Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-09 13:00:01

I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny

„Dokázal to, co se vykládá jako přetělesnění a předuševnění, a přitom to byl stále Vladimír Dlouhý. Myslím, že to byl jeden z nejúžasnějších herců, které vůbec v českém filmu znám,“ vzpomínal v dokumentu České televize na spolupráci s legendou našeho herectví režisér Jiří Svoboda, jehož jméno stojí v titulcích snímku Domina, filmu, který Vladimír Dlouhý již jako nemocný ke konci života natočil, a na obrazovkách a na plátně se tehdy objevil dokonce po boku svého o deset let mladšího bratra Michala Dlouhého.  Práci bral opravdu vážně „Ať to byla jakákoliv práce, pohádka, nebo drama, jemu záleželo na tom, aby to bylo co nejlepší, a proto se samozřejmě dokázal i pohádat. To nebylo nic výjimečného. On chtěl vědět, proč to tak je, anebo se mu zdálo, že by to mělo být jinak, a snažil se prosadit si to někdy i poměrně razantně. Lidé, kteří s ním pracovali, už ho ale znali a nebrali to za nic špatného nebo že by to dělal proto, aby se ukázal a aby byl zajímavý. To rozhodně nebyl jeho případ,“ vyprávěla Dlouhého herecká kolegyně Ivana Andrlová pro Český rozhlas.  Krásná Češka okouzlila Redforda i Newmana. Podívejte, jak naivní Winnifred poznamenal čas Číst více V životě tak ukázněný nebyl I když byl Vladimír Dlouhý jako herec vždy dobře připravený a svým rolím podle kolegů dával opravdu všechno, v osobním životě, a zvláště v jeho poslední fázi, byl ale hodně neukázněným pacientem. Lékaři věděli, že z nemocnice v době, kdy se mohl na pár hodin vzdálit, mířil místo domů rovnou do hospody. Po operaci, při níž mu odstranili část rakovinou postiženého žaludku, to samozřejmě nebyla životospráva, která by mohla mít ambice prodloužit mu život alespoň o pár dní. Jeho závislost ale nedala jinak, a tak se loučil se životem po svém. Nejvíce tak trpěla jeho rodina, která mohla jen přihlížet rychlé devastaci těla svého milovaného muže a tatínka. Vždyť hercovým synům – dvojčatům – byly tehdy pouhé čtyři roky.  Náhodná setkání a dětská fantazie „Vladimíra Dlouhého si pamatuji ze svého dětství a dodnes se musím smát, když si vybavím, jak jsme číhali u domu jeho babičky, jestli se náhodou neobjeví. Bydleli jsme tehdy na Smíchově, byli jsme s partou kamarádů věkově sice blíže k Michalovi, ale o Vladimírovi se už tehdy, na začátku osmdesátých let, vědělo, že je to velký herec,“ vzpomněla pro Čtidoma dnes třiapadesátiletá paní Hana na své dětství, kdy už Vladimír několik let zářil na plátně. Prvně se ve filmu Už zase skáču přes kaluže objevil již ve svých dvanácti letech, tedy v roce 1970. O deset let později už z něj byl mladý Petr Majer, který kromě mnoha dívek okouzlil i samotnou princeznu Arabelu. V té době už ale měl první dvojčata, která zůstala před světem – a nejen tím pohádkovým – prakticky utajena.  Tragické osudy Nadi Urbánkové: Kopačky od oblíbeného herce, obrovské dluhy a krutá nemoc Číst více Pohádkový idol dívčích srdcí  „Vůbec jsme netušili, že má Vladimír už někde svoje vlastní děti, a tak jsme se chodili dívat, jestli náhodou ‚kluci‘ nejsou někde vidět. Poštěstilo se nám to sice málokdy, ale měli jsme tehdy pocit, jako bychom byli vlastně nejlepší kamarádi. Stačilo nám ho zahlédnout. Hlavně jako holky jsme to samozřejmě prožívaly a také jsme si hodně vymýšlely, která ho kdy viděla,“ usmívá se dnes paní Hana ze Švandovy ulice na Smíchově. „I když hodně z našich tehdejších zážitků byla spíš bujná fantazie, Vladimír mi zůstal v paměti a vlastně tak trochu i v srdci dodnes. Jeho konec jsem tehdy prožívala hodně intenzivně a pořád jsem si jen říkala: proč se, prosím tě, nesnažíš alespoň kvůli těm malým dětem?“ dodává bývalá sousedka.  Žil i zemřel po svém Vladimír Dlouhý se ale rozhodl a svůj život si dožil tak, jak chtěl sám a jak mu dovolily jeho závislosti na alkoholu a nikotinu. Jeho herecká i životní hvězda zhasla 20. června roku 2010. Tehdy na premiéru čekal ještě jeho poslední film Expozitura. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-29 10:03:12

Řeka zázraků, dvanáct povídek Vladimíra Kořena

Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila směr a přistála na velkém kameni přede mnou. Odpočívala. Občas se naklonila. Mám možná zvláštní dar život neplašit. Stalo se mi několikrát, že jsem natáhl prst a přistál mi na něm motýl. Babočka pomalu rozložila křídla, vydržela minutu a odletěla. A pak se zase vrátila.“ Dětství, dospělost, lyrika, ale i humor. Co všechno v knize najdete? Ještěže jsem byla na besedě na Světě knih, abych se od Vladimíra Kořena dozvěděla, že podle svých slov je prý takový baron Prášil. Zdědil tuto vlastnost po dědovi. Pak tedy to, co nalezneme v knize, by mělo být v nějaké míře smyšlené. Základ je pravdivý, ale hodně si toho autor podle všeho přibarvil, když popouštěl uzdu své fantazii. No, nevím, nevím. Upřímnost a věrohodnost textu ve mně vyvolávají pochybnosti: Jestli to nakonec nebude (téměř) celé pravda a ono „baronprášilství“ je jen určitým způsobem sebeobrany, nebo cestou, jak čtenáře zmást. Potutelně se tu směju. Tak jakpak to je doopravdy, vážený autore? Pravdou nicméně je, že povídky se čtou velmi pěkně. Jsou malebné (Dlouho jsem již nepoužila toto slovo!) – hladí, rozesmívají, lyricky unášejí myšlenky do barevného nebo naopak jen žlutě okrového filmu. Některé pasáže jsem si v mysli přehrávala jako film z časů, které se vlastně odehrály už tak dávno… (což je děsivé, protože do nich spadá i mé dětství). „Punčocháče měly stejnou barvu jako figurky. Nažloutlý okr byl vůbec barvou mých dětských časů u prarodičů. Od cigaret nažloutlé umělé zuby i záclony, okrová byla třicetihaléřová známka Hradčan, žlutohnědá byla dědova postel, moje punčocháče a šachy.“ Proč Řeka zázraků? Maroš Kramár, jenž je také autorem předmluvy, se na Světě knih obrátil směrem k Vladimírovi Kořenovi a řekl: „…že jsi dal název Řeka zázraků, to je opravdu dobře, protože ono se to čte jako řeka, to plyne, jsou tam ty záhyby, jsou tam ty bystřinky, ty ostrůvky, zastavíte se, zpomalíte, pak začnete zase rychle, ten název jsme vybírali společně...“ Jak ta slova sledujete se zaujetím, jakou mají hloubku (!), proud řeky…, až tu lyrickou atmosféru Vladimír Kořen obratně rozetne s tím, že název vlastně vymyslela jeho manželka. Samozřejmě se strhla lavina smíchu. Do užšího výběru podle slov Vladimíra Kořena se dostaly dva návrhy; nakonec zvítězil tento, jenž je rovněž v názvu v jedné z povídek. Řeka je přítomná všude, doprovází čtenáře po celou knihu Jsem spoutaný, jako je spoutaná řeka. Připadám si jako ten muž se skloněnou hlavou, kterému vzali jeho milou. A bráním se myšlenkám, které nejspíš létaly hlavou muži se smutnýma očima, jehož bratři a tatínek v Terezíně viděli vodu stejné řeky jako já. A třeba jí i někdy pohladili. Muži, který chtěl snad stokrát spáchat sebevraždu, ale místo toho napsal: „… ještě jedenkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby.“ Ten obraz rozříznutých ryb nosím v sobě jako ránu, co nejde sešít časem. Jen chovám ještě naději. (94) Každá povídka je něčím odlišná Prvním příběhem vás autor přiláká do období svého dětství, kde by se dalo říci, že nejdůležitější postavou je jeho děda. Malý chlapec utíká před ranami svých spolužáků. Chodí s dědou a později sám na ryby. Dočkáte se i něžné erotiky probouzející se v touhách dospívajícího chlapce nebo později příběhů dospělého muže, jemuž na svět přicházejí jeho vlastní děti… Neboť koloběh života, stejně jako proud řeky, plyne dál. Nejednou je děj sám zničehonic utnut nějakým vstupem z přítomnosti – třeba hlasem manželky, čtoucí řádky muži téměř přes rameno – nebo střihem do dalšího myšlenkového pochodu. Takto si skládáte střípky toho nejzajímavějšího, co zrovna vytanulo autorovi na mysl a chtěl vám sdělit. Budete dojatí a budete se i smát. Hlasitý smích přijde třeba i s tímto odstavcem: Usmál jsem se na spolužačku Radku a vsunul si kroužek od klíčů mezi zuby. Přišlo mi to strašně vtipné. Smál jsem se a klíče mi visely z pusy. Jenže kroužek, který klíče spojuje, se mi v mezírce zasekl. „S tímhle si běž za rodiči,“ vyexpedovala mě učitelka a já prošel svou sedmiminutovou cestu domů s otevřenou pusou, ze které mi cinkal svazek klíčů. „Chlapče, co se ti to přihodilo?“ ptali se lidé na přechodu a spolužák za mě odpověděl: „To von aby neztratil klíče. Se mu přetrhla šňůrka u krku.“ A já se řehtal smíchy. Čím víc jsem se smál, tím víc jsem zvonil. A to mě bavilo. Problém nastal u domovních dveří našeho činžáku. Několikrát nám vykradli sklepy i pár bytů, takže jsme zamykali. Zasunout klíč do zámku se povedlo, jen to vypadalo, že chci líbat klíčovou dírku. Horší to bylo s otočením klíče v zámku, měl jsem už vyvrácenou hlavu a dál to, nešlo. „Vole, musíš udělat hvězdu,“ řekl Honza. (63-64) Zde máte možnost nahlédnout přímo do knížky a přečíst si několik stránek 🙂 ZALISTUJTE KNÍŽKOU O autorovi: Vladimír Kořen je český moderátor, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan, učitel a nyní také spisovatel. Narodil se roku 1973 v Teplicích, studoval teplické gymnázium a následně žurnalistiku na Karlově univerzitě. Dlouhodobě působil jako redaktor České Televize. Znát ho můžete zejména ze zábavného pořadu Zázraky přírody, který uváděl společně s Marošem Kramárem. Kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda a podílel se také na pořadu Živé srdce Evropy. Za svou popularizaci vědy a životního prostředí mu byla udělena cena Česká hlava, která je českou obdobou Nobelovy ceny. V letech 2010 až 2020 působil jako starosta města Říčan. Z funkce odstoupil poté, co odmítl podepsat nevýhodné smlouvy na prodej městských bytů. Od roku 2021 působí jako učitel druhého stupně na ZŠ u Říčanského lesa. Učí zde zeměpis, přírodovědu, fyziku, výpočetní techniku, dějepis a občanskou výchovu. Žije v Říčanech společně se svou manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. (zdroj. Nakladatelství Kazda) Vladimír Kořen, Řeka zázraků, Kazda 2024 MB

