoval daguerrotypickou kameru. Na zimní měsíce byly naplánovány hodiny večerní školy, nakoupily se knihy „obecné aritmetiky“, papíry, pera, inkoust, tabulky a křídy. Obě lodě měly rozsáhlou knihovnu. „Knihovnou pro námořníky“ disponovala většina plavidel, ale v případě Franklinovy expedice se počet svazků zvýšil na 1200 na loď; byly tu technické publikace o parním pohonu, záznamy o minulých arktických expedicích, zeměpisné a námořní časopisy, nejnovější bestsellery, například Kronika Pickwickova klubu nebo Mikuláš Nickleby, a také oblíbené klasiky jako Ingoldsbyho legendy či Goldsmithův Farář wakefieldský. K dispozici byla i čísla humoristického týdeníku Punch, který se poprvé objevil před čtyřmi lety a vycházel až do roku 2002. A protože byl Franklin zanícený evangelík, knihovna obsahovala také celou řadu náboženských prací. K zábavě měly přispět i flašinety, každý s repertoárem padesáti různých melodií. Stejně jako při expedici do Antarktidy, i zde museli důstojníci přispět na osobní zásoby jídla a pití a drobné luxusní věci jako kostýmy na divadelní představení, hudební nástroje a v případě Franklina i čínský porcelán s monogramem a speciálně vyrobený stojan na víno. Od všech důstojníků se vyžadovala koupě sady stříbrných lžiček a vidliček. V Illustrated London News z 24. května roku 1845 se objevily dřevořezby některých ubikací. Fitzjamesova kajuta působí navzdory stísněnému prostoru pohodlně. Má asi 180 cm na šířku, je tu postel a nástěnná polička na knihy, petrolejová lampa, psací stůl, umyvadlo a kulaté okénko, které poskytovalo dodatečné světlo pomocí optického hranolu (známého jako Prestonův osvětlovač) vsazeného do stropu. Kajuta sira Johna s dvojitými okny v záďové stěně se rozkládá po celé šířce lodi; na jedné straně je postel, na druhé uzamykatelné skříňky a kredenc pro námořní mapy. Na jednom z bočních stolků je vyložená sada truhlic. Vše se zdá být komfortně vybavené a pečlivě promyšlené. Michael Palin: Erebus. Příběh ztracené lodi. Z angličtiny přeložila Martina Šímová. Ilustroval Chris Wormell, mapy Darren Bennett. V edici Pangea vydalo česky nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2019. 392 stran

Čas načtení: 2024-03-05 12:48:00

První recenze filmu o Soukalové: Velký návrat, bolest přetvořila v naději

Když hrdina padne, tak jde slovy písničkářky Suzanne Vega tak rychle ke dnu, že nemá příliš času vyrovnat se s minulostí. Gabriela Soukalová sletěla z vrcholu tvrdým sešupem a prošla si hororovými časy. Jak ale ukazuje film ´Pravda se pořád vyplatí´, který dnes čeká světová premiéra, někdejší šampionka a miláček národa se z temnoty vrací jako nositelka světla pro ostatní, ač už bojují s čímkoli.

Čas načtení: 2024-03-25 04:52:05

Některá místa musí radši zůstat utajená, říká speleolog fotící krásy podzemí

Nejprve v patnácti propadl fotografii, o deset let později začal prozkoumávat podzemí. Jeskyně, štoly a tajemná sklepení mu učarovaly natolik, že se od té doby téměř každý víkend neváhá spustit do temnoty. Krásy podzemního světa zachycuje speleolog Petr Hruban na jedinečných analogových fotografiích, na nichž si hraje se světlem.

Čas načtení: 2024-03-23 00:00:00

Doyle; Webber - Prokleté královny

Na trůn usedly společně. Teď se jejich cesty rozdělí. Princezny Wren a Rose se chopily eanské koruny, ale ne všichni jsou nadšení z toho, že na trůn usedly čarodějky. Rozvážná Rose se vydává na cestu po Eaně s úmyslem přesvědčit pochybovače, podivně ji to ale táhne ke království Slunce, kde odhalí netušená tajemství. Vzdorovitá Wren tajně vyráží na mrazivý sever, aby zachránila svou babičku. Mezitím se z temnoty vynořuje prastará kletba, která ohrožuje nejen život obou královen, ale i celou Eanu. Podaří se sestrám proplout všemi úskalími a sjednotit korunu? Datum vydání: 22.03.2024