Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-10 11:10:02

Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví

Menopauza se ženám nevyhýbá. Když se o ní ovšem veřejně mluví, jsou zmiňovány stále stejné příznaky – návaly horka a noční pocení, výkyvy nálad a potíže s močovým měchýřem. Jaké jsou ty další? Co je menopauza Přechod či menopauza je období hormonálních žen, jež se objevuje u žen mezi 40. a 60. rokem života. Během tohoto období dochází k snížení funkce vaječníků a po jejím konci již žena nemůže otěhotnět. Toto období života každá žena prožívá jinak, stejně jako menstruační cyklus. Znáte ale podivné příznaky, které jsou pro přechod typické, ale tolik se o nich nemluví? Nepříjemná bolest kloubů Jedním z běžných projevů menopauzy je nepříjemná bolest kloubů a svalů, která je typická například pro chřipku. Bolesti kloubů a svalů se objevují náhle a mohou přicházet postupně. Ženy se dokonce mohou během menopauzy setkat se syndromem zmrzlého ramene, jemuž se odborně říká adhezivní kapsulitida. Ten se projevuje bolestí a ztuhlostí ramene a má negativní vliv na pohyblivost. Bolesti zubů a dásní Velmi nepříjemné, ale poměrně časté, jsou také bolesti zubů a dásní. Jakmile vás během menopauzy postihnou, můžete se záměrně vyhýbat jídlu a studeným nápojům, protože jejich konzumací se bolest zhoršuje. Mozková mlha Stavy nesoustředěnosti, zpomalení a zastřeného myšlení jsou dalším projevem přechodu. Tomuto jevu, jehož součástí je také hledání slov, nesoustředěnost a zapomnětlivost, se říká brain fog neboli mozková mlha. Vaginální suchost Během menopauzy se mění také sexuální energie, apetit a požitek z pohlavního styku. To je z velké části dáno vaginální suchostí, jež negativně ovlivňuje sexuální zážitky, protože způsobuje bolest při styku. Kromě toho je s vaginální suchostí spojeno také pálení a svědění. Pomocí může být používání lubrikantu, vaginálních čípků a probiotik. Po konci přechodu ale u mnoha žen naopak dochází k lepšímu prožívání sexu, protože zcela vymizí obavy z neplánovaného otěhotnění. Suchá pleť Protože vlivem menopauzy dochází... Čtěte více Příspěvek Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-12-05 10:04:09

Po čem střílela naše armáda? Nejpodivnější případy UFO v Česku

Nejzáhadnější případy UFO se nedějí jenom v Americe. Nejpodivnější případy UFO v Česku, které nikdo nedokáže vysvětlit. (Foto: Youtube) Článek Po čem střílela naše armáda? Nejpodivnější případy UFO v Česku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-07-10 11:10:02

Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví

Menopauza se ženám nevyhýbá. Když se o ní ovšem veřejně mluví, jsou zmiňovány stále stejné příznaky – návaly horka a noční pocení, výkyvy nálad a potíže s močovým měchýřem. Jaké jsou ty další? Co je menopauza Přechod či menopauza je období hormonálních žen, jež se objevuje u žen mezi 40. a 60. rokem života. Během tohoto období dochází k snížení funkce vaječníků a po jejím konci již žena nemůže otěhotnět. Toto období života každá žena prožívá jinak, stejně jako menstruační cyklus. Znáte ale podivné příznaky, které jsou pro přechod typické, ale tolik se o nich nemluví? Nepříjemná bolest kloubů Jedním z běžných projevů menopauzy je nepříjemná bolest kloubů a svalů, která je typická například pro chřipku. Bolesti kloubů a svalů se objevují náhle a mohou přicházet postupně. Ženy se dokonce mohou během menopauzy setkat se syndromem zmrzlého ramene, jemuž se odborně říká adhezivní kapsulitida. Ten se projevuje bolestí a ztuhlostí ramene a má negativní vliv na pohyblivost. Bolesti zubů a dásní Velmi nepříjemné, ale poměrně časté, jsou také bolesti zubů a dásní. Jakmile vás během menopauzy postihnou, můžete se záměrně vyhýbat jídlu a studeným nápojům, protože jejich konzumací se bolest zhoršuje. Mozková mlha Stavy nesoustředěnosti, zpomalení a zastřeného myšlení jsou dalším projevem přechodu. Tomuto jevu, jehož součástí je také hledání slov, nesoustředěnost a zapomnětlivost, se říká brain fog neboli mozková mlha. Vaginální suchost Během menopauzy se mění také sexuální energie, apetit a požitek z pohlavního styku. To je z velké části dáno vaginální suchostí, jež negativně ovlivňuje sexuální zážitky, protože způsobuje bolest při styku. Kromě toho je s vaginální suchostí spojeno také pálení a svědění. Pomocí může být používání lubrikantu, vaginálních čípků a probiotik. Po konci přechodu ale u mnoha žen naopak dochází k lepšímu prožívání sexu, protože zcela vymizí obavy z neplánovaného otěhotnění. Suchá pleť Protože vlivem menopauzy dochází... Čtěte více Příspěvek Nejpodivnější příznaky menopauzy o kterých se nemluví pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2019-05-30 22:15:33