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 17:57:17

Boříkovy lapálie pokračují dalšími knihami

V letech šedesátých zveřejňoval dětský časopis Ohníček na pokračování známý francouzský cyklus veselých povídek Mikulášovy lapálie. Ilustroval je karikaturista Sempé (*1932) a psal René Goscinny (1926–1977), jinak autor Asterixe, kovboje Šťastného Luka i několika filmových komedií (např. Krysy z temnot). Redakce Ohníčku oslovila v roce 1968 karikaturistu Vladimíra Renčína (1941–2017) a chtěla něco podobného. Brzy našla také „českého Goscinnyho“: Vojtěcha Steklače (*1945). Steklač v knize Boříkovy ohníčkové lapálie (2017) vzpomíná: „Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano. A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem (jako vysokoškolák) narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček, a měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na sluníčku ve městě Znojmo z řeky Dyje vynořil Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“ První knižní výbor těchto povídek, nad kterými jsem se v dětství moc a moc nasmál (a dokonce je předčítal rodičům), vyšel již roku 1970 a dodnes následovalo bezpočet knih dalších, z nichž některé jsou taky povídkové, ale jindy se jedná o ucelené příběhy. Steklač ovšem původní eskapády zlobilů znovu přepisoval a rozvíjel, takže někdy čteme variace na nejstarší nápady, které však byly díky omezenému prostoru v časopise hutnější. Jindy čteme zdařilá dobrodružství nová a titulního školáka vždy provázejí tři kamarádi Aleš, Mirek a Čenda. I nové verze příběhů byly různě reeditovány, a to pod novými názvy, avšak autor nikdy neztratil energii a dodnes produkuje nová díla s těmito hrdiny, kteří stále chodí do školy, ale najednou už používají mobily a jsou obklopeni kapitalismem. Rýpalové to samozřejmě nepochopí, nicméně Vojtěch Steklač si s podobnými detaily hlavu nikdy nelámal. Co víc, do jinak úplně realistických příběhů několikrát vložil fantaskní bytosti a prvky! I to mu prošlo, ale je pravda, že se vždy rád vrátil do krajiny, která je často rafinovanou adaptací jeho vzpomínek na vlastní dětství. Zprvu byly ty příběhy neodmyslitelně spjaty s kresbami Vladimíra Renčína, ale ten byl z politických důvodů „odejit“ a nahrazen Adolfem Bornem (1930–2016). Born ilustroval Steklačovy knihy pečlivě, také výborně a tak dlouho, že čtenáři na Renčína v této souvislosti takřka zapomněli. Teprve roku 2017 vydalo nakladatelství Albatros doplněnou, ale jinak velmi pietně pojatou reedici prvního sešitu lapálií (1970), a to samozřejmě opět s Renčínovými obrázky. Ale Vladimír Renčín se k ilustrování Boříkových lapálií nevrátil a tou dobou na nich už dávno nepracoval ani Adolf Born, neboť ho nahradil nejprve Jaromír Palme (2004), potom Vojtěch „Vhrsti“ Jurík (2009) a konečně Jiří Filípek (2019). A právě Jiří Filípek loni ilustroval prvá vydání dvou volně navazujících „steklačovek“ Pekelná třída a mejdan u Bohouška a Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. První z těchto na míru šitých knih nás opět zavede do školy, ve které kluci již malilinko sní o holkách. Jednu ovšem zachrání ne oni, nýbrž jejich tělocvikář Tužítko. A Bořík? Setkává se se svou pekeleckou babičkou, známou již z dřívějších knih, a spolu se svými kamarády Alešem, Mirkem a Čendou (který skoro dostane dvojku z mravů) není zrovna tím nejlepším druhem třídnímu šprtu Bohouškovi. Kniha nijak nepopírá situování příběhů do Holešovic a blízké Stromovky a znovu z jejích stránek vyvstávají stará známá esa od školní katedry, především pak učitel Hamáček. Druhá kniha staví na nejtypičtějším znaku Alešově, a totiž jeho obezitě. Hoch dostane pozvánku na takzvanou obezitologii. Ale znovu nás obemkne Pekelec a vyřešíme tu s Boříkem mj. i „tajemství prasklého kufru. Nelze než smeknout před Steklačovou výdrží. Je autorem více než stovky publikací a neustává v mapování světa dětství, aniž by mu přitom příliš utíkal technologický vývoj. Spíše než jako autor pro dospělé (tyto ambice měl také) zřejmě zůstane zapsán v dějinách literatury jako spisovatel s dětskou duší, kterému se podařilo udržet si ji navždy.   Vojtěch Steklač: Pekelná třída a mejdan u Bohouška. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4082. publikaci. Velké Přílepy 2019. 128 stran. Vojtěch Steklač: Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4100 publikaci. Velké přílepy 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-09 17:00:01

Hrdinný kněz Petřek nabídl parašutistům úkryt v kryptě, zaplatil za to životem

Gestapo zabušilo na dveře Petřekova bytu brzy ráno. Moc dobře věděl, kdo buší na dveře, i bez německých rozkazů, aby otevřel. Nějakou dobu je již očekával, byl to právě on se skupinou dalších pravoslavných kněží, kteří ještě před atentátem nabídli kryptu chrámu sv. Cyrila a Metoděje jako úkryt. Byl podroben tvrdému mučení, na které se přišel osobně podívat také K. H. Frank. Z Petřeka nic nedostali, nepovedlo se jim jej zlomit ani po dobrém.  Chtěl být lokálním Hitlerem, Němci ho zavřeli a Češi popravili. Jan Rys to vzal za špatný konec Číst více Nacisté z něj udělali lapač kulek  Při boji v chrámu si Petřeka nacisté vzali jako živý štít. Když se přestřelka přesunula z kůru do podzemních prostor, byl nucen, aby k nim promluvil. Nakonec se podvolil, ale jeho zvolání bylo spíše komické: „Tady kněžská osoba, oni mi zde říkají, že se máte vzdát.“ Poté se z krypty ozvalo: „Češi se nikdy nevzdávají!“ Osud hrdinných parašutistů je všem znám, poslední kulku si ušetřili pro sebe. Petřekův osud ovšem ještě nekončil, před soud se dostal až v září, do té doby si prošel tvrdými výslechy. Z protokolů, které gestapo vyhotovilo, vyplývá, že to byl právě kněz Petřek, kdo se staral o spojení s parašutisty, ukrytými v kryptě, kdo jim nosil jídlo, a dokonce vynášel kyblík, který měli jako toaletu. Nacisté jeho popravu odložili, podařilo se jim zatknout odbojáře Vaňka a mysleli si, že by z Petřeka mohli něco o něm „vytáhnout“. Pochopitelně se tak nestalo a po výslechu byl popraven. Když předtím do cely vběhl esesman, otázal se Petřeka, jestli chce proti trestu smrti podat odvolání, ten však nebojácně zakřičel: „Nein!“ Malý otec Palacký  Jeho život začal ve vlastenecky založené rodině, která velmi podporovala nově vzniklou republiku. Oba jeho rodiče byli intelektuálové a učitelé, Vladimír měl ještě dalších osm sourozenců. Původně bývali katolíci, ale přestoupili do pravoslavného (ortodoxního) křesťanského prostředí a znali se s biskupem Gorazdem, který byl také původně katolickým knězem. Poté, co Vladimír Petřek přestoupil k pravoslaví, byl v Bělehradu vysvěcen na biskupa (1922). Vladimír vykazoval cit pro humanitní zaměření již v dětství, ve čtrnácti letech mu ostatní děti říkaly „otec Palacký“ pro jeho zodpovědnost, trpělivost a touhu vysvětlovat věci. Již tehdy přednášel ostatním dětem o Kantovi, ty nejspíš vůbec nechápaly, o čem mluví. Část svého mládí prožil v Srbsku, kde studoval na pravoslavném lyceu, poté mu bylo nabídnuto teologické studium na univerzitě v Bělehradě. Humor na rtech, morálka v srdci  Svou budoucí manželku Jiřinu Reinlovou potkal v Rožnově pod Radhoštěm. Když chtěl vykonávat kněžské povolání, musel být ženatý. Z jeho dopisů, které psal své lásce, je možno vyčíst, jaké měl hodnotové zaměření. Píše jí například o štěstí a o jeho nestálosti, která nutí lidi stále uspokojovat své touhy. Podle něj není cílem člověka hledat v životě štěstí, ale „vytesat“ z člověka mravní osobnost. V jednom ze svých listů zase píše krásnou větu: „V životě je dobré býti vždy tak trochu nevážným.“ Skvěle to vystihuje jeho osobnost, on sám na smysl pro humor nezanevřel ani v nejtěžších chvílích. Když si pro něj přijelo gestapo, žertoval s dcerami, že jsou tak důležití, že pro ně poslali autobus, gestapáci totiž přijeli ve velkém počtu v autě, které skutečně autobus připomínalo. Jeho sourozenci jej vždy podporovali a byli to lidé podobného ražení, ze vzkazu jeho sestry se můžeme poučit i nyní: „Nic nepřijde samo, o všechno se musí bojovat, o svobodu zejména, každá generace musí tím řetězem zatřást.“ Pomáhal zosnovat únorový puč, který nás stál 40 let svobody. Příběh Václava Noska Číst více Tajný odbojář  Petřek byl napojen na legendární odbojovou skupinu Obrana národa. Jeho manželka zůstávala žít na Valašsku, ke kraji měla citové vazby, a manželé tak žili každý jinde, nikoliv však kvůli neshodám. Právě ve Valašském Meziříčí fungoval Vladimír Petřek jako spojka. V březnu roku 1939 spolu s dalšími pravoslavnými bratry – biskupem Gorazdem, farářem Václavem Čiklem a předsedou církevní obce Janem Sonnevendem – začali Židům vystavovat křestní listy, aby je zachránili před deportací. Krypta nebyla jako úkryt použita při atentátu poprvé. Již dříve zde ukrývali křesťanského odbojáře a také zbraně. Životní pouť Vladimíra Petřeka na tomto světě skončila na Kobyliské střelnici, kde byl 4. září 1942 popraven, po své smrti byl prohlášen za mučedníka a svatořečen.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2019-07-27 09:43:40