Kutálení sýra aneb sýrový masakr – nejbláznivější anglická tradice?

Autor článku: Jana Některé anglické tradice jsou opravdu bizarní a mezi ty nejpodivnější rozhodně patří kutálení sýra, které se každoročně koná se ve vesnici Brockworth v anglickém hrabství Gloucestershire. Z kopce Cooper’s Hill se za 3-4kg sýrem Double Gloucester vrhají střemhlav dolů blázniví závodníci. Proč? Protože ten, kdo ho chytí, si ho může odnést domů. Sýr má ovšem [...] Příspěvek Kutálení sýra aneb sýrový masakr – nejbláznivější anglická tradice? pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2019-08-31 08:29:59

Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje (ukázka z knihy)

Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti? Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.   Ukázka z knihy: ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII I – Poznámky k hlouposti Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63             Ta otázka je vskutku zarážející.             Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.             Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?             Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.             Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.             Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.             Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?             Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.             Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.             Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.             Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.             Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.             V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají. II – Selhání levicového myšlení Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64             Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.             Bohužel jsem se nemýlil.             Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.             Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.             Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.             Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.             Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou. 63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69]. 64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9. 65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. 66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě. K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.

Čas načtení: 2024-02-26 02:00:01

Právě vyšlo nové číslo časopisu Svět na dlani

Z aktuálního čísla:Poslední okamžiky Pompejí: Než město pohltila lávaKysané zelí: Bez něj by nestála čínská zeď a nedošlo k zámořským objevůmHadi, diamanty i ptačí trus: Představujeme nejpodivnější zkrášlovací procedury!

Čas načtení: 2024-03-01 10:14:21

Floridské chlapské hry oslavují křupanství, zločin a všemožné stereotypy

Florida je napříč Amerikou považována ze nejpodivnější stát celé Unie a její specifika se o uplynulém víkendu rozhodli oslavit organizátoři prvního ročníku recesistických Floridských chlapských her ve městě Saint Augustine. Soutěžilo se například v kradení kol, pojídání vepřového nebo chytání peněz ve větru.

Čas načtení: 2024-03-28 06:10:00

Záhada signálu WOW!: Příliš struční mimozemšťané? Možná jsme zaslechli něco, co nebylo určeno naším uším

Zdá se, že není důvod, proč by v obrovském vesmíru s miliardami planet nemohly být i jiné civilizace, než je ta naše. Přesto vesmír mlčí. Anebo se přece jen už ozval? Existuje několik případů sporných signálů, z nichž asi nejpodivnější je ten, pro který se vžilo označení WOW!

Čas načtení: 2024-04-10 16:58:14

Černé díry [Brian Cox, Jeffrey Forshaw / Vyšehrad]

Stručná historie času pro 21. století. Ve středu každé galaxie se nacházejí nejpodivnější objekty ve vesmíru: černé díry.