Jak si nepředcházet kritiky a dívky

Vladimír Novotný (*19. srpna 1946) zdůrazňuje, že není kritik, ale bohemista. Případně literární vědec. Soudit psaná díla jiných ovšem chce a snad musí, už to je součást letory. Taky já letoru bohemisty Novotného nejednou vnímal, nicméně se vždy zvednu a otřepu; k čemuž ještě jednou z metod vládnu: vybavím si ty případy, kdy mě Vladimír netrhal, kdy mě naopak za něco chválil. Svého času mi napsal, že se zúčastní jednoho pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni, ale ještě předtím posedí s pár přáteli-spisovateli v hostinci U Žumbery. A nepřijdu-li na dvě? Věnuje mi prý své nové knihy. Termín se blížil, trochu jsem se bál. Prostřednictvím sítě jsem se tázal, zda domluva skutečně dál platí: manažerka Knihovny města Plzně mě totiž upozornila, že patronem onoho studentského pořadu bude profesor Viktor Viktora. S Novotným jsou léta na kordy, tolik vím. „Platí opravdu ten Žumbera, Vladimíre?“ „Ale jistě. Nebo, víš co? Přijď radši ve 13. 45 do Orient Coffee.“ Ten podnik má adresu „Náměstí Republiky“, ale schován je v nitru bloku, a já ještě ani nezapadl za jeho tajemné orientální dveře, když se mi zčistajasna vybavilo, že právě na tomhle dvorku se onehdy odehrála schůzka mezi mnou a paní Danielou Nepraktovou, vdovou po známém kreslíři. Ale jinak jsem zde nehostoval nikdy. Nakoukl jsem do kavárny a Vladimír nikde, i vracím se zvolna průjezdem, v němž jakási dvojice zaujatě páčí dveře. Stanu v ústí pasáže a hledím přes náměstí. Hned vedle mě stojí Weinerův dům, před ním čekají taxíky, dál je Svatý Bartoloměj, támhle brzdí tramvaj. A před Muzeem loutek konverzuje majitel nedalekého nakladatelství NAVA inženýr Ota Rubner s jakousi atraktivní dámou. Jen vyčkávám, až dohovoří, abych pozdravil (koneckonců mi vydali pět knih), tu však dostanu iracionálně asociální strach a ustoupím do stínu. A tu... Hle, Vladimír Novotný i s telefonem na uchu již vyčkává tam za mnou u kulatých stolků, přímo před Orientální kavárnou. Rád jsem mu podal ruku a jenom nechápu, kudy a kdy mě minul. „Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že hned vedle v Muzeu loutek vládne podobný dvorek... A taky tam je občerstvení.“ Usedli jsme, když autoritativní Vladimír objevil stůl v první z místností kavárny. Stojí hned vedle prázdných režných pytlů, na jejichž věru lidovou cenu mě promptně upozornil. Jsou jen po deseti korunách. Pár vteřin jsem přemítat, zda jeden pytel vážně nepotřebuji, ale nato jsem myšlenku zapudil. Kritiky přece nevraždím už dávno. A tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, mimo jiné autor knihy Omamné odéry. Stanuli s Vladimírem proti sobě a tlumeně hovořili. Vstal jsem a zvedal paži, nicméně Robert si mě nevšiml. Ostatně již opět mizel. „Vy se znáte?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku. „Z nějakého čtení,“ povídám. „Ale nevěděl jsem, že žije v Plzni.“ „Zrovna tady vedle vede nějaký krám,“ mávl Vladimír neurčitě rukou. „Co si dáte?“ To se už ptal sám pan Goran Jozič, majitel (jméno jsem změnil). I něco jsme si dali a všude tu bylo nadále plno a pracoval zde ještě jeden mladší muž. Oba byli snědí a sympatičtí. Objednal jsem si týž typ kávy jako Vladimír, a když se mě Vladimír přeptal, jak se mám, tradičně jsem opáčil: „A lehčí otázky?“ „Pořád děláš to samé?“ zeptal se. „Jo,“ ohlédl jsem se a hovořil stejně tlumeně, jako se to dělá v čase prohibice či ve světě špionáže. „Proč šeptáš?“ povídá Vladimír. „Co já vím, zda mě tu někdo nesejme?“ Což měl být vtip, ale nevyzněl. „A kdo by tě, lotře, snímal? Teď mluvíš jako ten spisovatel Kahuda. A zbytečně si fandíš.“ Goran se mezitím vrátil. S talířky a se šálky. A Vladimír mě upozornil, že musí být již za padesát minut na jistém úřadě. „Co veršotepci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“ „Já se z toho omluvil. Co tvůj syn?“ „Čtvrtého května mu bude sedmnáct a češtinářka jim vykládala Pikovou dámu, ale finále příběhu si pamatovala jinak. Ono to končí větou: To je ta stará. Věděl to, protože já mu Pikovou dámu osobně přečetl.“ Jak jsme věděli oba, během více než desetiletí jsem toho Filipovi přečetl moře. Ty chvíle mi teď chyběly a náhle se mi vybavilo mé úsilí vynakládané na dočtení Pikové dámy. Ono finále vás, pravda, emotivně zaháčkuje, a pomalu bych se tenkrát před synem rozbrečel. „A tak mám obavy, Vladimíre, aby to nezačal mít u té úči horší, když před třídou odhalil její neznalost. No, nebyl by to krásně krutej paradox? Otec oddaně čte synovi a ještě mu tím uškodí!“ Ale Vladimír mě chlácholil. Jsem prý paranoidní. A připomněl, že existuje taktéž Čajkovského opera o dotyčné dámě. Její závěr mi nato vyprávěl. Tu odbily dvě hodiny a do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se vzápětí ukázalo. Zvláštní, že byla takřka dítě. Anebo pouze v mých očích a pletu se? Nu, možná jí bylo už sedmnáct. Ale třeba také jen čtrnáct. Nelze naprosto popřít, že mě v tamním arabském prostoru zaujala.  Vladimíra určitě také, nicméně ji třeba už dávno znal... Měl korektury květnového časopisu Plzeňský literární život a můj text o Janu Hančovi. Vysmál se mu a vyprávěl, jak jednou měl psát o moderním básníkovi a louskal tudíž „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, aniž objevil pravé ořechové. „Ani ťuk. Ale Hanč to nebyl, to si piš. A najednou...“ pokračoval, „najedno se zarazím... Ó! Po-e-zie!“ Teprve dodatečně prý Novotný zjistil, že se klasik v tom období zamiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale ani láska nezaručí, že bude literatura kvalitní, to je jisté. A Vladimír? Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle nichž jména kritizovaných buď tutlá, nebo naopak vyzrazuje, ale ta pravidla nepochopil. Podobná diplomacie mě – jako přímočarého berana – vždy míjela. Nebavily mě bizarní pseudonymy, iniciály a šifry. Povídám: „To komplikuješ. Kdo nad tím bude v budoucnosti bádat?“ Ale prý se chce vyjadřovat obecně, ba ještě obecněji. Mám o tom přemýšlet. „A skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal náhle. „Neposkytuji je každému.“ Přesvědčil jsem Vladimíra a nechal si obě publikace podepsat. Rád věnuji s přáním, ať napíšeš jednou něco podobné, vepsal. U Gorana 12. 4. A požádal mě, abych mu dodatečně napsal nějaký názor. „Teď zrovna nevypadáš nadšeně,“ hlesl. „Ale jsem. Nemám to jenom ve zvyku dávat najevo.“ Vladimír musel jít, i vstal jsem, a dostanete-li zdarma dvě knihy, je placení zajisté na vás. Zamířil jsem do vedlejší místnosti a byl náhle zaskočen, že mám něco klopit už zmíněné servírce. Abych na ni udělal aspoň malý dojem, skoro intuitivně jsem předstíral, že zrovna myslím na chrousty a ani ji nevidím. „Dvě kávy.“ „Se sirupem?“ Anebo něco podobného řekla a Vladimír za mými zády mě opravil, když nápoj nazval pravým jménem. Vše tu znal, žádnou etiketou nepohrdal a skutečně jen takto v obraze můžete být kritikem, myslím si. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou mrtví a kupříkladu ani nerozlišuji chuťové nuance nápojů. Ne každému z nich káva dá něco víc a nikoli každý pochopí, co na odérech ostatní mají. Někteří dokonce pijí Coca-Colu! Stálo to sto dvě koruny a při objemu šálků mě cena zarazila, ale nepochybně neprávem, a nedal jsem na sobě naprosto nic znát, podal dívce pětistovku a začal pátrat po mincích. Je-li totiž káva předražená, nějak si začnete namlouvat, že je dýško v ceně. Avšak neburanský Vladimír nedopatření zahladil, když dámě věnoval desetikorunu. Mířila k notně vzdálené kase a hle, orientální Goranův společník zkoumavě nepozoroval ji, ale mě. To už se stejně houpavě vracela s dvoustovkami. Když mi je podala, záměrně jsem na ně koukl trošku lačně. Na ni však opět ne. A tu se mladík po jejím boku uraženě zachmuřil. Někde hráli. Vše tam tak voní! A pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem jenom kvůli ní. A že to byl jeho plán. „A co ve škole?“ Už bych to málem řekl. Slova mi zaschla na patře. „Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír a já zavrtěl hlavou. „Tak mě aspoň doprovoď k úřadu, ne?“ I kráčeli jsme již vzápětí pěší zónou k Brance a zrovna nás obklopily dvě knihovny, když tu jenom dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka. „Jano!“ zareagoval okamžitě Vladimír, ale okolo mě jako by ještě pořád existovala kavárna. Jana se s úsměvem otočila, i povídám: „Tý jo. Po paměti reaguje na tvou barvu hlasu.“ Můžete se klidně ptát, nakolik je součástí autorova osudu i jeho kritik, a já tu nabízím aspoň jednu odpověď. Pokud věříte, že tou součástí je, funguje to tak. A pokud nevěříte? Je to nejspíš totéž. A vrátil jsem se do kavárny (ač ve snu) a prý: „A co ve škole?“ „Co by? Nic, táto.“ „Hm, a jdeme zítra do toho kina?“ „Jdem už s holkama.“ „A na co,vlastně? A má to aspoň příběh?“ „Nevím. A asi to není, táto, nic podle tebe. Ale to přece nevadí. Ty jsi mi všechny knížky přece čet´, už když jsem byla malá.“ „Ale to jsi pořád.“ „Depa. Dej si u nás ještě něco, i kdyby jen kávu, ale... Ale teď už jsem ta stará.“

Čas načtení: 2024-03-23 18:33:49

Putinův projev bezprostředně po masové střelbě byl třikrát revidován

Ruský prezident měl promluvit k masové střelbě, ke které došlo 22. března večer v koncertním sále nedaleko Moskvy. Podle ruského nezávislého zpravodaje The Insider se však znění Putinova projevu přepisovalo během noci třikrát.

Čas načtení: 2024-11-18 09:30:00

V příštím roce půjde na dopravu 4,4 miliardy korun, říká náměstek hejtmana Kraje Vysočina Novotný

Jednou z největších dopravních priorit je pro Kraj Vysočina příprava trvalých i dočasných opatření na trasách pro dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany, řeší také rekonstrukce mostů a údržbu silnic. Pro oblast dopravy kraj počítá v roce 2025 s částkou přibližně 4,4 miliardy korun, v rozhovoru to zmiňuje náměstek hejtmana Vladimír Novotný (SOCDEM).

Čas načtení: 2025-04-19 16:46:49

Putin vyhlásil od 17 hodin velikonoční příměří. Očekává, že Ukrajina také přeruší boje

Ruský prezident Vladimir Putin vyhlásil velikonoční příměří. Rusko zastaví boje od dnešního večera do půlnoci na 21. dubna a očekává, že Ukrajina udělá to samé. Zároveň budou podle Kremlu ruští vojáci připraveni reagovat na případné „provokace“ ze strany Ukrajiny. Ruská agrese válku na Ukrajině začala před více než třemi roky.

Čas načtení: 2011-10-11 22:09:00

Slovenské Missky Jedou Do Světa

Není žádným překvapením, že u našich východních sousedů vyrůstají krásné mladé děvčice. Toto jsou ty dvě nejkrásnější pro rok 2011. Michaela Ňurciková a Dušana Lukáčová se pečlivě chystají na své světové soutěže. Co myslíte jsou krásnější než ty naše? 

Čas načtení: 2024-03-11 19:17:00

Zaoral, Vladimír

Autor: agnes Datum: 11.03.2024 19:17:00 Příjmení:Surname:ZaoralZaoralJméno:Given Name:VladimírVladimirJméno v originále:Original Name:Vladimír ZaoralFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:05.02.1915 Tvorovice / 05.02.1915 Tvorovice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease: 19.11.1941 Dyce 19.11.1941 Dyce Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot během Bitvy o Británii- fighter pilot during the Battle of BritainJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - během služby zaznamenal 1 jisté vítězství (25.8.1940 - Messerschmitt Bf 109E)- zahynul při havárii letounu Supermarine Spitfire IIA (7837 NN-A) během cvičného letu - during his service he scored 1 certain victory (25.8.1940 - Messerschmitt Bf 109E)- KAS in a crash of a Supermarine Spitfire IIA (7837 NN-A) during a training flightSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie, Svět křídel, Cheb 2008, ISBN - 978-80-86808-51-2RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 1. část (1940). Praha: Ares, 1999. ISBN 80- 86158- 17-9RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 2. část (1941). Cheb: Svět křídel, 2000. ISBN 80-85280-66-3fcafa.comencyklopedie.brna.czhttps://www.bbm.org.uk/airmen/Zaoral.htmhttps://www.vets.cz/vpm/vladimir-zaoral-854/www.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1433

Čas načtení: 2024-05-16 07:21:11

Putin v Číně cestuje v prezidentské limuzíně Aurus

Ruský prezident Vladimir Putin po příletu do Pekingu odjel z letiště v autě Aurus se svou kolonou. The post Putin v Číně cestuje v prezidentské limuzíně Aurus first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-09 13:00:01

I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny

„Dokázal to, co se vykládá jako přetělesnění a předuševnění, a přitom to byl stále Vladimír Dlouhý. Myslím, že to byl jeden z nejúžasnějších herců, které vůbec v českém filmu znám,“ vzpomínal v dokumentu České televize na spolupráci s legendou našeho herectví režisér Jiří Svoboda, jehož jméno stojí v titulcích snímku Domina, filmu, který Vladimír Dlouhý již jako nemocný ke konci života natočil, a na obrazovkách a na plátně se tehdy objevil dokonce po boku svého o deset let mladšího bratra Michala Dlouhého.  Práci bral opravdu vážně „Ať to byla jakákoliv práce, pohádka, nebo drama, jemu záleželo na tom, aby to bylo co nejlepší, a proto se samozřejmě dokázal i pohádat. To nebylo nic výjimečného. On chtěl vědět, proč to tak je, anebo se mu zdálo, že by to mělo být jinak, a snažil se prosadit si to někdy i poměrně razantně. Lidé, kteří s ním pracovali, už ho ale znali a nebrali to za nic špatného nebo že by to dělal proto, aby se ukázal a aby byl zajímavý. To rozhodně nebyl jeho případ,“ vyprávěla Dlouhého herecká kolegyně Ivana Andrlová pro Český rozhlas.  Krásná Češka okouzlila Redforda i Newmana. Podívejte, jak naivní Winnifred poznamenal čas Číst více V životě tak ukázněný nebyl I když byl Vladimír Dlouhý jako herec vždy dobře připravený a svým rolím podle kolegů dával opravdu všechno, v osobním životě, a zvláště v jeho poslední fázi, byl ale hodně neukázněným pacientem. Lékaři věděli, že z nemocnice v době, kdy se mohl na pár hodin vzdálit, mířil místo domů rovnou do hospody. Po operaci, při níž mu odstranili část rakovinou postiženého žaludku, to samozřejmě nebyla životospráva, která by mohla mít ambice prodloužit mu život alespoň o pár dní. Jeho závislost ale nedala jinak, a tak se loučil se životem po svém. Nejvíce tak trpěla jeho rodina, která mohla jen přihlížet rychlé devastaci těla svého milovaného muže a tatínka. Vždyť hercovým synům – dvojčatům – byly tehdy pouhé čtyři roky.  Náhodná setkání a dětská fantazie „Vladimíra Dlouhého si pamatuji ze svého dětství a dodnes se musím smát, když si vybavím, jak jsme číhali u domu jeho babičky, jestli se náhodou neobjeví. Bydleli jsme tehdy na Smíchově, byli jsme s partou kamarádů věkově sice blíže k Michalovi, ale o Vladimírovi se už tehdy, na začátku osmdesátých let, vědělo, že je to velký herec,“ vzpomněla pro Čtidoma dnes třiapadesátiletá paní Hana na své dětství, kdy už Vladimír několik let zářil na plátně. Prvně se ve filmu Už zase skáču přes kaluže objevil již ve svých dvanácti letech, tedy v roce 1970. O deset let později už z něj byl mladý Petr Majer, který kromě mnoha dívek okouzlil i samotnou princeznu Arabelu. V té době už ale měl první dvojčata, která zůstala před světem – a nejen tím pohádkovým – prakticky utajena.  Tragické osudy Nadi Urbánkové: Kopačky od oblíbeného herce, obrovské dluhy a krutá nemoc Číst více Pohádkový idol dívčích srdcí  „Vůbec jsme netušili, že má Vladimír už někde svoje vlastní děti, a tak jsme se chodili dívat, jestli náhodou ‚kluci‘ nejsou někde vidět. Poštěstilo se nám to sice málokdy, ale měli jsme tehdy pocit, jako bychom byli vlastně nejlepší kamarádi. Stačilo nám ho zahlédnout. Hlavně jako holky jsme to samozřejmě prožívaly a také jsme si hodně vymýšlely, která ho kdy viděla,“ usmívá se dnes paní Hana ze Švandovy ulice na Smíchově. „I když hodně z našich tehdejších zážitků byla spíš bujná fantazie, Vladimír mi zůstal v paměti a vlastně tak trochu i v srdci dodnes. Jeho konec jsem tehdy prožívala hodně intenzivně a pořád jsem si jen říkala: proč se, prosím tě, nesnažíš alespoň kvůli těm malým dětem?“ dodává bývalá sousedka.  Žil i zemřel po svém Vladimír Dlouhý se ale rozhodl a svůj život si dožil tak, jak chtěl sám a jak mu dovolily jeho závislosti na alkoholu a nikotinu. Jeho herecká i životní hvězda zhasla 20. června roku 2010. Tehdy na premiéru čekal ještě jeho poslední film Expozitura. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2024-04-23 13:51:22

Putin chce propojit Severní mořskou cestu s Perským zálivem

Putin uvedl, že Rusko vyzývá všechny země k rozvoji severojižního koridoru, píše deník The Japan Times. The post Putin chce propojit Severní mořskou cestu s Perským zálivem first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-01 17:42:05

Havlíček, Vladimír

Autor: agnes Datum: 01.10.2024 17:42:05 Příjmení:Surname:HavlíčekHavlicekJméno:Given Name:VladimírVladimirJméno v originále:Original Name:Vladimír Viktor HavlíčekFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:poručík2nd LieutenantAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:23.10.1909 Praha / 23.10.1909 Prague / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:23.12.1941 Pembroke Dock 23.12.1941 Pembroke Dock Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- navigátor- navigatorJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - příslušník kanadského královského letectva (RCAF), nebyl administrativně podřízen Inspektorátu čs. letectva- padl (utonul) při havárii během návratu z hlídky nad konvojem na letounu Consolidated Catalina Mk.I (W8418/BN-U) - a member of the Royal Canadian Air Force (RCAF), was not administratively subordinated to the Inspectorate of the Czechoslovak Air Force- KIA (drowned) in a crash while returning from a patrol over a convoy in a Consolidated Catalina Mk.I (W8418/BN-U)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2.www.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/850www.rafaci.czwww.vets.czvolesky.comhttps://zam.zlin.eu/ostatni/581-vladimir-havlicekwww.facebook.comwww.cwgc.org

Čas načtení: 2025-01-23 10:48:21

Reuters: Putin se obává o ruskou ekonomiku, zatímco Trump prosazuje dohodu s Ukrajinou

Ruský prezident Vladimir Putin je stále více znepokojen deformacemi v ruské válečné ekonomice, právě když Donald Trump tlačí na ukončení konfliktu na Ukrajině, řeklo agentuře Reuters pět zdrojů obeznámených se situací, zjistila agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-04-06 11:11:51

Herec Vladimír Polívka ukázal své nové auto. Od teď ho můžeme potkávat v plug-in hybridním SUV

Vášeň Vladimíra Polívky pro automobily značky Porsche dostává s přicházejícím jarem novým impulz. Populární herec s česko-francouzskými kořeny podlehl půvabu nového elegantního crossoveru Porsche Cayenne E-Hybrid Coupé, který kombinuje praktickou všestrannost SUV s dynamickým designem sportovního kupé a bezemisní elektrickou mobilitu s podmanivými sportovními výkony spalovacího motoru. Vladimír Polívka, který doposud jezdil v Porsche Panamera […]