Čas načtení: 2024-07-12 08:34:41

„Nejpodivnější“ událost letošního léta se stane 21. července: 3 znamení zažijí drastické změny

To znamená, že druhý úplněk v Kozorohu 21. července 2024 ovlivní základy života mnoha lidí „Nejpodivnější“ událostí léta 2024, jak ji astrologové nazývají, je dvojitý úplněk v Kozorohu, který začal 24. června a skončí 21. července. Vedle osy zatmění ve Vahách a Beranu tvoří úplňky opozici mezi znameními Kozoroha a Raka. A jsou zodpovědní za […]

Čas načtení: 2024-08-05 00:00:00

Některé vypadají opravdu zvláštně. Vyberte nejdivnější smartphone

Zpředu nelze na smartphonu nic moc extra vymyslet, za to vzadu se designéři často odvážou, až se z toho někdy vyklube pořádná divočina. Vybrali jsme nejvýraznější aktuální modely, ze kterých můžete vybrat ten nejpodivnější.

Čas načtení: 2024-09-03 05:00:00

Studená válka: Západ kopal v Berlíně výzvědný tunel, Sověti o něm ale věděli

Je to možná ten nejpodivnější případ špionáže a kontrašpionáže v dějinách studené války. Americká a britská tajná služba si pod tehdejší nejstřeženější hranicí světa, mezi západním a východním Berlínem, prokopaly tunel k Sovětům, aby je odposlouchávaly, aniž by tušily, že Sověti o tom vědí. Na druhé straně, Sovětský svaz chtěl zveřejněním případu obě služby znemožnit – a místo toho jim zajistil slávu.

Čas načtení: 2024-09-11 16:16:00

Botanickou zahradu v Liberci obsadí tykve a houby

Botanickou zahradu v Liberci obsadí tykve a houby Aktuality Zlátnoucí listy opadavých dřevin v parku botanické zahrady v Liberci doplní ve druhé polovině září exponáty dýní a patizonů, které se stanou součástí soutěže O nejpodivnější tykev

Čas načtení: 2024-09-16 10:10:00

10:10 Hvězdy zvířecí říše

Nejpodivnější obyvatel města. Víla Sola a skřítek Divísek hledají jedinečné obyvatele naší planety. Japonský cyklus [online-live]

Čas načtení: 2024-09-19 16:22:03

V botanické zahradě zvolí nejpodivnější tykev, následovat bude výstava hub

Zlátnoucí listy opadavých dřevin v parku botanické zahrady v Liberci doplní ve druhé polovině září exponáty dýní a patizonů, které se stanou součástí soutěže O nejpodivnější tykev. Na začátku října je pak vystřídá výstava s názvem Houby.