Čas načtení: 2025-01-07 13:36:44

Hurt, Zdeněk - Rail, Jan: Pod křídly RAF - v druhém exilu 3. díl

Autor: Janko PALIGA Datum: 07.01.2025 13:36:44 Název knihy:Name of the book:Pod křídly RAF - v druhém exilu 3. dílUnder the wings of the RAF - in the second exile Part 3Autor:Author:Zdeněk Hurt, Jan RailMísto vydaní:Published in:ChebNakladatelství:Publisher:Svět křídelRok vydání:Year of Publication:2024Počet stran :Pages:352ISBN10:ISBN10:-ISBN13 :ISBN13:978-80-7573-144-9Fotografie obálky:Cover:Obsah:Content:Úvodem (4)Masařík František (5)Mašat Jan (24)Matus Vojmír (29)Mayer Jan (30)Mečíř Miloš (34)Mikulecký Jiří (43)Mlejnecký František (60)Mocek Jaromír (72)Motl Jaroslav (78)Muroň Josef (81)Muzika Jaroslav (83)Náprstek Karel (92)Navrátil Antonín (95)Nečas Zbyšek (97)Nedoma Rudolf (120)Nedvěd Vladimír (125)Novák František (136)Nyč Jaroslav (138)Ossendorf Robert (151)Padevít Antonín (162)Palička Vladimír (163)Pára Vladimír (167)Patzelt Marián (171)Penk Viktor (175)Peroutka Stanislav (181)Peřina František (183)Petr František (189)Pípa Josef (200)Plášil Jan (213)Podstránecký Josef (221)Pohlodek František (223)Pokorný Aladár (226)Polach Miroslav (227)Popelka Viktor (229)Pospíšil Teodor (234)Pošta Karel (238)Prachař Ivan (249)Prokop Jaroslav (250)Půda Raimund (251)Raba Václav (267)Radina František (273)Richter Josef (285)Rosík Vítězslav (287)Ruprecht Josef (291)Rusňák Mikuláš (303)Ryba Václav (304)Sebera Jan (318)Schellong Jaroslav (320)Schnitzler Matanja (336)Vysvětlivky použitých zkratek a výrazů (340)Zkratky hodností (343)Hodnosti poddůstojníků a rotmistrů RAF v období 1947-1950 (343)Prameny (344)Introduction (4)Masařík František (5)Mašat Jan (24)Matus Vojmír (29)Mayer Jan (30)Mečíř Miloš (34)Mikulecký Jiří (43)Mlejnecký František (60)Mocek Jaromír (72)Motl Jaroslav (78)Muroň Josef (81)Muzika Jaroslav (83)Náprstek Karel (92)Navrátil Antonín (95)Nečas Zbyšek (97)Nedoma Rudolf (120)Nedvěd Vladimír (125)Novák František (136)Nyč Jaroslav (138)Ossendorf Robert (151)Padevít Antonín (162)Palička Vladimír (163)Pára Vladimír (167)Patzelt Marián (171)Penk Viktor (175)Peroutka Stanislav (181)Peřina František (183)Petr František (189)Pípa Josef (200)Plášil Jan (213)Podstránecký Josef (221)Pohlodek František (223)Pokorný Aladár (226)Polach Miroslav (227)Popelka Viktor (229)Pospíšil Teodor (234)Pošta Karel (238)Prachař Ivan (249)Prokop Jaroslav (250)Půda Raimund (251)Raba Václav (267)Radina František (273)Richter Josef (285)Rosík Vítězslav (287)Ruprecht Josef (291)Rusňák Mikuláš (303)Ryba Václav (304)Sebera Jan (318)Schellong Jaroslav (320)Schnitzler Matanja (336)Explanations of abbreviations and terms used (340)Abbreviations of ranks (343)RAF NCO and Staff Sergeant Ranks 1947-1950 (343)Sources (344)Anotace:Anotation:Předložený 3. díl badatelského projektu zaměřeného na čs. západní letce, kteří krátce po návratu z války volili po únoru 1948 druhý britský exil v důsledku nástupu komunistického režimu, nabízí opět osudy těch, jimž se podařilo podruhé vstoupit řad britského Královského letectva. Navazuje abecedně na dva předchozí svazky jmenným pořadím v rozsahu písmen M – S. Naši exiloví letci se v RAF za studené války uplatnili v letových zařazeních u stíhačů i bombardérů, též u pobřežního letectva, v záchranné službě, fotoprůzkumu, dopravě, ve výcviku a v neposlední řadě při testování a přeletové činnosti. V pozemní branži se jim pak nabízely pozice v řízení letového provozu či široké administrativě. Mimo služby na britských ostrovech je v rámci závazku očekávala též služba v zámořském přidělení – od Afriky, přes arabské posty, Středomoří až po Dálný východ.The present 3rd part of a research project focusing on Czechoslovak Western airmen who, shortly after returning from the war, chose a second British exile after February 1948 as a result of the rise of the Communist regime, once again offers the fate of those who managed to join the ranks of the British Royal Air Force for a second time. It follows the two previous volumes alphabetically by name in the range of letters M - S. Our exiled airmen served in the RAF during the Cold War in flying assignments in both fighters and bombers, also in coastal aviation, rescue, photographic reconnaissance, transport, training and not least in testing and overflight. In the ground industry, they were offered positions in air traffic control or general administration. In addition to service in the British Isles, the commitment also expected them to serve in overseas assignments - from Africa, to the Arab posts, the Mediterranean and the Far East.Recenze:Review:--

Čas načtení: 2025-03-19 10:15:10

Rusko chce létat na Mars. Putinův kumpán usiluje o spolupráci s Muskem

Ruská federace hledá spojence pro své projekty týkající se Marsu Šéf státního investičního fondu dostal za úkol situaci projednat s Elonem Muskem Ke schůzce prozatím ale nedošlo Dobývání vesmíru bylo v minulém století jedním z hlavních témat studené války. Rapidní technologický rozvoj umožnil nejen vysílat na oběžnou dráhu Země první družice, ale také poslat prvního člověka do vesmíru a následně také i na naše nejbližší nebeské těleso, Měsíc. Po konci studené války vzaly ambiciózní plány velmocí na dobývání kosmu za své, notně se zpomalily a omezily se především na praktičtější projekty. S úspěchem Elona Muska a jeho společnosti SpaceX to nicméně chvíli vypadalo, že nás již brzy čeká další milník v dějinách lidstva. Přečtěte si celý článek Rusko chce létat na Mars. Putinův kumpán usiluje o spolupráci s Muskem

Čas načtení: 2021-02-25 14:39:22

Česká televize připomene filmy kameramana Vladimíra Opletala

Kameraman Vladimír Opletal spojil svůj profesní život s Československou a Českou televizí. Dohromady pro ni natočil několik set pořadů. V pátek 26. února oslaví devadesát let. Česká televize do svého programu zařadila několik pořadů snímaných právě kamerou Vladimíra Opletala, například filmy Polední žár nebo Manželka Ronalda Sheldona, které natočil s režisérem Zdeňkem Zelenkou. „Vladimír Opletal je legenda, která se významně od samého počátku podílela na televizním vysílání. Vladimír Opletal byl vzniku řady úspěšných a oceňovaných projektů, které patří do zlatého fondu České televize. I proto se jeho dílo pravidelně vrací na obrazovky a zaznamenává velký divácký ohlas. Jeho přínos jako špičkového kameramana spočívá i v tom, že během své kariéry prosazoval progresivní technologie, například barevné vysílání, vznik prvního filmu ve formátu 16:9 a mnoho dalších inovací. I díky němu byla Česká televize inovátorem a přinášela ve své době to, na co byli diváci zvyklí ve světě,“ říká ředitel programu ČT Milan Fridrich. Vladimír Opletal vystudoval grafickou školu a vyučil se fotografem. Na FAMU vystudoval v letech 1951 až 1956. Ke konci studia pracoval jako asistent kamery a brzy jako samostatný kameraman – externí spolupracovník Československé televize, pro kterou natáčel pořady sportovní, zpravodajské, dokumentární, dětské i dramatickou tvorbu. V roce 1957 byl přijat do Československé televize. Byl u zrodu prvních živě vysílaných inscenací ze studia v Měšťanské besedě. Spolupracoval s více než šedesáti režiséry na distribučních filmech, TV filmech, televizních inscenacích a seriálech. Získal Cenu Trilobit (1966) za řadu inscenací, například Sammy a Ministerstvo strachu. V roce 1970 mu byla udělena Výroční cena ČST za vynikající kameramanskou práci a v roce 1972 obdržel na MTV festivalu v Sofii významnou cenu za pojetí filmu Romeo a Julie na konci listopadu. V roce 2014 získal Výroční cenu Dilia a Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo. V roce 1962 se podílel na seriálu Tři chlapi v chalupě. O dva roky dříve už stál za kamerou v pražském Divadle ABC při záznamu inscenací Balada z hadrů a Těžká Barbora, ve kterých hlavní role ztvárnili Jan Werich a Miroslav Horníček. V roce 1966 byl kameramanem jednoho z prvních komediálních seriálů Jaroslava Dietla Eliška a její rod. Z Opletalovy tvorby nelze opomenout ani pětidílnou ságu dvou podnikatelských rodů na motivy románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968. Podílel se rovněž na oblíbeném seriálu detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe či třídílném televizním filmu Arrowsmith. Z několika desítek solitérní tvorby a minisérií se podílel například na televizních inscenacích a filmech Pozdní láska, Láska jako trám, Lucerna, Dopis psaný španělsky, Paní Piperová zasahuje, Manželka Ronalda Sheldona, Polední žár atd. Program k devadesátinám Vladimíra Opletala na ČT1 Pohádka o prolhaném království – 27. 2. ve 13:05 O tajemném labyrintu a zvídavé princezně (1992). Hrají: A. Švehlík, H. Ševčíková, H. Maciuchová a další. Scénář A. Vovsová. Kamera V. Opletal Režie S. Simonová Úsměvy Vladimíra Opletala – 28. 2. v 8:15 Vladimír Opletal hostem Jaromíra Hanzlíka (2006). Režie P. Vantuch Polední žár – 28. 2. 2021 od 21:45 Jaromír Hanzlík v detektivním příběhu o spisovateli, který se ocitá v tísnivé situaci mezi dvěma ženami (1997). Scénář podle románu P. Quentina J. Hubač. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka Manželka Ronalda Sheldona – 7. 3. ve 21:50 Viktor Preiss v detektivním příběhu o otci, který usiluje o záchranu syna podezřelého ze spáchání těžkého zločinu (2001). Scénář podle románu P. Quentina I. Hejna. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-09 08:09:10

Kyselo, Vladimír

Autor: agnes Datum: 09.06.2024 08:09:10 Příjmení:Surname:KyseloKyseloJméno:Given Name:VladimírVladimirJméno v originále:Original Name:Vladimír KyseloFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:23.09.1914 Podhorní Újezd / 23.09.1914 Podhorní Újezd / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:09.03.1941 Ibsley 09.03.1941 Ibsley Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul při havárii během cvičného letu na letounu Hawker Hurricane Mk.I (V7057/GZ- )- died in a crash during a training flight in a Hawker Hurricane Mk.I (V7057/GZ- )Související články:Related Articles:Zdroje:Sources: RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2.www.podhorniujezd.czwww.pomnikyletcu.czhttp://horice.safarikovi.org/kyselo.htmlfcafa.comwww.rafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1055www.cwgc.org

Čas načtení: 2024-02-16 11:00:01

Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám

Vladimír Tekverk se vracel z práce domů. Bylo chvíli před půlnocí, když jeho pozornost upoutala mladičká dívka. V autobuse, ve kterém jel, byla kromě něho jediná. Vystoupila a inženýr se vydal za ní. Nadběhl jí, schoval se za strom, a když byla dívka v jeho dosahu, vyskočil z úkrytu a bodal do ní jako smyslů zbavený.  Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci Číst více Zatmění  O pár chvil později probudil celý od krve svou manželku a oznámil jí, že „zabil ženskou“. Ta mu nejdříve nechtěla věřit, když se však na manžela blíže podívala, bylo jasno, že si legraci nedělá. Nastala absurdní situace – manželka vraha dovedla na místo činu, aby se doznal. V pražských Letňanech už byli kriminalisté a ohledávali tělo zavražděné 16leté dívky. Na místě činu byl i Jiří Markovič. Vladimír Tekverk přišel za doprovodu své manželky a oznámil, že onu dívku zavraždil a že je sadista.  Ten den přitom začal pro leteckého inženýra stejně jako každý jiný, na konec pracovní doby mu ale přece jen přichystal překvapení. Pozval si jej nadřízený, což většinou nevěstí nic dobrého. Vladimír ale mohl být klidný. Dostal pochvalu a byl mu zvýšen plat, ba co víc, nadřízený jej pozval večer na skleničku do baru. Vše bylo toho dne více než v pořádku, až na osudnou cestu domů. Co se tehdy v jeho mysli odehrálo, si však na rozdíl od většiny obdobných vrahů nenechal pro sebe.  Druhé přiznání  Vladimír Tekverk vše přiznal i před vyšetřovatelem, který zapsal jeho výpověď do protokolu. Kriminalisté si už v té chvíli mysleli, že mají před sebou sexuálního sadistu. Inženýra zavřeli zatím do vazby a podle zákona dostal advokáta, který ho měl zastupovat. Ten mu však poradil, aby své přiznání stáhl a raději tvrdil, že měl s onou dívkou poměr a ta jej později vydírala. Jelikož měl manželku a děti, vyřešil stresovou situaci takto. Tekverk měl strach z trestu smrti.  Kriminalisté vše prověřili a zjistili, že na sebe neměli žádné vazby, a vztah s ženatým mužem by neseděl ani do morálního profilu dívky. Vyšetřovatel Markovič se zachoval tehdy velmi lidsky. Vysvětlil Tekverkovi, že chápe důvod změny jeho výpovědi, ale touto novou výpovědí že si „říká o špagát“. Sadismus byl totiž jeho jedinou polehčující okolností, v opačném případě by podle jeho výpovědi šlo o připravovanou vraždu.   Poslední hodiny před smrtí: Poznáte je, tělo se připravuje na konec. Většinou neodvratně Číst více Sadismus je jako pavučina  Mladý inženýr svou novou výpověď stáhl a zůstal u první, původní, což mu nakonec zachránilo život. Uzavřel také s Markovičem zvláštní dohodu. Kriminalista se jej při výslechu neptal, co jej k činu vedlo. Chtěl po něm, aby mu vše podrobně popsal, až bude ve vězení. V něm mu popsal sadismus jako rakovinu (nebo pavučinu), kterou nelze zastavit – na jednom místě se jí zbavíte a začne bujet na druhém. Také se přiznal, že pocit špatného svědomí je mu cizí, zná jej jen z vyprávění druhých.   Jiří Markovič dostal mnohastránkový popis myšlení sadisty, který vypracoval 32letý inženýr s naměřeným IQ 140. Dostal 25 let žaláře, trest mu byl zkrácen na 16. Dobrovolně se nechal ve vězení vykastrovat. Žil dvojí život, nechodil tajně po parcích a nikoho nenapadal, ale s touto myšlenkou den co den v hlavě bojoval. To je také důvod, proč nosil v pracovní kabele kuchyňský nůž. Svůj boj sice prohrál, ale po návratu z vězení vede bezúhonný život a stal se respektovaným malířem. Často má výstavy v Královéhradeckém kraji. S Jiřím Markovičem, jehož vyšetřovací metody se staly námětem seriálu, měl po propuštění přátelský vztah, vzájemně se navštěvovali a jezdili spolu na chatu. Známého kriminalistu také portrétoval.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tělo malé královny krásy našli ve sklepě. Vrah ji uškrtil garotou, policii stále uniká

Čas načtení: 2020-01-26 09:22:40

Cenu Trilobit získali Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za výkon ve filmu Staříci. Anticenu dostali moderátoři Luboš Xaver Veselý, Michaela Jílková a Jaromír Soukup