Čas načtení: 2024-09-29 08:01:01

Brýle jsou známka slabosti. Putinovy projevy proto vypadají jako slabikář

Na Putinově setkání se špičkami armády se zase vyhrožovalo jadernými zbraněmi – to není nic nového, když se Rusům nedaří na bojišti. Mnohem zajímavější je ale detail, kterého si mnozí všimli z fotografií ze setkání. Vladimir Putin má totiž v ruce papír, ze kterého čte svůj projev. Na tom by nebylo nic divného, kdyby velikost písma, kterým má Putin projev předepsaný, nepřipomínala spíše dětský slabikář. Písmena na papírech v jeho ruce jsou tak velká, že jsou zřetelně vidět i na poměrně velkou vzdálenost. To by mohlo naznačovat, že ruský prezident má problémy se zrakem. Není to rozhodně poprvé, kdy si pozorovatelé obřího fontu všimli.  Putin se bojí spát ve svém luxusním sídle v Soči. Na noc utíká do pevnosti Valdaj Číst více Brýle nepřicházejí v úvahu „Říkali nám, že trpí bolestmi hlavy, a když se objeví v televizi, potřebuje papíry, kde je vše napsáno velkým písmem, aby si přečetl, co bude říkat. Písmena jsou tak velká, že každá stránka pojme jen pár vět. Jeho zrak se vážně zhoršuje,“ řekl nejmenovaný agent FSB britskému Mirroru už před dvěma lety. „Nebude nosit brýle, protože by to mohlo být vnímáno jako známka slabosti,“ dodal tajný zdroj. Brýle u člověka v Putinově věku přitom jen těžko někoho překvapí, stačí se podívat na jeho vrstevníky nejen v politice po celém světě. Putin si ale rád buduje pověst člověka s nezlomným zdravím. Má podlomené zdraví? Putinovo zdraví je předmětem diskuzí už roky. Média si v minulosti všímala jeho výrazně oteklého obličeje. Na mnoha videích byl také zřetelný výrazný třes v Putinových nohách, který ruský vůdce, zdá se, nemohl ovládat. To rozvířilo spekulace o tom, že by jej mohla trápit Parkinsonova nemoc, nebo dokonce rakovina. Nic z toho samozřejmě Kreml nepotvrdil a zarytě trvá na tom, že jednasedmdesátiletý prezident Ruské federace se těší skvělému zdraví.  Mizel z veřejnosti na celé týdny Za Putinovu kariéru jsme byli svědky už několika případů, kdy se ruský prezident záhadně vytratil z veřejnosti na dlouhé týdny. Rozhodně nejpodivnější byla jeho nepřítomnost bezprostředně před prezidentskými volbami v roce 2018, kdy prezident zmizel na dva týdny v době, kdy tradičně vrcholila jeho volební kampaň. Bylo to také poprvé, kdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov připustil, že byl Putin nemocný. Čekáte-li ale přiznání vážné nemoci, jste vedle. „Prezident má chřipku,“ znělo jeho nepříliš obsáhlé prohlášení. „Je zima,“ dodal. Některé jeho absence kvůli zdravotním problémům se však Kremlu povedlo podle ruského opozičního webu Proekt zakrýt dopředu natočenými záběry. „Tehdy Kreml ovládl nástroj známý jako ‚konzervované záběry‘ – zveřejňování předem nahraných schůzek mezi Putinem a jeho podřízenými. To mu umožnilo tiše zmizet z očí novinářů i celé země. Postupem času se počet těchto zmizení zvyšoval. Stejně jako množství jeho zdravotních problémů,“ píší ruští novináři. Tohle není ten samý Putin. Nejnovější fotky rozvířily debatu o dvojnících ruského prezidenta Číst více Dvojníci si nejsou podobní Mnozí pozorovatelé připisovali Putinovy časté proměny také tomu, že používá dvojníky, kteří jsou si ne všichni dostatečně podobní. Potvrdil to i japonský software, který využívá umělou inteligenci. Výzkum založený na pohybech těla, rozpoznávání obličeje a porovnávání hlasu a vysílaný japonskou televizní sítí TBS odhaluje, že existuje několik různých verzí Putina. Naznačuje, že dvojníci mohli být používáni už před válkou a zestárli po boku 71letého diktátora. Někteří dvojníci se podle výzkumu shodují s „originálem“ dokonce jen z 53 procent. KAM DÁL: Zhrzený Soukup kope do nových tváří Barrandova. Alice Bendová ho usadila jako prvňáčka, přisadil si i Musil

Čas načtení: 2024-12-10 00:01:00

Motoristé jedou. Jak skončí pokus vytvořit Trikoloru 2.0?

Byl to snad nejpodivnější začátek sjezdu politické strany v historii. Hodinu před polednem přistoupil v pražské basketbalové hale Královka k mikrofonu místopředseda strany Motoristé sobě Jiří Barták. Komisním hlasem připomínajícím jinou stranu jiné epochy oznámil, že už ráno se sešlo několikačlenné vedení, které si potvrdilo do čela Petra Macinku a jako místopředsedy jeho a paní Renatu Maršíkovou.

Čas načtení: 2024-12-31 16:45:00

Do jaké nejpodivnější věci jste letos stahovali aktualizaci?

Ve speciální silverstrovské anketě se ptáme na to, jaké je nejpodivnější, nejabsurdnější nebo nejpřekvapivější zařízení, do kterého jste letos stahovali nový firmware? Zkrátka nějaká netypická elektronika, která si z internetu stáhla opravy nebo balík nových funkcí. Marek Lutonský Světýlka na ...

Čas načtení: 2025-01-03 09:20:00

GALERIE: I tyhle podivnosti jezdily Dakar. Šestikolka, kačena, Lada, ale i Rolls-Royce

V saúdskoarabské Biše začíná 47. ročník Rallye Dakar. Pojďme se vrátit do historie a zavzpomínat na ta vůbec nejpodivnější auta, která se kdy této rallye zúčastnila. A že jich bylo!

Čas načtení: 2025-01-20 13:10:58

Letargie [Antonín Mazáč / Kanopa]

Bývalý policista a bývalý zločinec stojí proti sobě. V srdci lázeňského města se odehrává krvavá hra. Sériový vrah si vybírá za oběti ty nejpodivnější existence.