Hlavní cenu Trilobit 2020 si na slavnostním večeru 25. ledna v Berouně odnesli Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za film Staříci. Laureáty ceny Trilobit se pak stali režisér a scenárista Jan Prušinovský a scenárista Petr Kolečko za televizní seriál Most!, dále Marko Škop za námět, scénář a režii ve filmu Budiž světlo a do třetice režisér filmu Dálava Martin Mareček. Herec Jiří Schmitzer ve filmu Staříci ztvárnil válečného veterána, politického vězně a emigranta, vracejícího se do vlasti uzavřít účet s komunistickým prokurátorem z 50. let. „V roli Vlastimila je drsný i autentický, virtuózně rozehrává všechny odstíny postavy a ukazuje ve své touze po zdánlivě nemožném, že stáří je v životě sice poslední a možná největší zkouška, ale rozhodně není rezignací a nepostrádá humor,” vyzdvihla za porotce scenáristka Českého rozhlasu a České televize a televizní dramaturgyně hrané tvorby Šárka Kosková. „Také Ladislav Mrkvička předvedl málo vídaný herecký výkon, kumštýřskou zralost a mistrovství. Jeho protikomunistický odbojář Antonín interpretuje tragikomické situace jako hluboce lidské, jeho síla roste z překonávání slabosti, neboť je hnán potřebou dát svému životu smysl, třeba i nezištnou pomocí kamarádovi v akci tak riskantní, jakou je soukromá pomsta pohlavárovi, jenž za své zločiny nebyl nikdy potrestán,“ prohlásila Kosková. Uvedení seriálu MOST! znamenalo podle poroty pro Českou televizi skutečnou trefu do černého. „Podařilo se jí skloubit to, co se málokdy vyskytuje pohromadě, a už vůbec ne v seriálu: explozivní zábavnost, jež zaznamenala nebývalý divácký zásah, hraničící s kultem – a na druhé straně nepodbízivost, udržení vysoké scenáristické, dramaturgické i herecké laťky. Pohyb ve společensky citlivém poli genderové či rasové „jinakosti“ v drsné „vyloučené lokalitě“ zvládli tvůrci s humorem, bez laciného nadbíhání společenským stereotypům i bez korektního moralizování,“ uvedl předseda poroty Vladimíra Just. Další cenu Trilobit 2020 získal Marko Škop, který stojí za námětem a scénářem a zrežíroval drama o složité cestě k porozumění mezi nejbližšími a střetu rodiny s okolím s názvem Budiž světlo. „Děj filmu je pevně ukotven v tradici i dnešní realitě slovenského venkova. Zároveň je obecně platným obrazem současného světa, ve kterém stále častěji xenofobie dusí lidskost, osobní zodpovědnost nahrazuje slepá poslušnost a svobodu vláda pevné ruky,” vysvětlil novinář, kritik a teoretik především televizní tvorby Jan Svačina, co na snímku porotu zaujalo především. Trojici udělených Trilobitů uzavírá road movie režiséra Martina Marečka Dálava o cestě otce a syna z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku za odloučenou matkou a dcerou. „Film na pomezí dokumentu a dramatu je pohledem do soužití dvou zcela odlišných osobností a zároveň svědectvím lidské křehkosti. Též díky promyšlenému tvaru, kameře a střihu i hořce vtipné pointě je Dálava mimořádným filmovým zážitkem,“ sdělila střihačka Ivana Kačírková. Cenu Vladimíra Vančury za celoživotní tvorbu si z Kanady přilétl převzít herec Vladimír Pucholt. Cenou Ferdinanda Vaňka za přínos díla občanské společnosti ověnčili porotci režisérku Zuzanu Piussi a režiséra a producenta Víta Janečka za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. „Oba dokumenty jsou věcnou, střízlivou a místy otřesnou zprávou o mechanismech, jež se netýkají jen slovenské společnosti. První z nich vypovídá o kořistném vztahu k jedinečné přírodě na Kremnicku, již se chystají likvidovat těžařské firmy pod chytlavými hesly rozvoje chudé oblasti. Druhá zpráva vypovídá o tristním stavu spravedlnosti, médií i státu, ukradeného občanům, v němž korupce šplhá do nejvyšších pater (nebýt vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zřejmě bychom se o hloubce krize ani nedozvěděli). Oba snímky spojuje dětsky čistý, obrazově neokázalý, jakoby naivní přístup reportérky a režisérky, která se touto cestou dobírá drsné pravdy účinněji, než atakem či komentářem,“ vyzdvihl Vladimír Just. Cenu Josefa Škvoreckého za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby si převzal za kolektiv autorů rektor Akademie múzických umění v Praze Jan Hančil, a to za odbornou publikaci Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA. Publikace obsahuje sedm certifikovaných metodik DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), které zachovávají původní vzhled obrazu i charakter zvuku a zároveň řeší problém kontroly autorů nad digitalizací filmů. „Ocenění porota uděluje za zcela nové, jinde se nevyskytující metodiky, které jsou mezinárodně certifikovány a posouvají proces digitálního restaurování filmového díla do oblasti odborné ochrany uměleckého dědictví," prohlásila filmová publicistka Alena Prokopová. Zvláštní cenu poroty získala režisérka Theodora Remundová za dokumentární film Moje století. „Když je nějakému Čechovi sto let, dá se říct, že prožil se svou vlastí všechny důležité zvraty moderní historie – od založení Československa po současnost. Výsledkem zpovědí těchto osobností je jedinečný a lidsky citlivý pohled na vztahy individuálních lidských osudů a „velkých“ dějin,“ zdůraznil kameraman a pedagog Marek Jícha. Adresáty kritické Zcela zvláštní ceny poroty – Zlatý citrón se stala hned trojice adeptů – moderátoři Luboš Xaver Veselý (Za „podbízivý styl moderování, při kterém nejen v soukromé XTV otevřeně projevuje své sympatie i antipatie k jednotlivým událostem či hostům ve studiu. Nevyhýbá se ani politickým postojům, což je zarážející vzhledem k jeho angažmá ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si na nestrannosti moderátorů donedávna velmi zakládal.“), Michaela Jílková („Za moderování pořadu Máte slovo „pavlačovým“ způsobem, který se často pohybuje za hranicí kultivovaného sporu. Moderátorka nezřídka dostává hosty do defenzivy nikoliv argumenty, ale zvýšeným hlasem, skákáním do řeči, gestikulací a fyzickým narušováním osobní aury. Nenechá diskutující domluvit ani reagovat jeden na druhého, čímž manipuluje rozpravu. Tím v pořadu vítězí hrubost a hra na emoce nad věcnými argumenty.“) a historicky podruhé Jaromír Soukup („Za bizarní způsob moderování pořadů v TV Barrandov a za práci s informacemi, kterou musela opakovaně řešit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“) Vítězem Ceny dětské poroty – Berounský medvídek byl vyhlášen film Petera Bebjaka O zakletém králi a odvážném Martinovi, snímek Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula si podle očekávání odnesl si Cenu diváků – Berounský klepáček. Cílem cen Trilobit, které vznikly v 60. letech minulého století, je vyzdvihovat televizní a filmová díla s výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost. V 33. ročníku se o prvenství utkalo rekordních 166 snímků a 21 titulů s dětskou a rodinnou tematikou. UDĚLENÁ OCENĚNÍ 33. ROČNÍKU TRILOBIT 2020   HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2020 Staříci (producent: Endorfilm, koproducent: Česká televize)   CENA TRILOBIT 2020 MOST! (producent: Česká televize) Budiž světlo (producent: ARTILERIA, koproducenti: Negativ, Česká televize) Dálava (producent: Negativ, koproducent: HBO)   CENA VLADISLAVA VANČURY za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu Vladimír Pucholt   CENA FERDINANDA VAŇKA za přínos občanské společnosti Obléhání města, Ukradený stát (producenti: D1film, Ultrafilm)   CENA JOSEFA ŠKVORECKÉHO za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA (vydavatel: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze)   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Moje století (producent: Česká televize)   ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY – ZLATÝ CITRÓN Luboš Xaver Veselý Michaela Jílková Jaromír Soukup   CENA DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK O zakletém králi a odvážném Martinovi (producent: Rozhlas a televízia Slovenska, koproducenti: D.N.A. Production, Česká televize)   CENA DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK Nabarvené ptáče (producent: Silver Screen, koproducenti: Česká televize, Eduard & Milada Kučerovi, Certicon / Vladimír Mařík + Karel Kraus, innogy, Richard Kaucký Directory Films, PubRes, Rozhlas a televízia Slovenska) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 18:41:47

Jubilejním 10. laureátem Ceny Michala Ranného se stal Vladimír Kokolia

Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla. Letošní laureát, malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. „Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVUod roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ říká člen odborné poroty Petr Ingerle. Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně v rámci intervence do expozice moderního umění. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2024-03-08 13:00:01

Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry

Narodit se jako jeden ze čtyř bratrů, to musí být zajímavý život, můžeme si pomyslet. Jenomže jak ukazuje příběh Oldřicha Víznera a jeho sourozenců, osud si v některých případech vymyslí tak krutý scénář, že by jej lépe nevymyslel ani autor hororových příběhů. Život se pak může i v tak početné rodině zdát jako jedna velká těžká samota. Ale vezměme to postupně.  Hvězda Zlaté labutě v slzách. Kristýna Ryška stojí na rozcestí, sama to možná nezvládne Číst více Všichni tíhli k umění Ještě před narozením budoucího herce Oldřicha došlo v rodině Víznerových k velkému neštěstí. Německé nákladní auto na konci druhé světové války srazilo z kola jejich tehdy jedenáctiletého syna Vlastimila. Toho tedy nemohl herec nikdy poznat, ale stín této tragédie v rodině přetrval po dlouhé další roky. A tak zůstali v rodině tři bratři, Jaroslav, Oldřich a Vladimír, kteří vyrostli, dospěli a vydali se každý svojí vlastní cestou. Jaroslav se stejně jako Oldřich dal na herectví, o čemž Oldřich Vízner mluvil i v pořadu České televize Před půlnocí. Daleko od této umělecké profese se nepohyboval ani Vladimír, který se stal zvukařem a kameramanem. Mohli tvořit dokonalé sourozenecké trio, kdyby do republiky v roce 1968 nepřijela vojska Varšavské smlouvy a kdyby o patnáct let později neodjeli Oldřich, Vladimír a jejich partnerky na společnou dovolenou k moři… Jeden bratr raději emigroval Jak s bratrskou trojicí souvisí bratrská vojenská pomoc v osudovém osmašedesátém roce? Právě tehdy se totiž již známý Jaroslav Vízner rozhodl pro svobodu za hranicemi naší republiky a i se svojí ženou emigroval do Švýcarska. Ani ve své nové zemi se rozhodně neztratil, jak uvádí například web Českého rozhlasu. Kromě herectví se zde věnoval i režii a slavil úspěchy, dokonce se stal učitelem herectví v Ženevě. A to všechno i přesto, že se podle svého vlastního vyprávění pro Paměť národa jako kádrově nevhodný uchazeč nedostal na vysněnou DAMU. Se svým bratrem se pak shledali v roce 2001, když se Jaroslav ze zahraničí definitivně vrátil. Dokonce je můžeme vidět společně v detektivní sérii Vraždy v kruhu. Tragická dovolená u moře Zatímco jednoho bratra vzala Oldřichu Víznerovi na dlouhá léta neutěšená politická situace v tehdejším Československu, o dalšího sourozence přišel při tragédii na dovolené u moře. Prázdninové dny, které měly znamenat odpočinek od všedního shonu, se staly Vladimírovi osudnými. Při neopatrné manipulaci s plynovou bombou ve stanu došlo k požáru, při němž byl tragicky popálen. I když jej nechal jeho bratr okamžitě převést do nemocnice, v dalších dnech se situace jen zhoršovala a po dvou týdnech Vladimír zemřel. V Oldřichu Víznerovi tato situace samozřejmě zanechala velké šrámy na duši a podle jeho tehdejší partnerky Jany Šulcové se jeho povaha docela změnila. Nápor na psychiku to musel být obrovský, a tak se nikdo nemůže divit, že to zkrátka neunesl. Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více Zůstal sám s těžkou nemocí Jednoho bratra tedy slavný představitel Saturnina nikdy nepoznal, druhého definitivně ztratil v roce 1983 a třetí se mu na léta vzdálil do zahraničí a v roce 2022 definitivně odešel do hereckého nebe. Na světě tedy ze sourozenců zůstal sám Oldřich Vízner, kterého podle všech smutných posledních zpráv výrazně trápí podlomené zdraví. Hovoří se o Parkinsonově chorobě, čemuž napovídají fotografie jeho zbědovaného těla. Můžeme mu jen přát, aby se jeho stav zlepšil, nebo alespoň stabilizoval. Před kameru se ale již pravděpodobně nevrátí.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením.